Jezuité ve Bzenci

Tovaryštvo Ježíšovo získalo majetek ve Bzenci v průběhu třicetileté války. Ten jim odkázala Kateřina Zoubková ze Ždětína. Konkrétně se jednalo o vinohrady, které ve Bzenci vlastnila. Mimo jiné jim kromě majetku na bzenecku odkázala i Zdounky a Habrovany. Učinila tak prý proto, „že se jí v nebezpečných dobách útulku v klášteře jejich v Hradišti dostalo.” Jezuité pak Kateřinu jako velkou dobrotitelku řádu pochovali v hrobce jezuitského kostela v Brně, a pak v Uherském Hradišti.

O nabytí vinic ve Bzenci jezuity se v horenských knihách dochoval i zápis: „Dle obdarování a nadání listu, znějícího léta 1635 dne 5. octobris, vysoce urozená panna Alžběta Zoubkovna ze Ždětína, dědičná paní na Zdounkách a Habrovanech, vinohrady své jak frejunkové 3 čtvrti, tak i pod desátkem a zemním 4 čtvrti v horách bzeneckých pod horou Prostřední a Kněží horou ležící Kolleji Soc. Jesu hradištské ke cti a chvále nerozdílné a svaté Trojice a ku poctivosti sv. Františka Xavera, patrona svého a indiánského apoštola a to pro věčnou budoucí odplatu a duše své spasení léta a dne, jak nahoře obšírněji, z svévolné a líbezné vůle jest darovati ráčila.”

Jezuité sice získali darem zmiňovaných 7 čtvrtí vinic již v roce 1635, ale připsat si je nechali až v roce 1662, o čemž se nám také dochoval zápis: „Léta Páně 1662 den památní nejsvětější rodičky blahoslavené Panny Marie za horného Pavla Schuberta a h.t.r. Jiřího Střešňáka, Václava Nevřivého, Václava Vincourka, Jana Plumy a Řehoře Novosada s jistým dovolením J. M. pana Jiřího Kryštofa Pruskovského, svob. pána z Pruskova, ten čas dědičného pána bzeneckého, na žádost velebného a vysoce učeného kněze pátera Jiřího Crugeria, ten čas rektora koleje hradištské, v přítomnosti velebného a vysoce učeného kněze pátera Jana Laubského, ten čas prokurátora též koleje hradištské tyto vinohrady jak frejunkové, tak pod desátkem (jakž v těch knihách folio 95 obšírněji se vynachází) do těchto lejster slavné koleji hradištské se zaopatřují a od nás, horného a horníků, za volné a svobodné a v ničem nezávadné se koleji Pánů Patres hradištské odevzdávají.”

Krom toho také získali roku 1662 darem od Jiříka Sovy z Kyjova dva a půl čtvrti vinohradu v Horní hoře a koupili od jana Hoffmana boudu se sklepem pod Psí horou za 50 zl. Později vybudovali pod svými vinicemi prostornou patrovou budovu s lisovnou vína. „Jezuitská bouda”, jak se jí mezi místními říkalo, sloužila i k reprezentaci a jezuité z Hradiště do ní vozili své hosty, aby „při výborném moku bzeneckém strávili několik příjemných chvilek”, jak uvádí Josef Hanák ve svých Pamětech.

Po zrušení řádu roku 1773 koupila jezuitskou boudu i s vinicemi vrchnost. Na počátku 20. století sloužila již jen jako sklad vinařského náčiní a příbytek hlídačů. Poté byla v roce 1919 zbourána. Podíváme-li se na mapu z roku 1728, můžeme určit přibližnou lokaci této budovy. Nacházela se přibližně 1,16 km od kostela směrem na východo-severovýchod (azimut 73°), GPS souřadnice kolem 48°58’35″N, 17°17’02″E. Jezuitské vinice se rozkládaly na svahu severovýchodně od budovy. Existuje několik fotografií z počátku 20. století, takže o podobě jezuitské boudy si můžeme udělat poměrně přesnou představu.

Na výřezu z mapy Bzence z roku 1728 je jezuitská vinice zvýrazněna modře, je označena číslem 39. Bouda se nacházela u rozcestí při jihozápadní hranici pozemku a je označena číslem 38.

