Město Bzenec v roce 1934

REDAKČNĚ USPOŘÁDAL KONSIST. RADA JOSEF HANÁK

Tato série článků vznikla pro publikaci Uherské Hradiště – město a okres, která vyšla v roce 1934 nákladem Národohospodářské propagace Československa (Řada A, svazek XI). Poněvadž jsou zde uvedené články o Bzenci velmi zajímavé a přináší mnoho nových informací, uvádíme je zde v kompletním přepisu.

Z dějin města Bzence

JOSEF HANÁK

 

Nejstarší dějiny Bzence se ztrácejí v temnu minulosti. Město s okolím náleží k oblasti Moravy, jež byla osídlena nejdříve. Krajina, v níž leží Bzenec, byla v nejstarší době stepnatá, místy porostlá listnatými lesy, měla lehkou půdu a jsouc chráněna od severních větrů a povodní, vábila od pradávna člověka, aby se zde usadil. Proto se nalezly v městě a okolí velmi hojné památky všech kultur: z doby kamenné mlaty a šípové hroty, pazourkové nožíky a popelnice rukou uhnětené; z doby bronzové dvojkřídlá šipka, sekerka a jiné nástroje; z doby galské popelnice a džbány na obilí, vyrobené na hrnčířském kruhu; z doby římské peníze konzulární i císařské s hlavou Césara, Vespasiána, Tita, Trajána a hrob s železným kopím a nožem, první to na Moravě zjištěný hrob římský.

Když se přistěhovali sem naši slovanští předkové, byla jejich osada podle bezového porostu nazvána topickým jménem Bzenec a osada, jež nyní se Bzencem tvoří město, podle olší Olšovec. V nejstarších latinských a německých dějepisných pramenech se píše naše město Bisenz, Byzenez, Pyzentz apod.

Listina markraběte Vladislava, kterou povyšuje r. 1214 v Olomouci trhovou ves Bisinec na město s právem magdeburským, dále listina, kterou král Přemysl Otakar I. potvrzuje v Hodoníně r. 1223 Bzenci výsady Vladislavovy, a listina, kterou královna Konstancie dává téhož roku v Hodoníně měšťanům vinice s městem sousedící, se pokládají za podvržené.

První nepochybná zmínka o Bzenci se děje v listině ze dne 10. dubna 1231, kterou papež Řehoř IX. bere do ochrany apoštolské stolice věno, udělené Přemyslem Otakarem I. manželce Konstancii, k němuž náležel i kraj bzenecký.

Za markraběte moravského Jošta utrpěl Bzenec tím, že r. 1363 byly přeneseny krajské úřady do Uh. Hradiště.

Za bouří husitských byl hrad bezpochyby od bratříků nedakonických zbořen, zbořený pak hrad zastavil r. 1435 Zikmund i se statky Blažku z Borotína, od něhož jej dne 24. srpna 1441 i se zástavním listem krále Zikmunda a markraběte Albrechta za 6 200 zl. koupili páni z Kravař a na Strážnici. Jiří z Kravař dostal za věrné služby, prokázané králi Ladislavu, listinou 25. března 1456 v Budíně vydanou výsadu, „že nikdo ze zboží bzeneckého bez jeho vůle se nemůže vyplatiti“ s podotčením, „že má lidi k tomu zboží příslušné ve starodávných platech a daních a svobodách zachovati.“

Tím se stává Bzenec městem poddanským, přechází do majetku rozličných českých a maďarských šlechticů.

Nejdéle se Bzenec udržel v majetku svobodných pánů Pruskovských z Pruskova, kteří, byvše povýšeni do stavu hraběcího, se psali Proskovští z Proskova. Jan Kryštof Proskovský dal r. 1604 poříditi urbář, z něhož se dovídáme, že v Bzenci bylo tehdy na 350 rodin, tedy asi 2 000 obyvatel, z nichž na 1 600 bylo křesťanů a na 400 židů. Křesťané se živili vinařstvím, rolnictvím, zelinářstvím a řemesly, židé řemesly a obchodem.

Roku 1605 bylo město popleněno a vypáleno hordami Štěpána Bočkaje, takže i kostel shořel a zvony se roztavily; teprve za osm let byl ulit ze zachované zvonoviny zvon, jehož český nápis hlásá zkázu města.

Rány, zasazené Bzenci bočkajovci ještě nebyly zaceleny, když r. 1618 vypukla válka třicetiletá, jež se jala městu zasazovati rány nové a nové.

Škody, způsobené válkou, morem a vystěhováním nekatolíků, poznáme nejlépe z toho, že r. 1656 bylo v Bzenci jen 175 rodin, tedy asi 1 000 obyvatel.

R. 1662 bylo město stiženo jinou pohromou; dne 18. května byl takový mráz, že zničil všechny vinice a obilí poškodil tak, že bylo třikrát tak drahé jako jiná léta. Kronikář napsal v Pamětní knize, že toho roku jednoho mázu vína ve všech bzeneckých horách nebylo.

Jen pomalu se zotavovalo město z těchto ran, pokoj však netrval dlouho. R. 1663 vnikli v září karpatskými průsmyky na Moravu Tataři, kteří pomáhali Turkům, a řádili nelidsky. Bzenčané zase hledali útočiště na Dúbravě a v horách.

R. 1675 řádil v Evropě mor, jímž od 17. října do 10. prosince zemřelo v Bzenci 64 lidí; denně bylo až 6 pohřbů. Hrabě Jiří Kryštof Proskovský zanechal po sobě památku tím, že postavil od r. 1696 do 1699 nynější farní chrám ve slohu raného baroka. Hlásá to dosud portál, ozdobený jeho erbem a erbem jeho manželky Marie Rozálie, rozené z Thurri a Vallesassina. Jiří Kryštof zemřel 15. září 1701 a po něm se stal pánem Bzence jeho syn Erdman Kryštof. Již roku 1702 postavil na místě starého hradu kapli, zasvěcenou sv. Floriánu, jež je skvostem baroka; obraz tohoto světce v bohatě vyřezávaném rámu nese jeho erb a erb jeho manželky Marie z Rosenberku.

