8. NA DOMÁCÍ PŮDĚ

Skauti se někdy baví vycházkou naslepo. Jdou k určitému bodu, kde najdou poukaz k dalšímu místu, a tak vícekráte po sobě až k hlavnímu cíli. Ve větším měřítku, jen méně zábavným způsobem, prodělávali takové putování vězňové v Německu. Po oddechu v Drážďanech – pokud se dalo dobře dýchat v těžkém vzduchu našeho „trůnního sálu“ – vyrazili jsme (přesněji: vyrazili nás) na delší výpravu do neznáma. Z počátku – jsme se pokoušeli uhodnout pravděpodobné určení podle směru. Avšak ponorka důsledně nikdy nesledovala přímou linii, nýbrž vskutku jako pod hladinou mořskou kmitala se s námi nejdivnějšími oklikami a rozmanitou rychlostí, podle toho, k jakému vláčku se přilepila. Kdybychom byli ve vyhlídkovém voze, mohli jsme poznávati krásy své (širší) vlasti. Takto jsme pouze jako ze střílny štěrbinou začazeného okénka zachytili zlomek stromu nebo domu.

Konečně jsme vyzkoumali, že jsme v oblasti Sudet, někde u Liberce, ale jako nepoddajní rebelové cítili jsme se již na půdě československé republiky. Již se šeřilo, když ponorka se přiloudala do Litoměřic, kde nás svěřila sudetskému pohostinství. Neměli pro nás povoz k disposici, ale opatřili nás aspoň železnými náramky a velitel si vyžádal ticho k uvítacímu proslovu. Byl stručný a jadrný: „Kdo by se pokusil o útěk, po tom bude bezohledně stříleno.“ Jak případný pozdrav na české půdě! Po příchodu do věznice mrzuté překvapení: večeře byla již dávno odbyta a nic prý nezbylo. Kuchyňský personál, složený z domácích vězňů, šel již spát a pan ředitel si patrně netroufal vyrušit je ze zaslouženého odpočinku. Ostatně s plným žaludkem se špatně spí, dodal bodře bachař, zamykaje dveře.

Ráno pří nástupu napravili si někteří náladu tím, že dostali koupit od báby posluhovačky, která se kradmo k nim přitočila, po kornoutku čiků, nasbíraných z popelníčků. Před nádražím zaslechl jsem zezadu zašeptání svého jména. Ohlédl jsem se a spatřil za námi několik žen, připojených k dalšímu transportu. S úžasem jsem poznal Josefu Kolaříkovu, starou tajemnici pražského Spolku sv. Rafaela pro české vystěhovalce, s nímž jsem byl rovněž ve spojení při pastorační činnosti v říši. Po zrušení spolku v červenci roku 1941 byla vyhoštěna z Prahy, a hle, nyní si ji gestapo zase vyhledalo. Bylo to v souvislosti s mou záležitostí? Za bedlivého dohledu nemohli jsme se, bohužel, dorozumět.

Nebylo již pochybnosti, že jedeme do Prahy. Cestovali s námi kamarádi, kteří si úspěšně odbyli soudní řízení nebo trest v Německu, a teď se těšili, že pražské gestapo je propustí domů čisté jako lilium. Jak marná naděje! Gestapo, povýšené nad všechny, soudce a zákony, nikomu nevěřilo, ani když byl soudem osvobozen, a pod záminkou zajištění a přeškolení posílalo je dále do koncentráků se značkou D. K. V. (do konce války), či lépe řečeno: D. K. Ž. (do konce života).

Praha! Se srdcem vzrušeným, s myslí plnou dějinných vzpomínek jsem kdysi do ní vjížděl po prvé a velebný zjev Hradčan mne uchvátil jako každého Čecha i cizince. Prožil jsem v ní slavné dny sjezdů, kdy její ulice, chrámy a paláce viděly pestré davy hostů zblízka i zdáli. Dnes vstupuji do ní, ponížené a zhanobené, sám spoután a zotročen. Čeští strážníci hlídají vchody u nádraží a v jejich očích čteme soucit a porozumění. Zpovzdálí nás pozorují hloučky obecenstva a v jejich tvářích se zračí děs a lítost. „Kdy dojde na nás?“ táže se asi mnohý z nich. Shlédl jsem dříve všechny význačné stavby našeho hlavního města; nyní mi kynulo ono místo, o němž jsem jen čítával se smíšenými pocity – Pankrác.