Série článků Bzenecko od pana Dr. Josefa Cvrčka vycházela v časopise Český lid v prvních letech 20. století. Zde přinášíme první dva články, které byly vydány v letech 1904 a 1905 (roč. XIII, str. 472 – 477; roč. XIV, str. 273 – 276).

Bzenecko – díl I. a II.

Lidopisné obrázky z moravského Slovácka.

Dr. J. Cvrček

Bzeneckem jmenujeme katastrální výměr a výčet polí, luk, zahrad, lesů, vinohradů a písečné pustatiny „Dúbravy“, na které před 200 lety stály rozlehlé, obrovské duby. Dnes na holém písku roste jen mateřídouška, královo zelí a protěž písečná; ze stromů jen borovice, mezi nimiž tu a tam vyniká skupina stromů listnatých: bříz, dubů, lip, buků, olše na vlhčích místech. V posledních letech udály se pokusy vysazovati na písku révu vinnou; pokusy zdařily se úplně. K Bzenecku patří dále město Bzenec a přiškolená i přifařená osada Olšovec; jak osada, tak město rozkládají se na rozlehlé rovině, protékané potokem „Syrovínkou“ a „Svodnicú“. Na Svodnici stojí mlýn horní, na potoku mlýn dolejší. Na severní straně ovroubeny jsou obě místa horami nevysokými, „Hříběcími“ neb „Maršovými“. Jsou to výběžky nedalekých Malých a částečně i Bílých Karpat. Na jižních svazích výběžků těchto vysázeno jest množství vinic, v nichž v létě zelenají se koruny hrušní, jabloní, třešní, višní, meruněk, broskví, moruší; stráně a meze mezi vinohrady pokryty jsou keři srstkovými a rybízovými.

1. Zelinářství

Hlavním zaměstnáním obyvatelstva jest pěstování zelenin; obdělávají též pole, luka a hledí si pilně vinařství. V zimě kácejí stromy v lesích k palivu neb k potřebě. Hospodáři zdejší sami zhotovují si většinu nářadí k hospodářství potřebných: hrábě, topora k rýčům a motykám, násadky k vidlím, žebřiny, žebříky, „púzy“ a „longy“. Cepy i držadlo dovedou rovněž sami si zrobiti.

Na jaře, jakmile slunko roztaví umrzlou půdu, spěchají lidé na zahrady a železnými rýči (= rýl) na toporu zaraženými rozrývají půdu. Do zkypřené půdy zasévají semeno, sadí přísadu. Sotva semena vyrazí ven a přísada vzroste, nastanou „plevačky“; později třídí se zelenina: slabší výrostky se vytrhávají, aby silnějším neubíraly světla denního a výživy ze země. Vezdejší půdě daří se mnoho druhů zeleniny: mrkev, petržel, cerel, salát, okurky, zelí, kapusta, dýně (= turky), melouny, květák (= karfiol), chřest, křen, pór, černá řípa. Kromě toho pěstují se zde kmín, mák, majoránek (= maryjánek), kopr. Z okrasných a léčivých květin naleznou se tyto: karafiát, muškát, rozmarýn, hřebíček, macešky, sedmikrásky, noční krása, svlačec, slunečnice; z léčivých šalvěj, levandule, peluněk. Na zahradách daří se ještě rajská jablíčka, fazole, boby; na polích hrách, vikev, ředkev, špenát, vodnice, brukev. Za okny nevěsty opatrují si myrtu. Od května až do konce srpna dorůstají postupně různé druhy zeleniny a vyvážejí se na trhy na prodej. Na podzim odváží se všecka zelenina a ukládá se očištěná do sklepů, do jam, neb zakládá se do járků a na zimu pokrývá se slámou. Lidové názvy při práci spojené se sklízením semen: Řepné se zdírá, petrželné a mrkevné trou se, maryjánkové plevy se vytírají, špenálové a salátové se vytřepávají, čočka, hrách mlátí se cepem; jádra turkyně (= kukuřice) se loupají, jádra dyňová, okurková a melounová se vybírají a ve vodě perou. O prodeji těchto semen zachoval se tento popěvek:

„Pantáta Vávra prodává jádra,
jedno zadarmo, čtyři za krejcar.“

Při domácích trzích vyvěsí se praporeček; dokud visí, smějí kupovati jen lidé domácí; po sejmutí jeho překupníci cizí. Bzenčané a Olšovjané jako zelináři známí jsou po celé Moravě, jak dokazuje pořekadlo:

„Dú Bzenčané, dú, tragače vezu: jeden veze česnek, druhý nese pepřek, třetí cibulu.“

Jiné:

„Cibuláři jedou, cibulenku vezou, cibulenka platí, kopa za dva zlatý.“

Názviska zahrad: Za Olšovcem, U Bzinku (les), Za Bzencem, Martinkovské, Hliníky, Pod Hrázu, V Chřástí, U Šíba, Pod Šíbem, Za Šíbem (kde bývala šibenice), Bažantnica, V Rybníkoch, U Mlýna Horního a Dolního, V líščím, Záhonky. U každého domu je zahrádka květinová, protože kdysi nuceni byli venkované schraňovati léčivé byliny; lékařů bylo málo, a byl-li kde, bylo k němu daleko. „Dochtor a apatýka“ stály mnoho peněz, a těch právě chybělo. Proto na venkově k léčení užívali „zelin“ a také květů některých stromů; lid věřil v léčivou moc bylin, neb víra a důvěra uzdravují nejlépe.

2. Polařství

Pole zorávají se pluhem buď na podzim, buď na jaře a po vláčení branami seje se obilí: rýž (= žito), ječmen, žito (=z pšenice), oves. Obilí seté na zimu nazývá se ozim; na jaře seté slove jař, jařina, jarka. Střída je trojroční: 1. rok seje se obilí, 2 rok brambory se sázejí, 3 rok zasévá se jetelina. Žně bývají na jižní Moravě už v polovici července. Ženci kosami sečou zralé obilí, žnečky za zpěvu odbírají obilí a kladou na hromádky. Uschlé hromádky váží se povřísly (= obřísly); ale často se zaměňují do snopů, jež skládají se do mandelů klasovím k sobě. Obilí ve snopech sváží se do stodol a na „mlatevni“ mlátí se cepem; vymlácené obilí čistí se fukarem a odnese se do komory.

Proč vyrůstající ze země rýž je červená? „Protože se Kristus pro nás krvavým potem potil.“

Názvy polí: Gagale, Pod Babím (naleziště starých podkov, oštěpů, bronzových náramků, zlatých římských mincí), Pod báchory, Dlúhé, Faláříky, Humence, Nivy, Klíny, Křivé, Křivolán, Padělky, Tisky, Široké, Slavíky, Sůdniska, Výholec, Zadní Hory.

3. Lukařství

Ohromná rozloha zdejších luk vysvětluje se tím, že mají tu louky nejen bzenečtí a olšovští obyvatelé, ale i lidé z Domanína, Ježova, Kelčan, Ořechova, Osvětiman, Syrovína, Temnic, Vracova, Znorov a Žeravic. Zavlažovány jsou potokem „Haldou“ volně tekoucím prostředkem luk; horší však jest řeka Morava a struha od Veselí ke Strážnici tekoucí, jež obě každoročně kalnou vodou zaplavují luka. Tráva seče se dvakrát do roka: na seno v červnu, na otavu v srpnu. Posečená tráva obrací se hráběmi, až je úplně suchá. Skládá se do kopek, jež odvážejí se buď do stodol aneb pod širé nebe ke „kopám“. Všeobecný název pro všechny louky jest „rúbanice. Před více než sto lety byly na místo luk rozsáhlé lesy většinou listnaté, které „se vykučovaly a vyrúbaly“. Dle toho jméno povšechné „rúbanice“ a jméno části luk „kučovánky“.

