Listopad 1914

Neděle 1. 11. 1914. Je Všech Svatých. Vše nač pohlédneme, má dnes zvláštní tvářnost. Obloha je zatažena mraky a studený východní vítr sráží poslední ještě zbylé listy ze stromů. Smutná je příroda i rostliny, v nichž uchován byl ještě zbytek života, jako starci sklání se k zemi, by oddaly se věčnému spánku. Cosi posvátného zračí se všem z očí a každý vzpomíná těch let minulých, kdy v tomto čase spěchal své drahé známé a přátele, v tom místě všeho klidu a míru navštívit. Ta místa zase budou navštívena. Kdo však navštíví ty osamělé hroby padlých vojínů, kdo tam se pozastaví, by jedinou svíčkou ozdobil příbytek pozůstatků padlého. Jen vzpomínky jeho známých a zář těch svíček doma svítících zalétat budou v to neznámo a obklopovat budou místo příbytku jich známých. I já svítím pravými voskovkami, jež z kostela jsme přinesli. Svítím za vše a vzpomínám všech i neznámých. Jiní kopou zase dekunky[1], já ležím u Franty a vzpomínáme. Dva od 81. zase na choleru zemřeli. Je po menáži a asi 2 hodiny ležím na slámě. Doma jdou právě do kostela a na hřbitov. Pak jsem dělal dveře k naší boudě. Večer jsem byl u Sylvy – byl tam i Šrom a tam jsme povídali. Mám službu „Tag“. Již bylo deset hodin, když jsme se rozešli a já pak se ještě procházel kol kanonů až do 11 hodin.

Pondělí 2. 11. 1914. Šlo se na místní hřbitov a tam se každý pomodlil. Na severu se střílí, jinak nic zajímavého. Koupili jsme čokoládu a cukr. Večer jsme dlouho povídali.

Úterý 3. 11. 1914. V jednu hodinu budíček a ihned vše zapakovat a pojede se do štelunku[2], jež se připravoval. Za tmy jsme odjeli. Štelunk byl na pokraji lesa a ježto nebyl úplně hotov, tak jsme ho zřizovali. Pak se počalo šeptat, že zde nezůstaneme, proto jsme s prací přestali. Vyjasnilo se a byla dosti zima. Bylo již pozdě, když přišel rozkaz, že tam budeme spát. Měsíc krásně svítil.

Středa 4. 11. 1914. Ve 2 ½ h byl tagwach[3] a jelo se přes Jelno[4]. Koně špatně táhnou. K deváté hodině byl štelunk. Z procen[5] všechny zbytečnosti se musí shodit. Pak náš cug se změnil a měli jsme jet na pravé křídlo. Je málo chleba zase. Odtud jsme jeli do druhého štelunku, zde jsme se zahrabali, ale nestřílelo se. Až večer byla menáž. Spalo se u kšiců[6]. O ½ 11 v noci byl tagwach a bez snídaně se jelo dál.

Čtvrtek 5. 11. 1914. Jede se stále – couvá se. Cesta je velmi písčitá a koně nemohou kupředu. Je již poledne a stále se jede. Den je pěkný, je dosti teplo. Spali jsme ve stodole a silně jí profukovalo.

Pátek 6. 11. 1914. Tagwach v 5 hodin, jelo se dál jako obyčejně. Večer jsme vařili brambory u staré babičky. Spal jsem v šopě. Vesnice Niviska[7].

Sobota 7. 11. 1914. V 1 hodinu v noci alarm a hned abmarš[8]. V Přeclavi[9] jsme fasovali u nádraží. Byla podívaná, jak se chlapi prali o cvibach[10]. Ranní mráz povolil a je hezký den. Po pravé straně je viděti Vislok[11]. Jedeme k Debici. Infanterie[12] bude einvagonírována[13] a pojede k Varšavě. My patříme k 17. armádnímu sboru. Spali jsme ve stodole u bohatého sedláka v hezké vesnici.

Neděle 7. 11. 1914. Tagwach byl v 5 hodin, pak se hned zapřáhlo a jeli jsme. Je zamračeno a poměrně velmi teplo. Rast[14] ve větší vsi u kostela. Lidé byli na velké mši. Most byl vyhozen do povětří. Jelo se dál do Čarna[15] přes koleje. Nalevo začíná býti krajina již silně kopcovitá. Co asi dělají doma? Již pozdě za tmy přijeli jsme do malé vesnice za Čarnou a měli jsme jen 3 domy přidělené. Koně byli venku a i my jsme spali ve stodole. Začíná pršet. Nohy mě silně bolí, zvlášť levá v nártu.

