48. KONČÍ SE PRVNÍ DĚJSTVÍ

Dne 12. července 1942 dopoledne jsem odcházel z revíru do svého „domovského“ bloku 28. Když jsme se za vedení jednorukého vrátného šourali v mračnech prachu pustou lágrovou ulicí, vypadali jsme asi jako tlupa otrhaných, zachmuřených pobudů s hustým strništěm na dlouho neholených lících, doprovázená vesnickým policajtem k obecní šatlavě. V blokové uličce jsme se postavili do řady před doupětem blokového „starce“ Bechra, který uvnitř vydal ze sebe nevrlé zívnutí podrážděného lva, probuzeného nevčas z libé ranní dřímoty ve svém brlohu. Nechal nás ještě hodinu čekat na audienci.

Po promítací ploše kterési mé mozkové buňky kmitaly se mi zatím výjevy z uplynulého revírního pobytu a ukládal jsem do zásuvek paměti snímky všech význačných postav, jež zachytila oční sítnice. S většinou z nich jsem se již později nikdy trvale nesetkal. Navždy zmizel v propadlišti i se svým neodolatelným parfumem cikán, s jehož početnou rodinou mne pojily po několik týdnů důvěrné písemné styky. Snad se některé to otcovské napomenutí uchytilo aspoň ve vnímavých srdcích cikáňat. Šprýmovný Gustav a sarkastický Heinrich byli později odkomandováni do lubinského koncentráku, kde došli zasloužené odplaty po dobytí Lublina Rusy. Vypasený Emil byl na vánoce r. 1943 propuštěn, ale jen aby byl poslán zachraňovat bortící se východní frontu, kde mohl plně využít svých strategických vloh při zkracování a vyrovnávání pokřivených bitevních linií. Jen smutného Hermanna jsem zahlédl po osvobození kráčeti samotářsky mezi jásajícími zástupy s tváří, vyjadřující podiv, jak se mohou krátkozrací lidští tvorové oddávati tak bujnému veselí na této bludné planetě, obtížené stálou hrozbou nových pohrom.

Tímto přehledem se končí první část vzpomínek kněze z koncentráku. Kéž bych jím mohl uzavřít a zamknout kovovou sponou album všech těch pochmurných obrazů, jež bez oddechu malovala zlobná ruka na listy našich dnů štětcem, namočeným do krve, čmoudu a popela, ale – žel – byl jsem nucen vkročiti do další galerie hrůzy a utrpení, měla se před mýma unavenýma očima odhrnout opona k novým dějům lidské bídy, ale i duševní síly, prýštící z ušlechtilostí srdce.