16. HEYDRICHŮV ROZKAZ

Jedinou výhodu mělo pracovní komando u říšské dráhy, to byla jízda vlakem z Litoměřic do Ústí a zpět, která trvala asi tři čtvrtě hodiny. Místa bylo na sedění dost a přes přítomnost esesmanů mohli jsme spolu nerušeně hovořit, ježto rachot kol přehlušoval řeč. To byla chvíle, kterou vyhledávali mnozí, aby si otevřeně promluvili s knězem. Snad v životě jsem nevyslechl tolik zajímavých sdělení jako za ty měsíce v Terezíně. Kdybych to mohl vše napsat, bylo by to poutavější a poučnější nežli známé Stevensonovy povídky, jež si vyprávějí členové karavany na poušti u večerního ohně. Znenáhla se utvořil kroužek, který vedl pravé duchovní rozmluvy, protkané modlitbou. Zrodil se prostě z daných poměrů, jaké předtím nikdy nebyly a již, bohdá, nebudou, bez pokynů a směrnic z nějakého ústředí. Jakousi paralelou k tomu bylo snad postavení sv. papeže Klimenta, když byl odsouzen k nucené práci v dolech u Černého moře a octl se mezi tisíci spoluvězni, pro něž nebylo návratu.

Útěchou mi bylo občasné setkání se spolubratry P. Karlem Horkým O. Melit., duchovním správcem u Pražského Jezulátka, o jehož světové úctě mi mnoho vyprávěl z vlastní zkušenosti, a P. Placidem (Josefem Wenzlem O. S. B.), který měl obavy o osud svých cenných výpisků ze sv. Augustina, jímž se po léta zabýval. Častěji jsem se dostal do skupiny československého faráře Boudy, který měl vzácnou schopnost najíti snesitelnou práci s umírněným mistrem a dozorcem a prokázal mi platné služby. Početná byla tehdy četa občanů lounských, kteří byli pozavíráni za to, že na ulici sklouzl říšský Němec a kolemjdoucí ho honem nezdvihli. Co se asi dále stalo s p. Tobiášem z Chrudimě, který se provinil tím, že studoval v Anglii?

V každém kriminále a koncentráku vynořovaly se periodicky pověsti o chystané amnestii. Jejich původ byl i v Terezíně temný. „Slyšel jsem to od jednoho, který jezdi do Lovosic, že to slyšel od civilního dělníka, který to slyšel v rozhlase,“ atd. Zdá se, že někdy schválně vypustil takovou kachnu některý esesák, který s tajemnou tváří v blízkosti vězňů cosi naznačoval druhému, významně naň mrkaje. Nováčci i starší neochvějní optimisté vždycky na to nalítli a oháněli se pádnými důkazy. „V kanceláři se již dělají seznamy – v šatně dávají do pořádku civilní šaty – z Prahy přijela komise, která měla dlouhou poradu s direktorem…“ Brzo věděli také počet kandidátů na propuštění, který stále stoupal jako akcie na burse, dokonce prozrazovali i některá jména, jako by byli zasedali spolu při poradě bájné komise, určovali i termín, který byli nuceni několikrát odkládati jako novodobí proroci konec světa. Vzrušení stále rostlo jako nafukovaný balónek, ale právě tak žalostně splasklo.

Jedním takovým napjatě očekávaným termínem byl 20. duben 1942. Po tomto dni bylo nás opravdu několik povoláno do kanceláře ke správci Neubauerovi. Na zahájení vyťal mi tento bývalý tyrolský honák s nedokončenou školní docházkou facku za to, že jsem udal pro kartotéku jako své povolání: katecheta. „Nepodváděj! Farář jsi a nic jiného!“ poučil mne. Pak mi předložil červené lejstro, na němž se černal zlověstný nadpis: Schutzhafbefehl – Rozkaz k ochranné vazbě. Byl to výsledek vyšetřování komisaře Oberhausera, který tento výplod své námahy zaslal do Berlína (jakou prémii asi obdržel?) a jenž nyní přišel potvrzen a schválen. Z něho jsem se s úžasem dočetl, jak nebezpečným člověkem jsem v očích německé státní policie, která zjistila tyto zločiny:

Protiněmecké smýšlení; protistátní spojení s živly říši nepřátelskými; rozkladná činnost mezi protektorátními příslušníky v říšských táborech; ohrožování vnitřní fronty; ponechání na svobodě by mohlo vážně poškoditi zájmy německého národa v boji o konečné vítězství.

Podepsán: R. Heydrich.

Toť hlavní body, které jsem si dobře zapamatoval, protože mi byly později ještě několikráte předloženy k četbě a tiché úvaze. Sám správce Neubauer kýval nad tímto výpočtem povážlivě zrzavou hlavou a pronesl tento úsudek: ,,Ty toho máš tolik, že ti to postačí dostat se přímo do nebe.“ Myslil, že mne tím snad poleká, a neměl zdání, jaké to bylo pro mne vyznamenání.

Podobně byly ostatně stylizovány výnosy pro ostatní; gestapo nikdy nevynikalo bohatstvím myšlenek a výrazů, jemu stačila stanovená rutina, jíž sledovalo se zuřivou úporností.

Následovala komedie lékařské prohlídky, která šmahem všem potvrzovala schopnost pro tábor ochranné vazby, jak okrasně nazývali koncentrák. Vypadal na povrch inteligentně, tento dlouhán s brýlemi na krahujčím nose, a přece byl jedním z německých lékařů, kteří tak podle zneuctívali lékařskou vědu a její posláni. Měl jsem poznati věci ještě hanebnější… Potom zase řev: „Lós, lós!“ – honem se obléci do vlastních šatů – P. Placidovi dali v tom shonu oděv po nějakém židovi – a dát se zamknout do oddělené cely na poslední noc v Terezíně.