Série článků Bzenecko od pana Dr. Josefa Cvrčka vycházela v časopise Český lid v prvních letech 20. století. Zde naleznete díly III. až VIII. (díly I. a II. jsou na tomto webu již zveřejněny). Použité díly byly vydány v roce 1905 (roč. XIV, str. 342 – 344, 380 – 387, 420 – 422).

Bzenecko – díl III. až VIII.

Lidopisné obrázky z moravského Slovácka.

Napsal: Dr. J. Cvrček.

 

Díl III. – Pranostiky, hospodářské a jiné zvyky.

– Příchozí ze mše na Novy rok zastaví se u dveří a říkají přání novoroční takto: „Vinšuju vám ščasné a veselé svátky, co sme si na milém Pánu Bohu vyžádali, předně zdraví, pokoj svatý, po smrti království nebeské. Pochválen buď Ježíš Kristus.“

– Má-li kdo štěstí na Nový rok, má je po celý rok.

– Dne přibude „na nový rok o slepičí krok“.

– V sobotu musí slunko vysvitnouti, třebas jen na chvilku: je to den Panenky Marie.

– Den před sv. Třemi králi světí se voda tříkrálová; svěcenou křídou napíše se na dvéře K + M + B (Kašpar, Melichar, Baltazar). „Na Tři krále o hodinu dále.“

– Dne 2. února světí se hromničky, jež se rozsvěcují, když někdo-umírá, aby měl lehkou smrt; při bouřce pak, aby hrom neudeřil do chalupy a aby ji nezapálil. Hrom se podle lidí dělí na horký (zapaluje) a studený (nezapaluje, objevuje se v tak zvaných „hromových kamenech“). „Na hromice o dvě více“.

– Na sv. Blažeje (3. února) světí se chléb a kousek z něj zastrčí se do střechy, aby nechytla.

– Na sv. Hátu (5. února) světí se voda, kterou kropí se pole a zahrady, aby jim ščúři a žúžel všelijaká neškodili. Pořekadlo: „Svatá Háto, prosím za to, nedopúščej našemu příbytku, ani našemu dobytku.“

– Na sv. Longina (15. března) má se sázeti přísada, aby „ju nežraly húsenky“.

– „Fúká li větr dopoledňa“ na sv. Josefa (19. března), bude „fúkat“ až do sv. Jana (16. května).

– Na sv. Floriána (4. května) mají se rozhrabávat „krtičince“ na lukách.

– Na Velký pátek nemá pršet, sice bude žíznivý rok. Ráno má si každý vodou z potoka umýt tvář i tělo, aby nedostal „prašívky“; i krávy a ostatní dobytek má se polít vodou z potoka. Mytí to děje se na památku, že Pán Ježíš pokřtěn byl od sv. Jana Křtitele vodou z řeky Jordánu. Zemí nemá se hýbat, protože tělo Páně v ní odpočívalo.

– Na sv. Marka (25. dubna) mají se sázeti jádra okurková, když je hodně hodin.

– V Boží hod velikonoční světí se v kostele vajíčka a buchty. Slupky z vajec svěcených házejí se na přísadu, aby se „udařila“ a dobře rostla.

– V den 1. května zastrkuje se do střech „haluz střemchová“, aby tam nechytlo. Chlapci stavějí „máje“; na samém vršku jsou různé předměty zavěšeny; kdo z chlapců vyšplhá se vzhůru, může si vzít jeden předmět. Lezení „hore“ opakují se tolikrát, až nahoře nic nezbude. Potom si chlapci s děvčaty zatancují kolem máje, třeba i bez hudby; chlapci dovedou tak pískat do tance, že muzikantů není ani potřeba.

– Na den nalezení sv. Kříže (3. května) stavějí se křížky ze dřeva páleného o bílé sobotě na pole a zahrady, aby je krtice (krtci) nerozrývaly.

