Město Bzenec v letech první republiky
Demografie a školství 1918 – 1938
Metoděj Zemek
Bzenec se rozprostírá pod jižními svahy Chřibských hor, v nadmořské výšce 186 metrů. Nad městem se vypíná vinorodý vrch Starý hrad, lemovaný na severu věncem hor, posázených révovými i ovocnými stromy, k jihu se táhnou pole a louky stísněné pohraničními lesy Bzinkem a Doubravou. Z toho důvodu se město nemohlo rozvíjet všemi směry stejnoměrně, takže má protáhlou podobu od východu k západu.
Střed města tvořilo Dolní náměstí s plochou 26 000 m², na němž se konávaly každou neděli a čtvrtek trhy se zeleninou a ovocem a během roku šest výročních trhů výkladních a dobytčích. Plocha náměstí byla z velké části vydlážděna v letech 1890-1905, a úplně vylepšena během první republiky. Uprostřed náměstí stála socha P. Marie z kararského mramoru na podstavci ze švédské žuly z roku 1915, vybudovaná farářem dr. Janem Pospíšilem jako náhrada za starobylou kapli, která překážela komunikaci a byla zbořena v roce 1913. Stávala tam i socha sv. Trojice, postavená v roce 1764, která byla v roce 1937 přenesena před schodiště kostela.
Severně k náměstí přiléhalo Horní náměstí s budovou farního kostela, s areálem obecných a měšťanských škol a zemskou rolnicko-vinařskou školou. Východně od tohoto náměstí byla čtvrť zvaná Baráky, západně pak židovská čtvrť se synagogou a odtud dominanta zámku se vzácným parkem a památnými starobylými lipami.
Plocha katastru obnášela 4 031 ha, z nichž připadalo 730 ha na pole, 630 ha na luka, 288 ha na zahrady, 82 ha na vinice, 10 ha na pastviny, 1 954 ha na les, zastavěná plocha obnášelo 35 ha a ostatní plocha 210 ha.
V areálu dnešního města se od roku 1919 rozkládaly dvě samostatné obce, a to vlastní město (původně zvané křesťanská obec) a židovská obec. První čítala v roce 1910 628 domů s 3 960 obyvateli, zatímco židovskou obec tvořilo 97 domů s 371 obyvateli. Tato se rozkládala v západní části Dolního náměstí s vlastními obchody, školou a synagogou. Jak křesťanská obec, tak i obec židovská byly v roce 1919 spojeny v jedinou politickou obec, tj. v město Bzenec.
Jak se město vyvíjelo za první republiky, nám osvětlí níže uvedená tabulka, registrující data předchozí i následná.
Město v období první republiky prožívalo léta rozmachu, jak je zřejmé ze značné stavební činnosti a lze usoudit, že kultura ubytování se podstatně zvýšila, když se počet domů rozrostl od roku 1921 do roku 1938 o 205 domů, to znamená, že město vzrostlo o jednu pětinu. Uvědomíme-li si, že počet obyvatel se nezvýšil tou měrou, jen o 245 osob, čili počet obyvatel nevzrůstal, spíše klesal.
Přitom nutno poznamenat, že počet obyvatel – jak bylo naznačeno za první republiky, dosáhl v první etapě vrcholu, neboť město mělo 4 565 obyvatel, kteří bydleli v 1 012 domech. Z významných budov jmenujme alespoň sokolovnu z roku 1921 (vybudovanou v místech někdejšího pivovaru), Obecní dům, dokončený v roce 1932 spolu s poštou (dnes budova OPP), Lidový dům (1931) v místech bývalého Goldmannova hostince apod.
Růstem výstavby se město rozšiřovalo, vznikaly nové čtvrti a ulice. V roce 1924 byl schválen projekt Nové ulice vedoucí od nádraží podle návrhu ing. J. Beneše. V témže roce byl postaven první obytný domek na bývalých loukách mezi nádražím a lesem, v roce 1927 přibyla Nová čtvrť, v roce 1936 byla realizována stavba rodinných domků v Olšovci a vzniklo několik obytných domů, zejména v Babí, kde se nabízela nejlevnější obytná místa.
V roce 1925 došlo ve městě k pojmenování některých nových ulic a přejmenování řady starých ulic i náměstí, přičemž byla ponechána jména starých čtvrtí a ulic jako Vracovská, Bzinská, Olšovská a Olšovec. Dolní náměstí bylo přejmenováno na náměstí Svobody (přejmenováno bylo na Masarykovo náměstí, náměstím Svobody se stalo až později – pozn. přepisovatele), Horní náměstí na Komenského.
Obyvatelstvo podle národnostního a náboženského složení:
| Rok | Domy | Obyvatel | Podle národnosti | ||||
| Češi | Němci | Židé | cizinci | jiní | |||
| 1834 | 489 | 3110 | |||||
| 1869 | 3318 | ||||||
| 1890 | 3743 | ||||||
| 1900 | 628 | 3900 | 3742 | 115 | 13 | ||
| 1921 | 807 | 4320 | 3933 | 171 | 149 | 43 | 22 |
| 1930 | 870 | 4565 | 4121 | 148 | 247 | 46 | |
| 1950 | 1051 | 4137 | |||||
| 1960 | 1035 | 4291 | |||||
| Obyvatelé dle náboženství | ||||||
| řím-kat. | čsl. | evang. | žid. | bez vyzn. | jiné | |
| 1869 | ||||||
| 1890 | ||||||
| 1900 | 3707 | 11 | 182 | |||
| 1921 | 3754 | 184 | 42 | 233 | 97 | 20 |
| 1930 | 3696 | 452 | 128 | 138 | 132 | 16 |
| 1950 | ||||||
| 1960 | ||||||
Poznámka: Sčítání od roku 1900 včetně vojska.
Židovská obec:
Počet obyvatel, národnostní a náboženská struktura:
| Rok | Domy | Obyvatel | |||||
| Češi | Němci | řím.kat. | evang. | žid. | |||
| 1880 | 494 | ||||||
| 1890 | 482 | ||||||
| 1900 | 97 | 371 | 128 | 236 | 134 | 3 | 234 |
Nová ulice byla označena Vladislavova, tj. ulice z náměstí Svobody k sokolovně na paměť markraběte Vladislava, který povýšil Bzenec na město, nově byla pojmenována i Žerotínova ulice, neboť Bzenec má ve svém znaku žerotínského lva. Pojmenování Havlíčkovy ulice se odůvodňovalo tím, že v obci velmi dlouho působil spolek řemeslnické a vzdělávací besedy Havlíček, která podstatně přispěla ke vzniku obecní knihovny. V následujícím roce 1927 pokračovalo přejmenování ulic, například V zahradách, Tyršova ulice, Nová čtvrť, Na rejdišti a Mezi sklepy. Poslední pojmenování ulic pokračovalo v roce 1934.
Bzenec náležel po celé období první republiky pod okres Uherské Hradiště a pod soudní okres Uherský Ostroh. Samotné město mělo čilý obchodní ruch na náměstí, kde se jednou za měsíc konával husí trh. V takový den tu byla shromážděna husí hejna z vesnic z podhůří Karpat, hlavně z Horňácka. V první středu v měsíci byl trh na travní semena, a to v severní části náměstí, před Hoškovým a Bujnochovým domem (dnes holičství a dům pečovatelské služby). Od trhu na ovoce a zeleninu prodávající nedočkavě očekávali obchodníky se zeleninou a majitele konzerváren Stejně pestré bývaly i výroční trhy. Trh na koně byl přeložen na Komenského (Horní) náměstí. Okurky – známé a charakteristické pro město – se těšily pozornosti na témže náměstí a posléze každý týden se konal před domy na jižní části náměstí Svobody trh na brambory. Trhovci měli vyhrazené místo od domu p. Rutha k Franklovu domu (dnes budova Svazarmu) až na konec náměstí. Náměstí bývalo svědkem i trhů na seno, konaných příležitostně podle potřeby.
Pro svůj bahnitý terén neslo náměstí pejorativní přízvisko „v luži“ nebo také „v louží“. K vydláždění došlo později, rovněž tak k realizaci kanalizace a regulaci potoka Syrovínky.
Vedle zámecké budovy, která se koncem první republiky stala majetkem města[1], upoutával pozornost na kopci v místech hradu tzv. Floriánek.
Bzenec byl částečně městem škol. Budova obecné školy pochází z roku 1884, dívčí byla umístěna v budově měšťanské školy chlapecké a byla otevřena 18. srpna 1898. Zemská školní rada povolila stavbu s podmínkou, že budova musí být pod střechou do konce roku. Základní kámen byl slavnostně položen 14. října 1897 a Bzenčané se s nadšením pustili do díla. Již 5. prosince téhož roku (za pouhý měsíc byla celá budova pod střechou a 6. srpna byla dokončena. Dívčí měšťanská škola byla otevřena později. Současně byla rozdělena dosavadní šestitřídní obecná škola na dvě čtyřtřídní, dívčí a chlapeckou. V roce 1925 vyvíjely činnost: pětitřídní obecná škola chlapecká, pětitřídní obecná škola dívčí, měšťanská škola chlapecká a měšťanská škola dívčí. Někdejší židovská škola byla po roce 1920 zrušena. Rozvoj techniky si vyžádal otevření pokračovací školy pro učně v roce 1892, zimní hospodářské školy v témže roce, z níž se vyvinula zemská škola rolnická a vinařská (v budově z roku 1892). Škola nabyla za první republiky značný věhlas a stala se propagátorkou nových metod vinařství a vinohradnictví v celém kraji. I počtem žactva předčila jiné vinařské školy na Moravě.