Pondělí 9. 11. 1914. V 5 hodin jsme vstali a pak se jelo dál k Tarnovu. Tarnov je velmi pěkné město s elektrickou dráhou. Byl tam čilý ruch a město bylo plné vojska – zvlášť automobilů a landšturmu. Nakoupili jsme věci k jídlu, jichž bylo hojně k dostání. Za Tarnovem jsme jeli přes most úplně ze dřeva i s vrchem krytým a vyhotoveným v roce 1720. Za mostem byl rast. Po silnici jedou proudy vojska a stěhujícího se obyvatelstva. Občas jedou nákladní automobily i lehké auto s oficírama od štábu, jimž musí proudy po celé délce vyhýbat. Jsme zase trochu spokojeni, ježto jsme zase najedení, přestože obloha je zatažená a poprchá. Jede se dál. Přes Vojnice[16], jež mají asi 5 000 obyvatel jeli jsme do Vojnikovic, vesnice to asi ¾ km za Vojnicemi, kdež jsme ve velkém dvoře lágrovali[17]. Spali jsme ve stodole na slámě.

Úterý 10. 11. 1914. Ve 4 hodiny jsme vstali a v 6 hodin jsme odjeli. Dnes máme přejeti až do Bochně[18], je to asi 30 km. Jedeme celý den a kolem nás stále kolony trénu. Přes Vřesko[19], dále silnicí ke Krakovu a až pozdě přijeli jsme do Bochně. Je to dosti pěkné město. Za Bochní na poli byl láger. Měl jsem aufíru od celého regimentu a byla varta[20]. Uvařili jsme čaj a kávu v domě.

Středa 11. 11. 1914. Tagwach byl o ½ 4 a přišel rozkaz, že je rast. Řádně jsem se vyspal a pak se umyl. Na to hned přišel rozkaz, že o ½ 12 všichni mají antretovat[21]se šavlemi. Antretovali jsme a pan hejtman k nám následovně promluvil: Od té doby, co jsme vyjeli z Brna, bylo tolik věcí ukradeno, že si není nikdo jist, že mu nebude kapesník z kapsy ukraden, když si chvíli zdřímne. Kradli se věci erární i vlastní majetek oficírů, takže pan oberst, jež u nás čas trávil, když odcházel, řekl, že ve svém životě tak zlodějskou bandu ještě neviděl. Každý člověk, ať bohatý nebo chudý má jedinou stejnou věc – a to je čest. A nejen ten, kdo jinému něco sebere, ale i ten, kdo k tomu mlčky přihlíží čest ztratil. I vy, jež o tom musíte vědět, jste banda zlodějská, a kdo by si myslil, že není, ať si jde bešverovat[22], že ho sám předvede k plukovníkovi, ale předem poukazuje na to, že pan oberst, totéž o nás řekl. Do 5 hodin máme říci, kdo to byl, neb nesmí nikdo brvou hnout, když mu do tváře naplije. Poté byl abtreten[23]. Po menáži jsme vařili kávu a pronášely se úsudky o řeči pana hejtmana. Po dráze, jež vede od nás asi 50 kroků stále jezdí vlaky s vojskem, trénem i civilními osobami. Jsou divné řeči o postavení Rusů – jsou prý od Krakova 45 km severně a již ne daleko od Moravské Ostravy. Odpoledne se mají očistit kanóny. Po poledni jsem si vypral prádlo. Stále jezdí plné vlaky. Večer jsme dostali sardinky, špek a cigarety. Sušil jsem prádlo při výkladu a bavení se o všem. Pak na ukončení dne zazpíval Sotolář a na konec „Kde domov“ sborem. Spal jsem ve stodole dobře – bylo teplo.

Čtvrtek 12. 11. 1914. O ½ 4 tagwach a pak jsme čekali na rozkaz odjet. Jeli jsme zpět Bochní, kdež jsem koupil vuřtů a pak po silnici dále ku Krakovu. Odbočili jsme a jeli jsme polní cestou krajinou kopcovitou. V 1 hodinu jsme přijeli do Přeběčnu[24], kdež jsme zůstali na noc. Koně jsou pod střechou ve stodole, jejíž boční stěny jsou z proutí zapletené. Vaříme bílou kávu u lidí dobrých. Bolí mě nohy, ježto mě boty svírají. Menáž byla dobrá. Píši domů. Před spaním jsme uvařili čaj a silně jsem se vypotil. Spali jsme v kůlně, zahrabáni ve slámě.

