Článek o bzenecké „cúdě“ (neboli soudu) sepsal v roce 1925 bývalý ředitel bzeneckých škol Jan Gartner pro časopis Zahrada Moravy.

 

„Cúda“ v Bzenci

Jan Gartner

 

Vlast naše rovinami a nížinami otvírá se k jihu a na té straně je sem z Rakous i z Uher volný vstup; což mělo stránky dobré i zlé. Mohly k nám tudy z oblasti veletoku dunajského, pradávné to cesty národů, pronikati vlivy pokročilejší vzdělanosti zemí západních a jižních snadněji než do Čech na všech stranách obtočených hradbou hor a pomezním hvozdem. Step uherská zasahuje přes Dolní Rakousy až na Moravu a tudy snadno bylo vniknouti sem a zmocniti se úrodných úvalů dolnomoravského, hornomoravského, též dyjskošvarcavského, na nichž rozvíjejí se od nejstarší doby dějiny země. Na Moravu proto zapůsobil vliv vzdělanosti křesťanské, řecké i latinské a řádů západních spíše, však vývoj Čech pokračuje pak zato stejnoměrněji a jednotněji. Tam udrželo se staré rozdělení na obvody správní, soudní a vojenské, dohromady šestnáct krajů venkovských souhlasících s rozčleněním církevním na tolikéž děkanátů. U nás neshledáváme nižádné stopy správního ústrojí církevního. Bylo-li jaké, zaniklo v zádavách Maďarů v letech 906 – 955. Po přechodném panství Čechů od r. 955 – 999 podrobili si Moravu Polané od r. 1000 – 1029 a všechna tato období nemají významu státotvorného. Ve vlasti naší rozeznávalo se území volné oněch již jmenovaných úvalů a jejich nejbližšího sousedství, pak území zalesněné. Do r. 1200 totiž pásmo Jeseníků, krajina lašská u Odry, Bečvy a Ostravice, též pahorkatina českomoravská západně a severně od Brna, ovšem i Karpaty byly buď úplně neobydleny neb alespoň velmi zřídka. Tam šuměly a hučely obrovské pralesy těžko schůdné pro bujný podrost a ošidné bažiny. „Brána moravská“ začala se osídlovati po r. 1200, ostatní Valašsko v XV. a XVI. století, Jeseníky v XVII. (nejdrsnější podnebí), pahorkatina českomoravská pak od XIII. – XVI. století; vzato úhrnem. Osady tamější jsou vesměs původu mladšího.

„Lhoty“, „Újezdy“ a „Ochozy“ znamenají, že je založili naši krajané, když časem uvnitř země nastalo hustší zalidnění a oni přinuceni byli se vystěhovati a usazovati se výše a dále od středisek. To byli kolonisté (osadníci) domácí. Po r. 1200 však panovníci povolávali do pomezního hvozdu osadníky německé a ti tam zakládali vsi. Též uvnitř Moravy nastal vývoj měst na základě zaváděného cizího práva. Naše rozprava omezuje se na líčení poměrů v době knížecí a tenkráte polovice Moravy nebyla vůbec obydlena.

Úvaly moravské nezelenaly se jenom stepní trávou, nýbrž i porostem listnatých stromů. Půdu tvoří úrodná spraš; v těch nížinách naskýtalo se hojně míst příhodných lidskému sídlení. Bažiny táhnou se úzkými pruhy mezi plochami lesními; prostupují je tu a tam mírné vypnuliny, a tedy průchodů jest všude dost. Půdy pro osadníky bylo v té době nadbytek. Soustředění sídel a hustší obyvatelstvo jest znamenati v úvalech okolo knížecích sídel. Počet osad tamních, o kterých se dočítáme v listinách, neb které starožitnostmi vykopanými z útrob země doložiti možno, páčíme asi na jednu pětinu nynějšího stavu.

Kraj břeclavský po obou stranách hlavní řeky rozkládal se od města téhož jména, od dolní Dyje a Podivína na sever k horám vizovským v utěšené rozložité kotlině mezi pásmem pomezních Karpat na straně jedné, Chřibů a Ždánského lesa na protější; celkem nynější Slovácko. Morava tekoucí jeho korytem i Dyje rozlévaly se z jara každého roku i jindy za trvalých přívalů. V zrcadle takového počasného jezera shlížely se vlhké lesy dubů, jasanů, osik, jilmů, bříz, olší, topolů a vrb. Nažloutlá voda řeky plyne klidně jako olej, místy podemílá břehy a tvoří v zátočinách hluboké víry. Majíc nepatrný spád, dělí se v pobočná ramena. Nynější slatiny jsou skrovné zbytky bývalých velikých močálů.

Z listin a památek tehdejší doby známe Břeclav (připomíná se ponejprv r. 1052), knížecí hrad nedaleko stoky obou jmenovaných řek při cestě do Rakous, středisko kmene Lověticů; Týnec, Kunovice (r. 1196) a Spytihněv hrad (r. 1030). Všechny tyto osady leží na naplavených vyvýšeninách a jsou chráněny močály; byly to pevnosti význačně slovanského rázu připomínající radu válečníka Mauricia, císaře byzantského, jenž varoval před válkou se Slovany v létě a doporučoval ji vésti v zimě, kdy močály zamrznou a sídliště stanou se přístupnými. Známe Hodonín (r. 1073) hrad při cestě uhersko-flanderské, Podivín, Veselí, Uherský Ostroh vesměs na Ostrovech v řece ležící. Lednice, Dobřetín, nyní zpustlý. Sekyř – kostel, dvůr s kostelem při hradě Podivíně, Kosmovi dobře byl povědom: r. 1099 trávil tu na blízké Slivnici (vsi trhové, nyní zpustlé) letnice vévoda Břetislav II., ubíraje se na Hlucké pole, kde se měl sejíti s králem uherským Kolomanem a náš ctihodný kronikář jej provázel. Skromné kostelíky prvokřesťanské nacházely se při tvrzích. Odtud slovo „kostel“ (castellum). Pro pána tvrze znamenalo založení kostela zároveň podnik hospodářský. Náležel mu jakožto patronovi desátek věřících; z něho vydržoval kněze i chrámek. Známe Polešovice na slunném svahu, Kostelany u řeky (r. 1043). Nadační listina olomouckého biskupa Zdíka z r. 1131 jmenuje chrám spytinovský i břeclavský, uvádí Ořechov, Otrokovice, Stříbrnice, Tlumačov, Tučapy, Velehrad, Sušice; Kyjov se připomíná r. 1126, Dambořice, Hýsly, Lovčice, Sobůlky, Strážovice, Žadovice a Želetice rovněž k r. 1131. Strážnice u brány zemské do Uher známa je též z XI. století. Hrdý Buchlov už tehdy nad temnými hvozdy na skalních výšinách vzdorně čněl, nositel hrdinských tradic kraje našeho, sídlo „lovčího práva“. Z vinorodých pahorků skromnější Bzenec bělal se k jihu, hrádek knížecí skrovných rozměrů z mohutných dubových trámů na kamenné podezdívce vztyčený nad podhradím plným čilého lidu, osady to trhové obehnané příkopem a plotem. (V listinách bezpečně doložen až r. 1231.)