Kaple jest okrasou města a celého kraje. Dvakráte, a to 2. července 1731 a 15. září 1915, byla bleskem zapálena a její věž i střecha požárem zničena, byla však zase opravena v původní podobě s charakteristickou ažurovou věží.

Zámek, jenž byl po zboření hradu postaven západně od města, podobal se podle dochovaného obrazu ponuré středověké tvrzi. Byl obehnán dvěma příkopy, mezi nimiž byla zeď s třemi baštami.

Starý zámek se nehodil již do doby veselého baroka, a proto jej dal hrabě Erdman zbourati a postavil v letech 1709 – 1710 nový skvostný zámek. Zámek byl o dvou poschodích v rozích se čtyřmi arkýři na způsob věží, z nichž byl krásný rozhled po okolí. Na nádvoří byla k zámku přistavěna kaple sv. Kříže s věží, na níž byly hodiny. Průčelí zámku hledělo do zahrady, jejíž vrchní část byla upravena po způsobu francouzském, dolní část byla zřízena na park anglický. Před zámkem byl květinový koberec s bazénem a velkými kamennými vázami, na nichž byly reliéfy s mytologickými výjevy. Po stranách byly kaštanové aleje a vzadu stinná šeříková zátiší s kamennými lavicemi. V dolní části parku byl postaven skleník, v němž se přes zimu přechovávaly palmy, stromy oranžové a fíkové a před nímž byl sad růžový s dvěma mytologickými postavami, Apollonem, jenž sedě opírá se o štít s erbem proskovským, a Venuší, opírající se o štít s erbem jeho manželky – pětilistou růží. Parkem protékal potůček, jenž napájel rybník s dvěma menšími a jedním větším ostrůvkem, na němž byl pavilon. Nescházely ani loďky k projížďce panstva za letních vlahých večerů. Zámku a parku s památnými lipami se obdivoval ještě na počátku 19. století topograf Řehoř Volný jako skvělé stavbě barokové, z jejíchž věží – jak píše – jest daleký rozhled po luzích moravských.

Hrabě Erdman zemřel dne 12. února 1753. Jeho dědicem se stal syn Leopold, jímž 29. července 1769 vymřel po meči rod hrabat Proskovských. Panství bzenecké přešlo na jeho ovdovělou sestru Arnoštu Salmovou-Neuburgovou. Byla to paní dbalá pořádku a čistoty města. R. 1775 dala poříditi „Urbární popis a fasii města Bzence“; poddaní se dělili na měšťany-rolníky, jichž bylo 16, měšťany-nerolníky – 168, baráčníky – 138, domkaře – 94 a držitele panských domů – 6.

Války napoleonské dolehly těžce i na Bzenec. Před bitvou u Slavkova i po ní procházely Bzencem oddíly francouzského, rakouského a pruského vojska, jež bylo město nuceno pohostiti. Od 23. listopadu 1805 do 4. ledna 1806 navštívilo Bzenec 6 700 pěších a 1 023 jezdců rakouského vojska a 2 710 pěších a 470 jezdců francouzského vojska, na jejichž pohoštění vydalo město 15 420 zl. 20 kr., jež mu byly po válce vyplaceny jen z části.

R. 1848 stal se majetníkem Bzence Vilém z Reichenbachu-Lesonic. Zámek postavený r. 1717 dostal stářím trhliny; proto jej dal zbořiti a jal se stavěti nynější zámek ve slohu anglické gotiky. Stavba byla dokončena r. 1856, není však úplná. Nad vchodem do zámku z nádvoří byla věž na 40 m vysoká, římsami a ohromnými gotickými okny rozdělená na tři patra. Končila se cimbuřím, pod nímž byly ciferníky hodin, a nad cimbuřím se vypínala ještě věž užší také cimbuřím ozdobená. Věž, nemajíc pevných základů, začala se kloniti, takže musela být stržena. Stavitel se zastřelil a hrabě Vilém byl ohromným nákladem, zaviněným podvody při stavbě páchanými, tak rozrušen, že skončil také sebevraždou. Po smrti Vilémově zdědila bzenecké panství jeho manželka Amálie, jež je odkázala své dceři Pavle, provdané za prince Alfreda z Löwensteinu-Wertheimu-Freudenberku ve Frankfurtě nad Mohanem. Roku 1917 byl zámek s panstvím prodán hraběti Magnisovi za 8 600 000 K.

Opuštěný zámek upadal, park pustl, kamenné lávky a vázy odvezeny do parku strážnického a mytologické sochy do parku buchlovického, kde opraveny jsou jeho nejpěknější ozdobou. Přesto však působí na nás park půvabem dávnobylosti dosud.

 

Samospráva města Bzence

Vývoj městské samosprávy lze podle privilejí a zápisních knih na radnici chovaných stopovati až do 16. století. Správu města vedla rada, jež se skládala z 12 konšelů neboli radních. Tyto konšely sadili podle narovnání s vrchností z r. 1499 občané svobodně. Konšelé se během roku v úřadování střídali. Úřadující konšel měl titul „purkmistr“ a proto v jednom roce se uvádí několik purkmistrů. – Po válce třicetileté byl purkmistr volen na delší dobu. Purkmistr s radou tvořili právo purkrechtní. Soudní moc vykonával fojt neboli rychtář, jejž jmenovala vrchnost a jenž s dvěma konšely tvořil právo rychtářské. Věci týkající se vinic, vyřizoval perkmistr neboli horný se šesti horníky, kteří tvořili právo horenské. Purkmistr, rychtář a perkmistr měli k pomoci městského písaře neboli syndika, akturára, jenž, pokud mělo město soudní moc, musel býti právníkem.

Zápisy do knih purkrechtních, rozdílových, horenských a protokolních se psaly česky, potom střídavě česky a německy, od konce 18. století německy; poslední německý protokol obecního výboru je ze dne 21. března 1866.

Nejstarší obecní rozpočet města se nám zachoval z roku 1720. Město mělo toho roku příjmů 1 329 zl. 51 kr. 2 den., vydání 1 250 zl. 10 kr., takže zbylo 79 zl. 41 kr. a 2 denáry.

