Uvedená brožura byla vydána u příležitosti konání bzeneckých vinařských slavností v srpnu roku 1960.

Brožura: Vinařské slavnosti Bzenec 13. – 14. 8. 1960

„Veškerá osvětová práce je prací politicko-výchovnou. Politického účinku dosahuje především jasným ideovým a programovým zaměřením každé akce, celým rozsahem své činnosti a využíváním všech prostředků a forem, jimiž disponuje. Kulturní iniciativa pracujících se projevuje nejvýrazněji v mnohotvárné Lidové umělecké tvořivosti, která je současně formou společenského života a nedílnou součástí národní kultury. Úkolem národních výborů a dobrovolných organizací je organizovat pracující v masovém měřítku podle jejich zájmů do souborů a kroužků a všestranně podněcovat jejich tvůrčí schopnosti na podkladě bohatých tvůrčích tradic našeho lidového umění a v duchu bojovné revoluční kulturní tvořivosti dělnické třídy. Úzké sepětí souborů a kroužků se životem svého společenského prostředí umožňuje šířit zpěvnost, tanečnost, tradiční muzikanství atd. a pružně reagovat na aktuální problémy i zájmy lidí.“

Z usnesení ÚV KSČ o osvětě

Slovo úvodem

S mohutným rozvojem průmyslu a podstatným dokončením socializace našeho zemědělství byl před nás postaven další neméně významný úkol – dovršit kulturní revoluci. Dnes se kulturně osvětová práce stává záležitostí nejen osvětových a kulturních pracovníků, ale podílejí se na ní široké vrstvy našich pracujících.

Patnáct vítězných let od našeho osvobozen Rudou armádou přineslo své ovoce a naše město žije dnes radostným, budovatelským a kulturním životem. Můžeme být právem hrdi na skutečnost, že naše Osvětová beseda patřila vždy mezi nejlepší a v loňském roce, dík obětavé práci nejen jejích členů, ale i široké veřejnosti, získala zaslouženě prvenství na Veselsku. Kulturní život v našem městě je opravdu bohatý a my dokážeme udělat na tomto úseku pěkný kus práce. Vždyť důkazem toho jsou i naše každoročně pořádané vinařské slavnosti se svou staletou tradicí, které svým pojetím i hodnotou si rok od roku získávají stále větší oblibu nejen v blízkém okolí, ale i v jiných krajích naší socialistické vlasti.

A jak při této příležitosti nevzpomenout záslužné práce našeho národopisného souboru „BZENČAN“, který nás tak úspěšně representoval nejen v našem okrese a kraji, ale který si při svém zájezdu do Rumunska získal srdce našich rumunských přátel a v neposlední řadě i obdiv delegátů mládeže celého světa na Festivalu mládeže a studenstva ve Vídni. V současné době si občané staví v hodnotě tří milionů korun nový kulturní dům, který po dokončení bude patřit mezi nejmodernější v našem kraji a stane se tak vyhledávaným kulturním centrem nejen místních občanů, ale i blízkého okolí. Kulturní život v našem městě bude pak ještě bohatší. Ano. Chceme dnes nově žít, kulturou se vzájemně vychovávat a učit se i novým pohledům na radostný život v socialistické vlasti, jakož i načerpat dostatek sil a prostředků na cestě přechodu ke komunismu.

Jaroslav David

Robert Tvarůžek:

Vavřinecká

Do búdy, mládenci, do ní,

pohárky s Lipkou jak ze zlata zvoní,

a když se dopily, znovu se plní!

Fábory lítají, boky se houpají,

záhyby sukní se vlní.

Zahrej nám, muziko, tancovat chcem,

ve Bzenci pod víchem

připijem všem!

 

Do búdy, děvčata, do ní.

Vavřinec kyne vám, voničky voní.

Cimbál už zazvučel, primáš se kroutí,

hmoždíře bouchají, šohaji volají

do kola z révného proutí.

Zachvěl se Starý hrad, Horních hor lem,

ve Bzenci pod víchem duněla zem!

 

Pojď sem brachu, uč se moudrým býti

u skleničky vína, které duhou svítí:

laskáš-li se s ním, tvá křídla rozpoutá,

přebereš-li mrští s tebou do kouta

mezi lidský brak, jenž hoví sváru,

by pan Střídmý v žití suchopáru

nadchl se a zmoudřel u poháru.

