Památník Sokola Bzenec 1882 – 1992
Rychman J. – založil 19. 4. 1882 Tělocvičnou jednotu „Sokol“ v Bzenci.
Podobenka je z 11. 11. 1865, kdy byl již členem brněnské jednoty. Byl tehdy 22 let stár.
Pozdrav sokolstvu
Tak jako jaro projde mřížemi,
prošli jste bděle tmou, když padla pěst
na tuto krásnou zemi. Hrůzy hrůz,
jež obklíčily peruť sokolí,
obklíčili ji marně. Nikdy však
nesklonilo se čelo myšlenky,
té, která živila v nás lásku s nadšením.
A to, čím živ byl pokořený lid
v té šťastné zemi, zemi nešťastné,
obětavě jste nesli na křídlech
xxx
A já vám házím snítku vavřínu,
jíž věnčívaly kdysi jasnou skráň
kráse i slávě. Pravdě. Vítězství.
Jaroslav Seifert
PROLOG
Československá obec sokolská vyhlásila letošní rok jako „Sokolský rok 1992“. Tok událostí jejího života přináší i několik významných výročí.
Po pádu Bachova absolutismu se u nás začaly tvořit vlastenecké spolky a byla tedy vhodná půda i pro vznik Tělocvičné jednoty pražské, založené před 130-ti lety 16. února 1862. U její kolébky stáli dr. Jindřich Fügner (*10. 9. 1822), který byl prvním starostou Sokola pražského a dr. Miroslav Tyrš (*17. 9. 1832), jeho první náčelník, který 18. 7. 1882 řídil první sokolský slet a Sokolu dal dodnes moderní tělocvičnou soustavu.
Další významné výročí se vztahuje k naší Tělocvičné jednotě Sokol v Bzenci, která byla ustavena 11. dubna 1882, tedy před sto deseti lety.
A u tohoto výročí se dnes zastavujeme. S pocity vděčnosti za dílo, které naši předchůdci pro sokolskou myšlenku vykonali. Neubráníme se však ani pocitům smutku, který ve svůj čas Sokola provázel. Ale i v těch dobách se vždy našli stateční a věrní, kteří už tolikrát ponížený prapor sokolství znovu pozvedli nad hlavy dějinami tak těžce zkoušeného lidu.
Nezměnitelnou pravdou zůstává, že novodobé dějiny našeho národa vycházely z pramenů národního obrození. Jimi byl posilován i Sokol, jemuž jeho zakladatelé Tyrš a Fügner dali do vínku poslání: vychovávat národ k tělesné zdatnosti, čestnosti a pravdivosti, které se snoubí se statečnou věrností a láskou k národu, jehož neoddělitelnou součástí vždy Sokol byl.
Letošní 110. výročí založení bzeneckého Sokola chce v mnohých oživit i vzpomínky na doby, kdy s neopakovatelným nadšením chodili do tělocvičny, jezdili po okolí na „veřejná“, na radost z prvních cvičebních či sportovních úspěchů, na rozjásané sletové průvody i na chvíle rozechvění, když z náčelnického můstku slyšeli povel: „Pozor! Pochodem vchod!“ A oni branou borců, za zvuku Suková pochodu „V nový život“, celí rozechvělí vstupovali na obrovskou plochu sletiště. Už jen vzpomínky zůstaly. I na ty, kteří před lety stáli v tělocvičně před námi jako cvičitelé a cvičitelky. Znovu však ožívají, když si připomínáme jejich jména.
Možná, že si právě teď vzpomenete na svůj slavnostní slib před rozvinutým sokolským praporem, který jste pohladili nebo políbili. A do toho vzpomínání se vkrádá otázka: „Zůstali jste věrni tak, jak jste to před lety slibovali?“
Těch několik stránek tohoto sborníčku nemůže postihnout všechnu činnost uplynulých sto deseti let. Původní kronika se totiž ztratila, mnohé dokumenty při několikerém zákazu Sokola vzaly za své a tak na troskách toho, co zbylo a co ještě zůstalo v paměti, je složena tato prostá mozaika.
Chce vyjádřit vděčnost těm bratřím a sestrám, kteří v dobách nevlídných nezradili.
Chce, aby nebylo zapomenuto nic, co bylo vykonáno z nadšení a lásky.
Chce vyjádřit vděčnosti i vám, kteří jste myšlence Sokola zůstali věrni dodnes.
Autor
NA POČÁTKU BYLO
několik nadšenců, kteří pod vedením vážených bzeneckých občanů stavitele Jana Rychmana, Gustava Sonevenda, Drahokoupila, Búbely a jiných ustavili „Zařizující výbor Tělocvično-hasičské jednoty „Sokol“ v Bzenci, jejímž účelem jest, aby se pěstoval tělocvik společným cvičením, společnými výlety a šermováním. V jednotě se též cvičení hasičská pěstují. K oživení ducha společenského slouží přednášky a rozpravy o věcech tělocvičných a hasičských, jakož i společné zábavy.“
První stanovy, předkládané c. k. hejtmanství v Uh. Hradišti, jsou datované dnem 15. června 1881 a začátkem července t. r. byly schváleny obecním výborem města Bzence.
Výměrem vysokého c. k. místodržitelství v Brně ze dne 29. 9. 1881 č. j. 18640, vzato toto utvoření se „Tělocvičné jednoty SOKOL v Bzenci“ na vědomí, ale žádá se doplniti první žádost vyjádřením a stanovami župy a jinými náležitostmi, zobrazením praporu, popsání kroje a signálů trubek.
Po splnění těchto požadavků byla dne 11. dubna 1882 konána první valná hromada „Tělocvičné jednoty Sokol v Bzenci“. Jejím starostou byl zvolen stavitel Jan Rychman a jednatelem Gustav Sonevend, kteří schválené stanovy předkládají 30. 4. 1882 obecnímu představenstvu města Bzence, které je také schvaluje.
Pro hasičský odbor při T J Sokol byl vypracován zvláštní řád, z něhož pro zajímavost vyjímám:
„Hasičský odbor sestává ze tří oddělení: l. ochránců (četa lezců a ochránců) II. stříkačníků a vodařů a III. pořadatelů požáru.“
V článku 11. „povinnosti, je zaznamenáno: Jakmile v městě dáno znamení udeřením na zvon nebo troubeno na poplach, musí každý výkonný úd v největší rychlosti a úplném zbroji páditi do místnosti, kde veškeré náčiní uschováno jest, kdyby k tomu čas nestačil, dostaví se hned na místo požáru.“
Měla tedy tenkrát Tělocvičná jednota Sokol v Bzenci dvě poslání: pěstovat tělocvik a v době potřeby chránit majetek spoluobčanů. Základ byl tedy položen. Na tehdejší bzenecké poměry to byl velice odvážný a ryze vlastenecký čin, vždyť u kolébky Sokola v Bzenci stálo tenkrát asi padesát, šedesát nadšenců.
Poodhrňme však na chvíli oponu času a podívejme se na to, jak občané tehdy žili. V poměrech rakousko-uherské monarchie, kdy kromě církevních svátků byly hlavními oslavami jmeniny a narozeniny císaře a jeho rodiny, nebylo nikoho, kdo by vzpomněl na významné události nebo osobnosti českého národa. V duchu snad ano, ale veřejně to bylo zakázáno. Vzpomenout mistra Jana Husa, Jana Amose Komenského, Bílé hory či kteréhokoli z velkých buditelů národa se nesmělo ani náznakově. Prostě nic, co by připomínalo slávu českého a moravského lidu. Učitelé z existenčních důvodů musili mlčet, a pokud zde nějaký český spolek byl, pak musil být poplatný době tak, aby se vrchnosti zalíbil.
Ve Bzenci byly vlastně obce dvě: obec Bzenec a Židovská obec. Zatímco Bzenčané bydlili v ulici Bzinské, Vracovské, v Barácích a v Olšovci, místním židovským občanům patřilo náměstí a přilehlé ulice k němu.
Měli svého starostu, svoji školu s vyučovacím jazykem německým, svůj templ a hřbitov a patřily jim všechny obchody. Od místních zemědělců vykupovali okurky, semena a ostatní zeleninu.
Bylo zde zámecké panství, jehož majitelé byli říšští Němci a konečně je nutné brát v úvahu i početně silnou vojenskou posádku, kde kromě němčiny a maďarštiny bylo jen zřídkakdy slyšet české slovo.
Národnostní poměry byly neutěšené. Musí se však přiznat, že i mnozí Bzenčané, hlavně drobní řemeslníci, posílali děti do židovské školy, aby se naučily němčině, protože mnoho chlapců pak odcházelo učit se nějakému řemeslu do Vídně a také mnohá děvčata tam pak snázeji našla zaměstnání jako služky. Germanizační živel zde byl velice silně zastoupen.
Tehdejší česká pětitřídní škola, jejíž učebny byly přeplněny žáky, nemohla konkurovat židovsko-německé škole, v níž ve čtyřech učebnách byl přiměřený počet žáků, kteří všechny učební pomůcky dostávali zdarma.
Nebylo prostě u nás spolku, který by byl český nejen svým původem a cílem, ale který by také byl statečným strážcem všeho českého, především jazyka mateřského. Byl to právě Sokol, který byl příkladně vlastenecký, který při svých jednáních zakazoval nejen mluvit německy, ale i nepoužívat všelijakých zkomolených českých slov. Sokol také netrpěl, aby jeho členové posílali své děti do židovské školy, v níž se vyučovalo německy, a zpívaly se německé písně.
Krůček po krůčku, zpočátku nesměle, se Sokol věnoval i vzdělavatelské činnosti. Pořádaly se Husovy oslavy, přednášky o velkých synech a dcerách národa, o době slávy, ale i o utrpení a pokoření českého národa a jeho lidu. Do Bzence často a rád zajížděl Svatopluk Čech, cestovatel Enrik Stanko Vráz i jiní mistři pera, kteří probouzeli v srdcích účastníků to, co bylo násilně uspáno.
Sokolové, i když jich tehdy ještě nebylo mnoho, vystupovali na veřejnosti vždycky v sokolském kroji, který si zpočátku ochotně vzájemně půjčovali. I rozdíly sociální se snažili smazat zavedeným oslovováním: „bratře“, „sestro“ a povinným tykáním. Obraceli se také písemnými žádostmi na místní mistry řemeslníky, aby svým učňům umožnili navštěvovat sokolská cvičení.
V prvních letech bylo pro Sokola veliké nadšení. Cvičících bylo někdy až čtyřicet, přispívajících a sympatizujících mnohem více. Ale jak už to mezi lidmi bývá, ne všichni byli jednoho ducha a jedné mysli. Po osobních neporozuměních mezi některými bratry byl pak v Bzenci založen samostatný dobrovolný hasičský sbor. Trpkou skutečností bylo, že prvotní úspěchy byly vystřídány nešváry z rozdělení, za které bzenecká TJ zaplatila bolestnou daň.
Přesto Sokol žil. Ti, kteří zůstali pevní, získávali nové členy, aby TJ byla vzkříšena k nové činnosti. Ideály, které jí byly jejími zakladateli položeny do vínku, neztratily svoji životadárnou sílu. A tak, jak si rok s rokem podával ruku, řady sokolské rodiny se znovu rozrůstaly.
8. září 1892 byl založen cvičitelský sbor, který tvořili bratři: Josef Kumpán st., Jan Tvarůžek a Robert Kolúch. Cvičilo se třikrát týdně: v pondělí, ve čtvrtek a v sobotu.
8. září byl uspořádán polodenní výlet v krojích. Šlo se za zpěvu národních písní přes Těmice do Vracova. A všude, kudy průvod Sokolů procházel, byl občany nadšeně vítán.
25. září se bzenečtí v hojném počtu zúčastnili župního sletu v Hodoníně.
Protože cvičenců stále přibývalo, byl cvičitelský sbor rozšířen o bratry Černého, Sutnera, Klučku a Nováka. O přísné kázni nejen cvičenců, ale i cvičitelů svědčí rozhodnutí, zapsané ve cvičitelské knize: „Bratru N. N. bude napsáno, že by se považoval z cvičitelského sboru za vystoupeného, kdyby ještě jednou cvičení vynechal.“
Také zájemce o šerm začal do jeho tajů zasvěcovat br. Černý Ant.
V roce 1893 měla jednota 60 cvičících členů.
11. června se v hojném počtu zúčastnili župního sletu v Napajedlích a v srpnu bylo první veřejné cvičení v Bzenci. Cvičenci měli tmavomodré cvičební kalhoty (šponovky), které pro jedno družstvo zakoupila jednota a členům, kteří pak vystupovali veřejně, byly pro ten účel zapůjčeny.
26. května pořádala jednota výlet s praporem a hudbou do Žeravic. Účastníků bylo veliké množství nejen z řad Sokolů.
Propůjčená místnost hostince „Na novém světě“ však už nestačila a proto bylo rozhodnuto, že si jednota postaví vlastní tělocvičnu. Byl ustaven „stavební odbor“ a jak píše jednatel: „Jednota se kojí nadějí, že náš Sokol vbrzku rozepne svou peruť ve vlastním stánku.“
V roce 1894 byl starostou zvolen br. Rudolf Novák. Náčelníkem byl br. Jan Kolúch, který na valné hromadě oznámil, že cvičenců bylo mnoho.
