Květen 1918

Středa 1. 5. 1918. Hezký den. Klid. Nového nic. Co je asi dnes u nás doma nového?

Čtvrtek 2. 5. 1918. Klid. Pěkný den. Vyhříváme se na slunci. Byli jsme v lese pro malé stromky na maskování.

Pátek 3. 5. 1918. Klid. Hezký den a teplo. Cesty vysychají. Ivan jel na dovolenou. Ohledně tohoto úterka celkem nic není, neboť to byla jen přeptávka od pana hauptmana[1].

Sobota 4. 5. 1918. Je krásný den a klid. Zaslal jsem domů 150 korun. Odpoledne jsme byli na kopřivách.

Neděle 5. 5. 1918. Klid. Žádná změna.

Pondělí 6. 5. 1918. Klid. Krásně. Nového nic. Pomáhal jsem opravovat kamna u Žaloudka.

Úterý 7. 5. 1918. Prší. Nepracuje se. Naprostý klid. Přišli fáráci[2] od procen[3].

Středa 8. 5. 1918. Poprchá. Dělá se u kuchyně sklep. Hruška byl u mě, prý mají jeti pryč. I s námi je to nějak nahnuté. Začátkem června bude velký útok od nás.

Čtvrtek 9. 5. 1918. Klid. Nepracuje se, neboť není jisto, zdali zde zůstaneme.

Pátek 10. 5. 1918. Klid. V práci se pokračuje, zůstaneme prý na místě.

Sobota 11. 5. 1918. Klid. Odpoledne přišel rozkaz a musíme jíti do druhého místa. Kam půjdeme není ještě jisto, nepracuje se. Odevzdáváme zimní deky.

Neděle 12. 5. 1918. Koupal jsem se. Klid. Asi náš oddíl zůstane na místě a druzí půjdou na špici kopce Gol Tonder[4].

Pondělí 13. 5. 1918. Klid. Nepracuje se.

Úterý 14. 5. 1918. Prší. Klid. Nepracuje se. Dáváme péra do kanonů.

Středa 15. 5. 1918. Prší. Byli jsme v lese na dřevě. Klid. Večer jsme tahali kanony do nové pozice. Byla to namáhavá práce v tom blátě. Až ve tři hodiny ráno byli jsme hotovi.

Čtvrtek 16. 5. 1918. Dopoledne jsem spal. Dosti hezký den. Klid. Přišli mladí vojáci z Brna.

Pátek 17. 5. 1918. Dnešním dnem dovršil jsem 27 let života. Klid. Hezký den. Večer dostal jsem bedničku z domova.

Sobota 18. 5. 1918. Je krásně. Byli jsme v lese na dřevě. Klid. Prý budeme kanony tahat zpět. Nosili jsme náboje od čtvrté batterie.

Neděle 19. 5. 1918. Je krásně a klid. Z domova dosti pošty. Nic nového.

Pondělí 20. 5. 1918. Nepracuje se. Klid. Navečer bouřka.

Úterý 21. 5. 1918. Klid. Nepracuje se. Večer s náboji do předních pozic.

Středa 22. 5. 1918. Seče se tráva. Klid. Budou se stavět boudy vpředu u kanonů.

Čtvrtek 23. 5. 1918. Krásně. Klid. Byl jsem na beobachtungu[5]. Večer odešly do nového místa dva kanony.

Pátek 24. 5. 1918. Stěhovali jsme se do nového bytu. Vše jsme zařídili, abychom měli trochu pohodlí. Odpoledne jsem spal. Navečer tahali jsme kanony zase dopředu. O půl dvanácté jsem ulehl. Ve dvanáct byl najednou poplach, že se bude střílet. Běželi jsme ke kanonům. První náboj nemohli jsme dostat do roury a trvalo to chvíli, než jsme ho mohli vytáhnout. Dali jsme tři rány a pak nabili granát. Stál jsem u kanonu jako nápředník a obrátil jsem se, chtěje upozornit Košutu by nechodil tak blízko. V tom velká rána. V očích se zablesklo a já se válel u náspu. Cítil jsem, že tělo mě pálí a již se i od sousedů ozval křik a volání o pomoc. Sebral jsem se a vrávoral k telefonu a tam jsem si chtěl prohlédnout co se vlastně stalo. Celou košili jsem měl na cáry, které dosud hořely a přispěchavší mě hned hasili. V obličeji, levá ruka a levý bok popálen a kousky střelného prachu se zaryly do těla. Vlasy úplně spáleny. Na levé noze kalhoty strhány a noha nad kolenem měla modřinu a i krev prosakovala. Hned mě ovázali a pak jsme čekali až přijde lékař, pro něhož bylo telefonováno. Můj kanon byl celý rozbitý, hlaveň ve dvou kusech a horní šildy úplně odlétly. Kromě mě byl raněn ještě Hugera – měl kus železa v noze, a pak Zahýna do levé ruky.