Pátek 13. 11. 1914. Nikdo nás nebudil a ježto se mi zdálo, že je dosti pozdě, vstal jsem a koně se nakšírovali. Byl jsem pro kávu a tam jsem se dozvěděl, že je rast tag[25]. Pojedl jsem a spal jsem až do 8 hodin. Poté přišel rozkaz, že se mají kšice ještě jednou namazat a očistit. Práce ta trvala do ½ 11 hodiny. Po silnici stále jezdí vozy a pěchota. Jsme od Krakova asi 15 km. Lidé, u nichž jsme jsou pohostinní, jak jejich poměry dovolují. Dostali jsme jablka a i mléka vařit si můžeme bez obtíží co chceme. Fasovali jsme velký měkký cvibach podobný velmi marcipánu. Mně chutnal, jídla je teď dosti a jsem proto spokojen. Občas zalétnou myšlenky ve stranu západní k domovu, ale na vše se zvykne, i na život cikánský. Dopis domů nemohu odeslat, ježto se mi nenaskytla příležitost a my poštu dosud nemáme. Co asi bude s námi – zůstaneme v Krakově, nebo pojedeme dále? Jak se mají věci ve světě? Po menáži, jež byla dobrá, jsme si koupili jablka – přišly 2 za 1 kr. Jsme najedení jako nikdy předtím a máme ještě zásoby. Večer byla káva a k ní dostali jsme malý cvibach a pak vuřt a cigarety. Zvláštní, že nás teď najednou tak krmí. Po večeři jsme vyprávěli a pak o 7 hodinách jsme šli spát. Spali jsme jako včera ve stodole. V noci bylo jasno a byl mráz.

Sobota 14. 11. 1914. Ráno jsme zase sami vstali a koně se nakšírovali a pak se šlo pro kávu, kdež jsme se dozvěděli, že dosud se neví bude-li abmarš, a proto je rast. Koně se zase odkšírovali a bude se čekat na další rozkazy. Poštu dosud nemáme. Ve vesnici je dosti infanterie – Maďaři, jimž nerozumíme a kteří jsou hladoví jako jsme byli my před několika dny. Zvláštní, že verpflegrštafle[26] a trén tolik potravy stále vozí a liniové vojsko skoro hlady umírá. Silnice je již prázdná, jen osamělé farverky[27] a ojedinělí infanteráci[28] po ní se ubírají ke Krakovu. Budeme asi poslední přidělení jsouce k takzvanému Nachhutu[29]. Mám míti službu. O 1/2 3 byla vizita, ale jen od zugskommanda. Pak jsem si uvařil bílou kávu a šel jsem do služby. Spal jsem ve výklenku v jedné šopě.

Neděle 15. 11. 1914. O ½ 2 byl tagwach, nakšírovat a pak jsme jeli dále ku Krakovu. Ještě za tmy jeli jsme přes Věličku[30] – zdá se to býti dosti hezké město a je dosti velké. K ránu přijížděli jsme ku Krakovu. Vesnice před Krakovem jsou opevněné a viděti je jen polní opevnění. Krakov je velké město. Zpočátku na mě neučinilo příznivý dojem, ale pak se dojem zlepšil. Byl 1 a ½ hodiny rast a mezi tou dobou jsem si prohlédl město. Šel jsem nakupovat, ale koupil jsem jen vuřt. Jeli jsme dále přes Krakov a pak jsme jeli severně od Krakova. Zde byly dvě vesnice úplně zničené. Čekali jsme a až k večeru přišel rozkaz jeti dále a u lesa již na ruské půdě vykopat dekunky[31]. Kopali jsme až do 7 hodin večer a pak byl freilager – spali jsme na slámě u kanonů. Byl velký mráz a přes noc mi byla zima. Jsme u Michalovic[32].

Pondělí 16. 11. 1914. V 6 hodin jsme vstali a i s kanóny jeli jsme do dekunku a pak jsme museli kopati hned nové, poněvadž ty staré nevyhovovaly. Kopali jsme celé dopoledne a odpoledne jsme kopali dekunky pro sebe. Asi o 3 hodinách jsme museli jeti zase kupředu, je slyšeti kanonádu a inf. střelbu. Prý je zase 15 000 Rusů zajatých a hlavní pevnost v Srbsku prý padla. U jedné vesnice byla menáž a čekáme na další rozkazy. Jeli jsme až do ½ 5 hodiny, pak jsme v marškoloně nachtlágrovali. Hlavu jsem měl pod kanónem, aby mi nepadala rosa a jinovatka. Přestože byla velká zima, necítil jsem ji tak.