– O Božím Těle, o Vzkříšení a při slavných průvodech nosili radní páni nad knězem, nesoucím Nejsvětější Svátost oltářní, „ponebí“, (nyní říkají „baldachýn“). Na ramenou měli přehozené dlouhé červené pláště, u krku sponkou zapjaté. Dřív měli za to od obce odměnu, jak dokazují účty obecní z r. 1832, že „vydáno pánům radním od ponebí při Božím Těle — 54 kr.“ – na každého — byli čtyři — přišlo 13 1/2 kr. Nošení ponebí dosud se zachovalo; kromě toho radní páni v červených pláštích při slavných službách Božích při hlavních částech mše sv. kráčejí ze sakristie k oltáři.

– Když na sv. Medarda (8. června) prší — „voda břehy vrší“. Prší-li na první svatodušní svátek, bude velká neúroda, „jako když práznú slámu mlátí.“

– „Září víno vaří, říjen víno pijem.“

– Štědrý večer oslavuje se docela prostě, bez stromečku, bez ryb; jídlo úplně postní. Před polévkou hospodyně před každého na talíř položí na oplatek jádro ořechové s medem. Hospodář po modlitbě stočí oplatek s jádrem a medem a vážně praví: „Pane Bože nebeský, dej nám všem dočkati ve zdraví příštího ščedrého večera.“ Po polívce položí se na stůl krupičná kaše medem a tvarohem posypaná, zeleninová omáčka, koláče, buchty, ovoce. V deset hodin jdou všichni spát, aby mohli na Boží Hod vánoční jíti na jitřní. Na Boží Hod vánoční má každý přítomen býti třem sv. mším. O štědrém večeru chodí pastýř po ulici, troubí a „řóchá tatarem“. Žena jeho dostává od hospodyní „výslužku“, koláče, buchty do nůše na zádech.

– Na den sv. Jana (27. prosince) před mláďátky světívalo se a dodnes světí se víno. Že víno v tento den světívalo se dávno, dovídáme se z účtů obecních z r. 1721: „na svěcení svatojanského vína 8 másů po 4 kr.“, a r. 1732 vydáno „na 8 másů vína k svěcení 28 kr.“ Lid považuje víno za nápoj posvátný a svěcenému vínu přikládá zvláštní moc léčivou. Vína toho má každý „okusiti“ a pak „hadi, ščúři, žúžel jedovatá“ nemohou mu uškoditi. Nalévá se svěceného vína do bečky s vínem, aby „Pán Bůh požehnal na stokrát víc!“ Co se vína nevypije, schová se na zvláštní případy: Když člověk náhle onemocní, nebo se o něj pokouší „šlak“, pomůže mu tření spánků svěceným vínem. Jest dobrým prostředkem proti „mrcha lidem“; když se kráva otelí, nalije se svěceného vína do nápoje, „aby jí nic zlého neuškodilo“.

Kromě všeobecně známých koled vánočních „Narodil se Kristus Pán“, „Neseni Vám noviny“, „Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně“, zachovala se v Olšovci koleda, ale beze vší pochyby neúplná a značně zkomolená:

„Strunka, strunka — zelená jablůnka, sedí pod ňú pastuškové — ijú kasu z hrnca.
Přiletěl k nim anděl: Esli nám nedáte, všecky hrnce potlučeme, co v polici máte!“
 