Nejméně obydlena byla část Slovácka za Moravou na východ, od říčky Olšavy k jihu, kterou Kosmas nazývá „Lucko“, mluvě o „Luckém poli“; na tom bojováno s Maďary r. 1099, též r. 1116 a jindy později. Podél Oslavy vedla lesem do Uher cesta vlárská, po níž se tak líbezně jezdilo, že kníže Svatopluk, táhnuv tudy r. 1108 na nepřítele, si oko větví vypíchnul. Až ke Strážnici (poprvé jmenované r. 1086) rozprostíral se kraj volnějšího rozhledu, a ten končil u velkého močálu při Skalici a Holiči. Uvnitř tohoto území pro nepokoje pohraniční pomalu se rozmáhalo obyvatelstvo kolonizací pasekovou (osazování pozemků získaných vyklučením lesa). Teprve v XIII. století činí se tu zmínka o nových sídlech lidských, když už jinde v zemi pyšnila se hrazená města, na nepřístupných vrších ježily se berchfrity (hlásné, mohutné věže) hradů mocné šlechty německých jmen a do země hrnuly se proudy přistěhovalců lákaných bohatstvím stříbra, bezpečnosti osob a majetku (doma měli Němci v mezivládí „pěstní právo“), možností snadného získání půdy a výhodného zúročení peněz. Zvolna se obvod tento zalidňoval i proto, že v letech 1125 – 26, pak 1196 – 97 Moravu zasáhla metla neúrody a hladomoru. Správně můžeme usuzovati, že počet osad na Slovácku v době knížete byl větší, než v listinách se dočítáme. Průkazné jsou totiž i nálezy starožitností v půdě: nádob, nástrojů a zbraní, hrobů, sídlišť a těch tu ze starší i mladší doby kamenné a následující všude dost.

Až do vpádu Tatarů r. 1241 směl hrady stavěti jen zeměpán; patřilo to k jeho výhradním právům. Menší pánové budovali si na svých zbožích, která jim kníže ze svého nesmírného pozemkového majetku udílel, tvrze a tvrzky s jeho dovolením. Hrádky bývaly malé, aby stačil k obraně malý počet ozbrojenců. Nemusely ani býti prostranné, rozkládalo-li se pod nimi podhradí pro obyčejné osadníky. Mimo hrady vodní byly zakládány hlavně hrady skalní na výšinách, např. na ostrohách ze tří boků příkrých; na přístupné straně vyházeli příkop a navezli násep, který vyvyšoval kolový plot, málokdy zeď. Bzenecký hrádek vystavěn z kamene teprve po Tatarech a po hrozném vpádu Kumánů r. 1253.

Mimo hrady stavěla se ještě prostranná hradiska, zemské pevnosti, za pokojných časů neobydlené. Knížata je dávala robotou zemskou udržovati, sruby a ploty na nich opravovati a to nazývá Kosmas těžkou povinností. V případě válečného nebezpečí utíkal se do nich lid a zachraňoval zde svůj hlavní statek: stáda dobytka. U kamenného lomu nad Buchlovicemi, u sv. Klimenta za Osvětimany dosud chátrají valy takové ohrady a kolik jich ještě bylo v horách chřibských! V pohraničních Karpatech celé pásmo hradisk různého stáří poskytovalo útočiště: na Šumárníku u Radějova, na Javorníku, u Boršic, na Javořině, u Strání, Nivnice, Bánova, Bystřice, Starého Hrozenkova a na Světlově. Hradová stavba kamenná připadala lidem v době knížecí býti zjevem neobyčejným a v zápisech ji vždy zdůrazňovali. R. 1131 biskup Zdík zakládá kapitulu (sbor kanovníků) na „pevném“ hradě v Olomouci; r. 1145 kníže Vladislav obléhá „pevný“ hrad Znojmo; r. 1091 Vratislav trpělivě dobývá brněnského hradu. Nemohl se ho zmocniti rázem (ohněm), nebyl asi dřevěný.

Po 35 letech násilné svévole, ukrutného řádění, chytré lsti a věrolomnosti na stolci knížecím v Praze nastala nastoupením Břetislava I. (1034 – 1055), českého Achila, skoro dvakrát tak dlouhá doba dobré kázně a zákonitých poměrů uvnitř státu českého za něj a za jeho nástupce Spytihněva II. (1056 – 1061), jenž ještě za živobytí otce svého na Moravě prodléval a zdejší bojovníky osobně znal, i za Vratislava II. (1061 – 1092). Břetislav vynutil si vážnost i v sousedních zemích. Válčil s císařem i Polany, ale hlavní jeho úsilí směřovalo k Moravě, pro kterou se opětovně utkává v boji s Maďary.

