Bzenecké vinobraní

dobré vínko popíjával a nám vodu dával.

Jemu dobré a nám zlé, že ináč byť nemože,

kde sa zrodíš, tam sa hodíš, tak nám enom kázal. /tanec/

Ja myslím Petře, že plným právem. Dyť ty vinohrady už neco pamatujú! Ve škole sme sa učili, že Karel IV., otec vlasti dovezl révu do Čech ve XIV. století. Ale v zápisoch stojí, že ve Bzenci sa pilo domácí víno už 200 roků před tým. A možná, že sú ešče starší. Řekni ve světě „Bzenec“ a každý ví, že je tam dobré víno. Bez vinohradů – co by znamenal Bzenec?

Ba né Janku, ale co by znamenal bez tych 150 sklepů? Co je po vinohradě? Tam je enom dřina: ryt, stříhat, kopat, stříkat, smítat, škrábat a to nemluvím ani o legárování! Pozvi si nekoho do vinohradu, daj mu škrabačku lebo rýl a uvidíš, jak mu půjdů nohy k nádraží. Ale pozvi ho do sklepa a bude mět řeči, jak cirkusák o bzeneckéj púti.

To je pravda Martine. Ale 150 sklepů přeca nemožeš počítat, protože v nekerých sů leda erteple, lebo cvikla.

To je vedlejší, že není všady víno. Ale ty sklepy byly dělané na víno a né na erteple. A bývalo tu vína, na mú dušu, moře už by z něho bylo!

Opravdu Jeníčku! Aspoň hlt dyby byl! Lebo aspoň hrozen dyby byl, takový pěkný, ojíněný, šťavnatý, slaďúčký!

Ale di Petře, ty sa bojíš? Já bych šel. Jak sa říká: pro milú nech zahynu! Ale napřed hubičku od miléj! /postaví se k Maři/

No pěkné, moc pěkné, vy neřádi. Já vám dám hroznů. Vám by tak šmakovalo cuzí, že? Ale dělat možů druzí!

Aj, aj ty, Mařo. Ale já vám chlapci neco povím: mně sa ani trochu nelúbí dyž sa nekdo dívá, jak ten druhý celý rok sa dře a dojde k vinobraní a mu to sebere. A sú takoví ludé.

Já vím. To enom ti druzí sú špatní, vy ne. Vy ste hodní, že? Já vám neco povím: Mně dycky připadá réva jak děvčica, protože furt je okolo ní práca a ani na chvilku sa nesmí pustit z očí, lebo je zle. Ale víte vy neřádi, co to dá práce a starosti, než se taková děvčica vychová, než doroste do vdavek? Kdepak. Vy enom tak chodit, tancovat, zpívat a dívat sa, jak je kerá pěkná. A dyby enom dívat!

Vidíš, také sme byli mladí, to je pravda. Ale my sme si věcéj vážili toho pěkného a dobrého, co na světě je, možná právě proto, že toho bylo tak málo. My sme, chlapče, poznali ešče tvrdý život, robotu a panský karabáč. Dobří sme teda nebyli a vyvést pánom co nejhoršího, to sme byli poschopni hned. Ale tak mezi sebú, jeden k druhému sme byli přeca hodnější. Nám stačilo sa na pěkný vinohrad podívat – ale vy hned chcete brat. Nám stačilo sa na děvčicu zdaleka usmát, ale před váma néni žádná istá, právě tak, jak ty hrozny!

Já sem sa dočetl v múzeu, že jeden slobodný chlapec pro otcovství byl daný do klády a že mosel s tú kládú na nohách chodit na robotu.

No z teho je aspoň vidět, jaký to tenkrát byl zločin, že ho tak potrestali. Kolik chlapců by dnes moselo chodit s kládú na nohách?

Já myslím rychtáři, že z nás ani jeden, že chlapci? /zpívá/: Já su synek slobodný, žádný na mňa nic neví, enom moja galánečka, co ju brávám do kolečka, ta na mě nepoví.

Dyž je to tak, tož dobrá. Ale nechme toho. Neco inšího vám chcu řéct: Víte přeca, že hrozny už pěkně zaměkajú, skoré už dozrávajú a ludé sú nekeří nenechaví. Tož mosíme ustanoviť hotařů, aby vartovali.

Starého Srbka vystrkuješ? Ten sa v životě nadřél víc, než my všecí dohromady. Ale dyž je už starý, práce neschopný, tož ho máme odkopnút? Z čeho bude živ? Je to člověk spravedlivý a poctivý a dělá hotařa dobře. Dáme mu k ruce štyři mladé chlapce a bude to v pořádku. Néni to tak správné?

