Uvedený článek byl publikován v časopise Vinařský obzor v roce 1939 (roč. 33, str. 15 – 17)

Bzenec město lipky – vonného vína

Jako bzučení roje čmeláků nebo včel zní jméno tohoto slováckého města, proslaveného po celé republice vonným vínem a zeleninou. Bzenec je opravdu sladkou pastvou pro oči i pro jazyky, jež stojí za to, aby poutník projel kilometry ve vlaku, dýchal špatný vzduch vagonů a seděl shrbený na nepohodlné lavičce. Jako šípková růže prostého tvaru a jímavé něhy, rozkládá se toto město pod úpatím vršku Starého hradu, na jehož vrcholu svítí do kraje kostelík sv. Floriána, patrona milovníků vody – hasičů. To je první paradox Bzence, neboť na svazích Starého hradu jsou právě nejlepší bzenecké vinice, z nichž prýští a kane každoročně na podzim nejvyzrálejší víno, blýskavé jako zlato, kořenně vonící a hladké jako meč. Jste-li ve Bzenci, nestaráte se o historii tohoto města, jež jest zajisté úctyhodná a sahá až do XIII. století, prostě proto, že nemáte kdy ani prožívat přítomnost. Zmocní se vás jakási družnost, jež jest tak charakteristická pro Bzenčany, zapomenete počítat čísla domů a obyvatele a bezstarostně se oddáte náladě, jež se vás právě zmocní. Když jsem tam byl před časem, táhlo vzduchem jaro, voněly broskve, střemchy a svěží listí, jež se dralo z pupenů jako vodopád horského potůčku. Na mezích vinic, na svahu Starého hradu, ležela vysoká tráva, pod tíhou jarní spršky, orosená spoustami drobounkých perliček. Po cestách proudily hloučky Bzenčanů do kostela. Všichni byli červených tváří a jiskrných očí. Je to vliv zeleniny či dobrého vínka, či je to synthesa obou těchto darů země? Klouzaje pohledem po postavách a tvářích občanů a občanek této vinné metropole, cítil jsem kolotání neklidné krve, jež je vlastní všem moravským Slovákům.

Jarní nálada mne zahnala do křivolakých uliček pod vinicemi, kde jsou sklepy, a odkud je vidět do vinohradů, ježících se tyčkami, přes něž se právě přeháněly stíny jarních oblaků. Z kteréhosi sklepa zaznívaly tlumené tóny písničky překotného rytmu a ohnivé roztouženosti. Obávaje se, že prodléváním na tomto místě, kde bylo přespříliš krásy a jarního kolotání, mohlo by se to změnit nakonec v sladký kýč, odešel jsem raději do města.

Bzenec, který přitahoval magneticky mistra Josefa Suka a spoustu jiných občanů méně či více proslulých v kumštu, vědě či politice, po poledni dřímal jako kočka. Život z náměstí zmizel. To byla vhodná doba, abych si zrekapituloval městské památnosti. Rozsáhlý zámek, stavbu nové silnice, staleté dvě lípy v zahradě zámecké a – na víc, promiňte, jsem neměl kdy, poněvadž se mě ujaly dobrosrdečné ruce hostitelů a zavedly mne na cesty, jež jsou příjemnější než historická data a mrtvé věci. Právě ten den mělo schůzi vinařské družstvo ve Bzenci, které jest se svými 500 000 Kč, které mají na členských podílech drobní vinaři, druhým největším družstvem v republice. Předseda družstva Rudolf Malík a obchodní ředitel družstva Miroslav Skála nás zavedli do rozsáhlého sklepa, jež se vine pod zemí ve tvaru obrovské podkovy. A zatímco oči těkaly po obrovských bachratých i elipsovitých bečkách o obsahu až padesát hektolitrů, klouzaly po hladkých stěnách sklepa, vydlabaného v pískovité zemi, uši zaslechly jen úryvky čísel, jež teď reprodukuji nedokonale. Vinařské družstvo s ročním obratem 30 726 000 Kč má sklepy, v nichž je 3 – 4 000 hektolitrů vína. Kromě Bzence, kde je centrála, má sklepy v Příměticích, Vel, Pavlovicích, Zlíně, Mor. Ostravě, Hradci Králové, Praze a Hustopečích. Na podzim vykupuje od svých členů, malých vinařů na Bzenecku, Znojemsku, Hustopečsku a Blatnicku sklizeň a víno nejmodernější metodou připravuje pro konzum. V rozsáhlých bzeneckých sklepích jsou lehké veltlíny ze Znojemska, Blatnický roháč, sylván a veltlín z Vel. Pavlovic, lipka, Zlatý hrozen a červené burgundské ze Bzence a také druhy slovenských vín.

Pro vinaře je to bohatství nepřeberné. Ale poněvadž vinař má raději osminku nefalšovaného vína, než fůry učených řečí, zasedli jsme nad sklepem do útulné světničky a jali jsme se ochutnávat šťávu životodárnou, dobré víno. Tam jsme se dozvěděli, že lipka, jež jest v podstatě rýnský ryzlink, má jméno od toho, že květy této révy voní jako lípa. Učený doktor vykládal i o teplých fönech, to jest vzduchových proudech, které se opírají do svahů Starého hradu, kde se lipka pěstuje a které přispívají také k její pověstné lahodné chuti.

Pod vlivem kouzelného proutku lipky a zlatého hroznu, jenž jest také bzenecká specialita, brzy se jazyky rozvázaly, vylétly jak tasené meče divoké písně a vtipy, ozval se smích a myšlenky kroužily ve spirálách k bodu, jenž jest nazýván věčností či neznámem. Jako vše, i tento sen zmizel. Nastupoval jsem do vlaku provázen veselím a zapadajícím sluncem. Ve vlaku pak začala mi kroužit v hlavě slova a obrazy, až se seřadily v rytmický řetěz, který jsem si polohlasně recitoval. Hle, zde jest:

Klouzajíc hrdlem hbitě jako šipka,

se stopou vůně, jemně kořennou,

vzpomínky mládí láká z Bzence lipka,

nutíc je dravou silou za ženou.

Obrazy volá, které krví dýši

a lásku spřádá s lehkou rozkoší,

malátné snění tlumí v spánek ještě tišší,

ve víru smíchu slzy omočí.