20. DOBRÉ RÁNO!

Aufstehen (vstávat)!“ zařezal se do libých ranních snů čísi chraptivý hlas a vzápětí dopadaly suché rány, v nichž můj vycvičený sluch ihned rozeznal prudký dotek pěsti s lidskou kůží. Pozvedl jsem se, abych vypátral zelenavou uniformu esesáka, který patrně svým neurvalým způsobem vpadl do tohoto stánku míru, ale mezi střelhbitě se vymršťujícími košiláči jsem postřehl pouze kostnatou postavu v pruhovaném trestaneckém kroji, ona se pohybovala mezi řadami trojmo nad sebou postavených lůžek jako splašený býk ve stáji a rozdávala na všechny strany pádné údery s naléhavým pobídnutím: „Pohneš se snad, ty…,“ v kterýchžto tečkách si přimyslete chrochtající domácí zvíře. To byl pro mne nový pohled. Až dosud jsem byl přečasto svědkem týrání ze strany ozbrojenců, ale ještě jsem neviděl vězně bijícího tak nehorázně své spoluvězně. To byla německá specialita. I v Brně a v Terezíně měli jsme nad sebou kápy ze svých řad, ale ti se celkem snažili svým kamarádům pomáhat a ulehčovat jejich osud. Zde tomu bylo naopak. V takovém německém heftlinkovi, jemuž byla dána moc poroučet a vládnout, probudila se rázem vrozená panovačnost a krutost, která ničím nezadala zpupnosti věznitelů. Jim se zalíbit a při tom se opájet pocitem vlastní povýšenosti i to bylo pohnutkou jednání těchto stvůr. Tu jsem počal chápati mentalitu německého národa, který tak slepě a hromadně následoval svého vůdce, když jej oslnil vidinou neomezené nadvlády nad slabšími sousedy.

Muž, který tak časně zrána řádil v ložnici, byl Walter Mühling, pravý Sudeťák, všemocný velitel naší 2. jizby, která podle jeho zvlášť vydatné pěstní prakse měla čestný název „pohlavková“ (Ohrfeigenstube). K ruce měl družinu pobočníků, podštubáka, písaře, kantináře čili účetního a holiče, kteří více méně brali účast v brachiálním právu, poněvadž byli rovněž jmenováni vrchní správou. Ti všichni patřili k patricijské šlechtě táborové a shlíželi s hlubokým opovržením na obyčejné heftlinky, kteří byli v jejich očích pouhým fackovacím materiálem.

„Horní a dolní řada staví postele, prostřední se umývá, potom se vystřídají,“ zněl další povel. V občanském světě se postele stelou, v koncentráku se stavěly. Nikdo si nedovede představiti hrůzu, jež se v té době tajila pro heftlinka ve slově „stavba postele“. Bylo to vysoké umění, v němž žádoucí dokonalosti nabyl jen rozený talent. Já jsem k ní přes všechno poctivé úsilí nikdy nedospěl, což bylo zdrojem nevýslovného trápení. Vyskytli se takoví kouzelníci, kteří dovedli rozvrtaný slamník patřičně načechrat, pokrýt podél okraje první, horší houní, rozprostřít prostěradlo hladce jako arch papíru a zasunout do pelesti bez nejmenšího záhybu, na ně natáhnout druhou, tzv. parádní houni přesně svinutou a urovnat ji na polštáři tak, aby tvořila opravdový stupínek, nikoli pouze jakýsi pahorek, a při tom míti zření na ostatní lůžka, aby všechny linie probíhaly souměrně, ale hlavně – a to byl vrchol mistrovství – vytvořit „kantu“, zevnější hranu postele. Ta musela být rovná jako pravítko, ostrá jako břitva, pevná jako kámen. K tomu účelu sloužily zvláštní dřevěné nástroje, hladítka, prkénka různé velikosti. Bývalo jich málo, někteří sobci si je již večer schovávali na ráno a zoufalí stavitelé sváděli o ně mezi sebou pravé boje, neboť stavba postele byla bez žertu životní otázkou v koncentráku a při stavbě rozhodovala hlavně kanta. Komu se nepodařila, neměl pokoje po celý den, chodil s Kainovým znamením rušitele pořádku, byl bit a hnán místo snídaně, oběda i večeře k opravě lůžka a zlomyslný štubák mu je znovu a znovu rozházel. Měl-li smůlu častěji, mohl dostat pětadvacet nebo hodinu pověšení na sloupku a znám případy, že to zaplatil životem nebo zmrzačením. Problém stavby by nebyl tak obtížný, kdybys ji mohl provést v klidu, sám avšak zezadu a z obou stran do tebe vrážejí horečně pracující druzí nebo se spouštějí z horního patra a jediným nemotorným trknutím ti zmaří pečlivé dílo nenahraditelných minut, zatím co již se netrpělivě domáhá vstupu druhá směna pro střední patro. Stávalo se, že jeden druhému pokazil zbudovanou postel ze msty nebo závisti; hůř mu snad nemohl uškodit. Mne takto delší čas terorisoval německý spoluvězeň, vyděrač z povolání, za tím účelem, abych mu odstupoval část své skrovné denní dávky chleba. Zdálo se, jako by se kolem stavby postele točila všechna starost celého tábora. Se strachem jsme se vraceli v poledne z práce, zdali neuslyšíme své jméno mezi nešiky, jejichž stavitelský výkon neuspokojil. Pro každou kontrolu z vyšších i nižších vedoucích míst byla stavba postelí nejvděčnějším předmětem, neboť nějaká kanta se vždy pokřivila během dne. Každý nově jmenovaný štubák věnoval ve své nástupní řeči stavbě postelí jistojistě význačný odstavec. Tato modloslužba věci o sobě podružné a malicherné je výmluvným svědectvím vnitřní prázdnoty táborového systému, v němž nebylo místa pro zájmy kulturní a náboženské.

Dalším ranním úkonem bylo umývání. Dálo se v umývárně, o niž se dělily dvě sousední jizby. Byly v ní dvě bíle smaltované, okrouhlé fontány s kohoutky, z nichž vějířovitě vytékala voda. U stěny stály nádržky na umývání nohou, nádobí, prádla a dřeváků. Vyskytovali se tu fanatici, kteří vodou hýřili a kolem sebe stříkali a prskali jako velryby, ale byli i takoví, kteří se báli sundat košili a jen skrápěli oči a nos konečky prstů. Jednoho takového bázlivce štubák důrazně poučil. Svázaného jej položil do fontány a ponechal po celou chladnou noc pod proudícími vodními praménky. Výsledek byl smrtelný zánět plic a ledvin, takže se již nemohl podle udělené lekce zařídit v tomto životě, ale jeho učitel s klidným svědomím shrábl pro sebe jako honorář zbývající po něm podíl chleba a margarinu.