 

Milý příteli,

který zavítals do Bzence, ležícího uprostřed moravské Slovače, v kraji pestrobarevných krojů a radostně vlajících fáborů, rád bych Ti o našem městě trochu povyprávěl. Věř mi, že bych dovedl hovořit dlouhé a dlouhé hodiny, ale teď chci před Tebou rozestřít jen nepatrný kousíček té malebnosti a krásy, a to proto, abys to ostatní poznal sám.

Cítím, že Tvá ruka se vztahuje po skleničce perlícího se „bzeneckého“. Rád bych Ti položil otázku: „Víš vůbec, co je to víno?“ Snad mi odpovíš slovy básníků, že „víno je elixír života“, „zkapalněné paprsky slunce“ apod. Tu pravou odpověď bych od Tebe marně čekal. Nuže tedy, než pozvedneš skleničku, slyš nejvýstižnější odpověď: „Víno je dar přírody a výsledek pilné lidské práce.“

Víš, je hodně lidí, kteří milují víno, kteří rádi zasedají ke skleničce naplněné tímto lahodným nápojem, ale málokteří z nich si uvědomí, co to dá práce, než se vinař může těšit z úrody. Jeho práce trvá od jara do jara. Mnohokrát za rok se musí sehnout ke každé hlavičce, než se sehne naposled, aby utrhl ojínělý hrozen. Ani si nedovedeš představit, co práce a starostí dá vinohrad a jak zasloužená je nakonec radost v srdci každého Bzenčana, když se rok vydaří.

Poseď a vychutnej lahodu „bzeneckého“. Ale také na to pomysli ve chvíli, když ve stínu šumících korun staletých lip se díváš na vinorodé stráně Starého hradu, Psích hor, Maršálků, až po Horní a Kněží hory. Vzpomeň si na to i nyní, kdy se tu raduješ s těmi, kteří vinnou révu mění ve víno, o němž je psáno, že „je sladké jako dětský úsměv, trpké jak práce za roboty, ale že jiskří jak ta nejkrásnější skřivánčí píseň“.

Vždyť vinná réva mluví ke všem lidem dobré vůle jasnou a srozumitelnou řečí: „pohár k poháru, pravice k pravici a srdce k srdci“.

Z historie města Bzence

Návštěvníky vinařských slavností upoutává vždy pěkná poloha Bzence, který jako by byl na severní straně zasazen do rámce vinorodých svahů chřibských a rozsáhlých ploch jehličnatých lesů na jihu.

Úrodná nížina lákala již v dávných dobách k osídlení. A tak nalézáme na západním okraji Bzence velkou osadu lidu popelnicových polí (lužická kultura) a jejich žárová pohřebiště z doby asi 1 000 let př. n. l.

Ke konci prvního tisíciletí před našim letopočtem byli na bzeneckém katastru i výbojní Keltové.

Kdy vznikla osada Bzenec nelze s určitostí říci. První historická zpráva o Bzenci je z počátku XI. století, kdy kníže Oldřich dobyl hradu Businc na polském králi Boleslavu Chrabrém. Historikové jistě zpřesní tuto zprávu kronikáře Dětmara, zda jde o naše město nebo o hrad na řece Bzině u Hlubčic.

Poněvadž Bzenec ležel na důležité obchodní cestě z Uher do Brna, bylo výhodné postavit zde hrad na ochranu této obchodní cesty. Na bzeneckém hradě sídlila údělná knížata a měla tam i své úředníky. K jihu obrácené svahy přímo zvaly k osazení vinnou révou. A tak se nám zdá jako by na bzeneckém hradě Goethův Pěvec volal před panstvem to své: „Ó nápoji, plný sladké rozkoše.“

Roku 1230 se stal Bzenec střediskem jedné ze tří žup kraje břeclavského, čímž byl dán i podklad k rozkvětu podhradí. Župní úřady byly přeneseny ke konci XII. století z Břeclavi do Pracova (Vracov) a na počátku XIV. století do Bzence. Bzenečtí purkrabí starali se však především o svůj osobní prospěch a dopouštěli se útisků na poddaných. Výhodná obchodní poloha města a vzácné obchodní zboží – víno, přilákaly do Bzence záhy židy. Židé, ačkoliv nesměli vlastnit pole, mohli míti vinice a obchodovat s nimi, jak patrno z velmi četných zápisů v obou Horenských knihách bzeneckých.