Tož tak ty na mně? Akorát sa přihlásím, abys věděla, ty Kačo hubatá. Budu hotařem a ty si buď sama, dyž si taková!

Šak Francek by mohl také! On velice dobře čuje: dyž sa řekne „na, vem si“, tož to on učuje aj o půlnoci.

To je dobře. No považte, dyby byla Mařa hotařkú. Dyť ona by pro samé povídání ani hlédat nemohla.

/bubnuje/: Na vědomost sa dává. Dnes dopoledňa o dvúch hodinách sa bude zavírat hora na místě samém. Potom sa budú přijímat noví hotaři, ja. Hlásit sa možú mladí, pořádní chlapi, ja, zdraví a né šmatlaví, ja, ani kór malí, že by jich každý přeprál, ja, ani kór velicí. To by jich ve vinohradě bylo zdaleka vidět a nikeho by nechytli. Plat bude jak loni, ale dyž budú dobře hlédat, možú dostat aj přidané, ja. /odbubnuje/

Mlčíš, ty ištěrko jedna! Kdo by byl policajtem? /spatří rychtáře/ Dobrý den, rychtáři, dobrý den, ja.

Všecko mám nachystané, ja, Apoléna to donese, až bude čas, ja. A že ti mladí sú nezvedení, za to já nemožu. Šak vám také nikdo ruku neobtúlá.

No ba, ešče ruku obtúlat, to by sa teď lůbilo? Já su rád, že je to tak, že sme všeci v přátelství, jako rovní jeden druhému. Jeden druhého neutiskuje, jeden nad druhého sa nevyvyšuje. Ešče tak, dyby si ludé nezáviděli, nepomlúvali a nekradli, byl by na světě hotový ráj.

A nám se aj tak na světě lúbí, že chlapci. A zazpívajme si, než to začne. /zpěv/: Dojdi Jano k nám, ale nechoď sám, zavolaj si kamarády, přes ty naše vinohrady…

/bubnuje/: Na vědomost se vám dává: slavné zarážání hory právě začíná, ja. Každý nech dobře dává pozor, co pan perkmistr řeknú a nech sa podlevá teho aj zařídí, ja. /odbubnuje/

Milí sousedé! Od vesny rané se každý v horách viničních namáhati neváhal, aby tam sobě živobytí dobýval, není-liž pravda. Nyní pak kýžená doba přijíti má, kdy jeden každý ovoce své práce sobě sklízeti míní, není-liž pravda. Ale jenžto lidé někteří, co by pobertové lační užitek práce cizí zcizovati ochotni jsou, není-liž pravda, proto já tuto z moci úřadu svého veškeru horu zavírám. Podejte tuto vích slaměný.

Pane rychtáři, medle pravím vám: váš sluha obecní nehrubě úředních povinností znalý se mně býti zdá, není-liž pravda. Na vašem místě bych jemu přísnou důtku uděliti nakloněn byl, jelikož nedbalostí svou důstojnost chvíle této porušil, není-liž pravda! Neboť dokavaď nepřinese náležitostí potřebných, nemohu já v díle započatém pokračovat, není-liž pravda.

při něm se zpívá, srdce okřívá, při něm se vzpomíná.

Ono sa perlí, ono sa jiskří, ono aj srdce zapálí,

přátelství spojí, dušu zahojí, dyž tě svět ošálí.

Bzenecké sklepy, ja to sú sklepy, ja to sú sklepy nad jiné,

ty tu budú stát, až nám budú hrát, až všecko pomine. 

/nese vích a rýč/ Už su tu. Nespala, enom zadřímla. /podá vích perkmistrovi a rýčem hloubí jamku pro tyč, na niž perkmistr nabodne vích a zasadí do jamky/

Od chvíle této nesmí nikdo vkročiti do hory, není-liž pravda. Ani chasa, ani děcka, ani pes nebo slepice, protože by mohli škodu působiti. Jedině hospodář a to toliko do vinohradu svého a to za bílého dne veřejně jíti právo má. Kdokoliv jiný ve vinohradě přistižen by byl, potrestán bude přísně podle starodávného práva engelštejnského, není-liž pravda. Na znamení toho a pro výstrahu všem domácím i přespolním tu stojí výstražný vích. A hotaři ukládám, aby na Starém hradě na strom nejvyšší vysoko vztyčil vích podobný, aby každému zdaleka viditelný býti mohl,  není-liž pravda. A tím je hora uzavřena. /usedne na lavici s rychtářem/

Tak to by byla jedna věc a včíl ešče hotaři. Potřebujeme štyřech hotařů. Tož kdo sa hlásí první? /ticho/ Nikdo? Bojíte sa teho?