Jednota i v tomto roce měla bohatou činnost. 13. května se zúčastnil velký počet členů župního výletu na Buchlov a o měsíc později 13. června byl konán opět výlet s praporem. Účast byla radostná a při té příležitosti byla předvedena ukázka cvičení šermu. 15. července se jelo do Holešova na župní cvičení a 22. července se cvičilo na Přívoze. Bzenečtí se zúčastnili i na veřejných cvičeních v Uherském Ostrohu a 23. září asi 20 členů i v krojích zúčastnilo se i s praporem otevření České reálky v Hodoníně.
A jaká měli tenkrát cvičenci nářadí? 2 hrazdy, 1 visutou, dřevěná bradla, 1 koně s madly, 1 kruhy, 1 kozu, 2 stojany ke skokům do výšky, 3 můstky, 15 kuželů, 17 tyčí, 7 párů činek, 2 velké žíněnky, 1 dřevěný žebřík, 12 čepelů, 2 páry rukavic k šermu, výletní prapor se stuhou, náčelnickou šerpu.
V roce 1985, 25. března zakoupila TJ Sokol v Bzenci od pana Přerovského dům č. p. 302 v Olšovské ulici (později Koubovo), kde chtěla vybudovat tělocvičnu. V hotovosti složila 700 zlatých, zbytek se zavázala splatit. Jenže, ale o tom později.
15. srpna se mělo v Bzenci konat veřejné cvičení. Byly na ně pozvány všechny jednoty župy, několik hasičských sborů a Beseda z okolí. Cvičení však musilo být pro celodenní vytrvalý déšť odloženo na neděli příští. Radostné bylo, že všechny pozvané jednoty přijely i po druhé.
V roce 1896 poslal bzeneckým Sokolům krásný a povzbuzující dopis básník Svatopluk Čech. Jeho slova byla přijata nejen jako pozdrav, ale i jako závazek: pokračovat v započatém díle.
Účast cvičících členů byla velká a znásobila ji i radost, že se cvičení pravidelně zúčastňuje i 15 dorostenců.
Stávající cvičební místnost však byla nevhodná a proto byl požádán bratr stavitel Jan Rychman o zapůjčení nějaké větší místnosti ve svém domě na náměstí. To byl také důvod, proč někteří členové žádali výbor, aby se začalo se stavbou vlastní tělocvičny. Návrh byl přijat.
V roce 1897 byl na valné hromadě zvolen starostou jednoty br. Leopold Skála, jeho náměstkem br. Rudolf Novák. Zapůjčená cvičební místnost byla pro cvičení také nevyhovující. Cvičenců přibývalo a tak se zatím čekalo na otevření nové školy v Bzenci.
V tomto roce se vytvořil v TJ stálý vzdělávací odbor, protože „němectví“ citelně zasahovalo do výchovného, vlasteneckého poslání, které Sokol na sebe vzal. A aby se i finančně podpořila činnost, starosta nechal na svůj náklad natisknout pohlednice Bzence, které pak byly prodávány ve prospěch TJ.
Také vzdělávací odbor zahájil svou aktivní činnost. 31. října 1897 bylo sehráno v sále pivovaru (dnešní sokolovna) divadelní představení „Mlynář a jeho dítě“. Úspěch byl nečekaný. Hra se několikrát opakovala a tak bylo rozhodnuto, že při TJ bude ustaven samostatný divadelní odbor Sokola.
27. února 1898 byl starostou TJ Sokol v Bzenci zvolen bratr František Frýba a náčelníkem bratr Robert Kolúch.
Na mimořádné členské schůzi TJ, konané 10. června 1898 bylo rozhodnuto upustit od stavby tělocvičny na zakoupeném domě čp. 302, protože parcela je malá a musila by se prodloužit nejméně o tři metry, což obec nepovolí. Stavba měla stát asi 6 000 zlatých a to bylo v té době pro TJ neuskutečnitelné. Proto byl dům prodán za 1 007 zl. panu učiteli Františku Koubovi.
Téhož roku byla v Bzenci otevřena nová škola. V září podává TJ místní školní radě žádost o povolení sokolského cvičení v její tělocvičně. Usnesením školní rady ze dne 10. 11. 1898 bylo žádosti vyhověno, ale TJ se musila zavázat m. j. i k tomu, že všechno své cvičební nářadí dá k volnému použití škole. Kromě toho musila místní školní radě odevzdat záloženskou knížku se vkladem 1 000 zlatých. Sokolové ovšem v této školní tělocvičně nebyli vítanými hosty. Proto sestry chodily zpívat do kostela, aby svíčky, které za zpěv dostávaly, mohly být použity při večerních cvičebních hodinách, protože používání elektrického světla bylo ředitelem školy zakázáno.
Rok 1899. I přes všechny tyto potíže však TJ žila stále rušnějším životem. A čím více bylo potíží, tím větší byla obětavost a nadšení. Nejen v tělocvičně, ale i na poli kulturním. Dovolte mi jednu perličku za mnohé. „27. července byly pozvány místní slečny, zda by laskavě spoluúčinkovaly při slavnosti župního cvičení v Bzenci. Sešlo se jich 37 a s radostí přijaly toto pozvání.“ Zpěvy nacvičoval ředitel kůru p. Praus. Pak byli pozváni i páni a bratři, těch se sešlo 20. Nacvičovaly se dva sbory.“
13. srpna 1899 se v Bzenci konalo župní cvičení. Bylo velmi dobře organizováno. Okolní občané byli zváni plakáty a místní také „bubnem“ se žádostí, aby vyvěsili prapory. Celkově se zúčastnilo 73 členů v kroji, 65 cvičilo prostná, na nářadí 63. Večer pak se konal pěvecký koncert a po něm taneční zábava.
V Kyjově při otevření-gymnasia bylo i 17 našich bratrů v kroji.
4. října byla v Bzenci otevřena „Zemská rolnická a vinařská škola“, jejíhož otevření se také zúčastnili naši zástupci v krojích.
Není možné zaznamenat všechny akce, které měly třeba jen místní dosah. Bzenečtí se na všech úsecích své bohaté činnosti řídili heslem: „Kdo chvíli stál, stojí už opodál.“
Do nového století 1900 vstupovali s novými nadějemi. Také naše TJ. Sociální poměry byly neutěšené a to se také obráželo i na její činnosti. I když účast cvičících byla v průměru 25 mužů a přes 50 dorostenců, v zimních měsících se necvičilo, protože nebyly peníze na zakoupení uhlí. Bratr Praus ve snaze pomoci, nacvičil s ochotníky operu „V studni“, ale na Bzenec to byl příliš smělý počin. Jednota sice sklidila radostný obdiv obecenstva, ale ten pokladnu nenaplnil.
Až v roce 1901, před IV. všesokolským sletem, se situace změnila. Činnost se znovu obnovila. Cvičili muži a dorostenci. Do Prahy na slet jelo 13 našich členů, z nichž 9 bylo v krojích.
30. srpna se konalo veřejné cvičení. Cvičících i diváků bylo velmi mnoho, o čemž svědčí i výtěžek 134 zlatých.
Župního sjezdu v Uh. Hradišti se následujícího roku zúčastnilo i naše cvičící družstvo. Sletu moravsko-české obce v Mor.Ostravě jsme se také zúčastnili.
V roce 1903 byl podán návrh, zda by při TJ nemohl být ustaven „dámský odbor“. Zůstalo však zatím jen u návrhu. Činnost byla sice slabší, ale za to intenzivní. Cvičilo se stále a hodnota majetku činila 2 329,80 K. Stálá pozornost byla věnována především výchově vlastenecké, vzdělávatelské, jak je to zaznamenáno v nově přijatých stanovách.
V roce 1904
- § 1. „Spolek se nazývá „Tělocvičná jednota Sokol“ a má své sídlo ve Bzenci“.
- § 2. Účelem spolku jest povznesení tělesných a mravních sil v lidu českém v sídle jednoty a jeho okolí.“ j
8. října 1904 byl ustaven „ženský odbor Sokola“ a přihlásilo se do něho 12 členek a do konce roku přistoupilo i 16 nových členů. Ženský odbor vedla a cvičila sestra učitelka Marie Průšová. Ženy cvičily v úterý a v pátek.
V červnu 1905 bylo konáno okrskové cvičení, které bylo zahájeno velkým průvodem procházejícím městem.
V srpnu zahájil kurs šermu br. Robert Tvarůžek.
V letech 1906-1909 se poměry v TJ zlepšily. Pravidelně byla konávána veřejná cvičení, konaly se tradiční oslavy k památce mistra Jana Husa s pálením hranice, přednášek a jiných kulturních programů se zúčastňovalo mnoho členů i ostatních občanů.
Veškerá činnost směřovala k přípravě V. všesokolského sletu, který se konal ve dnech 27. 6 – 2. 7. na Letné v Praze. Ze Bzence se ho zúčastnilo 12 bratrů a 6 sester.
Bzenecká veřejná cvičení byla vždy vzorně zorganizována a to oceňovali i diváci. Stavební fond měl 3 400 korun.
18. 7. 1909 šlo v průvodě u příležitosti okrskového cvičení 116 mužů, 41 žen a 15 dorostenců v krojích. Protože ostatní šli v civilním obleku, bylo usneseno zakoupit 13 nových stejnokrojů, o které se členové přihlásili. Jeden stál K 40.
V roce 1910 se cvičilo v tělocvičně ve škole. Byla prostorná a vždy čistě uklizená. Podíleli se na tom i naši členové. Počátkem roku byla v Bzenci založena i Tělocvičná jednota „Orel“. Situace byla neklidná. Přispělo k tomu i rozhodnutí ředitele školy, který zakázal dorostu, ženám i členům z Vracova, kteří do Bzence jezdili cvičit, vstup do tělocvičny. Po delších jednáních s místní školní radou se cvičení ve škole znovu povolilo s podmínkou, že ženy musí cvičit žena.
Veřejné cvičení se konalo 28. srpna za účasti 47 bratrů v kroji, z nichž cvičilo 28, žen jenom 6.
TJ stále myslí na postavení vlastní tělocvičny, a proto z různých akcí zakupuje tělocvičné nářadí, které ale musí propůjčovat k užívání i místní škole. To byl závazek. Případné opravy však platila TJ.
Členové při každé významnější oslavě či příležitosti oblékali sokolské kroje. A právě to bylo trnem v oku nepřejícníkům, kteří horlivě sympatizovali s Vídní.
Jeden příklad za mnohé: „Bratr R. K., který se horlivě exponoval pro sokolskou myšlenku a hnutí byl, jako obchodník, dohnán až k tomu, že musil pod cenu prodat dům. S trpkostí odešel do Vídně, kde pak jako zchudlý obchodníček dožil svůj život.“
Uvedl jsem tento příklad za mnohé proto, aby si čtenář udělal jasnější obraz o tom, za jak těžkých podmínek a poměrů se naše TJ a její členové setkávali.
V roce 1912 k velikému údivu mnohých daruje baron Peche (?) na stavební fond TJ 200 korun.
V roce 1913 má bzenecký Sokol ve svých řadách 100 mužů a 28 žen. 3. srpna je za velké účasti blízkých i vzdálenějších jednot konán v Bzenci župní slet.
28. června 1914 byl spáchán sarajevský atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d Este a 28. července Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Většina členů musila na vojnu a vedení TJ pomáhají ženy, členky.
Aby jmění TJ Sokol bylo ochráněno před konfiskací, kterou hrozil okresní hejtman v Uh. Hradišti, usnesly se ženy, že všechno jmění bude převedeno na jednotlivé členky a v případě potřeby použito na podporu rodin raněných nebo padlých vojáků. Tento záměr však nemohl být uskutečněn a peníze byly použity na upsání válečné půjčky.
10. května 1914 bylo ženám přiznáno plnoprávné členství v Sokole a uznalo jejich rovnoprávnost.
19. prosince 1915 posílá c. k. okresní hejtmanství v Uh. Hradišti obsáhlý výnos, z něhož cituji: „…vzhledem k náladě, kterou Česká obec sokolská šířila… proti rakouskému státu prostřednictvím České obce sokolské… Další trvání České obce sokolské jeví se tudíž státu nebezpečným.“
Po třistaleté porobě rakousko-uherské monarchie nadešel 28. říjen 1918. Svoboda.
Bzenecký Sokol zaznamenal silný příliv členstva. Jednak těch, kteří se vrátili domů z války, ale také do TJ přistoupilo mnoho „vlastenců“, z nichž mnozí byli sokolské myšlence na míle vzdáleni. Pro tak velký počet členstva nebylo místnosti ke cvičení, na přednášky a schůze, a proto znovu ožívá touha: Mít vlastní budovu, mít vlastní tělocvičnu.
Na to ovšem v té době nebylo z finančních důvodů ani pomyšlení a proto byl přijat návrh na zakoupení bývalého panského pivovaru, který náležel strážnickému hraběti Ant. Magnisovi, s nímž bylo navázáno předběžné vyjednávání. Současně byly podniknuty kroky u státního pozemkového úřadu o poskytnutí podpory. Majitel Magnis požadoval za objekt 400 000 Kč, ale to bylo nad síly naší TJ. Současně se ale podařilo budovu odhadnout státním odhadem a ten cenu snížil na 206 301 Kč.
A vlastní činnost bzeneckého Sokola? V jeho čele jako starosta stál stavitel bratr Jan Rychman, jeho náměstkem byt bratr Mudr. Rudolf Polášek. Náčelníkem bratr Josef Křížek a náčelnicí sestra Žofie Sýkorová. Několikačlenný výbor s cvičitelským sborem, vzdělavatelem a mnohými ochotnými vedli TJ od úspěchu k úspěchu.
