106. NA ČESKÉ PŮDĚ

Přes 3 000 Čechoslováků v Dachau čekalo na dopravu do vlasti. 42 amerických vozidel nemohlo pojmout všechny najednou. Bylo tedy nutno provésti převoz ve 3 skupinách. Byl jsem zařazen do první skupiny, jež odjížděla nejdříve.

Ne všichni Češi mohli se připojit k šťastným navrátilcům. Mezi 5 000 pacienty v americkém lazaretě bylo ještě na 600 čsl. občanů. I ti, pokud nezemřeli, byli potom po dostatečném ošetření postupně odsunováni do republiky. Péči o ně převzal přítel Lojzík ještě s dvěma jinými Pražany, Barvíkem a Svozilem. Ti oba brzo sami těžce onemocněli nákazou skvrnitého tyfu a celá tíha starosti spočinula na Lojzíkovi, který řídil agendu evakuace nemocných krajanů. Vrátil se s posledními až 29. června 1945 k své ženě, od níž byl odloučen 5 let po několikaměsíčním manželském soužití. Vím, že nelituje své obětavosti, a loučím se s ním v těchto vzpomínkách s přáním požehnaného zdaru.

Dne 21. května 1945 o půl 3. hodině ráno hnula se dlouhé karavana nákladních aut s 1 000 osvobozených českých vězňů k jízdě. Jeden vůz byl obsazen ženami z Ravensbrücku. Vedle mne seděli dva chlapci-sirotci. Američtí důstojníci nám přáli šťastnou cestu, pozírajíce s úsměvem za odjíždějícími, kteří mávali rukama, šátky a čapkami na rozloučenou. Jaký to rozdíl od dřívějších transportů, které tak často opouštěly nehostinný tábor ještě chmurnějšímu osudu vstříc! Prst Boží spravedlnosti se ukázal, když jsme hned po výjezdu potkali dlouhé řady zajatých esesmanů, pochodujících opačným směrem do vazby. Zahanbeně a rozpačitě klopili nebo odvraceli oči od lidí, vyrvaných z jejich spárů.

Projeli jsme začouzenými troskami Mnichova a jiných bavorských měst, Freisingu, Landshutu, Degendorfu, jejichž obyvatelé plaše ustupovali nebo zkormouceně hleděli za popraskanými okny. A již se v dáli vynořovaly tmavozelené chlumy Šumavy, silnice stoupala k nim stále výše, až nás obemkly lesy do svého vonného objetí. Po prvé po téměř 4 letech proudil do mých plic, zanesených prachem a čmoudem koncentráku, svěží dech jedlí a borovic, po prvé mé oči vnímaly pohled širých obzorů a krásy volné přírody, hájů, luhů a horských potůčků.

Celá tato jízda byla jedinou básní, jejíž verše byly psány tlukotem radostně bušících srdcí na autech, uhánějících ostrým tempem vzhůru, až jsme se u Železné Rudy octli na české půdě. Hlásaly nám to odznaky státní svrchovanosti, obnovené v tomto přechodně urvaném kraji. Jen dál a dál – spěla naše touha a američtí řidiči ji vytušili a směle řezali svými silnými stroji zákruty serpentin, až nás pojímala závrať nad stržemi a roklemi.

V krásném údolí uprostřed Šumavy jsme se zastavili. Byl nádherný jarní den. Jasnomodrá obloha se rozpínala nad námi jako široká peruť Boží lásky. Lesy hučely jako doprovodem varhan a ptáci jásali s námi o závod, když jsme zazpívali, svobodní na svobodné české zemi, hymnu „Kde domov můj“, jež nikdy nemluvila pravdivěji než v té chvíli návratu do domoviny. Američané salutovali, jiní fotografovali tento dojemný výjev, černí řidiči se zeširoka zubili za volanty. Zelenými větvemi jsme ozdobili všechny vozy, na nichž od výjezdu se třepotaly vlajky československé, americké a sovětské. Tak jsme vjížděli do českých vesnic a měst. Všude děti a svátečně odění muži a ženy pozdravovali úsměvem, voláním a kynutím rukou vracející se sourodáky a jejich čacké průvodce. Nezáviděli jsme římským triumfátorům, vstupujícím po vítězném tažení do ulic světovládného města, byli jsme šťastni těmito důkazy upřímného přijetí.

Vozy polykaly valem kilometry a cestující zase prach silnic. Nad autem, v němž seděl Augustin, se stále vznášel oblačný sloup, stovka kanadských cigaret, dar Čechů z Anglie letadlem do Dachau dopravený ještě před odjezdem, stačila až k Hané. Klatovy, pak Přeštice a konečný cíl Plzeň, znatelně poznamenaná nálety. Z rozbořeného Měšťanského pivovaru čněla jen věž vodárny, jako by hlásala, že kdo se vody drží, zůstává pevně na nohou. Zde nás složili Američané a ujaly se nás domácí úřady. Ale nejen úřady, také občané přispěchali na přivítanou, nikoli s prázdnýma rukama. Totéž jsme zakoušeli až domů. Procházeli jsme opravdovou alejí lásky a její jednotlivé zastávky byly stanicemi bratrství. Tehdy celý národ jednal a cítil jako jedna velká rodina, která vítá své děti z ciziny.

Z Plzně se mnozí rozešli do blízkých domovů, ostatní dopravil ještě v noci zvláštní rychlík do Prahy, kde se opět rozdělily proudy repatriantů všemi směry. Jenom mimochodem jsme zahlédli hluboké rány, zasazené matce měst v revolučních dnech, a již nás unášel vlak k východu na Moravu.