Vyprávění Jana Gartnera o „Jezuitské búdě“ z roku 1925

Kdykoliv jsem kráčel mimo osamělou, oprchalou budovu tuto při hluboké cestě pod vinohrady „Havalou“ a „Kněží horou“, vždy bych se rád byl podíval dovnitř. „Jezuitská búda“ však bývala stále zamčena. Až jednou za sychravého předjarního dne po odpoledním vyučování jsme si tam vyšli. Vanul ostrý severovýchodní vítr a proháněl mraky po obloze. Lidé se pilně činili v polích a libovali si, že se jim pěkně ryje. Došli jsme k samotě. Větší nízká část „Jezuitské búdy“ podobá se veliké stodole s vraty a nízkými okny. Má malebný patrový přístavek s pěknou mansardovou střechou. Na vrcholu této věžovité části vrzá rezavá korouhvička s prolamovaným letopočtem 1818 o dávných dobách roboty a utrpení. Vkusné římsy a komínová hlava jeví zručné dílo zednické. Okna přístavku kryjí dřevěné okenice a železné mříže brání vstupu. Po stěnách na lešení popíná se vinná réva.

Otevřeli jsme skřípající vrata a vešli jsme do stodole podobné veliké místnosti. V rohu stával kdysi mohutný dubový lis. Zbyl po něm jen otvor v podlaze jako polozasutá studně. V protějším rohu zachoval se ve zdi krb. Při něm se asi lidé zahřívali a vařívali si. Všude na nás zívá prázdnota, prachu a pavučin nikde neschází. Stěny počmárali nádeníci svými nápady, když se sem za nepohody uchylovali neb o vinobraní zde lisovali. Vešli jsme do přízemní světničky hlídačovy v přístavku. Chudý sešlý nábytek. Několik ubohých obrázků viselo na stěně. Ve výklenku na polici ležela stará pistole, kterou hlídač plašíval z vinohradu špačky. Vítr třískal vetchou okenicí o zpuchřelý rám. Po visutých schodech jsme vystoupili do patra, do hořejší panské světničky s přístěnkem v přístavku. Byla tam tma. Otevřeli jsme okenici a denní světlo objevilo nám polozbořená kamna, starou rozviklanou lavici, jediný to kus nábytku a všude spousty pošlých much. Ale vyhlídku z oken míval pěknou, kdo zde o vinobraní na nádeníky a vincoury dohlížel a tu po řadu dní přebýval.

Zamkli jsme opět vrata a vystoupili na vrchol „Kněží břeh“. Kalné jarní vody řeky Moravy zalévaly širá luka. Po polích se proháněly světelné pruhy. Pan učitel vyprávěl, že pro vyhlášenou dobrotu bzeneckého vína pánové moravští rádi si zde zakupovali vinohrady. Tuto „Havalu“ držíval v 16. století Bedřich z Žerotína, slavný turkobijce, jenž v tolika bitvách smrti v tvář stál, jehož autoritě na soudě zemském nikdo odporovati si netroufal. Zůstavil vdovu Elišku Žerotínskou a od té r. 1618 koupil ten vinohrad Jan z Říčan, pán na Brumově a Vlachovicích. Byl to pán strany katolické, purkrabí na Karlštejně, jenž v tehdejších zmatcích nezapomínal na sebe při drancování královského toho hradu. Po něm zdědily „Havalu“ jeho čtyři dcery. Necítíce se ve válce třicetileté bezpečny životem na Brumově, odstěhovaly se do pevnosti Uherské Hradiště. Zestaravše odkázaly tento vinohrad jezuitům tamějším, svým duchovním rádcům, roku 1647. Starosta města Bzence pak po dlouhá léta měl tahanice s řádem o daň z vinohradu, kterouž otcové Tovaryšstva platiti nechtěli, prohlašujíce „Havalu“ za statek Boží, platům nepodrobený. Jezuité zde zbudovali si v přístavku příbytek, aby měl člen jejich kláštera kde přebývati o vinobraní. Odtud je název „Jezuitská búda“. Po zrušení řádu r. 1773 koupil vinohrad i s boudou bzenecký velkostatek a ten po velké světové válce, zastižen jsa pozemkovou reformou, dal milou boudu, charakteristickou místní památku, prostě zbořiti. Co si tím prospěl, šlehl nás německým bičem do citlivého místa.

Hanák, J.: Paměti města Bzence, Adamov 1999, str. 58, 59, 62, 63, 169, 187
Kolektiv autorů, Kapitoly z dějin města Bzence, str.211