Je zajímavé srovnati tento rozpočet s rozpočtem z roku 1932, kdy město mělo příjmů 466 567 Kč, vydání 747 157 Kč, takže zůstal schodek 280 590 Kč, jenž se uhradil 171 % přirážkou k dani činžovní a 250 % přirážkou k daním ostatním. Mimořádný rozpočet vykazoval v potřebě 2 820 000 Kč a úhradu v téže výši výpůjčkou.

Jména purkmistrů známe od 16. století, uvedeme však starosty z doby novější: Josef Orlický (1899 – 1911), Leopold Skála (1912 – 1919) a Josef Bunža (1919 – 1924).

Nynější městské zastupitelstvo má 30 členů. Starostou je od r. 1924 František Kučera a jeho náměstky Jan Kuchař a Karel Ventrča.

Členy městské rady jsou: Martin Antl, František Bezchleb, Jindřich Büchler, Josef Daněček, František Ruth, Bedřich Růžica a Jan Tvarůžek, členy městského zastupitelstva: Jan Ajmunt, Miroslav Dobrovský, Jan Goliáš, Josef Kučera, Petr Pospěch, Jakub Chytil, Jaroslav Václavek, Josef Altrichter, Antonín Hank, Miroslav Skála, Emil Frankl, K. Michalský, Josef Novotný, František Nevřivý, Jakub Jelínek, František Koutný, Petr Kožůšek, Bart. Holomek, Rudolf Švajda, František Jelínek.

Městským tajemníkem jest Antonín Válka, městským účetním Antonín Černý.

 

Vinařství, zelinářství a ovocnářství v Bzenci

JOSEF HANÁK

 

Vinařství v Bzenci jest původu pradávného a dostalo se sem z Horních Rakous, jak svědčí horenské právo falkenštejnské, zvané podle dolnorakouského hradu Falkensteina, jímž se spravovali bzenečtí vinaři. Ve sklepech hradu ukládali knížata a králové víno ze bzeneckých a jiných vinic, jak patrno z toho, že král Václav II. nařizuje komorníku Brunonovi, aby 20 sudů (200 věder) nejlepšího vína z Moravy odevzdal královské komoře a je na hrad Bzenec dopravil. Zvláště markrabě Prokop dlel častěji na bzeneckém hradě, roku 1395 dává svému purkrabímu Mikšíkovi z Rohu vinohrad blízko hradu v údolí ležící. Jiné vinice dal Ješku z Lukova. Není divu, že se Prokopovi v Bzenci líbilo. Byl dobrodružným, lehkomyslným rytířem a miloval nejen boj, ale i dobré víno, jež skýtaly bzenecké hory. Stav vinařství v době před třicetiletou válkou poznáváme z horenských knih a z urbáře. V městském archivu jsou dvě horenské knihy se zápisy od r. 1580 do r. 1661. Zapisovaly se do nich změny ve vlastnictví vinic. Dovídáme se z nich, kdo vinice držel, jakou měly cenu, jak draho se víno prodávalo, podávají nám krátce jasný obraz bzeneckého vinařství té doby. Shledáváme se tu s vladyky, rytíři i pány, kteří měli v Bzenci vinice. Uvedu aspoň známější: Fridrich st. z Žerotína a na Židlochovicích, Jan st. Kavka z Říčan, Vilém Zoubek ze Ždětína a na Habrovanech, po němž zdědila jeho vinice dcera Kateřina, jež je odkázala jezuitům v Uh. Hradišti, kteří si pod nimi postavili pěknou „búdu“.

Vinici v Bzenci měl také Václav z Ludanic, jenž ji věnoval své dceři Kateřině, manželce Petra Voka z Rožmberka, kteří ji darovali starším Jednoty bratrské.

V té době měl styky se Bzencem Šimon Lomnický z Budče, „korunovaný básník aneb rýmovník“, jak se sám psával. Měl zde bohatého strýce Tomáše Lomnického, městského písaře, a potom jednoho z nejzámožnějších měšťanů. Jemu věnoval r. 1415 knížku „Tobolku zlatou“, naděje se aspoň nějaké vděčnosti „z údolí nízkých rosu a ourodu vydávajících“. Ve svém Výkladu otčenáše vzpomíná Moravy, „kde osobně býval, z mládí slušný ferduňk míval“, zajisté u svého strýce v Bzenci, u něhož se mu dostalo rosy, co hrdlo ráčilo. Jak mnoho vína se asi tehda v Bzenci urodilo? V urbáři se čítá ze čtvrti přes tři bečky (bečka jest 10 věder); urodilo se tedy na 482 čtvrtích asi 15 000 věder. A jak draho se prodávaly vinice a víno? Průměrná cena čtvrti vinice byla 125 zl. a vědra vína 2 zl. Ceny ty se udržely až do XVIII. století; ze zápisu z r. 1722 se dovídáme, že se okolo sv. Martina prodávala bečka vína za 20 zl., okolo hromnic však za 30 zl. Poněvadž bylo víno znamenité a hojná poptávka, neboť obchodníci dojížděli do Bzence z Brna a z Čech až z daleka za Prahou.

V dobách válečných cena vína stoupala. Po vpádu pruském r. 1742 byla bečka vína 10 let starého bzeneckého za 150 zl., bečka 1 rok starého vína za 64 zl. Dobou ovšem cena vín i vinic stoupala. Vinice byly chráněny horenským právem, pořízeným podle práva falkensteinského. Jeho opis jest z r. 1735; překlad jest nekritický, písař jej nazývá chybně englštejnským, protože asi špatně četl rukopis, z něhož opisoval. Tresty byly velmi kruté. Uvedu aspoň některé: kdo vzal dva koly ve vinici, propadl 5 liber svého masa, kdo ukradl tři koly nebo dobré koly lámal, propadl hrdlem. Když se dva svadili, jsouce ve svých vinohradech, propadli pokutě 10 gr.; rovněž propadl hrdlem, kdo oblouk ukradl nebo pod zemí do svého vinohradu protáhl, kdo zralé víno kradl aneb na soumezí čili frydu, maje úmysl krásti, byl dopaden. Kdo víno před desátkem ukryl, propadl pánu všechno víno z toho vinohradu a mimo to byl trestán jako zloděj. Kdo o honu s koněm vjel do vinohradu, ztratil koně a pět liber masa. Hotař, jenž ořechy ve vinohradě srážel, ovoce trhal, víno kradl, propadl také hrdlem.