Sobota 25. 5. 1918. Rány velmi pálí. Kolem druhé hodiny přijel povoz a odvážel nás do nemocnice. Byla to křížová cesta a koně divoši měli několikrát vůz převrátit, musil jsem seskočit a honem přispět na pomoc, nehledě na bolavou nohu. Kolem šesté hodiny dorazili jsme do Primolana a protože tam již polní nemocnice nebyla, jeli jsme až do Tece[6]. Zde nás prohlédli, dali kávu a obvázali, jakož i injekci jsme dostali a čekáme nyní na nemocniční vlak, jež nás odveze do jiné nemocnice. Ležím u trati a děkuji v duchu Nejvyššímu, že vše tak celkem dobře dopadlo a že štěstí, na nějž vždy jsem spoléhal, mě neopustilo. Den je velmi hezký. Co asi dělají doma a jak přijmou zprávu o zranění a kam asi nás až zavezou? Konečně přijel vlak a v jednu hodinu odpoledne jsme vyjeli. Jedu v osobním voze. Vlak patří uherskému červenému kříži. Dostali jsme menáž – polévku a kousek chleba. Z polní nemocnice 314 byl jsem předán do 818. Jedeme velmi pomalu, na každém nádraží stojíme a přibývá nás, neb se předávají ranění. Za Novaledem[7] jež znám z pobytu v listopadu přejeli jsme Leviko[8] a pak jsme jeli kol velkého jezera[9] – byl to opravdu krásný pohled. Slunce zapadalo a malé plachetničky se jako labutě kolébaly po hladině. Než jsme přijeli do Trenta byla již tma a já spal leže na podlaze.

Neděle 26. 5. 1918. Vzbudil jsem se kolem třetí hodiny. Měsíc pěkně svítil a i pohled oknem byl velmi zajímavý. Přijížděli jsme právě do Botzennu. Město zdá se býti velmi hezké a i okolní krajina je dosti zajímavá. Údolí je hodně široké a kopce zde nejsou tak vysoké. Pěstuje se zde hodně vína na vysoko. Celkem dosti hezky. Míjíme Brixen – na pohled velmi pěkný, ale při vzpomínce, že tam bylo podkopáno zdraví našemu Havlíčkovi, ta krása se mi znechutila. Již se hodně rozednilo, když jsme míjeli Franzenzfest[10]. Rána dosud nebyla převázána, levá ruka celá otekla a krkem mohu jen stěží pohnout. Krajina je teď zase hodně kopcovitá. Ve dvanáct hodin přijeli jsme do Innsbrucku. Napřed byli rozděleni těžce ranění a pak odvezeni autem a poté i my odvezeni elektrikou do nemocničních baráků. Okoupali nás, ostříhali vlasy a pak obvázali. Přes noc nás dali do baráku č. 21. Postele byly obstojné, ale přece spal jsem mizerně.

Pondělí 27. 5. 1918. V šest hodin jsme vstali. Ku snídani černá káva. Pak jsme šli do baráku č. 33. Co se mnou bude, je otázkou, myslím ale, že pojedu dozadu. V tomto baráku je to velmi ordinérní[11] a i zacházení je takové. Doufám, že to nepotrvá dlouho. Kolem třetí hodiny nás naložili do elektrických vozů a jeli jsme do záložní nemocnice. Zde jsem měl býti prohlédnut od ušního lékaře, ale ví čert, kde je. Ještě šel jsem na oddělení pro kožní nemoci. Zde je to též celkem ordinérní a nelíbí se mi to ani trochu. Do večera žádná změna, všude jen samí Němci a tedy žádné pobavení. Přes noc jsem zase špatně spal.

Úterý 28. 5. 1918. Vstal jsem, oblékl se a po kávě asi v osm hodin byla vizita. Lékař hlavou kýval souhlasně při otázce dlouho-li zde zůstanu, ale vrchní sestra kývala záporně. Bylo by též na čase dostat se z toho pryč. Přes den velká nuda. Žádná vyhlídka.

