Paměti města Bzence
XVIII. Bzenec koncem 18. století
Po smrti děkana Josefa Foltina r. 1770 stal se farářem a později i děkanem bzeneckým Arnošt Heinrich, rodem ze Svitav. Maje vytříbený vkus, obohatil bzenecký kostel několika uměleckými předměty; pořídil krásnou kazatelnu a mramorovou křtitelnici, koupil skvostné ciborium, zdobené emailovými obrázky, které dal, jak svědčil latinský nápis na něm vyrytý, zhotoviti r. 1738 pro klášterní chrám v Sedleci opat Jan Reitknecht. Když byl sedlecký klášter za Josefa II. zrušen, dostalo se ciborium na Velehrad, kde byl cisterciácký klášter jako v Sedlci a když i tento klášter byl r. 1784 zrušen, a bohoslužebné nádoby umělecké ceny byly nabídnuty ke koupi, koupil děkan Heinrich zmíněné ciborium pro kostel bzenecký [1].
Dle urbáře z r. 1604 byli 4 rolníci z Bzinské ulice povinni faráři odváděti ročně po měřici cibule. Se 3 z nich, s Janem Koutným, Janem Strnadem a Šeb. Karnufkem, učinil r. 1779 děkan Heinrich smlouvu, by mu a jeho nástupcům místo 3 měřic cibule platili ročně 2 zl. 24 kr.
Škola byla tehdy na Dolním náměstí v čísle 77. Požárem r. 1777 byla sice ušetřena, poněvadž však nedostačovala, zaměnila ji obec na rozkaz vrchnosti za spáleniště na rohu, jež tvoří jižní strana Horního náměstí a ulice, vedoucí na Dolní náměstí naproti kostela. Spáleniště náleželo Jiřímu Režnému. Zde postavila hr. Arnošta novou školu o 1 učírně a 3 pokojích pro rektora a pomocníka; obec dala povozy a nádeníky a zavázala se školu opravovati.
Pozemky ve výměře 14 3/4 lánu, jichž užívali měšťané rolníci, patřily, jak již bylo zmíněno, obci. Když nedostatek pozemků vzrůstem počtu obyvatelstva stával se citelnějším, začaly se ozývati hlasy, že se několik měšťanů obohacuje na úkor ostatních. Proto žádali uživatelé pozemků obecní výbor, aby se rozdělily na všechny měšťany. Tento se tedy obrátil na hraběnku s prosbou, by dovolila pozemky rozděliti. Hraběnka svolila s podmínkou, že občané vezmou na sebe všechna břemena a dluhy, jež váznou na pozemcích, a zaplatí všechny útraty s tím spojené. Když měšťané přistoupili na tyto podmínky, byly pozemky i s obecními pastvisky r. 1781 a 1782 rozděleny. R. 1782 koupila obec od hraběnky Salmové bažiny ve Vápenici za 31 zl. i roční činži za robotu po 15 kr.
Obilné desátky z těchto pozemků patřily bzeneckému faráři. V této době bylo v obyčeji hospodářství úhorové; pozemek každý třetí rok byl nechán úhorem, a proto v tom roce se z něho neodváděl ani desátek. Rolníci však v tom roce, kdy měl pozemek ležeti úhorem, jej osévali konopěmi nebo osazovali zeleninou. I došlo r. 1785 ke sporu mezi občany a farářem, jenž si činil nárok i na desátek z konopí a zeleniny, jež byla na úhoru pěstována. Spor byl dne 12. října krajským úřadem takto rozhodnut:
„Majetníci usedlostí jsou povinni z polí, jež byla před dělením obecních pozemků pod desátkem, dávati desátek pšeničný, režný, ječmenný, ovesný, prosný a kukuřičný s výjimkou každého třetího roku, kdy pole leží pravidelně úhorem, byť i v tom roce bylo oseto konopěmi neb osazeno zeleninou. Po dvě léta jest však nutno dáti desátek ze všech plodin, ať je na poli pěstováno obilí, nebo konopě, nebo zelenina. Co se týče desátkových polí, jež byla zvětšena obecními pastvisky, je samozřejmo, že část pole z pastviska vzdělaná nepodléhá desátku; majetníci jsou však povinni ukázati faráři a zástupci patrona, jak daleko sahá pole ze zoraného pastviska.“
Opravná činnost císaře Josefa II. zasáhla i Bzenec; r. 1788 bylo zrušeno bratrstvo sv. Jana Křtitele, a jeho jmění, záležející v kapitálu 600 zl., sklepu a vinohradu, připadlo náboženské matici [2]. Téhož roku byla z úředního rozkazu zavřena i kaple sv. Floriána, a kapitál 300 zl. zabrán. Ale již r. 1793 byly služby boží v kapli opět povoleny, avšak z kapitálu bylo kapli vráceno jen 85 zl.