Čechy už se honosily vyvinutým zřízením hradským; biskupství pražské, v němž působilo několik klášterů, vedlo správu církevní zřízenými farami. Okleštěná Morava nebyla uspořádána politicky, církevně ani společensky a podobala se více Polsku. Patriarchální zřízení rodové (dědinové) znenáhla Břetislav a jeho nástupcové nahradili zřízením údělovým (hradským). Před svým skonem r. 1055 kníže snažil se do budoucnosti odstraniti rozbroje mezi nesvornými členy rozvětveného rodu panovnického: zavedl zákon stařešinstva. Nejstarší Přemyslovec – velký kníže – měj vrchní moc a vládni Praze; ostatní buďte jemu podřízeni a mějte na Moravě úděly: Olomoucko, Brněnsko a Znojemsko. Badatel Dr. Fr. Šujan tvrdí, že jiné úděly (Břeclavsko, Jemnicko) dle stavu současného zkoumání pramenů zjistiti se nedají. Poněvadž tehdy Morava od r. 1055 – 1197 drobena na údělná knížectví, nevyhranilo se u nás zřízení krajské tak dokonale jako v Čechách. Teprve nastoupením Přemysla Otakara I. sjednoceny vlastně moravské úděly v nedílné markrabství a ustálilo se zde zřízení krajské pro správu politickou. Břetislav uskutečnil trvalé spojení Čech s Moravou; za jeho vlády znásobily se styky státu našeho s Říší německou i se stolicí papežskou. Čechy objevily se sloupem moci ve střední Evropě. Zakusiv sladkého ovoce vítězství neméně než zklamání a zrady, dbal vlastního zmohutnění své državy. Síla její v XI. a XII. století ukazovala se na venek mocnými výpravami vojenskými do ciziny: na Řím, na Milán, do Uher r. 1164, do Rakous r. 1176, výpravami slavnými sice, ale celkem nevděčnými. Více zisku vynášely krátké kořistné zájezdy do Polska. Zvláště v XII. století zneužívali naši panovníci slabosti sousedovy k častým vpádům loupežným a odváděli odtud hromady zajatců za otroky. Tak ještě sám Břetislav za života svého otce Oldřicha r. 1029 vyrvav Moravu Polanům, zmocniv se pevností zemských, dědin, dvorů a újezdů, polské posádky zajímal; dav je spoutati vždy po 100 mužích dohromady za otroky je prodal do Uher. Staré hrady u nás Břetislav obnovoval a zřizoval nové; zakládal kláštery (Rajhrad r. 1048) a kostely při tvrzích. Nutnost téhož ukázala se zvláště na našem Slovácku; po trvalém odtržení Slovenska od Moravy potřeba bylo hájiti hranic zemských v těchto přístupných končinách. Tak např. u Mikulčic (blíže Hodonína) „staré turecké příkopy“, jak se tamějším zbytkům opevnění říká, jsou vlastně valy téhož rázu jako na hradě znojemském, zbytek jednoho z četných hradisek, jimiž Břetislav I. opevnil Moravu od osady Spytihněva dolů až po Břeclav proti Maďarům. (Vykopávají se v nich stejné střepy nádob zdobených vlnovkou.) Řídké obyvatelstvo opíralo se o takové pevnosti a drželo se v ustálených sídlech. Knížecí hrádky poskytovaly základny k obraně země, byly krystalizačními body spořádané správy. Na nich zastavoval se kníže za obvyklých jízd krajem se svou družinou hodnostářů dvorských a ponejvíce válečníků, kteří mu pomáhali území dotyčné vojensky ovládati a soudní mocí v domácím míru udržovati. Pod jejich záštitou vyrůstaly v okolí osady. Kníže vládl osobně a měníval své sídlo, jak bylo obyčejem u panovníků ve středověku. Stěhoval se i z důvodů hospodářských, poněvadž poddaným bylo jeho dvůr vydržovati; úředníci dotyčných hradů musili míti potřebné zásoby už předem nachystány. Taková společnost vojenských osob oživovala důležitá hradiště, nacházejíc výživy z příjmů knížecích, též z přídělů „župních“ a může se považovati za počátek potomní šlechty. Skutečně také posloupnost kteréhokoliv urozenstva v rodopisu domácím nedá se stopovati dále nazpět než do XII. století. Z ohromného zboží pozemkového kníže svým věrným za rozličné zásluhy, též dle svých měnivých nálad patriarchálního despoty, uděloval darem části území, každé s potřebnou čeledí (i otroky); kněžským osobám dostávalo se obročí. Dostávali půdy nevzdělanou, hlavně lesní, ale i pole, pastviny, louky, s oráči, mlynáři, vinaři, pekaři, kuchaři, topiči, kováři, ševci, hrnčíři, štítaři, s potahy, voly, ovcemi, prasaty. Dárce si vymiňoval ovšem podíl z platu, cla, mýta a pokuty pro svou komoru (pokladnu, účtárnu), neb pro některý kostel. Nabyvatel takového „újezdu“ pokud zastával pánovi věren a poskytoval mu branné moci, pokud též dopouštěly vrtochy páně, jevil se skutečným majitelem statku, na němž vládl téměř samostatně. Čím více prodlením doby obyvatelstvo houstlo, tím životní úroveň stoupala a tím větší cenu přibíral onen majetek. Zmohutnělý držitel jeho potom po příkladu jeho pána měl komorníka, půhončí, dráby, a poněvadž hotových peněz obíhalo málo, vydržoval si je svěřováním opět menších statků, jež ze své državy vykrajoval. Ejhle, vývoj šlechty vyšší (pánů) a nižší (zemanů, vladyků). Dalším vývojem věci stávala se moc panstva knížeti nepohodlnou; aby ji oslabil, vyjímal zboží církevní i jiné z příslušnosti jejich a podřizoval je ke své osobní správě. Když od knížete dostali „župu“ (nějaký zeměpanský úřad), stali se „župany“. Kníže na ně přenesl část své výkonné moci. Byl to jejich chléb a dočasné vlastnictví. „Županstvo“, zprvu šlechta služební a obyčejně povýšenci neurození, snažilo se své postavení učiniti dědičným buď darem panovníkovým neb stálým promlčováním. Míti „župu“, tj. býti úředníkem při krajské správě, bylo totiž velmi výnosné a čestné postavení. Krajské zřízení (jinak zvykem říkati „župní“) udrželo se u nás až do válek husitských. (Názor, že kraje nazývány „župy“, je mylný a dostal se z knih až do zákonodárství republiky čs.) Bylo-li pozorovati vzrůst lidnatosti v některém kraji vnitřní kolonizací (osídlováním), rozdělili jej v několik „oprav“ na menších hradech podřízených správě krajské. Na Slovácku úředníci panovníkovi v kraji břeclavském sídlili na Buchlově, v Kunovicích, Ostrohu, Bzenci, Vracově, Břeclavi i v Hodoníně, vykonávajíce „popravu“, tj. soudili dluhy listovní, pečovali, aby veřejná bezpečnost nebyla rušena vraždou, násilím, loupeží, krádeží, žhářstvím. Vyřizovati žaloby a stížnosti náleželo „cúdě“ (krajskému soudu). Stavovati a zdvíhati „ležáky“, stíhati zločince lapené při horkém skutku, je mučiti, jim na hrdla sahati bylo záležitostí „landrychtářovou“. Není proč pokládati uvedená místa nedaleko sebe ležící za hlavní sídla tolika drobných samostatných okresů, což sluší na paměti míti, čteme-li o kraji hodonském (v listině z roku 1231), o újezdu kyjovském (1233), o provincii kunovské (1231). Tyto názvy ať nematou čtenáře; neznamenají sídla území od kraje břeclavského oddělených, nýbrž jen jednotlivé jeho části jinak souvislé. V Břeclavsku jistě původně cúda úřadovala na hradě téhož jména. Několikráte za rok scházeli se tam páni a vladykové k soudu o trhu několik dní trvajícím. Byloť za takové příležitosti snadněji než kdy jindy sehnati dostatek urozených lidí potřebných k svědectvím, rozeznáním a vývodům právním. Postupem času zřetelně se ukázaly nedostatky pohraniční Břeclavi a cúda přeložena do vnitrozemí na Bzenec. Pro Bzenec rozhodla ústřední poloha v kraji zdraví příhodná, volný rozhled, veliké loviště knížecí „Doubrava“, hospodářství viničné, bezpečné pozadí lesnatých Chřibů, neméně než živé trhy na křižovatce obchodních cest. Takové trhové místo bývalo odjakživa mošnou knížecí. Hrad břeclavský ležel v bažinatém území zamořeném slováckou malarií („hodonka“), neměl rozhledu, ani dobré pitné vody; každé chvíle mohl býti přepaden a obchvácen. Kosmas vypravuje k r. 1082 o bitvě s Rakušany v těchto stranách.