To je pěkné, že si trúfáš, enomže, než na zloděja zavoláš „stoj“, už bude mět hrozny vypresované a možná aj víno vypité.

Byl, ale moc krátko. Propustili sme ho, lebo mu mohl zpívaja chodit po hoře a brat, kdo chtěl. Neumí hlédat.

Vartovat Karlíčka, to sa možeš naučit, ale hotařem byt, ne. Hotařem člověk buď je, lebo néni. Hotař mosí mět filipa a ty ho nemáš. Udělat ťa hotařem, to by bzenecké hrozny jedl celý svět a bzenčanom by ostál leda ostrlíz. Ne, ne chlapče, s tebú nebude nic. Kdo sa hlásí dál? Nikdo? Petře, co rozmýšláš? Nepotřebuješ peníze?

Tož já vám to teda řeknu: To bych mosél byt v hoře furt, ve dně v noci. Nemohl bych si s chlapcama večer zazpívat, ani s děvčicama zašpásovat. A u okénka, kde já stávám, kdo ví, kdo by stával. A dyby byla muzika a já nemohl ani do sálu nahlédnút, to bych tu neobstál, to bych myslím utékl!

A tož ti druzí, myslíš, nemajú nikeho rádi? Ti nemajú každý svú děvčicu? Ale majú, majú, právě tak, jak ty. Enomže to sú chlapi, víš? Chlapi!

Petře, já myslím, zazpívat si možeš aj sám v hoře. Možná, že nekerá bude ráda čekat na tvůj zpěv v podvečer. Špásovat s děvčicama? Kdo má nekerú rád, ten nepotřebuje s jinýma špásovat. To bys mohl vědět. A dyž bude muzika a tvá děvčica třeba s Mařú dojde za tebú na besedu, to snád ani do teho sálu nemosíš nahlédat! Nemyslíš?

Vím, že práv a povinností hotařských dobrou povědomost máte, není-liž pravda, ale přece vám úředně připomenouti musím, abyste přísní byli ke všem. Kdyby to vlastní otec býti měl, a nejpřísnější sami k sobě, není-liž pravda. Máte právo si uřezat tři hrozny denně, ale jenom na kraji, nikolivěk vprostřed greftu.

Šlápnouti do vinice vám není dovoleno, leč byste tím zloděje chytnouti  měli, není-liž pravda. Ve vinicích také hrušky, jablka, ořechy, jiné ovoce pěstováno jest. I přijde-li vítr nebo vichřice a ovoce je na zemi. Což na cestě jest, vaše jest. Nic více. A zloděje vidouce, nesmíte ho křikem, či lomozem hlučným zaplašiti chtíti, anýbrž tiše a nenápadně číhati a při činu jej dopadnouti, aby tak na radnici tvrditi nemohl, že krásti jda nemínil, není-liž pravda. Rozvažte sobě, můžete-li mě věrné konání služby slíbiti.

Složivše náležitý slib, stali jste se úředními osobami a kdožkoli by na vás ruku vložil, nebo se vám protivil, před zákonem neobstojí. A nyní vám vinohrady přidělím: Janovi do péče svěřuji Novosady, Liščí hory a Psí hory. Petrovi Jahodné, Růžené a Starý hrad. Franckovi Maršálky, Grefty a Kněží hory a Martinovi Klíny, Prostřední hory a Horní hory. Rozuměli ste, není-liž pravda?

A to vám říkám chlapci: nech sú vám ty vinohrady posvátné jako poklad našéj země! Chraňte úrodu, lebo v hroznoch je proměněná ludská práca a pot. Hlédajte dobře! Možná, že jednú dojde tá doba, kdy ludé budú lepší, kdy pochopijú nemravnost, krádeže, nebudú jeden druhého okrádat ani si závidět a potom bude dobře. Potom nebude třeba hotařú ani perkmistrú, horenského práva ani súdú, policajtú ani pánú!

Pane rychtáři, kratochvílné vaše žerty nemístné mi připadají. Je nabíledni, že jedněm poroučeti a druhým poslouchati přísluší, není-liž pravda. Tak tomu bylo a tak tomu bude na věky věkův.

