104. DVANÁCTILETÝ KONCENTRÁČNÍK

Jednoho dne v květnu 1945 navštívil jsem 2. blok, v němž bydlelo asi 800 Čechů. Na dvoře jsem spatřil svého krajana z rodného města Kyjova, leteckého důstojníka Vláďu Kocmana, a vedle něho snědého, černovlasého klučinu, jemuž se na ostříhané kulaté hlavě pyšnil červený fez – turecká čapka se střapcem. Jako všichni bývalí vězňové měl i on ještě na kabátku vězeňské číslo s červeným štítkem a písmenem T, ale na klopě se mu skvěla československá trikolora. Také fez byl jí ozdoben.

„Kde jsi našel toho malého Turka?“ tázal jsem se žertem.

„Myslíš podle jeho fezu? Ten jsem mu opatřil ze skladiště v esesáckých kasárnách, kde byli také Bosňáci,“ vysvětloval mi přítel. „Tento chlapec je náš nejmladší Čechoslovák v táboře. Jmenuje se Emil a je mu teprve 12 let. Do Dachau byl dopraven týden před dobytím tábora. Přes svůj mladý věk je „starým kriminálníkem“. Prošel totiž čtyřmi koncentráky, ve kterých pobyl plná čtyři léta, tedy třetinu svého mladého života.“

Potom mi Vláďa vyprávěl stručně jeho osudy, které jsou zajímavější než mnohý román. Jako osmiletý přišel Emil do vyhlazovacího koncentráku Osvětimi se svými oběma rodiči a sourozenci. Do roka zahynuli tam otec i všichni starší bratři. Zůstala mu nakonec jen matka, která jednou po ztýrání byla dána na revír. Snad cítila, že se blíží hodina její smrti. Proto se chtěla naposledy rozloučit se svým nejmladším. Pokusila se opustit v noci revír, byla však dopadena, ubita a skonala.

Mladý Emilek odejel pak transportem do koncentračního tábora Buchenwaldu. Když se tam blížila válečná fronta, byl Emil zařazen do „pochodu smrti“, při němž většina účastníků zemřela hladem nebo postřílením. Dostal se tak do koncentráku Flossenburgu. Po krátkém pobytu nastoupil druhý pochod smrti do Dachau, kam došel několik dní před příchodem Američanů. Za tohoto pochodu zahynuli lidé, kteří o něj pečovali. On přišel vyhládlý, ale živ a zdráv.

V dachauském táboře se sháněl po Češích. Ujali se ho samozřejmě. Vláďa Kocman ho vzal na 2. blok, kde se uvolnilo místo přeložením nemocných do amerického lazaretu. Tak dostal poprvé sám pro sebe svou postel. Po první noci, kdy spal „jako dudek“, prohlásil: „Co živ jsem nespal tak krásně jako dnes.“

Hoch byl velmi oblíben pro svou bystrost a vrozenou chápavost. Jeho smysl pro pořádek a čistotu prozrazoval dobrou výchovu z dětství. Ráno a večer spěchal do umývárny pod tryskající proud vody a jeho bílé zuby se leskly jako z porcelánu. Tím se částečně vysvětluje, že přes krušná léta, prožitá v táborech, zůstal zdráv.

Ochotně pomáhal pří poklízení obytných místností a byl to směšný pohled, když se tento klouček oháněl ohromným koštětem, které mu vysoko vyčnívalo nad hlavu. Velkou měl radost, když ho Vláďa zavedl do dachauské králíkárny, v níž bylo dříve chováno na 8 000 angorských králíků s dlouhou, bělostnou, hebkou srstí. Mnoho z nich zmizelo v hladových žaludcích, ale ještě jich zbylo dost. Tam si mohl hrát s králíčky, kteří kolem něho hopkali po trávníku, nebo pozorovat různobarevná morčata a čiperné bílé myšky. Tehdy se již nemusel bát, že ho budou esesáci bít a kopat.

Ráno 3. května, dříve než započaly bohoslužby před křížem na apeláku, vyběhl na prostranství mladý Emil. Spatřil vysoký kříž a stanul na chvíli překvapen touto nebývalou podívanou v bývalém sídle novopohanského barbarství. Jen okamžik a již chvátaly jeho hbité nožky, jako by jej přitahoval mocný magnet k osamělému dosud kříži. Tam poklekl na stupních polního oltáře a sepjal ruce k modlitbě. Zač se modlil? Jak potom sám pověděl – za své rodiče a sourozence, které mu odňal nepřítel, a za svou vlast. „A kdo tě naučil se modlit?“ – „Maminka.“

Naposledy jsem spatřil Emilka na zpáteční cestě do Čech 23. května. Seděl v nákladním autě, jedoucím za mnou, vedle amerického řidiče, s nímž se hned spřátelil, a pomáhal mu troubit na houkačku. Hocha se ujal v Plzni Čsl. Červený kříž a svěřil ho jeho jediné příbuzné, sestře, provdané za obuvníka v Třebíči. Kéž Bůh dále ochraňuje chlapce, zachráněného z koncentráku!