Vilém Bitnar

JOSEF HANÁK – ŽIVOT A DÍLO

Bibliografie Hanákova díla

Zkratky: II. = brněnská „Hlídka“. – VL. = „Vychovatelské listy“. – V = pražský „Vychovatel“. – A = „Archa“.

Apologetická katechetika

O vzdělání lidu. H 1898, 25

Mravní výchova na školách bezkonfesijních ve Francii. VL 1914, 341.

Vliv náboženské výchovy na mravní kult školy a lidu. VL 1917, 265.

O důležitosti katolické mravouky pro výchovu. VL 1922, 10.

O otázce jednotného katechismu a náboženského vyučování. VL 1925, 125.

O náboženském a kulturním životě francouzské katolické mládeže. V 1927, 5.

Vychovatelské zkušenosti abbého Dibildosa. V 1928, 10.

Školská otázka ve Francii. V 1929, 15.

Jak pěstovati u žáků náboženské cítění. Věstník Duchovenských Jednot 1930.

Mechanicko vlnová teorie Ludvíka de Broglie. VL 1930, 95.

Nové vyučovací metody v praksi. VL 1931.

Jak pohlížeti při výchově na dítě. VL 1931.

Boj o mládež v Mexiku. VL 1932.

Rozhlas ve službě školy. VL 1932.

Vědecké měření duchovních schopností dítěte. VL 1932.

Školství v Polsku. VL 1932.

Návyk ve výchově. VL 1933.

Návrhy zákonů o správě školství a zřizování škol. VL 1933.

Henry de Solage, katecheta a mučedník. VL 1934.

Výchovné zásady Marie Montessoriové. VL 1934.

André Maurois o mládeži. VL 1935.

Škola sovětského Ruska ve službách neznabohů. VL 1935.

Apologetika

Menendez y Pelayo. VL 1913, 61.

Boj o chrámy ve Francii. A 1915, 53 passim 255.

Anatol Leroy Beaulieu apoštol spravedlnosti. A 1920, 105.

Monsignore Alfred Baudrillart. A 1922, 8 passim 208.

Paul Thureau Dangin. A 1922, 337.

Badatel a světec Charles de Foucauld. A 1924, 64 passim 298.

Jak soudí Paul Bourget o manželství. VL 1924.

Alfred Poizat k dějinám vědy. H 1927, 330 passim 418.

Literární essayistika

Louis Bertrand o Svatém Augustinu. A 1916, 17 passim 292.

Náboženský vývoj francouzských spisovatelů po roce 1870. A 1917, 23 passim 190.

Myšlenkový vývoj Anatola France. A 1918, 84 passim 230.

Rok v Paříži. VL 1919, 24.

Francouzská literatura za světové války. A 1919, 188.

Nicolas Beauduin v Praze. A 1919, 114.

Honoré de Balzac. A 1921, 17 passim 109.

Náboženský a mravní problém v novější francouzské beletrii. A 1925, 69 passim 249.

Jak působil vývoj filozofických ideí na obrod katolictví ve Francii. H 1926, 1 passim 214.

Překlady francouzské beletrie

Boylesve, Hoch u zábradlí. Hlas (americký) 1920.

Bertrand, Bouře utišená svatým Augustinem. A 1921, 203 passim 264.

Ohnet, Farář faviérský. Našinec 1922.

Daudet, Na prahu života. Hlas 1925.

Bazin, Bordeaux, Bourget, Coppée, Maupassant, překlady novel, Hlas (americký), Našinec, Slovácké noviny.

Místopis historický

Paměti města Bzence. Stran 165, dvacet obrazových příloh. Bzenec 1919.

Dějiny vinařství v Bzenci. Kulturně historický nákres. S mapou města Bzence z roku 1728. Stran 73. Uherské Hradiště 1922.

Domácí řád židovské obce v Bzenci z roku 1717. H 1923, 91 passim 235.

Horenské knihy města Bzence. Vinařský obzor 1931.

Literatura o díle.