Dne 28. října 1922 byl ve městě otevřen dětský domov, během dalších let stagnoval a v roce 1930 byl zrušen a přemístěn do Uherského Ostrohu.
Ve městě pracovali tři lékaři, tři porodní asistentky a jeden zvěrolékař. Lékárna byla zde otevřena kolem roku 1850. Kostel sv. Jana Křtitele pochází z let 1696-1702, s farou a děkanstvím Bzenec-Kyjov a s kaplí P. Marie v Olšovci. Židovská obec byla samostatnou náboženskou obcí se synagogou, opravenou v roce 1925. Příslušníci československé církve se shromažďovali v tělocvičně měšťanské školy, později v sále sokolovny. Od roku 1924 měli samostatnou náboženskou stanici. Českobratrské bohoslužby se poprvé konaly ve městě 9. října 1921 na dvoře někdejšího dětského domova, později v obecné chlapecké škole. Kaple sv. Floriána se zajímavou architekturou byla opravena v roce 1924, kdy do věžní báně byly uloženy pamětní listiny, a to bzeneckou obcí i farním úřadem. Její slavnostní konsekrace se konala 5. října 1924 olomouckým biskupem Wisnarem.
Vedle městského hřbitova, který nahradil někdejší původní hřbitov kolem kostela, existovalo i vojenské pohřebiště, kde bylo pochováno 232 vojáků, z toho 48 Čechů a Slováků, 54 Němců, 44 Rusů, 18 Jihoslovanů, 38 Poláků, 14 Maďarů, 13 Italů, 2 Rumuni a 4 Turci.
Názvy polí katastru byly Babí, Falaříky, Křivé, Výholec, U výholca, U hájka, Zadní hory, Písky, Súdniska, Dlouhé, Široké.
Louky se nazývaly: Veselská hráza, Vápenice, Stolařky, Skříňky, Hajný kout, Kučovánky, Oukolka, Petránky, Vlčí hrdlo, Ondrovské, Školová, Příčiny, Blatná, Rájce, Dubová, Osušky.
Zahrady: Za potokem, Za prádly, Bzinek, Oukolka, Pod horním mlýnem, Nad horním mlýnem, U salajky, Uličné, Pod grefty, U bažantnice, Pod báchory, Pod Olšovcem, Podhrází, Nivy, Pod rybníky.
Lesy měly názvy: Dúbrava, Bzinek, Padělky.
Politický a hospodářský vývoj města Bzence v letech 1918-1939
Ivan Štarha
K vyhlášení Československé republiky došlo v Bzenci v 9 hodin dopoledne 29. října 1918 přečtením provolání Národního výboru „Lide československý“, které bylo týž den do Bzence doručeno. V celém městě byly na pokyn radnice vyvěšeny prapory v národních barvách – červenobílé a červenomodrobílé, bylo zanecháno prací a slaven svátek. Také školní děti dostaly volno. Odpoledne ve čtyři hodiny pak byl na náměstí uspořádán velký tábor lidu s projevem starosty města Leopolda Skály. Potom shromáždění zapěli písně Hej Slované a Kde domov můj a v průvodu odešli na Starý hrad, kde byla vztyčena vlajka. Večer pak bylo město slavnostně osvětleno.[2] Dne 12. listopadu se uskutečnilo slavnostní zasedání městského zastupitelstva, první po vyhlášení republiky. V následujícím zasedání 28. prosince rezignoval starosta na svůj úřad a k němu se přidalo celé městské zastupitelstvo. Na pokyn okresního hejtmanství však musel starosta s radou i městské zastupitelstvo zůstat ve funkci až do voleb v roce 1919.[3]
Již 29. října začali němečtí důstojníci bzenecké záložní nemocnice opouštět svá místa. Velitel dr. Löwy byl sesazen a na jeho místo jmenoval brněnský Národní výbor českého lékaře. Někteří vojáci, vracející se z fronty, se od 7. listopadu přihlašovali do Slovácké brigády v Hodoníně, která se zčásti formovala i v Bzenci a osvobozovala postupně německé obce jižní Moravy. Před vánocemi přišli do bzenecké rezervní nemocnice italští legionáři, ale 29. prosince odjeli.
Počáteční nadšení nad po tři sta letech opět získanou národní svobodou však také v Bzenci velmi brzy vyprchalo. I nadále totiž trvala a dokonce se ještě stupňovala bída, do které uvrhla lid světová válka. Celkem krátká zima způsobila, že obyvatelstvo tolik nepociťovalo nedostatek topiva. Mnohem citelnější byl však nedostatek potravin a šatstva, nebylo také čím svítit. Lidé se živili otrubami a všelijakými náhražkami, nebývalou měrou rostla lichva. Nespokojenost s touto situací se projevovala revolučními náladami mezi obyvatelstvem.
V Bzenci se nespokojenost lidu obrátila nejprve proti židům, kteří za války stáli plně na straně monarchie a již před válkou se v Bzenci stavěli proti všemu českému. Mnozí z nich také na válce vydělali značné jmění, zatímco většina obyvatel živořila a živitelé většiny rodin nedobrovolně prolévali krev na bojištích. Již koncem roku 1918 žádal starosta bzenecké židovské obce Gerson Königstein zesílení četnické stanice, poněvadž měl obavy z loupeží a krádeží ze strany vojáků, kteří se po rozkladu rakousko-uherské armády toulali po okolí. Velitel bzenecké četnické stanice se k jeho požadavku přikláněl.[4] Zdá se tedy, že situace v Bzenci byla skutečně napjatá.
V červenci a v srpnu 1919 se v Bzenci objevilo množství protižidovských letáků podepsaných Mafií. Letáky jen podporovaly nepříznivou náladu obyvatelstva vůči židům pro jejich chování za války i pro veřejné vystupování proti republice po válce. Podle četnické zprávy byli čeští občané provokováni židovskými mladíky, kteří v pracovní době chodili po městě a hlasitě se německy bavili. Židé odmítali též propůjčovat byty a místnosti pro vojenské účely, při obecních volbách 15. června 1919 doporučovali českým voličům německé kandidátky a po skončení voleb protestovali proti jejich výsledkům.[5]
Situace se zdála být kritickou, ale po sloučení města s židovskou obcí v jeden správní celek, které bylo odhlasováno městským zastupitelstvem 28. prosince 1918 a uzákoněno výnosem ministerstva vnitra z 31. srpna 1919[6] se poměry vbrzku uklidnily.
Nepříznivá nálada českého obyvatelstva vůči židům vycházela z pohnutek národních, nelze v ní však podceňovat ani vlivy sociální, neboť židé z velké většiny ve válce zbohatli, zatímco životní úroveň většiny obyvatelstva podstatně poklesla.
Určité uklidnění poměrů národnostních mezi židovským a českým obyvatelstvem neznamenalo však uklidnění nebo zmírnění rozporů sociálních a společenských. Revoluční hnutí, projevující se v našich zemích jako ohlas Velké říjnové socialistické revoluce, zasáhlo i Bzenec a jeho okolí. Nositelem tohoto revolučního hnutí na Bzenecku bylo především dělnictvo cukrovaru v Moravském Písku, které spolu s bzeneckou stranickou organizací sociální demokracie téměř jako celek již v říjnu 1920 odhlasovalo přijetí podmínek třetí internacionály a přiklonilo se tak k levici sociální demokracie, z níž se později ustavila jediná revoluční strana v předmnichovské republice – Komunistická strana Československa.
K dělnictvu bzeneckého cukrovaru se zvláště v prvních letech po válce družilo i dělnictvo zemědělské. Zvláště zemědělští dělníci úzce spolupracovali s dělníky v cukrovaru. Již z počátku roku 1919 máme právě v Moravském Písku zprávu o pokusu širší organizace dělníků pracujících v zemědělství. 9. února se totiž v Písku sešli delegáti zemědělských dělníků z Břeclavi, z Domanína a z Polešovic a spolu se zástupci z Moravského Písku se rozhodli v nejbližší době uspořádat konferenci delegátů zemědělských dělníků ze všech okresů Slovácka.[7]
Bídné sociální postavení burcovalo nejen průmyslové a zemědělské dělnictvo, ale mnohdy i střední vrstvy. Například bzenečtí učitelé se již ve dnech 25. až 29. ledna 1919 zapojili do protestní stávky učitelů okresu uherskohradišťského za zlepšení sociálních poměrů učitelů. Ředitel Josef Okoun sice do kroniky poznamenal, že se stávkou nesouhlasil, ale podřídil se většině, takže se v tyto dny v celém Bzenci nevyučovalo.[8]
Tato kronika nám zachovala též svědectví o drahotě, která v letech 1919-1920 v Bzenci vládla. Kilogram bílé mouky stál 9 Kč, kilo mouky chlebové 8 Kč, vepřové maso 28-30 Kč, hovězí maso 20 Kč, sádlo 39 Kč, metrický cent kamenného uhlí 62 Kč, kilo másla 56 Kč, litr mléka 2,40 Kč, půllitr špatného piva 1,60 Kč, ¼ l obyčejného vína 4,20 Kč, litr petroleje 11 Kč, kilo kukuřice 5 Kč, pár bot pro batole 25 Kč, pánské polobotky 350 Kč, metr borového dřeva 45 Kč a jeho dovoz 30 Kč, ušití šatů 500 Kč, metr plátna 25-30 Kč, klobouk 130 Kč, návštěva lékaře 12 Kč.
