Deník Vladimíra Sýkory z let 1914 – 1921

ROK 1915

Dne 10. 1.

Opustili jsme naši milou rozbitou stodolu, na jejíž nedostatek krytiny jsme si zvykly a odjeli směrem k Novému Saudci¹. Důstojník, jenž nás vedl, chtěl si zkrátit cestu, pustil se přes kopce a tak bezděky dělali jsme pěknou sněhovou partii pěšky, koně na ruce vedouce. Ve smrkových lesících bylo skutečně k nepopsání krásně; sníh věšel se na větve ve velkých chomáčích, bílý, neporušený.

Po třicetikilometrovém marši objevily se věže Nového Saudce, v němž nedávno ještě Rusové si libovali. Kvartýr jsme měli ovšem bídný ve velké stodole bez kousku slámy. Za to jsme na nádraží vyfasovali hojnost špeku, kávových konzerv a chleba. Nový Saudec jest pěkné město; bylo tam vše k dostání, což nám bylo vítaným.

Dne 11. 1.

Vyspal jsem se dobře. Zato kolegové velmi prudce užívali nočního městského života a nyní byli nějak pobledlí a málomluvní. Nový Saudec zůstal za námi. Cesta začala se vinouti mezi vysokými horskými hřebeny. Obyvatelé se zde zvali „Goralé“„Goral铲.

Brzy začínaly rusínské vesnice. Rusíni nestaví své chaty jako Poláci po kopcích, nýbrž tvoří pěkné vesničky. Dřevěná krytba na domech svědčila o lepším finančním stavu těchto lidí. Též kraj byl svého rázu. Jeli jsme přes Grybów.

Velký železniční most byl zpola zřícen. Rusi vyhodili dva ohromné pilíře do vzduchu. Dělnictvo pracovalo na jeho opravě, ale vlaky nemohly jezditi, což ztěžovalo zásobování vpředu ležících trupp potravou a zbrojivem.

Již za noci dospěli jsme do zámku Ropy. Do půlnoci hledali jsme kvartýr, vše přeplněné.

Dne 12. 1.

Ráno asi o osmé hodině opouštěli jsme Ropu. Poslední dnes již marš, jehož cílem vesnice Kviatoń, kde jsme zůstali u páté jízdní brigády. Naše pluky byly již zde. Střídaly se ve službě v zákopech. Nastala silná zima. Vše utichlo. Útoky nebyly podnikány. Jen artilerie od času pustila ránu.

Kraj úplně hornatý, na velikých kopcích a stráních ohrady pro dobytek za doby letní. Školy a kostely mnohem lepší než u Poláků.

Za dlouhých večerů, když neměl jsem služby, chodil jsem do dřevěných chat k sedlákům na „přastvy“. Lidé zde nepotřebují výrobků továrních, dělajíce si košile a oděv sami. A na těchto večerních toulkách poznal jsem nejednu růžolící perlu karpatských hor. Měli jsme radost, když se švarné Rusínce při nekonečném škádlení a smíchu tenká nit v ohebných prstech strhala.

Dne 16. 1.

Tohoto dne, tedy na moje narozeniny, dostal jsem druhou bedničku, jež se opozdila. Nehněval jsem se, shledav, že nic není zkaženého a oslavovali jsme hlučně narozeniny.

Naši stanici jsme měli ve škole ve vojenské kanceláři. Anšaltovali jsme se pouze na kolem vedoucí drát od infanterie.

Na patrolování zde kavalerii použít nemohli pro velké náledí, prudké kopce a silné závěje. Osvědčily se zde „Skipatrouille“ – tj. pěchota vycvičená na lyžích.

Všude činěny důkladné zákopy a drátové opevnění. Dny naší práce minuly a my couvli zase do pozadí. Vystřídala nás kavalerie honvédů. Přiděleni jsme byli ku devátému korpskommandu v Ropě.

Dne 17. 1.

Jeli jsme asi 12 km zpět do vesničky Klimkówky. Dobrý kvartýr, hodně slámy i sena. Stanice zřízena ve škole. Mrzlo silně. Postavili jsme si naše „Zeltofen“³ u aparátu a topili vesele. Střídali jsme se ve službě, kuli koně, tak letěl čas jako větrem.

Zvláště já měl práce mnoho; maloval jsem kolegům dopisnice dle skutečnosti – rusínské chalupy, karpatskou krajinu atd. Moji zákazníci vzrůstali počtem co den a nedali mi ani spáti.

Dne 21. 1.

Uvítali jsme svého bývalého kommandanta Obrlt. Saveanu. Přišel z vídeňské nemocnice. Nastal neočekávaný marš do Nového Saudce. Za kvartýr sloužil starý mlýn, majetek duchovních. Pan páter vykázal nám malou světničku na spaní, prázdnou, bez nářadí. Šel jsem koupit oves do města. Náhodou potkal jsem svého bratrance, který jako zvěrolékař působil v koňské vojenské nemocnici v Novém Saudci.

Milé shledání!

Spali jsme špatně, neboť nás krysy z mlýna kousaly do nohou. Celá hejna rejdila jich ve světničce, mísíce svůj pískot do hukotu mlýnských kol. Však my jsme již zvykli všemu za dlouhý čas vojny.

Dne 26. 1.

O jednu adresu v zápisníku více, opouštěl jsem Nový Saudec. Rajtovali jsme klusem až do Czechówa a odtud na naše staré místečko do zpustlého dvora Piaski Druzków.

Oberleutnant hlásil u generála svůj příchod. Přišel rozkaz stavěti do Roznówa. Začalo hustě sněžit. Bylo potřeba 30 rolí drátu. Ukončili jsme práci až večer, zasněžení jako sněhuláci.

Stanici zřídili jsme ve velkém rytířském sále na starém polském zámku. Ohromná kamna starého polského slohu uvedli jsme zase v činnost. Koně postaveny do pěkných stájí na faře, jež i s malým dřevěným kostelíčkem na návrší, asi čtvrt hodiny od zámku vzdáleném, mezi hustým stromovím se ukrýval.

Radostná zpráva – nastal nám zde, daleko za čarou bitevní, kýžený delší klid!

Sněhová válka.

Naše bojovná horlivost utichla zde v milém tichém koutečku karpatských hor. Jen zdaleka, jako ve snu, slyšeti jest výstřel dělový.

Však abychom v boji neztráceli schopnosti, pořádali jsme si skoro každodenně sněhovou pranici se ženským personálem malé fary, sestávajícím se ze starší již slečny kuchařky, sestry pana faráře, jež vyznamenala se vždy jako vůdkyně buclaté a statné slečny Hely, malé čiperné žabky Mariš a studenta gymnazisty.

Byly to velké pranice – postavili jsme se do švarmu po vojensky a nyní se bilo. Obyčejně ženská strana na to doplácela a slečna kuchařka musila zaplatit válečné útraty – každému šálek dobrého čaje.

Partie v Karpatech.

Po dlouhém sezení u telefonu rád si člověk vyjde na čerstvý vzduch. A proto rádi, sněhových závějí nedbajíce, ve volných chvílích podnikali jsme malé cesty po horách, zároveň v kopcích skrytých chatách oves pro koně kupujíce.

Věru radost vystoupiti na velký kopec a pohlédnouti na zasněžený kraj, jímž protékala klikatíc se jako had horská řeka Dunajec. Malé chaloupky ukryté úplně ve sněhu, chodníky zaváté, husté smrky a jedle ohýbaly se zrovna pod bílou tíhou sněhové krytby.

Nedaleko našeho kostelíka na protějším skalisku trůnil tichému kraji úplně již sesutý hrádek, na jehož širokých zdech mohutné borovice své kořeny zapustily.

Věru krásný máme kvartýr i pěknou zimu, vzdálení od boje, jenž všude v těchto zimních dnech stává se mírnějším.

Starý převozník nás již očekává a jako hračku žene malou loďku přes prudký proud horské řeky. Po podobných vycházkách chutná černá káva výborně.

Síla poezie.

Již několik dní jsme na faře a skutečně jsme se o mnoho polepšili. Již blízkost kostelíčka a hřbitůvku činila na nás milý dojem. Zabrousil jsem s kolegy několikráte do dřevěného kostela.

Bylo v něm tak milo; staré varhany, pěkně zachovalá malba na dřevěných stěnách, samé arabesky. A naši hoši naučili se choditi každý den do kostela. Nevím, táhla je tam ta tajemná moc poezie, či ona pravá láska k tomu, jenž visel nad oltářem. Na kázání jsme však neradi chodili, neboť přísný pan farář velmi káral, mládencům a pannám do duše mluvil. Nám stačila jeho mimořádná kázání ve stodole, když jsme mu zkrmili hodně sena.

Večerní vzpomínka.

Tichounký večer. Bledý měsíc vyhoupl se nad pásmo lesnatých černých hor. Malounká osvětlená okénka zasněžených chaloupek blikají jako bludičky roztroušené po kopcích. Vrstva sněhu po širých stráních přijímá pestré barvy v démonickém světle měsíčním.

Velebné ticho poetického večera ruší jen mé kroky v umrzlém sněhu; zastavil jsem se a opřen o strom pohlížeje v širou dál nechal jsem srdce vzpomínat a blouznit.

Přišla nám zima ta bílá paní,

bělostným hávem svým odívá kraj,

zakrývá všechny krvavé skvrny,

kteréž nám zplodil, zlé bitvy rej.

A v dáli duní děla…

 

Nejedna stará a chudičká máti

vzpomíná s láskou synáčků svých,

však jejich mladá, statečná srdce

kryje již dneska bělounký sníh.

A v dáli duní děla…

 

Tatíček starý s šedivou hlavou

často již počítá do jara dnů,

až přijde jeho nástupce statný

a s radostí uchopí ten český pluh.

A v dáli duní děla…

Tatíčku starý, marně čekáte,

marně se tážete, kde jeho pluk,

mladičké tělo statného syna

vyryje kdesi cizincův pluh.

A v dáli duní děla…

 

Mladičká děva s ruměncem v tváři,

v komůrce vkládá již rozmarýn v list,

přijď hochu drahý, rozmarýn v okně

čeká již, kdy bude hlavy zdobit.

A v dáli duní děla…

 

Nadarmo píše, dívenka snivá,

hochovi svému toužebný list,

jemu snad vzroste, rozmarýn svěží

v krvavé hroudě, až zmizí sníh.

A v dáli duní děla…

 

V chudičké chatě mladičká žena

v náručí béře své děťátko,

mateřské srdce bolestí sténá,

„Táta“ když volá to robátko.

A v dáli duní děla…

 

Nadarmo volá robátko malé,

tatíčka svého, ten neslyší již.

Jak ono dítě teploučká plénka,

kryje i tatíčka – studený sníh.

