91. HANÁCKÁ NÁTURA V KONCENTRÁKU

Popisoval jsem již rozličné povahy, jež se vyskytly v koncentráku – germánské, románské, slovanské a cizokrajné, ale jak to dopadne, když se za ostnatou ohradou octne takový samorostlý poddaný krále Ječmínka? Jmenuje se třeba Augustin. Jeho příběhy jsou přímo neuvěřitelné a tvoří v strohé šedi táborového života výjimku, již možno vysvětlit příznivou shodou okolností ve spleti lidí a střídání osudů.

Představte si hrdého hanáckého syna širé, nedozírné, úrodné roviny, na níž vyrostl a po níž kráčí s neochvějným klidem jako její strážce a vládce. Neuznává nad ní cizího podmanitele, netají se svým pohrdáním k němu. Smělé jeho výroky dojdou k sluchu slídivých chrtů gestapa. Domnívají se, vyrvou-li tento hanácký dub z rodné půdy a odvlekou daleko mezi močály na úpatí zasněžených Alp, že skloní jeho peň a sklátí jeho větve. Hanáka můžete snad násilím rozdrtit, ale nikdy ho neohnete a nezkrušíte strachem!

Když se Augustin porozhlížel po koncentráku, poznal s nelibostí, že všechno v něm se zapřahá do různých robot v dílnách a pracovištích. Být nespravedlivě zavřen a ještě otročit v potu tváře pro porobitele – ne, to jeho sebevědomí nesneslo. Složil slavnou přísahu, že nebude pracovat v koncentráku Dachau. Vyslovil ji také veřejně před spoluvězni. Jedny při tom obešla hrůza, jako když před vámi někdo projeví sebevražedný úmysl, druzí to pokládali za nepodařený vtip nebo nejapný chvást nezkušeného nováčka. Augustin mínil to vážně jako Arab, který přísahá při bradě prorokově. Unikal práci vždy a všude. Jiný by byl za to brzo pykal těžkými tresty – jemu kupodivu vše prošlo. Byl to jeho bohorovný hanácký klid, který ohromoval a odzbrojoval všechny nepřátele.

Byli jsme voláni k nástupu na dvůr – vybíralo se do práce. Všechno běželo o překot – Augustin nešel. Zůstal v umývárně, ba zapálil si ještě cigaretu – druhý přestupek, krajně nebezpečný v blízkosti esesáků. Dozorce nahlédl do místnosti. Augustin ukryl aspoň čmoudící smotek za záda a hledí nepohnutě na představeného, který je překvapen, že dopadený ulejvák nejeví bázeň a nejistotu. Je mu asi jako tygru, který je zaražen nebojácnou nehybností člověka, stojícího před ním v džungli. „Nu – copak ty nenastupuješ?“ vzmůže se konečně k zbytečné otázce. „Ne.“ odpovídá Augustin suše podle pravdy. Dozorce se zmateně otáčí a odchází, nevěda, zdali neměl požádat o prominutí, že obtěžoval.

Jindy ho přece vyhnali až na apelák k odvodům. Augustin šel volky nevolky, ovšem až v poslední řadě. Chvíli si mlčky obhlížel situaci – řady defilující před esesáky, písaře zapisující do sešitků čísla heftlinků, tvořící se nová komanda. Pak ho to přestalo bavit. Vystoupil ze své skupiny a klidně se ubíral po apeláku do ulice nazpět k svému bloku. Stáli sice všude hlídači, ale nikdo si jaksi netroufal zadržet vysokého, statného Hanáka, který velebně kráčel se vztyčenou hlavou, nikoho si nevšímaje, jako král Ječmínek, neuznávající cizáky za hodny jediného pohledu.

Tak se to dařilo k bezmeznému úžasu pozorovatelů několik měsíců, až Augustina přece jednou zařadili do komanda na plantážích. Jak se mu tam vedlo, vypravuje Jan Šanda jako očitý svědek.

Jaké to ponížení pro Augustina, pochodovat ráno ostře v dlouhatánských řadách otroků za bránu v doprovodu ozbrojenců a štěkajících vlčáků, v poledne zpět pro tuřínovou polévku, za chvíli znovu na plantáže a večer zase na blok a pak ještě na apelák! Na plantáže mne dovléci můžete, ale dělat vám nebudu – řekl důsledný Augustin. Sedl si na bedničku a mazlil se s rašící trávou na pokusném záhonku. Potahoval ji zlehounka za vršek, aby rychleji rostla.

Povšiml si ho esesman Kohn, kdysi v Sudetech koňský handlíř, nyní obávaný velitel komanda. Seskočil z kola, na němž objížděl plantáže, a zle se obořil na pohodlného pěstitele trávy: „Nevíš, že se při práci nesmí sedět?“ Načež Augustin s neoblomným klidem: „A kdo povídá, že já pracuji?“

Kohn nevěděl v této chvíli, zdali bdí nebo sní. Nejednal s heftlinky nikdy útlocitně. Zmínil jsem se dříve, jak nemilosrdně prohnal před svým kolem Alsasana Millera a Čecha Průšu. Tento neslýchaný projev vrcholné flegmatičnosti jej prostě ohromil. Cítil, že v prodlení by ho ranila mrtvice. Rychle vyskočil na kolo jako rytíř, jemuž vyrazili meč z ruky ještě před bojem, a zanechal Augustina jeho osudu.

Ale i kápo usoudil, že tráva poroste i bez Augustinova potahování. „Nech toho, člověče, a pojď sem! Budeš hlídat tuhle pokusnou pšenici, aby nám ji vrabci nesežrali!“

Augustin se pomalu zvedl z bedničky a obhlížel terén. Kdepak, to nebyla žírná Haná! Pšenice rostla pořídku na skrovném políčku. P. Fanfrdla dělal zde pokusy. Měřil osení každý den, kolik ho narostlo a kolik škůdců se na něm objevilo. Němci chtěli mít všechno statisticky zaznamenáno.

Augustin uviděl dva vrabce na klasu pšenice. Houpali se na něm jako kluci na houpačce o hanáckých hodech. Augustin je pozoroval se zalíbením. Tito vrabčáci mu byli zcela po chuti. Ať jen provádějí sabotáž! Přál si, aby se jich sneslo celé hejno na pole a vyzobalo pšenici do posledního zrnka.

„Co čumíš, chlape?“ zařval kápo na Augustina. „Nevidíš tu havěť na poli? Zažeň ji!“

Augustin přemýšlel, jak rozkaz provésti, aby vrabečkům neublížil. Neměl řehtačku ani vzduchovku a tak jen plácl párkrát do dlaní. Vrabci se ani nehnuli, jen rozmarně zaštěbetali. Snad se domnívali, že hlídač tleská pochvalně jejich výkonům.

„Člověče, ty se nehodíš k ničemu! Vyškrtnu tě z komanda, už sem zítra nechoď!“

Na ten vyhazov Augustin čekal. Druhého dne už nenastoupil na plantáže. Pokračoval ve své činnosti či nečinnosti na bloku. Pomáhal při poštovních balících P. Josefu Šumšalovi a tajně pokuřoval na záchodě. Zůstal věren svému předsevzetí až do konce zajetí. Hanácká nátura zvítězila a vrátila se do práce ve svobodném kraji v sousedství hanácké metropole.