Co amen? A tak. Ano. Tak je slavnost u konce, není-liž pravda. A vy hotaři, neotálejte dále, služby nastupte!

Hned, pane perkmistře. Ale dyž je to slavnosť, tož ju mosíme aj slavnostně ukončit. Muziko, hraj. Ešče si zazpíváme a zatancujem! /krátká řada sedláckých – hucké sedlcké/

Já su ten hotař poctivý,

mě obec darmo neživý,

já vinohrady u hradu,

poctivě hlédám, nekradu.

A já si nezdřímnu na chvilku ani,

a dyž si zdřímnu, lehké mám spaní:

jak co šustne, už su tam,

dyž je to zloděj, hned ho mám!

Kdo tady cárá, kdo tady spářá,

dostane čaganem od hotařa.

Kdo tady cárá, kdo tady spářá,

dostane čaganem od hotařa.

Vítaj. To je dnes pěkná neděla. To už dávno nebylo tak pěkně. Enom sa podívaj na ten boží svět.

Tož sem byl včéra u rychtářa kvůli tým slépkám v Horním parku, ale nebyla s ním řeč. Zamračený chodíl okolo stola jak búřka, nemlúvil, ani sa neoptál, co chcu, enom tak z něho vyjelo: zatracení hotaři! Ináč nevím nic, ja.

Zatracení hotaři! Tak. A já ti řeknu Matúšu: už su tu moc rokú hotařem, šak víš. Ale jak dělajú službu mladí hotaři tento rok, to nebylo jakživ. A včíl za to, že prý, zatracení hotaři!

Na rychtářa sa nezlobte dědáčku. Šak víte, že ten nikemu neublíží. Ale kdoví, co mu kdo navykládal, ja!

To já nevím! Já sem vám to enom pověděl, abyste si dali dobrý pozor, aby nekdo neco neprovédl, ja. Ludé sú všelijací, ja. A už mosím zaséj jít. /odchází/

Co ste takový nahněvaný. Indy s náma pěkně špásujete a dnes tak zhurta? Co je vám? Bolí vás břuch, lebo co?

Já nic nevím dědáčku. Enom tak sem baby čula šuškat, že prý sú špatní hotaři, že sa na Starém hradě može veřejno brat.

Stará Urliška to šuškala babám, ale tak, že to bylo čut do půl náměstí. Aj Mařa to čula. Proto sem idem. Že prý to chlapci večer v Barákoch povídali.

Víš, děvenko, to néni enom tak. Neco sa chystá, enomže my nevíme co a z keréj strany. Petr má pilno. Kdosi je v hoře. Neřeže nic, enom šlape ve vinohradoch. To néni zloděj. Enomže mezi ludma sú ešče aj horší než zloději. Sú takoví, co druhých okrádajú o česť a dobré méno, víš? Takoví zákeřní ludé. Takových by patřilo nešanovat, ale býkovcem vyhnat z města.

Tak už su tady dědáčku! Tady sú ty kapky! /dává mu pleskačku/ Dajte si hlt, uvidíte, že vám bude lepší.

Tož pěkně děkuju, Mařenko, ale neměla sis dělat škodu. /čichne k ní/ Ono starému člověku je hned lepší, to je pravda. /hlt/ Ta je, opravdu, to je medecína.

Mařenko, to bude těžké, víš? Nekdo mu spářá po vinohradoch, všady plno čerstvých šlap! Třeba ho právě zahlédl, nemožem ho volat.

Tož sa po něm podívajte a pošlete ho sem. My tu na něho počkáme, protože s ním mosíme mluvit.

Jak chceš, Mařenko. Já teda půjdu. Snad ho najdu. /vykročí do vinohradu, ale vrátí se/ Nepůjdu tam. On už sa vracá!

Kradl – nekradl. Neměls tam co dělat. Vinohrad ani nemáte, motyku si neneseš – tož cos tam chtěl?

Petře, na darebáka s dobrotú nechoď! Na to bys doplatíl! Dělaj svú povinnosť jako hotař a ani s ním nemluv! Šak on při výslechu na radnici poví všecko, neboj sa nic!

Je to divná věc. To sa mně nikdy nestalo. Pošlapat vinohrady a neutrhnout ani zrnko! Co mu za to možú udělat?

Co to má být? Ide sem rychtář aj s perkmistrem a policajtem! Já mám strach o Petra. Proč enom sem ho přemlúvala, dyž on nechtěl. /pomlka/ Dobrý deň!