Těmito krutými tresty hleděli vinaři chrániti své vinice od svévolného poškozování a ničení. Myslím, že tresty byly jen na zastrašování, že se jich však za nepatrné přestupky nepoužívalo.

Velkou pohromou pro vinařství v Bzenci byla třicetiletá válka. Vinice většinou zpustly a byly dávány i zadarmo tomu, kdo se zavázal je ve stanovené lhůtě osaditi. Když nastaly pokojné časy, vinařství opět zkvétalo, takže r. 1728 byla plocha révou osazená větší než před válkou třicetiletou, totiž 14 lánů a 20 čtvrtí nebo 560 čtvrtí, tj. 340 ha.

Po roku 1848, v němž dávky z vinic byly vykoupeny, a každý mohl s vinicí nakládati po své vůli, bylo mnoho vinic změněno v pole. Ještě více uškodili vinařství škůdci révy z ciziny k nám dovlečení, pernospora, oidium a rozličný hmyz. V novější době, kdy se dovede těmto škůdcům čeliti, opět se v Bzenci vinařství utěšeně vzmáhá a víno se pěstuje asi na 90 ha. Bzenecké víno stále, i v novější době, požívalo chvalné pověsti. Uvedu aspoň několik dokladů: Karel Jurrenda, učitel Fr. Palackého a muž širokého rozhledu, uvádí ve svém Vlasteneckém poutníku, vydaném r. 1820, mezi znamenitostmi Moravy i bzenecké, polešovské a pavlovské víno. Topograf Řehoř Volný napsal o něm před sto lety: „Vinice většinou k jihu obrácené rodí víno, jež jest velmi silné, dá se dlouho držeti a náleží k nejznamenitějším v zemi. Nejlepší víno skýtá pahorek, na jehož vrcholu stál hrad Bzenec a jenž ještě uchovává slávu, kterou slynul v minulosti“. Z novějších pochvalných uznání, jež vynikající mužové vzdali bzeneckému vínu, uvádím aspoň básníka Adolfa Heyduka, jenž r. 1920 napsal svému příteli p. Leopoldu Skálovi: „Byl jsem oslavami (85 let) unaven, okřál jsem však Vaší Lipkou, s níž se jiná vína srovnati nedají“.

Pro svou výbornou kvalitu došlo bzenecké víno nejvyšších cen nejen na výstavách domácích, ale i světových.

Vinice jsou zdrojem obživy tisíců a ozdobou naší vlasti a proto zasluhuje vinařství všestranné podpory.

I zelinářství se pěstuje v Bzenci odedávna. Již v urbáři z r. 1604 se mluví o desátcích z okurek a z cibule, jež odváděli někteří zelináři jednak zámku, jednak faře. Nyní se pěstují v Bzenci všechny druhy zeleniny. Zvlášť dobrou jakostí vyniká bzenecký majorán, chřest, květák, petržel a cibule. Zelenina se prodává jednak na týdenních trzích ve čtvrtek a neděli, jednak ji rozvážejí Bzenčanky po městech a vesnicích západní Moravy a východního Slovenska.

Také ovocnářství se věnuje v Bzenci náležitá péče. Mimo obvyklé druhy ovocných stromů se pěstují i druhy jemnější, meruňky a broskve. Trhy na ovoce v době sezony jsou každý den.

Vinařské družstvo v Bzenci – zapsané společenstvo r. o.

MIROSLAV SKÁLA

 

Zemský vinařský spolek pro Moravu v Brně, jenž byl založen dne 11. září 1902 v Bzenci, přední a nejstarší vinařské obci na Moravě, dal v roce 1921 popud k založení Vinařského družstva, zapsaného společenstva s ručením obmezeným.

Ustavení se stalo dne 13. 2. 1921 v Hodoníně, kde mělo družstvo až do roku 1923 také své sídlo.

Začátky družstva byly velmi skrovné, neboť v roce 1921 mělo jen 57 členů se 114 podíly po 100 Kč.

Pro své velmi skrovné finanční prostředky nemohlo Vinařské družstvo v prvních letech vyvíjeti větší činnost.

Větší rozmach družstva počal v r. 1924, kdy na mimořádné valné hromadě, konané v Bzenci, bylo usneseno koupiti vinařský podnik p. Leopolda Skály v Bzenci. Podnik přešel do vlastnictví družstva dnem 1. října 1924 a jeho bývalý majitel byl zvolen za člena správního výboru a později za místopředsedu.

Koupí zmíněného vinařského podniku dostalo se družstvu vinných sklepů, potřebné sudoviny i zákazníků. Tak byla rázem rozšířena činnost družstva na prodej vín, jež byla již v roce 1924 lisována ve vlastních sklepích a kupována od členů vinařů na Moravě i na Slovensku.

Vzrůst družstva jest patrný z toho, že koncem roku 1924 čítalo družstvo již 136 členů s 969 zaplacenými podíly. V tomto roce bylo dosaženo pokladničního obratu 5 099 808,50 Kč.

Přístavbami byly místnosti postupně rozšířeny a vybudován nový sklep s bednárnou a místností pro uskladnění transportních sudů.

Další snahou družstva bylo získati v Bzenci vinice, na kterých by mohlo samo pěstiti vinnou révu a činiti pokusy s různými kvalitními odrůdami. Proto přikročeno k vlastnímu štěpování révových sazenic, kterých jest každoročně zaškoleno od 20 do 40 tisíců. Nyní má družstvo v Bzenci vinice v Prostřední hoře a na Starém hradě a mimo to vysázelo vinice na obecním pozemku v trati Maršálky a na farním pozemku v trati Prostřední hora. Tím obdělává družstvo asi 12 měr vinic mimo révovou školku.