V roce 1919 byl založen „žákovsky odbor“ Sokola Bzenec. Hned v prvních dnech jeho vzniku se přihlásilo osm mladých.
V této době zaznamenává TJ několik darů, které odkázali věrní členové na zřízení vlastní sokolovny.
V únoru 1921 bylo na valné hromadě TJ usneseno koupit celý komplex bývalého „panského pivovaru“: budovu s hostincem, sálem, stodolou, dvěma sklepy a se stavebním pozemkem z části přilehlých parcel o celkové výměře 8 028 m2. Protože ale od původního odhadu do uzavření smlouvy ceny realit poklesly, hrabě Magnis uvedené nemovitosti TJ prodal 1. června 1921 za 186 000 Kč.
Do realizace záměru se však stavěly nejrůznější překážky. Trpělivým jednáním však byla záležitost přivedena ke šťastnému konci. A pak všichni, staří, mladí i ti nejmladší pracovali obětavě na společném díle. Bourají, otloukají cihly, stavějí. Pod jejich rukama roste „jejich“ sokolovna. Pomáhá každý, jak jen může. Vojáci místní posádky, ale i občané, kteří bezplatně zapůjčovali povozy.
Aby k základnímu fondu, který TJ tehdy vlastnila, byl zajištěn potřebný kapitál, konala se mezi členstvem sbírka a současně byla vypsána slosovatelná půjčka, která vynesla 130 000 Kč.
Na podzim 1921 byla sokolovna předána svému účelu. Akademický malíř bratr Jano Köhler ozdobil její fasádu překrásnými sgrafity. Nad vchodem umístil nápis: „Lví silou, vzletem sokolím“ Tak se dostalo nejen TJ, ale i městu pěkné budovy k účelům nejen tělocvičným, ale i kulturním.
26. června bylo v Bzenci pořádáno okrskové veřejné cvičení, kterého se zúčastnily všechny cvičící složky i z okolí.
31. července okresní politická správa v Uh. Hradišti vyslovila souhlas k provozování divadelních a kinomatografických představení v sále sokolovny.
V letech 1922-1928 byly konány výlety v kroji, veřejná cvičení, tělocvičné akademie, kulturní akce, přednášky a zájezdy na veřejná cvičení v okolí, ale také do Hluku, Napajedel, Uh. Ostrohu, Velké nad Veličkou a Malenovic.
Koncem června 1928 se konalo veřejné cvičení. V průvodu od kasáren, který procházel městem, šli cvičící nejen v sokolských krojích, ale také ve slováckých.
V předvečer státního svátku byl uspořádán lampionový průvod městem, které bylo nádherně osvětleno. 28. října byla na náměstí vojenská přehlídka, které se TJ zúčastnila v krojích a večer pak bylo v sále sokolovny sehráno divadelní představení „Legionářova nevěsta“, kterou sehráli členové dramatického odboru Sokola.
V těsné blízkosti sokolovny byla zakoupena a zbourána stodola aby se získal větší prostor pro letní cvičiště. Prostě TJ žila. Nejen v tělocvičně. Hrála se divadla, pořádaly se přednášky, společné výlety, sociální rozdíly ustoupily, podávala se pomocná ruka. Aby co nejvíce členů TJ mělo svůj vlastní kroj, věnoval nejmenovaný dárce větší příspěvek pro ty, kteří si jej nemohli zakoupit. Ke konci roku 1928 měla TJ 252 členů, 44 žaček, 47 žáků, 33 dorostenek a 18 dorostenců, z nichž se mnozí zúčastnili veřejných cvičení v Uh. Ostrohu, Velké nad Veličkou a v Malenovicích. Také ovšem i v obcích sousedních: Těmicích, Žeravicích a Vracově.
Dorostenky cvičily „stuhy“, ženy dřely „kužely“. Poprvé se připravovaly na závody ČOS. Po úspěšných vyřazovacích závodech v Uh. Hradišti závodily i v Praze.
1929
TJ se zúčastnila okrskového cvičení ve Vnorovech, župního v Bojkovicích a snad všech, která se pořádala v okolí. Nejvíce účastníků však jelo na krajský slet do Orlové a při této příležitosti navštívilo menšinovou „svěřenku“ v Jablunkově, s níž udržovala po léta vzájemné vztahy. Posílili tamní TJ v jejím těžkém národnostním boji nejen slovy, ale i darem lásky pro její další činnost.
Velkým soupeřem sokola se stal místní fotbalový klub Slovan, který právě mezi mladými našel mnoho stoupenců.
Z kulturní činnosti je nutné vzpomenout koncert abiturientů brněnské konzervatoře a koncertu hudebního mistra Ondříčka, Známí malíři uspořádali v sokolovně výstavu svých obrazů.
Při promítání v sokolském kině tehdy samozřejmě němých, byl buď klavírní doprovod anebo nově utvořeného kvarteta.
1930
V tomto roce se stal náčelníkem bratr Jan Kuchař a náčelnicí sestra Marie Strážnická.
Naše TJ měla cvičence na župních závodech, veřejných cvičeních, župních sletech v Hodoníně a v Uh. Hradišti.
Při TJ vznikl velký pěvecký sbor, který se zakrátko představil občanům Bzence úspěšným koncertem. Ale to už na dveře klepala světová krize, která zasáhla i naši vlast. Na výzvu ČOS byla TJ provedena sbírka pro pomoc nezaměstnaným.
Konečně se také podařilo upravit místo po zbourané stodole na letní cvičiště a při sokolovně v břehu vybudovat sprchy.
1931
By to rok přípravy na IX. Všesokolský slet 1932. Jmění jednoty přesahovalo půl milionu Kč a činnost všech složek obdivuhodná. Kromě sletu v Luhačovicích a krajského sletu v Přerově. Ve Bzenci bylo veřejné cvičení 12. července a to už na novém letním cvičišti za sokolovnou. Pěkné počasí umocnilo jeho úspěch.
Z kulturní činnosti uvádím několik divadelních představení dramatického odboru, zakoupení loutkového divadla, vystoupení pěveckého sboru, který řídil br. učitel Blahutka a mnoho jiných akcí. Dohromady jak se uvádí ve výroční zprávě, jich bylo 124.
Na letním cvičišti bylo zřízeno kluziště, které mohlo být používáno i ve večerních hodinách, protože bylo osvětleno.
TJ vyslovila souhlas, aby bohoslužby církve československé, které bývaly slouženy ve školní budově, mohly být konány v sále sokolovny.
K 31. 12. bylo v TJ 168 mužů, 113 žen, 22 dorostenců, 16 dorostenek, 57 žáků a 84 žákyň. Celkem 460.
1932 – Tyršův rok.
Byl nejrušnějším rokem v životě naší TJ, k němuž se vázalo několik významných výročí: Sté narozeniny zakladatele sokola dr. Miroslava Tyrše, padesátileté trvání bzeneckého Sokola a Dobrovolného hasičského sboru v Bzenci a konání sletu župy Komenského v Bzenci a IX. všesokolského sletu v Praze.
Slet župy Komenského v Bzenci byl konán v bzeneckém zámeckém parku a to v neděli 12. června jako slet žactva a příští neděli 19. června. Po průvodu městem na sletiště, slet dorostenek, dorostenců, žen a mužů.
Již v květnu t. r. se konal v Bzenci župní sjezd dobrovolných hasičských sborů, který taktéž oslavoval 50. výročí svého trvání. Vzpomeňme přitom na rok 1882, kdy obě „jednoty“ jakoby vylétly z jednoho hnízda.
V rámci obou oslav byl uspořádán koncert župního pěveckého sboru, v němž zpívalo devadesát zpěváků. Úspěch to byl nevídaný
V neděli 12. června se po srazu u sokolovny ubíral městem průvod, kterého se podle odhadu zúčastnilo 712 žaček, 666 žáků, 53 žen, 61 mužů, 13 skautů a 16 chlapců a děvčat v národním kroji. Společným cvičením přihlíželo asi tisíc pět set nadšených diváků.
19. června delegace bzeneckého Sokola na místním hřbitově uctila památku zakladatele bratra Jana Rychmana a všech zesnulých členů TJ.
Odpoledne se průvod účastníků sletu, provázený třemi dechovými hudbami, ubíral městem na sletiště, na němž z 55 TJ cvičilo 168 dorostenců, 210 dorostenek, 370 žen a 342 mužů. Celkem vystoupilo 1 090 cvičenců, které sledovalo asi 2 300 diváků. Byla to skutečně důstojná oslava 50 výročí bzeneckého Sokola.
IX. všesokolského sletu v Praze na Strahově se ze Bzence zúčastnilo 10 dorostenců, 4 dorostenky, 12 mužů a 26 žen cvičících a 42 necvičících. Celkem tedy 94 členů.
Sletových závodů v Praze se zúčastnil i bratr Oldřich Kučera, který se z 1 670-ti závodníků umístil na 115. místě a z župy Komenského na místě prvním. Sestra Marie Strážnická se z 606 žen umístila na místě 69., ale ze župy Komenského byla také první. Pro bzeneckou TJ to byl velký úspěch.
Kromě uvedených sletů se TJ zúčastňovala všech veřejných cvičení konaných v okolí a oni nám to zase opláceli. Navazovala se a utužovala nová přátelství.
Kulturních akcí před i posletových bylo mnoho. 17. září, v den oslavy 100. narozenin dr. Miroslava Tyrše, byla na Starém hradě zapálena hranice a v sále sokolovny se konal slavnostní Tyršův večer.
V TJ bylo evidováno: 187 mužů, 123 žen, 19 dorostenců, 10 dorostenek, 84 žáků a 104 žákyň. Celkem sokolskou myšlenkou žilo 527 našich občanů a občánků.
A ještě pár vzpomínek na župní sletový průvod.
V jeho čele byla nesena standarta župy Komenského. Za ní šlo náčelnictvo župy, 11 praporečníků s prapory sokolských jednot a za nimi trubačský sbor z Uherského Hradiště. Za vlajkami dorostu vyhrávala bzenecká dechovka a za dorostenkami krojovaná dechovka z Vlčnova. Za ženami v krojích, legionáři, hasičským sborem, vojáky místní posádky šla hudba z Vracova a muži v krojích i v občanském obleku. A nad tím vším hřejivé sluneční paprsky, azurově modrá obloha a v srdci taková zvláštní radost, která se nedá slovy vyjádřit. Ta se musí prožít…
1933
19. ledna bylo v malém sále sokolovny první představení nově upraveného loutkového divadla, které bylo prostorově rozšířeno a zakoupeny nové, větší loutky.
Na valné hromadě TJ požádal dlouholetý starosta br. MUDr. R. Polášek o uvolnění z funkce a novým starostou byl zvolen br. Jindřich Kotas.
16. dubna bylo ve zdejším kině zahájeno zvukové promítání filmů.
6. července bylo konáno veřejné cvičení všech místních složek za spoluúčasti okolních sokolských jednot, které se tak vzájemně posilovaly.
V oblasti kulturně-vzdělávací bylo mnoho přednášek, akademií i aktivní pomoci při tradičních oslavách místního i celonárodního významu.
Členský slib složilo 41 nových bratrů a sester.
1934
TJ měla ve svých řadách 309 členů, 45 dorostu a 188 žactva Na jevišti sálu byl zřízen kruhový horizont.
Zúčastnila se veřejných cvičení ve Veselí nad Mor., Lipově, Domaníně, Uh. Ostrohu, Hluku, Opavě, Strážnici, Mor. Písku, Velké, Těmicích a župního sletu v Kyjově. Také Štefanikových oslav na Bradle a Dnu brannosti v Bzenci.
Tělocvičná činnost byla obohacována činností kulturní a osvětovou. 11. listopadu byla uspořádána okrsková akademie, na kterou mnozí dlouho vzpomínali.
1935
5. března zemřel dlouholetý člen bzeneckého Sokola br. Eduard Koutný, řídící učitel, který měl velkou zásluhu na rozvoji kulturním a vzdělávacím a o činnosti TJ pilně psal do krajinského tisku. Jeho pohřbu se zúčastnilo veliké množství občanstva a Sokolové v krojích.
5. července se cvičenci představili veřejnosti na veřejném cvičení, které bylo jako vždy, zdařilé.
29. června byl v Uh. Ostrohu „Den žactva“ a 30. června v rámci župního sletu, den dorostu a členstva. Naši však cvičili i v okolních TJ.
V srpnu byl uskutečněn desetiboj žáků za účasti mnoha TJ. Suverénně zvítězilo družstvo bzenecké v tomto pořadí: 1. Jindřich Goliáš, 2. Máčala František, 3. Novák Jaroslav, 4. Kožůšek Bedřich, 5. Uretschlegr Slávek, 6. Máčala Zdeněk, 7. Toman Rudolf, 8. Velich Miloslav, 9. Řepík Miroslav, 10. Fuchs Stanislav.
3. září rozhodl výbor TJ, že u stávající tělocvičny, která byla pro velký počet cvičenců již nedostačující, bude provedena přístavba.
4. září se v Bzenci konaly první okrskové závody v odbíjené.
Na představeních kina byly někdy takové návaly obecenstva, že se musila i opakovat.
Jednota žila bohatým životem, a proto se také řady jejich příznivců rozšiřovaly.
1936
V únoru zemřel bratr Jan Puček, dlouholetý praporečník Sokola Bzenec, který pro svou milou povahu byl jakoby otcem všech, a proto mu všichni říkali „bratr tatina“. Jeho pohřbu se zúčastnilo přes dva tisíce občanů, jednotlivé jednoty v krojích a se sokolskými prapory.