RECENSE:

Calábek, Časopis Vlasteneckého Spolku musejního v Olomouci 1920, 48.

Sekanina, Odpoledník Národní politiky 1920, 126.

Hrubý, Časopis Matice moravské 1922, 353.

Šifra F. D., Časopis VSM v Olomouci 1922, 93.

Šifra lh, Časopis Matice moravské 1924, 433.

SOUPISY DĚL:

Bibliografie České historie 1926, 365. 1929, 219. 1931, 338. 1934, 326.

Nosovský, Soupis československé literatury 1931, 263.

STATI:

Bitnar, Nový Velký ilustrovaný slovník naučný 8, 1930, 238.

Hanák, Autobiografické heslo, Český slovník bohovědný 4, 1930, 671.

Dolenský, Kulturní adresář 1934, 121.

Bitnar, Literární přínos Josefa Hanáka. Den 24. 1935, 182.

Do generace moravských kněží, vysvěcených v devadesátých letech, a věnovavších se v duchu své doby práci kulturní, jmenovitě spisovatelské, náleží i bzenecký katecheta a inspektor náboženského vyučování, monsignore Josef Hanák. Když po čtyřicítileté oddané službě své církvi a svému národu odcházel loňského září na zasloužený odpočinek do Kroměříže, a pohlížel zpět na výsledky houževnatě konané práce na vinici Páně a na líše národní kultury, mohl býti věru spokojen. Vykonal své dílo nenáročně v duchu sušilovské tradice, ale historik české kultury nebude se moci vyhnouti ocenění úsilí, které v mnohém ohledu odlišilo se od průměru kněžského spisovatelství. Josef Hanák,

NAROZENÝ

dne 17. března 1873 v Žalkovicích, vesnici ležící severně od Kroměříže, není jediným vynikajícím rodákem této starobylé osady. Již před ním narodil se tu v roce 1810 Jan Ohéral, politický publicista a spoluredaktor Klácelových listů poučných a zábavných, vycházejících pod názvem „Týdeník“ od roku 1848 v Brně. Jiným významným rodákem je profesor elektrotechniky na české technice brněnské, Josef Sumec, narozený roku 1867. Hanák po otci i po matce pochází z dobrých rodů selských,

OTEC

Jan Hanák, narodil se na selském statku v Horní Moštěnici jako jedno z devíti dítek, z nichž byly tři sestry a pět bratří. Z nich bratr František Hanák vynikl nad průměr, jsa pro svou prozíravost volen po mnohá období starostou v Horní Moštěnici, a ustanoven předsedou silničního výboru přerovského. Měl zálibu v numismatice a pořídil si cennou sbírku mincí, jež po jeho smrti byla dědici rozprodána rozličným museím. Otec Jan přiženil se do Žalkovic na selský statek, náležející