K vyvrcholení revolučního střetnutí dělnictva s buržoazií došlo v prosinci 1920. Dne 9. prosince byla vedením sociálně demokratické strany vyhlášena generální stávka jako odpověď na zákrok státní moci proti majetku dělnictva – zabrání Lidového domu v Praze policií a četnictvem. Pod vlivem vedení sociálně demokratické levice z Hodonína došlo ke stávce, která přešla v pokus o převzetí státní moci dělnictvem i v cukrovaru v Bzenci-Písku. Pokyn k zahájení stávky přišel do Bzence v ranních hodinách v pondělí 13. prosince z Hodonína, kam přivezli podrobnější pokyny ke stávkovým akcím z nedělní schůze dělnických důvěrníků v Brně Karel Gájoš a Vojtěch Pintofl.
Zahájení stávky oznámil všemu dělnictvu v bzeneckém cukrovaru tovární zvonek někdy mezi osmou a devátou hodinou dopoledne. Důvěrník dělnictva Josef Sláma pak shromáždil na dvoře továrny velký zástup stávkujících a spolu s Janem Prachařem odešel v jejich čele na nádraží, kde byla četnická stanice a pošta. Na četnické stanici vyzvali vrchního strážmistra Josefa Lukáše, aby jim vydal veškeré zbraně. Ten sice nejprve odmítl, ale brzy poznal, že veškerý odpor by byl marný. Dělníci totiž zcela zaplnili kancelář a velitel stanice, i kdyby se chtěl výzvě protivit, neměl možnost sáhnout po zbraních. Zbraně dělníci zabavili včetně revolveru, který měl vrchní strážmistr v tašce na stole a odnesli do továrny. Druhý četník František Kuklínek byl v době obsazení četnické stanice na poště, kde se pokoušel získat instrukce od okresního četnického velitelství v Uherském Hradišti. Podle některých zpráv nedostal spojení, přesto se mu však podařilo podat zprávu o dělnických akcích Okresní politické správě v Uherském Hradišti a vojenské posádce v Bzenci. Později se pokoušel opět telefonovat do Uherského Hradiště, aby oznámil odzbrojení četnictva. V tom mu však již zabránila dvoučlenná dělnická hlídka, která dostala za úkol kontrolovat na poště telefon a telegraf. Dělníci zabránili i poštovnímu úředníkovi v podání zprávy o obsazení pošty v Bzenci-Písku poštovnímu ředitelství v Brně. Četníkům však nařídili, že nesmějí až do čtyř hodin odpoledne opustit stanici a samozřejmě nesměli ani podat písemné hlášení, v poledne však povolila dělnická hlídka dvěma četníkům, aby odešli na oběd. Ti znovu informovali o situaci vojenskou posádku v Bzenci.
Po zabrání cukrovaru, četnické stanice, pošty a dopravního úřadu odešli dělníci na velkostatek Heřmy Galiové, který prohlásili rovněž za zabraný. Velkostatkářce a lesnímu správci Josefu Vojtěchovi pak rovněž zabavili zbraně. Posledního navíc zbavili funkce na velkostatku. Potom přišli zabavit zbraně u několika místních občanů, kteří by vzhledem ke svému smýšlení mohli vystoupit proti dělnictvu. Byli to nadlesní Karel Möller a hostinští Max Blažek a Beinhauer. Část stávkujících se konečně vypravila do Veselí nad Moravou, kde chtěli odzbrojit majitele panství hraběte Chorinského. Zastihli ho v lese a odvedli do cukrovaru, který však byl mezitím obsazen vojskem.
K sedmdesáti stávkujícím dělníkům bzeneckého cukrovaru se záhy přidalo též i 38 zemědělských dělníků na dvorech kelčanského cukrovaru v Domaníně a ve Vilémově dvoře v Bzenci, který patřil hraběti Magnisovi, a 12 dělníků rafinérie lihu Eduarda Fürsta v Bzenci. Zemědělští dělníci rovněž převzali do svých rukou správu dvorů. Přes okamžitý zákrok vojenské posádky setrvali dělníci cukrovaru ve stávce dva a tři čtvrtě dne. Nastoupili tedy do práce až ve čtvrtek 16. prosince. Zemědělští dělníci a dělníci z rafinérie lihu stávkovali pouze půl dne a v úterý 14. prosince nastoupili opět do práce.
Převzetí veškeré moci v Bzenci-Písku dělnictvem bylo Okresní politické správě v Uherském Hradišti podnětem k vyslání devadesátičlenné vojenské asistence z posádky v Bzenci, která celkem bez jakýchkoliv překážek ze strany dělnictva obsadila cukrovar, poštu i nádraží. Bez odporu vydali dělníci vojsku i zabavené zbraně. Předáci a mluvčí dělnictva – Sláma, Nejezchleba, Karlík, Jan Prachař starší a mladší, Studnička, Trachtulec, Janíček, Horký, Vymr, S. Prachař, Holes, Kožela a Liška – byli ještě v pondělí večer zatčeni a všechny úřady v Moravském Písku převzaly opět moc do svých rukou. V městě Bzenci pak vyšly do ulic sokolské hlídky, ozbrojené proti případným bouřím již v březnu 1919, aby pomáhaly četnictvu a vojsku udržovat pořádek.[9]
Z celého vystoupení dělnictva v Moravském Písku je zřejmá organizovanost akce, které se zúčastnili členové Dělnické tělocvičné jednoty, i jasný cíl převzetí státní moci do rukou dělnictva. Přitom je však nepochopitelné, že se dělnictvo nezajímalo o činnost bzenecké vojenské posádky, z jejíž strany hrozilo největší nebezpečí. Nejsou zachovány doklady ani náznaky agitace mezi vojskem či nějaké výzvy k vojákům, aby se připojili k dělnictvu. To bylo příčinou poměrně snadné likvidace pokusu o převzetí moci v obci.
Zatčení předáci dělníků ze bzeneckého cukrovaru byli ještě v pondělí večer odvedeni do věznice Krajského soudu v Uherském Hradišti. Když se o tom v úterý 14. prosince dozvěděli dělníci na velkém táboru lidu ve Starém Městě, rozhodli se zatčené z věznice krajského soudu osvobodit. Deputace, vyslaná k okresnímu hejtmanovi, žádala jejich okamžité propuštění. Když hejtman po telefonickém hovoru se zemským státním zastupitelstvím v Brně slíbil, že jejich požadavku bude vyhověno, vrátila se deputace k účastníkům demonstrace, které vyzvala k rozchodu.
Prosincová generální stávka 1920 skončila tedy v Bzenci-Písku porážkou dělnictva, po níž následovaly rozsáhlé soudy nad účastníky. Rozsudky zvláštních soudů byly poměrně vysoké. Například za odzbrojování četnictva v Bzenci byli odsouzeni úředník Jan Prachař na 13 měsíců těžkého žaláře, zámečník Vincenc Talach a zedník František Helešic na 7 měsíců a ke ztrátě volebního práva, zámečník Alois Talach a kotlář František Šalamoun na 5 měsíců, dělníci Bonifác Prokop, Ferdinand Lecián, Karel Štěrba a Jaroslav Masařík a zámečník Josef Čech na 4 měsíce, dozorce František Kovalčík, zámečník Vilém Gajdušek a dělník Rostislav Kristián na 3 měsíce těžkého žaláře. Po odvolání jim však byly tresty částečně sníženy.[10]
Přes porážku a za ní následující represívní opatření byla i v Bzenci prosincová generální stávka mezníkem, který odhalil dosavadní nedostatky ve vedení dělnictva a uspíšil také založení nové marxistické strany – Komunistické strany Československa.[11] Podle policejních zpráv tvořilo počátkem roku 1921 organizaci sociálně demokratické levice, která přešla jako celek k nově založené KSČ, v cukrovaru v Moravském Písku, 150 členů. K nim se přidalo 20 dělníků z kolonie Bzenec–Písek.[12] Početné organizace strany byly také na dvorech Auspitzova a Galliova velkostatku v Moravském Písku.[13]
V samotném městě Bzenci neměla komunistická strana tak silné postavení jako v dělnickém Moravském Písku či v Kolonii, přesto i zde hrála počátkem dvacátých let významnou úlohu. V letech 1922 a 1923 uspořádala například v Bzenci samostatné prvomájové manifestace, kterých se zúčastnili pracující ze širokého okolí.[14] V obecních volbách 1. června 1924 se zařadila za lidovci, národními socialisty a samostatnou skupinou drobných rolníků a domkářů na čtvrté místo ve městě. Nedostatkem strany bylo, že nedokázala získat do svých řad skupinu malorolníků a domkářů, jejichž program byl blízký zemědělskému programu KSČ.
