Dionýsos v sukni

Uvedený přepis článku cca z poloviny 90. let. 20. století měla založen mezi svými archivními materiály bývalá bzenecká učitelka Milada Hiršová. Ve výstřižku však není uvedeno přesné datum a periodikum ve kterém byl článek zveřejněn.

V JIHOMORAVSKÝCH SKLÍPCÍCH je nepsaným zákonem, že žena do nich nepatří. Vinařina je tvrdá práce vyžadující sílu a fortel. Tedy typická mužská záležitost. Po tvrdé práci přichází odměna. Tou je posezení při vínečku.

Tuto zásadu jsem přijala jako samozřejmost. A více jsem o ní neuvažovala. Až do momentu, kdy mne osud zavál do Bzence. Toto městečko ležící v dolnomoravském úvalu, ze severu kryté mírně se zvedajícími svahy Karpat, je již po staletí symbolem zámeckého vinařství. Geologické poměry, klimatické podmínky a první kategorie vinohradnické půdní bonity vytváří ideální prostředí pro pěstování špičkových kultivarů révy vinné. Některé z nich dokonce dosahují výraznějších znaků kvality než ve své původní vlasti. Typické je to především u Rýnského ryzlinku. Ten je zde spojován s květem lípy. A i jeho plody nesou výraznou vůni tohoto českého symbolu. Vzniklo tak víno, které je jako jedno z mála u nás chráněno ochrannou známkou. Je jím Bzenecká lipka. A tu známku má více než sto let.

Vysoká kvalita zde pěstovaných vín umožnila již v minulosti klasickou metodou vyrábět šumivá vína. První sekt zde spatřil světlo světa roku 1875.

Bzenecké vinařství sídlí v krásném a romantickém prostředí zámečku v pseudogotickém slohu. Základy stavby však sahají hluboko do 15. století, kdy zde vznikla tvrz s rozvětveným sklepením. Bohatá vinařská tradice vedla roku 1921 ke vzniku prvního vinařského družstva u nás. Toto družstvo si již v roce 1938 zámek koupilo. A od té doby zde také sídlí.

Právě v tomto rozvětveném sklepení, které kromě kilometrů chodeb má i ideální tepelné podmínky, se vyrábí sekt. Naše kroky vedly nejdříve do sklepů školících. To je poslední fáze vína před stáčením. V dlouhé řadě zde trůní asi dvacet velkých dřevěných sudů. V jejich čele jsou opravdová monstra. Patří k nim především dva stohektolitrové sudy Václav a Papež. Jejich čelo zdobí půvabné řezbářské výjevy. Jak jména sama napovídají, na tom prvním je zaznamenána naše současnost od sametové revoluce do rozpadu federace. Nechybí ani ten, po kterém je sud pojmenován, náš prezident Václav Havel. Druhý pak patří kraji, lidové tradici a slavné historii s poutním místem na Velehradě a papeži Janu Pavlu II. Jsou zde i dva menší sudy po 52 hl. Na těch jsou výjevy ze života Moravanů, rodiny a tradičních řemesel. Jmenují se Miláček a Janíček. Řezbář František Budař, který zde pracoval jako jeden z mála mužů jako cejchmistr, se na sudech skutečně vydováděl. Zanechal po sobě kus pěkné práce i vizitku mistrné zručnosti našich lidí.

Z této části vede spojovací chodba do další klenuté síně. V chodbě jsou umístěny zrací kóje sektů. Již jsme psali o tom, že v Bzenci se vyrábí sekt klasickou metodou. To v podstatě znamená, že vyzrálé víno té nejvyšší jakosti se ze sudů stáčí do silnostěnných sektových lahví. Přidá se cukr a tokajská šampaň. Lahve se zazátkují a ukládají do zrajících kójí s příznivou teplotou, kde začne víno opět kvasit. Po bouřlivém kvašení se přemístí do zvláštních stojanů zátkou dolů. To proto, aby kal klesal a vytvořil kalovou zátku. Aby proces byl stejnoměrný, musí se lahev každý den o stupeň pootočit. V poslední fázi se lahev rychle otevře tak, aby kalová zátka vyletěla.  Pak se opět zazátkuje, zabalí a cestuje na náš stůl. Tolik ve zkratce o výrobě sektu tradiční metodou.

