Miloslav Strnad: Vzpomínky na konec války
Po přečtení zprávy o odbojové činnosti v Bzenci v letech 1939 až 1945 jsem si uvědomil, že by bylo vhodné, abych dal k dispozici to, co si z protektorátu pamatuji a povětšině má vztah k uváděným skutečnostem ve zprávě. Před koncem války mi nebylo ještě celých 10 let, žil jsem s rodiči a sestrou v dnešní Partyzánské ulici. Na druhé straně této ulice s devíti domky byla rozlehlá zahrada s velkým domem pana Skály, v němž se jednou za protektorátu, nebo podle pana učitele Šeděnky za protentokrátu, konala halasná párty s německými oficíry. Pan Skála byl člověk menší postavy, který do práce i jako ředitel vinařského podniku jezdil na kole. Skálovi měli dva syny o dost starší ode mne. Nějakou nedlouhou dobu počátkem protektorátu u nich žila židovská dívka jménem Ilona, pokud si dobře pamatuji. Ale nyní k meritu věci. Líbí se mi odkaz na jmenovaného ruského spisovatele, jeho slova jsem si vztáhl i na popis situace v Olšovci, což s největší pravděpodobností formuloval krejčí pan Staněk. Před odchodem ze Bzence do učení a pak dál životem, si vzpomínám, že mě oslovil pozdější předseda národního výboru pan Němeček, že by ta tragédie, která v ulici dnes zvané Partyzánská měla mít nějaký trvalý odraz. Já jsem mu tenkrát, jako asi 16letý neuměl na to odpovědět. Když jsem se pak vracel do Bzence na návštěvu svých rodičů, tak už jsem se vracel do ulice Partyzánská. Moji rodiče se do odbojového hnutí nezapojili, jediné co můžu říct, že mě otec striktně zakázal navštěvovat zřízené kuratorium, cvičení vedl učitel tělocviku pan Fabrici, člen komise (kuratorium byla organizace pro výchovu mládeže, založená jako projev loajality protektorátu k Říši po atentátu na Heydricha). Několik dnů před příchodem fronty přišla maminka domů z nákupu s tím, co se mezi lidmi říká, že by se mělo pomoct při osvobozování Bzence. Bylo to doprovázeno možným očekáváním odměny pro ty, kteří do toho takzvaně půjdou. Krejčí, pan Staněk ze svého domku u silnice viděl na vilku, kterou si postavil legionář. Pak jsme se dověděli, že pan Höhn k nim vzal nějaké zbraně, ty u něj v onu neděli gestapáci našli. Když pana Höhna vyvlekli z domu a vyslýchali ho, byla venku náhodou sousedka paní Dobrovská a Höhn, jak ho mlátili, jen opakoval: „To Staněk, to Staněk“. Místní rozhlas pak vysílal hlášení vyzyvající pana Staňka, aby se dostavil k podání vysvětlení, text hlášení by se mohl na radnici najít. Vůbec nic jsem nezaslechl o ukrývání partyzánů v Olšovci a to ani u nás v ulici a u Höhnů. Pan Staněk uvádí, že jakmile se dověděl o zradě, ukryl se v Kolonii, to je v rozporu s tím co si pamatuji, co se povídalo, měl se ukrývat nedaleko. Každého kdo si zprávu pečlivě pročte, může napadnout: varoval pana Höhna? Ten by stěží čekal nečinně, až si pro něj přijdou. Uváděné ukrývání přibližně 40 lidí v tak malé lokalitě jako je Olšovec by nemohlo ujít pozornosti, nemluvilo se o tom. K ojedinělému střetu došlo pravděpodobně v části Olšovce pod silnicí, odkud jsem zaslechl výstřely, nikoli odraz boje. Závěrem musím říct, že ke zprávě o odbojové činnosti ve Bzenci jsem se dostal až v dubnu 2020.
Ing. Miloslav Strnad