Dnes plní družstvo svůj úkol jednak tím, že zaopatřuje a dodává vinařům všechny potřeby a přístroje pro viniční a sklepní hospodářství, jednak se stará o odbyt domácího vína a proto kupuje od vinařů hrozny a víno, jež po náležitém ošetření uvádí ze svých sklepů do prodeje.

Družstvo propaguje výhradně domácí vína proti vínům zahraničním a jeho hlavní snahou jest přesvědčiti konsumenty o výborné kvalitě našich vín, takže mohou s úspěchem konkurovati s nejlepšími víny cizozemskými. Poněvadž působnost družstva se vztahuje na celé území našeho státu a členy družstva jsou vinaři nejen z Moravy, ale i Slovenska a Podk. Rusi, uskladňuje a prodává vína ze všech vinných oblastí našeho státu. Za účelem propagace uspořádalo družstvo buď samo neb s Ústředním svazem čsl. vinařů několik nákladných podniků propagačních v různých místech, z nichž záhodno jmenovati: vinný trh čsl. vín v Bzenci v r. 1926, expozice na výstavách v Orlové v r. 1927, v Mladé Boleslavi i v Opavě v r. 1928, dále v Tišnově a na několika podnicích v Praze i v Brně.

Ve snaze usnadniti odbyt našich vín v průmyslovém kraji moravskoostravském, zřídilo družstvo v r. 1928 v Mor. Ostravě sklad vína ve Staré radnici a vinárnu v Nádražní třídě, kde se těší naše domácí vína a zejména víno bzenecké dobré pověsti a docilují žádoucího odbytu.

Rovněž byla za účelem usnadnění nákupu hroznů o vinné sklizni na Slovensku zřízena v Pezinku lisovna a sklad vína.

Družstvo spravuje za pomoci úřednictva čtyřčlenné ředitelství a dvanáctičlenný výbor.

Předsedou ředitelství byl od r. 1921 do r. 1923 František Ploskal, ředitel záložny v Hodoníně, od r. 1923 do r. 1925 Miroslav Skála, jenž jest od tohoto roku prokuristou družstva. Od r. 1925 do konce r. 1932 byl předsedou ředitelství dr. Josef Togner, prezident notářské komory v Olomouci, jenž nyní byl zvolen předsedou správního výboru. Tuto funkci zastával od založení družstva až do konce r. 1932 bývalý poslanec Rudolf Malík, rolník a vinař v Žarošicích, jenž jest také předsedou Zemského vinařského spolku na Moravě a předsedou Ústředního svazu čsl. vinařů. Od r. 1933 jest předsedou ředitelství generální ředitel R. Malík. V roce 1932 čítalo družstvo 367 členů s 2 360 podíly, tj. na kapitále 236 000 Kč. Rezervní fond dosáhnul výše 68 703 Kč a obratu bylo dosaženo v roce 1932 – 13 253 493,20 Kč.

Členové družstva jsou nejen praktičtí vinaři, nýbrž mnoho členů jest také z řad odběratelů a konzumentů vína – hostinských i privátníků a přátel čs. vinařství, a to ze všech míst našeho státu.

Úkoly družstva jsou dalekosáhlé. – Dlužno vzíti v úvahu, že Vinařské družstvo v Bzenci jest průkopníkem ve vinařském družstevnictví a jest také jediným větším vinařským družstvem v našem státě.

Snahou vedoucích činitelů jest, aby Vinařské družstvo v Bzenci si tento primát nejen udrželo, ale i přes všechny překážky a potíže se dopracovalo takových rozměrů a významu, aby mohlo svému účelu plně dostáti a tak se stalo skutečnou oporou a chloubou všeho čsl. vinařství.

Spořitelna města Bzence

Již v letech devadesátých na podnět městského tajemníka p. Jos. Karáska se uvažovalo o myšlence zříditi městskou spořitelnu. Ke zřízení spořitelny došlo však až v roce 1911, ačkoliv původní usnesení obecního výboru na zřízení spořitelny bylo učiněno již dne 16. ledna 1909.

Tehdejší poměry v obci nedovolovaly uskutečnění usnesení obecního výboru pro různé osobní záležitosti a hlavně pak z toho důvodu, že v městě stával již peněžní ústav – občanská záložna – na tu dobu dosti rozšířený a známý ústav, jehož předsedou byl tehdejší starosta obce p. Josef Orlický.

Než okolnosti vynutily si pak provedení usnesení obecního výboru, schváleného moravským zemským výborem již dne 29. května 1909, číslo 34 285, a tak spořitelna započala svoji činnost dne 1. března 1911. Místnosti úřední byly propůjčeny obcí v domě č. 85.

Prvním předsedou výboru stal se jako starosta obce p. Josef Orlický a členy ředitelství pan Bartoloměj Holomek, František Přerovský, Pavel Bič a František Bunža. Úředníky ustanoveni: p. Julius Urban, účetním a pokladníkem p. Antonín Černý, městský účetní.

Přes nepřízeň a nepochopení, se kterými se ústav setkal, bylo v prvním roce činnosti dosaženo 148 333,13 K vkladů a poskytnuto zápůjček v částce 140 871,32 K.

Další vývoj spořitelny byl sice pozvolný, avšak zato skoro stále pravidelně vzestupný. Spořitelna upevňovala své pozice, takže i v době světové války nebyly základy její nijak otřeseny a vyhovovala všemožně požadavkům doby. Státní převrat 28. října 1918, kterým docíleno bylo naší národní samostatnosti, byl přivítán s radostí a nadšením k další činorodé práci. Koncem roku 1918 vykazuje již 1 766 151 Kč vkladů a zápůjček 489 369 Kč.

Spořitelna zúčastnila se vydatnou měrou upisování Národní půjčky svobody jak z vlastních prostředků, tak i úpisy komitentů, podporovala další emise všech státních půjček, kolkování peněz, přijímání peněz na státní valutovou půjčku a tak pomáhala k osamostatnění naší měny. Veškerou tuto práci, ač vyžadovala značné námahy a zvýšené výkonnosti úřednictva, konala ráda a nezištně, jsouc si vědoma toho, že pracuje ve prospěch celku.