Úterý 17. 11. 1914. U Krasnic[33]. Vstali jsme o ½ 6 a čekali jsme na další rozkazy. Hejtman jel k oberstovi a než přijel zpátky, měly již jiné baterie vorwerk a střílely. Hned nato i my na tomtéž místě jsme udělali štelung a přišla zpráva, že jiné baterie střílí do vlastní infanterie. Je již slyšet silnou inf. střelbu a i ruské kanóny začínají střílet. Teď prý jsme přiděleni k 10. armádnímu sboru (předtím jsme patřili k 17. armádnímu sboru a též k 6 armádnímu sboru), od té doby, co náš kór[34] se od nás oddělil. Nestříleli jsme, ale vorükovali[35] jsme a na návrší byl štelung celého regimentu a ještě několik baterií uherských. Stříleli jsme hojně na vzdálenost 3 km. Ranění infanteristi chodí zpět a ruská artilerie střílí dobře, přesto, že je velká mlha. Je již poledne a stále se střílí a inf. koule hvízdají. Lacinův ruksak a ešus byl prostřelen. Střílelo se silně. Přišla zpráva, že byl raněn Mikulík, Paulini a Dorfmeister. V jedné feuerpauze běhali jsme kolem kanónu a tu naráz přiletěl šrapnel a zranil Veila. Prostřelil mu ucho a já uslyšev explozi, ihned jsem se skrčil za Veila. Filzkugle[36]  jako broky padaly kolem nás. Do večera se pak střílelo míň a míň, až pak když nastala tma, střelba úplně ustala. Po menáži jsme udělali celtové přístřešky a šli spát. Byla mi velká zima na nohy.

Středa 18. 11. 1914. Ráno v 6 hodin mě probudily rány z děl našich, které jakoby tagwach dělali u nás i u Rusů. Hned nato rozpoutala se inf. střelba, jež přes noc jen na ojedinělé šusy předních švarmů úplně přestala. Zezadu vpravo postupují švarmy by posílili naše pozice vpředu. Je velká nouze o vodu, takže snídaně nemohla býti již hotova.

