Uvedená bzenecká pověst pochází z knihy „Vlastivědné čtení – pověsti z hradišťského okresu“, kterou uspořádal Bedřich Beneš Buchlovan a jež vyšla nákladem Okresní učitelské jednoty „Komenský“ v roce 1935. Touto pověstí, spolu s několika dalšími do jmenované knihy přispěl bývalý bzenecký ředitel měšťanských škol a posléze městský knihovník Jan Gartner. Ve všech případech se jedná o J. Gartnerem literárně „uhlazené“ pověsti, které se tradovaly a předávaly ve Bzenci ústním podáním.

O ŽILKOVĚ DUBU

Jan Gartner

Za starých časů na jihu od Bzence k Hodonínu, ba až k Břeclavi na rozsáhlé rovině šuměly lesy dubové. Po jihovýchodním kraji těchto doubrav – kdysi loviště knížat údělných – valila řeka Morava své nažloutlé, líné vody močálovitými loukami a nad vysokými travami vánek stříbřil měkké koruny košatých vrb. Z původních doubrav zachoval se jen ledakde některý zbytek. Nyní zelenají se zde na hnědouhelné pánvi hodonsko-kyjovské suché, světlé lesy jednotvárných borovic s přímočarými průseky jako někde v Braniborsku. Noha unaveného poutníka boří se tu do sypké půdy a divocí králíci zde mají ráj. Však za starých časů, co tu přebíhalo zvěře vysoké i černé, ba i vlci zde řádívali v nekonečných porostlinách, též na městištích zašlých osad, zpustlých za vpádů uherských. Samotnému chodci neradno bývalo sem se odvážiti: z písku na mnohých místech lidé za naší doby vyryli nožíky pazourkové, výrobky bronzové, však také i mohutné zrezivělé kopí železné, hroty křídlatých šípů a lehké podkovy rejtarských koní. Za zvěří slídily roty pytláků a loupežníků; měly zde bezpečné rejdiště v širé, málo osídlené krajině. Pocházely nejvíce ze Slovenska. Jejich vůdce se jmenoval Žilka a byl rodem prý ze Skalice. Dobrý „horní chlapec“ snažil se vyrovnati vrchy s dolinami, lidi chudé s bohatými a bojoval na svůj vrub proti nespravedlivému zřízení tohoto světa, nezapomínaje ovšem též na sebe. Za to jej chudina měla ráda a páni, držitelé statků a moci veřejné, ho nenáviděli. Hleděli se ho jak nejlépe zmocniti. Přepadal zemská sídla, trestal zpupné vrchnostenské úředníky. Kde se ho nejméně nadáli, vyskytl se náhle, zkazil děsem pánům zábavu a vzatkem učinil velikou škodu. Byl asi tak jednou ratolestí z koruny stromu originelních lidí, za jehož nejušlechtilejší výhon máme slovenského Jánošíka.

Kdysi pachtil se bzenecký člověk s trakařem plným zboží na trh do Hodonína. Již se stmívalo a on pořád ještě v hustém lese.

„Kam jdeš?“ zahřměl naň z houští hlas. Než se vzpamatoval, octl se uprostřed Žilkovy loupežnické družiny. Vyptali se ho, vyzvídali, prohledali, ale neublížili.

„Včíl běž a měj se na pozoru! Nikomu ničeho neprozrazuj, je-li ti život milý!“ Ustrašený člověk jel dál a mlčel jako hrob. Pouze doma si lidé tajně a šeptem o Žilkovi vypravovali, nebo zaslechnuvše, co kde provedl, rozumějíce, významně druh na druha se podívali.

Ani dobrého rozmaru nescházelo obávanému loupežníkovi. Strýc Ventrča jel, jak Bzenčanů zvykem, trakařem do Skalice. Nezapomněl si vzíti s sebou pořádnou baňku kořalky, z které pilně upíjel. Horko veliké, cesty málo ubývalo a pořád lesem. Unavený strýc stanul, dřímota mu sklížila víčka a on vedle svého vozidla usnul. Náhodou, kde se vzal, tu se vzal Žilka. S úsměvem pohlédl na prázdnou baňku a obrátil kmotrovi trakař zpět k Bzenci. Na to spáčem zatřásl, probudil jej a zmizel. Ventrča si protřel oči, zapřáhl se do trakaře a bezmyšlenkovitě jel dle svého zdání kupředu. Jak se však podivil, když místo do Skalice dojel nazpět do Bzence!

Mnohdy podnikli páni na Žilku opravdový hon. Ale on, jsa podporován chuďasy, kteří mu donášeli zprávy a výstrahy, vždy unikl. Když odvážlivé kousky jeho přesahovaly snesitelné míry, bylo vyhlášeno, že peněžitou odměnu obdrží člověk, jenž uvede úřady loupežníkovi na stopu a způsobí jeho polapení. Našel se skutečně pytlák, žádostivý krvavé mzdy, jenž spády Žilkovy z vlastní účasti dobře znal. Prozradil, kde se zdržuje a s kým má spojení. Vrchnosti vyžádaly si pomoci vojenské. Opatrně obklíčili myslivci, drábi, hajní a vojáci Žilkova obyčejná stanoviště. Čím dále, tím úže zatahovala se léč, jako když chtějí uloviti velikého dravce. Posléze obklíčili mýtinu lesní, kde uprostřed strměl starý vykotlaný dub. Žilka vyšplhal do jeho koruny a kryl se velkými hustými větvemi. Pronásledovatelé po něm stříleli, jak jen se ratolest kde pohnula a on jim odpovídal. Nejprve prý skolil dobře mířenou ranou svého zrádce. Vystřelené koule z pušek prý rukou schytával a házel je honcům zpět. Jistý voják už neměl náboje. Ten prý si tedy utrhl od vesty olověný gombík, přikradl se k dubu, nabil pušku tím knoflíkem a prásk! – zřítil se Žilka ze stromu mrtev. Ostatní jeho tovaryše také schytali, uvěznili, ale ničeho oni neprozradili. Potom měli páni a vrchnosti pokoj od pytláků a loupežníků. Mrtvé tělo jeho vydali rodině. O pohřbu donesli rakev na hřbitov, tam ještě odbednili víko, aby vdova po starodávném způsobu mohla nad nebožtíkem pronésti povinný nářek.

„Jaj, jaj, čo ste porobili! Žilku ste zabili. Včíl tu ležíš na marách, večeři máš na kamnách. Komu z vás, že ublížil? Či chudákom poškodil? Chodil po zemi jako pán a včíl bude zahrabán. Přišel na něho majster, vojenský rychmajster. Kdo za jeho hlavu peníz vzal, nech roka dňa nedožije. Co smutná vdova počít mám? Kdo chleba dá jeho sirotám? Ai´s mne hodně bijával, ai´s někdy pijával, budiž Bohu poručeno; odpúšťám ti, naše hlavo…“ nesly se vřískavé zvuky z hrdla bolestí staženého pod mohutnými topoly u velikých hřbitovních vrat. Dávno už pravý „Žilkův dub“ stářím sešel. Zasázeli tam celou skupinu malých doubků a místu tomu podnes se říká „u Žilkova dubu“.