Osudnější byla pro Bzenec ztráta soudní pravomoci. Tato byla vrchnosti odedávna kamenem úrazu. Proto se snažila ji co nejvíce omeziti. Obec se zase proti tomu usilovně bránila; tak r. 1778 podala krajskému úřadu dvě stížnosti, že jest ve vykonávání své soudní pravomoci vrchností zkracována. Tento však byl při vrchnosti a obci odpověděl, aby se omezila, co se týče soudní pravomoci, jen na občany, kteří dle pozemkových knih jí podléhají, a nešířila ji na ty, kteří patří pod pravomoc vrchnostenskou.
Když se jednalo o to, aby soudní pravomoc byla přenesena na vrchnost, obrátila se obec s prosbou na samého císaře Josefa II. Avšak marně. Dvorním dekretem ze dne 6. března r. 1787 byla jí soudní pravomoc odňata a svěřena vrchnosti. Úřední knihy a spisy, jako kniha rozdílů, svatebních smluv, byly přeneseny do zámku. Jen knihy pozemkové byly ponechány obci, jíž se ukládala povinnost, aby při vtělování do nich dbala všech soudních předpisů a k jejich vedení navrhla člověka čtení a psaní znalého, jenž bude vzat pod přísahu.
Vrchnost měla své pozemkové knihy, do nichž se činily záznamy o domech a pozemcích, jež náležely panství a o těch lukách, z nichž vrchnost brala roční nájem.
Děkan Heinrich, jsa rodem Němec, podporoval ochotně snahy vlády, směřující k poněmčování Rakouska. Matriky, jež byly dosud psány latinsky, počínaje rokem 1784 se začaly psáti německy. Podobně tomu bylo i s jinými úředními farními knihami, jež se dosud vedly česky. Za něho byly r. 1787 vyfařeny ze Bzence Temnice s Domanínem, kde byla zřízena lokální kaplánka. Desátky však zůstaly faráři bzeneckému. Němčina byla zaváděna jako vyučovací řeč i do městských škol. R. 1775 byla v Brně zřízena první „vzorná škola“, dle níž se zřizovaly podobné školy ve všech větších městech. Tak se stalo r. 1785 i v Bzenci. Jednalo se o obsazení rektorského místa na této škole, jež si osobovala vrchnost a farář. Obec však postavila se proti tomu na odpor. Hraběnka Arnošta poslala tudíž dne 6. března obci list, v němž ji upozorňovala, že právo obsazovati místo rektora nepřísluší jen obci, nýbrž i vrchnosti a faráři, a napomínala občany, aby pro zachování křesťanské lásky a pokoje ustoupili p. děkanovi. Občané však přes to podali na faráře a vrchnost stížnost krajskému úřadu, jenž je dne 11. dubna pozval do Uh. Hradiště, aby se zde spor vyřídil. Jaké narovnání se stalo, nevíme; lze však souditi, že krajský úřad rozhodl, aby se rektor školy ustanovoval vzájemnou dohodou vrchnosti, obce a faráře.
Vzorným učitelem byl potom jmenován Antonín Kraus. Bzenecká vzorná škola měla tehdy nátěr německý, jak jde najevo z německy psané fase [3] zmíněného „vzorného učitele“ Krause z r. 1787, kterou uvedu v překladu, poněvadž vrhá světlo na tehdejší bzenecké školské poměry.
„Pravdivé přiznání a udání počtu dětí školy schopných mužského i ženského pohlaví a příjmů jak na dávkách a penězích, tak na rozličných jiných poplatcích německé školy v Bzenci, patřící pod panství Bzenecké.
- Počet dětí školy schopných.
- Příjmy vzorného učitele na penězích i přírodních dávkách.