Nemusím jistě zdůrazňovat, že je to náročná práce. Mohu vás ujistit, že zde pracují pouze a jedině ženy. Jen ony totiž mají trpělivost a zručnost. Je jich necelá dvoustovka. Každá z nich musí ovládat několik profesí. I tak jen málokterá umí otevřít rychle láhev a pak opět rychle zazátkovat. Na sektárně pracuje šestnáct děvčat rozdílného věku. Jen šest z nich si troufne na tento úkon. K tomu přistupuje i pracovní tempo. Je značné. Za směnu musí dělnice otevřít na 1200 lahví.

Mezi nimi kraluje paní Drahomíra Niklová. Ta ví o víně víc než kdejaký odborník. Nejenže se vyzná ve výrobě, ona ovládá historii a vládne neuvěřitelně sugestivním uměním vypravěčským. O víně zná nepřeberné množství bájí a pověstí, pranostik i pořekadel. Miluje zámek a jeho historii a připravuje o něm i knihu. Konečně byla to právě ona, která ještě jako studentka odborné školy (tehdy sídlila také v zámku), objevila za trámy na půdě staré diplomy udělené bzeneckému vínu ještě v hloubce Rakousko-Uherska. Možná, že právě tyto diplomy rozhodly o její další cestě.

Život je totiž náhoda. Tatínek paní Niklové vždy říkal, že není těžké dělat to, co chci, ale to, co dělám, dělat rád. A tím se v životě vždy řídila. Měla nadání na jazyky a vždy milovala historii. Chtěla být kastelánkou. Jenže to není právě povolání pro ženu, jež touží po rodině. Kromě toho doma bylo šest sourozenců a o vysoké škole se nedalo mluvit. A protože pochází z nedalekého Moravského Písku, dobře se učila a v Bzenci byla dobrá odborná škola, učitelka doporučila rodičům, ať na ni Drahušku dají. Škola byla zaměřena na potravinářskou technologii, její nápojářskou větev paní Niklová studovala. Zámek jí poskytoval možnost věnovat se i své zálibě. Prošmejdila zámek od půdy po sklepy, poznávala jeho bohatou stavební minulost.

V té době ještě panovaly umístěnky. Drahomíra měla štěstí. Umístěnka ji ponechala právě v bzeneckém zámku, ve vinařství. Jenže se ukázalo, že pro premiantku zde není práce. A tak odešla do konzervárny v Mařaticích u Uherského Hradiště. Pak se vdala a přišly děti. Má syna a dvě dcery. Bydlela ve Veselí na Moravě a Hradiště bylo pro mámu z ruky. Hledala něco bližšího. Tím byla konzervárna v Bzenci. No a odtud byl pak jen krůček k vinařům. Původně přišla jen pomoci. Zůstala 27 let.

Dnes patří bezesporu k nejvýraznějším manažerům. Bzenec ztratil v minulosti jméno i trhy. Způsobila to velkovýroba moravských vín a jejich spojení pod Mikulov. Lehce ztratíš. Horší je získat trhy zpět. A právě o to se s úspěchem stará Drahomíra Niklová. Chce to úsilí, energii, nápady, kontakty. To vše se šarmem dokáže a pomalu získává pro Bzenec ztracené pozice. Vystavují vína doma i v zahraničí. Proto úspěšný export. Doma je však doma. Domov má pro Bzenec prioritu. Musí se i mnohé změnit. Především jako správný vinař si uvědomuje, že je třeba víno rehabilitovat. Lidé se u nás odnaučili víno pít. Tedy ne, že by nepili, ale neumí to. Málokdo dnes ví, jaké víno k čemu. Jaký druh a jakou značku. Vytratila se ona tolik nutná kultura pití. Neboť pít víno, to je obřad. Naučme se mu.

Kdykoliv nyní otevřu lahev sektu, vzpomenu si na bzenecké ženy, které každý den pootočí každou lahev umístěnou v kvasírně. Do kvasírny se jich vejde šedesát tisíc, ve sklepě v procesu tradiční výroby je jich pak na tři sta tisíc. Každou je třeba vzít z nějakého předem daného důvodu do ruky. Těch žen je necelá dvoustovka. Kraluje jim Dionýsos v sukni. Paní Drahomíra Niklová…

Text: Šárka HELMICHOVÁ

Foto: Jan Parkman