A v dáli duní děla…

 

Kochám se krásou karpatské noci,

vzpomínám s láskou svých drahých,

hvězdička letí obloukem k zemi,

mimoděk myslím si na shledání.

A v dáli duní děla…

 

Tak často jsem já, v olova dešti,

čekal již smrti mrazivý dech,

a přece dosud i všech pět bratří,

čekáme s nadějí na shledání den!

A v dáli duní děla…

 Zlá nemoc.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Mne potkalo náhodou na horách, když jsem se brodil po kolena ve sněhu a nabral si horské ledové vody do děravých bot.

Zastudil jsem se, a sice hodně. Ulehnul jsem. Začala mne bolet hlava, celé tělo a otekl mi krk tak silně, že jsem nebyl schopen mluvit, jísti ani píti.

Slečna kuchařka vzala mne na faru a pečlivě se o mne starala. Byla dosti drsného zevnějšku, ale zlatého srdce. Měnila mě obklady celé noci, seděla u postele a bavila mne, vykládajíc celý svůj životopis a otevírajíc nejtajnější schránky svého staropanenského srdce. Ba tak dalece se obětovala, že v mojí světnici její oblíbené cigarety nekouřila, aby mne kouř nedusil. Poslední noci byla již unavená a přišel na ni záchvat srdeční. Dlouho byla v bezvědomí. Však vše má začátek i konec. Naše nemoc se zároveň skončila. Byla dobrým napomenutím, abych byl pokud možno na zdraví opatrný.

Poslední večery.

Dlouho jsme již v Roznówě na odpočinku. Na naší milé faře cítili jsme se jako doma a obávali jsme se skoro chvíle rozloučení. A tato měla již brzy nastati. Dne 24. 2. přehlížel naši čtrnáctou brigádu Velkovévoda Friedrich⁴ u Zakliczyna. Přicházely telegramy o zajímání Rusů a děl v ruském Polsku, o dobytí Lodže a jiné radostné zprávy. Hlavní boje v Karpatech rozvíjely se nyní u průsmyku Dukla. Rusi drali se do Uher celou silou, co zatím německá armáda drala si cestu k Varšavě.

Měli jsme opustit Halič, kde se již 7 měsíců protloukáváme. Tak se též stalo. Dne 27. 2. slavili jsme náš poslední čajový večírek, v kruhu našich milých hostitelů.

Druhého dne stáčeli jsme drát, ohlížejíce se ještě dlouho, dokud nám dřevěný kostelíček na kopci z očí nezmizel.

Bylo mi smutno, cítil jsem jakousi nechuť ke všemu. Zchoulostivěli jsme na dobrém kvartýru.

Již se stmívalo, když ukončili jsme naši práci. Rajtovali jsme za tichého večera směrem k Lipnici Murowané. Asi o jedenácté hodině došli jsme cíle. Nyní to zde vyhlíželo velmi bídně. Kousek slámy na spaní nebylo, trhali jsme došky ze střech, tak jak to činili druzí.

Stály zde již celé řady stodol a chalup bez krytiny. Mrzlo. Koně i my jsme byli ve světnici bez oken.

Dne 1. 3.

Zase dále směrem ku Krakovu. Cesta ubíhala dosti rychle v čilém hovoru. Spatřili jsme ona místa, kde strhly se velké potyčky. Mohl jsem si připomenout ony vesnice kolem silnice před bojem. Z velkých hospodářských stavení zbyly zde pouze komíny a trochu polorozbořeného zdiva a dřeva. Stromy s uraženými větvemi dosvědčovaly o kulové bouři. Po poledni dojeli jsme do městečka Gdówa. Otevřeli jsme prázdný byt po uprchlém židovi a udělali si pohodlí. Pivo nám po dlouhém čase velmi chutnalo.

Dne 2. 3.

Opustili jsme Gdów⁵. Dnes poslední marš do Krakova. Cestou prohlíželi jsme si důkladně opuštěná města. Mohutná děla zakopaná již více kilometrů před Krakovem připravená jen chrliti kule. Hluboké zákopy, široké náspy a drát.

Přemýšleli jsme, co musí státi lidských obětí dobytí moderní pevnosti. Začalo silně sněžiti. Po poledni spatřili jsme věže starého Krakova. V malé vesnici před městem jsme se utábořili. Pro nás zbylo místo jen v cihelně.

Dne 3. 3.

Měli jsme vagónovat. Čekalo se do desáté hodiny ve stájích. Pak jeli jsme přes Krakov na nádraží.

V Krakově se mi líbilo. Jest tam ale velmi smutno, neboť velká část obyvatelstva musila se vystěhovati. Jak jsem slyšel, bude ještě jisté procento méně zámožných civilistů vypovězeno, neboť možnost obležení Krakova není vyloučena.

Dlouho čekali jsme zasněžení na nádraží. Teprve o osmé hodině večer vlezli jsme do vagonů i s koňmi a o desáté opustili Krakov – ubohé Polsko!

Ráno procitnuvše, octli jsme se v Přerově – na naší zlaté Moravě. Zde vyfasovali jsme slámu, oves, chléb a udělali si pohodlí na dlouhou cestu.

Pak jeli jsme přes moravské Slovácko, kolem starého hradu Buchlova. S tlukoucím srdcem očekával jsem, až objeví se před očima moje rodiště se starým kostelíčkem na kopci, kde dlí moji drazí, netušící o mojí blízkosti. V Břeclavě stáli jsme delší chvíli; před Vídní jeli jsme nalevo do Uher, kolem Budapeště, pak na Szolnok, odtud na Klausenburg⁶ do Sedmihradska⁷ a konečně v Beszterci⁸ ukončili jsme svoji jízdu.

Nebylo to, vzdor zimě tak zlé, jak jsme si představovali. Spatřil jsem ony nekonečné uherské roviny, ona velká bohatá města uherská. Bylo nám sice trochu zima přes den, ale v noci, když uzavřeli jsme vagon a ulehli těsně vedle sebe zabaleni v deky, bylo to k snesení. Čtyřdenní cesta byla ukončena, tedy nejvyšší čas přijít zase na čerstvý vzduch a trochu se pohybovat. S jásotem opustili jsme vzdušné kvartýry a v pěkném městě Beszterce pozdě večer hledali kvartýr. Poskytli nám jej velmi inteligentní lidé. Obyvatelé zdejší umí vesměs více řečí. Asi dvě třetiny jsou Rumuni, ostatní Němci (Sasové) a jen málo Uhrů. Jsou zde ovšem i kraje čistě uherské.

Dne 7. 3.

Město zůstalo za námi. Jen asi 15 km jeli jsme po rovině přes tři vesnice, které vzbuzovaly náš obdiv. Byli to většinou Sasové, kteří již dávno se sem přistěhovali a též i kroj rumunský přijali. Skutečně jest to divné, když dívka v jihoslovanském kroji německy mluví. Krásné domy, uvnitř zavedené elektrické osvětlení. Zámožní lidé.

Začaly kopce, stoupali jsme výš a výš. Šli jsme většinou pěšky, koně se nám klouzali, navíc při sezení byla člověku velká zima.

Stále větší a větší kopce, po vesnicích ani stopy. Pro vojsko stavěny ohromné dřevěné boudy, ve kterých jest asi tak teplo, jako v našich ledovnách. Ovšem, že jest to lepší v oněch boudách, nežli pod širým nebem. Již se stmívalo, když vedli jsme koně do takové boudy. Usnouti jsme se báli. Bylo to za oněch mrazů v horách velmi nebezpečné.

Dne 8. 3.

Jeli jsme dále. Byl jsem celý zachlazený. Železniční pluk stavěl polní dráhu, což bylo v těchto kopcích velmi obtížné. Obyvatelé vzdálených horských vesnic odhazovali hluboké sněhové závěje ze silnice.

Měli jsme ještě jednou jet vlakem. Překročili jsme hranice malé hornaté Bukoviny⁹. Stále samé zasněžené kopce s bezlesnými temeny. Odpoledne dospěli jsme městečka Dorny Watry¹⁰, kde jsme měli vagónovat.

Tedy z Beszterce až sem nebylo železničního spojení přes hřebeny Karpat. Poněvadž nebylo místa pro koně a vagónovat nebylo hned možno, jeli jsme do nedaleké vesničky Dorna Argestru. Zde jsme si našli dobrý kvartýr a já hned obdivoval kroj, vyšívání, krásu a úpravu bytů a svérázné obyčeje rumunského lidu.

Rumunky.

Náš slovanský lid miluje barvy – miluje zpěv, hudbu, ctí krásu a má vesměs dobrá srdce. Jeho veselá mysl udržuje kypré zdraví lépe nežli choulostivcům ve vysokých kruzích přísná hygiena a úzkostlivá přesnost v požívání vydatných pokrmů.

A ejhle, naše rumunské děvy! Pije mléko, jí pouze polentu¹¹ a bronzový obličej plný pravé přírodní krásy převyšuje daleko bledoučký utrápený obličej bohaté velkoměstské dámy.

A nyní, jak se umí Rumunky obléci. Ovšem, že se každému onen kroj nelíbí, zvláště když v zimě děvuchy kabátce a kalhoty navléknou.

Za to ale doma, když sedne ku stavu a dělá plátno, spatříme, co bychom marně ve městě hledali. Vlasy sčesány do čela, vzadu do věnce, košile bílá režná, rukávy u konců široké, samé vyšívání něžných barev. Na nohou sandály, řemínky opletené nohy až po kolena, kalhoty, tmavou suknici na straně rozstřiženou. V pasu širokou vyšívanou stuhu, na krku několik řad korálků, hebké prsty protkávají sukno různými barvami dovedně, oči temné se třpytí, pohybují sem a tam, jako člunek s přízí, jež dovedné prsty nitky provlékají – a když kouzelný úsměv přinutí malinové rty se pootevříti a ukázati poklad bílých perel, zoubků jako ze slonoviny – píchne to v srdci každého!

Dne 9. 3.

Začala sněhová vánice. Zdálo se nám již tak sněhu mnoho a nyní napadlo ho třikrát tolik. Zde trvá zima velmi dlouho, i v máji v horách sněhu dosti. Čekali jsme, poněvadž nebylo možno na malém horském nádraží celou truppendivizi hned vagónovat. Tedy jsme se učili pilně přísti, rumunsky mluvit a zlobili jsme děvy. O Rusích a vůbec válce jsme ničeho nevěděli; byli jsme docela bez spojení. Ani pošta k nám nepřicházela. Nevedlo se nám zle v rumunské chalupě – konečně my si nedáme zle vésti nikde!

Naše čekání mělo se skončiti dne 13. 3.

Ráno měli jsme vagónovat. Železnice musela být čištěna, byla úplně zapadlá sněhem. Mašírovat po sněhem zavátých cestách bylo skoro nemožné.

Dne 13. 3.