Tady vartujete Srbku? Se ženskýma? A vinohrady vám može čert odnést, že? /Srbek odejde do vinic, po chvíli se nenápadně vrátí/

Pan perkmistr snáď špásujú, lebo co. Krasť sa přeca nesmí, ani dyž to nekdo ví, ani dyž to nikdo neví!

Ano, ano. Zcela správně, není-liž pravda. A kdy pak panenka s Petrem ve stav manželský vstoupiti míní?

Na nás to, panenko, neplatí. My už všecko víme, není-liž pravda. Koš si vezme do budky prázdný, aby tam hrozny kradenými naplněn býti mohl, není-liž pravda? A večer se nese domů, jakoby nic.

Tož tu dočkajte, my sa hned přesvědčíme. Poďte pane perkmistře! Matúšu, ty také. /odejdou do vinohradu/

No oni. Že prý ty kradeš hrozny a ona, že jich v koši odnášá. A ona přeca ani žádný koš neměla.

No, kde bych jich vzál? Lebo už aj ty, Aničko, už aj ty si myslíš, že su já zloděj? Ani ty mně nevěříš, lebo co?

Bylo hlášeno na úřad, že svačina se v koši přinese a hrozny odnesou, není-liž pravda. Mohli jsme věřit a nemuseli. Ale my jsme uvěřili a ejhle, na místě jsme se přesvědčili medle, že právem. Tento koš plný kradených hroznů měl Petr ve své budce, není-liž pravda. Jsme zvědaví, kterak nyní se vytáčeti hodlá!

Ale ten koš s hroznama tam byl. To přeca nejde nijak popřít. Nebo řekneš, že ti ho tam nekdo podstrčíl? Ale co by to bylo za hotařa, dyby mu zloději sami hrozny nosili až do budky.

Aj, toť podezřelé se mně zdá. Nuže, změříme ti nohu a opět sa přesvědčíme, nejsou-li to náhodou stopy tvých střevíců, není-liž pravda.

Toť jsem si ihned mohl pomysliti, že z opatrnosti na to pamatovati budeš. Ale uznej aspoň, že by to dopadlo právě tak, jako s těmi hrozny, není-liž pravda? Inu, ouhoř je hladký a přece jej rybáři někdy chytnou.

Tady už sa nedá nic zapírat. Co je, to je a je to načisto jasné. Ty, Petře, poneseš koš s hroznama na radnicu sám. Policajt ťa povede. Aj Anču, aby ludé viděli, že sa opravdu k sobě hodíte, že jste zloději jeden jak druhý. My ostatní půjdeme za vama. Tak, hotovo. Jdi!

Mně sa to také nezdá. To by sa přeca nekde mosely hrozny tratit! A kde sa co ztratilo? Nikde! A Anička také žádný koš sem nenésla!

Včéra si ho od nás vypoščál Jakub, že prý na hrušky. Dyž ho večér vracál, povídám: daj ho pod návratí. Akorát sem dójila. Potom ho chcu odnést do komory, ale už tam nebýl.

Snáď by sa měl najprv Ondra vyslechnút. Na radnici říkal, že vinohrad šlapál za párek holubů od Jakuba.

Može to byt tak, ale može to byt aj ináč. No šak uvidíme, my už tú pravdu nejak najdeme. Matúšu, hybaj na radnicu a doveď sem Ondru!

Pane rychtáři, jen opatrně, abyste ptáčkovi nesedl na lep, není-liž pravda. Ten je chytrý jako liška. Je zapotřebí ještě chytřejší býti.

Ale nic. Dívám se po našem Jakubovi. Od rána néni doma. Odešél, že prý na hrušky, víte, ty pergamntky ve vinohradě už sú zralé, ale dovčílku néni doma ani Jakub, ani hrušky.

Cože, dopisy? Ale kdepak! Komu by psál? Leda toť předvčerajšky cosi psál a nechtěl po mně známku. Ale ináč nepíše nic. Ani nečte, ani nepíše, enem na hlúposti myslí.

Ale co vy si hned myslíte? On a růžové psaníčko. Kdepak! Ze starého sešitu vytrhl list a do modréj obálky to zalepíl.

No šak já také bez brýlí už nepřečtu nic. Ale podívajte sa, nebýl to tento dopis? Známka nakřivo, rožek ohnutý?