Je asi ½ 3. Píši po strašných dojmech, jež jsem zažil. Asi v 9 hodin počala na nás ze strany stříleti ruská baterie. Střílela ekrazitové granáty. Šuse[37] dopadaly vpravo i vlevo stále blíž. Ježto jsme poznávali, že situace je velmi kritická, počali jsme kopati jámu, abychom do ní mohli vlézt a trochu se krýti. Stále dopadaly granáty blíž a blíž až najednou vletěl do třetího kanónu a tam dekunk přeraziv vletěl do kanonýrů, kteří na zemi ležíce chtěli se krýti a jednoho právě přišlého rekruta zabilo a dva – Singra a Spáčala poranilo. Zabitý dostal střepinou do hlavy, takže temeno úplně odletělo od obličeje a i čelo bylo pryč, takže nebylo ani k rozpoznání, kdo to vlastně je. Singer má ruku úplně zdemolovanou a Spáčal je raněn do nohy. Kšic byl zdemolován k nepotřebě. Kadet Bitner byl raněn do hlavy. Granáty explodovaly tak blízko, že vždy po explozi byli jsme plní hlíny. Pak nastala malá přestávka. Donesli jsme si kávu a kopali jsme dále. Opět se začalo střílet a byl raněn Talov do nohy a pak vletěl šus do prucštoku[38] a zrovna u něj v zemi explodoval. Pucštok byl ohnut a šavle jež na zemi ležely se rozlétly do všech stran, že jejich kusy bylo vidět až u procen[39]. Lucerna odlétla asi 40 kroků a prázdné rozbité veršlagy[40] létaly v povětří. Zase šus a od šestého kanónu ozval se nářek a křik. Ihned jsem tam běžel a již tam pomáhali Raiskupovi pozvednout se ze země. Ihned jsem se ho též chopil a nesli jsme ho na obvaziště. Měl nohu v takzvané píšťale přeraženou. Muselo ho to bolet, protože naříkal cestou. Od obvaziště šel jsem zpět a tu již nesli zase jednoho a sice kanonýra Jíru, který měl jednu nohu úplně uraženou a jen cucky masa visely a druhou měl též těžce zraněnou. Byl to strašný pohled. Jíra nás prosil bychom ho dorazili, což ovšem možno nebylo. A to již jsem se dozvěděl, že Rund je mrtev. Oni totiž všichni tři leželi u kanonu a granát vletěl direktně[41] mezi ně. Ani jsem již nechtěl jít se tam podívat. Po chvíli však přece jsem se odhodlal a se Šromem šli jsme tam a Runda jsme vytáhli. Byl úplně zahrabán v hlíně a slámě. Nohy měl úplně uražené a ruku. Lebku měl proraženu, musel býti též okamžitě mrtev. Dali jsme ho na deku a zanesli k procnám. Lékař ho prohlédl a kázal zahrabati. Mezitím byl Raiskup obvázán a nesen na nosítkách do vozu, aby dopraven byl do Krakova. Dal jsem mu Sbohem. Pak jsem šel do štelunku, bych opravil uražený pucštok. Naše obléhací děla zatím počala střílet na ruskou baterii, která palbu na nás zastavila. Inf. střelba byla blíž a blíž slyšitelná a stále silná. Počínalo se stmívat, když přišel rozkaz střílet velmi silně. Bylo viděti baterii 4 a 3, že aufprotzuje[42] a pak i k nám přišel rozkaz aufprotzovat a odjet. V tom však již infanterie přes kopec utíkala zpět. Aufprotzovavše kanon na procnu od muničáku a obráceně, ježto nedalo se mnoho rozmýšlet a utíkali jsme z kopce. Ohlédneme se a vidíme, že ještě jeden muničák je ve štelunku a procna ještě pod kopcem a štange náruční kůň leží na zemi a fáráci[43] snaží se ho ze země pozvednouti. Veil na mě volá, bych šel pomoci, že muničák tam nechati nemůžeme. Zatím kůň povstal a běžím, abych pomohl muničák aufprotzovat. Běžíme dolů a ukázal se mi obrázek jaký jsem dosud neviděl. Artilerie, jíž zde bylo asi 10 baterií jedním směrem hnala se ke Krakovu, mezi nimi infanterie promíchaná a vše se hnalo úprkem zpět. Bylo všude plno zmatku, jak vše zběsile a s křikem hnalo se. Seběhneme z kopce a zde vidím, že Frkr. Freind nemůže z místa se svým vozem a prosil mě, bych mu pomohl tlačit, aby mohl ujet. Vyhodili jsme maso, sůl, ale přesto to nešlo. Cugštranky se přetrhly, a tak chci běžet dále, ale Frkr. Gloss na mne volá, bych vzal aspoň kasu batterie sebou. Běžím a chci ji vzíti, ale zatím již cugštrank byl opraven, koně chytly a v kalupu jeli do kopce. Z vozu vypadl šláfsak, ten jsem vzal sebou a běžím a tu již strojní puška hrčela. Myslel jsem, že je to naše, ale tu již koule do zemi se zarážely, bylo to jako když hrách se sype. Dodávalo mi to síly a běžel jsem jako o závod. Dohnal jsem Frkr. Veila a Pflegra, jež mi pomohli deku nésti, poněvadž jsem již nemohl dále. Pot se mi řinul z čela a košili jsem měl úplně mokrou. Pak jsme šli pomaleji, ježto terén byl krytý a tudíž jistější. Dohnali jsme batterii. Hejtman jel poslední a když mu Veil hlásil jaká byla situace, nechal přinésti víno a všichni jsme cestou pili, abychom se občerstvili. Při batterii byly jen tři kanony, ty jiné v tom shonu smíchaly se mezi jiné regimenty a ujely. Blecha je šel hledat a dohnal je za kopcem a bylo jim nařízeno, by tam zůstaly a čekaly na další rozkazy. Udělali jsme pak štelung, ale nestříleli jsme a pak regiment se shromáždil a jeli jsme tam za kopec, kdy byly ty ztracené kanony a mezi nimi i můj kanon. Tam byl lager, trochu slámy u kanonu jsme rozestřeli, a to byla naše postel. Konzervy, které jsem zachránil se rozdělily a ihned jsem si 2 ohřál. Pak jsme šli spát. Měl jsem službu. Kousal raněn.