O třetí hodině ranní jsme vstávali, krmili koně, sedlali a konečně se i rozloučili se švarnými Rumunkami. Již za světla přijeli jsme na nádraží. Byla zima. Cesta neměla dlouho trvati a též pro nedostatek vagonů dostali jsme otevřené vozy bez krytby. Neodsedlávali jsme, stlačení jako slanečci. Konečně se vlak hnul, tlačen dvěma lokomotivami, těžce oddychujícími stále do kopce. Projeli jsme krásnou hornatou Bukovinu; jelo se též 15 minut přes tunel¹². Z okolo roztroušených rumunských salaší mávaly nám děvuchy šátečky. Města, přes která jsme jeli, neuvádím, rumunské a ruské jména těžko si pamatovat.

Pozdě večer, asi o jedenácté hodině, zkřehlí na kost, dojeli jsme do městečka Berehomet¹³, kde jsme se ve zpustošeném vypáleném zámku ubytovali.

Dne 14. 3.

Marš dále. Slunce začalo kupodivu ohřívat vzduch a studený vítr utichl úplně. Konečně! Byly zde již více roviny.

V poledne dojeli jsme do města Vyžnycja¹⁴. Zde kvartýr u žida bez slámy, maštal bez dveří. Nastalo nám zaměstnání. Zhotoveno malé spojení s poštou a truppendivizí.

Na hranice s Polskem měli jsme to pouze 15 minut. U Kolomyje, města asi 40 km vzdáleném, odehrávaly se krvavé scény. Tedy zase do Polska, a sice z druhé strany. Mnohé truppy byly sem posílány a i celé německé korpskommando. Nastala nová úloha, zatlačit Rusy za Dněstr¹⁵. Tedy s chutí do práce, abychom šli dříve domů.

Ve volných chvílích poslouchali jsme vypravování židovského obyvatelstva města Vyžnycja o řádění kozáků v krásném městě Černivicích i zde. Loupili drahý nábytek a nakládaly na selské vozy, posílali pod vojenským kommandem do asi 20 km vzdáleného Ruska. Drahé deky a koberce užívali na přikrytí koní.

Dámské hodinky nosili i ruští důstojníci, kteří ani loupení nebránili. Zvláště dívčí nevinnosti hrozilo velké nebezpečí.

Dne 17. 3.

Truppendivize obdržela rozkaz. Po krátkém klusu zmizelo město i kopce za námi a před námi širá rovina – Polsko.

Po třicetikilometrovém marši objevilo se nám na obzoru město Sniatyn¹⁶, ležící na svahovitém návrší, trůnící se svou radniční věží dalekému kraji. Zkoumali jsme prostor severně od Černivic, kde začali řádit Kozáci. Obyvatelstvo těchto krajů vesměs ruské či rusínské, proto vyskytovalo se mnoho zrádců. Celé rodiny zajímány a spoutány. Kolem mostu u Sniatynu 19 osob pověšeno. Cedule s nápisem: „Zrádce vlasti“ visely na prsou mrtvol.

Měli jsme spojení s Kolomyjí, právě od Rusů osvobozenou, s vrchním kommandem armády. Dráty k Černivicím přestříhány. Po dlouhém ježdění vpravili jsme se zase do obvyklého zaměstnání. Koně v hotelu a i my si libovali v pěkné světničce.

Započala operace a vyslány „Nachrichtenpatrouille“¹⁷.

Dne 20. 3.

Dostali jsme těžkou úlohu zhotoviti telegrafické spojení Sniatyn – Katzmaun¹⁸. Byla to dlouhá dráha; naštěstí použili jsme tu a tam vedoucího pernamentního drátu, jinak by nám náš drát nestačil.

O deváté hodině večer jsme skončili a zřídili „Mittelstation“¹⁹ ve vesnici Oszechlib²⁰ v panském domě. Strava, vzdor tomu, že jsme neměli kuchyně, byla výtečná. Paní dvora, jakás polská baronka, stará příjemná dáma patriotka, starala se o nás velmi. Jedli jsme po šlechticky. Též můj Edmund se důkladně nacpal senem.

Vše končí; brzy zase žehnala nám vlídná paní na cestu. Dne 22. 3. stáčeli jsme drát; rozkaz přišel až večer, šlo to při měsíčku dobře.

Dne 23. 3.

Brzy ráno klusali jsme přes Katzmaun do Wallawy²¹, kde již stanice jinou patrolou byla zřízena, a převzali jsme službu. Rusi couvali, zastavujíce se u Dněstru. Černivice ze strany jihovýchodní ještě v nebezpečí. Tajně roznášela se zpráva o padnutí Přemyšlu.

Dne 24. 3.

Táhli jsme drát z Wallavy do Sadagóry²² Nedaleko bylo vidět Černivice. Asi v poledne jsme byli hotovi a znovu narukovali do 20 km vzdálené Wallavy. Pak byl pohov.

Dne 25. 3.

Odpoledne opustili jsme zase Wallavu a pozdě v noci táhli jsme drát ze Sadagóry do Czernawky²³. Již svítalo, když jsme byli hotovi. Nastávají špatné dny. Špatný dovoz zaviňuje nepravidelné zaopatřování potravinami. Též koně trpí nedostatkem. Stále se jde dopředu, jen malý kousek, asi 5 km máme do Ruska.

Zprávy na naší bitevní čáře jsou dosti utěšující. To ale vše neznačí konec války.

Spojení telegrafické stále více a více se rozvětvovalo. Až v samých zákopech zřizovány stanice. Tedy nastává pro nás zase ono životní nebezpečí.

Dne 26. 3.

Měli jsme stanici v Czernawce. Celý den se dělaly útoky – mnoho práce, telegramy lítaly jako větrem. Stanici měli jsme v prázdném domě po bohatém ruském popovi²⁴, jenž i se svou paní, pro zradu byli oběšeni.

Mnoho raněných.

Dne 27. 3.

Bylo potřeba drátu. Poručeno drát z Czernáwky do Sadagóry svinouti a užíti etablovaného drátu státního. Častá noční služba (byli jsme jen dva), časté zpravování strhaného drátu, obyčejně v noci, krční choroba se stále opakující a jiné, působilo na mne velmi škodlivě. Byl jsem někdy tělesně i duševně úplně vyčerpán. Sešel jsem se s kolegy od mojí švadrony a uslyšel nemilé věci – mnoho známých veselých hochů, s nimiž jsem sloužil, již padlo a ještě více těžce zraněných odvezli včera do Černivic. Situace v těchto místech začínala býti vážnější. Rusům přiblížila se posila; celé jezdecké korpskommando a dosti četná infanterie, též mnoho děl a strojních pušek.

Naše přední oddíly neočekávaně přepadené na choulostivých místech musily zpět do opevněných míst. Zprávy o dobytí Přemyšlu byly potvrzeny²⁵. Však zdálo se, že tato zpráva nezmenšila bojovnou horlivost našeho vojska; bojuje se jako dříve, ba ještě usilovněji. Přiváženy celé vagóny ostnatého drátu a všude dělány důkladné opevnění. Z některých vesnic stávajících těsně u hranic udělány dokonce pevnosti.

Dalo se očekávati, že v této poloze zůstaneme dlouho, neb jsme byli my i nepřítel důkladně zakopáni a opevněni. Opuštění těchto míst, bylo by zároveň zlým osudem již jednou vypleněného města Černivic.

Velikonoce.

Sotva minuly nám poetické svátky vánoční, již máme zde Velikonoce. Byli jsme dosud v Czernáwce. Obloha se vyjasnila, rozježděné cesty začaly vysychati. Sem a tam ozývající se zpěv ptáka uváděl nás do jarní nálady.

A jak jsme slavili tohoto roku naši obvyklou „šlahačku“? Dosti dobře. Nedostatek jsme neměli, též hodinka klidu nám dopřána ve společném humoru na výsluní u dřevěné chaty.

Ale bohužel, nespatřil jsem našich slováckých kraslic, pro které jsem za blahých jinošských časů dům od domu chodil a naše děvčátka šlahal. Není zde toho krásného zvyku, a zvláště nyní v těchto zpustošených krajích, nemyslí se na ony radostné zvyky a zdá se, že ani záblesk jara, ani ty zlaté paprsky zlatého slunce nemají dosti síly, aby rozpustily ledovou kůru chmur na svraštělých čelech zdejších rolníků; jich netáhne nic do pole – ani zpěv jaro ohlašujícího skřivana. Oni chodí jen z prázdných stájí do pustých stodol a sýpek, lomí upracovanýma rukama a hledí v širé pole, kde v dáli ozývá se střelba. A ve snědých tvářích lze jím číst otázku: „Co mám síti? Budu-li co sklízeti?“

Obrázek z tržiště.

Jistá záležitost nutila mne, abych jel jednoho dne do městečka Sadagóry. Chtěl jsem si zároveň koupiti různé věci: psací papír, mýdlo aj.

Hledal jsem nějaký obchod. Bohužel vše prázdné, zpustlé, mříže vylámané, okenice rozbité. Přešel jsem pár takových pustých uliček, než zahnul jsem na tržiště.

Co zde k spatření, nemohu ani popsati. Na špinavých cárech na zemi, rozložené zbytky zboží, hromádky poloshnilé cibule, nebo scvrklých bramor, vedle zase železné výrobky, onde zase vyhublá žena s pečenou polentou, tam zase špinavý žid nalévá čaj, jejž nemožno píti pro nečistotu, celé řady žebráků s prosbou na rtech, natahujíce ruce ku kolemjdoucím.

Zabloudí-li cítící člověk v ty místa, zhrozí se onoho podívání, jaké vyloupené město skýtá, nesnese pohledu na otrhané lidi u rozložených cárů s bezcenným zbožím, nesnese doléhajících proseb a prosebných pohledů nuzných žebráků. Jedinou podporou jest jim naše vojsko, sedají kolem cest, kde vojsko mašíruje a prosí o zbytky u vojenských kuchyní.

Hledal jsem dlouho, než koupil jsem kousek mýdla a odešel. Na cestě potkal jsem bledé malé děvčátko. Dodávajíce si odvahy přistoupila nejistě ke mně a prosebným tónem pravila: „Bitte Herr, geben si mir paar Kreuzer, ich soll paar Kartoffeln kaufen für jüngere 4 Bruder – wir haben nichts zum essen!“²⁶

Ubohé dítky, i vy mladoučké a nevinné snášíte následky kruté války, trpíte hladem a bídou! A to vše jen pro lidskou zlobu!

Dne 15. 4.

Již půl dubna a stále stojíme na jednom místě v pohraniční vesničce Czernáwce. Jsme přiděleni k jisté gruppe, jejímž kommandantem je generál od infanterie.