Názvy luk: Blatné, Borovec, Dubové, Hajnisko, Chrásť, Chvátalky, Jezero, Kučovánky, Kulaté, Na Hrudě, Ondrovské, Osušky, Oběšené, Petránky, Příčiny, Rajce, Stolařka, Školové, Skříňky, Vápenica, Vlčí hrdlo, Uhlisko, U Lázca a Pod Hrázú.

4. Vinařství

Obdělávání vinohradů je práce velice namáhavá a nevděčná; neudaří-li se víno, je všecka práce a námaha marná. Proto lid dobře říká:

„Vinohrad — darmokrad, zahrada — náhrada.“

Práce na vinicích je tato: Na jaře v březnu je první „kopačka“, zvaná „posnica“; druhá je v červnu, třetí v srpnu. — Zatloukání „kolí“ ke pňům a vázání pňů několika stébly slámy ke kolí. — Smítání planých výhonků. V září víno dozrává:

„Září víno vaří — říjen, víno pijem.“

První pondělek po 4 říjnu začne všeobecné „vinobraní“. Hrozny sbírají se do putýnek, sypou do větších dřevěných nádob neb beček a „mestůvkou“ se trochu utlačí, aby při vezení do sklepa z beček nepadaly. Asi za 14 dní vytahuje se kolí a přes zimu skládá se do „kozlíků“. Sklep na víno je celý pod zemí; pro čerstvý vzduch je nahoře několik komínků (= rampouchů). Po obou stranách leží „kantnýře“, na nichž spočívají bečky prázdné i plné. Sudy na kantnýři opřeny jsou z obou stran „handrláky (pozn. kousky dřeva, aby se bečky neviklaly)“. Do sklepa vchází se „búdou“. Búda je zděná; dvéře bývají obyčejně dřevěné, uvnitř železnými pláty opatřené. Tři různé zámky a tři různé klíče jsou opatřením proti lidem nenechavým. Pro volný vzduch jsou u búdy zamřížovaná okna. Nejdůležitější součást búdy je lis na víno (pozn. pres) z dubových trámů; po obou stranách stojí po trámu, které spojeny jsou příčním trámem, zvaným „hynští“. Uprostřed spojovacího trámu je vyšroubovaný prostor na „vřeteno“ (= šroub), taky „strýc“ zvaný, jenž pohybuje se v ložisku či matici. Ve šroubu prostrčen jest sochor, od něhož z druhého kraje táhne se lano na rumpál, okolo něhož se otáčí. Pod šroubem podloženy jsou „rygle“ (větší podložky dubové) a „blešky“ (menší podložky). Rumpál upevněn jest nahoře a dole do žlábků (bambice). Hrozny sypou se do jímky, šroub tlačí na rygle, ty na hrozny a víno vytlačené teče košíkem do kádě. Odtud nosí se do připravených sudů ve sklepě, kde kvasí se delší dobu, až se úplně vyčistí. Některé presy mají ctihodný věk. V jedné búdě vryto jest na „hynšti“ jméno majetníka búdy a sklepa; byl jím Viktorýn Kutný Léta Páně 1796.

Druhy vína na Bzenecku: Lipka (ryzlink, řezlík) nejlepší druh; cynifádl, cynifál (burgunda bílá); časladór (sylván zelený); muškát zelený, vonný (veltlína, veltlínské zelené); tramín (veltlínské žluté); portugýza (portugalské modré); vavřínek (svatovavřinské modré); lampart (burgundské šedé), taky frankovka zvaný; heblink a šryk.

Názvy vinohradů: Kněží, Prostřední, Zadní a Psí Hory, Novosady, Hažneky, Růžené, Pučálky, Mrzeny, Lankoče, Havala, Cukmantle, Klíny, Pohany, Kožuchy, Získale, Chocholky, Polštáře, Budíky, Búdniska (U Spálených Búd, U Starého Hradu, na němž až do r. 1363 stávala „cúďa“), Maršálky, Grefty, Slavíky, Přední a Zadní Háj.