- Od kostela za kostelní hudbu 14 zl., z nadací 9 zl. 10 kr., za zpívání pašijí 1 zl. 10 kr., celkem 24 zl. 20 kr.
- Od vrchnosti platu na penězích 50 zl., na obilí 4 měřice pšenice po 1 zl. 30 kr., 12 měřic rži po 1 zl., 2 měřice ječmene po 48 kr., 1 měřice prosa za 2 zl., dále 2 sudy [4] piva po 7 zl. a 8 sáhů dříví po 1 zl. 30 kr., celkem 97 zl. 36 kr.
- Platu od města 25 zl., pohřebních poplatků 25 zl., místo koledy 10 zl.
- Z týdenního školního platu od 68 dětí po 1 kr., od 42 dětí po 1 1/2 kr., od 59 dětí po 2 kr., od 32 dětí po 3 kr. Ročně 270 zl. 15 kr.“
V místě školy a přiškolených osadách jest 153 školy schopných chlapců a 111 děvčat, celkem 264. Z těch se zdarma vyučuje 38 chlapců a 25 děvčat, celkem 63.
Roční příjem vzorného učitele byl tedy 452 zl. 11 kr.
Varhaník měl tyto příjmy: Od vrchnosti za kostelní hudbu 20 zl., na přírodních dávkách 4 měřice pšenice, 12 rži, 2 ječmene, 1 prosa, 2 sudy piva, 8 sáhů dříví. Od obce platu 30 zl., místo koledy 5 zl., za pohřby 12 zl., celkem 114 zl. 36 kr.
Poněvadž vzorný učitel byl i varhaníkem, měl ročního příjmu 584 zl. 48 kr.; máme-li na zřeteli hodnotu tehdejších peněz, byl to plat velmi slušný.
Správnost tohoto přiznání potvrzují děkan Arnošt Heinrich, krajský školní komisař František Rosnek, městský rychtář Karel Vosga, přísežný Matouš Goldman, měšťan Josef Orlický, olšovský rychtář Jakub Karnufek a konšel Václav Koutný. Bzenečtí páni, umějíce německy, podepsali svá jména i svůj stav německy, olšovský rychtář a konšel česky.
Kolik měl Bzenec v této době obyvatel? Dle Švojovy topografie bydlelo v Bzenci r. 1777 2 436 lidí v 391 domech, z nichž 320 náleželo křesťanům a 63 židům.
Židovská obec v Bzenci náležela koncem 18. století k největším na Moravě. Poněvadž se židé vykoupili během doby ze všech robot, platili vrchnosti daleko více úroků než křesťané, totiž 308 zl. 32 kr.
R. 1790 bylo v Bzenci 394 domů, v Olšovci 60.
Než přikročím k pamětem města Bzence 19. století, uvedu z „Památní knihy“ několik drobnůstek z konce století 18.
Službu varhanickou zastával obyčejně rektor. Časem však býval v Bzenci ustanoven varhaník povoláním. Roku 1777 žádal bzenecký varhaník – jeho jméno se neuvádí – hraběnku o zvýšení služného. Tato dekretem ze dne 16. září činí toto rozhodnutí: „Ačkoli za nynějších časů není záhodno dávati přídavek, přece z milosti a vzhledem k tomu, že bude varhaník svou službu zastávati horlivěji, nařizuji, aby dostával ve čtvrtletních lhůtách z hospodářského úřadu 2 měřice pšenice, 2 rži, 1 prosa a 1 krup, z purkrabního úřadu 12 másů sádla a 14 soli, z pivního úřadu 2 sudy po 4 vědrech, z lesního úřadu 8 sáhů obyčejného paliva s tou podmínkou, aby v neděle a svátky hrál o ranní na varhany, na požádání naladil můj hrací hodinový stroj a hleděl si vymoci od vrchnosti hr. Millesima výhostní list z panství semilského a stal se poddaným bzeneckým, jinak by zůstalo při předešlém platu z milosti.“
Mnozí obchodníci prodávali zboží i v neděli, rušíce tím nedělní klid. Když byl o tom spraven krajský úřad, nařídil dne 19. července r. 1781 bzenecké radě, aby oznámila všem obchodníkům a kupcům, že v neděle a svátky smějí se, vyjma doby bohoslužeb, prodávati jen potraviny, mezi něž patří i mouka.