Hranice jsou na naší i nepřátelské straně hustě obsazené. Vše v opevněných zákopech. Sem tam před frontou malé potyčky s nepřátelskými patrolami. Jinak všude ticho.

Poblíž Černivic přichystán velký hmoždíř, dělo s elektrickým pohonem, do něhož nabíjeny náboje 42 cm silné ve výši a velikosti silného muže. Nový tento vynález naší armády se nazýval „Dicke Berta“²⁷. Vystřelená koule zaryla se do země několik metrů a vyhodila několik set metrů půdy do vzduchu, pohřbívajíc sta lidí zaživa. V blízkosti děla byl ve vzduchu na drátěném laně uvázaný malý „Luftballon“ s úlohou pozorovací. Tyto hrozná děla musí být vždy dobře chráněna dál za frontou, neb odstranění jejich není tak lehké. Zato nesou koule o mnoho kilometrů dále, nežli polní kanony.

Nastává vlhké počasí, již třetí den prší, cesty nestavěné pro těžké náklady, úplně rozbité. Pole leží ladem, obyvatelstvo vesnic nuceno opravovat cesty, držet hlídku u telegrafního drátu atd.

Naše stanice.

Jest zřízena v malé světničce ve zbylé části zříceného a spáleného zámku. Kolem je veliká zahrada, v zelenající se trávě pod okny lze rozeznati malé kvítky fialek, jejichž lahodná vůně nasycuje jarními slunečními paprsky prohřátý vzduch.

Bezové keře honosí se mocnými již lupeny a lahodný zpěv ptactva věstí příchod nové vesny – nového jara, jež činí nám zároveň jakousi naději na mír a pokoj!

Práce u aparátu není nyní mnoho, ba v noci úplné ticho. V dlouhých hodinách služby, bavíme se vzájemně v telefonu, známe se všichni telegrafisti již z kurzu a vzpomínáme na tam prožité časy.

Často vzpomínám na drahé rodiče, opuštěné ode všech, majících před sebou spoustu jarní práce. Živá obrazotvornost vyluzuje barevné obrazy z minulosti – raději myslím na minulost, nežli na přítomnost a mlhavou nejistou budoucnost. Tak plynou dny ve válce, jejichž prožitků jsme úplně sytí.

Dne 26. 4.

Již končí se nám duben; tak krásný bývá jen málokdy. Slunce mile hřeje, ptactvo pěje, trávník kolem roztroušených chaloupek honosí se živou svěží zelení, pupeny stromů a keřů již rozvinuté. Po návsi kolem potoka, pod vrbami hrají si košilaté děti, nebo zvědavě nahlíží kolem vojenských kuchyní u tábořících pěšáků „Polské legie“²⁸.

Legionáři jsou vesměs mladí hoši, někteří teprve 15 a 16 let. Též k nám ubytovala se jich do stodoly celá kompanie.

Byli vystřídáni a těšili se několika dnům odpočinku a překypovali veselostí. Mnozí z nich byli studenti. Krásné teplé večery loudily nás všechny ven na zelený drn před chalupu. Rozpřádali rozhovor o prožitých příhodách a nemaje jiného co psáti, uvedu krátce několik příběhů, jenž mě jeden legionář (bývalý obchodní příručí z Krakova) vypravoval:

Byla ještě zima. Sníh ustavičně padal a zdálo se, že nás zasype v našich zemních kvartýrech. Ale to vše nebránilo našemu výpadu, který jsme před večerem na Rusy učinili. Po krátkém boji zmocnili jsme se velké části nepřátelských zákopů a tyto použili za svůj nový úkryt.

Vše utichlo a nastala tma. V tom zdaleka spatřili jsme cosi tmavého se hýbati. Neznámý předmět blížil se víc a víc. Brzy dovedli jsme rozeznati muže vedoucího dva koně s napakovanými koši po stranách. Neznámý přiblížil se svou obyčejnou cestou až k nám. Ke svému úžasu jsme zpozorovali, že je to ruský kuchař, nesoucí maso a chléb do zákopů, které před dvěma hodinami nacházely se v rukou Rusů. Zdálo se mu to ovšem velmi divné, že místo svých kamarádů ruských, spatřil naše mu cizí tváře. Chudák, šel jako obyčejně svou starou krytou a několik dní opakovanou cestou, ničeho netuše, že jeho kamarádi svá místa museli opustiti a jiná zaujati. Potmě ušel jejich oku. Nedělal si nic ze zajetí a s radostí, odhodiv pušku, rozdával nám maso a chléb. Tak jedli jsme menáž z ruské kuchyně.

Jest Vám divné, jak jsme se s Rusy dorozuměli. Jednoduše jsme si psávali. Šla-li nepřátelská patrola, vlezla někam do chalupy, nechala tam zcela jednoduše dopis, který naše patrola tam našla, neb je tamější lidé odevzdávali „Austriákům“ – tj. nám.

Byly tam obsažené často sladká slova: „Braťko nestrílaj, jsme bratri atd.; někdy zase hrozby, zkrátka ta celá korespondence byla velmi zajímavá. Když jsme museli někde několik kilometrů ustoupit, nechávali tam pro nás naši nepřátelé mimo dopisů i dárky: čokoládu, sardinky aj.

Jednou šli jsme patrolovat. Bylo to v lesnaté krajině. Velký les před námi musel být důkladně prohledán. Bylo mezi námi mnoho legionářů Poláků, kteří utekli z Ruska, nechtějíc bojovat pro zvětšení carovi říše a vstoupili k naší polské legii. Šli jsme dlouho tiše, opatrně se skrývajíce za mohutné kmeny a poslouchali; před námi velký lesní žleb. Přítel N. N. šel asi sto kroků sám dopředu. A v tom ozval se výkřik, náš kamarád zahodil zbraň a padl do náručí ze žlebu vyskočivšího Rusa, jenž též svou ručnici zahodil.

V tom ozval se výstřel a oba naši hoši svalili se k zemi, zborcení krví. Ruská kulka projela jejich prsa najednou.

Zahnali jsme nepřátelskou hlídku a odtáhli raněné. Jen stěží dozvěděli jsme se, že tito chlapci jsou rodní bratři. Zemřeli na cestě.

Jeden bojoval pro Rusko – druhý prchl z Ruska a vstoupil do řad našich legionářů a bojoval pro samostatnost Polska – a hle, nyní stáli bratr proti bratru se zbraní v ruce!

Už bylo hezky teplo, když zatlačili jsme Rusy za řeku Dněstr. Leželi jsme několik dní v zákopech a stříleli jen pro zábavu. Jednou bylo tak krásně a bylo nám to fádní v úzkých zákopech se tlačiti.

Kamarád N. měl zvláštní nápad. Napíchl na bajonet bílý šátek a vystrčil do výše. Rusové, jakoby ihned porozuměli, učinili taktéž; pak vylezli jsme z úkrytů, rozprostřeli deky a váleli se na sluníčku. Rusové též. Začali jsme zpívat, oni též.

V tom naše artilerie postřehnouc mnoho Rusů venku začala mezi ně prášit granáty. Rychle se skryli, posílajíce pár kulek k nám za zlomení úmluvy. Vícekrát jsme nevylezli!

Slyšel jsem ještě více podobných zajímavých příběhů, ale nepíši je, neb jsou málo pravděpodobné a nechci, aby můj deníček nabyl lživého rázu a aby snad i to považováno za lež, co jsem sám v potu tváře v této moderní světové válce prodělal!

Dne 1. 5.

Jest prvního máje. Konečně pohnuli jsme se s naší Czernáwky, kde jsme si již úplně zvykli. Rajtovali jsme do Toparonce²⁹, vesnice velmi velké se šesti tisíci obyvateli.

Jest zde velmi mnoho vojska, a proto našli jsme jen stěží špatný kvartýr. Jest lépe venku, než v příbytku. Stromy jsou obalené květem, vzduch teplý, ale velmi velké již sucho.

Nudíme se zde; ve volných chvílích, nemaje již co dělat, chodím koním na trávu. Večer procházíme se u potoka kolem vrb, odkudž možno pozorovat za tiché noci rakety pouštěné v nedalekém švarmu.

Hubení cizopasníků!

Když stojíme delší čas za frontou, máme dosti času se umýti a prádlo vyměniti.

S našimi kolegy ve švarmu jest to hůř. Potí se za teplých dnů na parném slunci, leží zamazaní v zákopech a není divu, že začnou se jim v prádle líhnout zvířátka nám známá, jež se úžasně rozmnožují a obtěžují neúnavně ve dne i v noci každého – bez rozdílu hodnosti a stavu!

Však důmysl lidský i těchto obtížných přátel nás zbavuje, a sice následovně:

Hoši přijdou ze švarmu, bez okolků vysvlečou se do naha a nahází špinavé prádlo do velkého kotle. Vedle se zatopí ve vojenské kuchyni a vaří se voda, z níž vychází pára, která se rourou vede do čtyřhranného kotle se špinavým prádlem. Tento jest hermeticky uzavřen s na poklici připevněným „pároměřičem“, který ukazuje množství a teplotu rourou přicházející páry. Při určitém stupni zničí se obtížný hmyz i v zárodcích úplně. Kotel se otevře a nahatí hoši ženou se pro své prádlo – a oblékajíce horké ještě košile dělají roztomilé tváře.

Boj ve vzduchu.

Letí aeroplán. Všichni se dívají vzhůru. Vrčení letadlového stroje slyšeti jest dosti zřetelně – přiletěli se Rusi přesvědčit, neděje-li se něco u nás, co by je mohlo nemile překvapit. Zkoumají naše postavení. Z druhé strany letí náš „Doppeldecker“³⁰. Letí ostře za nepřátelským jednoplošníkem. Ruský aviatik žene stroj až nad naše zákopy – spouště bomby. Infanterie a strojní pušky připevněné k tomu účelu ústím nahoru otvírají oheň.

Rakouský aeroplán vznáší se vzhůru. Krouží ve vzduchu, až dostane se přímo nad ruský stroj. Obě letadla podobají se hrajícím se poletujícím motýlům.

Náš aviatik spouští cos dolů, jako bíle tečky viditelného. Jsou to bomby. Padají přímo na ruský aeroplán. Tohoto činnost opouští – padá dolů. Byl bombou poškozen.

Leží dosud mezi zákopy – nemůžeme k němu ani my ani Rusi.

Bída, hlad – čest.

Chodil jsem po vsi. Jednotlivé chaloupky a selská stavení úplně od sebe oddělená rozlehlými zahradami. Vojáci orali s koňmi od trénu, neb zdejším rolníkům sebrali koně Rusi. Že je všeobecná nouze zde věděl jsem, že ale někde tak velká neměl jsem zdání!