25. dubna byla dorostu při slavnostním shromáždění TJ předána vyšívaná vlajka, zhotovená dle návrhu bratra učitele Vlka.
7. června byl uspořádán „žákovský den“, při němž byla také těm našim nejmladším předána vyšívaná vlajka.
V letních měsících bylo na náklad TJ posláno několik dětí do sokolského tábora, v němž prožily radostné dny. Dodnes na ně mnozí vděčně vzpomínají.
Kromě přednášek vzdělavatele, žákovských besídek, společných akademií se hrála divadla a pěvecký sbor TJ obohacoval svými vystoupeními jednotlivé kulturní akce, pořádané při příležitosti významných dnů a státního svátku.
V tomto roce byla všem aktivním cvičencům věnována i péče lékařská. Každý cvičenec a cvičenka prošli lékařskou prohlídkou.
V kině bylo promítnuto 68 filmů a 151 představení se zúčastnilo podle statistického zjištění 27 423 diváků.
Aktivní bratrská spolupráce s okolními jednotami byla vzájemná.
1937
18. dubna byl výborem TJ schválen návrh na přístavbu sokolovny. Sál bude rozšířen o deset metrů a budou při něm zřízeny i samostatné šatny pro muže a ženy a také sprchové kouty. Předběžný náklad bude asi 150 000 Kč.
Okrskové cvičení bylo 20. června v Lipově, veřejná v Mor. Písku, v Hrubé Vrbce a v okolí za naší spoluúčasti.
Župního sletu v Uherském Hradišti se 4. července zúčastnily všechny cvičící složky.
Veřejné cvičení v Bzenci bylo poprvé konáno ve večerních hodinách. Účast diváků byla nebývalá. Zdařilý večer vyvrcholil vystoupením žen se světelnými kužely a ukázkou přebornického cvičení mužů na nářadí.
14. září zemřel pan president Osvoboditel dr. T. G. Masaryk. V den jeho pohřbu 21. září byl před radnicí instalován katafalk, při němž čestnou stráž držely v krojích všechny místní spolky. Při tryzně účinkoval i sokolský pěvecký sbor. Jeviště v sokolovně bylo vyzdobeno. V čele stála busta presidenta T G. Masaryka a vedle ní čestná stráž sokolských složek, které se střídaly. Sál byl po celý den otevřen pro veřejnost a zařízen také rozhlasový poslech.
Městská rada vydala souhlas k postavení zídky kolem celého areálu zahrady a letního cvičiště.
Štafetového běhu Mor. Písek – Bzenec – Vracov se 28. října zúčastnili muži a dorostenci jmenovaných jednot.
19. prosince byla v sále sokolovny uspořádána dětská vánoční besídka s bohatým programem a nadílkou.
1938
Přestavba sokolovny je povolena župním předsednictvem, Předběžná cena byla však zvýšena na 240 000 Kč a provedou ji stavitelé Kozina a Holomek.
TJ žije v přípravách na X. všesokolský slet v Praze, kterého se pak zúčastnilo 22 dorostenek, 96 mužů a žen s většinou cvičících.
Ještě před jeho konáním byly ve všech složkách vyřazovací závody a v Uherském Brodě župní slet.
Veřejné cvičení v Bzenci bylo 12. června a po sletu také v Lipově, Mor. Písku, Uh. Ostrohu a ve Vracově.
Všechna činnost byla zvýšena akcemi sletového roku. Pozornost byla také věnována pomoci při přístavbě sokolovny.
V září se do Bzence přistěhovalo několik rodin, které musily opustit své domovy v pohraničí. Sokolské rodiny je přijaly pod krovy svých domovů a všemožně jim poskytovaly pomoc.
Starostou TJ byl bratr Jan Kuchař, náčelnicí sestra Marie Strážnická a náčelníkem bratr Václav Vyžďura.
Čím více se situace ve státě vyhrocovala a ohrožovala naši republiku, tím více se nejen členové Sokola, ale všichni občané sjednocovali a úžeji než předtím, spolupracovali.
1939
Na valné hromadě 30. ledna 1939 byli do vedení TJ Sokol v Bzenci zvoleni:
| starosta: | Kuchař Jan |
| místostarosta: | Černín Augustin |
| náčelník: | Vyždura Václav |
| náčelnice: | Strážnická Marie |
| vzdělavatel: | Zbořil Pavel |
| praporečníci: | Šebesta Josef st. |
| Rajčím Jaroslav | |
| členové výboru: | Běhal František |
| Gazda Antonín | |
| Koutný Jan | |
| Kuchař František st. | |
| Kumpánová Terezie | |
| MUDr. Macháček Antonín | |
| Mann Metoděj | |
| Matuška Vladimír | |
| Sýkora Oskar |
I když bylo již po sletě, cvičily pilně všechny složky. I kulturní a vzdělávací činnost byla příkladná. Tělocvična žila svým ruchem. Smích radostné pokřikování, tleskání za dobrý výkon a na závěr vždy nadšený zpěv některé sokolské písně. A po povelu: „Pozor! Nazdar!“ skoro hromové se ozvalo: „Nazdar!“
V té chvíli nikdo netušil, jak těžká zkouška za pár dnů dolehne na každého z nás. Až později všichni sami na sobě pocítili její tvrdost. Měla zlomit všechno, co nebylo ze zdravého jádra a zrna, snažila se rozložit všechno, co nebyl sám ryzí kov.
Probudili jsme se do druhého nejsmutnějšího dne naší drahé vlasti, kterým byl 15. březen 1939. Den, v němž při pohledu na městem projíždějící vojska německé okupační armády, nezůstalo jediné oko suché…
Všude byla. I v naší, před časem tak krásně vybudované a zařízené sokolovně. Proto také bylo na čas přerušeno cvičení a až po velikém úklidu a nezbytných opravách se cvičenci vraceli na místa, která jim přirostla k srdci.
Před tím ještě německá policie vykonala domovní prohlídky u několika bratrů a zajistila seznamy všech členů Sokola. Nebylo se co divit, že tělocvična byla poloprázdná. Ale cvičilo se a později bylo připraveno i veřejné cvičení, které se mělo konat na letním cvičišti 20. srpna, ale smělo být jen tělocvičným večírkem bez účasti jiných krojovaných TJ.
A když byli před 28. říjnem 1939 gestapem zatčeni někteří bzenečtí sokolští pracovnici a bývalí legionáři bratři Jan Joch, Alois Kincl, Ladislav Koutný, Mann Metoděj, František Tomeček a Václav Vyždura, zatím ukrývaný strach jakoby ožil. Chápáno lidsky, bylo to pochopitelné.
1940
Ve složení výboru TJ nenastaly žádné změny, protože výše jmenovaní byli zatčeni jako „rukojmí“, že 28. říjen nebude okázale slaven. Do srdce člověka však nikdo nikdy nenahlédne.
Činnost byla omezena jen na cvičení v tělocvičně, přesto, že nemohla být konána veřejná vystoupení, byly pořádány různé soutěžní akce, kterých se zúčastňovali nejen cvičenci, ale i diváci. Počet jednotlivých cvičících složek není zachován, ale stačí jen jeden příklad: dorostenců bylo 41.
Jako vyspělí cvičenci nacvičovali v župě bratři a sestry: Kučera Oldřich, Dvořák Jaroslav, Goliáš Miroslav, Richter Karel. Ajmunt Boris, Máčálová Vlasta. Čumrová Zita, Hauserová Libuše a Marečková Jarmila.
I oni to byli, kdo hrdě nesli prapor sokolství i v té době.
1941
Na ustavující schůzi 2a 1.1941 byli do vedení TJ Sokol v Bzenci zvoleni:
- starostou: Jan Kuchař;
- místostarostou: Augustin Černín;
- náčelníkem: Oldřich Kučera;
- náčelnicí: Marie Vyžďurová;
- vzdělavatelem: Karel Pírek;
- členy výboru: František Běhal, Josef Černý, Antonín Gazda, Jan Koutný, František Kuchař st.;
- místonáčelníkem: Jan Koutný;
- místonáčelnicí: Vlasta Macháčková;
- vedoucím dorostů: Boris Ajmunt;
- vedoucím dorostenek: Marie Vyžďurová;
- vedoucím žáků: Karel Richter;
- vedoucím žákyň: Františka Junková.
Cvičilo: 44 mužů, 46 žen, 43 dorostenců, 36 dorostenek, 80 žáků, 131 žákyň.
15. dubna 1941 byla činnost Tělocvičná jednoty Sokol v Bzenci zastavena. V říjnu téhož roku byla ČOS rozpuštěna a její majetek zabaven.
SOKOLSKÝ ODBOJ 1939-1945
Sokolská odbojová skupina v Bzenci vznikla v květnu 1939 poté, co bylo na tajné schůzi župního předsednictva Sokola v Uh. Hradišti oznámeno br. Václavem Pavlíkem ze Starého Města, že Československá obec sokolská v Praze zahájila tajný odpor proti německým okupantům a vydala příkaz, aby v župách, okrscích a jednotách byli vyhledání čestní a spolehliví členové, kteří by konali funkci vedoucích jednotlivých odbojových skupin.
Ve 2. okrsku župy Komenského byl určen velitelem okrskový náčelník bratr Václav Vyžďura. který pak v jednotlivých jednotách okrsku určoval, po konzultaci se starosty nebo náčelníky, vedoucí odbojové skupiny.
V Bzenci to byli bratři Oldřich Kučera, učitel a Jan Koutný, kteří měli za úkol vyhledat další tři spolehlivé členy a ti zase další tři. Tímto „trojkovým“ systémem byla organizována celá TJ, při čemž žádný z trojice neznal kromě svého velitele jiného člena.
Sokolská odbojová skupina v Bzenci byla i po pozdějším splynutí s vojenskou odbojovou skupinou OBRANA NÁRODA, organizačně ustanovena takto:
| Vedoucí v členstvu a dorostu |
Kučera Oldřich, Koutný Jan, Sýkora Oskar, Brázda Antonín a Kumpán Josef |
| Finanční záležitosti | Mann Metoděj a Černín Augustin |
| Opravy vozidel | Babák Bohumil |
| Zdravotní služba | MUDr. Macháček Antonín, místní lékař PhMr. Čížek Karel, lékárník |
| Nádraží | Matoušek Pavel, Kolář Miroslav, Hubr Josef, Březina Vladimír |
| Poštovní úřad | Sedlický Antonín a Gistrová Terezie |
| Četnická stanice | Šiška Antonín, Vyoral Karel, Němec František, Glos Bohumil a Vejskal Bedřich |
| Městský úřad | Kuchař Jan, Procházková Marie, Tvarůžek |
| Št. Kasárna vládního vojska | Jírovský Stanislav, Culka Václav, Riedl Max, Handl František, Smoček a Martínek |
Už v rámci cvičebních hodin byl prováděn předvojenský výcvik mužů a dorostu. Byly organizovány noční orientační pochody s bojovými vložkami, používáním kompasu a ze vzduchovek střelba na cíl. Místní lékař bratr MUDr. Antonín Macháček spolu s členkami čs. červeného kříže prováděli kurzy první pomoci, jimiž prošli povinně všichni členové, ženy a dorostenky.
Tato branná příprava byla prováděna až do 12. dubna 1941, kdy byla činnost Tělocvičné jednoty Sokol v Bzenci zakázána.
Bratr Václav Vyžďura byl důležitým spojovacím článkem mezi naší sokolskou organizací a OBRANOU NÁRODA, která vznikla hned po okupaci, na jaře 1939 a působila na jihovýchodní Moravě. Sjednocovala bývalé důstojníky rozpuštěné čs. armády. Jejím velitelem byl jmenován pplk. Vladimír Štěrba z Uh. Hradiště. Jednotlivé odbojové skupiny měly krycí jména, která byla známa jen „trojkovým‘ systémem. Krycí heslo br. Vyžďury bylo „Jáva“.
31. prosince 1939 měl pohřeb dlouholetý bzenecký lékař-lidumil MUDr. Rudolf Polášek. Zakladatel TJ. Sokol v Bzenci a její starosta. Posledního rozloučení se zúčastnily tisíce lidí ze širokého okolí, kteří mu přišli vzdát poslední poctu.
Toto obrovské shromáždění bylo však i příležitostí k tomu, aby se sešli vedoucí odbojoví pracovnici. Nebylo to nápadné, ale pro společnou věc odboje nesmírné důležité. Již v listopadu byla síť Obrany národa prozrazena a v následujících dnech a měsících bylo gestapem zatčeno několik tisíc lidí, z nichž se stovky, ba tisíce, především Sokolů a legionářů se už domů nikdy nevrátilo. Gestapácké věznice a koncentrační tábory byly jejich pobytem posledním…
Bzenečtí Sokolové však obětavě pomáhali vdovám a sirotkům po vězněných, zavražděných a umučených, jak jen to bylo možné. Potravinami, šatstvem i dary lásky, na kterých bylo vybráno 168 740 K.
I přes mnohá pronásledování však odboj v Bzenci pokračoval. Bylo zde v průběhu okupace vytvořeno sedm odbojových skupin, jejichž aktivní členové pocházeli většinou z řad Sokola.
Po přerušení činnosti Obrany národa byla na podzim 1942 ustavena pod vedením učitelů br. Oldřicha Kučery a Antonína Straky odbojová skupina CARBON, která měla prostřednictvím majora Františka Bogataje styk se zahraničním vedením čs. odboje. Nikdo z bzenčanů netušil, že se někdy vysílalo i ze Bzence. Spojení obstarávala tichá a nenápadná sestra Terezie Gistrová.
