57. ODDÁVÁM SE SPÁNKU

Byl jsem kdysi ještě za mírových dob pozván jako pozorovatel do prázdninově dětské osady. Celý dospělý personál byl již přítomen s paní ředitelkou v čele a s bábou – poklízečkou v pozadí, jen děti ještě chyběly. Konečně se dostavila první družinka. Jak nám byli vzácni tito drobní hosté! Celý dům jim patřil i naše srdce. Všechno se točilo kolem nich, od ředitelky až do poklízečky – tyto děti byly pravými pány ústavu. Znenáhla však přibývaly další a další, první láska ustoupila ufňukaně ze svého prestolu do stínu ostatního množství, jež poznávalo pevnější ruku a přísnější pořádek.

V podobné, ovšem aspoň o 90 procent střízlivější situaci jsme se octli my invalidé, když jsme vkročili v počtu 60 do vyprázdněného bloku 25. Byl to zbytek z celé skupiny, která po oné parádní přehlídce před říšským lékařem byla vměstnána do sousedního 27. bloku. Celý blok 25 patřil tedy zatím výhradně nám, ale všichni jsme se pohodlně vešli do 2. světnice. Ostatní místnosti zely dosud prázdnotou, jen štubáci se svými příručími v nich zívali na celé kolo z nedostatku jiné zábavy.

Naším štubákem se stal mladý Helmut, bývalý berlínský strážník, zavřený prý pro komunistické rejdy. Měl také červený štítek politických vězňů. I on se uvedl nástupní řečí před shromážděným lidem: „Kamarádi! Sešli jsme se tu ne dobrovolně, nýbrž z cizí vůle. Už to je dost zlé, nač bychom si tedy svůj osud ještě sami ztěžovali? Vy se chcete vrátit se zdravou kůži domů a já také. Vy tedy dbejte na pořádek, abychom zbytečně nenarazili, a já vám dám pokoj. Rozuměli jste?“

„Tak jest!“ šlo nám opravdu od srdce. Ani jsme nevěděli, máme-li věřit svému sluchu. Tak s námi dosud žádný z nadřízených nemluvil. Kéž by jen zůstal věren svému krásnému programu!

První dny invalidního života se utvářely celkem idylicky. Byli jsme sice hermeticky odloučeni od okolního světa – kromě uzamčené, hlídané brány nás dělil ještě dvojí drátěný plot vpředu i vzadu od ostatního tábora, s nímž byl všechen styk přerušen, jako bychom se octli v rozpadlém zakletém zámku Šipkové Růženky, ovšem bez růží, jen s trním. Toto přirovnání se hodí i potud, že jsme téměř bez ustání spali. Nevyspalost z předešlých dnů a týdnů a zesláblost nedoživeného organismu si vymáhala tuto přirozenou náhradu. Helmut nám v tom nepřekážel podle svého slibu a budil nás jen k snídani, obědu a večeři.

Kam jsi přišel, všude bylo vidět jako v čínských opiových brlozích jen spáče, v noci v ložnici na kavalcích bez prostěradel, ve dne v chládku světnice na podlaze nebo venku na dvoře na holé zemi ve všech možných polohách. Ticho vládlo nad blokem, přerušované jen monotonním chrápotem jako bručením čmeláků nad letní loukou. V akustické světnici vlnil se tento sborový chrápot hlučněji v různých tóninách a výškách jako ladění v orchestru před zahájením koncertu. Občasný hluk, dupot a halas z tábora sem doléhal ztlumeně jako do hluboké studny.

Jediní kuřáci, kteří nevysvětlitelným způsobem si opatřili odněkud „čiky“, věnovali své vášni část siesty a kladli se na zem za hromadou navršených dřeváků v pozadí dvora, pozorně si podávajíce k střídavým pukům drahocenný smotek, zabalený novinovým papírem, a vyfukujíce ostražitě dým mezi dřeváky, jejichž kupa se takto proměnila v jakýsi primitivní oltář afrických fetišistů s čadivým sloupkem obětního zápalu, vystupujícím klikatě vzhůru. Helmut šel mimo, ale moudře odvrátil hlavu, jako by ho tento kuřácký kult nezajímal.

Zdálo se, jako by celý svět se svým nepokojným vřením na nás pozapomněl, jako bychom se kolébali na vymřelém korábu bludného Holanďana pustým oceánem – 60 znavených námořníků života, natažených po palubě v zajetí olověného spánku. Občas k nám přirazil jako opozdilý trosečník některý další invalida, vypuzený sem z nehostinných pevnin jiných bloků. Tak jsem se zase shledal s přítelem Lojzíkem. Třikráte unikl v revíru transportu invalidů, a když se před tímto vleklým nebezpečím uchýlil nerad na svůj trestanecký blok, poslal ho blokáč Sturmann, v civilu policejní důstojník berlínský, který nenáviděl vše slovanské, přece jen na invalidní blok. Tolikrát mne Lojzík v revíře varoval, abych nechodil mezi invalidy, protože se z invalidních transportů vraceli ne lidé, nýbrž pouze úmrtní listy – nu, ale neušli jsme tomu oba. On byl nyní jediný můj známý Čech mezi invalidy. Spolu jsme zírali vstříc dalším dnům „Solamen miseris socios habuisse malorum – Ubohým jest útěchou, míti druhy v neštěstí.“