Ještě výraznějšího úspěchu než ve volbách obecních získala KSČ v parlamentních volbách v roce 1925. V Bzenci a v Těmicích se tehdy umístila na druhém místě, v Moravském Písku a v Domaníně byla pak stranou nejsilnější.[15]
Při úplném nedostatku větších průmyslových podniků na Bzenecku byl hlavním nositelem revolučních myšlenek na počátku dvacátých let zemědělský proletariát, především pak zaměstnanci dvorů. Zemědělští dělníci dvorů v Bzenci a v Domaníně se připojili bez váhání po bok dělnictva cukrovaru v pohnutých dnech prosincové generální stávky (jak jsme již poznamenali). Jednotně vstoupilo 15 dělníků Vilémova dvora v Bzenci a též 46 dělníků dvora kelčanského cukrovaru v Domaníně i do jednodenní demonstrační stávky moravského zemědělského dělnictva 10. října 1921, kterou vyhlásil Svaz zemědělského dělnictva na protest proti nedodržování kolektivních smluv a za další požadavky zemědělského dělnictva.[16]
Zemědělští dělníci na dvorech velkostatků, kteří v letech po první světové válce byli oporou sociálně demokratické levice a Komunistické strany Československa na venkově, byli dělnickou kategorií značně postiženou pozemkovou reformou. Parcelací a rušením některých dvorů přišlo mnoho těchto dělníků o práci a mnohdy i o byt. V srpnu 1922 se zaměstnanci všech kategorií na velkostatcích v oblasti Uherského Brodu, Uherského Hradiště, Uherského Ostrohu, Strážnice, Veselí, Bzence, Kyjova, Kelčan, Napajedel a Tovačova rozhodli dokonce požadovat, aby přídělové řízení bylo zastaveno až do té doby, dokud nebude podle zákona postaráno o zabezpečení všech zaměstnanců.[17]
Významným pomocníkem politické práce komunistické strany na poli společenském i ve sféře kulturní byly Federované dělnické tělocvičné jednoty, které se po ustavení KSČ vyčlenily z dosavadních Dělnických tělocvičných jednot. Dělnická tělovýchova hrála po roce 1918 na Slovácku významnou úlohu. Na Bzenecku byly brzy po ukončení první světové války aktivovány skupiny v Domaníně a v Moravském Písku, náležející k 21. okresu DTJ v Hodoníně. V březnu 1920 byl pak přímo v Moravském Písku zřízen nový 49. okres DTJ, k němuž náležely jednoty v Moravském Písku, v Rohatci, ve Vracově, v Domaníně, v Kunovicích a v Uherském Ostrohu. V létě byl jejich počet rozšířen o jednotu v Ostrožském Předměstí a obnovenou jednotu ve Veselí, na podzim pak byla ustavena nová DTJ v Bzenci.[18] Členové DTJ v Moravském Písku, jak jsme již poznamenali, se aktivně zúčastnili prosincové generální stávky a v roce 1921 přešla celá jednota k FDTJ. Ještě týž rok v létě uspořádala velmi zdařilé veřejné cvičení a společně s organizací komsomolu, která byla v Moravském Písku rovněž jednou z nejaktivnějších v hodonínském kraji, manifestaci k Mezinárodnímu dni mládeže 4. září.[19]
Z uvedených příkladů je zřejmé, že nově ustavená komunistická strana hrála v první polovině dvacátých let i na zemědělském Bzenecku významnou úlohu. Od druhé poloviny dvacátých let však začal její vliv upadat. Příčinou byla v této zemědělské oblasti především již zmíněná skutečnost, že strana nedokázala získat do svých řad početnou vrstvu malozemědělců a domkářů. Vliv mělo i silně katolické smýšlení většiny obyvatelstva celého Slovácka a nemalý význam měla i skutečnost že zemědělský průmysl i většina dvorů na Bzenecku patřila agrárnímu cukrovarnickému koncernu, který nepřipustil zaměstnání příslušníků komunistické strany. Vedle těchto místních příčin působil i celkový pokles revoluční vlny ve dvacátých letech projevující se v celé střední Evropě.
Vzrůstající nezaměstnanost první poloviny dvacátých let přivedla řadu dělníků ze Slovácka v roce 1925 do družstva „Slovácká komuna“, které zajišťovalo svým členům vystěhovalectví do Sovětského svazu. Ze Bzence není v policejních zprávách sice zachycen žádný vystěhovalec, z nejbližšího okolí však to bylo několik jednotlivců i rodin z Moravského Písku, z Domanína i z Těmic. Z Moravského Písku se do družstva přihlásili František Holas, Josef Holas s manželkou a Josef Pavlíček s rodinou, z Domanína Jan Špaček a Josef Komínek se ženou a třemi dětmi a z Těmic Josef Ludva s rodinou.[20]
Podle zprávy okresního úřadu v Uherském Hradišti bylo koncem roku 1929 v Bzenci jen 6 organizovaných členů KSČ, v Domaníně 15-20 členů, když většina přešla v posledních letech k sociální demokracii. Z komunistických složek byla aktivní jednota proletářské tělovýchovy v Moravském Písku, která měla údajně 15 organizovaných členů. Během roku uspořádala 3 divadelní představení a jednu významnější veřejnou schůzi, na níž referoval senátor Mikulíček.[21]
Poválečný politický vývoj ve městě dokumentují výsledky obecních voleb, do nichž vstoupily nově ustavené politické strany a skupiny. Dne 3. listopadu 1918 byla v Bzenci založena národní demokracie a 5. ledna 1919 strana českých socialistů, V prvních obecních volbách 15. června 1919 zvítězili v Bzenci čeští socialisté, kteří získali 629 hlasů a 10 mandátů v obecním zastupitelstvu. Republikáni obdrželi 549 hlasů a 9 mandátů, národní demokraté 262 hlasů a 4 mandáty, lidovci 194 hlasů a 3 mandáty, živnostníci 149 hlasů a 2 mandáty a židé 96 hlasů a 2 mandáty. Starostou byl zvolen republikán Josef Bunža, prvním náměstkem za stranu českých socialistů Antonín Bezchleb, druhým za národní demokracii obvodní lékař dr. Rudolf Polášek. V židovské obci kandidovaly jen dvě strany. Z nich česká získala 7 mandátů, židovská 5 mandátů. Židé však vznesli proti výsledkům voleb protest, po němž bylo obecní zastupitelstvo rozpuštěno a ustavena správní komise s poměrným zastoupením tří členů strany české a tří členů strany židovské. Předsedou správní komise byl jmenován dosavadní starosta Gerhard Königstein.
O necelý rok později – 18. a 25. dubna 1920 – proběhly první volby do poslanecké sněmovny a do senátu s následujícími výsledky:
| Strana: | Sněmovna: | Senát: |
| republikáni | 521 | 473 |
| čeští socialisté | 466 | 329 |
| sociální demokraté | 411 | 318 |
| národní demokraté | 271 | 255 |
| lidová strana | 245 | 153 |
| židovská strana | 173 | 128 |
| živnostenská středostavovská | 170 | 127 |
| němečtí demokraté | 26 | 27 |
| němečtí sociální demokraté | 10 | 0 |
Sociální demokracie neměla ještě v té době v Bzenci vlastní organizaci, přesto se umístila jako třetí nejsilnější strana. Hlasovali pro ni hlavně vojíni (bzenecká posádka měla 337 mužů) a část národních socialistů.
Po sloučení města a židovské obce byly na 30. května 1920 vypsány nové obecní volby, když mezitím zastupovala obecní výbor správní komise s deseti členy ze Bzence-města a třemi z židovské obce. Dohodou mezi stranami byl však ponechán dosavadní stav a volby se nekonaly. Pouze národní socialisté postoupili 3 mandáty sociální demokracii, za kterou přišli do obecního zastupitelstva Jan Vitoň, Bohumil Šebesta a Josef Kranz. Starostou zůstal Josef Bunža, prvním náměstkem se stal český socialista Ludvík Vojáček, druhým zůstal dr. Rudolf Polášek; obecní výbor měl 26 členů, z toho 4 z bývalé židovské obce.