Bzenec značně utrpěl, když byly roku 1363 přeneseny župní úřady do Uherského Hradiště, kde za mohutnými hradbami tohoto města byly bezpečny před vpády z Uher.

Bzenecký hrad byl zbořen pravděpodobně roku 1421 husitským vojskem z tábora u Nedakonic. To už byl Bzenec v držení bohatého uherského magnáta Ctibora Vajdy, jemuž prodal Bzenec, Buchlov a Veselí proradný král Zikmund za 3 000 dukátů. A od té doby mění Bzenec často své pány, kteří vidí v našich předcích jen lacinou pracovní sílu na svých latifundiích, zvláště ve vinohradech, při stavbě zámku a hospodářských budov, vydírají neúprosně desátky. V tom především vynikl hlavně Mikuláš Kropáč z Nevědomí proti jehož neoprávněným násilnostem se Bzenčané roku 1490 vzbouřili a mnozí raději opustili své usedlosti, než by se dali utiskovat.

Uvedu zde, kolik vynášel vrchnosti vinný desátek a tzv. zemní (z každé čtvrti 15 mázů). V XVI. století měli bzenečtí občané 409 čtvrtí vinic (čtvrť měla asi 2,84 měřice – měřice je asi 0,2 ha), z nichž odevzdali ročně, počítáme-li s průměrnou úrodou 10 věder z měřice asi 1 160 věder desátku a asi 109 věder zemního. Faráři kromě jiných naturálií dávali ročně 10 věder deputátu. A jednomu faráři, Martinu Nymburskému, snad proto, že nepohrdl skleničkou vína, říkali „Sklenička“.

V květnu roku 1605 bylo město vypáleno vojskem Štěpána Bočkaje a obyvatelstvo, pokud se nezachránilo, bylo povražděno nebo odvlečeno do zajetí. Dílo zkázy bylo dokončeno při druhém vpádu bočkajovců 31. července. Pohled na Bzenec byl asi žalostný. Této hrozné katastrofy města využitkoval Jan Krištof Proskovský, který zbavil město všech výsad. Úpadek města byl pak dokonán hrůzami války třicetileté. V matrice čteme poznámku: „Pro časté a více než tyranské vpády obojího vojska, pro loupeže a katanské muky, byli jsme všichni nuceni uprchnouti a se skrývati.“ Z Horenské knihy z roku 1816 je patrno, že mnoho vinohradů zpustlo a jejich cena poklesla. Dokonce bylo dovoleno, aby se zpustlé vinice dávaly zdarma těm, kdož je chtěli znovu vysadit. I vysazené vinice byly laciné pro nedostatek pracovních sil. Aby pusté vinohrady neležely ladem, bylo dovoleno osívati je obilím a místo vinného desátku se dával vrchnosti poplatek. Došlo i k úpadku řemesel a některé cechy, aby jejich členové mohli prodávat své výrobky i v okolních městech, vcházely s okolními cechy do spolků zvaných „Bratrstva“. Vrchnost využila zadluženosti města a půjčovala mu, ovšem s podmínkou, že občané budou robotovat ročně o tři dny více. Kromě poplatků, jež město odvádělo vrchnosti, byla zavedena v druhé polovině XVII. století i zemská berně, daň z komínů, daň turecká a daň z hlavy. Daň z lánů byla různá a měnila se podle politické konstelace ze 22 zl. v roce 1701 až na 4 zl. roku 1745. Proskovští zvyšují své zisky tím, že si postavili palírnu, v níž se pálila režná a mlátovice a pivovar na místě dnešní sokolovny. 18. května roku 1662 byl takový mráz, že všechny vinice pomrzly, „že toho roku jednoho mázu vína ve všech bzeneckých horách nebylo“. Zatímco Bzenčané se tísní v malých doškových chaloupkách, dává roku 1703 hrabě Erdman Proskovský na pustém Starém hradě postavit barokovou kapli a v létech 1709 – 1710 vystavět nový zámek též ve slohu barokovém s krásnými zahradami ve slohu francouzském a anglickém, vše pro potěchu panstva. Žádá od občanů větší roboty, zaplacení neoprávněných úroků od obce i řemeslníků.