O zaměstnání mužů v zimě stala se zmínka již dříve: chození do lesa a zhotovování hospodářského nářadí. Dodatkem uvádíme zde názvy lesů: Háj, Uhlisko, Bzinek, Dúbrava, Mechová, Holubrica, Stračí jezero, Kozí hřbet u Černého jezera, U třech májků, Tesaříkův bor, Hrnčířka, Volové, Růdník, Dřínovec, Knězova, Lipiny, Blechovec, Hajnisko, Vilbemka, Kladichov.

V zámecké zahradě stojí dvě mohutné lípy, které dle urbáře z roku 1604 byly již tehdy 600 roků staré. V „Ryeholce“ ve Bzinku bývaly kúpele.

Ženy domácí i najmuté v zimě zdrhují peří, šijí nové a spravují staré šaty pro sebe, pro muže a děti. Rovněž šijí a spravují „měchy“ (= pytle) na brambory, obilí a na řepné semeno; na ostatní semena opravují a šijí „míšky“. Čas krátí si povídáním, zpěvem; jen při „dračkách“ umlknou, aby peří se nerozlítalo po sednici.

Práce žen doma trvá po cely rok. Časně ráno vaří hospodyň snídaní pro domácí a čeleď. Pacholek a děvečka opatří dobytek (krávy a „ušípané“). Čeleď najímá se na celý rok: pacholci dosluhují na sv. Štěpána, děvečky na nový rok; nádeníci najímají se na den. Po snídani na jaře, v létě, na podzim jde hospodář s čeledínem a nádeníky ven do práce, jak právě každý roční čas vyžaduje. Děvečka zůstane doma k opatření dobytka. Hospodyň vaří oběd a večeři. Může-li, odběhne z domu na zahradu nebo pole a pomáhá při práci, zejména při setí semen, sázení přísady a při „plevačkách“ a při chystání na „tr“ (= trh). — Nejméně jednou za týden peče hospodyň režný chléb. Večer před pečením přesype se sítem režná mouka, zavlaží se, čímž rozmělní se „nátěstek“ (místo kvasnic), hodně se promíchá „kopistu“, až těsto ztuhne. Ráno vytopí se hodně pec, uválené těsto lopatkou dává se do slaměných ošatek („slaměnek“). Hospodyň sedne si do „pekla“, vezme věchet ze slámy, pec pořádně vymete a po lopatě s dlouhým držadlem sází pecny do pece. Po dvou hodinách je chléb dobře upečený. První pecen uválený dává se do pece naposled a první z pece se vytahuje.

Tak při práci a zaměstnání uplyne zima a přiblíží se jaro, a znova začne nová a přece pořád stejná lopota; říkají u nás lidé, že „práce je pořád dost, po celý Boží rok,“ a že „práci není ani konca, ani kraja“. Že tomu tak jest, dosvědčuje úryvek dopisu z moravského Slovácka:

„V zimě není práce tak pilné, ale odpočinku velkého nemáme nikdy. Muž s pacholkem chodí každý den do lesa na „ochozu“ (= část koupeného lesa) dělat dřevo, maminka vařijú, já šiju, chodím dvakrát týdně do Brodu na trh, a tak nám ubíhá deň dněm; za chvíli bude po zimě, a my přece mnoho si neodpočineme.“