Středa 29. 5. 1918. U prohlídky byl nadštábní lékař. Jisto je, že pojedu pryč. Jistá sestra se mi nabídla, že mi spraví kalhoty, jsem jí povděčen. Dopoledne jsem ležel a po obědě se obléknul a prohlédnul si město. Je celkem dosti hezké, ale nic zvláštního. Starodávná brána zaujala trochu mou pozornost, pak jsem šel na nábřeží řeky Inn, usedl na lavici a pozoroval jsem ruch kolem. Do nemocnice se mi ani moc nechce, je tam tak fádně. Vojska všude dosti, ale i raněných spousta. K večeru vrátil jsem se do nemocnice. Tam mně řekli, že zítra v osm hodin odjedu dále do zázemí. Díky Bohu! Přes noc jsem celkem dosti dobře spal.

Čtvrtek 30. 5. 1918. Časně ráno jsem vstal, nemohl jsem se ani dočkat radostí, jsa rozrušen, že pojedu odtud. Kam se asi zase dostanu? V půl osmé ráno jsme z nemocnice odešli na hlavní nádraží. Zde nás seřadili a pak jsme čekali na vlak, jež až kolem desáté hodiny přijel. Sedli jsme do osobních vozů a o půl jedenácté jsme vyjeli. Jedu ve voze č. 17. Krajina je celkem dosti zajímavá – údolí Innu opravdu krásné a lemované z obou stran zasněženými kopci. Prý pojedeme do Pardubic – to jsem opravdu rád. Kolem jedné hodiny přijeli jsme do Kufsteinu[12] s pěkným hradem, o němž jsem něco četl v Kosmákových spisech. Brzy poté jsme vyjeli z kopců a malebná krajina s obrovským jezerem[13] ukázala se našim zrakům. Až do Salzburku byla krajina stále hezká, mnohem krásnější než Tyroly. Do Salzburku přijeli jsme v osm večer. Byla večeře – káva, kousek chleba s marmeládou. Salzburk je velmi pěkné město s krásným nádražím. Na východní straně dosti vysoké skály a k západu pěkná pahorkatina. Dosti lesů a luk. Vše je v květu a činí velmi pěkný dojem. Kolem desáté hodiny večer jsme odjeli směrem k Linci. Lehl jsem si na lavici a spal jsem.

Pátek 31. 5. 1918. Vzbudil jsem se, když jsme byli již skoro v Linci. Zde jsme do páté čekali a pak jeli přes Dunaj směrem k českým hranicím. Krajina pahorkatá a lesnatá, ale dosti pěkná. Jedeme směrem severovýchodním, ba skoro severním. Kolem poledne přijeli jsme do Českých Budějovic. Na pohled velmi pěkné město. Zde byl oběd a kolem jedné odpoledne jeli jsme dále směrem severovýchodním. Krajina velmi hezká, mnoho rybníků v dohledu. Mám za to, že jsme na Třeboňsku. Jeli jsme přes Kardašovu Řečici, Počátky a v sedm hodin jsme přijeli do Horní Cerekve. Zde byla večeře. Prý musíme jeti na Jihlavu, cesta přes Jindřichův Hradec je uzavřena. Kolem osmé hodiny přijeli jsme ale nakonec do Jindřichova Hradce a brzy pak do Jihlavy. Zde jsem ulehl a usnul jsem.

[1] Kapitána.

[2] Vozkové.

[3] Kolesny sloužící k převozu děl.

[4] Col del Cior (Col Tonder) 1129 m. n. m. – cca 7 km jihovýchodně od jejich současné pozice na Monte Lisser.

[5] Pozorovacím stanovišti.

[6] Tezze – asi 5 km severozápadně od Primolana.

[7] Novaledo – asi 28 km severozápadně od Tezze.

[8] Levico Terme – 5 km západně od Novaledo.

[9] Jezero se jmenuje Lago di Caldonazzo a železniční trať vede kolem jeho břehu.

[10] Franzensfeste je obec v Jižním Tyrolsku v severní Itálii. Je pojmenována po velké pevnosti Franzensfeste postavené v letech 1833 až 1838. Je zde také důležitý železniční uzel.

[11] Ordinérní – všední, nízký, sprostý.

[12] Kufstein je okresní město okresu Kufstein v Rakousku, na severovýchodě spolkové země Tyrolsko, v bezprostřední blízkosti německé hranice.

[13] Chiemské jezero.