Židovští obchodníci prodávali mouku uherskou, čímž poškozovali domácí mlynáře, prodávali i chléb a pečivo a najímali si v křesťanských domech místnosti k prodeji smíšeného zboží, ač jim bylo zakázáno bydleti mezi křesťany. Když byla do toho podána krajskému úřadu stížnost, krajský hejtman Achaz z Rebentischů nařídil dne 8. dubna r. 1784, že se židům nedovoluje prodávati uherskou a cizí mouku, kromě výročních a týdenních trhů; také se nedovoluje péci chléb, koláče a pečivo než vyučeným pekařům, prodávati je však může každý a kdykoli. Pronajímati krámky v křesťanských domech se židům nemůže zapovídati, poněvadž by obecenstvo zajisté nebylo tomu rádo, kdyby mu bylo vyhledávati židy někde v odlehlém koutě.
Aby byli domácí obchodníci chráněni proti cizí konkurenci, krajský úřad dne 16. srpna r. 1786 nařídil, že cizí obchodníci s moukou a potravinami mohou v Bzenci prodávati zboží jen o výročních a týdenních trzích.
Jeviště válek napoleonských bylo koncem 18. století mimo Rakousko. Byla však obava, že svými hrůzami neušetří ani naší vlasti, že i ji zažehne požár, jež si vyžádají za oběť i nejeden chrám. Šlo hlavně o zvony, na něž vrchnost nebyla povinna přispívati. Proto nařídila konsistoř, aby se obce zavázaly, že se postarají, bude-li třeba, o velké i malé opravy zvonů. V Bzenci tak učinil výbor jménem veškeré obce dne 2. října r. 1803; na malé opravy bude kostelní hospodář vybírati od každého pohřbu, bude-li žádáno, by se na rakev postavil kříž, 10 kr., z nichž obdrží kostelník za postavení kříže 3 kr. a 7 kr. se uschová do pokladny. Co se týče větších oprav a stálého udržování zvonů v neporušenosti, zavázala se obec za sebe i budoucí na věčné časy, že se vždy postará o potřebný náklad zvláštními sbírkami. Toť původ bzeneckého zvonového fondu, jenž během doby vzrostl na 29 059 K.
Ač od sporu o Zadní hory, jímž byly tyto pro obec ztraceny nadobro, uplynulo téměř 30 let, nemohli jich přec občané nijak zapomenouti. Čeho nemohli kdysi dojíti procesem, doufali nyní dosíci po dobrém; dne 13. května r. 1803 podali hraběnce prosbu, aby jim nejmilostivěji odpustila všechny urážky z doby sporu, jež zavinil jedině J. V. Windler, a přenesla na ně vlastnictví onoho pole.
Hraběnka jim odpověděla listem svou pečetí opatřeným takto:
„Všeho, co zavinila obec svým nepokojným a nelaskavým jednáním, zajisté jsem velkomyslně zapomněla a snažila jsem se, jak obec sama uznává, za urážky se nemstíti. Žádost obce je příliš důležitá, abych okamžitě ustanovila něco rozhodného. Jest nutno tuto záležitost zrale uvážiti a za pomoci zkušených mužů učiniti rozhodnutí. Bude-li se obec chovati tak, jak v prosbě slibuje, budu jí pamětlivá; nevystavím však žádné listiny, abych, kdyby se mě dostalo nových urážek, měla volné ruce a své úmysly dobře míněné mohla změniti. Bude to tedy záviseti jen na městské obci, aby se tak zachovala a podporovala ji naše dobrá shoda.“
Nevíme, zdali se obec zase nějak neprovinila proti úctě vrchnosti povinné, anebo zdali „zkušení mužové“ neporadili hraběnce, by obci nedávala ničeho; jisto jest, že ani cesta ponížené prosby nevedla k cíli, čímž záležitost se Zadními horami byla pohřbena navždycky.