Županstvo v druhé polovici XII. věku mění se v rodový stav panský. Páni drželi nahromaděný pozemkový majetek a odlišovali se od početných zemanů, nižší šlechty. Soud krajský byl původně nejmocnější baštou zeměpánovou, nejsilnějším nástrojem jeho v míru a jádrem veřejného života dotyčného území.

Jako u kolegiátního chrámu středověkých sídel sbor kanovníků společně chlebících a rozděloval důchody na obročí děkana, probošta, scholastika, ministra, oficiála, nepřestávaje na venek býti „kapitulou“, tj. jednotným svazkem obklopeným rojem příživných střídníků, oltářníků, žáků, zvoníků, kostelníků a jiné chasy, tak tomu bývalo i na hradech zeměpanských. Tam bydlel komorník (měl na starosti důchody), maršálek (vinohrad v údolí pod bzeneckým hradem sluje dosud „Maršálky“), cúdař, kněz, lovčí (v Bzenci jistě nechyběl; viz „Doubrava“). Kde nebylo prvých dvou, vyskytoval se purkrabí (kastelán); pak následovali prefekt, obúzník, pohončí i lantrychtář s houfem sluhů, biřiců, pacholků, ale také nechyběl vrátný a hlásný. Ve středověku výrazy latinské označující stupně hodnosti úředníků kolísaly. Úřední titul nepoutal svého majitele k určitému bydlišti. Dojížděl, kde ho bylo třeba. Úkony úředníků nebyly zprvu určitě vymezeny. Jednou zastával jistou práci, jindy svěřili mu jinou. Všem úhrnem se říkalo „hradští“, „popravci“ (že po právu činili), cúdaři a teprve časem se názvy jejich rozlišovaly. Popravce jmenovali někdy „kmetem“, kterýmžto slovem potom vyrozumívala se každá osoba vykonávající nějakou soudní moc. Hradní kaplan zaznamenával, čeho se ukazovala potřeba, latinsky, vypomáhaje si v prostředí českém slovním pokladem oné řeči jak moha. Někdy názvy latinské nestačily vyjádřiti pojmy práva u nás platného. Pro větší zřetelnost vkládal tedy jednotlivá slova česká. Jednání zapisovalo se snad v krajské desky (knihy), ale z těch nezůstal z doby knížecí ani list.

Soudilo se dle zvykového práva domácího, jak žilo v paměti a citu tehdejší společnosti, a v žádné písemné památce se úplně nedochovalo. Teprve r. 1189 kníže Kunrát Ota znojemský dal zásady jeho na dvou sněmech projednati a sepsati k praktické potřebě. Tato „Statuta Conradi“ chránila čest, majetek a bezpečnost všeho obyvatelstva bez výjimky. Nebylo do konce XII. století pro nikoho jiného práva zemského na Moravě.

Soud krajský se rozeznával větší a menší. Na větším předsedal sudí (czudarius, judez) neb úředník, později komorník. Tento vyskytuje se ve všech hlavních místech údělu, kteráž bývala sídlem knížecím. Kníže sám totiž ve svém území byl vrchním popravcem a komorník jej zastupoval. V XIII. století pak má už každý vyšší hodnostář svého „vilica“, který v jeho nepřítomnosti za něj úřaduje. Dvorské tituly nesly důchody, poskytovaly podílu na veřejné moci a neukládaly svému majiteli povinností úředních ve smyslu nynějším. Stačilo, pobyl-li hodnostář nějaký čas na výsluní dvora, dostavil-li se na zavolání s jistým počtem branců, též účastnil-li se sněmu, velikého to rokování zemského, kde tisíce bojovníků na koních pod širým nebem hlasitě s věcí projevovalo souhlas či odpor. Na soudě větším jednalo se v přítomnosti krajského popravce a kmetů stavu panského.

