Listina o smíru mezi Kropáči z Nevědomí a Bzenčany z roku 1491
Kropáčové z Nevědomí nikdy pořádně nerespektovali práva bzeneckých měšťanů a nutili je k neoprávněným robotám i daním, takže již v roce 1490 proti nim došlo ke vzpouře. Mnozí měšťané raději opustili své usedlosti, než aby se dál nechali utiskovat. Tato vzniklá situace se musela řešit až před zemským hejtmanem v roce 1491, který o výsledku narovnání mezi oběma stranami vydal následující rozhodnutí:
„Panu Kropáči se nařizuje, aby lidi bzenecké při listech markrabských a královských, jež mají na sebe vysazeny, zůstaviti ráčil, lidé pak bzenečtí mají pánu Kropáči i jeho synu poddáni a poslušni býti, jako pánům svým zástavním1 jsou povinni všecky spravedlivé poplatky dávati platiti, také byly-li by které spravedlivé roboty, těch se nemají vzpírati. Ale mimo spravedlivé roboty přílišnou obtížností pán Kropáč ani jeho synové nemají jich obtěžovati. Než bylo-li by třeba pánu přivézti lesa k nějakému slušnému stavení, toho jemu také odpírati nemají, poněvadž to i jiní lidé pánům svým činí a netoliko pánům svým, ale i jiným dobrým sousedům, když je žádají, a oni seč býti mohou.
Co se dotýče dodávání panského vína na šenk v penězích a sumách určených za drylink2, páni Kropáč a jeho synové nemají jim tak vína dávati, ani toho břemene na ně ukládati. Než zdálo-li by se pánu který drilink vína pro svou potřebu vydati a svými lidmi vyšenkovati, toho mu brániti nemohou.
Ježto jsou různice o některé roboty a hlásky, o nichž měšťané tvrdí, že by to na nich z práva býti nemělo, pán Kropáč však praví, že jsou jimi povinni dle starého práva, ať se o tom přesvědčí pán Kropáč i lidé ve starých registrech, jež se s panstvím po zboření hradu dostaly pánům Strážnickým, a ať to do sv. Václava nejprv příštího oznámí pánu Ctiboru z Cimburka, by mohl rozhodnouti, jak se mají lidé zachovati k pánům Kropáčům a páni Kropáči k nim.
Mlatby daremné ani pasení dobytka na něm pán Kropáč vzkládati nemá, leč za peníze nebo obilí.
Konečně se mají všichni lidé na obydlí svá k statkům svým vrátiti, a pán Kropáč má těm lidem, kteří se proti němu pozdvihli, milostivě a věrně odpustiti a toho jim nevzpomínati, jakž pan Jindřich, syn jeho, rukou dáním na místě pána Kropáče, otce svého i svém jim to přede mnou odpustil. Až se vrátí na svá obydlí, mají k pánu Kropáči přistoupiti a jej prositi, aby jim milostivým pánem byl a při spravedlnosti je zachoval, že mu také věrni býti chtějí jako pánu svému, a to odpuštění jim milostivě a věrně držel, kteréž jim skrze svého syna učinil, a pán Kropáč má jim milostivě se ukázati a před nimi pověděti, že jim odpouští. Jakož pak mě Ctiborovi pán Kropáč a syn jeho totéž slíbiti ráčili, kterýžto slib já od nich maje, tuto ceduli já jsem svou pečetí zapečetil a každé straně jednu dal, jenž jest dána a psána na Tovačově v neděli po hodu sv. Jiří léta od narození Syna Božího tisícího stého devadesátého prvního.”