V následujících letech dociluje spořitelna dalšího význačného rozvoje, který se projevil zvláště po neblahém pádu Moravskoslezské banky a tím i její filiálky v Bzenci, s níž splynula svého času občanská záložna. Spořitelna města Bzence zůstala tak jediným větším peněžním ústavem v místě a činnost její se ve všech oborech spořitelních obchodů rozšířila. Z toho důvodu zakoupen též v roce 1924 pro vlastní účely dům číslo 326 od Moravskoslezské banky a místnosti vhodně provozu spořitelny upraveny.

Koncem roku 1932 vykazuje spořitelna již 12 913 200 Kč vkladů, 9 812 326 Kč rozpůjčených kapitálů a 845 699 Kč vlastního jmění – fondů.

Správu spořitelny v roce 1933 vedou:

– vládní komisař: p. JUDr. Josef Januštík, vlád. rada v Uh. Hradišti
– předseda výboru: p. Jan Tvarůžek, rolník
– předseda ředitelství: p. Jan Ajmunt, obchodník
– místopředseda ředitelství: p. Augustin Černín, obchodník
– členové ředitelství: p. Petr Pospěch, domkař a Jan Tvarůžek, rolník
– vedoucí úředník: p. Metoděj Mann

Spořitelna plní své poslání vytčené stanovami i jednacími řády a při tom pamatuje též na účely národní a všeužitečné patřičnými dotacemi, z nichž sluší jmenovati: zřízení jubilejních fondů ošacovacího a k podpoře chudobných studujících na odborných školách, příspěvek obci na zřízení koupaliště, na kanalizaci, chodníky a jiné.

Veškerou tuto úspěšnou práci by však spořitelna nemohla vykonávati, kdyby neměla důvěry vkladatelů, svých obchodních přátel a celé široké veřejnosti. Ti všichni jsou spoluúčastní na práci spořitelny a patří jim všem srdečný dík.

Bzenecké místní slavnosti

JOSEF HANÁK

 

Dne 10. srpna na sv. Vavřince konala se odedávna každoročně slavnost uzavírání vinných hor. Dopoledne byly bohoslužby v kapli sv. Floriána na Starém hradě, jichž se účastnila vrchnost i lid. Po nich se odebrali purkmistr, horný a rychtář do zámku, aby pozvali vrchnost na slavnost a odevzdali jí první zralé hrozny. Odpoledne ke třetí hodině se shromáždili městské honorace, hosté a lid před radnicí a za zvuku hudby šli na Starý hrad, kde byli uvítáni střelbou z hmoždířů. Vrchnost, honorace a hosté zasedli za stůl, jenž jim byl vyhrazen, a ženy hotařů jim připjaly kytičky a podaly zralé hrozny. Hudba se jásavě rozléhala po okolních vinných horách, mládež v přestávkách zpívala, rány z hmoždířů duněly, purkmistr a po něm i jiní hodnostáři pronášeli zdravice vrchnosti i hostům. Potom byl vztyčen na žerdi vích na znamení, že se nepovolaným vinice uzavírají. Teprve pozdě večer se vraceli rozjaření účastníci v záři pochodní za hudby a zpěvu k radnici, kde doslovem purkmistrovým se slavnost skončila.

Dobou tato starobylá domácí slavnost upadala. Roku 1930 vzala si odbočka Svazu čs. důstojnictva za úkol vzkřísiti ji v plném lesku, jak se konala v polovici XVIII. století, kdy rozkvět vinařství v Bzenci dostoupil vrcholu. Byly to pěkné a jímavé výjevy z minulosti Bzence, jež zasluhují zvěčnění, a proto zde aspoň jeden z nich reprodukujeme.

Jiná místní slavnost jest bzenecká pouť na svátek Nanebevzetí Marie Panny 15. srpna. Koná se velmi okázale. Z okolních farností přicházejí průvody s hudbou a s družičkami. Náměstí se zapestří žhavými barvami národních krojů, rozjásá se hudbou a zpěvy poutníků. Na náměstí jest plno bud s poutními upomínkami, hračkami a rozličnými lahůdkami, k nimž náležejí i bzenecké okurky, podle nichž se nazývá bzenecká pouť nepříliš básnicky poutí oharkovou. Pro mládež jest postaráno i o zábavu: kolotoč, houpačka, střelnice a jiné zábavní podniky mají ten den znamenité obchody. Odpoledne ke třetí hodině se rozloučí procesí u sochy Panny Marie na náměstí a ubírají se ke svým domovům. Jest to pouť u sv. Antonínka v menším rozsahu a stojí za podívanou!

Bzenecké lípy

JOSEF HANÁK

 

Zámecký park jest dosud pozoruhodný svými prastarými lípami. Kolik lidí se během věků obdivovalo s úžasem zvláště lípě větší, co vše bylo o ní napsáno a nabájeno! Byla prý již r. 1604 na 500 let stará, jak hlásá nápis na kamenné desce pod lípou z r. 1770. Zalévala se prý každý rok sudem oleje. Král Rudolf II. na cestě do Uher v jejím stínu prý odpočíval a bavil se s celou svou družinou, tělesnou gardou a plukem vojska. Jisto je, že již urbář z r. 1604 mluví o „velké lípě v rozkošné zahradě před vcházením do zámku“, tedy jako o něčem neobyčejném, z čehož možno souditi, že již tehdy byla několik set let stará.

