87. KAPITOLA PRO ODBORNÍKY

Dělníci ve venkovních komandech dostávali ponožky pravidelněji. Vyměňovaly se zřídka, obyčejně až byly zcela rozedrány. Jejich klinikou byla punčochárna, vlastně tedy správkárna ponožek. Ponožky vězňů se jen látaly, ponožky esesmanů se mřížkovaly a zaplétaly. Přinášely se z prádelny ve velkých koších, za dozoru kápova se spočítaly, zhruba roztřídily podle jakosti a rozdělily dozorcům jednotlivých stolů, kteří byli čímsi jako mistry. Ti pak je – obyčejně po třech párech – přidělovali tovaryšům a učňům svého oddělení.

V této chvíli začínala komedie. Nadstolní kráčel s náručí roztrhaných ponožek mezi stoly a zručně je házel rozesazeným punčochářům, čekajícím s napětím na svou nadílku. Nezkušenému diváku se zdálo, že ponožky přilétají každému po řadě, tak jak je nadstolní s nehnutým obličejem vytahoval z kupy. Ve skutečnosti se díval dobře, co komu dává. Tam sedl Polák, který dostal včera velký balík – tomu hodím ponožku s malou dírkou, ať se mu zavděčím; tomu druhému také, vtiskl mi ráno hned u vchodu do ruky dvě cigarety; Tenhle Čech mi jaktěživ ještě nic nedal – tu máš trhanec, hrej si s ním celou hodinu, než jej spáráš dohromady. Tito se také tváří, jako by mne nepotřebovali – nuže, trapte se s rozedranými hadry. Nejhůře pochodili nováčci. Zoufale si prohlíželi trosky tkanin, z nichž měli sestavit oblečení nohou. Kde je pata? Kde je špička? Vždyť jsou tu jen samé díry, spojené několika vlákny.

Podle příkladu sousedů sahám po dřevěném kopytě a navlékám na ně ony díry s vlákny. Sláva – v tvůrčí mysli se rýsuje plán na zacelení zdánlivě nezhojitelných ran. Vezmi laty a přišij je kolem dokola, obrať tuto slátaninu na ruby, obšij ji ještě jednou, aby se hned nerozpadla, a když tento výtvor stáhneš s kopyta, usmívá se na svět obnovená ponožka jako novorozeňátko, plné chuti a odvahy k novému životu na nohou svého příštího nositele. Co na tom, bude-li ho leckde tlačit a svírat – snad ji nebude moci ani zcela natáhnout na nepoddajné chodidlo, snad se mu hned natrhne a vyvolá z jeho úst hubování a posílání celé punčochárny do horoucích pekel! Punčochář nemá kdy na sentimentální úvahy. Vykonal svůj úkol a se zaroseným čelem sahá honem po dalším pocuchaném ubožátku, čekajícím na podobnou zázračnou operaci. Čas kvapí a brzy zaječí neúprosný povel kápův: „Sbírat!“

Nadstolní obchází jako lev řvoucí a vymáhá hotové dílo, písař zapisuje každému odvedené kusy. Běda tomu, kdo neodevzdá předepsaný počet. Hrozí mu nejméně vyhazov z komanda a lenost se považuje za sabotáž, za niž jsou v koncentráku citelné tresty. U svých chráněnců přimhouří nadstolní oko a staví se hloupým, když počítají jednu ponožku dvakrát, nebo jim i podstrčí cizí hotovou, aby ji mohli vpašovat do svého zboží. Kápo nadává jako špaček, když mu počet nesouhlasí, a chrlí ze sebe hrůzostrašné líčení, co tomu řeknou naši ustaraní představení ve skladišti, vyslovuje podezření, že někteří nezdárníci ukrývají lepší tovary pro černý trh, hrozí prohlídkou. I k té dochází někdy, přiběhnou esesáci a omakávají nás po celém těle. Zřídka se tam co najde, leda že někdo neopatrně si navlékl po dvou ponožkách na nohu. Utajené ponožky visí přišpendleny pod deskou stolu nebo pod stoličkou. Je to žádaný předmět táborové „organisace“.

Každý punčochář je vyzbrojen dlouhou jehlou jako kavalír kordem. Opatruje ji jako oko v hlavě. Je to jeho věrná družka, které se přizpůsobily jeho prsty i delším zacházením tak, že by ji poznal se zavřenýma očima pouhým hmatem. Svírá pevně její štíhlé ocelové tílko, i když právě nepracuje. Je třeba již dávno hotov před sběrem, ale padne-li naň pohled vstoupivšího správce, musí se jí ohánět a píchat i bez niti i snad stokrát do nevinné ponožky, aby esesman byl ubezpečen, že ruce heftlinků jsou v stálém pohybu pro blaho říše. Svět chce být klamán, budiž tedy klamán.

Druhou nezbytností byla dobrá nit. Té se často nedostávalo. Opět jen vyvolenci dostávali správný materiál, jiní se museli spokojit s kouskovanou, nadvazovanou náhražkou, kterou vymotávali jednorucí mrzáci ze starých houní a kazajek. Ta se při šití často škubala, což práci velmi zdržovalo. Podobně bylo s latami. Byly to kusy vysloužilých svetrů a stejnokrojů, které trhali vybraní siláci jako dravci svou kořist, rozvířujíce mračna staletého prachu do nich zažraného. Při podělování těmito cáry řídil se nadstolní svými žaludečními sympatiemi. Chceš krásnou, pevnou, čistou latu? Dej kus buchty nebo špeku!

Důležitým nástrojem kromě kopyta byl soustruhovaný válek. Sloužil kápovi také k buzení ospalých pracovníků klepnutím do nakloněně lebky. Na válku se provádělo druhé umění správkařské, mřížkováni trhlin v lepších ponožkách. Rozeznávalo se dvojí mřížkování: jednoduché a složité, tj. napodobení strojové techniky. Co se mne týče, omezoval jsem se na jednoduché, které mi vždy připadalo dost složitým. Nejraději jsem však dával přednost poctivým záplatám.