Na jaře 1943 se v Bzenci, v rodině br. učitele Ctibora Šťastného a jeho manželky Anděly, ukrývali dva žeravičtí občané František a Marie Janouškovi, které hledalo gestapo proto, že údajné poskytovali pomoc a úkryt spolupracovníkům atentátníků na Heydricha. Tajný úkryt u Šťastných byl však prozrazen. Po jejich zatčení vynesl německý soud rozsudek: Manželé František a Marie Janouškovi se odsuzují k trestu smrti, Ctibor Šťastný a jeho manželka Anděla k dlouholetému žaláři. Sestra Anděla Šťastná po velikých útrapách v koncentračním táboře v Ravensbrucku-Janeru zemřela. Bratr Ctibor Šťastný se vrátil po osvobození. Do prázdného domova…
Bylo by nespravedlivé, kdybychom nevzpomněli na ty odhodlané přinést i tu největší oběť. Z odbojové skupiny Carbon I. to byli sestry a bratři: Blatecký Stanislav, Formánek Josef, Gisterová Terezie, Goliáš Miroslav, Jaroš Josef, Kindl Jan, Kučera Oldřich, Minaříček Bedřich, Neuman Jindřich, Osyčka Otakar, Procházková Marie, Rosa Karel, Strážnický Jaroslav, Šebesta Josef, Šiška Antonín, Tvarůžek Štěpán, Valná Miluše, Vyžďura Václav.
Skupinu Carbon-Terč tvořili: Barták Miroslav, Gavenda ing., Herrmann Alfréd, br. Jírovský Stanislav, Jiřiště, Kabátek Antonín, List Jan ing., br. Novotný Jindřich, Salčák Cyril, Ženata František PhMr., Ženata Josef.
Vzpomínku a poděkováni i všem těm, kteří pracovali mimo řady sokolského odboje ve skupině „VELA, „ORLOV“ nebo v partyzánském oddílu „KAMEŇÁK“.
O jejich aktivním podílu na osvobození naší vlasti nesměla být veřejnost pravdivě informována. A pokud byla, tak takovým způsobem, který těmto věrným a pro vlast odhodlaným přinést i tu oběť nejvyšší, vháněl do očí slzy… Snad je malinkou náplastí za všechna ta příkoří, která musili nejen oni, ale i jejich rodinní příslušníci snášet, jsou tyto řádky vděčnosti. Mnozí už nebudou tyto řádky o navrácení jejich cti číst, a proto na ně s vděčností v srdci vzpomeňme.
Věznicemi a koncentračními tábory prošli: Absolon Ladislav, Arbeit Vilém, Deutsch Josef, Hnetová Marie, Höhn Antonín, Jelínek Florián, Jelínek Pavel, Joch Jan 2x, Juriga František, Kincl Alois, Koutný Ladislav, Kovářová Božena, Kovář Jan st., Koutňák Josef JUDr., Laga Jan, br. Mann Metoděj, Němeček Jaroslav (umučen v Německu), br. Novosad Alexej 2x, Staňková Marie (umučena), br. Straka Antonín, Šlechta Josef, Šostá Irena, Šostý Karel, MUDr. Šostý Josef, br. Šťastná Anděla, br. Šťastný Ctibor, br. Tomeček František st. 2x , Vávra Lubomír, Večeřa Otakar, br. Vyžďura Václav 3x.
Vzpomínku věnujme i všem sto devatenácti našim spoluobčanům židovského vyznání, jejichž životy byly ukončeny v plynových komorách koncentračních táborů.
19. >dubna 1945 bylo město Bzenec osvobozeno rumunskými vojáky, bojujícími ve svazku vojsk sovětských. Při přechodu fronty v katastru našeho města padlo 56 vojáků rumunské národnosti a jeden ruské.
VE SVOBODNÉ VLASTI
6. května 1945 byla na slavnostní schůzi výboru zahájena činnost TJ SOKOL v Bzenci. Bratr starosta ve svém úvodním projevu m. j. řekl: „Po Šestiletém národním útisku a okupaci naší, nám všem tak drahé republiky, jsme se sešli opět ve svém sokolském hnízdě, abychom začali znovu tam, kde jsme byli donuceni přestat. S lítostí zjišťujeme, že mnozí věrní mezi námi nejsou. Byli umučeni anebo zemřeli po velikých útrapách v koncentračních táborech a nacistických věznicích. Jim všem patří naše vděčná vzpomínka…“
29. srpna se konala v přeplněném sále sokolovny valná hromada, na níž byli do vedení TJ zvoleni bratři a sestry:
| starosta: | Kuchař Jan |
| místostarosta: | Šťastný Ctibor |
| náčelník: | Vyžďura Václav |
| náčelnice: | Vyžďurová Marie roz. Strážnická |
| vzdělávatel: | Pírek Karel |
| členové výboru: | Běhal František |
| Černý Josef | |
| Gazda Antonín | |
| MUDr. Macháček Antonín | |
| Mann Metoděj | |
| Matuška Vladimír | |
| Sýkora Oskar | |
| Formánek Josef | |
| Kumpánové Terezie | |
| Šeděnka Felix | |
| praporečníci: | Šebesta Josef |
| Reimitz Jaroslav |
Za nezměrné utrpení, prožité v nacistických věznicích, za věrnost národu a sokolskému hnutí i za oběť vlastního života, přijalo sokolské shromáždění toto rozhodnutí: sestra Anděla Šťastná, bratr Ctibor Šťastný a bratr Antonín Straka byli jmenováni čestnými členy Tělocvičné jednoty Sokol v Bzenci.
Naše, tak dlouho opuštěná tělocvična, se od září zase naplnila. Cvičilo 45 mužů, 72 žen, 19 dorostenců, 32 dorostenek, 42 žáků a 74 žákyň.
Všechny ustavené odbory pilně pracovaly: hrála se loutková divadla, dramatický připravoval novou hru, v prosinci byla tělocvičná akademie, na níž vystoupilo 90 cvičenců.
19. prosince byla žákovská besídka s vánoční nadílkou.
Noví členové se v „ideové škole“ připravovali ke složení slavnostního slibu.
Činnost TJ Sokol v Bzenci byla znovu povolena výnosem Zemského národního výboru v Brně ze dne 25. IX. 1945.
1946
Zájem o sokolskou myšlenku se zvyšoval, protože jeho základy byly hlubší, než si kdo myslil. Byla to věrnost starým, ale stále živým sokolským ideálům, zásada nesmlouvavé nestranickosti nebo příslušnosti k určitému náboženskému vyznání a hlavně pokrokovosti. To byly příčiny, proč náš lid a naše mládež utíkala z neradostného a rozbořeného života tam, kde nacházela klid, upřímné bratrství a jedinou snahu: Pracovat ve prospěch svého národa a státu. Jedině věrnost sokolským ideálům, zvláště ideálům svobody, demokracie a neustálého pokroku byly důvodem, proč Sokolstvo po skončení druhé světové války, v jejímž průběhu bylo uvězněno přes 12 000 a umučeno přes pět tisíc jejich členů, přes škody, které nacisté napáchali na sokolovnách, hřištích a jiných zařízeních, sokolským bratrstvem dlouhá léta budovaných, dosahovalo po osvobození rozmachu. Jen vytrvalou a nezištnou prací svědčil Sokol, že má v národě oprávněné místo.
30. ledna byl účastníky valné hromady bratr ředitel školy v. v. Ctibor Šťastný jednomyslně zvolen čestným starostou Tělocvičné jednoty Sokol v Bzenci.
Ve cvičitelském sboru byli zvoleni: místonáčelníkem br. Jan Koutný, místonáčelnicí sestra Vlasta Heindlová, která byla i vedoucí dorostenek, dorostence vedl br. Oldřich Kučera a žactvo sestra J. Šedivá a br. František Bajgar.
30. června bylo tradiční veřejné cvičení, v jehož průvodě šlo v krojích 96 žen, 47 mužů, 48 dorostenek, 29 dorostenců, 81 žákyň a 54 žáků. V občanském obleku se průvodu zúčastnilo asi tři sta členů.
V červnu byl ustaven odbor házené žen a dorostenek.
TJ se zúčastnila veřejných cvičení, která byla pořádána v okolí. V neděli večer 18. srpna byla na letním cvičišti, za velké účasti obecenstva, veřejná cvičební hodina.
27. října byla provedena ohňová štafeta, které se zúčastnilo 323 příslušníků. Hranice na Starém hradě byla zapálena ve 20:05 hodin a uhasla v 21:15 hodin.
Velkého úspěchu u obecenstva dosáhl dramatický soubor hrou „Přišel slavný den“ v nastudování br. Felixe Šeděnky. Hrála se několikrát ve Bzenci i v okolí.
V prosinci výbor TJ schvaluje ustavení lyžařského odboru, jehož vedením byl pověřen br. Milan Fabrici.
Byl také schválen, na dobu zimních měsíců, pronájem letního cvičiště S. K. Slovan Bzenec, který zde pak pořádal hokejové zápasy.
Dorostenky cvičily v pondělí a ve čtvrtek a bylo jich zařazeno 47. Ženy cvičily také 2x týdně. Účast byla nepravidelná, ale bylo jich zařazeno 87.
Dorostenci cvičili v úterý a v pátek s průměrnou účastí 24. Mužů cvičilo 27 – 42.
Žactvo: účast dívek 85 – 114, chlapců 41 – 68.
Dorostenci utvořili vlastní samosprávu a zřídili také hudební kroužek, který řídil br. Maxmilián Riedl.
Život sokolské rodiny byl plný ruchu i vzruchu. Když počítám jedenáctistránkovou na stroji hustě psanou zprávu náčelníka, nechce se věřit. Ale do posledního, jsou to slova pravdivá. Je to svědectví o opravdu životadárném životě, jehož vyvrcholením byla slavnostní akademie (19. 12.) a dětská vánoční besídka s nadílkou.
1947
Vstoupili jsme do roku, v němž si připomínáme 65. výročí založení bzeneckého Sokola. A bylo opravdu na co vzpomínat. Základ byl položen, ale mnoho záleží na tom, jak kdo staví. Předsletový rok před všechny položil mnoho úkolů, ale ruku v ruce byly plněny. Velkou pomocí byl i „ZPRAVODAJ“, který TJ vydávala a který přinášel všechny informace o tom, co připravuje.
A kolik nás v tomto roce bylo? 259 mužů, 231 žen, 34 dorostenců, 43 dorostenek, 48 žáků, a 94 žákyň. Celkem 709.
Ze zápisů, které se podařilo uchovat, se kromě pravidelných cvičení, která měly jednotlivé složky dvakrát týdně, pracovaly všechny odbory, takže sokolská rodina bez nadsázky žila od pondělí do neděle, v níž zpravidla činnost vrcholila župními, okrskovými či místními veřejnými cvičeními.
Podle přihlášek se počítá s 300 účastníky XI. sletu. 276 si již objednalo nové kroje slavnostní i cvičební.
U nás, kromě už tradičně pořádaných oslav státních byly připraveny tělovýchovné akademie, členské večírky, dorostenecké přebory nebo nejrůznější závody žactva.
6. července bylo veřejné cvičení. 26. září štafetový běh a 27. října sraz TJ.
Nejen my, ale i jiné TJ se těšili na naši spoluúčast při pořádání veřejných akcí, kterých se diváci vždycky rádi zúčastňovali. Tento rok jsme byli v Blatnici pod sv. Antonínkem, v Moravském Písku, v Lipově, Domaníně, v Těmicích, v Nové Vsi, v Syrovíně a na župních sletech v Bratislavě a v Uherském Hradišti.
19. dubna, v den 2. výročí osvobození Bzence, provedly naše dorostenky v celém městě peněžní sbírku pro postižené Rumunsko. Na rumunské vyslanectví v Praze bylo zasláno 23 000 Kčs.
V budovách sokolovny byly v průběhu roku letošního i dřívějších, prováděny nejrůznější opravy a úpravy. Na letním cvičišti byla postavena nová opěrná zeď a přes silniční příkop vybudován přejezdní můstek v délce šesti metrů.
O tom, že v TJ byla vedena KRONIKA od vzniku TJ Sokol v Bzenci, vydává svědectví tento zápis, vlastnoručně podepsaný bratrem čestným starostou a ředitelem školy v. v.: „…ve své kronikářské práci pokračoval jsem… Kronika je psána až po rok 1914. Do konce roku 1914 je napsáno v kronice 117 stran. Budu-li silen a zdráv a budu-li dále touto funkcí pověřen, snad se mi podaří „doběhnout“ dobu přítomnou. Ctibor šťastný v. r.“
1948
Přípravám na XI. všesokolský slet byla věnována zvýšená pozornost. V lednu bylo pro společné sletové stravování zakoupeno jedno sele, o jehož výkrm se starala sestra sokolnice Anna Čumrová za pomoci mnohých, kteří zajišťovali krmivo.
28. ledna byli do výboru zvoleni tito bratři a sestry:
| starosta: | Kuchař Jan |
| místostarosta: | Mann Metoděj |
| náčelník: | Vyžďura Václav |
| náčelnice: | Vyžďurová Marie |
| vzdělavatelé: | Pírek Karel a Štefánek Jan |
Členy byli: Sýkora Oskar, Gazda Antonín, Černý Josef, Dvořák Ferdinand, MUDr. Macháček Antonín, Kumpánová Terezie, Strážnický Jaroslav, Šeděnka Felix, Prachmanová Anděla, Kovalčík Václav, Formánek Josef, Jírovský Stanislav, Rajmic Josef, Mareček Miloš, Novotný Jindřich, Kuchař Antonín.