MATCE

našeho spisovatele, Anežce Konečníkové. Prožila s ním klidný a milý život až do jeho předčasné smrti, která jej sklátila v mladém věku třicítišesti let do hrobu. Když se dne 4. dubna 1881 vracel ze mše svaté, skonal náhle chrlením krve. Zanechal vdově pět dětí, z nichž byli tři syni a dvě dcery. Nejstarší z dítek byla dvanáctiletá dcerka, našemu Josefovi bylo teprve osm let. To bylo mládí, v němž veliké události vtiskují se do duší nesmazatelně. A tak ještě po celých desítiletích vybavoval se Josefovi obraz otce, ležícího na posteli, kde jej složili lidé, kteří jej přinesli domů. Otcova ústa byla zalita krví a nad ně se skláněla se srdcervoucím nářkem poděšená matka. Ztrácela v něm chotě i hospodáře povahy mírné a přičinlivé, muže laskavého, který neměl nepřátel. Strýc František Hanák z Horní Moštěnice, stal se poručníkem osiřelých dětí. Matka se již neprovdala, polovici polí pronajala a 50 měr obhospodařovala. Byla ženou statečnou, starající se o výchovu svých pěti dětí. Když nejstarší syn Arnošt dospěl, odevzdala mu statek. Jednu ze svých dcer provdala za řídícího učitele, druhou na selský statek. Našeho Josefa a mladšího jeho bratra Ivana dala na studie. A tak bylo by vše v rodině šlo hladce, kdyby nebylo trpkých životních zkoušek. Když byl Josef v druhém ročníku bohosloví, zemřel mu bratr Ivan, trpící srdeční vadou. Byl již po maturitě na učitelském ústavě a těšil se na svou první štaci učitelskou. Hovoře bezstarostně s Josefem byl náhle raněn mrtvicí a do týdne zemřel. Stejnou ranou postižena byla i jeho sestra. Josefův švagr, řídící učitel, s nímž se záhy důvěrně spřátelil, zemřel rovněž záhy, ještě za Josefových studií. A tak zakusil hoch a jinoch dosti bolestných chvil, které měly vliv na časné ustálení jeho povahy. Tato časná vážnost projevovala se u něho již v době dětství, kdy docházel v Žalkovicích po čtyři roky do dvoutřídní školy. Učil je tam řídící učitel Alois Segeťa, pozdější okresní školní inspektor, který seznav kromobyčejné nadání hochovo, doporučil matce dáti jej na studie. A tak odcházel desítiletý Josef v roce 1883 do první třídy matičního českého

GYMNASIA

v Kroměříži, kde studoval úspěšně až do kvarty. Tu byl nucen přejíti na české gymnasium v Přerově, ježto vláda úporně se bránila povolit Matici školské vyšší třídy. V Přerově tedy podrobil se Josef v roce 1891 maturitě a přišel rozradostněn na prázdniny ke své matce, jež ho toužebně očekávala. Byla rovněž jednou z těch dobrých českých matiček, která si vroucně přála, aby její nejmilejší synáček stal se knězem. Josef žil doma ovšem v prostředí prosyceném zbožností a úctou ke kněžím. O prázdninách stýkal se doma denně s žalkovským kaplanem Tomášem Hánlem, mužem ochromeným, kterého vodil na procházky. Byl to vážný duch, který svými hovory prohluboval zděděnou víru jinochovu a tak jej bezděky vedl na cestu, po které jej chtěla vésti i matka. Josef se rozhodl vyhověti přání matčinu a podal žádost o přijetí do kněžského

SEMINÁŘE

v Olomouci, kde byl skutečně přijat a na podzim roku 1891 počal studovati bohosloví na bohovědné fakultě. Čtyřleté studium Hanákovo spadá tu do oné skvělé doby, kdy se v moravských seminářích připravovali k životnímu povolání kněžskému jinoši, kteří byli výkvětem mládeže středoškolské. Vliv slavných encyklik papeže Lva XIII. byl tak mocný, že zachvacoval hlavy nadaných mladých mužů, kteří později stali se chloubou katolického hnutí národního. Hanák zastihl v semináři osobnosti takového rázu, jako byli Karel Dostál Lutinov a Alois Lang. Sám účastnil se jarého života bohoslovců olomouckých plnou měrou, vzdělávaje se zejména v jazykových kroužcích a literárně. Po absolvování bohovědné fakulty byl ještě příliš mlád, takže mu k vysvěcení nestačila ani dvacítiměsíční římská dispense. Proto byl

VYSVĚCEN

na kněze teprve dne 26. července 1895 v zámecké kapli v Kroměříži arcibiskupem Teodorem Kohnem, kdežto jeho kolegové stali se kněžími již dne 5. července v Olomouci. Vrátil se tedy posléze domů jako kněz a po slavné primici prožil v lůně rozradostněné rodiny několik šťastných chvilek, dříve než byl volán na první stanici svého duchovního povolání. Působil nejprve jako kooperátor v Bohuslavicích, odkudž byl roku 1898 přesazen do Vranové Lhoty a 1900 do Ježova. Pracoval tam jako člověk nenáročný a ochotný, získávající si přízeň svých představených i lásku a oblibu farníků. Stal se známým pro pečlivou přípravu svých kázání, pro jasný způsob vyučování náboženství, a nebylo tedy divu, že jej dne 16. září 1903 ustanovili