Obydlí: Olšovec má hlavní „ulicu“, kterou vede veřejná cesta; po obou stranách ulice jsou domy „podsedníků“, jichž je 28; „Baráky“ rozděleny jsou na čtyři „uličky“, a v nich bydlí baráčníci, chalupníci a „hofeři“. Domy jsou přízemní a skoro všechny mají stejné rozdělení. „Sednica“ jest obydlená místnost s nábytkem; dole je „dlážka“ z dřevěných prken, nahoře jest strop (= podlaha). Ta je rovněž většinou dřevěná a spočívá na silných dubových trámech. Stěny a skříně plny jsou obrázků a sošek z poutí v Žarošicích, na Sv. Antonínka u Blatnice, Velehradu, Hostýnka, z Prahy, z Mariacely, ano až i z Vambeřjc. Se sednicí spojena jest dveřmi kuchyň, z níž jde se do předsíně, z předsíně pak na ulici a na dvůr. Za předsíní komora, za ní chlévy, a za nimi „mlatevna“. Dnes namnoze jsou chlévy od obydleného stavení odděleny. Na dvoře je sklípek na zeleninu, kde není sklepu, je aspoň „lezací jama“ v zemi nahoře krytá; leze se do ní pro zeleninu otvorem zvenčí.

Před domem z ulice i na dvoře je zahrádka pro květiny a u každého stavení několik stromů: hrušní, ořechů, bezu. — Ve Bzenci je většina domů přízemních, rozdělení a zařízení stejné. Na náměstí horním i dolním jsou domy jedno a dvoupatrové.

Kroj dřívější. Začátkem 19. století nosili muži konopnou košili, která u krku a rukávů zavazovala se šňůrkou. „Gatě“ (kalhoty) dole úzké, rovněž konopné, zastrkovaly se do bot s vysokými holínkami. Na těle nosili vestu z černého sukna s gombíkama; na vestu oblíkali v létě „lajblík“, v zimě ovčí kožich („dubenáč“). Hlavu pokrývali vysokým plstěným kloboukem na způsob cylindru, v zimě nosili beranici. Ve Bzenci místo lajblíků nosili kabáty krátké k pásu se dvěma sošky, které zdobeny byly 4 knoflíky.

Ženy měly jemnější košile s rukávci vydutými (bubínky) a zavazovaly rukávce u lokte pentlemi. Na rukávcích nosily v létě barevné „kordulky“, okolo krku obtočený hedvábný šátek „půlka“ zvaný; střevíčky nosily vystřižené; v zimě odívaly se v „kožíšky“ soukenné a boty. Ze zadu kolem boků zavěšené měly „šorce“, varhánkovitě skládané, zepředu nosily „fěrtoch“. — Nynější pokolení nosí kroj poloměstský. Ač jsou Bzenčané i Olšovjané Slováci, nenosili nikdy kroje lidového; kroj dávno již odložili, ale zachovali si svéráznou řeč, starodávný způsob života ve svých obyčejích, zvycích, pranostikách, úslovích, jak o tom pověděno bude v části další.