Na menším soudě soudil vladař s vladyky. Oba takoví soudové vedle sebe působili v Olomouci i v Brně. V ostatních krajích se zařízení měnilo dle skutečné potřeby a vystačili s menším počtem hodnostářů. Menší soudy krajské staly se zařízením ovládaným nižší šlechtou. V době mezi jednotlivými zasedání (roky soudními) působí každý z nich jako stálý soudní výbor v zájmu obyvatelstva: nepřijímá jen pokut, neopatřuje jen půhonů (obsílek), nestíhá jen škůdce míru, nýbrž je ve svém kraji zárukou práva vlastnického. Dosvědčuje svými pečetěmi trhy a směny nemovité, jako se to později dělo deskami. Vykonává na požádání ohraničující ochozy, přijímá právní prohlášení různého druhu. Tak slouží svému území a nevládne mu jenom. V každé dědině měli u stařešiny soud slubný: kmet slíbil vladaři, že bude proucí se strany spravedlivě rozsuzovati.

Za údělných knížat se naše státní i církevní ústrojí teprve tvořilo a znenáhla snažilo se vtěsnati společnost lidskou u nás v jisté ustálené řády. Bylať zajisté rozvrstvena jinak než za našich časů. Svobodní lidé plného práva byli duchovní a bojovníci, z kterých tvořila se šlechta a úřednictvo. Oni jediní měli trochu širšího rozhledu a užili nějakého tehdy možného pohodlí. Pak následovali závislí osadníci na statcích knížete: sedláci, sadaři, včelaři, rybáři, vinaři aj. Vykonávali povinnost brannou, výstavbu hradů, stavbu cest a mostů, platili daně a desátky. Ti měli poddanství lehčí. Na zboží pánů, biskupa a klášterů měli sedláci porobu tužší: vedle povinností zemských, které jsme právě vyjmenovali, tísnily je ještě břemena vrchnosti jejich. Nejnižší vrstvu společenskou tvořili podruzi, otroci, sluhové, řemeslníci, ubozí parobci, dušníci, hostivci, úročníci, dědici, kteří snášeli plnou tíhu životní klopoty.

Šlechtici bydleli ve dvorcích a domech, ostatní lidé v chatrčích a všechny stavby vyvýšeny ze dřeva, jehož býval všude nadbytek. Slovanské zřízení rodové klesá od r. 1029 – 1197; řádů feudálních jeví se teprve začátky a nepůsobí panovníkovi obtíží. Není ještě zpupných, duševně omezených rytířů, nepoddajných, nevzdělaných prelátů (v XII. i XIII. století vyskytovali se při kostele olomouckém kanovníci neznalí písma), ani obchodem i průmyslem zbohatlých měst s německými právy. Lid i vyšší vrstvy žijí pak vesměs téměř ve stavu přirozené surovosti jako samorostlí svérázní hrubci, jejichž osobní styky často se zvrhají v urážky slovem, pěstí i zbraní. V hrubém obalu však vězí polobarbarská upřímná duše bez klamu, namnoze spravedlivým podnětům přístupná. Hradní kaplan odslouživ mši, napsav pánu, čeho třeba, početl si v Aristotelovi, jejž si přinesl z kláštera, kde se ve škole vyučil, vyjel si po obědech do širé Doubravy neb do chřibských lesů na vlky. Lid robotný, téměř přírodní dítky boží, bojí se zlých duchů a kouzelníků. V každém tom nehorázném silákovi shledáš mysl rekovnou, přikvačí-li neštěstí. Však nemá smyslu pro důležitost veliké obce, pro spolužití ve státě. V dřevěných chatrčích žijí pohromadě se svým dobytečkem neb v těsné jeho blízkosti a největším jeho nepřítelem je tma (dravci, příšery), nepohoda zimní, časem nouze, nějaký úraz neb nemoc. Pracují-li venku, jeden doma hlídá.

Venkovský zeman provozuje polní hospodářství a chov dobytka uprostřed svých rolí, usedlostí selských a domků, otroků. Časem zavítá na trh a octnuv se po dlouhém čase ve společnosti sobě rovných, zahýří si v některé krčmě jako bývalý bojovník; vyslechne zprávy o tažení do svaté země, vítané to noviny v hluši jednotvárného života. Jeho dospělý syn touží s družinou knížecí podívati se do světa, kde na výpravě snadno člověk cti i kořisti nabude. Oba dva často se toulají s lukem a oštěpem za zvěří lesem. Nejsou časy dle toho, aby člověk odvykl zbrani. Nejlepší zárukou bezpečnosti na jejich dědině je přece jen pádná paže. Od obchodníka, procházejícího krajem, jenž od nich kupuje dobytek a plodiny, zvídají o událostech v okolí a vyměňují potřebné zboží. Má pro něj taková návštěva význam, jako když tam na onen vzdálený knížecí hrádek zavítá cizí potulný rytířský pěvec. Žena zemanova se služebnými vede dům. V neděli zajedou si přes pole do vzdáleného kostela na služby boží, kde plebán, přečet evangelium, pěkně k srdci promlouvá o náležitostech života křesťanského, horlí proti krčmování, krevní mstě a neřestem pohanským. Večerní chvíle celou rodinu s čeledí shromažďují u planoucího krbu: ženské předou, hoši tenátka neb sítě pletou, otec opeřené šípy chystá neb ostří brousí a stařec, rozčesav si hřebenem dlouhé vlasy, vypravuje o zádavách maďarských a polských. Na peci suší se léčivé byliny a jejich vůně naplňuje prostranství.

Časem, v mrtvý klid venkova, zabouří halas jízdy: to půhončí krajského soudu s biřici ubírá se na výkon úřední neb pan komorník jeda tudy na lov se staví s hlučným doprovodem, s koňmi a psy. Musí se jim vydati, čeho požadují, neb sami si berou. Zájezdy takové podobají se často vpádům nepřátel hubících vsi, dvorce i chatrče a ničících majetek. Není divu, že jednotliví pánové, biskup a kláštery ucházeli se u panovníka o list imunitní, aby nemuseli na svém zboží poskytovati opatření divoké čeládce.

V ruchu tržiště bzeneckého podhradí ohlašuje biřic, že nahoře na hrádku před se jdou roky právní. Strany a jejich vývody (svědkové) ubírají se vzhůru k bráně tvrze. Pojďme za nimi! U vchodu všem jest odložiti zbraň a pak je pouštějí dovnitř. Na dvoře před domem purkrabího postávají hloučky lidí. Čekají, až na ně dojde. Z oken příbytků obklopujících dvůr tu a tam vyhlíží zvědavá tvář. Pěkné podzimní ráno; však soudy se mají konati vždy z rána. Svěží větřík věje od lesů chřibských k modravým horám karpatským. Blankytem táhnou k jihu divoké husy. Prohlédneme si skupiny hradních staveb a zvláště vysokou hlásku při jihovýchodním okraji vrcholu kopce. Usedněme v předsíni jizby soudní, kde slyšeti hlas úředníkův ve sboru kmetů. Pootevřenými dveřmi a za tenkou dřevěnou stěnou možno sledovati jednání. Dovnitř nás nepustí, neboť „nikdo nechoď na súd, leč by dříve z domova svého pohnán byl dle práva“. Zde nás biřic nechá, snadno poznává, že nejsme nějací „sokové“ (slídiči, udavači).