Podle popisu dějepisce Mariana Ullmanna v rukopisném díle „Stará a nová Morava“ z r. 1764 vypadala větší lípa již tehdy tak, jako nyní. Byla rozvrácená vichřicí a podepřena dřevěným lešením. Z ramen lípy vyrostly od té doby větve, jež jsou vlastně velikými stromy. Nejlépe vystihl význam lípy i dojem, jímž působí, dějepisec Ř. Volný v topografii Moravy, vydané r. 1834, slovy: „V zámecké zahradě jsou ony pověstné lípy, z nichž obryně jest tak rozvětvena, že by prý mohla poskytnouti útulku celému jízdnímu pluku i s koňmi … Vkročí-li nenadále cizinec pod temné loubí větší lípy, již patrně zvetšelé, jímá ho úděs, pováží-li, že je snad družkou mladé Moravy, zestárlou v proudech dob, jež viděla mizeti.“ V jejím stínu bavilo se obecenstvo hrou v kuželky a tancem za zvuků kapely, umístěné na podiu mezi rameny lípy, jak to popisuje německý básník K. F. Hebbel, když r. 1853 navštívil Bzenec. Pohledem na lípy byl okouzlen buditel národa Fr. Sušil a opěvoval je v básni, jež začíná verši:

 

Každý rok se ještě zazelenají, každý rok plní vzduch vonným dechem svých květů, každý rok se rozezvučí bzukotem nesčetných včelek.

Přejeme s M. Ullmannem zvláště starší lípě „někdejší veselou zábavu ještě na dlouhé věky“. Byla svědkyní dob slávy i úpadku, dob radostí i žalu, jež prožíval Bzenec a celý náš národ. Ať stále svěží, stále bujná jest svědkyní jeho šťastné budoucnosti co nejdéle!

Tělocvičná jednota Sokol v Bzenci

JINDŘICH KOTAS a BOH. KUČERA

 

V památném roce 1932, stém výročí narozenin zakladatele sokolstva Dr. M. Tyrše, slavila naše jednota svou padesátku. Zrodila se v r. 1882, kdy Tyrš připravil na památku 20. výročí trvání Sokola první sokolský slet v Praze. Myšlenka jeho pohnula mnohou nadšenou myslí a tak i v Bzenci bratři Búbela, Drahokoupil a Rychman ustavili dne 11. dubna toho roku „Tělocvično-hasičskou jednotu Sokol v Bzenci“, jak svědčí „Stanovy“ i s „Řádem hasičským pro odbor hasičský při tělocvičné jednotě Sokol“.

Poměry v Bzenci nebyly novému hnutí příznivé. Město bylo toho času stranou většího ruchu národního, občanstvo nerado přijímalo nové myšlenky. Tak jedině si vysvětlujeme, že mladé hnutí u 40 cvičenců brzy ochablo, zvláště po odchodu bratří Búbely a Drahokoupila. Členstvo se poznenáhlu přeměnilo ve sbor hasičský, který brzy dobře zakořenil. (Bratr Rychman stal se později předákem hasičstva a po něm i pojmenována hasičská župa Rychmanova.) Jednota, nemajíc dostatek uvědomělého členstva, vedena byla vlastně jen na papíře. Strnulost tato trvala až do r. 1887, kdy náčelníkem stal se nadšený Robert Kolúch, obchodník se semeny.

Větší oživení jednoty znamená rok 1891, rok II. sokolského sletu v Praze. Na valnou hromadu Sokola pozván tehdy br. Ploskal, náčelník jednoty v Hodoníně, který podle zápisu „dojemnou řečí povzbudil přítomné bratry k větší ještě činnosti a nabádal k hojné účasti na sletu pražském“. Náčelníkem tehdy zvolen nynější čestný starosta br. MUDr. Rudolf Polášek. Nastal obrat k lepšímu. Cvičilo se horlivě, konány přípravy do Prahy, členstva hojně přibývalo. Cvičívalo se nejvíce na volném prostranství, na dvoře, kde se dalo. O povznesení ruchu sokolského zasloužili se nemálo také nově přistoupivší členové z jiných jednot, kteří přišli do Bzence za svým povoláním. Na prvním místě třeba jmenovati bratra Šelbického z Nových Benátek, který jako zkušený cvičitel získal si svou opravdovostí a ukázněností u členstva velké vážnosti. On prohluboval činnost v jednotě pravidelnými cvičeními, přednáškami a výlety do okolí, pěstoval družnost sokolskou stykem s jednotami okolními.

Sokol stával se a dodnes již zůstal v obci důležitou složkou vzdělávací a osvětovou.

Do Prahy na II. slet vypravilo se již 11 členů v kroji s praporem, z nichž 5 cvičilo prostná, 2 v družstvech, 1 závodil.

Toho roku dne 30. srpna měla jednota první veřejné cvičení na prostranství před nynější školou (dnešní park). Cvičení se skvěle podařilo, úspěch mravní i hmotný byl značný a podnítil členstvo k další obětavé práci. V zimě hrávána divadla.

Bratr Šelbický odešel, ovoce jeho práce zůstalo. Přicházeli noví obětaví bratři: Jánský z Chrudimi, Černý z Plzně, Kalina ze Sokola pražského. Chuti k práci bylo dosti, ale byly tu překážky technické, nebylo řádné tělocvičny. Cvičívalo se jako dříve na dvoře, v hostinci a také ve sklepě. Cvičící členové nelibě nesli toto stěhování a nastalo volání po vlastní tělocvičně. Konečně na valné schůzi 28. října 1894 zvolen stavební odbor a na základ složeno hotově 150 zl. K dalšímu získání peněz vydal odbor propagační leták, aby příznivci a vlastenci dary a úpisy umožnili co nejdříve stavbu sokolovny. Leták ten podepsali toho času MUDr. Rudolf Polášek jako starosta, Rob. Kolúch, náčelník, Karel Janský, jednatel. Na radu stavebního odboru zakoupen v Olšovské ulici dne 25. března 1895 dům č. 302 (nyní dům br. Fr. Kouby, ředitele měšťanské školy) za 800 zl. jako stavební místo. Dary i úpisy scházely se však liknavě a členstvo muselo se i nadále spokojiti s malou a nevhodnou místností u stavitele J. Rychmana, z níž se platilo nájemné.

Čas přinesl částečné rozluštění. Město otevřelo v roce 1898 novou měšťanskou školu a uvolnilo Sokolu tělocvičnu pro večerní cvičení. Stavební místo jako maličké prodáno za 1 007 zl.

Toho roku oslavila jednota velmi vhodně 100. výročí narozenin Otce vlasti, Fr. Palackého. Trvalou spolkovou místností byla restaurace u Goldmanů, dnešní Lidový dům. V r. 1899 měla jednota 82 členů, z nich 56 činných, 1 zakládající, 25 přispívajících. V dubnu r. 1904 ustavil se dámský odbor Sokola a tím získala jednota nové pracovnice.