Před obecními volbami 1. června 1924 došlo k rozštěpení agrární (republikánské) strany, které nevyřešil ani jeden z předáků strany Viktor Stoupal. Odštěpená část, která vystoupila jako skupina pokrokových rolníků, se stavěla proti řediteli Dedkovi, jenž se postavil proti zájmům obce při pokusu o získání zbytkového velkostatku do majetku města. Volby přinesly tyto výsledky:
| Strana: | hlasů: | mandátů: |
| lidová strana | 521 | 5 |
| pokroková rolníci | 376 | 5 |
| čeští socialisté | 368 | 5 |
| komunistická strana | 286 | 4 |
| živnostníci | 198 | 3 |
| národní demokraté | 149 | 2 |
| židé | 127 | 2 |
| republikáni | 90 | 1 |
Starostou byl zvolen národní demokrat – rolník František Kučera, prvním náměstkem živnostník František Přerovský a druhým náměstkem František Bukvald v městské radě dále zasedali František Sekánek za KSČ, Jan Hostýnek a Pavel Jakša za lidovce, Ludvík Vojáček a Karel Felenda za české socialisty, František Vašík a František Ostrézi za pokrokové rolníky.
Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1925 získala opět nejvíce hlasů – 505 – lidová strana, na dalších místech byli komunisté – 341, živnostníci – 286, čeští socialisté – 259 a sociální demokraté – 199. Podobné výsledky přinesly i volby do senátu. Novou politickou stranou se v Bzenci v listopadu 1925 stala strana práce, do politického života v obci však výrazněji nezasáhla.
Další obecní volby byly vypsány na 2. září 1928. Před nimi se od KSČ odtrhlo sdružení dělníků a domkářů, takže na předvolební schůzi strany 26. srpna, na níž referoval senátor Koutný z Hodonína, přišlo jen asi 25 účastníků. Ani ostatní volební schůze však nepřilákaly mnoho posluchačů. Nejvíce byla navštívena předvolební schůze národních socialistů 31. srpna, na níž bylo 110 posluchačů. Výsledky voleb byly následující:
| Strana: | hlasů: | mandátů: |
| lidová strana | 460 | 6 |
| nepolitická skupina | 228 | 3 |
| národní socialisté | 226 | 3 |
| národní demokraté | 214 | 3 |
| živnostníci | 199 | 3 |
| republikáni | 197 | 3 |
| rolnická jednota | 174 | 2 |
| židé | 107 | 1 |
| sociální demokraté | 106 | 2 |
| KSČ | 97 | 1 |
| dělníci a domkaři | 68 | 1 |
| strana práce | 62 | 1 |
| jednota malozemědělců, domkářů a dělníků | 56 | 1 |
Starostou byl 17. září opět zvolen František Kučera, prvním náměstkem lidovec Jan Pírko, druhým národní socialista Ludvík Vojáček. V radě dále zasedali za sociální demokraty Antonín Škrabal, z nepolitické skupiny Antonín Gabriš, lidovec Pavel Jakša, za stranu židovskou Jindřich Büchler, za rolnickou jednotu Josef Kuchař, za živnostníky Martin Antl a za republikány Jan Markes.
Volby do okresního zastupitelstva přinesly v roce 1928 tyto výsledky: lidovci 469 hlasů, národní socialisté 360, živnostníci 295. KSČ získala v těchto volbách 139 hlasů. Podobné byly i výsledky voleb do zemského zastupitelstva.
Do parlamentních voleb v roce 1929 se poměr sil politických stran příliš nezměnil. Před volbami proběhla opět řada veřejných schůzí, z nichž nejnavštěvovanější byly schůze národních socialistů a strany práce, na kterých ke dvěma stům účastníků hovořil dr. Jaroslav Stránský. Komunistická strana uspořádala předvolební schůzi 24. října v hostinci na Novém světě. Volby přinesly tyto výsledky:
| Strana: | Poslanecká sněmovna: | Senát: |
| lidová strana | 512 | 465 |
| národní socialisté | 318 | 288 |
| republikáni | 310 | 273 |
| živnostníci | 299 | 267 |
| sociální demokraté | 231 | 216 |
| KSČ | 182 | 157 |
Menší počet hlasů získali němečtí demokraté a židé, ostatní strany minimum.
Další obecní volby, poslední předválečné, se v Bzenci uskutečnily 16. října 1932. Také před nimi uspořádala KSČ schůzi, na které referoval senátor Mikulíček z Malenovic. V těchto volbách byli nejsilnější stranou agrárníci, kteří získali 378 hlasů a 6 mandátů. Na dalších místech byly strany:
| Strana: | hlasů: | mandátů: |
| lidová | 327 | 5 |
| národně demokratická | 306 | 4 |
| živnostensko-obchodnická | 248 | 3 |
| národně socialistická | 223 | 3 |
KSČ získala jen 37 hlasů a zůstala bez zastoupení v obecním zastupitelstvu. Starostou se stal opět František Kučera, prvním náměstkem agrárník Jan Kuchař, druhým Karel Ventrča, do rady byli zvoleni František Ruth, Bedřich Růžica, Jan Tvarůžek, Martin Antl, Josef Daněček, František Bezchleb a Jindřich Büchler. V tomto složení zasedala městská rada i v dalším volebním období.
Parlamentní volby v roce 1935 přinesly pak tyto výsledky:
| Strana: | hlasů: |
| republikáni | 570 |
| sociální demokraté | 455 |
| lidová strana | 435 |
| živnostníci | 359 |
| národní socialisté | 260 |
| KSČ | 124 |
| národní sjednocení | 97 |
| fašisté | 59 |
| němečtí sociální demokraté | 3 |
Podobné výsledky přinesly i volby do senátu, okresního a zemského zastupitelstva. Před volbami vzrušila Bzenec zpráva, že starosta byl zařazen na třetí místo kandidátky národního sjednocení do poslanecké sněmovny, ten však brzy kandidaturu odvolal.[22]
Město nadále zaměstnávalo obecního tajemníka, účetního, 4 strážníky, 2 polní a jednoho lesního hlídače. Tajemníkem byl do roku 1921 Josef Karásek, pak Alois Broušek. Ten byl v roce 1925 odvolán a novým tajemníkem se stal Antonín Válka. Účetním byl Antonín Černý.
Nejvýznamnější budovatelskou akcí dvacátých let byla v Bzenci elektrifikace města i Kolonie. Město uvažovalo o zřízení elektrické přípojky ze soukromé elektrárny ve Veselí nad Moravou již před první světovou válkou. Moravský zemský výbor však tehdy Bzenci doporučil, aby počkal s výstavbou několik let a napojil se na plánovanou velkou elektrárnu, kterou měla vybudovat země. Bzenecká rada se zachovala podle tohoto doporučení a tím se stalo, že byl Bzenec v elektrifikaci předstižen Strážnicí. Když začaly v roce 1919 tehdejší Rosické, pozdější Západomoravské elektrárny pod patronací zemského výboru budovat vlastní rozvodnou síť po jižní Moravě, zahájil s nimi starosta Josef Bunža již v listopadu 1919 jednání o připojení Bzence na proud oslavanské elektrárny. 13. prosince 1919 se obecní zastupitelstvo usneslo přistoupit na podmínky Rosických elektráren a byly zahájeny přípravy ke stavbě. Obec se stala akcionářem elektrárenské společnosti, podílela se na stavbě finančně a dodávkou dřeva na sloupy, které byly impregnovány v Bystřici pod Hostýnem. Bzenecký stavitel Miroslav Homolek stavěl všechny transformátorové domky na trase z Kyjova do Bzence a později i transformátorový domek v Kolonii u cukrovaru. V zájmu urychlení prací – podle původních předpokladů měla být elektřina do Bzence zavedena již koncem roku 1920 – nabízela obec společnosti i práci některých místních řemeslníků, elektrárenská společnost však tuto spolupráci odmítla. Celkový náklad na rozvod elektřiny po městě a do domů dosáhl částky 400 000 Kč.
Elektrifikace Bzence byla plánována odbočkou z již vybudované dálkové linky do Kyjova, odkud se současně mělo stavět hlavní vedení ve směru na Hodonín a Břeclav. Z obavy, aby toto dálkové vedení neoddálilo výstavbu přípojky do Bzence, vypracovala městská rada 15. března 1920 rezoluci, aby toto hlavní vedení procházelo Bzencem. Rezoluci podepsaly všechny bzenecké korporace, živnosti i většina obyvatelstva. Západomoravské elektrárny tento návrh sice odmítly, přislíbily však budování odbočky přes Vlkoš a Vracov do Bzence současně s hlavní trasou na Hodonín.
Výstavba sice nepokračovala tak rychle, jak by si přála bzenecká veřejnost, přesto byla na jaře 1921 dokončena a 2. května byl do Bzence zaveden elektrický proud. Městská rada oslavila tuto vskutku historickou událost slavnostním večírkem. Spokojenost s dodávkou proudu i s elektrárenskou společností však netrvala dlouho. Již 29. července 1921 si městská rada stěžovala na časté poruchy na síti a na vypínání proudu. V následujícím roce pak vypukl dlouholetý spor mezi městem a společností o výši poplatků a finanční účast města na této stavbě. V roce 1928 dosáhla údajná pohledávka Západomoravských elektráren u města částky cca 309 934 Kč a společnost žalovala město u Krajského soudu v Uherském Hradišti. Spor byl projednáván celé dva roky a město bylo nakonec odsouzeno k zaplacení dlužné částky, která dosáhla 458 253 Kč. Žalobce pak měl nahradit náklady sporu. K vyrovnání a uzavření řádné smlouvy se Západomoravskými elektrárnami došlo až v roce 1931. Až do té doby odebíralo město elektrický proud bez jakékoliv smluvní dohody s dodavatelem energie.