Marně si ztěžují občané u tribunálu v Brně, právo je na straně mocných. Občan Pavel Ručka byl v poutech dopraven na Špilberk a tam 4 neděle vězněn, až onemocněl. Spor se vlekl léta a vyčerpával občany finančně. Bránili se jak mohli proti tehdy všemohoucí šlechtě a jí ovlivněným úřadům.

Po vymření rodu Proskovských roku 1769 bzenecké panství zdědila ovdovělá hraběnka Salmová-Neuburgová, s níž měla obec zase četné spory, zvláště pro nalévání vína v panském hostinci.

Obec totiž platila vrchnosti za to, že se vzdala nálevu vín, úrok 140 zl. Avšak vrchnost přesto prodávala ve svém hostinci vína stará i mladá. Kromě toho vrchnost se zavázala, že nedovolí v Bzenci nalévati cizí vína. Dovolila však židům, aby dovezli ze Syrovína 10 beček „košér“ vína. Teprve gubernium prodej cizích vín v Bzenci zakázalo. Cizí vína však byla prodávána tajně dále. Proto obec zabavila Heršlu Löblovi 20 věder cizího vína a oznámila to krajskému úřadu, jenž nařídil, aby Löbl zaplatil z každého vědra 3 kr. a víno ze Bzence na svůj náklad odvezl.

Po smrti hraběnky Salmové 1806 dědí panství Fr. z Pauly, po něm pak hrabě Fr. Xaver z Ditrichsteinu. Roku 1805 prošlo městem v listopadu a v prosinci za válek napoleonských mnoho tisíc vojáků rakouských, ruských a francouzských. Útraty města za této francouzské invaze byly 15 022 zl. Jen vína museli Bzenčané dodat 126 věder.

Roku 1823 prodal shora uvedený hrabě bzenecké panství kurfürstovi hesensko-kaselskému Vilému II. Tento kurfürst uzavřel nerovný sňatek s Emilií Ortlappovou z Berlína, povýšil ji do stavu hraběcího s Přídomkem z Reichenbachu-Lessonic a daroval ji panství bzenecké a lesonické.

Zrušení roboty v r. 1848 vzbudilo v Bzenci všeobecnou radost. Výkup za den roboty potahem byl stanoven na 12 kr., za den roboty pěší 4 kr. Každý občan musel splatit takovou sumu, aby se úroky z ní rovnaly částce, kterou by musel platit ročně za roboty, jimiž byl povinen. Roku 1837 byl Olšovec spojen se Bzencem.

Roku 1855 se započalo se stavbou dnešního zámku ve slohu anglické gotiky. Měl původně nad vchodem z nádvoří věž. Protože však měla velmi slabé základy, začala se naklánět a musela být stržena.

Posledními držiteli bzeneckého panství byl princ Alfréd z Löwensteinu-Wertheimu-Freudenburgu ve Franfurktu n. M. a od roku 1917 Antonín hrabě Magnis. Teno uzavírá dlouhou řadu cizáků, kteří pohodlně žili z mozolů bzeneckých občanů, pro něž neměli ani kapku slitování, ale jen karabáč, robotu, vydírání a žalář.

Na slunných svazích vinic pracuje dnes svobodný lid a vinice dávají nové druhy révy. Rudý a zlatý mok zaperlí se ve skleničce, ovlaží, posílí a potěší. Radostná píseň práce mísí se se zpěvem skřivana a kosa.

Z jedné sklepní kroniky

Bzenecké víno lákalo vždy milovníky tohoto vzácného moku. Mezi ctitele a šiřitele bzeneckého vína náležel především již zesnulý Frant. Kretz, známý sběratel folkloru a spisovatel z Uh. Hradiště.

František Kretz byl v přátelském styku s předáky naší veřejnosti, kteří při svých zájezdech na Slovensko jej rádi navštěvovali a bývali hoštěni bzeneckým vínem, jež Kretz míval v zásobě. Dalo-li se, zajel s nimi přímo k pramenu – do Bzence.

