64. DOSPÍVÁM K NEJZAZŠÍMU MEZNÍKU

Když nyní vyvolávám vzpomínky z oněch dnů invalidních, zdají se mně samému obrazy v kukátku paměti tak neskutečné, jako bych seděl v hledišti kina a pozoroval neosobně výjevy, kmitající se po bílé ploše promítacího plátna. Táži se marně opět a opět: Jsem to já? Znám tohoto předčasně zešedivělého člověka s vyraženými zuby a strašáckým úborem na zchřadlé postavě?

Kam se ubírá právě s několika sty podobných mátoh, které se skoro ničím neliší od svých stínů, jež vrhají při chůzi na táborovou ulici v žáru odpoledního slunce? Ženou nás z bloku na prohlídku v koupelně. Erich skáče kolem nás jako jaguár, který sráží stádo plachých gazel do kupy. Robot Gerhart ujíždí vedle nás jako expresní rychlík na přímé tratí rovné silnice a občas výstražně zapíská, když se potácivý průvod zakřiví do jeho dráhy – téměř vidím vyrážet bílý sloupek páry z jeho čapky jako z píšťaly mlátičky. Fritz-Mussolini II. vykračuje samozřejmě jako vedoucí státník s vystrčenou bradou v čele davu. Helmut zůstal doma hlídat čili spát.

Před koupelnou se utrmácený zástup zastavil. „Šaty dolů.“ Sluneční lázeň? Sotva. Zelené uniformy jako vzpřímení luční koníci se blíží od hlavní brány, písek křupe pod tvrdými podpatky. Jaguár zkrotí uctivým postojem jako v džungli před vynořivšími se divokými slony, kteří ho mohou svým chobotem uchvátit a vymrštit do výše.

„Lós – lós – vcházet po jednom,“ a již se z klubka nahých těl odmotává dlouhá šňůra jednotlivců, která se bez přetržení vine do dveří koupelny jako žlutý had do podzemní díry. Uvnitř známý obraz: na židli trůní německý lékař SS, který má za úkol vybrat stovku zralou pro plynovou komoru. Mnoho řeči nenadělá, vyslovuje hlavně jen tři hlásky: A = transport do plynu, B = zůstat, ještě mezi invalidy, C = zařadit do práce. Těchto bývalo vždy jen maličko. Každý kostlivec se musel před lékařem otočit dokola jako v museu pohyblivých voskových figur, načež přijal své jednohláskové zhodnocení.

Tu a tam se lékař také zeptal: „Čím jsi?“ Užitečné řemeslo bývalo důvodem k šetření. „Kněz,“ odpověděl jsem bez vytáček. Lékařovo čelo se zachmuřilo. Zanotoval krátce: „A,“ jako by chtěl říci: S tebou je amen. Takových lidí nemůže naše nová Evropa potřebovat.

Nyní již vím, jak je člověku, který uslyší před soudem neodvolatelný ortel smrti. V té chvíli přestane mít vlastně pocit života. Tělo se ještě pohybuje chvíli dále jako kámen, který svou setrvačností se ještě kutálí po svahu do řeky, ale duše se cítí na světě cizí jako host, který spěchá z domu k připravenému povozu. Již jen čeká, kdy vozka Smrt práskne bičem v kostnaté ruce k odjezdu.

Cítím, jak mé tělo zatím podle zvyku poslušně zaměřuje do oddělení A v zadním koutě koupelny. Byl jsem v něm první, neboť jsem přišel na řadu hned z počátku. Písař s notesem se mne ptá po čísle, aby je zanesl do seznamu. Nemohu si na ně vzpomenout, nemohu vůbec otevřít ústa, rozdělit zaťaté zuby. Byl to náhodou kliďas. Vidí, že pro tento okamžik ze mne nic nevytáhne, mávne rukou: „Potom mi to povíš“

Stoupnu si k věšáku. Jen jedna myšlenka mne zajímá: To je tedy ta chvíle, o níž jsem dříve v rozjímání často přemýšlel – vždy jako o čemsi jistém a nevyhnutelném, ale přece ještě vzdáleném a neurčitém, chvíle, kdy poslední mezník života je na dosah ruky. Pak mi jakýsi vnitřní hlas vnukl: Modli se! Poslechl jsem ihned a opustil mne pocit samoty, jenž je před smrtí nejtíživější.

Nedaleko stáli dva vězňové u nosítek, na nichž se odnášeli mrtví. Stávalo se, že již při prohlídce někdo slabostí zemřel, jako by chtěl dáti příklad k následování jiným. Jeden z nosičů byl můj známý všeuměl Štěpán. Po každé se dovedl přitočit k zaměstnání, v němž byl krytý. Rozhlédl se – všichni napjatě pozorovali průběh prohlídky – a zašeptal: „Padni na zem.“ Učinil jsem tak bez otálení, i když jsem nevěděl proč. Byl bych učinil vše, co se mi řeklo. Oba nosiči přisunuli nosítka a zvedli mne na ně. Štěpán šeptal: „Zavři oči a nehýbej se. Vyneseme tě jako mrtvého.“ Druhému – Polákovi, který trochu vyvaloval oči nechápavě – řekl: „Dostaneš od něho čtvrtku chleba. Nic se neptej a dělej.“ Za přídavkovou porci chleba by byl tehdy Polák nepolák šel kraj světa.

Hodili na mne špinavou plachtu, chopili se držadel nosítek a šli. Písař – kliďas se trochu poohlédl, ale již k němu přicházeli další odsouzení a jal se je pozorně zapisovat.

U dveří – na opačné straně od těch, jimiž vcházela řada vyšetřovanců, stál na stráži ozbrojený esesák. Nosítka se zastavila. Pod plachtu proniká ke mně řezavý hlas:“Was ist los? Co se děje?“

Slyším Štěpána úředně hlásit: „Pane šarfíro, s tímto heftlinkem je konec. Neseme ho do márnice.“ Esesákovi to nebylo nic nového. Poodhrnul přikrývku, pohlédl zběžně na bledou tvář a kopl botou do nosítek: „Pryč s tím psem!“

Nosítka se zase hnula. Ovanul mne horký vzduch z nádvoří. Byli jsme venku. Prošli jsme první nebezpečnou soutěskou.