Příloha k textu: „O rozdělení 14 ¾ lánů z r. 1777“
Dne 11. ledna 1777 podali měšťané rolníci, kteří užívali 14 ¾ lánů, městské radě žádost, aby jim byly odňaty a rozděleny mezi všechny měšťany; mluvilo se totiž, že z nich mají velký užitek a že je obec hodlá rozdělit mezi všechny občany. Na tuto žádost prosila r. 1778 městská rada zemskou vládu a hraběnku Salmovou, aby dala k tomu rozdělení své svolení. Tato jim 26. února r. 1779 oznámila, že „poněvadž vysoká zemská vláda k žádosti o rozdělení 21 půllánů rustikálních pozemků při obci se nacházejících ničeho nenamítá, nýbrž ponechává to na mé vrchnostenské vůli s doložením, že urbární a transakční povinnosti na nich váznoucí mně nadále potvrzuje, nejsem sice také proti této žádosti městské obce, s níž se na mne obrátila, s tou však výslovnou výhradou, aby se před rozdělením městská obec vyjádřila, na jaký způsob hodlá plniti naturální povinnosti, jež místo 21 půllánů budou se týkati mnohých jedinců a aby se o tom s mým direktorským úřadem dohodla.“ Když se tak stalo, byly předloženy a po schválení hospodářského úřadu r. 1781 a 1782 pak pozemky rozděleny.
Prosbu rolníků bzeneckých z r. 1777, aby lány jim udělené zase jim byly odňaty, uveřejnil J. Cvrček z archivu bzeneckého v Českém lidu III. str. 42 – 43 a Arnošt Denis v „Čechy po Bílé hoře“ v I. díle – III. knize, str. 130 ji uvádí za doklad nesnesitelnosti stálých břemen. Praví: „Sedláci žádají, aby zbaveni byli svých lánů, protože jest jim naprosto nemožno dostáti břemenům, jež se jim ukládají.“
Příloha k textu: „Bzenecký kancionál“
Kancionál ten jest tlustá kniha malého folia na papíru psaná, vázaná v dřevěné desky hnědou kůží potažené.
Na přední desce je do kůže vytlačeno: „Kancyonál literátův: Johannes Koltman L. P. 1739“
Kancionál je vícehlasný, bylo tedy bzenecké bratrstvo figurální a mělo cvičené zpěváky, neboť jsou zde skladby až pětihlasé.
Jsou v něm dvě písně k P. Marii Bzenecké.
První začíná: „Pozdravena buď Matičko a královno nebeská, Krista Ježíše Rodičko, Panno Svatá Bzenecká!“
Druhá začíná: „Pojďte sem poutníci, věrní milovníci, do Bzence města je krátká cesta.“
Jan Koltman byl asi rektorem školy, neboť kancionál jest psán vypsanou rukou, krásným písmem tvaru gotického. Pod mariánskou písní „Buď pozdravena, blahoslavená“ (v čas vojny) jest podepsán snad proto, že ji složil. Kancionál má drobné iniciálky, malované ponejvíce červenou barvou s motivy lidové moravské ornamentiky rostlinné s kytičkami v květináči nebo srdíčku.
Z hojného obsahu písní lze poznati, že bzenečtí literáti oslavovali službu Boží po celý rok, jakož i o poutích a jiných pobožnostech. (Dle K. Konráda, „Bzenecký kancionál“ v Čas. Matice moravské r. 1893)
Kancionál má hojně písní všeho druhu z četných pramenů čerpaných, ponejvíce staročeské, ale i novějšího data.
V kancionálu literátů z r. 1739 jsou některé poznámky týkající se úrody a současných událostí. Uvedu je nynějším pravopisem.
Léta Páně 1739 byla hojná úroda na víno a i dosti dobré bylo. Ale tak silná zima pak přispěchala, že hned na sv. Šimona a Judu (28. 10.) počalo silně mrznouti. Až na kádích a presech víno mrzlo, museli je na kotlích zahřívati. Ta zima trošku polevila asi na 5 dní v adventu. Tu někteří kolí táhali a skládali, ale pak se zase zima chytla. Naopravdu až po vánocích 1740 velmi ukrutná s malým sněhem byla, mnoho lidí tam zimou pomrzlo, vinohrady mnohé u pučů až z gruntu vymrzly, ale přece ještě některý oblouk se našel. Ale což bylo platno, neb rok pořád studený a zpozdilý byl skrze dlouho trvající zimu, aneb až do sv. Ducha, který byl 6. Juni, očka na pni jako včela teprve byly. Hrozny začaly kvésti a ještě pořád chladno a časté deště byly. Až při narození Panny Marie pěkné teplé slunce bylo, tu některé hrozny začaly zaměkati, ale těžko, nebo po sv. Václavu ještě málokterý se našel zaměklý. Potom 7. octobris najednou všechny zmrzly a několik silných mrazů bylo, až všechny vinohrady se oškvračily, takže mnoho hroznů na pních zůstalo a ty, které se sebraly, dosti kyselé byly.