KATECHETOU

v městě Bzenci, na jehož měšťanských školách působil pak nepřetržitě po dvaatřicet let. Byla to desítiletí vyplněná horlivou prací kulturní i spisovatelskou. Nemalou oporou byl mu v jeho snažení výborný ředitel měšťanských škol bzeneckých, Josef Okoun, který svůj úřad opustil v roce 1919. Hanák se s ním spřátelil ve škole a později i v životě soukromém. Okoun vynikal pílí a svědomitostí, studoval německé i francouzské moderní pedagogické metody, četl díla slavných současných badatelů vychovatelských. A při tom všem byl češtinář, který velmi bedlivě přihlížel při svých hospitacích i k správnosti jazykové, takže se Hanák od něho i v tomto oboru mnohému přiučil. Své učitelské povinnosti plnil Hanák po celou dobu vzorně. Jaká byla kvalita Hanákovy duchovní i školské prakse, o tom svědčí výmluvně církevní i občanská vyznamenání tohoto neúnavného pracovníka. Dne 30. prosince 1926 jmenován byl konsistorním radou olomoucké arcidiecése, dne 27. února 1928 inspektorem náboženského vyučování, posléze dne 5. dubna 1934 stal se papežským komořím. Ale i ostatní vyznamenání svědčí o mimořádných zásluhách. Olomoucká „Družina literární a umělecká“ zvolila si jej pro zásluhy o katolické písemnictví za člena svého výboru, katecheti za předsedu svého „Katechetského spolku“, moravští vinaři za čestného člena svého „Zemského vinařského spolku“ v Brně, Bzenec pak jej vyzvedl mezi čestné občany. . . Dne 1. září 1935 opouštěl své zamilované město, aby se v Kroměříži oddal odpočinku! Takový je stručný průběh jeho života, vyplněného cele prací hned v několika oborech. Již od dob útlého mládí byl horlivým čtenářem, a získal tím

ERUDICI

nadprůměrnou i prohloubenou. Již v dobách obecné školy žalkovické musila jej matka napomínávati, aby si za večerního soumraku nekazil zrak. Čtenářská vášeň ho provázela i na gymnasium. Již v tercii odebíral studentík pražský „Světozor“, právě v době, kdy v něm vycházel Jiráskův román „Mezi proudy“. Ten jej svými romantickými zápletkami očaroval. Na vyšším gymnasiu odebíral ještě Vlčkovu „Osvětu“, kde jej zaujal opět Jiráskův „F. L. Věk“. Četl pak s velkým zájmem i jiná díla Jiráskova, na nichž se učil poetice historické krásné prózy, jíž potom užil s prospěchem při hodnocení dějepisných povídek Beneše Třebízského a románů Vácslava Vlčka. Zaujal jej román „V podvečer pětilisté růže“, Vlčkovo „Zlato v ohni“ a jeho „Vavřínový věnec“. Teprve později našel chuť i na beletrii Pflegrově a na romanetech Arbesových. V kvintě učil češtině profesor František Bílý, jenž studenty upozornil na umělecký význam Tolstého románu „Vojna a mír“. Vycházel tehdy sešitově v překladu Mrštíkově a Bílý jej nazval „moderní Iliádou“. Byla to pro čtrnáctiletého kvintánka četba trochu těžká, ale Hanák román odebíral a četl jej s vytržením. Románem tímto otevřel se mu svět ruské literatury a její velikáni, Turgeněv, Gogol, Ščedrin a hlavně Dostojevský zatlačoval pak zvolna Jiráska s Třebízským i s Vlčkem. Nezanedbával při próze ani veršovaného básnictví, pořizoval si jako gymnasista knihovničku sbírek básnických, vázaných v plátně rozličných barev. Byli v ní zastoupeni Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer a zejména Svatopluk Čech, který byl jeho miláčkem a z něhož uměl zpaměti deklamovati celé stránky. Pak v sextě vyšel Macharův „Konfiteor“. Tu bylo cosi nového, svádivého. Ironisování našich básníků z doby probuzenecké mu imponovalo svou smělostí a rozšiřovalo chápání poesie z nových stránek. S vášní pro četbu beletrie přišel konečně do semináře, a tady ji musel tlumiti, aby mu nepřekážela v studiu bohovědy a v zvykání si životu asketickému. Tady v pracovních kroužcích měl ovšem dosti příležitosti čísti také literaturu vědeckou, z nichž ho upoutala díla apologetická, sociologická a dějepisná. To vše bylo ovšem dobrou přípravou k pozdější činnosti literární a Hanák hned po vysvěcení mohl se chápati pera, aby prospěl vzdělání svěřenému mu lidu a později i výchově mládeže. Jeho pedagogické snahy, jimiž zahájil svou spisovatelskou dráhu, dají se shrnouti do oblasti, kterou bych nazval