Praporečníky byli: Šebesta Josef a Kumpán Břetislav
Ve cvičitelském sboru:
| Místonáčelník a vedoucí dorostu: |
Kučera Oldřich |
| vedoucí žen: | Vyžďurová Marie |
| vedoucí dorostenek: | Heindlová Vlasta |
| vedoucí žáků: | Šeděnka Felix |
| vedoucí atletiky: | Fabrici Milan |
| vedoucí táborový: | Formánek Josef |
Na slet nacvičovali všechny složky.
Rozhodnutím akčního výboru Národní fronty ze dne 27. 2. 1848 došlo k „sjednocení“ všech tělovýchovných organizací v jednu pod společný název „Sokol“.
4. března obdržela TJ pokyny k vytvoření akčního výboru TJ, v němž byl: předseda Jelínek Josef za KSČ, členové: Gazda Antonín SO, Jaroš Josef KSČ, Šeděnka Felix KSČ a Kumpánové Terezie NS.
31. března na schůzi akčního výboru NF byl kromě předsedy MNV, předseda akčního výboru František Antl, členové Sokola, Orla, Turistů, vojenské TJ a SČM, kteří vyslechli projevy o významu sjednocení tělovýchovy. Po odchodu slučovaných organizací předal náčelník br. Václav Vyžďura dorostencům Antonínu Huškovi a Františku Sýkorovi „Čestný odznak zdatnosti“.
9. června podalo 28 členů SK Slovan Bzenec, kteří nebyl dosud členy TJ Sokol, v rámci sjednocovací akce přihlášky.
Župního sletu v Otrokovicích se 6. června zúčastnila i naše TJ.
13. června bylo v Bzenci uspořádáno veřejné cvičení, které se svou obrovskou účastí, nejen cvičenců místních, ale i z okolních jednot, hluboce zapsalo do paměti diváků.
VELKÝ SVÁTEK SOKOLSTVA: XI. VŠESOKOLSKÝ SLET V PRAZE
Ve skutek se proměnila hlavní myšlenka zakladatelů Sokola dr. Jindřicha Fügnera a dr. Miroslava Tyrše: „Ve zdravém těle, zdravý duch!“. Souzvuk krásy těla a duše provázel nadšený potlesk statisíce diváků, z nichž mnohý se nestyděl za slzy radosti nad tou krásou, která defilovala sletištěm.
Spisovatel a náš spolubratr František Kožík o tom napsal: „Když vpochodovali zástupy borců a cvičenek, došlo k tomu pověstnému splynutí cvičících a diváků, kdy jednotnost pohybů, připomínajících proměny živlů v přírodě, strhovali diváky k novým a novým potleskům.
Připomněla se mi příhoda, kterou jsem zažil v den, kdy skončil XI. slet a kdy už jsme věděli, že se události nemohou minout bez zlých následků. Dorostenky, které v kruzích klečely na cvičišti, skandovali před tváří politických mocipánů vzdorovitě: „Ať žije prezident Beneš!“
Vedoucí čet při průvodu odkláněli hlavu, když míjeli Gottwalda a jeho suitu. Za výkřiky odporu byli mnozí odvedeni do vězení rovnou z průvodu. Napadlo mi tedy, že bych chtěl pro Památník napsat dojem ze setkání se sletištěm. Toho posledního dne o půl noci. Když se to dozvěděla náčelnice Provazníková, ochotně mně nabídla, že mě tam doveze. Jeli jsme tedy. Nespokojili jsme se místem někde na tribuně, vyvezla mě zdviží přímo na náčelnický můstek. Odtamtud jsme se spolu dívali na tu úžasnou pláň, která zažila takové triumfy. Měli jsme asi stejné myšlenky. Oba jsme viděli tu pláň bičovanou deštěm a na ní tisíce žen s kužely, stály v kalužinách, déšť jim stékal po hlavách a po ramenou a ty ženy zacvičily navzdor nečasu svou skladbu přesně a dokonale. Ale ani diváci nepodlehli dešti, vytrvali na svých místech a nepřestávali tleskat. Ne, nebyl to potlesk, byl to chorál vděčnosti a uznání, bouře nadšení. Tehdy vznikl i na náčelnickém můstku zmatek. Co si počít? Opakovat cvičení? Ale to se dosud na žádném sletě nestalo. Opakovat – v tom lijáku? Tribuny si to žádají, volají po tom, ženy na cvičišti si to také přejí, je jich přes tři tisíce. Cvičení se tedy opakovalo. Bylo to nesmírné vítězství sokolských žen. Na to jsme oba s náčelnicí mysleli.
Najednou řekla: „Chtěla bych, aby raději Sokol zakázali. Aby tu krásnou myšlenku nezkřivili, nepošpinili, neočernili…“
XI. všesokolského sletu v Praze se ze Bzence zúčastnilo 274 členů, mužů, žen, dorostenek a dorostenců, z nichž 198 cvičilo.
12. září 1948 poslal místní akční výbor NF v Bzenci výboru TJ Sokol v Bzenci dopis č. j. 497-10/9-An ve věci očisty Sokola v Bzenci. „S návrhem na vyloučení členů zdejšího Sokola z řad sokolských pro jejich provokativní chování na XI. všesokolském sletě v Praze a na vyloučení těch členů, kteří byli potrestáni „únorovými událostmi“ a do dnešního dne u nich nebyla učiněna náprava a dále těch členů, kteří nemají kladný postoj k lidově demokratickému zřízení.“
Výbor TJ dopis projednal, vyslechl osobní svědectví obviněných a na základě usnesení komise pro sokolskou otázku v Bzenci dne 29. září navrhl, aby šesti členům byla udělena ústní důtka, osm za provokační chování o sletě, tři pro „postižení únorovými událostmi“ a osm pro záporný postoj k současnému zřízení byli vyloučeni z řad Sokola.
Akční výbory NF byly řízeny nejen dosazenými členy strany, ale i „snaživými“ nestraníky, kteří pro osobní dobro, klid v rodině nebo pro „teplejší židli“, změnili životní směr.
Činnost po sletě sice pokračovala, ale mnozí se od původního poslání Sokola pomalu vzdalovali.
V roce 1948 měla sokolská rodina: 287 mužů, 239 žen, 15 dorostenek, 15 dorostenců, 51 žákyň a 38 žáků. Celkem 645.
Župní náčelník br. František Zítko poslal všem našim bratřím a sestrám dopis, v němž m. j. napsal: „Koncem roku 1948 končí se život sokolské župy Komenského jako celku. Bezmála šedesát let sdružovala a vedla sokolské jednoty na Slovácku a vychovávala jeho členstvo k lásce k vlasti, ku ctnostem občanským a snažila se vždy, aby vynikalo nejen po stránce tělovýchovné a závodnické, ale přenášelo a uskutečňovalo ideály Tyršovy i v občanském životě.
Sokolstvo má nehynoucí zásluhy o uvědomění našeho lidu a osvobození naší země z područí Němců. Tisíce Sokolů prokázalo výchovu sokolskou za první i druhé světové války vstupem do řad bojujících za svobodu vlasti a národa, mnozí i obětováním vlastního života a štěstí svých rodin. Také členstvo naší župy se podílelo na osvobozovacích bojích měrou nebývalou, jak svědčí veliké počty popravených, mrtvých, vězněných a legionářů.
Odcházím jako poslední náčelník župy Komenského, ale věřím v životnost a průbojnost idejí Tyršových.
Nám, starším, dalo sokolství nejen radost z práce, ale dovedlo formovat i náš charakter a vést úskalími života Proto se nevzdalujte sokolské práce, pilně cvičte a snažte se, aby tělocvičny a sokolské jednoty se staly tmelícím článkem v životě našeho národa.
Děkuji všem cvičitelům a cvičencům, kteří nám pomáhali uskutečnit nezapomenutelný XI. všesokolský slet, za jejich obětavost, nadšení a lásku k sokolství. Nazdar!“
1949 – 1952
1. ledna byl vytvořen tzv. „Generální sekretariát Sokola“, který zrušil všechny sokolské župy. Noví funkcionáři byli „dosazováni“ nejen do krajů a okresů, ale musili odpovídat i „představám vedení“ i v jednotlivých jednotách. K definitivnímu zrušení sokolské organizace došlo usnesením strany a vlády ze dne 10. 11. a 2. 12. tzv. ÚV tzv. Sokola Krajské i okresní výbory ukončily činnost 31. 3. 1953. Veškeré tělovýchovné zařízení musilo být předáno ROH.
V jednotlivých odborových svazech, závodech, byty zřizovány Dobrovolné sportovní organizace (Baník. Spartak. Slavoj…)
Bzenecká TJ Sokol ukončila svou činnost 31.12.19S2.
K další změně v tělovýchovném hnutí došlo koncem roku 1956, kdy byl založen „Čs. svaz tělesné výchovy a sportu“.
Tvrzení, že svobodný Sokol existoval dál, po zániku československé obce sokolské a sokolských žup až do roku 1956, je zkreslením skutečnosti.
Poprvé byl Sokol umlčen v prosinci 1915 rakousko-uherskou monarchií. Podruhé 12. dubna 1941 nacisty. Potřetí 31. 12. 1952 komunisty. V roce 1970 musil být z názvu TJ vynecháno slovo „Sokol“.
JARO 1968
přineslo se svými slunečními paprsky i svobodu našeho, dějinami tak těžce zkoušeného lidu. Probouzela se nejen příroda, ale k životu se hlásil i násilně umlčený Sokol. Na první provolání Přípravného výboru ČOS „V nový život“, přišlo i u nás k prvním sokolským schůzkám těch, které „režim“ na duchu nezlomil.
Byl ustaven přípravný výbor, v jehož čele stáli: br. Metoděj Mann, br. Jan Štefánek, br. Břetislav Kumpán, br. Milan Fabrici, sestra Vlasta Heindlová a jiní.
5. května byl na Slovanský ostrov v Praze svolán pracovní sraz Sokolstva. Počítalo se s účastí 250 delegátů. Sjelo se jich přes tři tisíce a přeplnili prostory Žofína. Za naši, nově se probouzející jednotu, byli přítomni bratři Břetislav Kumpán a Milan Fabrici
V červnu byla svolána členská schůze bzeneckého Sokola. Účast byla překvapující. Sešlo se 190 sester a bratrů, které přivítala dechovka hrající před vchodem do sokolovny, sokolské pochody. Mezi přítomnými byla přivítána i nejstarší členka sestra Richtrová, bývala náčelnice a zakladatelka „dámského“ odboru při TJ Sokol v Bzenci.
Protože sokolovna nám v té době ještě nepatřila, konávaly se všechny pracovní schůze u br. Bř. Kumpána.
V srpnu mezi nás zavítal spisovatel br. František Kožík, který při společné besedě zavzpomínal na své sokolováni
V této době se zájem o cvičení zvyšoval a tělocvična byla znovu po letech uvolněna.
V srpnu byla zorganizována „vatrová štafeta“ ze Slovenska až do Prahy, na Starém hradě byla vatra připravena, ale v den 21. srpna, kdy měla být zažehnuta, naši vlast obsadila sovětská vojska.
V Bzenci TJ Sokol ještě žila, ale v roce 1970, na příkaz Městského výboru KSČ musila být naše jednota sloučena s TJ Slovan, jehož zástupci nesouhlasili s názvem „Sokol“ a prosadili, aby se jmenovala Tělovýchovná jednota Bzenec. Její předseda byl navržen výborem KSČ.
Tak byl bzenecký Sokol znovu umlčen…
1989 – 1990
Po téměř dvacetileté nucené přestávce jsme znovu obnovili přísahu věrnosti sokolskému praporu. Připomenuli jsme si při tom také smysl obětí, které naši sokolští bratři a sestry přinesli pro zachování Tyršovy myšlenky v celém národě.
Když se v prosinci 1989 objevila první výzva přípravného výboru Československé obce sokolské, cítili jsme, že je adresována i nám.
10. ledna 1990 se ve Veletržním paláci v Praze konal sjezd, na který přijelo opět neočekávané množství sester a bratrů, mezi nimi, k veliké radosti všech, i mladých. Od nás to byli manželé Kumpánovi. Atmosféra byla strhující. Přijeli i Sokolové ze zahraničních sokolských obcí ze Švýcarska, Rakouska, Ameriky. Francie. Někteří v sokolských krojích s prapory.
Hned po sjezdu byl i ve Bzenci utvořen přípravný výbor a 1. března 1990 znovu obnovena Činnost Tělovýchovné jednoty Sokol.
Starostou byl zvolen bratr Břetislav Kumpán, náčelnicí sestra Marie Vráblíková, jednatelkou sestra Věra Kumpánová a vzdělavatelkou sestra Věra Ženatová.
Do TJ přestoupily všechny oddíly bývalé TJ kromě oddílu kopané, jehož členové 1. 5. vystoupili ze Sokola a utvořili samostatnou jednotu Slovan.
Po delším jednání s TJ Slovan byl nám 12. prosince vrácen bývalý majetek: budova sokolovny, zahrada (nyní nohejbalové hřiště) a vinný sklep. Pohled na toto „dědictví“ žalostný. Budova neudržovaná, cvičební náčiní a nářadí, pokud tam zůstalo, v dezolátním stavu.
Jednota měla v roce 1948 perfektně vybavené loutkové divadlo s celým zařízením. Loutky se sice našly v kulturním domě, ale všechno ostatní zařízení se ztratilo. A tak jsme začínali od píky.