O čem tam uvnitř jednají?

Blud z Pavlovic na honu za kancem, jenž dědině škodil na polích, měl sebou čeledíny Vítka a Neplacha a smečku psů radostně vydávajíc, že ozvěnou hlaholily lesy. Kanec zvětřiv nebezpečí, prchá k Podivínu, až v Podrostu praští. Psi se něj věší. Sluhové se opožďují, Bluda unáší lovecká vášeň. Prolézá houštinami, obchází vývraty, brodí se bažinou pádě za kořistí. Chvílemi vezme některého sledníka do náručí, aby si odpočal. Dostihne divočáka, psy uštvaného, a dorazí ho. Rohem strubuje své společníky v neznámém hvozdu; lituje rozsápaných psů. Nastává studený večer; mží, lovcem třese zima. Hajní podivínští jej přepadnou, šest na jednoho. Jak se opovažuješ loviti v našem? Zády ke stromu se jim brání; oni ho mrzce prostřelí šípem a dobijí na zemi. Nad zkrvavenou mrtvolou vyjí tři psi do nevlídné noci. Žena zavražděného vede svědky, oba čeledíny a přednáší těžkou obžalobu lidí kastelánových. Kmeti, uradivše se, poukazují ji na Buchlov; taková vražda patří k „lovčímu právu“.

Předstupuje Doben, zeman z Rudníku, se svým ovčáckým mistrem Vršem. Žaluje, že mu ohaři Onšíka z Rohatce podávili jedenáct ovcí. Vrš dokládá se kyjem, na němž tolikéž vrubů.

„A co ty ostatní vruby níže?“

„Pán mi lál, kmasil mne za kštici, štilcoval mne; jeho lidé mne vyprali ze dvora, když jsem přišel oznámiti škodu.“

Onšík namítá to i ono, ale chladne přísnými pohledy úředníka i kmetů.

„Nahradíš tolikéž ovcí dobrých či mu dáš dvacet dva denáry?“

Svoluje dáti tedy ovce a ovčákovi tři denáry za utrpené příkoří.

Lidé lantrychtáře Mutiny vyslídili čtvero lapků, jež obrali u Šardic kupce jedoucí z Brna a zle zranili, za mrtvé jich odběhnuvše. Mutina oznamuje věc, též že lotři dole při dvoře vězením zajištěni jsou. Při útrpném tázání na žebři, že se jednak přiznali, jednak usvědčeni jsou. Nyní že je některého dne zvěšeti dá na „Babí“. Kmeti berou na vědomí a souhlasí.

Krčmář Ješek z Osvětiman žaluje na Hrdiše z Těmic, že mu třetí léto pořád zběhlé dluhuje kopu denárů a platiti nechce. Ukazuje ceduli řezanou. Hrdiš se brání; prý v ceduli řeč o denárech čtyřiceti a Ješek požaduje celou kopu. Dvacet denárů prý si počítá úroku. Kmeti uznávají, že nesluší člověku křesťanskému úroku bráti. Hrdiš uvoluje se zaplatiti, co poznačeno, do příštích suchých dnů.

Hostek z Lidéřovic pohání vladyku Zemislava ze Lhoty, že mu lidé téhož spálili seno v kopách blíž Štěpnic, jak vyjdeš z lesa na cestu strážnickou. Kolik bylo sena? Dvanáct vozův dobře naložených. Lantrychtář zdrží chlapy pro zpupnost ve sklepě o chlebu a vodě v železech ještě do tého dne a dnes o trhu je dá pro výstrahu veřejně zmrskati. Zemislav nahradí škodu senem příhodným pod vedením práva.

Crha z Týnce některým lanžhotským jejich louky zatopil, zřizuje rybník sádčím na svém, výše nad dědinou. Fojt lanžhotský žaluje na něj pro učiněnou škodu. Crha se k soudu nedostavil. Hledají ho na trhu dole – není ho. Komorničí (soudní posel) ukazuje třísku, kterou z veřejí pohnaného vyřízl na důkaz doručení půhonu, připomíná, kterak mu bylo hbitě v nohy dáti před prchlivcem, jenž vyskočiv pěstí na stůl udeřil. Prokázal se pečetí komorničí, nepomohlo; tím hůře. Ruče se komorničí s poslem kastelánovým, poslem sudího i s dvěma kmety vystrkali ven a oddechli si. Záležitost se odkládá k příštímu roku; Crha budiž mocí přiveden, čehož si člověče nežádej!

Uklání se Jakub žid z podhradí a žaluje na Mikuláše z Hýsel, zde na trhu přítomného, že by od otce jeho si byl vypůjčil půl kopy peněz a že ten dluh není zapraven. Úředník dává z trhu přivésti Mikuláše, jenž dí, že židovi ten dluh splatil a od něho propuštění vzal. Proč že ho ještě upomíná? Ale Jakub opáčí: Některú chvíli dnes ráno jsem potkal Mikuláše v trhu a on drže v ruce oštěp, vece: „Však vieš, že tobě ten dluh zpraven jest!“ Bál jsem se, aby mne jsa při truňku nezabodl a přisvědčil mu ze strachu. Mikuláš svědky vede, že židovi oštěpem nehrozil. Ten, že sám od sebe dobrovolně před nimi hlásil zaplacení. Soud rozhoduje: Mikuláš zná se k dluhu a praví, že židovi zaplatil. Má tedy sám třím přísaháním na kříž dovésti, že ten peníz je zaplacen. Což se stalo a žalobce vyšel na prázdno.

Někteří lidé z Čejče přivádějí člověka jednorukého Chřena a ten spustí: Páni, žaluji tuto na Benedu, že mi jest ruku utiel a ochromil mne, vidíte!