Na moravském Slovácku svátky Velikonoční jsou nejveselejší dobou roční, aspoň pro děti. Svátky těmito přiblížila se „šlahačka“, jeden ze starodávných zvyků. Když jinde na jaře děvy vynášely ze vsi Mařenu a do vody ji házely, když vítaly příchod jara, těšily se slovácké děti, chlapci i děvčata, na nové šaty a na „šlahačku“. Každá i nejchudší matka dbá, aby děti aspoň o Velikonocích oblečeny byly svátečně do nových šatů: „Pujdú na šlahačku, musijú se trochu spravit. Šak chodili celý rok jak neznahaňbové“ (skoro nazí, s roztrhanými šaty). Šlahačka jest právem i povinností dětí; udržují šlahačkou přátelství rodin. Kdyby některé „děcko“ nepřišlo, bylo by to důkazem, že „staří se hněvajú“. Děti v nových šatech se „žilou“ v rukou jdou po rodině (krevní příbuzní) „šlahat“! Jinde šlahačce říkají „mrskut“, „mrskout“, „šmerkust“, „šmerkousc“, „pomlázka“. Názvy tyto všecky jsou případně voleny: šlahačka a mrskut od šlehání a mrskání, pomlázka od omládnoutí, že žíla omlazuje. Lid sám vysvětluje si vznik šlahačky takto: „Když Pán Ježíš vstal z mrtvých, sešlo se v Jeruzalémě veliké množství lidí, aby popatřili na zázrak, jenž se v ty dny stal. Zvěděv o tom vladař, rozkázal svým služebníkům, aby lid rozehnali a pruty zmrskali. Služebníci vykonali rozkaz pána svého; křesťané však ustanovili se na tom, aby ten, kdo byl křesťanem, na důkaz, že je vyznavačem víry Kristovy, ukázal při každém vstoupení do shromáždění věřících vajíčko červeně zbarvené.“

Odtud jest obyčej, že šlahačkáři dostávají darem vajíčka červená. Šlahačka trvá po dva dny: v pondělí a úterý velikonoční. V pondělí je „chlapecká“, kdy chlapci „mají právo“. V úterý mají právo děvčata a to jest „šlahačka děvčacká“. V pondělí říkají chlapci děvčatům: „Naša platí, vaša drží“; v úterý je opak. Šlehají-li žilami chlapci děvčata, mají držet bez odporu; totéž druhý den platí o chlapcích a i staří jsou rádi, když je mladí „pohladí“ žilou.

Díl IV. – O lidech, kteří přicházejí za výdělkem.

Do města i do dědiny přicházejí lidé, aby něco prodali, aneb aby něco správou si vydělali. Jsou to: říčičáři, drátaři, sklenkáři, smolaři a vápenčáři.

Říčičáři prodávají říčice (cedník, síto – pozn. přepisovatele) a sila a provolávají při tom: „Kupté říčicé, spravit dejte síta héj!“

Drátaři z liptovské nebo z turčanské stolice spravují rozbité hliněné nádobí a volají takto: „Dajtě dratúvat héj!“ Prodávají i pasti na myši.

Sklenkáři z moravských Kopanic (Kopaničáři) volají: „Kúpjá sklenky, koštýře, prosím pekne, kúpjá“.

Smolaři: „Kolomáz, kolomáz!“

Vápenčáři rozváželi vápno a nabízeli je ke koupi: „Vápo, vápo, vápo, váp!“ a prodávali je na mírky (asi 2 litry) dřevěné.

Díl V. – Pověry, pověsti a paměti starých lidí.

A. Pověry:

a) O můře:

Můrou jest člověk za trest. Ani nechce a musí přece v noci „cuckat krýv“. Člověk, kterého „múra tlačí“, nemůže dýchat, hubení a chřadne. Nemůže-li můra na člověka, jde do lesa na stromy. Můra se protlačí třeba „aj klíčovú dírkú“. Než vleze do sednice, tož vykuchá ze sebe střeva, a teprve když jde zpátky, zas je do sebe dá. Když však „negdo na ňu čúhá a střeva v ječmenných plevách oválá, tu ona nemože je dát do sebe a umře“.

K nějakému člověkovi chodila taky můra. Probudil se a slíbil jí skyvku chleba. Druhého dne přišel si pro chleba jeho nejlepší přítel.