V zápisech pamětní knihy, které jsou z doby, kdy sklepy ještě náležely L. Skálovi, čteme podpisy předních spisovatelů, skladatelů, malířů a politiků. U bzenecké lipky byl František Kretz vždy plný humoru, vtipů a originálních nápadů. Proto chutnalo v jeho veselé společnosti „bzenecké“ tím lépe. Jeho přátelé si odnášeli milé vzpomínky na chvíle strávené v bzeneckých sklepech a rádi se tam vracívali. Důkazů toho, že si Kretzovi přátelé uchovali na tyto chvíle milé vzpomínky, je velmi mnoho.

Za svých návštěv v Bzenci neopomenul nikdy František Kretz napsat do sklepní pamětní knihy poznámky plné humoru a vtipu. Zvláště se povedla tato: „Když udeřil na skálu Mojžíš, tekla prý voda; když jsme udeřili na Skálu v Bzenci my, teklo víno…“

V roce 1923 navštívil bzenecké sklepy spisovatel O. Bystřina a ihned po příchodu napsal do pamětní knihy: „Když jsem po 40 letech zase zavítal do Bzence, doprovodili mne milí přátelé na hlt poctivého truňku. Než jsme se do něho dali, rozloučili jsme se napřed, dokud jsme se znali a zapsali jsme se…Jak to skončilo, už nevím.. Ať to dopoví ti, kteří se budou pamatovat.“

V roce 1924 při opětovné návštěvě sklepů napsal Kretz tato svá slova: „Loučení je těžká věc, ale nejtěžší je odchod od bzeneckého čarovného pramene, který tolik vzácných nálad do smutných duší zanesl.“

V roce 1927 při opětovné návštěvě hudebního skladatele Josefa Suka poznamenal Kretz do pamětní knihy: „Někdo má z vína opici, Suk novou inspiraci a jako ažio k tomu malou drbku, ale neškodnou, dovádivou, kterou cestou líbezně prospí a reminiscence na hostitele a staré víno hodí na notový papír.“ J. Suk pak napsal do knihy krátkou kantátu a podepsal se „vděčný ctitel Josef Suk“.

Když v roce 1929 navštívila družstevní sklep skupina Američanů (Dr. Hynek Dostál, rev. Josef Janeček aj.), které doprovodila větší společnost i s akademickým malířem Jano Köhlerem, napsal do pamětní knihy Dr. H. Dostál tento verš:

 

Bzenecké ty vínečko,

teplé, jasné slunéčko,

pijeme tě rádi,

lahodnost tvá k pití svádí.

Krajané tví po tě touží

za tou velkou vody louží.

 

Mistr Jano Köhler načrtl pak do knihy portréty všech přítomných, jak zasedli k okusu bzeneckého.

Také Karel Hašler navštívil se svou společností v roce 1929 družstevní vinné sklepy. Napsal:

 

Když je člověk dvacet let,

hledí hloupě na ten svět,

za to když je třicátník,

do života rád by vnik.

Když však čítá čtyřicet,

ví, že se tak v mnohém splet.

Ale když je padesát,

chtěl by dvacet let mít rád,

by moh se znovu v mladosti

přesvědčit o své hlouposti.

 

A když popíjeli, dále dopsal:

 

Skála, sála, chvála z mála,

opic řada nenadálá.

Snad tato slova naznačují dobrou náladu, do které je bzenecké víno dostalo.

A tak bychom mohli pokračovat ze zápisů dále až do dnešních dnů. Uvedeme ještě alespoň některé:

Národní umělec Petr Bezruč navštívil bzenecké družstevní sklepy vícekráte. Tento milý a vzácný host při své návštěvě v roce 1946 věnoval družstevníkům tuto báseň:

 

Ne motýl admirál to bílou nad kalinou,

ne šuhaj ztepilý to nad osmahlou děvou,

ne racek chechtavý to mořskou nad hladinou,

sivá hlavička to nad moravskou révou.

