Uvedený článek byl publikován v periodiku „Neděle“ v roce 1940. Autorem článku byl zdejší katecheta Ferdinand Pokorný. Ve Bzenci působil od 1. března 1939 do 1. prosince 1941, kdy byl při hodině náboženství zatčen Gestapem. Zbytek války byl vězněm v koncentračním táboře. Zpět do města Bzence se vrátil v květnu roku 1945.

Bzenec, poutní místo mariánské na moravském Slovácku

Kdo by neznal jméno Bzenec? Bzenecké víno, zvláště vonná „Bzenecká lipka“ jsou dost proslulé, ale také bzenecké okurky najdeš téměř všude. Je to vlast vinné révy, znamenité zeleniny a jemnějšího ovoce, zde na pokraji slunné Jižní Moravy, našeho Slovácka, hýřícího ohnivými barvami pestrých krojů a zvonivými písněmi.

Osada Bzenec je prastará a má štěstí, že také našla pečlivého dějepisce v bývalém zdejším katechetovi Msgre. Jos. Hanákovi, nyní na odpočinku v Kroměříži. Z jeho objemné knihy se dovídáme, že podle nálezů vedly tudy obchodní cesty z říše římské do severní Evropy. Koncem 12. století knížata z rodu Přemyslovců postavila na kopci nad osadou hrad. To slovo se dosud v lidu udrželo, ač z pevnosti nezbylo nic. V hradě bývalo sídlo župních úřadů, jež později byly přeneseny do Uh. Hradiště.

První zmínka o kostele je z roku 1233, tehdy byl zasvěcen Všem Svatým. U něho vznikla brzy i škola, na níž vyučoval zprvu kněz. Již tehdy pěstovali obyvatelé vinnou révu a cizokrajné ovoce, jako broskve a meruňky. Naučili se tomu od řeholníků – cisterciáků nedalekého kláštera velehradského, kteří k nám přišli z vinorodé Francie. Základ dnešní zámožnosti Bzenčanů tkví tedy – jako jinde – v průkopnické činnosti mnichů. Ani si to snad neuvědomují někteří, když příležitostně zpívají hanlivá slova: „…mnichů rota líná“.

Za válek husitských byl hrad zbořen. Po rozkvětu nastala doba úpadku. Město se dostalo do rukou střídajících se šlechtických rodů. Chloubou Bzence může býti okolnost, že v nastalých náboženských zmatcích většina obyvatelstva zůstala vždy věrna víře katolické.

K farnímu kostelu náležely tři dědiny: Písek, Domanín a Těmice. Dne 1. 1. 1615 bylo založeno slavné bratrstvo literátské sv. Jana Křtitele, jehož členové se nazývali bratřími a sestrami a kromě horlivé účasti na bohoslužbách řádným zpěvem vytkli si za úkol navzájem si pomáhati podporovati se.

Bouřlivé 17. století postihlo také Bzenec mnohou pohromou. Město i s kostelem spáleno za vpádu Bočkajovců z Uher a zpustošeno od Švédů. Dne 17. února 1619 přitáhli k Bzenci kozáci, vyslaní polským králem na pomoc císaři Ferdinandu II. Tehdejší bzenecký farář Fr. Parvus (Malý) vyšel jim vstříc k předměstí Olšovci se Svátostí oltářní a odvrátil je tak od drancování. Je to podobná událost, jaká se vypravuje i ze života bl. Jana Sarkandra, faráře v Holešově a mučedníka za zpovědní tajemství.

R. 1696 za hraběte Jiřího Proskovského položen základní kámen k nynějšímu kostelu sv. Jana Křtitele a stavba za 4 roky dokončena ve slohu barokovém. R. 1703 postavena na Starém hradě kaple sv. Floriána, jež od té doby dává svou malebnou polohou nad městem celému okolí význačný ráz.

Roku 1787 vyfařen Domanín s Těmicemi. Je to nyní samostatná farnost. R. 1812 zřízen nynější hřbitov.

V dřívějším zámku bzeneckých pánů byla kaple sv. kříže; ta zrušena, když r. 1855 zbudován zámek nový v zajímavém novogotickém slohu uprostřed rozsáhlého parku, v němž návštěvníky upoutají staleté rozložité lípy.

Na Dolním náměstí uprostřed ční půvabná socha Marie Panny z kararského mramoru, jemné italské práce, na mohutném žulovém podstavci. Svým nákladem ji zřídil farář dr. Jan Pospíšil, pozdější kanovník olomoucký. Za jeho nástupce P. Ant. Sedláčka odfařena a osamostatněna r. 1915 obec Moravský Písek.

Přední ozdobou bzeneckého chrámu je milostný obraz P. Marie. Bzenec je totiž také památné poutní místo celého Slovácka. Den 15. srpna – svátek Nanebevzetí Panny Marie – je nejradostnějším a nejslavnějším dnem celého města i dalekého okolí. Od Kyjova, od Strážnice, od Uher. Hradiště a Uher. Brodu přicházejí dlouhá procesí s hudbou a družičkami v malebných krojích uctít milostný obraz P. Marie Bzenecké. Dojemný je pohled, jak mnozí na kolenou obcházejí hlavní oltář. Na 7 000 poutníků zavítá toho dne do města.

Nynější farář bzenecký vdp. rada F. Břeský vypravuje ve své knížce „Úcta Panny Marie Bzenecké a původ její“ toto: Původ pouti bzenecké sahá do dávné minulosti. Zachovaly se o ní pověsti a písně. V nedalekém lese Háji visel na dubu obraz Panny Marie. Nějaký vojín, jenž v lese zabloudil, uslyšel prý silný pláč. Šel za pláčem a viděl plakat na obraze Pannu Marii. I běžel to oznámit občanům bzeneckým. Několik jich přišlo a zaneslo obraz do města. Ale obraz zmizel a octl se opět na dubu. Z obrazu vycházela zář viditelná široko daleko. Tu přišli Bzenčané s velikým průvodem a donesli milostný obraz do farního kostela, kde již zůstal. Zbožní měšťané uctívali obraz tak podivuhodným způsobem k nim přinesený a Panna Maria odměnila se jim mnohými zázračnými projevy. Staří pamětníci vyprávěli, že za oltářem bylo mnoho berlí, jež tam uzdravení zanechali, a dosud je milostný obraz ověšen vzácnými záslibnými dary. Proto staří Bzenčané vděčně střeží úctu Matky Boží a umějí ji dát najevo.

Zvláště výmluvným důkazem toho je úplná oprava a úprava chrámu a věže, podniknutá r. 1938 z dobrovolných sbírek, jež svědčí o obětavosti bzeneckých katolíků podle hesla: Miluji okrasu domu Božího.

Krásně vyjadřuje city zbožných Bzenčanů stará, prostá, ale srdečná píseň, která již odedávna se rozléhala pod věkovitými lípami a klenbou chrámovou:

Pozdravena buď, Matičko,

ó Královno nebeská,

Krista Ježíše Rodičko,

Panno Marie Bzenecká;

ó, překrásné místo Tvoje,

které sis oblíbila,

ve slávě u předního háje

Bzeneckým ses zjevila.

 

Ach, jak šťastné Bzenec město,

šťastná hora, přední háj,

požehnané je to místo,

ten všechen bzenecký kraj…

Na Tvém obraze je nápis:

Ó Maria, pomoz nám!

Pros za nás u Syna svého,

neb Tvou pomoc dobře znám.

 

Přimlouvej se a pros za nás,

ó Matičko Bzenecká,

chci do smrti být ctitel tvůj,

neb jsi má radost všecka.

 

P. Ferd. Pokorný, katecheta ve Bzenci.