Čtvrtek 19. 11. 1914. Ve 12 hodin mě vzbudila hlídka bych držel službu. Obrátil jsem se na druhou stranu a spal jsem dále. Pak mě probudily koně, které se mi šlapaly po nohách. Ve 4 hodiny jsem pak udělal tagwach a pak jsme jeli na to místo, kde jsme spali předevčírem a tam byl štelung a celý den jsme kopali dekunky a jámy, kde bychom se mohli případně krýti. Nestříleli jsme mnoho a ani ruská batterie také nestřílí jako včera. Dosud nebyla žádná trefa. Je zde velký nedostatek vody. Ve studni, jež je 40 m hluboká chybí provaz a kuchyň nedostala tedy žádnou vodu. Provazy, jež jsem měl, jsem všechny spojil a ty mi stačili. Vytáhli jsme vody a uvařili jsme čaj. Večer přišel rozkaz, že zůstaneme přes noc ve štelungu. Zakryli jsme vrch vozovou plachtou, kterou jsme našli z ústupu, donesli slámu a šli spát. Bylo dosti teplo a spal jsem velmi dobře.

Pátek 20. 11. 1914. V 5 hodin nás budili, ale nevstali jsme dřív než o 6 hodinách. Po kávě jsme udělali trochu pořádek. Je úplně zmrzlo a vítr fičí. Deka, kterou máme navrchu je ze spodní strany úplně bílá. Vydýchaná pára se sráží a v jinovatku se mění. Střílíme ale málo. Ležím v boudě, nade mnou vrčí těžké gešose ve vzduchu a zem se otřásá. Vzpomínám předvčerejška, domoviny, všeho. Je poledne a přišla depeše, že tři ruské kóry[44] jsou poraženy a že se blíží k rozhodující srážce. Střílí se málo. O čtvrté hodině máme vorükovat. Ve čtyři jsme odjeli a jeli jsme tuze špatnou cestou až do devíti hodin. Pak jsme pojedli a za kanonem jsem usnul. Mrzlo jen fičelo, ale únavou spal jsem dosti dobře.

Sobota 21. 11. 1914. Ve 4 hodiny jsme vstali a jeli jsme dále. Pak za vesnicí poblíž kostela jsme aufárovali. Střílíme, ale ne mnoho. Obloha je jasná, slunce svítí, ale netaje a stále mrzne. S malými přestávkami se střílelo až do večera a pak jsme jeli na to samé místo, jak jsme včera nachtlagrovali. Jak u kanonů na poli, tak u dvora jsme si dali na zmrzlou zemi slámu a přikryvše jsme spali.

Neděle 22. 11. 1914. Přes noc byl silný gefecht[45]. V 5 hodin jsme vstavše jeli do štelunku jako včera, jen, že byl asi o 5 minut dále. Světla z Krakova nám zářila zdáli a zdála se být velmi blízko, že odhaduji vzdálenost na 15 km. Je velmi zima, voda na rybníku je tak zmrzlá, že je možno se klouzat. Cítím revma v nohách a v zádech. Střílelo se asi tak jako včera. Je zase jasno. Dostali jsme kožené vesty, jichž je skutečně potřeba. Až do večera se nestalo nic zvláštního. Večer jsme pak jeli jako včera ke dvoru, kdež jsme zase spali venku. Byl mráz ještě větší než včera. Spíme na slámě – já a Šrom pak vlezeme do šláfsaku a zakryjeme se třemi dekami a na deky hodíme slámu a pak na vrch dáme vozovou plachtu, kterou jsme onehdy našli.

Pondělí 23. 11. 1914. Ráno jsme časně vstali a jeli do štelunku jako včera. Střílí se ještě míň než včera. Dostal jsem dopis od Hynka a z Brna. Zvláštní, že z domu jsem nedostal žádný. Přes den je tak velká zima, že ač slunce svítí a je pravé poledne, zebe mě do noh a rukou. Ležíme u kanonů na slámě a zahříváme se běháním a skákáním. Jdou pověsti, že 26. má nastati vyjednávání. Velitelé Dankl a Hindenburg, že zajali 16 000 Rusů a pěší vojsko v noci, že samo přechází z jedné i z druhé strany a dává se zajmout. Jen velmi málo se střílelo do večera. Na večer přišel rozkaz, že zůstaneme na místě stát. Koně přijedou do vesnice. Náš halbzug[46] měl službu a sice strážnice byla v domě blízko kanonů. Vyčistili jsme světnici, vystlali slámou, zatopili, povečeřeli a šel jsem spát.

