58. JSEM PŘIČLENĚN KE KASTĚ KABÁTNÍKŮ
Naše ospalá robinsonáda na ztraceném ostrově 25. bloku nemohla mít samozřejmě dlouhé trvání. Na obzoru vyplouvaly s černými plachtami otrokářské lodě pirátů s umrlčí lebkou – očekávaný dovoz invalidů ze vzdálených koncentráků. Jako zlověstný posel nastávajících vážných dob se objevil mezi námi nový blokáč Erich, mladý Němec, bývalý příslušník SA-úderníků. Dokonce i těm se jeho zvrácené chtíče tak zhnusily, že ho dali zavřít. To už něco znamená.
Lojzík mi povídal hned: „Od toho neočekávej nic dobrého. Já ho znám. Je to divoch.“ Tato charakteristika byla ještě dost mírná. Podle dalších zkušeností bych ho spíše nazval zuřivým šílencem, propuštěným bez svěrací kazajky z ústavu choromyslných mezi bezmocné slabé, kteří mu byli vydáni v šanc. Jeho příchod působil jako přílet krahujce mezi drůbež, klímající ve smetí po dvoře. Helmut nás vyburcoval ve 2. jizbě z bezstarostného farniente a ohlásil, škrábaje se zarmouceně za uchem: „Krásnému živobytí je konec. Musíte hned udělat místo transportu z Neugammen. Půjdete do 3. jizby.“
Stěhování bylo velmi snadné. Skříněk pro nás tu nebylo. „Omnia mea mecum porto – Všechen svůj majetek nosím s sebou,“ bylo u nás doslovně provedeno jako bychom se stali fanatickými vyznavači slavného starořeckého nuzáka Diogena. Invalidu bylo poznat podle vlastnoručně zhotoveného plátěného měšce, houpajícího se mu po boku na provázku. V něm měl všechny své nutné i zbytečné drobnůstky, kartáček na zuby, mýdlo, nitě a jehlu, hadříky na záplaty, tužku, klosetový papír, sloužící i k záznamům a obvazům, bramborové slupky, ředkvové ohryzky, chrásty různých rostlin a kořínky, jejichž sběr však nebyl diktován zájmem o botaniku, chlebové kůrky, koření z kantýny, poslední dopis z domova apod. Ručník se nosil okolo krku na způsob usmolené kravaty nebo pod kazajkou, když se první móda nezamlouvala estetickému vkusu pánů. V noci se měšec i i ručníkem kladl pod hlavu jako polštář a na zajištění proti krádeži.
Když se invalidní lid s těmito měšci hemžil po nádvoří, vypadalo to jako na orientálním tržišti, a to ne pouze obrazně. Výměnný obchod kvetl podle nepsaných zákonů a šmelinářství bylo nutným, běžným zjevem. V lágru se tomu říkalo „organisování“. Na černé burse nejlepším platidlem byly cigarety a tabák vůbec, byť jen ždibec a odpadky. Jeho cena měla své haussy a baissy podle přílivu a odlivu zboží. Za 5 cigaret jsi mohl koupit kudlu – domácí výrobek, zakázaný, ale přece se vyskytující, za 7 cigaret lulku dřevěnku, za 10 cigaret odstoupil náruživý kuřák svou denní porci chleba. Občas bylo šacování měšce a kapes řádných i tajných, jako ve škole u kluků, draze vydobyté předměty zabaveny a hmatatelně pokutovány, došlo někdy i na menší sáčky, zavěšené na krku pod košili; býval v nich i křížek, medajlka a růženec, vesměs přísně zapověděné a stíhané věci. Ale za krátký čas, snad i za půl hodiny, bylo tržiště zásobeno novými dodávkami. Jak pronikly přes všechny celní a policejní překážky k nám, náleží k nejnapínavějším kapitolám v dějinách podloudnictví. Byla také skrytá skladiště v hlíně záhonu nebo v útrobách odložených dřeváků. Obchodní riziko se započítávalo do ceny. Nejvíce v černém obchodu vynikali Poláci. Ať mi už nikdo netvrdí, že polský národ postrádá praktického smyslu pro obchodnictví a organisaci; nikdy k tomu nepřisvědčím a jistě ani Lojzík a jiní známí. Jen Židé je snad předstihli, a ti se mezi námi také brzo vyskytli se svou žluto-červenou sionskou hvězdou.
Transport z Neudammen přišel náhle. Vlastně bylo slyšet již dlouho z lágrové ulice šourání a klapot dřeváků, jako by pořád stáli, přešlapujíce na jednom místě. Tak zdlouhavě se vlekli, podpírajíce nebo nesouce druh druha. Své nejslabší táhli na káře.
Když dospěly tyto vrávoravé, malátné řady polomrtvých koster do naší dokořán otevřené brány, strnuli jsme hrůzou. Jestliže jsme se do té chvíle považovali za neduživce a mrzáky, připadali jsme si oproti oněm bědným zjevům téměř jako obři, překypující zdravím a silou. Jsou to vůbec ještě živí lidé nebo se zvedli ze všech okolních hřbitovů umrlci, aby po dlouhém práchnivění navštívili pošetile znovu zemi, již dávno opustili? Vždyť přišli neoblečeni, jen v košilích a spodcích, jako by se i šaty na nich rozpadly v hrobech. Mrtvolný puch z ran a vředů vanul od nich. Jen ručník okolo krku naznačoval, že patří k nám invalidům.
Ošacovací problém rozřešil blokáč Erich ihned přímo geniálním zákrokem, Na jeho rozkaz jsme my domácí nastoupili do dvou řad. První řada musela svléci kabáty, druhá kalhoty Ve prospěch nově příchozích, a ti byli poděleni z výtěžku této akce také jen po jedné z obou oděvních součástek, pokud ovšem stačily. Potom jsem běhal dlouho jen v kazajce, kdežto Lojzík jen v kalhotách, a přeli jsme se, kdo je na tom lépe. Na každý způsob si musel on přišít pásku s číslem na košili, kdežto mně byla tato práce ušetřena. Zato jsem neměl kam strčit kapesník – kazajka kapes neměla – i putoval utřinos do měšce k ostatním rekvisitám. Tak se utvořily v 25. bloku dvě úborem přesně se rozlišující kasty, kabátníci a kalhotníci, z nichž jedni se vypínali nad druhé, ač neměli proč, jak už bývá také jinde ve společnosti lidské.
Černý trh tyto kastovní rozdíly ještě prohloubil. Leckterý kalhotník prodal za cigarety chloubu svých dolních končetin kabátníkovi nebo naopak, také podnikaví dodavatelé propašovali s nebezpečím života některé oděvní kusy – vrátný za patřičnou provisi přimhouřil rád oči. Brzo se mnohý parádil v plné uniformě jako páv mezi ostatní havětí. Vznikly tím celkem čtyři vrstvy společenské struktury invalidního bloku: celooděnci, dva odlišné druhy polooděnců a mezi nimi neoděnci v roztrhaném spodním prádle jako indičtí páriové. Mnohý z nich, dřepě v zamyšlení na zemi v paprscích slunečních, vypadal jako dvojník Gandhiho.