36. OPERACE

Ve všech dosavadních i dalších událostech jsem měl pocit – a zajisté i jiní – jako by se o mne potýkaly dvě protikladné mocnosti, jedna k mé záchraně, druhá k mé záhubě. Byl jsem v takových okolnostech, že jsem sám ve své bezmoci nemohl učiniti téměř nic k svému prospěchu. Bylo mi doslovně, jako bych byl jen trpně postrkován sem tam jako šachová figurka po šachovnici vězeňského života. Proti mně útočily stále černé figurky nástrah nenávisti a pohrdání. Již již se někdy zdálo, že se octnu na poli, kde na mne vítězně sáhne ruka nepřítele, aby mnou hodila k ostatním, navždy vyřazeným ze hry životní, když tu jiná neviditelná ruka moudře a dobrotivě mne vyvedla z jeho dosahu. Někdo to nazve šťastným sběhem okolností, já v tom vidím to, co se v katechismu nazývá prostičce, ale výstižně řízením Božím.

Tak tomu bylo i v ordinační síni při převzetí lístku s mým určením. Původně na něm vrchní kápo napsal 7/1. Bylo to nouzové oddělení, odlehlé, zanedbané a přeplněné, v němž těžší případy, jako byl můj, končily neblaze. Druhý ošetřovatel, který lístek přejímal (jak jsem později poznal, byl to jediný přítomný český zaměstnanec, k tomu krajan z Moravy, tehdy mi zcela neznámý, přeškrtl o své újmě ony číslice a napsal jiné: 1/3. Děkuji ti, Zdeňku! Tak jsem se dostal na toto oddělení, dosti čisté, vhodněji zařízené a pečlivěji obsluhované pro možnost nějaké cizí návštěvy).

Bylo již pozdě večer, když jsem se dovlekl do určené místnosti. Byla to světnice jako jiné, v nichž jsem se dosud v lágru pohyboval, jenže místo stolů a skřínek byly samé postele, většinou obsazené postiženými flegmonou, jak nasvědčoval nesnesitelný hnilobný puch. U dveří mne svlékli docela a šatstvo hodili do kouta. Již nikdy jsem se s ním neshledal. Jen odpárané číslo mi vtiskli do ruky. Všechno jsem mohl v táboře ztratit, i jméno a paměť, číslo bylo v něm jediné potřebné a vystačující.

Přišel hlavní blokový ošetřovatel Hermann v bílém plášti, bývalý obchodník s devocionáliemi (svátostkami – pozn. přepisovatele), mužík vždy smutné tváře, na níž se nikdy neobjevil úsměv.

I všední věci, např.; „Nesou sem polévku!“ zněly z jeho úst jako hlášení blížící se katastrofy. Pohlédl zádumčivě na vředovitý nádor na mé pravé holeni a prohodil: „Svrchovaný čas na operaci. Hned přijdu!“ a odešel. Očekával jsem, že mne nejdříve okoupou nebo umyjí aspoň umouněné nohy; vždyť jsem přišel téměř rovnou z dřevárny, plné prachu, pilin a smetí – pak že mne položí na nosítka a odnesou někam na operační stůl. Nic takového se nechystalo. Tázal jsem se jednoho ze zaměstnaných tam heftlinků: „Bývá při operaci narkosa?“ Podíval se na mne posměšně, pak se otočil a přinesl z kouta tlusté poleno. „Chceš-li, mohu tě tímhle praštit do mozkovice a budeš mít primovní narkosu. Zaručeně nic neucítíš.“ Mínil to asi vážně, ale poděkoval jsem mu spěšně za nabídku.

Za chvíli se vrátil Hermann se svým mladším příručím Gustavem, který byl přepásán gumovou zástěrou. Zahvízdl a v té chvíli se na mne vrhli dva ramenatí chlapi, kteří mne uchopili za ruce, natáhli jako na skřipec a zacpali mi dlaní ústa. Gustav přisunul současně stolek s ocelovými nástroji, kelímky a papírovými obvazy, operatér Hermann si usedl naproti mně na druhou stoličku, položil si mou pravou nohu na klín a počal ji nemilosrdně rozřezávat ostrým nožíkem. Gustav, mladé, rozpustilé Švábisko, bývalý stolař, mu pomáhal a oháněl se svými nůžkami vesele jako hoblíkem, až jeho šéf naň několikrát nevrle zavrčel. Když jsem mimovolně škubl nohou, bouchl mne Gustav pěstí po koleně: „Netrkej, hovado!“ Krev žbluňkala do podložené mísy, potom i hnis, jejž Hermann se smutnou tváří vymačkával z rány. Pak ji několikrát rázně provrtal a provlékl gázovými proužky, přiložil náplast s borovou vazelínou a obvázal. Nato vstal, utřel si potřísněné ruce do ručníku jako řezník po vysekávání masa, osušil nožíky papírem jako po krvavém holení a pravil zarmouceně; „Hotovo!“

Bolest byla jistě prudká ale ohromení z tak neurvalého přepadu a dusící obemknutí úst a nosu způsobilo, že jsem ji ani zcela nevnímal. Hle, jaká poučná zkušenost pro naše kliniky!

Nicméně nebyl jsem vysílením s to se zvednout, abych se doplížil k vykázanému mi lůžku. Jeden z operačních asistentů, vida, že houkání je marné, naložil si mne volky nevolky na záda, Jako Aeneas svého starého otce z trosek hořícího města Troje, a odnesl mne na mé místo. „Dáš mi za to kus chleba,“ zamručel. Když jsem přikývl, podložil mi dokonce nohy prkénky do výše, aby se voda vyprazdňovala z nabubřelých nohou. Celý průběh mimořádné operace sledovali přítomní pacienti úplně lhostejně, pokud si jí vůbec všimli: bylo to pro ně příliš všední divadlo.

Řezací procedura se potom opakovala ještě skoro každý druhý nebo třetí den po šest týdnů, byť ne již s tak dramatickým spádem, protože již zmizel moment překvapení. Střídal se při ní smutný Hermann a bujný Gustav, kterého jen mrzelo, že se nesplnila jeho sebevědomá diagnosa: „Ten farář jistě na to zajde!“