V letošním roce 1990 má naše jednota 197 členů, 14 dorostu a 78 žactva. Má 7 oddílů: sokolské všestrannosti, odbíjené, turistiky, stolního tenisu, nohejbalu a šachový.
V budově byly provedeny nejnutnější opravy a zavedeno plynové topení.
V tomto roce se ke konání společných tělocvičných, sportovních a kulturních akcí spojily okolní TJ bývalého 1. okrsku župy Komenského a to: Kyjov, Veselí nad Moravou, Velká nad Veličkou a Bzenec.
Spisovatel br. František Kožík o znovuzrození Sokola řekl: „…přivítal jsem jeho znovuzrození, jako všichni jsem plakal, když se ozval Sukův pochod a viděl prapory a kroje. Jsem si ovšem vědom, že co bylo, bylo a že musíme hledat nové cesty, i když ta minulost je tak krásná a jímavá… Sokol, který vždy žádal od svých členů pevný a čestný charakter, může v tom mnoho změnit k lepšímu. Ovšem to by musil prorůst národem, jak tomu bylo dříve. Když jsme se setkali s člověkem, dalo se uhádnouti, jestli je Sokol nebo ne. Bude záležet hodně na naší mládeži. Záleží na výchově v rodinách i ve škole, Skautu, Sokolu či Orlu, aby si mladí lidé přisvojili zase nejlepší vlastnosti, poctivost, čest, svědomitost a aby se tak národ dočkal obrody a velké nápravy, o níž snil už Jan Ámos Komenský“.
7. března jsme se v krojích zúčastnili znovuodhalení pomníku prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka v jeho rodném Hodoníně.
20. května jsme se společně poklonili památce generála dr. Milana Rastislava Štefánika na Bradle a k mohyle položili kytici karafiátů. Potom jsme uctili památku jeho rodičů v jeho rodných Košiariskách.
Uspořádali jsme tajný výlet do Filipovského údolí a na hrad Buchlov.
Zúčastnili jsme se župního předsletového sletu ve Vídni, kde bratři a sestry v tradičních sokolských krojích rozšířili řady tamních Sokolů. Byli jsme také na sletě Zahraničního Sokola v Paříži a na posletovém setkání Sokolů v Praze.
1991
V tomto roce jsme se zúčastnili župního výletu na Pálavu, setkáni se slovenskými Sokoly ve Skalických horách a spolu se zahraničními účastníky jsme navštívili v Tyrolských Alpách – Oetzu, místo tragického skonu dr. Miroslava Tyrše.
Byli jsme při vzpomínkových oslavách 120. výročí založení Sokola v Kyjově a 100. výročí trvání TJ v Uherském Brodě.
Dorostenecký oddíl odbíjené se v soutěži ve švýcarském Luzernu umístil na 1. místě. Úspěšní byli také stolní tenisté na Letních sokolských hrách v Brně a na vánočním turnaji ČOS v Praze. Bohatý program měl i turistický oddíl. S obdivem a uznáním byly diváky přijaty i veřejné cvičební hodiny žactva.
1992 – „Sokolský rok“
Zájem o sokolování se vzrůstá. Žáci a žákyně si na gymnastických závodech v Malenovicích vedli úspěšně.
U příležitosti „Svátku matek“ byla uspořádána opět veřejná cvičební hodina. Také oddíly šachový a stolního tenisu byly aktivní.
Ve dnech 30. – 31. května byly uspořádány různé soutěže se stanováním v přírodě a táborákem.
Někteří naši bratři a sestry navštívili v holandském Naardenu místo posledního odpočinku našeho velkého učitele národů Jana Ámose Komenského.
Po srazu moravských a slovenských Sokolů na Bradle se o něco později, znovu v Oetzu, v Tyrolských Alpách, setkali se zahraničními sokolskými sestrami a bratry.
Závodní činnost obohacovaly turnaje v tenisu a odbíjené.
Sokol znovu žil, i když ne ještě tak bohatým životem, jako dříve.
Letos slaví naše TJ Sokol v Bzenci své 110. narozeniny, které si připomeneme na slavnostní akademii.
IN MEMORIAM
Bratr MUDr. Rudolf Polášek.
Byl nejen oblíbený praktický lékař ve Bzenci a okolí, ale Sokol tělem i duší. Od vzniku naší TJ patřil mezi nejaktivnější členy. Stal se náčelníkem a později i jejím starostou. V roce 1935 věnoval naší TJ bustu zakladatele Sokola dr. Miroslava Tyrše. Za nehynoucí zásluhy byl později jmenován „Čestným starostou“. Zemřel v prosinci 1941.
Bratr Ctibor Šťastný, ředitel školy v. v.
Pracoval v TJ jako člen výboru, vedoucí pěveckého sboru, archivář a kronikář. V době německé okupace byl vězněn v koncentračním táboře za svou odbojovou činnost v „Obraně národa“. Byl jmenován „Čestným starostou“.
Jeho manželka, sestra Anděla Šťastná, která byla jeho nejbližší spolupracovnicí, zemřela po útrapách v nacistických věznicích v koncentračním táboře.
Za svou věrnost a oddanost Sokolu byla jmenována “čestnou členkou“ naši jednoty.
Sestra Anna Čumrová, sokolnice.
Kdo by si nevzpomněl na tu sestru, která, naoko s přísnou tváří, ale se srdcem plným lásky k dílu bzeneckého Sokola, střežila a udržovala to, co jí bylo v celé té rozlehlé sokolovně svěřeno. Svou práci vykonávala pečlivě a jen ona vždy věděla o všem, co se nejen v sokolovně, ale i kolem ní děje. Byla doslova strážným andělem díla, které bylo s velikým nadšením i obětmi vybudováno. Ať aspoň tyto řádky jsou výrazem vděčnosti a znovu ji připomenou těm stovkám, tisícům, kterým dlouhá léta ráda a ochotně sloužila
Bratr Antonín Straka, učitel.
Rodák z Uherského Ostrohu, přišel do Bzence v roce 1935 a ihned se zapojil do sokolské práce. Pomáhal v divadelním odboru a byl horlivým šachistou. Po okupaci se zapojil do odbojové skupiny „Obrana národa“ a později do skupiny „Carbon“. V posledních válečných dnech, dva dny před osvobozením byl zatčen gestapem. Než by zradil, obětoval raději svůj život. Jeho pohřbu se po osvobození zúčastnilo Sokolstvo ze širokého okolí. V roce 1945 byl in memoriam jmenován „Čestným členem“ TJ Sokol v Bzenci.
Antonín Straka
Sestra Marie Vyžďurová, rozená Strážnická.
Vyrostla v Sokole od svého dětství. Od dorosteneckých let i jako členka, prošla všemi stupni cvičitelských škol až po nejvyšší školu ČOS v Praze. Počátkem třicátých let se stala náčelnicí Sokola Bzenec a pak i náčelnicí okrskovou. Jako náčelnice TJ Sokol Bzenec působila až do roku 1948. Byla to sestra, jejíž jméno bylo a je vyslovováno s tou největší úctou, protože celý svůj život zasvětila Sokolu.
Její manžel Václav Vyžďura. rodák z Čech, přišel do Bzence v roce 1931 jako praporčík čs. armády a hned se zapojil do sokolské práce. Jeho vojenská výchova i vystupování se odrážela i v jeho činnosti náčelníka, kterým byl až do roku 1948. Byl také náčelníkem okrskovým.
Od počátku okupace naší vlasti se zapojil do odboje, o němž se zmiňujeme v samostatné části. Byl několikrát vyslýchán a nakonec zatčen gestapem a vězněn v brněnských Kounicových kolejích.
Sestra Marie i „Vašek“, jak jsme jim říkali, byli neúnavní Sokoli, pod jejichž vedením se naše jednota rozrůstala a vzkvétala.
Marie Vyžďurová a Václav Vyžďura.
TĚLOCVIČNÁ JEDNOTA SOKOL BZENEC 1889 – 1992.
| ROK | STAROSTA | NÁČELNÍK | NÁČELNICE |
| 1882 | Rychman Jan | Búbela, Drahokoupil | – |
| 1883 | Rychman Jan | Drahokoupil | – |
| 1884 | Rychman Jan | Drahokoupil | – |
| 1885 | Rychman Jan | Drahokoupil | – |
| 1886 | Rychman Jan | Drahokoupil | – |
| 1887 | Poláček Josef | Rychman Jan | – |
| 1888 | Poláček Josef | Rychman Jan | – |
| 1889 | Poláček Josef | Rychman Jan | – |
| 1890 | Poláček Josef | Rychman Jan | – |
| 1891 | Skála Leopold | Polášek Rudolf dr. | – |
| 1892 | Skála Leopold | Jánský, Černý | – |
| 1893 | Skála Leopold | Černý Antonín | – |
| 1894 | Novák Rudolf | Černý Antonín | – |
| 1895 | Novák Rudolf | Kolúch Robert | – |
| 1896 | Orlický Josef | Kolúch Robert | – |
| 1897 | Skála Leopold | Kolúch Robert | – |
| 1898 | Frýba František | Kolúch Robert | – |
| 1899 | Frýba František | Pařízek Leopold | – |
| 1900 | Frýba František | Pařízek Leopold | – |
| 1901 | Holomek Bartoloměj | Pařízek Leopold | – |
| 1902 | Holomek Bartoloměj | Pařízek Leopold | – |
| 1903 | Přerovský František | Krčma František | – |
| 1904 | Polášek Rudolf dr. | Pařízek Leopold | Průšová Marie |
| 1905 | Holomek Bartoloměj | Pařízek Leopold | Richtrová |
| 1906 | Přerovský František | Kuchař Jan | Jakobová L. |
| 1907 | Púček Jan | Kuchař Jan | vedl náčelník |
| 1908 | Holomek Bartoloměj | Kuchař Jan | vedl náčelník |
| 1909 | Holomek Bartoloměj | Kuchař Jan | vedl náčelník |
| 1910 | Dvořák František | Kuchař Jan | vedl náčelník |
| 1911 | Dvořák František | Kuchař Jan | vedl náčelník |
| 1912 | Dvořák František | Kuchař Jan | Sýkorová Ž. |
| 1913 | Dvořák František | Kuchař Jan | Sýkorová Ž. |
| 1914 | Dvořák František | Kuchař Jan | Sýkorová Ž. |
| 1915 | Rychman Jan | Kuchař Jan | Sýkorová Ž. |
| 1916 | Rychman Jan | Kuchař Jan | Sýkorová Ž. |
| 1917 | Rychman Jan | Kuchař Jan | Sýkorová Ž. |
| 1918 | Rychman Jan | Rabon František | Sýkorová Ž. |
| 1919 | Rychman Jan | Křížek Josef | Křížková Marie |
| 1920 | Rychman Jan | Křížek Josef | Junková Ter. |
| 1921 | Rychman Jan | Křížek Josef | Junková Ter. |
| 1922 | Rychman Jan | Křížek Josef | Junková Ter. |
| 1923 | Rychman Jan | Křížek Josef | Junková Ter. |
| 1924 | Rychman Jan | Kumpán Josef | Ostrézi Marie |
| 1925 | Polášek Rudolf dr. | Kumpán Josef | Ostrézi Marie |
| 1926 | Polášek Rudolf dr. | Kumpán Josef | Ostrézi Marie |
| 1927 | Polášek Rudolf dr. | Brázda Antonín | Ostrézi Marie |
| 1928 | Polášek Rudolf dr. | Křížek Josef | Ostrézi Marie |
| 1929 | Polášek Rudolf dr. | Křížek Josef | Ostrézi Marie |
| 1930 | Polášek Rudolf dr. | Kuchař Jan | Strážnická M. |
| 1931 | Polášek Rudolf dr. | Koutný Jan | Strážnická M. |
| 1932 | Polášek Rudolf dr. | Koutný Jan | Strážnická M. |
| 1933 | Kotas Jindřich | Koutný Jan | Strážnická M. |
| 1934 | Kotas Jindřich | Koutný Jan | Strážnická M. |
| 1935 | Kotas Jindřich | Koutný Jan | Strážnická M. |
| 1936 | Kotas Jindřich | Kučera Oldřich | Strážnická M. |
| 1937 | Kuchař Jan | Koutný Jan | Strážnická M. |
| 1938 | Kuchař Jan | Vyžďura Václav | Strážnická M. |
| 1939 | Kuchař Jan | Vyžďura Václav | Strážnická M. |
| 1940 | Kuchař Jan | Vyžďura Václav | Strážnická M. |
| 1941 | Kuchař Jan | Vyžďura Václav | Strážnická M. |
| 1945 | Kuchař Jan | Vyžďura Václav | Vyžďurová M. |
| 1946 | Kuchař Jan | Vyžďura Václav | Vyžďurová M. |
| 1947 | Kuchař Jan | Vyžďura Václav | Vyžďurová M. |
| 1948 | Kuchař Jan | Vyžďura Václav | Vyžďurová M. |
| 1968 | Mann Metoděj | – | – |
| 1990 | Kumpán Břetislav | – | Vráblíková M. |
| 1991 | Kumpán Břetislav | – | Vráblíková M. |
| 1992 | Kumpán Břetislav | – | Vráblíková M. |
LEHKÁ ATLETIKA V SOKOLE
Začátek tohoto sportu jako součásti všestranné sokolské tělesné výchovy, je v podstatě stejný jako u rekreační odbíjené, protože některé atletické discipliny byly zařazeny do závodů sokolské všestrannosti.