Úterý 24. 11. 1914. O půlnoci jsem byl vzbuzen, abych držel službu. Ve světnici bylo velmi teplo a užil jsem si proto této příležitosti, abych se převlékl. Venku je děsná zima. Za celé dopoledne dali jsme jen šus pro kanon. Je velmi krásný den; zima povolila a vítr přestal fičeti. Vyhřívám se na slunci u kanonu. Z levého křídla je dnes slyšeti silnou střelbu a i infanterie postupuje tady kupředu. Psal jsem domů. Odpoledne se střílelo již více. Večer jsme šli spát do školy ve vsi, jež je před námi – Smaroždovice[47]. Spali jsme ve třídě. Lavice byly naházeny na hromadě a na zemi byla rozložena sláma. Spalo se dosti dobře.

Středa 25. 11. 1914. Ráno jsme posnídali a šli ke kanonům. Střílelo se málo. Obloha je zatažená mraky a začíná sněžit. Celé dopoledne nebylo nic zajímavého, až po poledni přišel rozkaz kopati dekunky. V úvoze jsme si to naznačili a pak jsme kopali, ale neudělali jsme toho mnoho, neb zem je dva dny zmrzlá a byla brzy tma. Spali jsme ve škole. Donesl jsem svíčky z kostela, přičemž jsem se tak zapotil, že jsem košili měl úplně propocenou a byl jsem nucen ji svléci.

Čtvrtek 26. 11. 1914. Ráno jsme šli zase ku kanonům. I fáráci odjeli z vesnice, ježto se nestřílelo. A ihned jsme se zase dali do práce kopati dekunky. Až do večera jsme kopali, nežli jsme byli hotovi a hezky je to zde zřízené. Kamna i okno, takže pro nás je to pohodlnější nežli nějaká polská světnice. Jinak nebylo celý den nic zajímavého. Střílelo se málo. Večer jsme již spali v boudě. Měli jsme celý kšic službu. Svítili jsme celou noc a topili jsme, aby bylo teplo.

Pátek 27. 11. 1914. Ráno, jak jsme vstali, tak jsme ihned znovu zatopili a pak jsme vařili kávu a ohřáli jsme vodu. Pak jsem se řádně umyl a převlékl. Dostali jsme nové boty a i kalhoty – ti, kteří je měli špatné. V poledne přišel rozkaz, že musím jeti s kanonama na reprturu[48]. Ihned jsem vzal deku a ešus a jeli jsme. Cesta byla úplně trénem zastavená, takže jen zvolna jeli jsme ku Krakovu. Měsíc krásně svítil a silně mrzlo. V jednom místě jsme museli 3 hodiny čekat než trupy[49] přešly. Poté přijeli jsme na silnici a pak to šlo lépe, občas jsme jeli i klusem. Asi o půl deváté večer jsme přijeli do Krakova. Jeli jsme přes město. Zde bylo ticho a klidno a zdálo se jakoby ani o válce nevěděli a neměli ani tušení, že 15 km odtud mrznou ve švarmliniích lidé. Projeli jsme Krakov a ihned za mostem v Podgoře[50] v dělostřeleckých kasárnách ve strojním oddělení jsme kanony nechali, vypřáhli jsme a vedli koně do Seliwských kasáren. Zde nás nechtěli přijati, ježto stáje byly přeplněny a odkázali nás na městskou porážku několik kroků odtud. Nezbylo než jíti. V porážce nás přijali, totiž bylo tam místo, kde jsme zůstali. Pak jsem šel do Krakova, bych si něco koupil k večeři, nedostal jsem však nic. Pak jsem šel spát. Spal jsem ve stáji na seně – bylo tam mnoho krav, a tudíž teplo a spal jsem velmi dobře.

Sobota 28. 11. 1914. Vstav, ihned jsem podojil krávy, bychom měli co ku snídani, a pak jsem šel hned do strojírny, zde jsem trochu pomáhal, uvařil mléko a pak jsem šel do Krakova, bych si město prohlédl a nakoupil potřebné. Až do poledne jsem chodil po městě. Učinilo na mě velmi dobrý dojem, zvláště ruch, jež nynější situace ve městě přivodila. Pak jsem sedl na tramvaj a jel jsem ku strojírně. Zde mě již čekal Šrom. Prý byli v noci alarmováni a odjeli. Tudíž byl zde aby nás přivedl na patřičné místo. Právě šla kolem německá pruská pěchota – zpívali a byli velmi hezky oblečení. Vydal jsem se směrem odkud mířil dav, nakoupil věci a ve zdejším hostinci posnídal, přičemž jsem si dal 2 sklenice piva. Odtud jsme šli do domu vedle a tam jsme dostali kávu a pak nám dvě dívky polsky zpívaly. Bylo to dojemné, bylo mi jako bych byl doma. Odtud šel jsem zase do města se Šromem. Vlezli jsme do vinárny a dali jsme si večeři. Zde jsem dostal od pruského vojína lístek z Kolína, jež jsem hned zaslal bratrovi. Dostal jsem dopis z domu a dva od bratra. Tramvaj dovezla nás k obydlí a zašli jsme zase do domu, kdež jsme pili pivo a pak kávu. Děvčata zase zpívala. Pak jsme šli spát do kravína.