Tož to vím, furt sa na to těší! To víte, hlúpý kluk. Jemu nejde o peníze, ale enom o tú česť, že by býl hotařem.

Šak já to možu přečíst, počůvajte! Pane rychtáři, dajte si pozor na hotařů a najvěc na Petra. Každý den sa v koši svačinka donese a hrozny odnesú. Dyž nevěříte, možete sa v nedělu odpoledňa podívat na vlastní oči. Takového hotařa propusťte a já se vám rád přihlásím třeba zadarmo.

Ty moc nemluv. Užs měl na mále. Buď rád, že sa to tak obrátilo! Vidíte, pane perkmistře? Enom opatrně! No, Matúš už ide.

Iďa pro Ondru, zahlédl sem Jakuba. Jářku poď, bude ťa potřeba. Napřed nechtěl, že nepůjde, ale potom, viďa úřední osobu, přeca poslechl. A tož jich vedu obúch!

Víš ty, chlapče, aspoň, cos udělál? Dyť tys prodál dušu za párek holubů! Za párek holubů pošpinit česť nevinných ludí, keří ti nijak neublížili, víš co to je, ty lhářu?! To je škaredá, špinavá věc, pamatuj si to! A lhat si odvykni. Kdo lže, ten je schopný každého zločinu. Aby sis to pamatovál, já ťa odsuzuju: zaplatíš 10 zlatých do obecní pokladny a 10 zlatých Petrovi za to, že tvoje šlapy zahrňál. Rozuměls?

A tak! No vidíš! Neco za holuby a neco přidá mama. A víš ty, Jakube, že sa ti málem podařilo dostat Petra aj Aničku do kriminálu? A sú přeca úplně nevinní. Tož tak sa to dělá? Takovým zákeřným způsobem? Takový zákeřný člověk patří oběsit na první hrušce, rozumíš?

Pane perkmistře! Jednání Jakubovo je podlé a škaredé, ale je tu přeca jedna polehčující okolnosť. Udělál to z nerozumu, protože chtěl být hotařem. Tož já budu súdit takto: Zaplatí všecko, co nám slúbil a těch pár desítek zlatých dostane Petr s Aničkú napolovic, aby sa mohli vzít a zařídit za to, co prožili. A dále: protože nám hotař Francek onemocněl a Kněží hora, Maršálky a Grefty ostaly bez hotařa, bude tu Jakub zadarmo hotařem.

/nekoktá/: Budu – budu hotařem! Budu hotařem! Mamičko, já budu přeca hotařem! /štěstím bez sebe/

Vidíte, aj koktat zapomněl! Enomže to ešče néni všecko, Jakube! Ešče je tu pan perkmistr skrzevá tu krádež hroznů.

Nechtěl bych to prožít podruhéj, ale včíl su rád, že to tak dobře dopadlo a všecko sa napravilo. Přeca to vinobraní može byt veselé, že Aničko?

Za časú roboty by to dopadlo trochu horší. Nejméň uťatá ruka. Ale my sa do tých dob vracat nebudem. To by bylo zpátečnictví. My dneskáj súdíme a trestáme né, abysme člověka zmrzačili, ale napravili. Kdo pochopí svoju vinu, rád odpyká aj trest. Je to tak, Jakube?

A také nám trochu ide o to, aby bylo radostné vinobraní, keré právě začne. Matúšu, hybaj pro buben a bubnuj po celém Bzenci, že dnes začíná vinobraní, nech každý bere, co si zaslúžil!

Nebudeme. Vím, že teho lutuješ a chceš to napravit. Tož nač si kazit život nepřátelstvím. Kdepak! Jednú odpustím já tobě a podruhéj zas třeba ty mně, ne?

/zpívá/:

Lesti ty mně ráda máš, prodaj pole, kde co máš,

prodaj pole, vinohrady a vyplať mě dom z téj vojny.

Vinohrady neprodám, já vínečko ráda mám,

já vínečko ráda piju, ani kapku nerozliju.

/Chlapci začnou zpívat sedlácké, asi tři sloky s tancem./

No tak, chaso, já myslím, že už ste si zazpívali a zatancovali dost. Už je čas dopřát tanca a veseléj zábavy taky naším milým hosťom. Lebo kvůli nim to vinobraní děláme.

/do publika/: Kvůli vám, přátelé, jsme na scéně předvédli kus minulosti i přítomnosti, kvůli vám, pro naše potěšení. Tož sa bavte co nejlepší. Šak je vinobraní enom jednú za rok, tož nech je veselé!