Elektrifikace Bzence však neskončila zavedením elektrického proudu do města v roce 1921. Po celé období první republiky byly postupně napojovány okrajové části města a jednotlivé průmyslové závody. V roce 1925 byla například zavedena přípojka přes dráhu k octárně a rafinérii lihu firmy Eduard Fürst. Od roku 1924 probíhalo též intenzívní jednání s Akciovou společností pro průmysl cukrovarnický a dalšími podniky a usedlíky v Kolonii o elektrifikaci Kolonie Bzenec-Písek. K napojení Kolonie došlo 18. dubna 1925. O rok později byla pak do rozvodné sítě Západomoravských elektráren připojena i celá obec Moravský Písek.[23]
Z budovatelských akcí dvacátých let nutno dále uvést regulaci potoka Syrovínky, který se po větších deštích a na jaře rozvodňoval, zaplavoval pole a trhal hráze. Regulaci začalo k tomu účelu založené Vodní družstvo již v roce 1913, přes válku však stavba uvízla. Až v letech 1919 – 1924 byl potok přeložen do starého toku, regulován a tím vysušeny podmáčené pozemky. Stavbu vedl jménem Vodního družstva ředitel zemské rolnické a vinařské školy Ladislav Dedek. Celkový její náklad dosáhl částky 3 467 135,80 Kč.
Na jaře 1922 zakoupil Sokol od Magnisova velkostatku budovu pivovaru za 186 000 Kč a upravil ji na tělocvičnu a divadelní sál. Do nově adaptované sokolovny bylo přeneseno i kino, umístěné dosud ve škole. Až v roce 1929 byly kulturní místnosti v Bzenci rozšířeny vybudováním Lidového domu. V roce 1923 zahájila větší stavební akci sama obec. Na místě starého obecního domu č. 325 na Dolním náměstí postavila nákladem 600 000 Kč dvoupatrový činžovní dům s devíti byty.[24] Přibývalo také rodinných domků, kterých bylo v období první republiky postaveno více než 150. Tehdy vznikla dělnická čtvrť Babí a byly postaveny nové ulice Tyršova, Mlýnská a nová čtvrť v Olšovci.
Z dalších stavebních akcí třicátých let nutno na prvním místě uvést rekonstrukci okresní silnice v průtahu městem a výstavbu silnice směrem na Strážnici s novým mostem přes Moravu, která se stala hlavní spojnicí na Slovensko. Možnost výdělku poskytla i stavba tzv. Baťova kanálu a regulační práce na řece Moravě. Na kanalizaci věnovalo město 450 000 Kč, na dláždění chodníků, úpravu silnice a mostů 615 000 Kč. U lesa bylo zřízeno na tehdejší dobu moderní koupaliště, oddělené zdí od ostatních vod rybníka. Jeho vybudování stálo 300 000 Kč. Koncem třicátých let došlo také k rozšíření bzeneckých kasáren. Značná pozornost byla nadále věnována odvodňování pozemků. V roce 1926 založené Vodní družstvo II provedlo za předsednictví Františka Kučery nákladem 55 000 Kč odvodnění 24 ha pozemků v tratích Bažantnice a Pod báchory. V roce 1927 založené Vodní družstvo III odvodnilo nákladem 40 000 Kč 12 ha luk v Úkolce a v roce 1928 založené Vodní družstvo IV vedené Ladislavem Dedkem, odvodnilo nákladem 159 000 Kč 64 ha pozemků v Bažantnici, Pod báchory, Za prádly v Bzinku. V roce 1932 postavila obec na místě chatrného obecního domu č. 85 na náměstí novou jednopatrovou obytnou budovu, první budovu s rovnou střechou ve Bzenci. – Rozpočet města obnášel v roce 1936 751 309 Kč výdajů a 498 906 Kč příjmů. Na počátku republiky – v roce 1920 – to bylo pouhých 112 371 Kč příjmů a 399 326 Kč výdajů. Schodky v rozpočtu byly podle tehdejší praxe hrazeny přirážkami k přímým daním místních poplatníků.[25]
O úpravu města pečoval spolu s městskou radou Spolek pro okrašlování a ochranu domoviny, jehož stanovy byly schváleny 10. května 1937.[26] Budoval hlavně chodníky a pečoval o veřejnou zeleň.
Jak naznačuje již stručný pohled do politického vývoje města, nepřinesl nový svobodný stát, utvořený v říjnu 1918, městu Bzenci podmínky pro zprůmyslnění a tím ani pro růst hospodářského významu města. Bzenec zůstal stejně jako za Rakouska-Uherska střediskem zemědělské oblasti známé obchodem zeleninou a drobným konzervárenským průmyslem. Bzenecký cukrovar pracoval pro nedostatek řepy naposledy v roce 1915. V roce 1918 v něm byla zřízena výroba marmelády, ale když se od 1. listopadu 1919 spojila firma Rohatecko-bzenecké cukrovary s Akciovou společností pro průmysl cukrovarnický v Hodoníně, bylo rozhodnuto obnovit v kampani 1919/20 zpracování řepy. Kampaň však byla velmi obtížná, neboť se nepodařilo v termínu provést všechny potřebné rekonstrukce, které probíhaly dále v následujícím roce. V kampaních 1920/21 a 1921/22 cukrovar dokonce vyráběl krystalový cukr. Účelné a moderní rekonstrukce se však dočkal až v roce 1926. Výkonem 14 000 q řepy denně se po této rekonstrukci stal jednou z největších surováren v republice a nejvýznamnějším podnikem tzv. Stoupalova koncernu. Ve dvacátých letech zaměstnával 86 stálých dělníků a 15 úředníků.[27] Ostatní bzenecké průmyslové podniky stály většinou na rozhraní mezi drobnou továrničkou a řemeslnickou dílnou. Platí to o německé firmě Rafinérie lihu a octárna Eduarda Fürsta u nádraží, o které jsme se již zmínili v souvislosti s prosincovou generální stávkou, i o nově vzniklé továrně na nábytek Ladislava Čmelíka a dalších. Fürstovu rafinérii lihu pronajala v roce 1935 její majitelka nově ustavenému družstvu „Družstevní rafinérie lihu“. Šlo o družstevní podnik vytvořený společností Stoupalova koncernu, která vložila do podniku 45 % kapitálu, zatímco skupině kolem původní majitelky Rudolfiny Fürstové zůstalo 55 %. Akciová společnost pro průmysl cukrovarnický si v syndikátní smlouvě vymínila přednostní právo koupě v případě prodeje rafinérie. Tato podmínka došla uplatnění v roce 1939, když se majitelka – Židovka – rozhodla objekt i zařízení rafinérie odprodat. Okupanti však prodej neuznali a do podniku vložili nuceného správce. Podnik tak přešel do rukou akcionářů tzv. Stoupalova koncernu až po válce.[28]
Někteří bohatí židovští podnikatelé se po roce 1918 odstěhovali do Vídně. Tím stoupal význam drobných českých firem. Především drobné konzervárenské firmy a velkoobchody se zeleninou držely krok s velkými kapitalistickými podniky. Jedna z největších bzeneckých konzerváren, židovská firma Pavel Juhn, která se v roce 1933 přeměnila ve veřejnou obchodní společnost, přijala za člena též brněnské družstvo pro nákup a zpracování, výrobu a prodej všech zemědělských produktů Kvalita. Toto agrární družstvo pak koncem třicátých let firmu Pavel Juhn a spol. koupilo a zřídilo v Bzenci jednu ze svých nejvýznamnějších konzervárenských provozoven, základ pozdější Fruty. Z dalších firem, které reprezentovaly bzenecký konzervárenský průmysl po roce 1918, uvádíme alespoň firmy Rudolf Černín, vývoz ovoce, zeleniny, okurek, semen a kyselého zelí; Jan Markes, vývoz zemských plodin, ovoce a zeleniny, výroba kyselého zelí a nakládaných okurek; Obchod zemskými plodinami a semeny Theodor Jakob; Vývoz okurek, zelí a zeleniny Hynek Sabl i stará továrna na okurkové konzervy, kyselé zelí a obchod zemskými plodinami Marka Königsteina synové.
Význam bzeneckého konzervárenství byl v roce 1938 podtržen i zřízením Grémia výrobců konzerv zeleninových pro obvod Obchodní a živnostenské komory v Olomouci se sídlem v Bzenci, do něhož přešlo 14 zakládajících členů ze bzeneckého živnostenského společenstva a 21 členů z obchodního grémia, z nichž však většina měla též ohlášený obchod plodinami, a proto zůstala i členy grémia obchodníků.[29]
Již ve dvacátých letech byly také dány základy – i když zpočátku skromné – dalšího dnes významného podniku – vinařských závodů.
