12. KLASOBRANÍ Z VÝSLECHŮ

V průběhu dalšího výslechu pravil komisař, přimhuřuje levé oko: „Na svůj věk máte již kupodivu slabou paměť. Chci vám trochu pomoci. Jaké styky jste měl s kanovníkem Švecem?“

„Byl předsedou Spolku sv. Rafaela pro vystěhovalce a jako takový mne podporoval v mé činnosti.“

„Jakým způsobem?“

„Dodával mi modlitební knížky a kostelní písně pro bohoslužby.“

„A peníze ne?“

„Také něco. Vždyť jsem nemohl žit v říši zadarmo.“

„Víte, odkud ty peníze bral?“

„To nebyla moje starost. Bezpochyby z příspěvků spolkových členů.“

„Pěkní členové! Smrdutí Židé to byli a Američané, naši nepřátelé!!“ Písařka vykulila na mne vodnaté oči, jako by očekávala, že při tomto strašlivém odhalení hrůzou zkamením.

„O tom nemám ponětí,“ dím s ledovým klidem.

„Jak by ne, když jste měl spojení s Amerikou! Ostatně Švece tím nezachráníte, už také sedí. Všechno nám prozradila vaše podařená tajemnice Kolaříková. Protivná ženská!“

„Já jsem měl vždy dojem, že je to hodná osoba,“ odpověděl jsem v přesvědčení, že komisař opět tvrdí lež; jinak by jí tak nenadával. Další události mi daly za pravdu; Kolaříková, jíž nemohli nic určitého dokázati, byla odvezena do ženského koncentráku v Ravensbrücku, kde brzo zemřela.

„Dále jste měl spojení s jakýmsi Apoštolátem v Olomouci. Na ten si musíme také posvítit“

„Není za tím pražádné tajemství. Je to náboženský spolek, který vysílá misionáře k zahraničním Čechům a dal také vlastní podnět k mé výpravě z příkazu pana arcibiskupa olomouckého.“

„Jen se zase neschovávejte za arcibiskupy. Ostatně váš arcibiskup není o nic lepší, než vy všichni ostatní zakuklení zrádcové. Má u nás také několik vroubků. Dojde i na něho ve svůj čas. Zatím budete pykat vy menší.“

„Pane komisaři, mám úřední doklady, že také říšští biskupové žádali o duchovního správce pro Čechy a udělili mi k tomu potřebnou pravomoc.“

„Který například?“

„Vratislavský kardinál Bertram.“

„Ten stařeček tančí, jak mu píská ten mazaný lišák biskup Wienken v Berlíně. Bohužel, musím uznat, že jste ještě mazanější, protože vám sedl na lep a dal vám doporučení. Je vidět, že máte jezuitskou výchovu. Nemá v tom prsty P. Koláček?“

„Toho jste přece již dávno zavřeli.“

„Ovšem, ale ještě zůstalo jeho hnízdo v Ječné ulici. To co nejdříve vyčistíme.“

„Upozorňuji, že jsem dostal také povolení protektorského úřadu“

„To bylo ještě za starého slabocha Neuratha. Ten se dal od vás vodit za nos. Nyní máme muže, který vás dovede prohánět, jak zasluhujete. Každý dobrý Němec se musí chytnout za hlavu, že takový štváč, jako vy, mohl se volně pohybovat v říši“

„Nevěděl jsem, že bohoslužby a povzbuzování k náboženským povinnostem považujete za štvaní.“

„A co jste dělal u papežského nuncia Orseniga v Berlíně jiného, než štval proti říšské vládě a státní policii?“

„Bylo mou povinnosti jako kněze informovati zástupce svátého Otce o náboženských poměrech mezi českými katolíky v říši.“

„Neobalujte to! Ministr Ribbentrop si stěžoval, že dostává od nuncia samé protesty. Ostatně sám píšete zde v dopise: Někteří činitelé mi kladou různé překážky, ale třeba se obrnit trpělivostí.“ Slovo „obrnit“ (německy „panzern“) mu jaksi zachutnalo, protože je posměšně dvakrát opakoval. Písařka mu úslužně přizvukovala. Asi si vzpomněla na „vítězné“ německé pancéře v Africe.

„Těmi činiteli mohl jsem mínit některé vrátné pracovních táborů, kteří mě nechtěli pustit k našim krajanům.“

„Pokrytče, mínil jste tím nás, vidím vám až do duše. Slečno, dejte to do protokolu,“ obrátil se k zapisovatelce, a když jsem protestoval, umlčela mě facka od asistenta.

„Proč jste chodil k ministerskému radovi Vlasatému? Víme to, nezapírejte!“

„Nemám co zapírat. Dával mi úřední informace z ministerstva sociální péče o místech, kde pracují v říši čeští dělníci.“

„To se musí objasnit. Poznamenejte to, slečno! – Máme zjištěno, že jste zařídil celou síť důvěrníků v pracovních táborech. Kteří to byli?“

„To nebyli důvěrníci v pravém slova smyslu. Občas mi psali někteří chlapci nebo dívky, abych také k nim zavítal k vykonání bohoslužeb. Toť vše. Nemohl jsem si zapamatovati jejich jména.“

„Hans, občerstvi mu trochu paměť!“ Hans mě svázal do kozelce a natíral mě pendrekem. Když se unavil, povzdechl beznadějně: „Chlap mlčí jako zarytý. Nebylo by lépe dát ho dolů do kaverny?“

Komisař zamžoural na umrlčí lebku před sebou, jako by se s ní radil, pak mávl rukou a řekl: „Nech ho! Nestojí nám za tu dřinu!“ Nato se vztyčil v celé své úřední velikosti a vynesl svůj hlavní trumf: „Jste zatvrzelý hříšník. Pro takové máme ještě jeden prostředek: pošleme vás do koncentráku třeba na deset let, ovšem pochybuji, že to tak dlouho vydržíte.“ Jeho předpověď se opravdu splnila. Vydržel jsem to – díky Bohu – jen 3 a půl roku, ale kdo těch deset let už nevydržel, byla celá třetí říše a také komisař Oberhauser již dokomisařoval.