Šel jsem přes malý dvorek, chtěje si zkrátiti cestu domů. V malé jizbě neobyčejný pláč více dětí. Zhrozil jsem se toho příbytku. Rozlámaná postel, na ní rozbalené dítě a na zemi další čtyři plačící dítky. Na stoličce seděla mladá, dosti hezká žena, hlavu měla opřenou v dlaních. Stará kamna, malá skříň, začouzený obrázek a pár kousků nádobí doplňuje výzdobu světničky; zvedla hlavu, dívala se okamžik na mne a oddala se dřívější pozici, nevšímajíc si co chci a co dělám. Ptal jsem se, proč tak dítky pláčou.

Podívala se znovu na mne a zasmála se trpce. „To se ještě ptáte? Mají hlad, tak jako já. Sedláci mi nic nedají, nemají sami, muž jest na vojně – vojáci mně donášejí chléb, ale ten musím zaplatit svou ctí – já matka pěti dětí!“

Tolik jsem pochopil z její řeči; tedy čest matky musí zašlapat pro kousek chleba – aby nezhynula hladem i s dětmi! Jsou-li v Rakousku takoví barbaři, aby podobným způsobem uhášeli svou vášeň – pak není voják nic jiného než kat, jenž zabíjí a hřeší na cizí zodpovědnost.

Dobré nervy.

Dragoun zůstane dragounem. Chceme-li najíti pořádného darebu, tak v řadách dragounů ho jistě najdeme. Jsem sice též dragoun, ale musím tomu přisvědčiti.

Chytli zde dva špiony. Kdo je bude věšet? – Dragouni! Kvičely a plakaly ubohé oběti, ale neušly zaslouženému trestu. To by bylo ještě v pořádku. Jeden z oněch oběšenců měl ale plnou kapsu a ta nedala pokoj jednomu dragounovi.

Ve dne to nešlo. Počkal si až večer při měsíčku.

Ticho v poli, jen měsíc svítí. Dragoun se blíží mezi vrbami; přijde k oběšenci a prohlíží mu kapsy u kalhot, zatímco druhý oběšenec jeho loupež strnulýma očima pozoroval.

Našel hodinky a pár rublů, jistě mzdu za špionáž. Když přišel domů, ptá se jej kamarád: „Nebál ses?“

„Kamaráde, toho co jsem okrádal ne, ale ten druhý se na mne zle díval!“

Tedy nelze popříti, že mají dragouni dobré nervy!

Dne 10. 5.

Jest neděle a velmi krásně! Dostali jsme rozkaz zříditi spojení s menšími truppami, ležícími v zákopech. Tedy zase jednou do zákopů. Tentokráte to však nebylo nebezpečné, neboť tam jsme byli tak opevnění a více jistí životem, nežli v dřevěných, slámou krytých chatách. Ony zákopy byly jako světničky upravené v zemi. Udělali jsme si pohodlí, na vchod přibili ceduli „Hotel u veselých dětí“ a střídali se ve službě. Ještě toho večera dělali Rusi útok. Byl ovšem lehce odražen, neb opevnění těchto míst bylo více než jednoduché. Zbyly nám rakety a osvětlovací pistole; nakladli jsme tedy hromádky slámy a dřeva před drátové ploty a při ruském útoku je hlídky zapálily. Rusům bylo tedy nemožno dostati se přes drát, vše dostatečně osvětlené a našinec měl dobrý cíl. Zde prodleli jsme 3 dny.

Dne 12. 5.

Právě dnes odpoledne přijímal jsem depeši, že budeme vystřídáni; najednou však depeše anulována a čekalo se na nové důležité rozkazy. Konečně přišla pravda najevo. Rusi na levém křídle prorazili a my musili opustiti dobrá opevnění, abychom nebyli napadeni zezadu. Asi o třetí hodině odjeli jsme z Toparouce. Nachhut³¹ zůstal za námi. Silnice se zase plnila stěhujícími se židy. I křesťanské dívky šly s naším vojskem směrem k Černivicím, vstupujíce jako ošetřovatelky do nemocnic, jen aby ušly nemilosti surových kozáků. Asi o osmé hodině večer octli jsme se v Iwankouci³². Zde jsme nocovali.

Dne 13. 5.

O třetí hodině ranní alarm. Jelo se dále. Rusové za námi. Naše truppy dostaly rozkaz, přestoupiti řeku Prut³³ a obsaditi celou říční linii až k Černivicím. O jedné hodině odpoledne byli jsme za řekou ve vesnici Draczinci³⁴, chránění mírným pohořím, táhnoucím se po pravém břehu Prutu od Sniatynu až k Černivicím, kde odehrávaly se prudké srážky. Korpskommando přešlo z Černivic do Storozyntze³⁵.

Měl jsem právě službu, když bylo vše alarmováno. Rusové asi překročili Prut. Brzy přišla zpráva, že ona sdělení jsou nepravdivá a že jednotky kavalerie, které již překročily Prut, byly vlastně opožděné eskadrony, jež naše artilerie, v domnění, že to jsou kozáci, velmi poškodila.

Truppendivize zůstala v Draczinci, my zřídili spojení na pravém křídle u kavalerie, jež obsadila břeh Prutu, koně pozůstavíce v blízkých vesničkách. Večer asi o deváté hodině stanuli jsme v Berbestii³⁶. Neznámý kraj a velká tma, nás přinutila čekat s táhnutím drátu do svítání.

Dne 14. 5.

Stavěno do Plešnice – Zeleneu³⁷ do malého zámečku. Odtud krásný rozhled a možno pozorovat pohyby nepřítele na protější straně řeky. Byli jsme u regimentskommanda husarů č. 11.

Dnes dělány pilně zákopy. Spojení telegrafické se rozvětvilo. U Sniatynu strhla se prudká srážka. Ruský útok byl tamějšími německými truppami krvavě odražen. Zde u nás jest ticho. Přechod je zde nemožný – vidíme krajinu na mnoho kilometrů jako na dlani.

Na večer zrudla obloha na severní straně do krvava – město Sniatyn stálo v plamenech!

Tentýž čas ale přišla radostná zpráva, že rusové v západní Haliči prchají zpět; město Lezajsk stojící těsně na levém břehu Sanu, Drahobycz a Starý Sambor v našich rukou a naše armáda stojí těsně před Přemyšlem.

Ona zpráva měla osvěžující vliv na nás a utlumila úplně nemilý pocit, jehož původem byl náš dvoudenní ústup.

Dne 15. 5.

Střídáme se ve službě. Rmoutí nás velmi, že naše koně již pět dní nedostaly zrnka ovsa, jen trochu trávy a slámy. Spojení s poštou dosud není. Černivice dobře obsazené. Ostatně jest od Černivic až ku Sniatynu úplný klid, neboť Rusové nemohou postaviti ani artilerii na nížině z druhé strany Prutu, aniž bychom dalekohledem, ba pouhým okem, nevypátrali její úkryt. Pracují pouze v noci děláním zákopů. K tomu účelu slouží jim tam pozůstalí židé, které bez milosrdenství a rozdílu ženou do práce.

Oběti války.

Jest krásný májový den – chvíle odpoledního klidu. Prost služby, vzal jsem si koně na pastvu. Na malém hřbitůvku se hemží lidé. Táhla mne tam zvědavost, co se přihodilo. U vchodu hřbitova na rozložené slámě leží více zohavených ženských těl.

Pohled nejdojemnější na asi 35 let starou ženu jen s půl hlavou a u ní klečící dítky.

Muž padl jako dělostřelec v Rusku, a ona chtěje vydělati ubohým sirotkům na chléb, pracovala ve vojenských zákopech, vydávajíc se v nebezpečí – až zastihla ji smrtonosná rána, zanechajíc dítky, o něž snad se postará vlast?

Těžkých obětí vyžaduje naše moderní válka! Účel a cíl posvěcuje prostředky!

Dne 21. 5.

Dle rozkazu změnili jsme pobyt ze Zelenivu do Berbestie, kde dříve stála naše brigáda. Tam měli jsme stanici u svého pluku. Vedlo se nám dobře, ale krátký byl tam náš pobyt.

Dne 22. 5.

Stěhovali jsme se s našimi aparáty zase na starý zámeček v Zelenivě. Oves a menáž dostávali jsme od husarů v malém množství a špatné jakosti.

Dne 25. 5.

Husaři byli vystřídáni osmým plukem dragounů a zároveň nastěhovala se pátá brigáda do našeho zámečku. Přicházejí denně depeše o tisícovém počtu ruských zajatců a děl a o vítězném postupu rakouských vojsk.

S hřímavým „Hurááá“ přijímali jsme depeši o dobytí Přemyšlu. Bitevní čára u Stryje proražena a naše truppy nacházejí se v lesích před Jaworovem. Tyto ohromné úspěchy jsou k neuvěření.

Však zároveň do onoho jásotu jak blesk zasáhla zpráva, že Itálie vypověděla válku Rakousku³⁸. Kolik států půjde ještě proti nám?

Či jest jim ještě málo té prolité krve? Vše tak záhadné a nevysvětlitelné, obestřené pouty nekonečné, spletité politiky a touhy vlastenecké, které se rozbíjejí o úskalí odporu.

Dne 10. 6.

Již dne 8. 6. přebrodilo se několik dragounských patrol na druhý břeh Prutu. Rusové na levém křídle za Sniatynem tlačeni zpět a naše divize měla se připojiti k pronásledování. O jedné hodině v noci měli jsme alarm. Za šera stáčeli jsme drát. V Berbestii stála již artilerie střílejíc pilně na druhou stranu Prutu. Rusové též nezaháleli bijíce jako šílení granáty do nedostavěného mostu. Zhotovena byla úzká lávka vedle nedodělaného mostu, což se neobešlo bez krvavých obětí. Přešlo několik batalionů infanterie a asi o jedenácté hodině změnili Rusové cíl střelby na pronásledující je oddíly pěchoty, takže most mohl býti dohotoven. Pak odvážil se generalstab přes vodu.

Však Rusové nespustili most z očí a jakoby na nás čekali – začaly nedaleko od nás granáty svůj obvyklý rámus uhášejíce svůj žár s velkým sykotem ve vlnkách řeky Prutu.

Vlezli jsme pod trámoví mostu. Uděláno spojení z nádraží v Berbestii přes vodu do vesničky Nepolokoutz³⁹. Začala prudká střelba, velmi mnoho raněných. Ruská artilerie změnila postavení.

Asi o třetí hodině, dle udání pozorovatelů, chystaly se větší oddíly kozáků na útok. Bylo by to ovšem velmi smutné pro nás, museli bychom asi rychle zpět za řeku, ale Rusové když uslyšeli, že na druhém jejich křídle u Sniatynu nastal všeobecný ústup, opustili od úmyslu a táhli pomalu zpět.

Naše pěchota dospěla přehledného návrší, narychlo se zakopala a my se na noc vrátili pro jistotu na nádraží v Berbestii.

Dne 11. 6.