Život sokolský stává se rok za rokem rušnějším, slety sokolské jsou četněji obesílány, členstva přibývá. Jednota účastní se nejen podniků domácích, ale i přespolních a vzdálených. Mládež prošlá školou měšťanskou je odchována vlastenecky a hlouběji, je tedy novým směrům přístupnější a rozmnožuje tak slibně řady sokolské. Rakousko je jí trnem v oku. Nepodléhá snadno nástrahám Vídně, odkud stupňují se centralizační snahy.

Nadchází r. 1914. Morava chystá velkolepý, ale nebezpečný svátek sokolstva v Brně. Atentát sarajevský nedovolí provedení celého programu sletového. Sokolstvo se rozletuje v předtuše těžkých dnů. Válka zavolala bratry na bojiště. Mnozí padají pod tíhou persekuce, jiní na bojišti, šťastní v zajetí obracejí zbraň proti zákopům rakouským … slova se mění v činy … vzrůstají řady legií.

Doma převzali vedení sestry se stařešinou br. Rychmanem. Přešla lítice válečná, zbytky bratří vracejí se ze všech končin světa. Hlavy jsou plny odvážných plánů v nové československé vlasti. Je příliš úzká sborovna jednoty, je malá tělocvična školní, není vhodného místa v přírodě. Přibývá členstva, je chuť ke kulturní práci, není vhodného sálu, není divadelního jeviště v celém městě. Je však dosti peněz (třebaže méněcenných), je nadšení. Hledá se správné východisko – postaviti si vlastní stánek.

Na konci města stál panský, zpustlý hostinec, kdysi pivovar. Měl pěknou – jedinečnou ve Bzenci – zahradu, okolo pole, stodolu, místo pro příští úkoly vhodné. Svolána valná schůze jednoty do kasáren, kde pro věc bojovali bratři Kotas a Olšina. Ač narazila myšlenka na hospodářské zájmy některých bratří, přece dobrá věc zvítězila, vypsaná půjčka vynesla přes 100 000 Kč, pivovar r. 1921 na jaře koupen za 186 000 Kč. Celý výbor jednoty a veškeré členstvo neúnavně pracovalo ve dne v noci, na podzim toho roku odevzdána sokolovna svému účelu. Zřízeno kino.

Bzenec začal žít kulturnějším životem. Pokrokové korporace uchylovaly se rády pod sokolský krov, umožněno je zde hráti divadla, konati přednášky, pořádati výstavy hospodářsko-vinařské v ohromných sklepích sokolovny. Stodola shozena, čímž získáno krásné cvičiště pro léto. Vystaveny sprchy volně přístupné všem členům. Zahrada restaurační upravena a zařízena, v jejím stínu najdou příchozí do Bzence všestranného občerstvení.

Má tedy jednota vše, čeho si přála. Vzrostla letošním rokem na 310 členů, z toho 123 žen. Má 13 dorostů, 10 dorostenek, 134 žactva.

Její dnešní výbor je složen takto:

– čestným starostou mnoholetý zasloužilý starosta MUDr. Rudolf Polášek
– starostou Jindřich Kotas, učitel
– náměstkem Jan Kuchař, rolník
– náčelnicí Marie Strážnická, absolventka obchodní školy
– vzdělavatelem Boh. Kučera, odb. učitel

Členové výboru: Bohumil Babák, mechanik, G. Černín, obchodník se zeleninou, Ant. Gazda, pokladník spořitelny, Stan. Jírovský, rotmistr, Metoděj Mann, správce spořitelny, Fr. Ruth, knihkupec, Ctibor Šťastný, odb. učitel, Václav Vyžďura, praporčík.

Většina členů výboru pracuje neúnavně již celých 12 let od koupě, jsouc svorně podporována veškerým členstvem. Litovati jen dlužno, že ještě mnoha povýšencům se nové hnízdečko sokolí nezalíbilo a že raději dávají přednost sobeckým nebo stranickým choutkám jednotlivců, zapomínajíce, že: Jedinec nic, celek vše!

Jiné korporace v Bzenci

Městskému osvětovému sboru, který organizuje společné státní oslavy a který věnuje plnou péči činnosti přednáškové, obecní knihovně atd., pomáhají na tomto poli práce různé místní korporace.

Je to jednota československé obce legionářské, která v duchu zahraničního odboje a jeho vůdce T. G. Masaryka naplňuje drobnou prací své poslání. Všímá si péče sociální, koná přednášky atd. Předsedou je František Tomeček, jednatelem Rudolf Krutský, pokladníkem Emil Jakob. Členů je 35, z toho 25 ruských, 6 italských a 4 francouzští legionáři.

Dále odbočka Svazu čs. důstojnictva, která sdružuje 27 členů – aktivních, záložních i důstojníků ve výslužbě – pořádá přednášky i divadelní představení. Velký úspěch měla historická scéna „Uzavírání vinných hor“, kterou upozornila široké okolí na středisko moravského vinařství. Nyní je předsedou velitel místního děl. pluku č. 125 pplk. R. Sembratovič, jednatelem pak již od ustavení odbočky tajemník Antonín Válka.

Začátkem r. 1928 založen byl vzdělávací spolek „Světlo“, který vzrostl do dnešního dne na 75 členů. Vyvinuje především činnost přednáškovou. Zve význačné pracovníky, aby tak umožnil svému členstvu i veřejnosti vyslechnouti poučné a odborné výklady. Předsedou je Jan Máca, jednatelem Alois Fridrich a pokladníkem František Pařízek.

Je třeba připomenouti také Obchodní grémium v Bzenci, které je sice korporací stavovskou, sdružující členstvo ze Bzence, Domanína, Písku a Těmic, ale podporuje také snahy kulturní. Založeno bylo v roce 1929 a starostou je od počátku Ant. Hauk, železničář v Bzenci, jeho náměstky jsou Václav Křivánek a Augustin Černín. Členů má 214.