Dvanáctiletý chlapec měl rovněž trápení od můry. Rodiče jeho poslali ho k muzice, aby zvěděli, je-li to opravdu můra. Druzí chlapci měli dávat na něho o půlnoci pozor. Chlapec byl vesel, tancoval, dováděl a najednou — ztratil se ven. Nikdo si toho nepovšimnul; až za chvíli šli ho hledat a našli jej celého ztrápeného na dvoře. „Proč šél’s ven?“ ptali se ho. „Nevím, ale když to na mne tak volalo!“

b) O zloději:

Zloděj může uspat, omámit kohokoliv, aby mohl bezpečně krásti. Omámil jednou mladého sedláka i jeho ženu; nevěděl, že je u nich noclehář. V noci zloději přišli, vyvedli z chléva koně, zapřáhli a naložili plný vůz obilí. V tom vyjde noclehář a ptá se jich, co dělají? Když neodpovídali, věděl hned „kolik uhodilo“ a šups do sednice zbudit hospodářa. Ten ale ani hni, jak zabitý ležel. Potom omyl mu obličej vodou, a procitl. Vyšli ven — ale „kde bylo zlodějom konec“!

c) Hádání se sítem:

Má-li někdo podezření na někoho z krádeže, anebo odejde-li někdo z domova bez vědomí rodičů, a nemohou-li zloděje neb odešlého najíti, vezmou útočiště k hádání se sítem. Na síto do „lubu“ (dřevěný okraj síta) zapíchnou nůžky jednou špičkou; síto vezme se za druhou špičku na prst a říká se evangelium sv. Jana: „Na počátku bylo slovo, slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo“; při posledním „slovo“ otočí se síto na prstě, nůžky volnou špičkou obrátí se k té straně, kde je zloděj aneb uprchlík z domova. A dle toho znamení vypátrali zloděje, shledali se s uprchlíkem.

d) O čarodějnici:

Když se kráva otelí, přijde do domu čarodějnice „něco si vypoščat“. Když se jí to nepodaří, pokradmu aspoň na dvoře si vezme, Má-li jen malý kousek, může učarovati. Kráva přestane dávat mléko, poněvadž „bosorka ju odojuje“. Jestli se nemůže smetana v „maslínce“ utlouci, rozpálí se pec a nestlučená smetana hodí se do ní. Čarodějnice přijde, neboť ji pálí celé tělo. Jiná rada o stloukání. „Maslínka“ vypláchne se tříkrálovou vodou a svěcenou vodou, a smetana utluče se snadno.

e) O bídě:

Lidé bubnovali nožem, vidličkou nebo lžicí, která na stole jest — „svolávati bídu do dortlu“. Říkalo se, že ostatně bídy jest už jenom kousek; každý chudák ubere jí trochu: čím tedy více chudáků, tím méně bídy.

f) O kukačce:

Kdo slyší po prvé kukati kukačku a má něco peněz u sebe, budou se u něho peníze držet po celý rok.

g) O kýchnutí:

Třikrát po sobě kýchnouti jest křesťanské a dotvrzuje pravdu slov právě mluvených.

h) O stáří rostlin a zvířat:

Lid si vypravuje: Nejstarší je dub – ten spadne za 200 roků. Jelen v haluzích jeho najde smrt. Havran „paství se“ na těle jelenově.

ch) O klekanici:

Matky říkají dětem, aby před klekáním přišly domů, poněvadž by je mohla vzíti klekanica.

i) Ostatní:

O Peruchtě vypravuje se, že chodí před štědrým večerem po lidech, páře jim břicha a cpe tam slámu.

O dušičkách sejdou se o půl noci všichni v tom roce zemřelí, aby v kostele slyšeli mši svatou. Dostane-li se mezi ně někdo živý náhodou, musí jíti k oltáři pozpátku, jinak by ho mrtví roztrhali.

 

B. Pověsti:

a) O čertu (čerchmant):

Lid vypravuje o kotouči prachu, jenž tvoří se na silnicích při větru, že v tom lítá čert (ďách, rachvala). Hospodář jakýsi vrazil do kotouče prachového svůj „křivák“, až to zakviklo. Křivák jeho ztratil se v kotouči. Večer seděli při večeři. Najednou po zemi „klap, klap, klap“; bylo slyšeti kroky jak koňského kopyta. Hospodář najednou zakřikl a sáhnul si na lýtko. Čert vrazil mu tam jeho křivák se slovy: „Tu máš oplátku!“

b) Hledání pokladu:

O člověku z devátého pokolení je pověst, že „musí najíti veliký poklad v zemi zakopaný“. Hledali na jistém humně, ale stejně pak nic nenašli.

f) Žilkův dub:

Žilka byl neobyčejně smělý a odvážný pytlák v lesích panských ve Bzinku a na Dúbravě. Byl taky loupežníkem. Ubližoval jen „pánom“, lidem ne a podporoval je. Byl neporazitelný: kulky „odrážaly“ se od něho, anebo je chytal do ruky, nabíjel a jistou ranou střílel na své pronásledovatele. Jednou však přišel na panství nový mládenec, velice chytrý. Jakmile spatřil Žilku, utrhl knoflík skleněný od vesty, potřel mastí z ucha, střelil. Žilka byl mrtvý. Spadl u duba, který pak „Žilkovým“ nazván.

Dle jiné pověsti byl pod tím dubem stan Žilkův. Na dubě měl zavěšený meč a přilbu, když táhl do pole proti Strážnici (Roku 1605 za vpádu Bočkajovců do Moravy z Uher bylo požárem zničeno celé město i s kostelem. Zvony žárem roztavené zasypány byly rumem a prstí; pasoucí se vepři rýpajíce do země, objevili zbytky zvonů).

h) O koruně uherské vypravují, že je železná a je zakopaná někde u „třech keřů“.

 

C. Paměti starých lidí:

Pamětníků na vojny francouzské za doby Napoleona I. už není. Ale lidé nejstarší slýchali od svých dědů vypravovati o „francúzkých“ vojnách z r. 1805—1806, kdy zdržovali se francouzští vojáci na půdě bzenecko-olšovské. Také zápisy archivu městského objasňují nám pobyt Francouzů ve Bzenci, rovněž i útraty za přípřeže, stravování zdravých i nemocných, jak Francouzů, tak i Rusů. Na tomto místě sdělím jen paměti ústní, jak jsem je slýchával vyprávěti od svého stařečka.

Ležení vojenské Francouzi měli na rovině pod Kněžíma Horama, kde stojí dnes socha sv. Ignáce z roku 1819. Z panského sklepa dodávali jim vína. Na „sádkách“ pod vinohrady našlo se několik stříbrných peněz, hromady kostí a různých zbraní. Špehové vypátrali, že blíží se ruské voje. Z ležení ihned vtáhli do města a usadili se v domech; do některých domů až 17. Domácí museli jim všecky pokoje vyprázdnit, vařit, obsluhovat. V jednom domě ve Vracovské ulici usadil se „vojanský pán, co měl pod opatrnosťú kasu“. Najednou, kde se vzali, tu se vzali: byli tu „naši“. Francouzi „viďa to“, hned pryč. I na kasu zapomněli. Už byli asi půl hodiny za městem „u Nového světa“ — a „hybaj“ zpátky pro kasu. Tak, tak že ji ještě uchytli. Už tu byli naši. Ti za nima, stříleli po nich, ale kasu nedostali. Ve spěchu však Francouzi zanechali po domech mnoho soukenných modrých plášťů, jež potom nosili naši předkové až do roztrhání. Válka r. 1866 s Pruskem utkvěla dobře našim otcům v paměti.

Oddíl pruského vojska tábořil ve stanech na rozsáhlém náměstí, kde byly veliké zásoby kávy a potravin. Za pobytu jejich vypukla „chořela“, a ve strachu před ní utekli Prušáci sebravše, co mohli ze zásob, ale mnoho ještě zbylo; to rozebrali si lidé jako náhradu za útrapy, které činili jim Prušáci. O choleře vypravovalo se dlouho, že páni, „panáčci“ (kněží) a židé sypou „cosi“ do studní, aby trávili lidi, jichž prý bylo tehdy mnoho. Tak zvaní „krónvotři“ chodili po domech s „lékama“, jež lidé měli užívat. Ale mřeli; byl to jed.