Úspěšný rozvoj vinařského družstva pravděpodobně přispěl i k rozvoji dalších družstevních podniků ve městě. Vedle již zmíněné družstevní rafinérie lihu byla v Bzenci 9. června 1931 dále zřízena mlékárna Rolnického hospodářského družstva v Kyjově.
Vinařské družstvo i konzervárenské podniky vycházely z tradic místního zemědělství. K pohledu na jeho vývoj nám poslouží několik statistických dat. V roce 1918 se rozsáhlý bzenecký katastr dělil na 732 ha polí, 630 ha luk, 288 ha zahrad, 82 ha vinic, 100 ha pastvin, 1 954 ha lesa, 35 ha zastavěné plochy a 210 ha neplodné půdy. Koncem roku 1925 chovali bzenečtí zemědělci 131 koní, 27 telat, 164 jalovic, 9 býků, 251 krav, 14 volů, 549 koz, 889 kusů vepřového dobytka, 335 králíků, 186 kohoutů, 2 338 slepic, 60 krocanů a krůt, 185 hus, 42 kachen a 15 perliček a pávů.[30]
Pozemkové reformě, prováděné na Bzenecku v letech 1923-1924, podléhala podstatná část Magnisova velkostatku. Ze bzeneckého dvora o rozloze 181,50 ha veškeré půdy (178 ha půdy zemědělské) byl pak utvořen zbytkový statek o rozloze 103 ha a přidělen řediteli hospodářské školy ing. L. Dedkovi. Drobným zájemcům z města Bzence bylo z tohoto statku přiděleno 64,50 ha půdy, z toho 0,50 ha na stavby. Cena se pohybovala od 6 500 do 7 500 Kč a půdu získalo 46 drobných zájemců. Ze záboru bylo propuštěno 274 ha půdy. Také ze statku Háj, který měl tehdy v nájmu cukrovar Hodonín, byl v roce 1924 utvořen zbytkový statek o rozloze 83,50 ha a přidělen do vlastnictví F. Vůjtovi, později se dostal do majetku země jako Zemský pokusný statek II – Háj. Drobným přídělem získali pozemky zájemci ze Bzence, Domanína, Moravského Písku a Těmic. V Bzenci bylo rozděleno mezi 138 nabyvatelů 97 ha půdy, v Domaníně mezi 52 zájemců 53,50 ha půdy, v Moravském Písku získalo 33 drobných zemědělců 29,50 ha půdy a v Těmicích 8 nabyvatelů 10,50 ha půdy, jejíž cena se pohybovala od 3 000 do 7 500 Kč. Další zájemci ze Bzence dostali přidělenu půdu ze dvora Vracov. Bylo jich 85 a obdrželi celkem 111 ha půdy v ceně 3 500 až 8 500 Kč. V průměru obdrželi bzenečtí zájemci 1,01 ha půdy na jednoho nabyvatele.[31] Mnoho zájemců o půdu však vyšlo zcela naprázdno.
Obecní kronikář průběh pozemkové reformy v Bzenci komentoval: „Podle jakých směrnic bylo při přídělu postupováno, bylo těžko zjistit, jedno však bylo zřejmé, že velká část občanstva nebyla s celým tím přídělovým řízením spokojena a nescházelo hlasů, které tvrdily, že půdy se dostalo těm, kteří jí nejméně byli potřebni. Velkého zklamání způsobila parcelace nemajetným a bezzemkům, kteří při přídělovém řízení vyšli naprázdno.“
Statistika zemědělských usedlostí z roku 1930, tedy již po provedení pozemkové reformy, zachytila 20 usedlostí s rozlohou do 10 arů, 239 s rozlohou 10-50 a 151 s rozlohou 50 a až 1 ha, 151 usedlostí s rozlohou 1-2 ha, 118 s rozlohou 2 až 3 ha, 38 s rozlohou 5-10 ha, 6 usedlostí s rozlohou 10-20 ha, jednu s rozlohou 30 až 50 ha, 3 s rozlohou 50-100 ha, jednu s rozlohou 200-500 ha a jednu nad 1 000 hektarů. Šlo o velkostatek, který vlastnil 4 183,39 ha půdy, převážně lesní. Ve městě se v tomto roce chovalo 95 koní, 541 kusů skotu, 10 ovcí, 494 koz, 1 023 vepřů, 5 100 kohoutů a slepic, 948 houserů a hus, 303 kachen, 93 krůt a 22 perliček.
V souvislosti se zjišťováním škod, které způsobila krutá zima 1929/30, byla sepsána ojedinělá statistika ovocných stromů a keřů, podle níž v Bzenci bylo: 448 odumřelých a 1 131 zdravých jabloní, 562 odumřelých a 1 191 zdravých hrušní, 934 a 1 243 třešní, 616 a 1 333 višní, 965 a 2 162 švestek, 221 a 428 slív, 1 086 a 1 536 meruněk, 231 a 339 broskvoní, 360 a 385 ořechů, 40 a 14 moruší, 634 a 5 159 keřů rybízu a 366 a 629 keřů angreštu.
Další statistika hospodářského zvířectva byla v Bzenci pořízena v roce 1935, kdy se ve městě chovalo 425 kusů hovězího a 768 kusů vepřového dobytka, 302 koz, 79 koní, 2 028 slepic, 83 hus, 24 kachen, ale také 507 psů a 528 koček. Bzenečtí včelaři měli 178 včelstev.[32]
O rozvoj včelařství se zasazoval Včelařský spolek, ustavený již v roce 1918. Jeho předsedou byl Josef Mičulka. 16. března 1935 byl v Bzenci ustaven Spolek chovatelů drobného hospodářského zvířectva, do něhož se přihlásilo 20 členů. V čele stál Štěpán Tvarůžek.[33]
O zvětšení plochy svých polností usilovalo po válce také samo město. Získanou půdu chtělo pronajímat bezzemkům, neboť obecní políčka ani zdaleka nedostačovala hladu chudých po půdě. V roce 1926 při parcelaci dvora Háj získala obec 55 ha půdy, kterou rozdělila po polovině hektaru. Tak uspokojila 107 uchazečů, zájemců bylo 253. Již před parcelací žádala obec o přidělení pozemků v tratích Kožuchy, Maršálky, Prostřední Hora, Vlachová, Babí, Bažantnice a Úkolky, když pak byl při parcelaci Magnisova velkostatku utvořen v Bzenci zbytkový statek o rozloze 103 ha, žádala o jeho přidělení. Statek však dostal ředitel zemědělské školy Ladislav Dedek. Obec protestovala na nejvyšších místech a 17. května 1925 a 29. srpna 1926 proběhly ve městě velké protestní schůze. Na druhé z nich vystoupil kromě jiných řečníků komunistický senátor Vítězslav Mikulíček. Výsledek protestů byl však mizivý. Obec dostala z celého velkostatku pouze 30 ha půdy, kterou pronajímala chudině a bezzemkům.[34] Že při tom lidovecká správa města přidělovala přednostně pozemky svým stoupencům, není třeba zdůrazňovat. Požadavků bylo 335, uspokojeno bylo 200 zájemců.
V roce 1927 uvažovala obec i o koupi zámku s parkem, ale tento návrh byl obecním zastupitelstvem zamítnut. V roce 1932 pak obec koupila od velkostatku lesy Háje a Uhliska.
Úspěchy bzeneckého zelinářství i vinařství byly hodnoceny na mnoha výstavách pořádaných i za součinnosti zemských orgánů. V oddělení Ovocnářství vystavovalo své výpěstky 16 bzeneckých sadařů, v oddělení Zelinářství 38 pěstitelů zeleniny ze Bzence, ale plných 106 ze sousedního Vracova. Zpracovanou zeleninu vystavovaly konzervárenské firmy Jan Jelínek, Jan Markes, Alfons Janoušek a bzenecký zelinářský spolek. Semena pak vystavovalo 11 bzeneckých firem a také několik firem z okolí.
