Ivan Kunc: PRO NOVOROČNÍ PŘÍPITEK

Uvedený článek byl publikován v roce 1956 v časopise Květy, č. 52.

Aby nebylo pochyb: už v úvodu přísahám na víru protialkoholistickou. I já tvrdím, že ty čtyři miliardy Kčs, utopené loni u nás v alkoholu, se mohly uplatnit jinak, lépe, prospěšněji. I já mohu uvést konkrétní důkazy, že opilci jsou smutné postavy — jako lidé, jako členové rodin i jako pracovníci.

Přece jen se však domnívám, že na vánočním, silvestrovském či novoročním stole má láhev dobrého vína svoje opodstatnění. Zůstane-li jen u ní, zbystři-li vtip, nezakalí-li, ale jen osvítí rozum, není na tom nic tragického.

To ostatně možno dokázat i z historie: podle nejstarších důkazů se víno na Slovácku pěstovalo — a tedy i pilo — již v XI. století. A přece nelze říci, že by se potomci tehdejších vinařů nějak nevydařili. (Popíjeli tedy naši předkové zřejmé s mírou, čímž se značně lišili od některých svých dnešních potomků). A protože se vydařili nejen jejich potomci, ale zejména jejich víno, jezdili si v pozdějších dobách pro jihomoravské hrozny až z révorodé Francie. Nejen totiž plody kraje Champagne, ale i jihomoravských vršků se pro svěží nakyslost znamenitě hodily pro výrobu šumivého vína. Což mnich Don Perignon, jeho objevitel, zřejmě netušil.

Až František Schwarzmann, správce na panství hraběte Reichenbach-Lesonitz v Bzenci a vinař na slovo vzatý, přišel kdysi na dobrý nápad: „Proč dělat z našeho vína francouzský sekt, když si z něho můžeme dělat sekt náš —moravský?“ Roku 1876 byla zavedena jeho výroba — a brzy nato bzenecká šumivá vína „Monopol“, „Carte noire“, „Carte blanche“, „Extra-dry“, „Non pareille“ a „Cabinet“ získávaly na světových výstavách v Bruselu, Paříži, Madridě i jinde zlaté medaile a čestná uznání a úspěšně konkurovaly sektům francouzským.

Perlivé úspěchy jejich slávy však brzy opadly: František Schwarzmann nenašel v Bzenci pokračovatele, a tak po jeho smrti odkoupil začátkem tohoto století výrobní zařízení kníže Lobkowitz na své statky v Mělníce.

Plum! — s typickou explosí koncentrovaného CO2 vyletěla zátka z láhve v rukou Vladislava Kráčalíka — a v tom okamžiku přetéká hrdlo láhve záplavou drobných, perlivých bublinek. Ne, nejsme na banketu ani recepci — jen v prostorném sklepě u tudorovského zámečku v Bzenci. A nepíše se ani rok 1876, ale podzim 1956. Pracovníci Slováckých vinařských závodů zde totiž obnovili v roce 1953 zašlou tradici bzeneckých sektů. Mladí absolventi vinařsko-rolnické školy Bohuška Holasová, Marie Uhlířová, Vladislav Kráčalík a Jaroslav Janča zde pod vedením sklepmistra Jana Macháčka pečuji o stovky lahví s kvasícím i vykvašeným nektarem.

Přestože do svých informací o výrobě sektu míchají francouzská slova, jsou to bzenecká Slovačiska — jeden jako druhý. Ta francouzština totiž patří k výrobnímu postupu stejně tak, jako jemný francouzský koňak v dosážním likéru, jímž se po degoržování (viz dále) láhev sektu dolévá.

„Coupage“, kterou to začíná, je scelení mladých, nakyslých vín s cukrem a kvasinkami. Celá „cuvée“ — výrobní partie o 100 hl této směsi pak znovu kvasí v silných lahvích se zvláštními zátkami, upevněnými ocelovou sponou — agrafou. Když se pak na setřásecích stojanech usadí po padesáti dnech v obrácených lahvích kvasičný kal na zátce, víno se „degoržuje“. Opatrně uvolněnou zátku vystřelí tlak 5-6 atmosfér i s kaly z lahve a čisté víno se dolévá dosážním likérem. Množství cukru v likéru odlišuje jednotlivé druhy sektů: „brut“, „sec“ a nejsladší „demi-sec“.

Bzenecký sekt se znovu čestné umisťuje na přehlídkách a výstavách šumivých vín — zatím ovšem jen našich. O vzrůstající oblibě „Chateau Bzenec“ svědčí tyto údaje: v roce 1953 jej zde vyrobili na zkoušku jeden vagón — a v letošní sezóně bude těch vagonů sektu již deset. Více než po půl století je určen bzenecký sekt opět i pro export: jako první naše šumivé víno jej vyvezeme 100 hl do NDR. A není jistě bez významu, že vinný sklep, v němž se „Chateau Bzenec“ vyrábí, se podstatně, o plných 125 m, prodlužuje.

Ctitelé a milenci dobrého vína (ti obyčejně k těm tragickým, vrávorajícím postavám nepatří) znají však Bzenec spíše podle jiného druhu vína: rýnského ryzlinku, jemně vonícího lipovým květem – bzenecké „lipky“. I ta tu je, i aromatický „tramín“, značkový „Zlatý hrozen“ a „Sylvena“, „burgundské bílé“ a veltlín, sylván i vlašský ryzlink, temné rudá „frankovka“, portugal i francouzský „Bergerac“ a „Oran“, i jugoslávská, bulharská, švýcarská, řecká, chilská i jiná vína. Z řad velkých sudů i zabetonovaných cisteren v klenutých sklepních chodbách přímo pod zámkem se stáčejí denně stovky lahví přírodního vína. Sklepmistr Josef Vávra ubezpečuje, že ani po letošní neúrodě vína na Slovácku se nemusí obejít Nový rok 1957 bez lahodného přípitku: zásoby vína jsou dostatečné a neúrodu nahradil dovoz jak cizích vín, tak 27 vagonů hroznů z Bulharska a Maďarska.

Kromě Jana Macháčka a Josefa Vávry je ve Slováckých vinařských závodech v Bzenci ještě jeden sklepmistr: František Ryba. Ten má na starosti výrobu vín upravovaných: desertního červeného a žlutého s příměsí cukru a lihu, bílého a červeného Vermouthu a aperitivu, jimž dodává charakteristickou chuť i vůni italské koření asi z 60 různých bylin. Nyní zde zkoušejí výrobu další speciality: portského vína „Tawny-port“.

Slovácké vinařské závody sdružují provozovny v Bzenci, Mutěnicích, Strážnici, Čejkovicích, Kyjově, Polešovicích a Dolních Bojanovicích. Jména těchto obcí jsou sama o sobě zárukou dobrého vína. Jenže když se nehledí na míru, může být i z toho dobrého vína pořádně zle. Tož, to jen tak mimochodem. A na Silvestra se dobře pobavte!