Život rodinný

Hlavou rodiny jest hospodář a jemu po boku stojí hospodyň. Rodiče dětem tykají a dospělejším rovněž i chůvy; děti rodičům vykají a mluvíce o rodičích užívají množného čísla: tatínek (maminka) povídali, kúpili, prodali. Po křtu a úvodu děti živí se mlékem mateřským. Po odstavení děti dostávají nesvařené, čerstvě dojené mléko kravské; po dvou letech dostávají polévku s rohlíkem, na měkko vařené vajíčko, později lehčí maso. Do tří let chlapci i děvčata nosí sukně, že je není možná rozeznati; ve svátky Velikonoční čtvrtého roku dostávají chlapci „mužské“ šaty. Do šestého roku prožívají chlapci a děvčata nejradostnější doby mládí; chlapci jsou odvážlivější, smělejší než dívky. V šestém roce jdou k zápisu do školy; z počátku je s nimi těžká práce: až dosavad úplná volnost, ve škole mírná kázeň. Záleží mnoho na učitelích, dovedou-li si získati důvěry školáků a školaček. Hoši i děvčátka jsou chápaví, čiperní; pud napodobovací mají už z domova: od tří let pozorují, co dělají starší, hledí je napodobiti, ale vůle je dobrá, síly ještě slabé. Po vyučování školním pomáhají doma mamince nebo stařence při vaření, přinášejíce jim náruč dříví na podpal, podají hrnek, talíř. Ve čtvrtek kdy mají prázdno, jdou nebo svezou se s tatínkem na pole; třebas pomoc jejich je nepatrná, přece pozorují, jak se ta ona práce dělá. Vychodivše školu obecnou mohou chlapci jíti do místní školy měšťanské, nebo do vinařsko-rolnické zemské školy a zůstanou doma při hospodářství, učí se řemeslu nebo obchodu, nebo jdou na studie; těch je nejméně. Děvčata většinou navštěvují měšťanskou školu dívčí, a jen málo jich jde na další vzdělání; zůstávají doma, pomáhají v kuchyni, v poli, na zahradě, na lukách; obyčejnému šití naučí se doma, plésti, vyšívati a háčkovati naučily se ve škole. Chlapci a děvčata odrostli, vyspěli v mládence, v panny, dosáhli věku, kdy možno pomýšleti na ženitbu, na vdavky. Dohodnou-li se mladí, dohodnou se i staří; z dohodnutí vespolného bývá obyčejně svatba. Po katechismu a po první ohlášce zve družba a starší mládenec na svatbu. Po třetí ohlášce, po sv. zpovědi a sv. přijímání zvou hosty ženich a nevěsta; večer před svatbou jsou „věnečky“: družky připravují ženichovi a nevěstě i sobě myrtové věnečky, mládencům kytičky, ostatním větvičku rozmarýnu. Před odchodem ženich i nevěsta „odpřášajíc své rodiče a prosí o jejich požehnání“; v průvodu kráčejí do kostela na mši sv., při kteréž požehná kněz jejich sňatku. Při oddavkách pozná se, jak ženich i nevěsta budou dlouho živi, a jaké bude jejich manželství: „Při požehnání dívej se na svíčky kolem monstrance; levá strana od středu je ženichova, pravá nevěsty. Hoří-li svíčky stejně, klidně a jasně, bude to spokojené manželstvo; čí svíce hoří matně, brzy zemře; vyskakuje-li světlo svíčky brzy jasně, brzy temně, jest ten, čí je svíčka, povahy nestálé, ale bude dlouho živ.“ — Ke třetí hodině odpolední sejdou se všichni k hodům svatebním. Družba dbá, aby všude bylo co jíst a pít; mládenci posluhují. Jídel připravených bývá hojnost taková, že ještě druhý i třetí den sejdou se na „dojedky“.

Starší mládenec při nesení polévky na stul má říkání takové:

„Otče náš, jenž Jsi atd. . . . Pane Bože nebeský, shlédni na nás a požehnej nám těchto darů, kterých z Tvé božské štědrosti požívati budeme. Posvětiž nám pokrmu, požehnej nám nápojů; učiň to pro Tvé svaté jméno, ať jest ode všech chváleno. O Bože, kterýs v Káni Galilejské první zázrak učinil, když jsi vodu ve víno proměnil, požehnej i nás, Tě žádáme a darů těch, jichž užiti máme, ať těla svého posilněni a k Tvé službě prodlouženi, vůli Tvou vždy konáme. O Bože, který otvíráš štědrou ruku svou a naplňuješ všecko živočišstvo požehnáním svým i vrabce pod oblohou krmíš: obživ i nás, a naplň nás dnes při střídmém požívání Tvé božské požehnání. K stolu svému rač nás někdy účastnými učiniti, Kriste, králi věčné slávy. Amen.“

Říkání po jídle:

„Otče náš atd. Prosím pak vás, vzácní hosté, že mi za zlé míti nebudete, když za tento dárek z rosy nebeské a z tučnosti zemské poděkuju nejprve Pánu Bohu, potom paní nevěstě a panu ženichovi. O Bože, dej dárku tomu, aby vzrostl, rač jej ještě požehnati na stole svatebních hostů, aby z něho všichni nasyceni byli — vám pak vážení páni hosté a vážené paní hostky, jenž jste tento dárek dali, já zaň na místě paní nevěsty a pana ženicha a všech jejich přátel děkuji: Pán Bůh dej vám své svaté požehnání.“