Na to soud: A co ty tomu, Benedo, dieš?

Beneda: Já jsem tobě toho neudělal. Dávals mému bratru Přeškovi vinu a neprovedls toho na třech rociech a již se mne chytáš? Tedy kmeté: Má-li Chřen svědomie (svědky), vystav je: Chřen vystavuje svého souseda Hereše.

Tomu soud: Přísahej na muka boží a vyjev pravdu!

Hereš: Byl jsem tam, když se to stalo; jsem toho svědom. Vypovídám plnú pravdu ani pro Chřena ani pro Benedu, že neviem, kdo jemu to zděl mezi jima bratroma, Beneda li či Přešek.

Rozhodnutí: Svědomí v této při nestačí. Půhonce sám není si jist, kdo mu to udělal. Poněvadž mu scházie na svědomie, takéť mu schází i na jeho právu a Beneda pohnaný je té žaloby prázden.

Vladyka Čéč dostavuje se s plebánem kostela břeclavského. Mají spor o hranice lesa u dědiny Kapřiště. Pan úředník sám třetí s hradním kaplanem Absolónem minulého tého dne na místě samém ohledali staré rozmezí. Zavolali letité osadníky ze sousedství a vyložili jim, oč běží. Dali na místě nesporném vykopati hrob pro čtyři nejváženější z nich. Odtud počne rozhraničí. Do hrobu prostřeli koberec a na ten poklekli svědkové bosí, prostovlasí a v košili bez pásu, obličejem ke slunci východu, drn země na temeni každý. Na zemi ležel před nimi kříž a oni kladli naň pravice. Bohem se dokládali, že vyjeví pouhou pravdu. Taková byla přísaha kmetcí. Vladyka Čeč a plebán přísahajíce, stáli nad hrobem oním; zdvíhali dvé prstů proti slunce východu. (Soudu to od nich stačilo; ordál zemní vztahoval se jenom na lid obecný.) Od hrobu pak táhli po hranicích rúnu – na znamení hrobu – vystoupivší svědkové. Chvílemi stanuli, vzepřela-li se některá strana. Zase pokračovali po utišení sváru, až dospěvše v místa nesporná dokončili ochoz. Stanovená hranice hned u přítomnosti úředních osob vytýčena kolím, hromadami dřeva, jámami, neboť kámen v celé oblasti nenajdeš. Nyní se půhon i pohnaný dostavili oba k listinnému zjištění své záležitosti. Kněz Absolón už byl předtím vypsal na škartici bělpuchu, čeho třeba. Nyní list předčítá v plném zasedání a někteří kmeté i pan úředník pečeti své naň přivěšují.

Přivádějí zemana Chlapotu ze Strážovic; pohání ho soused jeho Niněc z Želetic, člověk věkem obtížený, pro „hrdost“. Stařečka třaslavého přivádí bratrovec jeho Milej (ten mu hospodaří) s čeledíny Hodatou a Juříkem. Milej za starce neduživého od sebe dí: Lidé Chlapotovi vozíce drva, jezdili přímo přes naše a dělali škodu cestou. Šel jsem k Chlapotovi, aby jim to stavil, ale pro psy přístupu nebylo do dvora jeho. Buoh milý vie i máti boží, že hned večer po svíčkách (hromnicích) na to vpadl Chlapota do domu našeho hrubým kvaltem. Stařeček Niněc už na loži, na stole sýr napolo ujedený, trocha kmínu a cibule na misce, k tomu krajíček chleba opečený: zbytek večerního jídla.

Chlapota: Ha, padúše, co na mne zlolajce posíláš?

A popad oběma rukama stařečka za vlasy do výše jako otep, dal jím o zem. Oštěpem nás honil po domě, než odběhl. Niněc z toho ležel nemocen podnes.

Stařeček: Jináč nenie.

Na to Chlapota: Já dobrý láti si nedám!

Úředník: Nemóžeš dobrým svědomím mužskými osobami provésti, že by ti hospodář byl lál. Než sám jsi výboj ciziem stavenie učinil. Vyslechnuv domácí lidi Niňcovi soud uznává: Chlapota zaplatí 100 peněz do důchodu knížecího pokutou a stařečkovi za utrpení dá vuol (vola).

Lidé želetští odejdou. Kmeté ve skupinách horlivě o čemsi rozmlouvají. Rozebírají poslední dnešní nastávající soudní výkon: zakončení záležitosti paní Víceny z Podivína, ženy tamního zemana Henice. Dlouho se protahuje věc těžkého obvinění, které proti ní na soud vznesl její muž. Kolikrát už soud o případu rokoval hledaje průtahů a světlých důvodů, než marně. Do síně vchází zamračený Henic a za ním několik mužů i matron z příbuzenstva přivádějí obžalovanou, na níž lpí neblahé podezření. Předstupuje v temné říze kajícnice s podvázanou bradou, prostovlasá, bledá, chvějící se, více člověka stín než bytost živá. Úředník probírá při její ostatně všem známou: um lidský prý na rozhodnutí zde nestačí. Rozeznání viny či neviny zastavuje prý soud nejvyššímu soudci, jenž nahlédá do srdcí i ledví lidských, Bohu vševědoucímu a všemohoucímu. Žena ať bosýma nohama přejde po rožhavených radlicích. Nespálí-li se, ukáže moc boží boží její nevinu všem. Venku zazní zvonec: to hradní kaplan přináší z kostelíka v podhradí tělo boží. Lidé klekají a bijí se v prsa. Rudá železa žhnou a čekají – pojď trpitelko! Dvě matrony vedou ji na mučidla, bratr následuje. Však co to? Hlasitý vzlyk a oběť hroutí se mrtva před očima všech k zemi dříve než dokročila na železa. Ženy pláčou, ostatní zaraženi mlčky stojí. Všichni cítí, že skončil se veliký kus bídy lidské, že zhasnul život člověka, oběť temna své doby a nevýslovné tajné strázně. Kněz s Nejsvětějším odchází. Příbuzní ujímají se mrtvého těla a skládají za zesnulou pro kaplana sedm denárů, pro stařenu denáry dva. Smutně se tentokráte zakončily roky soudní. Později vyprávěli lidé z Podluží, že škarohlídský Henic přidal prý se k hromadě bojovníků ubírajících se k Dunaji a do sv. země puzen výčitkami svědomí.