APOLOGETICKOU KATECHETIKOU

v níž už jako kaplan bohuslavický obíral se problémem lidovýchovy a výsledky svého přemýšlení soustředil do stati o „vzdělání lidu“ (1898). Stav se katechetou bzeneckým, počal soustavně studovati potřebné discipliny a obzor svého vědění rozšířil záhy přihlížením k poměrům zahraničním. Zajímala jej náboženská výchova a výuka, její metody i stav současný. Naučiv se záhy franštině, počal odebírati rozmanité pařížské „Lectures“ a „Études“, věnované francouzské škole katolické a výsledky svého bádání otiskoval v pěkných informačních statích moravských časopisů „Vychovatelské listy“, „Věstník duchovenských jednot“ a „Hlídka“, jakož i pražského „Vychovatele“. Tyto stati podnes nepozbyly své ceny stejně jako recense náboženských učebnic, jež otiskoval zejména v Kratochvilových „Vychovatelských listech“. Avšak obíraje se studiem francouzského školství, nemohl se přirozeně vyhnouti i poučení o stavu katolického náboženství a církve ve Francii. Chtěje náboženský a s ním spojený umělecký život francouzský stopovati přímo, počal od roku 1913 odebírati přední časopisy „Revue des Deux Mondes“, „Études“ a „Lectures pour Tous“. Tak získala česká

APOLOGETIKA

několik velmi závažných studií. V „Revue des Deux Mondes“ publikoval Maurice Barrés svou pověstnou obranu francouzských chrámů vydaných rozlukovým zákonem na pospas zhoubě. Jeho plamenné řeči ve sněmovně, jemná líčení půvabů venkova, jehož jsou chrámy mravním i uměleckým podkladem i vyvrcholením, nadchly Hanáka tak, že o tom napsal řadu článků a zaslal je Lutinovovi s dotazem, zda by se mu hodily do „Archy“. Lutinov je přijal, pochváliv „jemné pero“ Hanákovo a vybídnuv jej k další podobné práci. Tak pozvolna vznikaly práce o povaze poslání Anatola Leroy Beaulieu, „apoštola spravedlnosti“, o životě a díle až potud u nás neznámého historika i publicisty Pavla Thureau Dangina, o badateli a světci Karlu de Foucauld. Hanák velmi instruktivně pojednal i o tom, jak soudí Paul Bourget o manželství, a jeho studie o Alfredu Poizatově poměru k dějinám vědy ukazuje, kterak zabíral i do filosofické oblasti. Hodnota těchto prací zvýšena byla ještě potřebou doby válečné i poválečné, v nichž se ony objevily v katolických listech. Odtud byl pouze krok k apologeticky hodnotící