S příchodem br. učitele Dvořáka v r. 1939 do Bzence začal zájem o tento sport hlavně mezi mladými členy Sokola, neboť on sám byl nejen dobrý nářaďovec, ale také výborný atlet.
Prvních veřejných závodů, pořádaných Sokolem ve Strážnici, se zúčastnili v r. 1940 s br. Dvořákem, Boris Eimuth, Olda Novosad a Milan Fabrici. Br. Dvořák tehdy zvítězil ve všech disciplínách a tak si získal náš obdiv. Zákaz sokolské činnosti v roce 1941 a jeho tragická smrt zmařili další rozvoj lehké atletiky v Sokole.
Až po osvobození a opětovném zahájení sokolské činnosti, zásluhou br. Václava Vyžďury, souhlasil výbor TJ, abych se na jaře 1946 ujal vedení lehkoatletického oddílu. V krátké době se mi podařilo získat jak u mužů, tak u dorostenců a dorostenek účast k pravidelným tréninkům.
Již na prvních okrskových závodech ve Veselí nad Mor. se umístili na prvních místech z mužů Fanuš Tomeček, Olda Novosad a Milan Fabrici.
Z dorostenců Miloš Běhal, Jara Macháček, Roman Frühauf, Zdeněk Tuček, Josef Žádník, Vašek Valštýn a Milan Formánek.
V rámci předsletových Tyršových her, pořádaných jako lehkoatletický přebor Komenského župy v roce 1947 v Uh. Hradišti za účasti 12-ti sokolských jednot, dosáhli členové našeho oddílu v celkovém hodnocení druhé místo s počtem 64 bodů za Sokolem Uherské Hradiště, kde atletika měla již dlouholetou úspěšnou tradici. Přitom podmínky u nás byly na malém, nevyhovujícím hřišti velmi skromné. Za atletickou dráhu nám sloužil zámecký park na běhání ve stínu starých památných bzeneckých lip. Naši byli na 6. místě, dorostenci obsadili 3. místo, dorostenky 2. místo a ženy 4. místo.
Z mužů byl na 100 m první Dostál za 11.9 s, v dálce Milan Fabrici 608 cm a ve výšce 165 cm první. K nejlepším výkonům těchto závodů patřil běh na l00 m 11.4 s našeho dorostence Fanuše Tomečka a jeho dálka 603 cm. Na 200 m byl druhý Zdeněk Zapletal, ve vrhu koulí Luboš Prachman 2. místo a z mladších dorostenců v běhu na 1 000 m na 4. místě Vraťa Jírovský.
V ženách byla úspěšná v hodu diskem Dobra Ježková (2. místo), která rovněž ve vrhu koulí obsadila 2. místo a Valštýnová 3. místo.
Z dorostenek patřila k nejlepším v běhu na 60 m Fuchsová Liba, která se umístila na 1. místě a rovněž v dálce obsadila 1. místo a na druhém místě byla Řepíková Fana.
Ve štafetě 4 x 60 m získaly dorostenky 3. místo.
Také v dalších letech patřila sokolská atletika výkonnostně k nejlepším jednotám župy Komenského.
K nejlepším výkonům na středoškolských předsletových hrách v Praze v r. 1948 patřilo vítězství Františka Tomečka ve skoku dalekém 673 cm!
Toto úspěšné, i když krátké období lehké atletiky v Bzenci, končí zákazem a likvidací sokolského hnutí v r. 1952. Ke škodě celkové sportovní činnosti ve Bzenci už nikdy neměl následovníky.
Milan Fabrici
Z HISTORIE SOKOLSKÉ ODBÍJENÉ
Počátek vzniku odbíjené v Bzenci souvisí z jejím rekreačním pojetím, kdy se několik bratrů začalo scházet na sokolském hřišti, které se upravilo pro provozování tohoto sportu. Bylo to v letech 1937 – 40, kdy byl br. Lojza Vašíček, Boris Eimuth, Antonín Straka, Olda Novosad, Jaroslav Dvořák později i Milan Fabrici, Pepík Fanta, Mirek Kozina a Ruda Černín. Zpočátku hráli jen pro své potěšení, posílení zdraví a tím se i utužovaly jejich vzájemné vztahy.
V r. 1940 však vytvořili závodní družstvo a sehráli několik mimosoutěžních utkání s cílem vytvořit stabilní oddíl odbíjené a přihlásit se tak do pravidelné soutěže sokolských družstev. Tato snaha se však neuskutečnila zrušením ČOS a zákazem činnosti sokolských jednot na jaře 1941. Tímto zásahem zanikl také jeden z nejlepších oddílů na Slovácku, výborné závodní družstvo TJ Sokol Strážnice, za které v té době hráli ze Bzence i Jara Žerávek a Milan Fabrici.
Br. Jara Žerávek z počátku hrával za vynikající družstva v Prostějově a Uh. Hradišti. Nechtěl zanechat na vrcholu své výkonnosti tohoto oblíbeného sportu, a když viděl, že další podmínky pro existenci odbíjené jsou nemyslitelné, ještě v témže roce učinil pokus založit nový oddíl pod názvem „Slovan Bzenec“. Podařilo se.
Do tohoto nového družstva získal nejlepší sokolské hráče ze Strážnice, Veselí nad Mor., a pak dva vynikající hráče Zdeňka Heleru ze Sokola Brno I. a Tondu Dvořáka ze Sokola Jindřichův Hradec. Během krátké doby si hráči vybudovali s porozuměním i za pomoci Vinařského družstva v Bzenci vlastní hřiště v krásném prostředí zámeckého parku, a tak již začátkem června 1941 družstvo, složené ze zakázaných sokolských jednot, zahájilo činnost v rámci tehdejšího českého volejbalového svazu mistrovskými zápasy Slovácké župy.
Ještě tentýž rok družstvo získalo titul mistra Slovácka a postoupilo do nejvyšší soutěže v Čechách, do l. ligy její moravské skupiny. Popularita tohoto nového závodního sportu si získala ve Bzenci a v okolí velmi mnoho příznivců, zvláště v letech 1942 – 43, kdy se v Bzenci hrála ligová utkání proti Zlínu, Olomouci a Prostějovu za účasti až čtyř set diváků. A to Bzenec neměl možnost vidět závěrečné boje o titul mistra Moravy v r. 1943 v Brně, kdy Bzenec mezi šesti nejlepšími družstvy obsadil 4. místo.
Většina členů tohoto družstva se zapojila do různých odbojových skupin a Olda Novosad byl členem partyzánského oddílu „Kameňák“ v Chřibech.
Po osvobození v roce 1945 většina hráčů tohoto, tak úspěšného družstva zanechala aktivní činnosti jednak proto, že změnila zaměstnání a tím i bydliště, jednak proto, že většina z nich studovala na vysokých školách. A protože nebylo ani nových odpovědných a zkušených vedoucích, činnost oddílu zanikla.
Milan Fabrici
SOKOLSKÁ ODBÍJENÁ V LETECH 1946 – 52
Vzpomínka na vynikající úroveň bzenecké odbíjené v těžkých letech nacistické okupace byla po osvobození stále živá. Považoval jsem za svou povinnost z lásky k tomuto sportu co nejdříve obnovit tradici odbíjené v duchu Tyršových myšlenek o všestranné tělesné výchově.
Pro můj záměr se mi podařilo získat nezapomenutelného sokolského pracovníka a dlouholetého náčelníka naší jednoty i župy Komenského, br. Václava Vyžďuru, který byl pravidelným divákem našich utkání na hřišti v zámeckém parku. Ve výboru TJ podpořil můj návrh na znovuzaložení oddílu odbíjené na jaře 1946 ve snaze obnovit činnost závodního družstva mužů a započít s výchovou těch nejmladších.
Obnovené družstvo mužů tvořili bratři: Milan Fabrici, Olda Novosad, Mirek Šafařík, Luboš Prachman, Ruda Černín a Jan Nováček. Tehdy jsem si byl vědom toho, že má-li odbíjená v Bzenci dosáhnout vyšší úrovně, je nutné v první řadě začít s výchovou mládeže a získat mladé, talentované dorostence a žáky.
Již v r. 1947 se mi podařilo získat pro tento sport mladé bzenecké studenty kyjovského gymnázia, kteří pravidelným cvičením v základní všestranné výchově získávali fyzickou zdatnost A tak od r. 1948 hráli dorostenci Aťa Tlustoš, Miloš Běhal, Roman Frühauf, Vojta a Zdeněk Michálkovi, Jara Macháček, Zdeněk Tuček a Slávek Tilhon pravidelnou soutěž v rámci Komenského župy. Pěkného úspěchu dosáhli na velkém turnaji v r. 1949 ve Vítkovicích na mistrovství Moravy, kde obsadili 4. místo.
Družstvo mužů sehrálo v r. 1947 první mezinárodní utkání na bzeneckém hřišti proti mladým Francouzům z Angnonu, kteří navštívili ČSR, aby uctili památku svých krajanů, kteří bojovali proti nacistům ve SNP a padli v bojích na Slovensku u Strečna.
Družstvo mužů patřilo v r. 1950 po delší době opět k nejlepším na Slovácku a získalo titul přeborníka župy Komenského ve složení: Milan Fabrici, Mirek Šafařík, Olda Novosad, Fanuš Tomeček, doplněné z řad starších dorostenců: Miloše Běhala, Atě Tlustoše, Romana Frühaufa a Vojty Michálka.
Milan Fabrici
ŽENSKÁ ODBÍJENÁ VE BZENCI
Zájem o odbíjenou projevilo v těchto letech i několik sokolských sester, které z počátku přicházely jen tak si rekreačně zahrát. Časem však projevily zájem o tento sport, a proto v roce 1950 bylo ustaveno první ženské družstvo závodní odbíjené žen, které nejen v naší jednotě, ale i na jiných hřištích dosahovalo řady pěkných úspěchů.
O vzniku ženské odbíjené se zasloužily sestry: Marie Řehánková, Marie Repíková, Emília Michalská, Marie Vyoralová, Marie Vašíková, Marie Dostálková a Liba Jurečková.
Milan Fabrici
MEMORIÁL ANTONÍNA STRAKY
V r. 1949 jsme začali v oddíle s pravidelnou výchovou sokolských žáků, kteří však neměli možnost se zúčastňovat soutěží, protože nikde v širokém okolí, nebyla závodní žákovská družstva. Proto jsem v r. 1950 založil k uctění památky zdejšího, tragicky zemřelého br. učitele Antonína Straky „Memoriál učitele Antonína Straky“. Získal jsem souhlas a podporu jeho nejbližších spolupracovníků v odbojové protinacistické organizaci „Carbon“, školního inspektora Josefa Vítka z Uh. Ostrohu a vedoucího školského odboru Oldřicha Kučery. Memoriál byl založen jako pravidelná soutěž pro žákovská družstva škol Veselského okresu a střídavě se konal ve Bzenci, kde Antonín Straka učil a v Uh. Ostrohu, kde se narodil. Uskutečnili se však jen dva ročníky, protože pak byl „Memoriál“ zakázán, protože učitel Antonín Straka byl nejbližším spolupracovníkem vedoucího skupiny „Carbon“ kapitána Františka Bogataje, který byl vyslán vojenským zahraničním odbojem MNO v Londýně, aby na Slovácku organizoval protifašistický národní odboj.
Milan Fabrici
Sestry a bratři, milá mládeži,
jsou tomu skoro tři roky, co byl Sokol po čtyřiceti letech umlčení znovu vzkříšen k životu. Dvě generace národa nepoznaly, čím sokol byl a co v jeho životě znamenal. Je to příliš dlouhá doba, aby zákonitě nevznikla mezera. V tradici i v paměti. A ta mezera tu, nic naplat, je. Musíme si to nejen přiznat, ale také s tím počítat.
Dnes Sokol znovu ožívá, i když po ranách, někdy velice bolestných, na mnohém srdci zůstaly jizvy. Nejen viditelné, ale i citlivé. A ty někdy v člověkově myšlení vzbuzují obavy, aby se ta prožitá bolest už nikdy neopakovala
Starší rádi a někdy i se slzami v očích vzpomínají na dobu svého „sokolování“ a třeba i svým potomkům o něm vyprávějí… Jenže naše děti, vnuci a pravnuci asi těžko pochopí, co to bylo sokolské bratrství a sesterství. A právě k tomu je chceme vést. V tom, co ještě zůstalo a co má zdravé jádro, budeme, snad i s Vaší pomocí, pokračovat. Důsledně a nadšeně tak, jako to dokázali naši předchůdci.
NAZDAR!
Břetislav Kumpán
starosta
Autor: Alexej Novosad
Název: PAMÁTNÍK BZENECKÉHO SOKOLA
Fotodokumentace: Milan Fabrici
Použité prameny: Sokolský věstník 1/91, 5/91, 2/92, Archiv TJ
Vydala: Tělocvičná jednota „Sokol“ v Bzenci u příležitosti 110. výročí svého vzniku
Rok: 1992
Tisk: Služba škole Bzenec
Obrazová část
První stanovy datované dnem 15. 6. 1881.
Řád hasičský pro odbor hasičský při tělocvičné jednotě Sokol v Bzenci ze dne 15. 6. 1881.
Žádost o schválení stanov obecním představenstvem města Bzence ze dne 30. 4. 1882 – str. 1
Žádost o schválení stanov obecním představenstvem města Bzence ze dne 30. 4. 1882. – str. 2
Oznámení o rozpuštění „Svazu slovanského Sokolstva“ ze dne 10. 12. 1915.