Neděle 29. 11. 1914. Vstali jsme ve čtyři hodiny. Koním jsme dali ostré štulny[51] a pak jsme jeli Krakovem na silnici Krakov – Vratislav. Jeli jsme až do poledne. Silnice byla plná. Truppy jedny jely do Krakova a druhé od něj – bylo to vše promíchané. U vsi Cziernovisko jsme chvíli čekali, bychom se zorientovali. Pak nás sedlák zavedl na pravou cestu a přijeli jsme asi o jedné hodině odpolední. Odevzdal jsem hauptmanovi nakoupené věci a pak šel jsem do štelunku, kde mně leutnant Prokš řekl, že jsem befedrován[52] na desátníka. Po menáži jsem vyprávěl s kolegy a řekli, že Sylva měl zemřít předtím, že mu nohu odňali. Bylo mi ho velmi líto, ale nevěřím tomu. Večer byl raport, hlásil jsem povýšení a pak jsem měl jíti jako ordonanc[53] k regimentu do reg. kanceláře. Byl tam již jiný, tak jsem se sebral a šel do domu, kde byli fáráci ubytovaní a tam jsme spali ve světnici. Spalo se výtečně.

Pondělí 30. 11. 1914. Vstavše, posnídali jsme a šli do štelunku ku kanonům, kdež jsem udělal pořádek. Nestřílelo se dosud, ač je již asi 10 hodin, jen vepředu je slyšeti střelbu infanterie a strojní pušky. Celý den se nestřílelo, odpoledne jsem dřímal v boudě, jež byly vykopané, nežli jsme přišli. Večer jsem byl vzhůru, měl jsem službu s Frantou. Dostal jsem noviny a sice „Našinec“ jež jsme četli a pak s Frantou o situaci povídali. Od učitele Gartnera jsme dostali lístek.

[1] Deckung – úkryt, okop.

[2] Stellung – dělostřelecké postavení ze kterého se vede palba.

[3] Tagwach – budíček.

[4] Jelna.

[5] Kolesna – sloužila k tažení děla, která k nim byla připojena lafetovými rameny.

[6] Kšic – dělo.

[7] Niwiska.

[8] Odchod.

[9] Przeclaw.

[10] Piškot.

[11] Wislok – řeka v dnešním jihovýchodním Polsku v Podkarpatském vojvodství, levý přítok Sanu v povodí Visly.

[12] Pěchota.

[13] Přeprava vlakem.

[14] Odpočinek.

[15] Czarna – asi 15 km západně od Debice.

[16] Wojnicz.

[17] Tábořili.

[18] Bochnia – město asi 30 km západně od Wojnicz.

[19] Brzesko.

[20] Hlídka, stráž.

[21] Nastoupit.

[22] Beschweren – stěžovat.

[23] Odchod.

[24] Przebieczany.

[25] Odpočinkový den.

[26] Verpflegungstaffel – zásobovací jednotka.

[27] Fahrwerk – povoz.

[28] Pěšáci.

[29] Zadnímu voji.

[30] Wieliczka.

[31] Deckung – úkryt, okop.

[32] Michałowice.

[33] Stary Krasieniec.

[34] Kór – sbor, jednotka.

[35] Postupovat kupředu – z něm. vorrücken.

[36] Ocelové kuličky, které byly náplní dělostřeleckých šrapnelů.

[37] Rány.

[38] Násada s kartáčem na čištění děl.

[39] Kolesna – sloužila k tažení děla, která k nim byla připojena lafetovými rameny.

[40] Bedny na munici.

[41] Přímo.

[42] Aufprotzen – připojit děla ke kolesnám a připravit tak k přepravě.

[43] Vozkové.

[44] Vojenské sbory.

[45] Boj.

[46] Poločeta. Každá baterie se skládala ze 3 čet po 2 dělech a dvou hlomoznách. Četa se pak dělila na dvě poločety.

[47] Smardzowice.

[48] Opravy.

[49] Truppen – vojenské útvary.

[50] Podgórze.

[51] Ozuby do podkov.

[52] Befördern – povýšit.

[53] Vojenský posel, spojka.