Po hrádku bzeneckém, k němuž jako k právnímu útočišti vzhlížel slovácký kraj za doby knížecí, zbyla jen vrstva rozdrceného zdiva tvořící temeno kopce Starého hradu nad městem. Lidé využitkovali jeho zřícenin jako kamenného lomu; dobře se jim hodily kusy pískovce z Blatnice u Buchlovic, které sem při zdění hradu dávní robotníci museli svážeti; u nás nějakého kamene neshledáš.

V diplomatáři moravském (sbírce listin pro dějezpyt moravský) čteme o některých hodnostářích bývalého kraje břeclavského, kteří na Bzenci sídlili neb sem v úřední působnosti z okolí dojížděli. V listině olomouckého knížete Bedřicha z r. 1169 připomíná se kastelán hodonský Tvrdiš; v jiné k r. 1174 jmenuje se Ratibor; r. 1264 byl tam Fridrich soudcem provinciálním, r. 1303 Filip z Pernštejna purkrabím. R. 1225 vyskytuje se Přebor, soudce břeclavský, r. 1235 Plava a 1255 Vojtěch. K r. 1247 znají Jarohněva, k r. 1248 Ludomíra z Horky, komorníky břeclavské. Z okolnosti, že týž Ludomír r. 1255 objevuje se na zemském sněmu panském v Olomouci, dovozuje Augustin Sedláček, že takových sněmů v kraji břeclavském nebývalo a že šlechta zdejší řídila se deskami olomouckými. R. 1303 činí se zmínka o „deskách obecných“ cúdy olomoucké, k nimž všechny kraje moravské zření své mají. R. 1493 čteme, že „před lety dávno minulými na rozličných místech desky a práva byla po krajích toho markrabství“, ale zápisů nijakých se nedochovalo. Proto můžeme určiti jen tak málo jmen úředníků. R. 1264 Matouš z Černé Hory nepíše se již komorníkem břeclavským, nýbrž pracovským. I Bohuslav z Pernštejna r. 1293 a Soběrej z Hvězdlic r. 1297 slovou komorníky pracovskými. Prvotně úřad krajský sídlil v Břeclavi, vždyť odtud název kraje. Později však jeví se Bzenec důležitějším z příčin již vyložených. Břeclav zanedbávána, pak i zastavena a jako panský statek přivtělena ke kraji brněnskému. K r. 1297 nacházíme Velislava z Ořechova, jenž se místy uvádí jako cúdař v Bzenci. (Možná, že tyto dva zápisy týkají se téže osoby.) R. 1320 byl cúdařem pracovským Mikuláš z Blišic. Před ním r. 1297 nazývá se Frydel lantrychtářem pracovským, ale na pečeti má vyryto „Fredericus, provincialis in bisenc“. Z kmetů bzeneckého soudu zachoval se jménem jediný, Pardus ze Šardic, r. 1320 konšel zemský. Z moci tohoto soudu vyňati r. 1315 lidé klášterství velehradského a r. 1336 poddaní kláštera luckého pod Znojmem. O krajském úřadu, jenž tu býval, není té doby již potuchy, a zdá se, že pominul hned, když zrušili úřad kanovnický. Ve věcech hledících k úřadu zemskému náležel kraj břeclavský brzy po r. 1293 k Olomouci. Z hodnověrných listin se nedá dokázati, že by byl býval některý Přemyslovec jakožto údělný kníže sídlel v Břeclavi neb v Bzenci; není ještě v této příčině řečeno poslední slovo. Nedoznívají však v tom jakési vzpomínky historické, když Otakar I. zřizuje své manželce Konstancii knížectví břeclavské s komorou (1203 – 1237), kteréžto zařízení potvrzuje bulou papež Řehoř IX. Po ní nastupuje tu dědictvím její vnuk Oldřich Korutanský (1237 – 1269). Za něho vrcholí život na hradě Bzenci, kdež tento vynikající velmož skutečně sídlil. Pak držela knížectví vdova Otakara II. Kunhuta se Závišem z Falkenštejna do r. 1288 a později Anežka, sestra krále Václava II., provdaná za Rudolfa mladšího habsburského. Na Bzenci bydlívali purkrabí ze stavu panského; poslední se jmenují r. 1320 Jimram ze Sádku a 1370 Velislav ze Šternberka. V držení Bzence vystřídala se knížata z rodu lucemburského; Jan Jindřich († 1375) a Prokop († 1405) zde časem sídlili a manželka prvého, Markéta, měla na statku zdejším zapsáno věno. Z toho je nasnadě, že hrad nebyl asi ledajaký dřevěný pro posměch cizincům, nýbrž takový, jaké znala bohatá uštěpačná kněžna ze své tyrolské domoviny. A také skutečně náležel mezi přední pevnosti moravské. Kdo bedlivě uváží předmluvu k zákoníku Karla IV. (Majestas Carolina), pozná, kterak soudobé smýšlení shledávalo úhelný kámen všeho veřejného pořádku ve vládě nad hrady. Ještě v předvečer zániku tvrze objevují se r. 1399 zde někteří sršatí úředníci: Stanislav, capitaneus in Bzenec, Myřík, purgravius a Jan de Bzenec, jež s jinými ještě „vpadli na statky církve olomoucké, zranili lidi, uloupili dobytek, peníze, klenoty, šatstvo, nářadí i zbraně. Některé odvedli do zajetí a tam umořili.“ Krásné časy! R. 1422 vzal hrad za své, protože posádka uherského krále Zikmunda škodila Novému Táboru v týlu; bratří jej ztekli a zbořili.

Již předtím, r. 1363 markrabě moravský Jan Jindřich nařídil: „Súd země, který se v Bzenci držíval, aby příště jinde držán nebyl, než v Hradišti.“

Za poměrů valně změněných rozhodujícími ukázaly se tytéž důvody, pro které kdysi dána byla přednost Bzenci na úkor Břeclavi. Význam Uherského Hradiště privilegiem markraběcím velmi vzrostl na účet starodávného Bzence, jemuž zůstal jedině jeho obyčejný soud městský.

(Dle prací Aug. Sedláčka, Jos. Šusty, Fr. Šujana, V. Houdka aj.)