Brzy ráno, než sluníčko zasvítilo, jsme vstávali. Etablovali jsme státní drát až do Nepolokoutz. Tam stály již naše rezervy. Hned po menáži⁴⁰ dostal jsem rozkaz spojiti za řekou stojící artilerii a jejího pozorovatele s divizí, poněvadž bylo časem velmi nutno jejího působení při útoku na levém křídle. Stavěl jsem z Nepolokoutz do Pidikoutz⁴¹.

Vzdor tomu, že jsem byl velmi brzy hotov, bylo již pozdě, neboť Rusové couvli za kopec, kamž artilerie již nemohla s úspěchem pálit.

Svinul jsem na večer drát a očekávali jsme generalstab, kterýž měl dnes na nádraží nocovat. Na cestě potkávali jsme vozy s raněnými. Též mezi houf, jako kuřátka se strachem krčících, vlétla smrtonosná střela a zranila mladá tělíčka.

Na nádraží jsme měli velmi špatný nocleh. Koně nasedlány. Sláma žádná; dřímali jsme u koní.

Dne 12. 6.

Často ráno jsme vstávali, vypili čaj – náhodou přišla kuchyně. Teprve za světla všimli jsme si rozbitého nádraží a dvora. Zdi na mnohých místech roztrhané až do základů, vše zničené. Postavili jsme se do skupiny a náš kommandant nás fotografoval u trosek. Jeli jsme dále. Poněvadž bylo každou chvíli třeba spojení, musili jsme zároveň klusem stavět. Čím dále, tím zajímavější obraz se nám skýtal.

Každý most a můstek spálen. Na všech stranách v širé dáli vystupovaly kotouče dýmu zapálených dvorů a nádraží. Selské chaty Rusové nepálili, jen panské domy a dvory. Byli jsme již za Kotzmannem⁴². Zde čekali jsme několik hodin, neboť postup byl zničením mostů velmi zdržován. K večeru přišli jsme do Zastawny. Musili jsme být velmi opatrní, neboť na dvorech a v chatách zanechány od Rusů bomby. Mě bomba nezabila – ale popíchaly mne důkladně včely, kterých zde byly plné zahrady. Nebylo to zde jisté. Rusi byli nedaleko vesnice zakopáni. Byli to kozáci. Artilerie vypátrala úkryt jejich koní a začala silně střílet. Po malém útoku opustili kozáci své zákopy. Odsedlali jsme. V noci unaven a vyčerpán měl jsem službu.

Dne 13. 6.

Za ranního úsvitu dále. Rusové couvali až do lesů za hranice Besarábie⁴³. Bylo hrozné vedro. Nad širými a nezasetými nivami tetelil se teplem přesycený vzduch. Asi v poledne překročili jsme hranice ruské Besarábie. Tedy po druhé do Ruska. Již první ruská vesnice Balamutivka⁴⁴ na hranicích byla liduprázdná. Nebylo v celé vsi ani živé duše, jen tu a tam pes nebo kočka přeběhla přes cestu. Vesnice tato zaplatila již dávno skrývanou pomstu velmi těžce. Skoro půl vesnice spálili uherští honvédi, okna rozbili atd. Jeli jsme dále až do lesů. Zásoby v torbách vyčerpány, nastal hlad. Vody nebylo široko daleko – žízeň nepopsatelná. Táhli jsme drát až do lesů, kde jsme ve stínu mocných buků znavení nocovali.

Dne 14. 6.

Zpěv ptactva a hlad probudily nás již před svítáním. Opustili jsme mechové lože a zase se vydali dále. Přijeli jsme na ohromnou paseku na stráni, nakloněné k řece Dněstru, za níž byl nepřítel. Začal jsem právě stavět, když nad toto velké prostranství plné vojska začaly práskat granáty. Rusové dle všeho měli pozorovatele na druhé straně Dněstru, jenž naše pohyby pozoroval a v nejvhodnějším okamžiku dal znamení ke střelbě. Vše se rozprchlo na strany do lesů. Též my jsme zahnuli vpravo do lesního žlebu a natáhli až tam náš drát. Tři telegrafisti nedaleko nás byli raněni – mí kamarádi Češi. Jeden tři rány v koleně (noha hned uříznuta), druhý úplně nohu přeraženou a třetí prostřelenou kyčel. Množství koní bylo zabito. Setrvali jsme v úkrytu do večera. Přišlo k nám též desáté truppendivisionkommando. Neměli ani drátového spojení – generál obdivoval se zručnosti telegrafistů u naší truppendivize. My táhli drát stále za sebou až z Bukoviny od Prutu a v každou chvíli a na každém místě mohli jsme mluviti s korpskommandem⁴⁵, armeekommandem⁴⁶ atd.

Zajatý kozák vypravoval o nouzi nepřítele o střelivo. Večer vzdálili jsme se do asi půl hodiny vzdálené a v lese ukryté myslivny, kde jsme pod ohromnými buky nocovali.

Špatný jsme měli nocleh. Odsedlati se nesmělo, a proto nebylo dek na přikrytí. V lese čirá tma. Hlad a žízeň uhasili jsme jen skrovně pozdě v noci. Přišla kuchyně. Asi o jedné hodině v noci probudila nás z těžkého spánku silná bouře. Zmokli jsme jako slepice. Vzduch se silně ochladil – byla nám strašná zima.

Nedaleko seděl schoulen a také zmoklý baron Rothschild – bohatý Rothschild!

I na ty pány časem dojde, praví přísloví.

Dne 15. 6.

Brzy ráno jeli jsme zase na ono místo v lese na kopci, tentokráte ovšem opatrněji, skrytí, lesními stezkami, ač ruská artilerie couvla nemajíc na nás více dosahu. Toužili jsme po doušku kávy, ale nedostalo se nám jí. Zásoby a rezervy byly daleko vzadu. Na kopci vanul studený vítr, což na nás zmoklé působilo nepříjemně. Neměl jsem službu a sbíral celý den v lese jahody.

Postup vpředu stával se těžší. Rusové všude zakopáni. Večer jsme nocovali v liduprázdné vesnici Polyané. Čaj bez cukru byl odměnou za celodenní námahu. Loupili jsme v chatách. Uprchlí obyvatelé přece jen zanechali sem tam slepici, též trochu kukuřice pro koně. Slámy ku spaní dostatek.

Dne 16. 6.

O třetí hodině „tagwache“⁴⁷. Rychle jsme sedlali a otevřeli stanici na starém místě v lese. Situace na pravém křídle nebyla právě utěšující. Nemohli jsme dále. Samý les, Rusové vyhlídli si nejlepší místa k obsazení. Každý krok kupředu byl krvavě zaplacen. Mužstvo žíznivé, unavené a hladové. Na kopání zákopů nebylo lidí, vše uprchlo asi na rozkaz Rusů. V poledne dostala naše patrola rozkaz zhotovit spojení z Raczkowa⁴⁸ do Giorgiewci. Dosti dlouhá dráha. K večeru byli jsme hotovi. Korespondováno málo. V noci strhal se nám drát. Byla čirá tma. Než jsme měli spojení obnovené, přišel rozkaz svinout drát – nastal ústup, neboť Rusové na pravém křídle prorazili. Velmi jsme pospíchali se stáčením.

Ukončivše práci v Raczkowě, hladoví, chtěli jsme si uvařiti v kurníku se krčící slepici. Šlo to rychle, peří se opálilo, vnitřnosti zahodily a už se vařilo. Však sotva začala polévka vříti a svou vůní naše hladové žaludky vábiti, museli jsme utéci.

Nebylo nic za námi a nepřátelské patroly již nedaleko. Dohonili jsme dragounský pluk č. 6, jenž bohužel volil tu nejhorší zpáteční cestu.

Sotva přišli jsme na ona od Dněstru viditelná místa, začaly řáditi za Dněstrem přichystané strojní pušky. Lezli jsme přes husté křoviny, koně i my do krve doškrábaní. Konečně dostali jsme se na chráněné místo, určené ku shromáždění ustupujících trupp.

Asi za hodinu překročili jsme hranice Bukoviny. V pohraniční vesnici dostali jsme kýženou menáž. Ze všech stran přivážely vozy raněné, zvláště honvédi měli velké ztráty.

Zkrátka stál nás krok do Besarábie mnoho krve, hladu a žízně – a přece jsme zpátky v Bukovině. Trochu občerstveni táhli jsme drát do Pohorloutz⁴⁹, vesnice ve žlebu úplně skryté. Snad poskytne se nám zde den odpočinku.

Dne 17. 6.

Stanice etablována ve škole. Měli jsme odpočinek, držíce jen svou službu, ale zato vpředu bouřila děla, vířily strojní pušky. Nemohl jsem si představit jak je možno, že Rusové v nedostatku zbrojiva a počtem náhodou slabší kladou odpor a i útočí.

Brzy přišlo vysvětlení, že se blížily silné ruské truppy za Dněstrem k mostu u města Chotyn, a proto chtěli jsme ruské slabší oddíly na pravém břehu zatlačiti za Dněstr, chtějíce tak znemožniti vstup čerstvých posil do Bukoviny. Dle všeho se to nepodařilo. Dle hlášení 39 těžkých vojenských aut zaměstnáno vozením přicházející infanterie.

Dne 18. 6.

Přicházely příznivé zprávy ze západní Haliče. Rakouská vojska před Lvovem⁵⁰. Každou chvíli očekáváno osvobození Lvova od nepřátel. Nepříznivé zprávy, ale přicházely z našich zákopů. Rusové stříleli pilně z děl velkého kalibru. Pouze od naší divize 9 důstojníků zraněno a zabito.

V Pohorloutzi sjely se 4 kavallerietruppendivize – tedy 16 pluků kavalerie. Více shromážděné kavalerie jsem dosud neviděl.

Opuštěná chata.

Šťastné naše moravské a české kraje – šťastné všechny země, kde nezavířil prudký běs války. Lidé tamější nevědí nic o hrůzách války, oni slyší, čtou, ale nevidí, neutíkají a neopouštějí své chaty vrhajíce se v bídu, jen aby uchránili svůj život. Rád podal bych aspoň v trochu pravdivých barvách onu pustotu opuštěných vesnic a hospodářství.

Popíši kupříkladu onen dům, v němž jsem zařídil v Giorgievci stanici (v Besarábii). Proutěný plot kolem dvorce strhán, dřevěný kukuřičník (schránka na kukuřici stojící samostatně na každém dvoře) rozbořen a jediná strava – chléb zdejších lidí vykraden; chlévy a chlívky prázdné, slepičníky zbořené, v chatě, v níž dosud šlo pozorovati, že hospodyně úzkostlivě dbala na čistotu, panuje nejvyšší nesoulad. Okna rozbitá, na zemi roztrhaný a pošlapaný obraz ruského cara, kamna zbořená, na lavici u kamen necky s přikrytým těstem na chléb tekoucím po zemi, papírová pestrá dekorace a dle zvyku jižních Slovanů na stěnách vyvěšené pestré deky vlastní výroby, ztrhané a nádobí rozbité.