Na rok 1848 pamatují se lidé velice málo, i ti, kteří bojovali v poli v rušném tomto roku. Jen toho rádi vzpomínají, že mohli svobodně chodit na hon a střílet zvěř a že z robot museli se vykupovati. Do rukou mých dostaly se soukromé zápisky měšťana bzeneckého Š. S., z nichž uvedeny jsou tyto zprávy: »Roku 1847 —1848 bylo velice draho. Měřica rži byla za 12 zl., ječmene za 9 zl., žito stálo 14 zl., čočka a hrách 18 zl. stříbra, turkyň 12 stř., brambory 8 stř. i více. Oves 4 zl. 30 kr., cibule 12 zl., plevy marijánkové 25 zl. a výše, semeno mrkevné 70 zl. i 100 zl. a nebylo k dostání za tu cenu! V máji přišla rýž na 20 zl., žito 27 zl., ječmen 14 zl., hrách 26 zl., čočka 26 zl. Potom přišlo obilí od krajských úřadů; měřici dostali za 14 zl. rži, žita za 16 zl. a museli se čtyři o ni rozděliti. Při tom byl veliký hlad mezi lidem. Každý den chodilo — to je málo 100 — i s dětma na „ptaní“ (žebrotu) lidu moc a nebylo možná každému dát. Lidé kupovali od „minářů“ prach a otruby a pekli sobě chleba. Jak bylo jen jaro, tož pařili kopřivy, trávu „všelijakú“ a taky co byla pěkná otava. Pak ale přede žňama v Slezsku padla manna, že si jedni nasbírali, až dvě měřice, až po Holešov. Při Holešově jen něco málo. To byl od Boha hrozný zázrak.

Roku 1848 byla revoluce ve Vídni 11. března. Při tom páni pozbyli roboty, desátky a platy. Potom povstala vojna se Sardinem.“

 

Díl VI. – Hry a zábavy.

a) Hry chlapecké.

V míč (haban) hraje se takto: chlapci opatří si míč a liskanku (pálku), rozdělí si hřiště na předek, kroky a zadek. Pár chlapců stojí vpředu, pár na krokách, třetí dvojice v zadu. Jeden z předních hráčů nadhodí míč, druhý zasáhne míč liskankou, a míč letí hodně daleko. Hráč s pálkou běží až k zadku, zaklepe na kámen a běží zpět ke krokům. Hráči zadní snaží se zachytiti míč v letu, což je konec hry, a dvojice se vymění. Letí-li míč a hráči zadní jej nechytnou, snaží se běžícího „předka“ trefiti kamkoliv na tělo až do kroků. Podaří-li se to, je konec hry.

Za pas: dva chlapci chytnou se do křížku a snaží se jeden druhého povalit na zem. Kdo je „hore“, zvítězil.

O knoflíky: buď bije se jimi o zeď, a čí nejdále zaletí, vyhraje.

Další hry: skoky do výše, do šíře, hloubky a dálky; skok o tyči. Na jaře před setím a na podzim po žních pouštějí draka. V létě rádi se koupají v řece Moravě větší, menší v potoce nebo ve Svodnici. Čas na koupání je určen pořekadlem: „Na sv. Duch, do vody buch! Na Boží Tělo, do vody smělo!“ V zimě stavějí „panáka“ ze sněhu (sněhuláka), klouzají se nebo bruslí na ledě a jezdí z kopce na sáňkách. — Asi před 50 lety byl oblíben zvláštní druh sáněk, říkali jim „panakrlata“. Vespod prkno na dvou obručích vpředu vzhůru zahnutých. Na prkně se stálo. Jezdci i jezdkyně opírajíce dlouhou, zašpičatělou tyčí o led, uháněli s větrem o závod.

