103. KŘÍŽ NAD TÁBOREM

Křesťanský kříž byl v táboře po celou dobu nacistického panství zakázán a jen potají uctíván. A přece – jaký to protiklad! – zřeli jsme jeho náznak všude po táboře, kdekoli se ukázal vězeň. V posledním roce se již nedostávalo proužkovaných úborů. Byly potom vyhrazeny jen těm, kdo odcházeli do roboty ve vzdálených továrnách, např. v Mnichově. Ostatní – převážnou většinu – podělili civilními šaty, smutným dědictvím po popravených a zahynulých. Abychom se jako pouhá čísla přece rozlišovali od skutečných lidí, pomalovali nám šat červenými pruhy a kotouči. Ani to i jim nestačilo. Přišili nám tedy na záda šikmé kříže z proužků vězeňské látky, jako by chtěli založit nový kajícný řád křižovníků sv. Ondřeje.

Náznak kříže jsme viděli každý den aspoň dvakrát, když jsme nastupovali na shromaždiště. Tvořily jej dlouhé přímky obou cest, jež probíhaly napříč prostranstvím a uprostřed se protínaly pravým úhlem.

Na tomto kříži bylo křižováno lidství v zástupcích celé Evropy surovými katany, neboť právě apelák byl dějištěm a svědkem jejich zločinů. Dlouho ležel tento ohromný kříž na zemi v ponížení, zbrocen krví a potem, obtížen steny, nářky a výčitkami, zdánlivě bezmocný proti svému ďábelskému padělku, hákovému kříži, který se nad ním všude rozpínal na praporech, uniformách, vozidlech.

Nadešla hodina, kdy křesťanský kříž se slavně zvedl z prachu. Právě na místě, kde se sbíhala ramena cest na náměstí, byl již třetího dne po osvobození tábora „třetího dne vstal z mrtvých“ – postaven mohutný, 15 m vysoký, dřevěný kříž jako znamení spásy a vítězství. Téměř dopodrobna se opakovalo, co se stalo již před 1 400 lety s Juliánem Odpadlíkem, v mnohém podobným Hitlerovi svým bojem proti křesťanství. Ještě ležela podél ohrad mrtvá těla postřílených esesmanů, jako by znázorňovala onoho císaře, který, padaje v bitvě, zasažen smrtícím oštěpem, zvolal posledním dechem: „Zvítězil jsi, Galilejský!“

Před tímto dřevěným křížem, 3. května 1945, ve svátek Nalezení sv. kříže, byl zřízen prostý polní oltář a u něho konány první veřejné služby Boží. Zúčastnily se jich všechny národnosti se svými vlajkami, které se seskupily po obou stranách oltáře. Přišla i četa amerických vojínů a slavnostní ráz byl zvýšen pěveckým sborem s doprovodem orchestru.

Po tomto díku učinění jsme si vzpomněli, že ne všichni kamarádi se dožili s námi tohoto šťastného dne. Na druhý den večer jsme se sešli opět před tímže křížem jako znamením soucitu, útěchy a naděje k smutečním modlitbám za ty, kteří se s námi již nevrátí domů. Ze zachmuřeného nebe řinul se drobný déšť, jako by plakalo s námi pro tolik zmařených životů, tužeb a snů, zatímco tisíce mužů stály po prostranství v tichém zamyšlení a jenom vážný hlas žalmů se nesl zašeřelým prostorem.

Bylo mi v té chvíli, jako by se před mým duševním zrakem rozevřela obrovská kniha v černé vazbě a ruka andělova obracela listy pokryté samými jmény. Vesměs to byla jména, která již neoznačují nikoho živého na této zemi, jména, na jejichž zavolání se neozve žádná odpověď v tomto životě.

Byly to dlouhé sloupce těch, s nimiž jsem se setkal v kriminálech a koncentrácích, jimiž jsem prošel za 4 léta až do Dachau. Všechny stránky jsou tu hustě popsány. Jsme v městě smrti, která je v něm neomezenou vládkyní a jejíž tmavý háv visel několikrát i nad mým čelem. Krematorium nestačí na svůj úkol a mrtvoly se vrší ve sklepech, pod ním i vedle něho, ve vagonech na nádraží a podél cest. Nyní bylo rozhodnuto je pochovat v hromadných hrobech.

První hrob připravili svým kamarádům ještě vězňové a v něm pohřbeno na 6 000 mrtvých, mezi nimi 200 našich krajanů. Poslední hrob vykopali Američané zvláštními bagry, které za 3 hodiny vyryly šachtu 150 m dlouhou a 10 m širokou. Svážení mrtvol z různých nalezišť muselo obstarat obyvatelstvo z města Dachau a okolí. Povozy s hrozným nákladem projížděly ulicemi, v nichž stáli Němci špalírem, aby viděli, co jejich režim dělal s lidmi. Vojenští duchovní – katolický, protestantský a židovský – vykonali smuteční obřady nad hrobem. Byl to vůbec první křesťanský a lidský pohřeb v táboře.

Dnes je na hřbitově dachauských trpitelů ticho. Nic neruší jejich svátý klid, jen šumění lesů a ptačí trylek zpívá tesknou melodii o jejich životě a smrti v chladné cizině. I tam stojí prostý dřevěný kříž jako záruka odpočinutí věčného.