15. NA ROBOTĚ

Při ranním nástupu jsme se řadili po celách, kápové hlásili po pořádku jejich stav. Dávali si na tom záležet, nejmenší chybička znamenala facku, větší chyba sesazení. Židé se museli hlásit s obligátním přívlastkem „smrad“ (například „60 Stinkjuden angetreten“), popřípadě sborově skandovat: Wir sind jüdische Schweine apod. Jejich oblek byl vpředu i vzadu opatřen žlutou hvězdou Davidovou. Nacistické mozky přemýšlely ve dne v noci, jak jim zpříjemnit těch několik chvil zbývající životní lhůty. Jim bylo ukládáno nejodpornější zaměstnání v pevnosti, čistit žumpy, záchody, vynášet odpadky, a venku nejtěžší a nejnebezpečnější práce. Ježto předtím žili v blahobytu, nezvyklí tělesné námaze, působila na ně tato příkrá změna tím zhoubněji. Snažili se zmírniti svůj osud pomocí svých přátel a příbuzných podplácením esesáků, kteří po penězích a zlatě pásli jako vosy, a dočasně se to některým dařilo. Občas se provalila taková úplatková aféra a bylo zle. Na tom konečně ztroskotal i nejobávanější bachař Fricek, který si z vedlejších příjmů vydržoval prý aspoň tři ženské na různých místech, a když sáhl i na pevnostní pokladnu, byl z trestu přeložen do Oslo v Norsku. Oddechli jsme si, když zmizel, ale jak byli asi potěšeni Norvéžané takovým přírůstkem?

Po nástupu byli všichni zařazeni do pracovních oddílů, tak zvaných komand, z nichž některá pracovala uvnitř pevnosti pod vedením příslušných bachařů. Z nejhorších byl zmíněný již Storch, poměrné popularitě se těšil Soukup, bývalý kočí z Budějovic, který přece nemohl v sobě zapřít český původ a Čechy netloukl. U něho bylo možno si pohovět, pokud nekroužil v blízkosti direktor. Někdy rozdával i zbytky chleba. Byli jsme vděčni za tyto jinak řídké projevy lidskosti.

Některé oddíly pracovaly venku v továrnách a jiných podnicích. Přes dohled bylo tu možno navázati styky s českými lidmi, kteří zprostředkovali dopisování a dodáváni balíčků na černo. Mladý profesor Č. byl zaměstnán na větším selském dvorci. Jeho snoubenka se o tom dověděla a dala se tam najmout za služku. Tak se mohli delší čas denně vídat a někdy spolu i mluvit. Romantický příběh v okolnostech velmi prosaických!

Největší komando – 300 až 500 mužů – ubíralo se denně pěšky do Litoměřic a odtud zvláštním vlakem do Ústí nad Labem. Jak bývalo nám kněžím, když jsme kráčeli v řadách podél četných kostelů litoměřických! Celé měsíce beze mše svaté, bez breviáře a bohoslužebných úkonů! Když na okamžik k nám zaletěl z pootevřené brány chrámové zvuk varhan, byl to jako hlas z jiného světa, z ráje, z něhož jsme byli násilně vyhoštěni, od něhož jsme se vždy znovu vzdalovali odměřenými kroky, dopadajícími dutě na tvrdou dlažbu ulice. Také jiní vězňové kradmo sundávali čapku z hlavy před domem Božím a mnohé oko vzhlédlo letmo ke kříži, na němž Ukřižovaný zdál se v té chvíli skláněti zmučenou hlavu ještě níže, jako by na ní spočinula úporněji tíha nesmírného utrpení. Všiml jsem si, že na takových místech esesáci přidávali do kroku, jakoby hnáni běsem.

Na rozsáhlém nádraží v Ústí n. Labem konali jsme vyčerpávající nádeničinu, přenášení pražců a kolejnic, nakládání uhlí, trusek a štěrku, stavění baráků. Zaměstnavatelem byly říšské dráhy, které platily správě terezínského tábora 50 feniků na hodinu za vězně a zavázaly se poskytnouti jim v poledne polévku. Tato byla věrným obrazem špinavosti zaměstnavatelovy: tuřín v kalné vodě, která nebyla ani teplá, a to při celodenní dřině v chladném zimním období. Práci řídili civilní mistři a inženýři z Ústí. Až na malé výjimky mám na ně trapné vzpomínky. Chápu, že vymáhali výkon, ale vrozená jejich zpupnost je strhovala k urážlivým nadávkám a nešetrnosti proti starým a slabým. Ochotně jim přisluhovali dozírající esesáci pěstí, botou a pažbou. Ředitel obchodní školy z Prahy, starší, churavý pán, vyhazoval hlínu z hluboké jámy. Po několikahodinové námaze a „vydatném“ obědu samozřejmé nemohl nabrat po každé mnoho hlíny na lopatu, která sama o sobě vážila několik kg. Mladý ozbrojenec, který právě přišel odpočatý a nakrmený ze strážnice, náramně se rozčertil při pohledu na takovou liknavost, vyrval mu lopatu a praštil ho po hlavě, až ho omráčil.

S hrůzou se vyprávělo o ústeckém předměstí Krásném Březně, kde byla robota nejtěžší a mistři i esesáci nejsurovější. Vodili tam většinou židy, ale i árijce. Přenášení a nakládání dlouhých kolejnic byla práce obtížná a nebezpečná, zvláště byla-li úmyslně vymáhána od nezkušených, nevycvičených a unavených pracovníků, kteří byli nadto zmateni pokřikováním dozorců. Denně odnášeli tamodtud lidi s přeraženými údy a rozdrcenou páteří. Také jsem se tam několikrát octl a děkuji jen svému andělu strážnému za ochranu. Název „Krásné Březno“ nám připadal jako jízlivý výsměch samého satana. A vskutku se zdá, jako by prokletí spočívalo na tomto místě. Ničivý výbuch 30. července 1945, zosnovaný německými vlkodlaky v Krásném Březně, otřásl znovu našimi srdci jako strašná výstraha, abychom nezapomněli.