 

b) Hry a zábavy děvčat:

Menší spokojí se jakoukoliv zábavou; panenka, hadříček, kus papíru lesklého zabaví mysl dětskou třeba po dlouhou dobu. Na „schovávku“ je oblíbená hra dívčí; ty, které chodí už do školy, hrají si s kamínky, vzhůru je vyhazujíce, a buď na dlaň a na vrchní část dlaně, na prsty chytajíce; různé uspořádání této hry je zajímavé a vyžaduje značného pozoru a dovednosti oka i ruky. Házení míčem o zeď, nebo v kole zabaví školačky velice dlouho. Hry děvčat střídají se s popěvky a říkadly: „Kolo, kolo mlýnské, za čtyry rýnské; kolo se nám polámalo, udělalo „bác“. Na „bác“ sednou si dívky do dřepu. Jiná hra „na kolo“. — „En ten, týny, sauraka týny, sauraka tyky tak: buja, buja ven (nebo buja bum)“. Na koho padne při počítání slovo „ven“ nebo „bum“, musí z kola ven.

 

c) Zábavy svatební:

Kopisťová. Družky a mládenci po páru chodí dokola a zpívají: „Mám palicu mám, komu já ju dám? Hodím já ju do močidla, aby se ně omočila, mám palicu, mám, komu já ju dám?“ V kole je mládenec s „kopisťú“ v ruce. Na druhé „dám“ zadrhnou hudci „tratam“. Mládenci poskočí kupředu a chytnou se přední družky. Mládenec v kole pustí při „dám“ kopisť a chytne některé družky; dokud se mu to nepodaří, zůstane v kole. Pro větší však veselí a zábavu postarají se mládenci, aby nezůstal v kole.

 

d) Na holoubka (zpěv):

Spadl z pece holoubek, roztrhl si žaludek,
holuběnka plakala, že holúbka pozbyla.
Holuběnko, nic neplač, koupíme my ti klepač;
až ty budeš plakati, budeme naň klepati!

Díl VII. – Popěvky.

1. „Olšove, Olšove, je smutno po tobě, ne tak po Olšově, jak, milá, po Tobě!“

2. „Olšovec dědina, jak by kulu hodil, není tam panenky, za kerú bych chodil. Byla tam jen jedna, rychtářova céra, z vysokéj na nízkú stoličku si sedla.“

3. „Olšovjanů doma není, jeli do hor pro kamení; pro kamení pro široké, pro děvčátko černooké.“

4. „Hárum, hárum katané, vystavěli zámek, a když chtěli tancovat, neměli galánek.“ Tento popěvek pochází z r. 1848, kdy město i dědina musely pomáhati vrchnosti stavěti nový zámek; bylo to poslední dílo roboty, z níž obyvatelstvo vykoupilo se penězi.

 

Díl VIII. – Mluva lidová.

1. Jméno podstatné.

Cahún, nohál – kdo má dlouhé tělo.

Casnoch – kdo brzo roztrhá oděv.

Diviš – kdo je divoch, divoký.

Fafaj – člověk do větru, nestálý.

Čřalbák – levák.

Gamba – ústa; gambáč a gambatý — hubař, hubatý.

Húlava – prudký déšť s vichrem.

Jánka – járek, do něhož se seje nebo sází přísada.

Košulanda – dítě chodící už v košili.

Muňa – váhavý, neobratný člověk.

„Neposlucho, neposlušná“ – volá matka na syna neb dceru.

Nesrsta – člověk nemírný v jídle a pití, nenasytný.

Nevykáranec – chlapec nedosti káraný, proto je rozpustilý.

Neznahaňba – nestyda.

Nosál – komu nos trčí mezi očima jako okurka.

Ňuhňal – kdo ňuhňá, nemluví zřetelně.

Okál – komu oči skoro už vyskakují z důlků.

Ošťara, oštěrný – do všeho rýpá, ničemu nedá pokoj.

Papula, huba  – ústa; papuláč papulatý (viz gamba).

Paroch – divoch zuřivý.

Peklo – zděná jamka u pece.

Pekýlko – prostor mezi hliněnými kamny a zdí.

Prlení – plot z latí.

Podhoděnec – podvržené děcko s neforemným tělem, velkým břichem, bezzubé, nohy k chůzi slabé.

Rozcébený – rozplakaný.

Slonbidlo – člověk nemotora.

Svábola – chasník toulavý.

Strojna, fiflena – ženy neb dívky, které rády odívají se v háb (= háv) drahý, ale nesvěčný.

