Projev k výročí osvobození města Bzence z 19. 4. 1958

Nepodepsaný dokument s projevem k výročí osvobození města Bzence. Přepis projevu je ponechán v původní stylistické a gramatické podobě. Zdroj: Expozice města Bzence.

Je jistě správné, jestliže dnes, v době revoluční přeměny společnosti našeho státu, v době rychlého budování a plného uplatnění tvůrčích sil lidu, ale i v době, kdy do rukou těch lidí, v jejichž hlavách dosud zní skandování Sieg heil a v jejichž srdcích dosud žije sémě fašismu, rasismu a touha po ovládnutí světa, přicházejí znovu zbraně, se zastavíme nad tím, co tomu všemu předcházelo, poohlédneme se do nejsmutnější etapy našeho národa a tím i našeho města, do doby, kdy každý z nás, spoután otrockými pouty cizáků si jen v kruhu nejvěrnějších říkal „Es kommt der Tag!“ – Přijde den!

Myslím tím jen poslední fázi druhé světové války, neboť její celkový průběh se všemi hrůzami a propagačními lžemi nám dosud vyvstává ve vzpomínkách jako hrůzný vykřičník.

A ten den přišel 19. dubna 1945. V překotném víru událostí nebylo snad ani bohužel kdy zaznamenat chronologicky všechny události, a tak jsme dnes odkázáni jen na doznívající dojmy a vzpomínky. Všichni jsme se těšili, kdy se konečně hrozná lítice války přežene přes náš kraj. Věděli jsme, že po jejím přechodu se stane naše touha po národní svobodě skutkem.

Rok 1945 začínal slibně. Všichni jsme už dávno dovedli číst gleichšaltované noviny a do pravého významu slov uvádět stereotypně opakovanou frázi: Naše jednotky zaujaly v důsledku plánovaného zkrácení fronty nové pozice na předem určené linii.“ Tak tedy zase ústup a jen ústup. Vzdušný prostor už nepatřil Luftwaffe a téměř na denním pořádku bylo v deset hodin houkání sirén a po něm urychlený odchod dětí do sklepních krytů v Barákách a u Sokolovny.

A to se už i ve Bzenci objevily první vlaštovky tohoto vítězného ústupu – němečtí ženisté, kteří dozírali na občany určené k tomu, aby skopávali břehy našeho „veletoku“ Syrovínky, jež měla takto zastavit postup Rudé armády. Co bylo humoru při této zbytečné práci! Němci stačili jen na to, aby řvaním a vyhrožováním dávali najevo svůj ubohý stav „übermenschů“ a zkrachovalých pánů Evropy. Bolestně působilo překotné kácení lesa a odvážení krásných stromů borovic na budování zábran na mostech.

Nechápali jsme zběsilost hitlerovských pochopů, když se v březnu projížděli po polních cestách Horních hor. Nevěděli jsme, že vyhledávají vhodná místa pro minová pole a kulometná hnízda. Ale ani jsme se o ně mnoho nestarali. Naše zraky se upíraly ze Starého hradu a z vinohradů tam na východ, odkud už bylo slyšet dunění děl, odkud k nám přicházelo osvobození. Jen úzký kruh zasvěcenců věděl o ukrytých zbraních v Olšovci a o tajném spojení s partyzány.

Zrádci jsou však hroznými červy lidské společnosti. A tak pronikají oné osudné březnové neděle do řad oněch bzeneckých občanů zrádci, nalézají zbraně a s přivolanou vojenskou asistencí konají domovní prohlídky. První obětí jejich prohlídky se stává Ant. Höhn, kterého surově zbili na polní cestě do Kněžích hor. Pak odvážejí na Gestapo do Kyjova paní Staňkovou, olšovské občany Jelínka, Jurigu a Sigmunda a neznámého muže partyzána. Nad Bzencem je vyhlášeno stanné právo.

Na tomto místě je nutno vzpomenout také učitele Ant. Straku. Jeho optimismus, jeho úsměv, jeho slova plná důvěry v brzké osvobození, jeho nebojácné vystupování a jeho velká organizační činnost při pomoci postiženým rodinám byly nám příkladem. Byl zatčen v Ostroze Gestapem a z obavy, aby při mučení neprozradil své spolupracovníky a přátele, otrávil se ve věznici v Uh. Hradišti, když naše osvobození bylo již na dosah ruky.

Dunění děl nelahodilo Němcům žijícím ve Bzenci a místním zrádcům – Vlajkařům. Ztráceli se ze Bzence s nejnutnějšími zavazadly a Němci zaslepení Goebbelsovskou propagandou ještě na nádraží se chlubili, že Hitler má tajné zbraně, jimiž svět brzy překvapí a že oni se vrátí. Tomu však už nevěřil ani největší český pesimista. Ženijní jednotky Němců však zničily most přes Moravu a poškodily Severní dráhu. Ale to už rumunská a sovětská děla hučí kdesi blízko za Strážnicí a toto dunění je nám milé. Městem projíždějí prchající kolony aut, zdecimované německé jednotky, stáda ukradeného dobytka spásají mladé obilniny. „Kulturtrégři“ obsadili školy a proměnili je v kasárna a skladiště materiálu.

Osvobození města se čeká každým dnem. Osmnáctého dubna v pravé poledne s ohlušujícím rachotem padá jako podťatá do rozvalin barokní kaple na Starém hradě. Hoří skladiště a rafinérie, na nádraží jsou ničeny výhybky a telefonní spojení a všechny mosty přes Syrovínku také.

