Uvedená vzpomínka na tradiční bzenecká posezení ve sklepě pochází z třicátých let dvacátého století, kdy ji sepsal bývalý ředitel bzeneckých škol František Kouba pro brožurku ke dním brannosti v Bzenci, které se zde konaly 5. a 6. července 1934.

Obrázek ze sklepa

František Kouba

Nepřetržité starosti s pěstováním, ošetřováním a prodáváním zeleniny na domácích i okolních trzích při jejich závislosti na počasí a ceně zboží vtiskují do tváře Bzenčanů vážnou starostlivost, která ustupuje rozjasněné náladě jen ve sklepě na lávce. Trocha tabákového ovzduší při světle lampy dodává přítomným vzhledu tajemných rytířů zahloubaných do upřímných rozhovorů „od srdce k srdci“. Táhlé klenby sklepní jsou němými svědky stesků i radostí! Jsou společenskými místnostmi, v nichž se „uvaří“ to, o čem se celý den na práci přemýšlelo.

Poslyšte ostatně sami starší úryvek rozmluvy:

A tož, páni, přivádím vám hosta až z Třebíče. Na italské frontě jsme stáli vedle sebe. Chce u nás nakupovat! Zval jsem ho na vinobraní a tak na sebe dal dlouho čekat! – Tož vítajte! Ja, dobře jste udělal, nebo o vinobraní je u nás beztak všecko jak na jehlách. To byste si s námi, jak se patří, ani nepovykládal. A vy, kmochu, ať se vyznamenáte! – Nalévá se sváteční, dělá se „řetázek“. – A tož, ať žijí děti našich rodičů!

To, to je ono! To by u nás nedovedli ani okusit a což teprv pít. Ale také si to vínečko u vás zasloužíte! Máte prý s tím moc dřiny!

To máte svatou pravdu! Je vidět, že nám rozumíte! V zimě máme práci v lese. Ženské naše derou peří, čistí semena a hlavně „chystají“ věčně na trh. Sotva jarní slunéčko se přívětivěji podívá, už jsme v rýpačce (1), až záda necítíme. Každý hledí, aby semeno přišlo co nejdřív pod zem. A pak to pletí a přetrhávání. To se musí do všeho kleknout a po jedné vytrhávat. Tak bych vás rád viděl plazit se celé dni po poli! První kopačku máme na vinohradě. A to další, ani se neptejte! Vázání, stříkání, vyplývání a zas povazování, stříkání a kopání. To se vám ani nezdá! A kde máte zemáky (2), řepu? Všecko na nás „ťuhýká“ (3). A abych nezapomněl, v Rubanicích (4) čekají louky a tak nevíte, co napřed! V červnu utržíme něco za třešně a za měsíc za marhule a to, jak kdy. Naše první žně, až přijdou oharky. Ženské mají už všecko rozdělené, co a jak. Tak jde celý dům jak na kolovratě! Terko, ty jdi s Mařkou do Podgreftí, Janek do Výholce. Ale napřed půjdeš ke strýčkovi v Liščí hoře, aby přišel tatínkovi pomoct do Novosadů. – Bože, mami, já už z toho nic nevím! – Jdi jenom! Já jedu šestým do Hradiště. A ty Andulo, navař oběda! Třeba báleše se salátem. Nebo pěry s fazulovicí, ať se najíme. A tak to máte pořád do kola! No, vezměte si ještě! A tož ať žijí děti našich rodičů! Ať žijí! Naša toť ve středu na trhu zmokla do niti a já tak tak, že jsem doběhl sem! Musel jsem honem schválně pro sklínku vína. Děvčata jí to uvařila se skořicí a tak přišla zase k sobě. Ona vždycky říká: Víte, já si v tom vlaku aspoň odpočinu. Povídám si, co asi utržím a co koupím.

S dětmi se u nás moc nemazlíme, nemáme na to kdy. Jak jsou trochu při síle, hned pro ně práci najdeme. S děvčaty vyjdeme po dobrém, ale kluk se vám z domu vytratí jak pára a hledejte ho! Přijda večer domů, má výmluv na stohy, jak by na to študýroval. Ale naše matky to hned rychle rozsoudí a vařečky nebo trháky lítají hlava nehlava. Když já jsem byl klučiskem však nás bylo devět, nosil jeden šaty po druhém. Tenkrát před 45 roky bylo jen 5 tříd a v každé skoro 100 a i přes 100 děcek! Ale jak měl kluk nebo děvče ke dvanácti – alou! Chovat děcka, okrajovat mrkev, s tragačem prázdným nahoru, dolů s plným, nosit oběd, orkaf na štacion (5), pást kozy, chodit na trávu housatům, na „štětky“, nosit vodu, do lesa na roští, hlídat a co vím ještě. Co dnes! Ve vše máte jiného ducha! Školák vám doma nezůstane a my toho ani nežádáme. Víme, jak nám školy scházely. Nic jsme si neuměli napsat, ani fracht. Moc nám scházelo!

A ještě vám schází! Musíme přec našeho hosta nějak uctít. Na rychlo jsem vám uvařila naše klobásy.

Ale, ale, jak já si toho od vás zasloužil? Ani se mi o tom nezdálo. – A to byste si na nás ani nevzpomněl. My v Bzenci to už tak po domácku. Do jedné ruky to a do druhé to! Zde máte chleba a tož si poslužte!

Jak to hoštění dopadlo, ani se čtenáři těchto vzpomínek neptej! Ono se to ve sklepě lahodně pije. Ale že se země otáčí, to host obyčejně pozná, až vyjde ze sklepa ven! A proto i mnohý veliký pán se raději v Bzenci po takové návštěvě dlouho neukáže!

(1) Rytí.

(2) Brambory

(3) Naříkat.

(4) Ve Bzenci se termínem „rubanice, rúbanice“ zpravidla označovali louky.

(5) „Nosit orkaf na štacion“ – nosit zboží na nádraží. Bzenčané se brzy naučili využívat místní železnici k dopravě zeleniny na vzdálenější trhy.