Spolu s růstem významu větších firem přibývalo v Bzenci i okolí i drobných živností. Společenstvo smíšených živností, které od osmdesátých let 19. století sdružovalo obchodníky a živnostníky ze Bzence, Domanína, Moravského Písku a z Těmic mělo v roce 1928 již 283 členů. Z toho bylo 151 živností obchodních a z nich plných 57 obchodníků se zeleninou v malém. V roce 1928 bylo proto pro tyto obchodní živnosti utvořeno samostatné obchodní grémium, jehož zakládajícími členy bylo 65 obchodníků ze Bzence, 16 z Moravského Písku, 4 z Těmic a 2 z Domanína. Představenstvo starého smíšeného společenstva sice s vyčleněním obchodníků nesouhlasilo, úřady však návrh přípravného výboru obchodního grémia schválily a povolily ustavení samostatného společenstva.[35]
Adresář průmyslu a živností z počátku okupace zachytil v Bzenci následující živnosti a obchody: 3 autodrožky, 2 bednáře, 2 výrobce cementového zboží, cihelnu a pilu, 4 cukráře, čalouníka, 2 obchody s dobytkem, obchod s domácím a kuchyňským nářadím, 2 drogerie, obchod s dřívím, 3 elektrotechnické závody, fotoateliér, 3 obchody s galanterním zbožím, 2 hodináře, 8 holičů, 8 hostinců, 3 hotely, 2 instalatéry plynovodů a vodovodů, kamenický závod, kartáčníka a štětkáře, 3 klempíře, 2 kloboučníky, 2 knihaře, knihkupectví, knihtiskárnu, 2 koláře, kominíka, 2 kováře, 9 dámských a 10 pánských krejčích, 2 obchody s kůží, velkoobchod se surovými kožemi, 4 lakýrníky, lékárnu, 6 malířů pokojů, mechanika, 3 výrobce mlékárenských výrobků, modistku, obchod s obuví firmy Baťa, 4 obuvníky, 12 živností nakládání a vývozu okurek, 11 firem zabývajících se vývozem ovoce a zeleniny, 2 obchody s palivem, 8 pekařů, 3 sklady piva, plakátovací ústav, ruční pletárnu, pohodného, 4 pojišťovací jednatelství, pokrývače, provazníka, 2 obchody s radiopřístroji a součástkami, 6 řezníků, sedláře, 10 obchodníků se semeny, 2 sklenáře, 21 obchodů se smíšeným zbožím, 2 stavitele, 5 obchodů se střižným zbožím, obchod se surovinami, hlavní sklad tabáku, tesařského mistra, 5 trafik, trhovce, 6 truhlářů, 2 vinárny, 3 velkoobchody s vínem, 5 zahradnictví, 2 zámečníky, 3 zasilatelství, 2 zednické mistry, 2 továrny na kyselé zelí, 2 obchody se zemskými plodinami a 2 obchody se železem.[36] I když někteří bzenečtí podnikatelé provozovali několik živností či obchodů, je značný počet živnostníků z uvedeného přehledu zcela zřejmý.
I když v Bzenci neměla v třicátých letech KSČ silnější pozici, odešli z města čtyři mladí lidé na výzvu strany bojovat do Španělska za lidovou španělskou republiku a tím nepřímo i za svobodné a demokratické Československo. Jeden z nich – Jindřich Kozák, v době okupace významná postava odboje na Bzenecku – posílal ze španělského bojiště, kde působil v dělostřelecké baterii „Jožko Májek“, pravidelné zprávy do hodonínského Rudého Slovácka. Líčil podrobně situaci ve Španělsku, nadšení obyvatel pro lidovou vládu a jejich pevnou víru ve vítězství, frontový život interbrigadistů ve chvílích volna i v boji, který J. Kozák poprvé podstoupil 8. října 1937.[37] Dne 16. března 1938 referoval v Bzenci o událostech ve Španělsku a v sousedním Rakousku na veřejné schůzi KSČ tajemník František Mráz z Hodonína. Vysvětlil, že jak ve Španělsku, tak i v Rakousku jde o boj, který má velký význam pro další osudy Československa. Tento boj začal sice ve vzdáleném Španělsku, ale přes Rakousko přijde do Československa a přes Československo půjde proti Sovětskému svazu.[38]
Zatímco několik mladých lidí ze Bzence bojovalo u Madridu za Prahu, představení města se stavěli proti interbrigádě a tím nepřímo na stranu fašistického puče. Brzy však i oni pochopili, že boj ve Španělsku byl skutečně předzvěstí dalšího vývoje v celé Evropě, vývoje, který spěl ke druhé světové válce. Oslavu 1. máje v roce 1938, která měla být symbolem jednoty národa, pořádala v Bzenci sama městská rada. Slavnostní manifestace byla zahájena v 10 hodin dopoledne na náměstí před radnicí. Starosta Kučera na ní hovořil „za bezpečnost republiky, demokracii a mír“. Pak si vzal slovo učitel Cejp, který volal do jednotné řady proti poraženectví a malomyslnosti a končil husitským heslem „nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme!“[39]
V druhé polovině třicátých let odešlo i ze Bzence – na rozdíl od interbrigadistů, kteří museli odjíždět tajně – s plnou podporou správy města mnoho dělníků na stavby pohraničních pevností a v roce 1938 šli odtud vojáci nadšeně bránit hranice proti Hitlerovi, aby se záhy vrátili společně s proudy uprchlíků z Německem obsazovaného pohraničí. Tento neslavný návrat byl symbolem zániku první republiky a tím i mezníkem v dějinách jejích měst včetně Bzence.
[1] Ve skutečnosti se stala majetkem Vinařského družstva. Město Bzenec o jeho koupi uvažovalo, byla vypracována i studie o jeho využitelnosti, ale z koupě nakonec sešlo – pozn. přepisovatele.
[2] OA Hodonín, Školy Bzenec, č. 3.
[3] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 8, č. 2 pres/1919.
[4] Protokoly městského zastupitelstva 1918.
[5] SOA v Brně, B 40, I, kart. 11, č. 17 024/19 a OA Uherské Hradiště, kart. 8, č. 327 pres/1919.
[6] Výnos zemské správy politické z 13. září 1919, č. 113/1919 z. z.
[7] Bedřich Čerešňák, Dělnické hnutí na jihovýchodní Moravě, Brno 1969, s. 49.
[8] OA Hodonín, Školy Bzenec, č. 1.
[9] B. Čerešňák, Dělnické hnutí na jihovýchodní Moravě, s. 112-113; též Viktor Michálek, Prosincová stávka roku 1920 v Bzenci-Písku, Slovácko 1960, č. 9, s. 23-33.
[10] SOA v Brně, B 40, I-K, kart. 334, Oslavany VI, fol. 69-70 a 82-98.
[11] Podrobněji o stávce v Bzenci-Písku vedle citovaných studií srovn. např. V. Michálek. Prosincová stávka 1920 v Bzenci-Písku, Prosinec 1920 a Hodonínsko, Hodonín 1970, s. 25-32.
[12] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 10, č. 25 pres/1921.
[13] František Mezihorák, Dělnické hnutí a KSČ na jihovýchodní Moravě v letech 1921-1924, Praha 1968, s. 34.
[14] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 12 a 14.
[15] F. Mezihorák, Dělnické hnutí a KSČ na jihovýchodní Moravě, s. 80.
[16] SOA v Brně, B 40, I, kart. 43, č. 15 437/21.
[17] F. Mezihorák, Dělnické hnuti a KSČ na jihovýchodní Moravě, s. 55.
[18] Ivan Štarha, Vznik 10. kraje DTJ na Slovácku, Jižní Morava 1973, s. 199-200.
[19] F. Mezihorák, Dělnické hnutí a KSČ na jihovýchodní Moravě, s. 94-95.
[20] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 52, č. 23 828 pres/1925.
[21] Tamtéž, kart. 22, č. 47 pres/1930.
[22] OA Hodonín, Kronika města Bzence 1918-1937.
[23] PA Jihomoravských energetických závodů, k. p. v Brně, Západomoravské elektrárny, a. s., Brno, kart. 577, sign. Sn.
[24] OA Hodonín, NŠ Bzenec, č. 1.
[25] Bzenec. Něco ze samosprávy, v publikaci Město Bzenec, 1937, s. 12-13. Též OA Hodonín, Kronika města 1918-1937.
[26] OA Uherské Hradiště, ONV Uherské Hradiště, kart. 345, č. 253.
[27] SOA v Brně, H 201 – Cukrovar v Bzenci, n. p., Bzenec.
[28] Tamtéž, H 233 – Družstevní rafinérie lihu, z. s. s r. o. v Bzenci.
[29] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 1896.
[30] OA Hodonín, Kronika města Bzence 1918-1937.
[31] Jan Voženílek, Předběžné výsledky československé pozemkové reformy, Praha 1930, s. 792-793.
[32] OA Hodonín, Kronika města Bzence 1918-1937.
[33] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 1979. Též Kronika města Bzence 1918-1937.
[34] OA Hodonín, Kronika města Bzence 1918-1937. Též Bzenec, Něco ze samosprávy. In: Město Bzenec, 1937, s. 12.
[35] Katalog vinařské, ovocnické, zelinářské a semenářské výstavy ve Bzenci 1922.
[36] Adresář protektorátu Čechy a Morava pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství, Praha 1939, s. 1501-1502.
[37] Rudé Slovácko č. 22 z 28. 5. (fotografie), č. 31 z 30. 7., č. 36 z 3. 9., č. 37 z 10. 9., č. 44 z 27. 10. 1937 a násl.
[38] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 43.
[39] SOA v Brně, B 40, I, kart. 280, č. 7404/38.
- zdroj:
- ZEMEK, Metoděj, Csc. (ed.). Kapitoly z dějin města Bzence : Separátní výtisk příspěvků z Jižní Moravy 1982 (r. 18), 1983 (r. 19), 1986 (r. 22), 1987 (r. 23). 1 vyd. Praha : Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1987. 257 s.