K večeru toho dne procházejí městem poslední zbytky německé armády. Jak ubohý pohled na ně, jaká naše radost z jejich ubohosti! V noci je slyšet na mnoha místech rachot strojních pušek. A sotva se rozbřesklo jarní ráno 19. dubna, přicházejí od lesa statné postavy Rumunů, kteří ve svazku s RA ženou Němce zpět k Berlínu. Chvilka objímání, děkování. Odmítají posilnění, jdou na přikázaná místa, aby neztratili dotyk s nepřítelem. Vzpomeňme na první okamžiky setkání, na první vydechnutí v osvobozeném městě, jakou radost jsme měli z toho, nač jsme po šest let hrůzy čekali.

Naše radost byla hned ráno zkalena zprávami, že cesty do vinohradů a vůbec ve směru ústupu jsou silně zaminovány. A hned první den dva občané bzenečtí přišli o nohu. Raněných a mrtvých přibývalo. Nad Bzencem létaly střely z rumunských minometů, umístěných při okraji lesa. Němci, chráněni minovými poli, drželi se několik dní v bunkrech ve vinohradech a ničili mladé životy našich osvoboditelů. Ve škole, kterou Němci zanechali v hrozném stavu, byl zřízen provizorní lazaret, kde vojenští lékaři poskytovali těžce raněným první pomoc při světle karbidových lamp. A za kostelem přibývalo hrobů ubohých rumunských vojáků. Místní občané s velkým elánem vypomáhají při stavbě náhradních mostů a úpravě přístupových cest v lese. Teprve po několika dnech byli Němci vypuzeni z Kolonie a stáhli se směrem na Žeravice i z našich vinohradů.

Bzenčané se pustili do práce v podnicích a na polích. Bylo nutno také postavit železniční mosty na Severní dráze, uvolnit tratě, položit nové kolejnice. Při této práci se rodí vřelé přátelství Čechů a sovětských lidí.

V těchto dnech jsme poznali, co to znamená být bez zpráv a bez novin. Pomáháme si tím, že cyklostylujeme zprávy zachycené rádiem. A přichází slavný 9. květen. Městem prochází velký průvod místních občanů, radost září z očí všem. A toho dne zazní v sále sokolovny opět po dlouhé době naše slavná hymna a po prve vůbec u nás hymna sovětská. Radost je zkalena zprávou z Kyjova, že tam byly nalezeny hrozně zohavené mrtvoly bzeneckých občanů – pí. Staňkové, p. Jelínka, Jurigy a Sigmunda. S nimi byl do Kyjova odvezen a umučen francouzský partyzán. Jejich pohřeb je posledním dozněním války. Škola sloužila ještě asi dva týdny jako nouzová nemocnice. Ve třídách leželi v bolestech těžce zranění a často i mrtví, kterým už nebylo pomoci.

Je nutno zde vzpomenout i na občany židovské víry. Asi sto dvacet jich bylo deportováno do koncentračních táborů, zpět se vrátili pouze čtyři.

A co zrádci a přisluhovači? I ti byli postupně vypátráni a předáni soudu. S odporem hleděli občané na kdysi všemocného vlajkaře Rudolfa Nováka. Ale bylo zrádců více, bohužel.

Kdybychom shrnuli události a zážitky okupace do kostky – co bychom mohli říci? Hlad, bída, strach, mučení, smrt, ničení, ponížení.

Ale zhodnoťme třeba jen těch čtrnáct dní, kdy jsme žili v pásmu války: byly zničeny mosty, železniční tratě, částečně demolována Tyršova ulice, zničena kaple na Starém hradě, žili jsme ve sklepech, bylo zmrzačeno mnoho lidí, o život přišlo asi sto lidí, byli jsme bez elektrického proudu, škola byla vykradena, mnoho hodnot bylo z různých důvodů ztraceno, ukradeno, zničeno. A to jen za čtrnáct dní v našem městě. Měli jsme štěstí, že za bojů nebylo proti městu použito těžkých zbraní, ohně a bombardování.

A teď učiním srovnání. Od těchto událostí uplynulo třináct let naplněných usilovnou prací a budováním, zvláště od roku 1948. Mnoho bylo za tuto krátkou dobu uděláno: Bylo vydlážděno náměstí a Tyršova ulice, dokončena kanalizace, upraveny chodníky, opravena budova MNV, moderně vybavena osmiletá i rolnická škola, zřízena konzervárenská škola a internáty, postaveny nové činžovní domy, zaveden vodovod, upraveny parky, velké adaptace byly provedeny ve Slováckých vinařských závodech, ve Frutě, vybaveno zdravotní středisko, zmnožena autobusová doprava do okolních obcí, postaveny hospodářské budovy JZD, zřízen velký rybník – to vše za třináct roků. Je to výsledek správného mírového budování, jehož plody využijí a jistě zdokonalí mladší generace, které je ukázána cesta, po níž se má ubírat.

Co si může přát otec a matka pro své děti, co pracující člověk jiného než mír, mír a zase mír! Zákaz použití nukleárních zbraní. Jsme přesvědčeni, že slova o míru najdou ve všech zemích pochopení a že hřejivé paprsky míru zazáří lidstvu trvale a budou tak zářit na cestě k lepším zítřkům lidstva.