V koutku kuchyně krčí se bázlivě kvočna svolávajíc hladová kuřátka pod svá křídla – venku kolem domku po pošlapaných zahradách pobíhá vychrtnutý pes, jenž věren, neopustil svěřenou mu nemovitost svého pána. Tak vypadá i celá vesnice a smutné bude překvapení navrátivších se uprchlíků, ale ještě bolestnější těch, jež naleznou na místě rodné chaty jen černé spáleniště.

Dne 19. 6.

Dnes v noci byl alarm. Rusi učinili útok, prorazili přes pěší truppy, dostali se až ku kanonům a postříleli tažné koně. Nastala míchanice v čiré tmě, bil se i Rus s Rusem a Rakušan s Rakušanem. Dík našemu dobrému telegrafickému spojení krvavě odražen byl útok s rychle dosazenými rezervami. Odpoledne nastalo úplné ticho. Vše napínavě očekává příští noc.

Noční služba v poli.

V noci dne 19. 6. očekáván byl noční útok nepřítele. Naše půlpatrola dostala bryskný rozkaz na místě zvaném „Czárný potok“, odkudž na více stran telegrafní spojení se rozvětvuje, zříditi stanici a případně strhaný drát spojiti, nebo silnou střelbu telefonicky kommandu v Pohorloutzi hlásiti.

Na převrženém kamenném kříži umístili jsme svůj aparát. Tiše blížil se teplý červnový večer. Širé lány a daleké horské pásmo zahalovaly se postupně v šero – na dalekém západě rděly se červánky zapadajícího slunce.

V dáli slyšet povyk vesničanů vracejících se z kopání zákopů. Pomalu setmí se úplně, kraj ztichne, jen cvrčci cvrlikají a ze vzdálených bažin jako ve snu ozývá se žabí koncert. Prostřeli jsme deky a dali se do hovoru. Po půlnoci začaly pracovati osvětlovací přístroje, tu a tam vyhozená osvětlovací raketa vznášela se jako ohromná hvězda za tiché noci. Za chvíli ozvala se střelba, nejdříve jednotlivé výstřely v některých obvodech, pak začal všeobecný útok, zahučely děla, hrčely strojní pušky – tichá noc proměnila se v peklo.

K ránu utichly ohnivé jícny děl. Útok odražen. Celé hromady mrtvol Rusů zůstaly ležeti před drátovými ploty našeho opevnění. Za ranního ještě šera ploužili se namáhavě kolem nás ranění bratři.

Dne 21. 6.

Náš drát zůstal ležet, vše převzala osmá truppendivize a my odmašírovali jsme do rezervy do asi 5 km vzdálené vesnice Tovtry. Zde převzala truppendivize pozorování Dněstru, jehož druhý břeh obsazen divokými Čerkézy⁵¹, pravými to obry, jež znají ještě zápasit s noži. Spojení do jednotlivých, na břehu ležících vesniček bylo již dříve zhotoveno, tedy pouze převzato.

Naše půlpatrola dostala rozkaz převzíti stanici v Kuleautz⁵², těsně na břehu Dněstru. Jsme zde již tři dny, těšíce se radostným zprávám o dobytí Lvova. Jsme zde u tyrolských zeměbranců, kteří jsou naší divizi pro tento čas podřízeni. Pan nadporučík zásobuje nás spoustou časopisů, abychom se v nočních hodinách služby nenudili.

Dosti často nám sem zabloudí čerkéská kulka. Kuchyně zde nemáme, a proto si zhotovujeme obědy s kuchařskou zručností sami.

Dne 3. 7.

Jsme dosud v Kuleautzi a začíná se nám dobře dařiti. Poněvadž zde není žádná kuchyně, dostáváme peníze, za které si můžeme připraviti výtečnou menáž. Jezdící vesničané do Černivic přivezou nám postrádané věci. Každodenně přicházejí z Haliče zprávy o ústupu Rusů z Haliče a o neúspěchu italské armády. Cítíme se býti vítězi!

Koncert ve válce.

Naše truppendivize jest v Tovtry více jako rezerva, maje za úkol hlídku Dněstru. Za jakým účelem již ani nevím, proč pořádán byl koncert ve dvoře ve vesnici Tovtry. Jel jsem se též podívat, abych též koně trochu prohnal.

Hudebníci bosenského pluku rozladili lákavými tóny naši mysl, podráždili touhy po volných zábavách mladických let. Nebylo piva ani vína, jež se při hudbě za letních dnů tak příjemně pije a přece každému září veselost z očí. Vše hustě obstoupené vojskem, každého lákají táhlé tóny hudby. I vesničané vybíhají z chatek a s veselou tváří hromadí se v zástupy kolem hudby. Důstojnictvo v čele s generálem, sedíc na židlích v stínu stromů, srší veselými žerty a smíchem – vzdor tomu, že v dáli lze slyšeti nepřátelská děla hřmíti.

Vše činí nám naději na to, čeho jsme si tak velice nevážili – sladkého míru!

Dne 7. 7.

Vyfasovali jsme nový mundůr⁵³ a boty. Nevypadáme více jako dragouni – červené děti již neexistují více⁵⁴.

Šedé čapky s koženými kšilty a šedý mundůr vypadá fádně. Čekáme, že půjdeme brzy na druhý břeh Dněstru. Rusové dělají zákopy, aby nás zahnali zpět. Dnes přijelo oddělení pionýrů⁵⁵, aby chystali materiál ku stavbě mostu ve Wasileu⁵⁶.

Dne 12. 7.

Tyrolští zeměbranci, u nichž jsme měli v Kuleatzi stanici již odmašírovali – jejich místo zaujaly dvě eskadrony husarů. Infanterie stavěla polopermanentní spojení k nám a odpoledne byli jsme vystřídáni. Ze všech zbylých viktuálií připravili jsme si výtečný oběd. Škoda, právě když naše kuchařské umění dostoupilo nejvyššího stupně, musili jsme opustit břeh Dněstru, svinout drát a narukovat do Tovtry k truppendivizi.

Dne 13. 7.

Dnes v noci mašírovalo velké množství infanterie a kavalerie ku břehům Dněstru. Infanterie dostala se na druhý břeh. Postup řídilo pěší kommando truppendivize, my zůstali s generalstabem v rezervě ve vesnici Tovtry, pouze některé naše pluky podřízeny cizím kommandům.

U ruské vesnice Balamutivky byla za obapolného dorozumění zastavena palba, aby se mohly pochovat tisíce, již silně zapáchajících mrtvol Rusů i našich, neb nemohli vojáci v zákopech již pro zápach za horkých červencových dnů vydržeti a nebezpečí cholery⁵⁷ stále se blížilo. Za čtyři hodiny duněla děla zase.

Dne 14. 7.

Jsme ještě v Tovtrech, čekáme na dohotovení mostu. Ruská střelba děl za vodou neztrácí ani na okamžik na své zoufalé činnosti.

Tři nepřátelské aeroplány přeletěly za silné střelby ručnic nad našimi truppami a rezervami. Vše nadarmo. Naše infanterie stále kráčí vpřed, za pevným cílem a s ocelovou vytrvalostí – nedbajíc hrozeb smrti.

Můj pluk!

Dnes přijeli do Tovtry. Pozoroval jsem je, již asi dvě švadrony přejely kolem, ale dosud nepostřehl jsem, že to je můj pluk. Nepozná žádný šesté dragouny. Mundůry šedé – červené kalhoty již nejsou k spatření. Opálené tváře, většinou plnovousy u rezervistů. Jen tu a tam známá tvář, jen tu a tam úsměv starého kamaráda z kasáren a zvolání: „Nazdar!“

Řídnou jejich řady. A věru milé jest shledání po dlouhých nesnázích s kamarádem na vojně, s nímž již jako branec snášel jsem jho vojenské disciplíny. Však není ještě konec a radost shledání není opravdová – jest kalená myšlenkami na budoucnost.

Až zavlaje korouhev trvalého míru, tehdy teprve padnou si staří válečníci do náručí, přejíce si vzájemně dlouhý a spokojený život! Dočkáme se však toho?!

Čerkézi.

Jsme dosud v Tovtry. Postup naší infanterie zastaven, činěny v noci zákopy. Rusové měli dávno přichystány zákopy a jejich artilerie vyhledána dobrá postavení.

Mimo to má zde Rusko hojný počet kanonů i těžkých a své nejlepší vojsko, jakýsi kmen divokých Čerkézů, jež vyznamenali se ve všech ruských bitvách. Jsou to barbaři, lidé bez citu a vzdělání. Na našich zajatcích dopouští se nelidských ukrutností. Jsou to lidé, jejichž heslem jest – zabíjet a loupit.

Proto každého, jenž se nám živý, což velmi zřídka, dostane do rukou, oběsíme – ovšem tajně. Jsou to ale muži, jež se smrti nebojí, sami uvážou si provaz na krk a nechají se oběsiti. Velmi udatní – nalezeni mnozí těžce zranění a ještě zápasí!

Slavnost po pohřbu v Bukovině.

Dnes již 22. 7. a my ještě stojíme v Tovtry. Jednotlivé pluky naší truppendivize přiděleny cizím kommandům a generalstab stojí nečinně zde.

Služby jest málo. S radostí vítáme zprávy o vítězstvích v Haliči a v ruském Polsku. Naše truppy obsadily linii Bugu a v Rusku stojí před Lublinem. Nemaje co psáti, uvedu následující:

Našemu hospodáři zemřela matka a pozváni jsme byli ku společné hostině. Již den před pohřbem bylo chystáno, vařeno, pečeno – ale co? Ne tak jako u nás!

Napečeny z pšeničné mouky koláče, hospodyň nadělala tenkých svíček voskových a položíc před každého hosta koláč, zapíchla do něj svíčku. Až bylo vše u stolu, svíce se zapálily a při vzpomínkách na nebožtíka nechaly se vyhořeti.

Pak přinesla mísu posvěcené pšenice, vařené a oslazené medem. Dále maso ovčí – velká výjimka, neb maso se zde vůbec nejí a hospodyně nemá kromě soudku slunečnicového oleje žádného omastku v domě. Pak teprve polévka z červené řepy.

Nyní přišla lahůdka (ovšem jen u nich, neb my jsme jísti nic nemohli): kukuřičná hrubá mouka, míchaná s pořezanou řepou, svinovaná do listů z bílé řepy a dušená ve velkých hrncích v peci. Pak nalévá se „gorilka“ (kořalka) do kalíšků, kterou každý host opakovav třikrát slova: „Dej Pánbůh zdraví!“, s chutí pije. Ženy sedí zvlášť a muži také zvlášť. Po společném posezení, a když už soudeček s „gorilkou“ se vyprazdňuje, rozcházejí se hosté domů.

