František Kouba: Ve bzeneckých vinných sklepech

Březen 1930

Předjarní nedělní dopoledne. Široké a dlouhé náměstí s jednopatrovými domy i nízkými chalupami hřeje se v paprscích ještě šikmého slunce. Na chodníku před obchody, jež jsou otevřeny, stojí skupinky Slováků v nedělních sametových černých oblecích s holínkami a lesklými plstěnými klobouky. Jen jediná široká Slovena točí se tu v pestrém kroji, jiné ženy jsou oblečeny již ve střídmí šat. Nad náměstím zvedá se kopeček v podobě zvonu a na něm ční kaple s červenou střechou a s věží, jež se podobá slupce z pomeranče, jež je rozkrájena a spojena v košíček.

Po jeho jižní a východní stráni běží pole, jež jsou hustě osázena tyčkami – vinice. Je jich plno na Starém hradě – tak se jmenuje kopec s kaplí – i na stráních táhnoucích se na východ od Starého hradu, samá pole, jež se černají tyčkami – obnažená, rozrytá země svítí z nich světlou žlutí, hlavy keřů čnějí z hrud, na tyčkách jsou nataženy dráty pro příští úpony. Na některých vinicích už nemají tyčky, pouze dráty, natažené přes celé pole a držené na kovových sloupcích na krajích vinice.

Po cestě na Starý hrad, vedoucí hlubokým úvozem v jílovité hlíně, jsou ve stráních sklepy. Cihlový štít zdobí jejich vchody a je charakteristikou kraje. Všude je jich plno. Téměř pod každým stavením i osaměle po stráních a polích, některé vedou i pod křesťanský a židovský hřbitov, jež leží vedle sebe. Bílé komínky, čnějící ze země, jsou větráky sklepů.

Vinné sklepy. Vinohrady. To činí tento kraj tak jiný. Něco jižního, tmavého a bujarého dýchá na vás ze žlutých strání kopce s cihlovými štíty sklepů. To jsou osmahlé tváře s profily ostrými jako křivák, ty malé živé a šlachovité postavy, spád jejich řeči, smích i žert, to všechno mohlo mít domov jen zde, kde zraje víno a kde každé stavení má pod zemí vinný sklep.

Je po valné hromadě Vinařského družstva. Suchým číslicím o stavu loňské úrody a jakosti vína bude dán živý doklad návštěvou sklepa. Vinaři se vesele hrnou cestou ke sklepu. Po dobrém obědě bude zvlášť dobře chutnat svěží letošní „lipka“.

Velká vrata sklepa se otevírají, vítá nás správce družstva pan Žďára a sklepmistr pan Nečas. Uváděni ředitelem družstva panem Skálou procházíme sklepením.

Pověstné slovácké sklepy! Co všechno se již o vás navyprávělo a napsalo! Nyní jsme v přítmí jednoho z nich a zvědavost seznat ono kouzlo, kterým jsou opředeny, zbystřuje naši pozornost. Než nevidíme nic jiného než obyčejné sklepení vedoucí hluboko pod zemi – po obou stranách cesty leží sudy, světlo svíček ozařuje strop a stěny, na nichž svítí tisíce ztuchlých kapek vypařené a usazené kyseliny. Jílovitá půda klouže pod nohama a musíme chvílemi hodně skláněti hlavu, abychom nenarazili do stropu. Přicházíme na dno sklepa, kde začíná překop, který kopali kyjovští havíři a jenž vede do sousedního sklepa.

„Jsme pod židovským hřbitovem…“- hlásí průvodce pan Žďára.

„Sklep je tedy pod patronátem vyvoleného národa?“ – táže se kdosi a prší vtipy na souvislost těchto okolností. Průkop je hlouben v hlíně a nevyzděn, procházíme jím skrčeni a jeden za druhým, neboť je úzký a nízký.

Jsme v druhém sklepě, jímž vstupujeme na světlo denní. Opět po stranách dlouhé řady beček. Všímáme si letopočtu na zdivu předsklepí: 1730. Dvě stě roků je sklep stár. Úctyhodné stáří – a co vína už zde vypito!

Vracíme se zase do prvního sklepa – do boudy, jak zde říkají předsklepí. Zde uprostřed vinařského nářadí, kádí, kotlů, sudů a filtrů – usedáme ke stolům, jež z části jsou improvizovány ze sudů a již pan sklepmistr nese na stoly „gatě“ – skleněné nádoby, jež zavěšené po dvou jako nohavice na vidlicích, slouží k pohodlnému obsluhování božským mokem každého hosta. A již se číšky staví pod „gatě“ a lipka se perlí a šumí.

K pamětihodnostem sklepení Vinařského družstva patří bezesporu pamětní kniha založená v roce 1921, v níž se podpisuje každý návštěvník sklepa. A listujíce v ní, nacházíme jména známá a proslulá a u mnohých z nich různé poznámky v próze, verši i obraze, svědčící o náladách, v nichž byly v knize zvěčněny. Tak se tu nejčastěji vyskytuje jméno zemřelého spisovatele Kretze, také člena družstva a veselého kumpána všech kumštýřských výprav do sklepení. A často bujný a veselý verš pojí se k jeho jménu a lipce je v nich vzdáván hold. Pak čteme jména i jiných pilných hostí sklepa: Arne Novák, Herben, Kalvoda, Zítek, Lasák, Vomáčka, Suk atd. atd. Všechna umění – péra, štětce, hlasu i hudby jsou zde četně zastoupena. Ale i z povolání jiných najdeme zde pestrou směsici podpisů: vojáků, politiků, kněží, schovanek lyceí a hospodyňských škol, studentů, novinářů, pedagogů atd. K veršům frivolním, opěvujícím víno a ženy a psaným zajisté v náladě velmi povznesené, pojí se záznamy výpravy katechetů k obrázkům znázorňujícím jakési bakchanále, podpisy lycistek – celá kniha je nejlepším svědectvím o tom, jak lipka dovede zachutnat a jaké nálady vykouzlí. A brzo sami chápeme, v čem je vlastní kouzlo takovéhoto sklepa – v přítmí a chladu jeho stěn jako by vystoupila z perlícího se moku veselá, hřejivá a jasná moc, která se zmocňuje všech, vynucuje smích na rtech, nutí ke zpěvu a hlasitému hovoru. A zakrátko hlaholí to prostorami „boudy“ zpěvem a žertem. Zpívají se bujaré slovácké, i takové, které nejsou ve školních zpěvnících. Ženy se rdí, ale tajně se usmívají do skleniček, jimiž zakrývají oči. Veselí vinaři se rozjařují – se skleničkami vysoko v rukou, stojíce a držíce se kolem krku, notují několikahlasně písničky, které jsou čím dále rozpustilejší a prudší. Zpěv rozléhá se daleko široko ulicemi, nad nimiž se sklání již večer. A už dávno se svítí v nízkých chalupách pod vinicemi a zpěv stále zní ze sklepení. Přicházejí sousedé a každému je dovoleno přistavit skleničku pod „gatě“ – jde to beztak na účet útraty, který to lehce snese.

A dlouho do noci bouří písně a perlí se lipka z „gatí“. Ale druhého dne hlava nebude bolet – po lipce nikdy nebolí.