Házení do žita:

„Vzácní páni hosté! Dnešního dne Pán Bůh svátost stavu manželského potvrditi ráčil, kterýžto stav k ničemu jinému, nežli k zrnu hořčičnému přirovnati můžeme. To zrno hořčičné ačkoliv maličké, vzrostlo a učiněno jest jako strom, tak že na něm ptactvo nebeské své odpočinutí mívá: podobně i tito dva manželé, když oni v roce neb po dvou synáčka neb dcerušku míti budou, tak já žádám na pěknú kolíbečku a na pěkný poviják tak, aby ta kolíbečka nebyla ani bílá ani červená, nýbrž aby sama kolíbala a sama zpívala; neboť pan ženich za mnou stojí a do ucha mi šepce, že on kolíbat ani zpívat neumí“

Někdy za dárek žádá první družička a končí žádost svou slovy:

„Přijmi, nevěsto, dárek tento ve svůj klín, bude-li do roka céra nebo syn!“

Dnes uzavírají se svatební smlouvy jen ústním slibem a podáním ruky, což je svaté zrovna tak jako přísaha. V předešlých stoletích byli lidé opatrnější: svatební smlouvy stvrzeny byly písemným závazkem mezi oběma stranami. Příklad takové písemné svatební smlouvy mezi Matějem V. a Klárou K. ve Bzenci roku 1779:

„Léta Páně 1779 dne 27. decembris staly se úmluvy svatebně dokonale a v ničem nezávadně mezi poctivým mládencem Matějem, Lorence V. vlastním synem ze strany jednéj – a poctivů pannů Klárů, vlastní dcerou po nebožtíkovi Šimovi K. strany druhéj.

Pan ženich svou nastávající pannu nevěstu krunt srdce svého přijímá a zadává jí svou panickou čistotu a lásku srdce svého.
Taky jí zadává achtel vinohradu v „Hažnekoch“ vedle pola Martinkovského strany jednéj a Antonína Š. strany druhéj. Při tom taky jednu krávu jí zadává a to obojí hned k užívání bez všeho dluhu tak, jakž on od svého milého pana otce z lásky obvěnovaný je.
Panna nevěsta tím podobně svému panici ženichovi zadává krunt srdce svého, lásku svou jemu do smrti slibuje.
Taky jemu zadává dům v Olšovské ulici pod čp. 244 vedle Josefa S. strany jednéj a France S. strany druhéj, i s tou loučenkou za potokem takž, jak ona po svém milém otci dle právního rozdělení obdržela. Dvacet rýnských na mše sv. vyplatiti a matce v tom domě do smrti, jakž taky na zahradě prostřední a za potokem dva malé záhonky užívati si vyminuje.
Taky jednu krávu hned k užívání.
Paní matka se posledně nechala slyšet a jim taky do hospodářství dává tři měřice rži a jednu měřicu pšenice a měřicu ječmeňa a dva kúsky černého dobytka k zabití a k chování od stravy štvrť kaše a štvrť fazule.

Jakž při tom sobě obě stránky s výminkou učinily, že se – jakž Pán Bůh nedej – kdyby do dňa do roka jeden neb druhý z toho světa sešel a žádného dědice by nepozůstalo: tak pan ženich ať strany nevěsty má sto rýnských z její majetnosti dostati; panna nevěsta ze strany ženicha toho půl zadaného vinohradu a ta kráva mají zůstati.

Konečně, že jest jsou tyto smlouvy svatební za dobrého rozumu bez všeho přinucení dobrovolně zaslíbené a stvrzené, to my dožádaní svědkové naším dobrým svědomím, vlastníma rukama podpis sme učinili od obú stran.

Jenž se stalo ut supra v městě Bzenci dne et anno ut supra, Lorenc V., otec ženichův, Ulijána K., matka nevěsty. Matys Rychmach, purkmistr, dožádaný svědek ze strany nevěsty. K. Gistr, svědek ženicha.“