LITERÁRNÍ ESSAYISTICE

obírající se náměty francouzské slovesné kultury. V „Revue des Deux Mondes“ začalo vycházeti životopisné dílo „Svatý Augustin“ Louise Bertranda. Znalost míst a doby světcovy, důkladné prostudování jeho spisů nadchly Hanáka stejně jako Bertrandovo spisovatelské nadání, které jej uschopnilo napsati dílo, jež vědeckým obsahem i uměleckou formou vzbudilo ve Francii rozruch. Nemeškal nastíniti kopii velkolepého obrazu Bertrandova a později pokusil se i o překlad jednotlivých partií. Pak světová válka znemožnila dovoz francouzských časopisů i knih. Nebylo u nás již možno stopovati francouzský kulturní život ze současných pramenů, nýbrž bylo nutno se omeziti na prameny předválečné. Výsledkem jejich četby byl článek o náboženském vývoji francouzských spisovatelů po roce 1870, později ještě studie o myšlenkovém vývoji Anatola France. Po světové válce jal se Hanák opětně odebírati francouzské časopisy a knihy. V letech 1922 a 1923, kdy v Paříži studoval nynější docent církevní historie při Cyrilometodějské fakultě olomoucké, Augustin Alois Neumann, dostával Hanák od něho významné novinky francouzského knižního trhu. Revuí i knih použil k řadě prací, uveřejněných v „Arše“ a v „Hlídce“. Z důvodů apologetických všímal si zvláště spisovatelů, kteří vynikli na poli vědy nebo beletrie, ale při tom zůstali uvědomělými katolíky. Byli mu sympatičtí svými náboženskými, politickými i sociálními názory. Katolickou obec českou poučil tak o celém bohatém hnutí francouzské obrody náboženské. Dvě studie, které Hanák otiskl v letech 1925 a 1926, pokládám za vyvrcholení této oblasti jeho literární tvorby. Popsal jednak náboženský a mravní problém v nynější francouzské beletrii, a vyložil, jak působil vývoj filozofických ideí na obrod katolictví ve Francii. Jsou to výklady tak bohaté a poučné, že jsem na ně vzpomínal ještě při četbě skvělého přehledu, který o katolické literatuře francouzské otiskl Robert Vallery Radot v známém sborníku „Katolische Leistung in der Weltliteratur der Gegenwart“ (Herder 1934). Své literární studie doprovázel Hanák i pečlivými

PŘEKLADY

francouzské beletrie. Ovládl tuhým studiem franštinu tou měrou, že mohl čísti i nejtěžší stylisty, z nichž si sestavil knihovnu francouzské beletrie, čítající mnoho set svazků. Překlady románů i novel otiskoval v rozličných časopisech, v „Slováckých novinách“, v americkém „Hlasu“, v olomouckém „Našinci“, v „Arše“ i jinde. Přeložil tak během času prózy Bertrandovy, Daudetovy, Coppéeovy, Bourgetovy, Bazinovy, Bordeauxovy, Maupassantovy, román Ohnetův, prózu Boylesveovu… Když se světová válka prodlužovala a život české inteligence stával se čím dále tím svízelnějším i ve Bzenci, kde byly kasárny proměněny ve vojenskou nemocnici, věnoval se Hanák pro záchranu své bytosti

HISTORICKÉMU MÍSTOPISU

svého působiště. Následkem udavačství byli totiž čeští lékaři a důstojníci, s nimiž se Hanák stýkal, z trestu z vojenské nemocnice odstraněni, a místo nich ustanoveni Němci a Židé. Hanák byl tam znám jako frankofil a musil se míti na pozoru. Proto se raději stranil společnosti a trávil čas studiem dějin města Bzence. Probádal dosti zachovalý archiv farní, městský i zámecký, v nichž jsou listiny a zápisné knihy již z doby před válkou třicítiletou. Studium těchto pramenů jej dovedlo k napsání pamětí města Bzence, dějin vinařství ve Bzenci, které vyšly obě knižně. Tak je třeba rozuměti této protiváze ostatních literárních prací Hanákových. Volný čas, který Hanák získal jako pensista v Kroměříži, využije zajisté k další pilné práci v oborech, jež jsem tu stručně popsal. K této práci přejeme zasloužilému knězi pevného zdraví tělesného a svěžesti smyslů!