 

V červenci 1947 navštívil zámecké sklepy profesor Obrovský s několika akad. malíři, zejména Karlem Minářem. Prof. Obrovský načrtl do pamětní knihy prastarou zámeckou lípu a pod ní vinnou vílu a poznamenal mimo jiné: „Je 10 hodin večer a měli jsme být v 6 hodin ve Vysokém Mýtě. – Důkaz, že „bzenecké“ chutnalo.“

Ze zápisů se také dovíme, že jsou tři příčiny, případně důvody pití bzenecké Lipky:

 

1. Odchod (ztráta) manželky (dočasný i trvalý).
2. Příchod přítele (tj. dobrého).
3. Jakákoliv jiná příčina, případně důvod.

Také mezinárodní seminář UNESCO přijel si pochutnat dne 15. 8. 1948 na bzeneckých vínech. Byli nadšeni a tak se pozdrželi v zámeckých družstevních sklepech několik hodin přes termín stanovený programem. Bzenecké chutnalo všem, ať byli z Indie, Norska, Skotska, Francie nebo USA.

A na ukončenou ještě úryvek básně bzeneckého rodáka:

 

Robert Tvarůžek:

NAD BZENECKOU LIPKOU

Voní jak lípy zlatistý květ,

oslní jiskrou, chutí tě zdolá,

v lahodě barvy duhová kola

ohněm zříš plát v kmitu se chvět,

jak by z nich tančil celičký svět…

 

Program vinařských slavností

SOBOTA 13. SRPNA:

15 hodin: Otevření vinařské výstavy ve stálé výstavní síni Osvětové besedy v Tyršové ulici.

18 hodin: Zahájení vinařských slavností salvou z hmoždířů v zámeckém parku a uzavírání hor.

18-20 hodin: Koncert slovácké dechové hudby v přírodním hledišti.

20-02 hodin: „NA ZELENÉM TRÁVNÍKU“ – pestrý estrádní pořad, nastudovaný k II. celostátní spartakiádě. Zpívá populární džezový zpěvák JOSEF ZÍMA, člen divadla ABC v Praze za doprovodu rytmické skupiny JIŘÍHO MALÁSKA z Prahy. Dále účinkuje šestnáctičlenný taneční orchestr ZK Fatra Napajedla za řízení PETRA GÖTZE, cimbálová muzika národopisného souboru BZENČAN a slovácká dechová hudba.

NEDĚLE 14. SRPNA:

8,00 – 11,00 hodin: Prohlídka zámeckých vinných sklepů.

9,30 – 11,30 hodin: „VESELO MUZIKY…“ – pásmo nejoblíbenějších pěsniček o víně s tancem, předvede národopisný soubor BZENČAN v zámeckém parku.

13 hodin: Alegorický průvod městem.

14 hodin: „POD STARÝM HRADEM VE BZENCI“ – historická vinařská scéna – předvede národopisný soubor Bzenčan a členové Osvětové besedy. Následuje pestrý estrádní pořad, v němž účinkuje JOSEF ZÍMA s rytmickou skupinou J. Maláska z Prahy. Dále účinkují: Populární DÍVČÍ DIXILEND Evy Patákové se sólistou Jiřím Velčovským, maďarská zpěvačka OLGA SZABÓ a brněnská chansonierka EVA RODANOVÁ, známý konferenciér a lidový vypravěč MILAN MASTNÝ, brněnský humorista „smutný muž“ JAROSLAV VÁLEK, reportér JARKA SEDLÁK, král kouzelníků ROLLAND, estrádní umělci známí z čs. rozhlasu a televize.

20 hodin: Lidová veselice – účinkuje taneční orchestr a slovácká dechová hudba.

Po oba dny VINAŘSKÁ VÝSTAVA, výčep bzeneckých vín, domácí zabíjačka JZD a další zábavní podniky.

Stravování a občerstvení zajištěno přímo v zámeckém parku a v místních restauracích. Hlídaná parkoviště a možnost společného ubytování.

 

Odjezdy vlaků

Směr Brno: 19,07 hod., 20,52 hod. rychlík, 21,24 hod., 22,59 hod.

Směr Veselí n. Moravou: 18,59 hod., 20,04 hod., 21,44 hod., 23,02 hod.

Směr Mor. Písek: 19,07 hod., 20,33 hod., 21,45 hod., 23,04 hod.

V Mor. písku jsou od těchto vlaků přípoje směr Přerov i Břeclav.