Další zápis se zmiňuje o smrti Karla VI. a nastoupení Marie Terezie a jejich bojích s Prusy, Bavory a Francouzy. Připomíná válku s Tureckem r. 1737, 1738, 1739 a uzavření míru v roce 1740 a také mor v Uhrách v letech 1738 – 1739, jenž byl nejblíže v Trnavě; aby nebyl zatažen na Moravu, dali moravští stavové vojskem střežiti hranice, takže kdo přešel, propadl hrdlem, což prý se mnohým vskutku stalo. Stráž trvala až do konce května 1740.
Téhož roku dne 20. prosince přišlo ukrutné hřmení a bleskové povětří od západu, kteréžto hrubé škody nadělalo jak na staveních, tak na všelikém stromoví. Do rána však byl mráz a potom pořád několik mrazů a dešťů silných; na Boží narození silný mráz, na sv. Jana a dále zase obleva a bez sněhu bylo.
R. 1750 byla malá úroda, víno bylo dobré. R. 1753 však málo a dosti tvrdé víno bylo, zimy bez sněhu byly, ale obilí v hojnosti se urodilo, ale při horách snad se nepodařilo pro hrubé sněhy, ale přece rež byla okolo 17 grošů.
Ještě se činí zmínka z r. 1811, kdy úroda nebyla, ale víno bylo dobré a v r. 1834, kdy země byla na sáh suchá, a suchem všechno zboží zhynulo. Na víno byl však rok dobrý, takže někteří měli vína do Pána Boha a také na zahradách na mokře byl dosti dobrý užitek.
Zajímavá je poznámka o choleře r. 1831 a 1836.
Léta Páně 1831 a 1836 panovala neslýchaná, bolestná a strašná nemoc jménem cholera, kteráž skoro celou zemí prošla a mnoho tisíc lidí vzalo žalostným způsobem skončení. Ale jaká zaslepenost byla mezi lidmi! Pomysli si laskavý čtenáři, když Bůh spravedlivý nás navštívil tou nemocí tak sprostí lidé rozšiřovali pověst, že kněží lidi tráví. Ty se ptáš jak? Svátostí oltářní! Poněvadž skoro jedenkaždý nemocný zvracel a měl nesmírné křeče v oudech, tak mysleli lidé zlí, že jsou otráveni a nepomysleli sobě, že teprve tenkráte kněze volají, když nemocný leží. Jiní pravili, že všechny studny a řeky jsou naplněny jedem. Co tomu řekneš nábožný čtenáři? Kdo otrávil kaplana buchlovského, dubňanského, lokalistu domanínského, pana faráře koryčanského, nejdůstojnějšího pana arcibiskupa olomouckého Ferdinanda Chotka a jiné kněze?
Litovati budeš se mnou kněží těch, nábožný čtenáři, kteří toho času živi byli, jenž času odpočívati ani ve dne ani v noci nemají a ještě v tak bolestném, nelidském, tím méně křesťanském podezření u mnohých svých farníků byli. Pomodli se nábožný čtenáři se mnou, aby nám všem věčné světlo svítilo v Pánu Ježíši Kristu.
R. 1838 nemírná zima byla, takže lidé mrzli a mnoho sněhu bylo.
Zapsal rektor Beránek 18. 3. 1838.
Poznámky k textu:
[1] Když se konaly přípravy na světovou výstavu, jež se pořádala ve Vídni r. 1873, byl historiograf moravský Beda Dudík pověřen, vybrati pro oddělení církevního umění zvláště cenné předměty z Moravy. Na jeho podnět bylo vystaveno řečené ciborium a emaily zdobený kalich. – Toto ciborium s monstrancí a 3 kalichy bylo uloupeno v noci ze 13. na den 14. března r. 1918. Pachatelé otevřeli paklíčem dvéře sakristie z venku, vypáčili dvoje dvéře vnitřní, vnikli do chrámu, kde spáchali svatokrádež.
[2] Pěkně psaný kancionál bratrstva svatojanského daroval Dr. J. Pospíšil olomouckému muzeu.
[3] Přiznání příjmu.
[4] To jest 8 věder.