Šmak – chuť.

Šubra, cúra – žena umazaná, špinavá, nemytá.

 

2. Přídavné jméno:

Řamatný – kdo chce všeho mít nejvíc.

Hází „čgance“ (veliké kusy) šišek (knedlíků) do sebe, až je plný (načganý).

Zludařelý – chasník toulek nočních milovný.

Rozglábený – úplně otevřený (okna, dvéře, vrata).

Rozcambaný – roztrhaný.

Škřítaný – kdo má ušpiněný obličej.

Frždí, vrzgá – skřípe.

Zababúlený – do šátku neb vlňáku obalený.

Hrubý – má různý význam: les je hrubý, veliký, rozsáhlý; hospodář je na lenocha hrubý = nadává mu nepěkně; hrubé dřevo = ještě nezpracované na nábytek neb na nářadí.

 

3. Příslovce přídavných jmen vyjadřují se často jejich komparativem; např.: piš pěknější (m. pěkně), přijď spíšeji (m. spíše), stává se častější (m. častěji), ražno (m. rychle).

 

4. Zdrobněliny podstatných a přídavných jmen a jména na -sko. — Matka, máti, matička, maminka, mamulka, maminečka. — Otec, tatínek, tatíček, tatíneček. — Malý, maličký, malinký, maloučký, malulinký. — Babisko, čelisko, děvčisko, dubisko, chlapčisko, robsko, stromisko, trávnisko, žabisko.

 

5. Slovesa.

Banovat – litovat („budeš banovat, že sis ho vzal“).

Balamutit – klamati, podváděti.

Bruzgati – po mokré louce neb rose choditi.

Drápat – dráti peří.

Choditi po ptaní – choditi po žebrotě.

Pizgřiti – „rána se pizgří“ – je otevřená, teče.

Švacíti – „švacím tě tatarem, trhákem“ – udeřím, šlehnu.

Kydrahovat (zloděje, zvěř) – říká se u nás místo vyšpehovat.

Zbobrovati – spadnouti odněkud.

Zhamplasovat – všecko rychle roztrhat, zničit.

 

6. Úsloví a přísloví.

„Bude vozit zuby na oprati“ – nebude mít co jísti, bude dřít bídu.

„Je tak pomenší.“

„Je to jak pápeří, chatrné, slabé.“

„Když dáš krávě do hranta, dá ti také do hrnka.“

„Je zamazaný jak dobyteček.“

„Oře se do skladu a do rozhonu.“

„Pár grošů má, tož kupuje, potom bude sušit hubu“  

„Práce bez konca, raci bych teho ani neviděla“; „Člověk pořád okolo teho dělá a néni z teho nic“; „Práce nejde ochotno od ruky“ – práce zdlouhavá.

„Staví-li se dům, má se počít tehdy, když jde měsíček nahoru, je stavba suchá: když se staví při úplňku, je dům vlhký.“

„Stojí, jak svatý za dědinou.“

„Tajat“ – od slovesa táti: „že bude tajat sníh“ praví čeledín, — „o tajat dnes nebude, fuká polák“ (vítr od východní strany z Polska) pravil hospodář.

„Tatar“, „šugarec“ – druhy bičů: „tatar“ je na krátké násadce s dlouhým řemenem koženým; pastýř shání dobytek na pastvu a „řóchá“ jím. — „Šugarec“ je bič na delší násadce s tenkým motouzem, na němž asi 2 dm. od volného konce udělá se suk (uzel), a při rychlém zamávnutí „šugarec práská“.

„To je dnes zlá chvíla“ – je nečas.

„To néni na poščaj“  – to není na půjčení.

„To je kos (též metr)“ – zásadový muž.

„Vidí aj do zadu“ – je pohotový.

„Má Filipa (též – je fikaný, vypráskaný)“ – je chytrý, vychytralý.

„Trvalo to jen půl chvilky“ – trvalo to jen okamžik.

Místo mlhy říkají u nás a v okolí „mha“, m. mží „mrholí“.