Obdivuji, že tito lidé zachovali si dosud svůj starý ráz a zvyky.

Bezdrátová telegrafie.

Dne 24. 7.

Z naší nečinnosti probudila nás zpráva, že půjde naše půlpatrola, tedy já a přítel L. přijímat depeše z aeroplánu pomocí bezdrátové telegrafie. Navečer jsem skutečně dostal tento rozkaz.

Těšil jsem se na zajímavou práci, při které mohu jednou uplatnit sluchové čtení. Naznačiv si cestu, vyjeli jsme ještě večer směrem ku vesnici Okna⁵⁸. Dlouho museli jsme hledat, než našli jsme ukrytého telegrafistu v zákopech. Byli jsme u cíle. Kommando od dělostřelců mělo přijíti ráno. Ulehli jsme do pšeničného pole.

O třetí hodině ráno přišel odborník s dělníky a postavili dvě jiskrové stanice⁵⁹, které spojili s malým aparátem a poučivše nás o jejich obsluze odešli.

Důstojníci přicházeli – dělostřelecké divisionkommando. Hlásili jsme se. Slunce ozářilo kraj. Bylo viděti nepřátelské zákopy za řekou u lesa. Následovalo nudné čekání až do šesti hodin večer při největším vedru.

Konečně ozývalo se v dáli hučení létajícího stroje. Aeroplán byl zde. Vzal jsem telefony na uši a pozorně naslouchal. Vše ztichlo. Aeroplán letěl směrem nad nepřátelskou artilerii. Tam začal kroužiti, dávaje nám značky morseovkou: „Připravit k výstřelu!“, „Pal!“ atd., které jsme do vedlejšího telefonu, jež veden byl ke všem bateriím, volali.

Padl-li granát příliš vlevo nebo vpravo, vzad nebo vpřed, nebo explodoval příliš vysoko, telegrafovali to ihned dolů z letadla s udáním přiměřeného cíle a sice tak dlouho, až dostala naše artilerie dobrý cíl a granáty padaly na nepřátelské kanony.

Pak nastalo hledání cíle na druhé a třetí postavení ruské artilerie. Při hledání třetího cíle začala palba na aeroplán. Nepřátelská děla na pravém křídle nepřátelském uvedena v činnost, šrapnely pukaly v povážlivé blízkosti aeroplánu.

Ten musel prchnouti, dávaje mě rychlé „Schluss!“

Byla to moje nejzajímavější práce, kterou jsem na vojně dělal a kterou se vždy rád pochlubím!

Dne 28. 7.

Dnes zahájen byl takzvaný „klid zbraní“ na bitevní čáře za Dněstrem od Repuczynce až po Balamutovku. Žádáno bylo od strany nepřátelské. Když dostali se naši za Dněstr, padly tisíce Rusů i našinců, kterážto těla, hrozně zapáchající, leží již tři týdny mezi bitevními čarami, poblíž ruských zákopů a činí za vedra pobyt vojínům nesnesitelný.

S vlajkou s červeným křížem šla deputace nepřátelských důstojníků a vyjednána doba od devíti hodin ráno do tří odpoledne ku zakopání mrtvol. Vylezli ze zákopů, přibližujíce se k sobě až na doslech. Kopány velké jámy, do nichž mrtvoly naházeny a zasypány.

Toto dělo se hlavně ze zdravotních ohledů, neboť vzmáhající se cholera vyžadovala co den více a více obětí!

Výroba paliva v Bukovině.

Vzdor tomu, že je Bukovina známá svou lesnatostí, jsou přece v severovýchodním cípu kraje, kde daleko široko lesů není. Zdejší sedláci jsou velmi chudí a na groš opatrní a hledí si nahraditi drahé dřevo následujícím způsobem:

Hnůj od koní bez slámy se sbírá a skládá na jedno místo. Když přijdou teplé dny, ohrne si sedlák nohavice po kolena, lije do hnoje vodu, zasypává plevami, smetím a hlínou, nohami rozmačká, udělá hustou masu a ženy dělají z toho výrobky podobné velkým koláčům a lepí je na sluníčko, na stěny chléva. Až uschnou úplně, odpadnou samy a skládají se ve stodole jako zásoba na zimu. Že ale při pálení onoho topiva vzduch není právě vonný, dá se mysliti!

Dne 3. 8.

Jsme nečinní. Zato v ruském Polsku vítězství za vítězstvím. Německá armáda na dostřel před Varšavou. Lublin již včera našim majetkem.

Opuštěn!

Dne 4. 8.

Nešťastný pro mne den. Opustil mne vždy veselý a rád žertující přítel L., po jehož boku celou válku až do dnes jsem prodělal. Odvezli jej do nemocnice. Jsem opuštěn a je mi hrozně smutno.

Byl odvezen s těmi, před jejichž místností je přibitá tabule: „Vchod přísně zakázán!“

Cholera začíná zde řáditi čím dále tím silněji. Zvláště děti umírají houfně. Všude musí být čištěno, dvory, ulice, vše stříkáno jistým chemickým prostředkem podobným vápnu.

Z odlehlých vesnic docházejí zprávy o řádění cholery mezi obyvatelstvem, zvláště dětmi a výrostky.

Dne 5. 8.

Nebyl jsem přítomen, když přišla radostná depeše o pádu Varšavy a Ivangrodu, ale mocné „hurááá“ přesvědčilo mne, že se muselo stát něco velkého. Dvě velké pevnosti za jeden den – toť zpráva neuvěřitelná. Radost však se menšila, neboť nepřicházely zprávy o kořisti na kanonech, skladech a střelivu a proslýchá se, že pevnosti vyprázdněny před pádem.

Dne 8. 8.

Přicházejí doplňovací rezervy bosenskému pluku v těžkých autech. Silnice opravovány. Doufáme, že brzy opustíme Tovtry.

Dne 15. 8.

Dnes právě den, kdy v mém rodišti slaví celému kraji známou každoroční pouť.

Dostali jsme rozkaz jeti do Wasileu a hlásiti se u třetí truppendivize, kteráž měla velení na celé bitevní čáře za Dněstrem. Odtud posláni jsme byli za Dněstr do Kaszczielniku. Přes Dněstr stavěn již třetí most. První dávno stržen, druhý neodpovídal výškou často a náhle stoupající vodě. Třetí stavěn velmi vysoký. Kaszczielniky úplně vypálené. Spali jsme ve spáleništích. Za vesnicí asi 2 km naše zákopy.

Dne 16. 8.

Celý den prodleli jsme ve spáleništích bez zaměstnání. Až večer jsme byli posláni zase zpět do Wasileu. Nocleh na pastvišti – k ránu hodně chladno.

Dne 17. 8.

Dnes konečně měli jsme konati službu. Odjeli jsme hned ráno do Repuzynce⁶⁰, vyhýbajíce se břehům Dněstru, za nimiž z této strany nalézal se těsně při břehu nepřátelský švarm. Zde ve vesnici byla naše pátá brigáda kavalerie.

Převzali jsme stanici s třemi aparáty (jeden pruský) a velmi četným spojením.

Konala se služba jako obyčejně. Dva z nás konali služby pozorovatele, na výhodném místě pozorujíce každé hnutí nepřátelské přes 18 x násobně zvětšující dalekohled. Kozáci sklízeli naše obilí v Polsku, jež jistě posekáno do Ruska.

Dne 18. 8.

Padlo Kowno⁶¹; 86 000 zajatců, 700 děl a celá sta strojních pušek. Nowogiorgiewsk⁶² očekává tentýž osud v nejbližších dnech.

Mír blíží se rychlými kroky!?

Dne 21. 8.

Stalo se jak předvídáno – Novogiorgiewsk padl! Kořisti válečné jsou k nepřehlédnutí. Též zásoby v pevnosti na proviantu, skoro neporušené, jsou ohromné, ceněné na miliony.

U nás jest ticho. Odpoledne letělo nepřátelské letadlo, jemuž se podařilo vyzkoumati postavení uherské baterie, neboť odpoledne rozbily nepřátelské hmoždíře dobře cílenými výstřely jedno naše dělo, i vůz se střelivem. Několik mužů zabito a několik těžce zraněno. V noci se dělají zákopy, jež podobají se a odpovídají svým pohodlím mnohým podzemním světničkám.

Pomalu posílají se truppy odsud do Itálie, kdež se boj zvyšuje; my zde naopak očekáváme dobrovolné ustoupení Rusů do Ruska, až jim Němci uzmou poslední železniční rozvětvovací body Brzest – Litowsk a Kowel. Odtud naše zdejší nečinnost. Pomalu činí se přípravy ke stavbě mostu.

Dne 23. 8.

Přicházejí přesné statistické zprávy o kořisti v Kowně a Novogiorgiewsku. Němci obtáčejí Brzest – Litowsk. Situace ruské armády jest velmi povážlivá. Pevnost Ossowitz⁶³, obležená ovšem Rusy, jest vyklizena.

Dne 24. 8.

Rakouská jízda oslavuje vjezd do pevnosti Kowel. Malá sice pevnost, ale důležitý bod železniční.

U nás nic nového. Čekáme s jistotou za těchto okolností dobrovolný ústup za řekou opevněného nepřítele. Často nám sem zavítá nepřátelský granát, jímž Rusi naši vesnici, měníc často cíl, posévají. Na našem kvartýru máme hezké veselé děvy. Jsme dobře zaopatřeni potravou. Na svátek Jeho Veličenstva vyplácena dvojitá mzda a rozdávány milodárky.

Bavím se v prázdných chvílích čtením, kreslením, píši deník a rajtuji vždy večer svého koně, což ve dne pro blízkost švarmu nebezpečno.

Dne 1. 9.

Září – víno vaří!

Černají mohutné střapce hroznové pod žhavými paprsky slunečními. Bohužel představuji si jen v duchu krásné vinice, mohutné vinné pně ověšené sladkým břemenem, aniž bych mohl jako vždy oblažit se skutečným pohledem na onu pýchu mého rodného kraje.

Marně vzpomínat – válčíme dále, silná naděje na mír nedochází naplnění, dále hřímají děla a ještě hustý závoj mlhový halí skalnaté břehy Dněstru. Již dolétají k nám do vesnice střely všech kalibrů, dávajíc dobré jitro, potvrzujíc pravdu svého poselství hřmotným prasknutím a rozletěním se na všechny strany, neb i dokonce zapálením bídné chaty vesničana.

Padla zase pevnost – Luck⁶⁴.

Skutečně již i zpráva o padnutí té neb oné pevnosti mine se správným účinkem – již i to jest všední, neb se to stává dosti zhusta a vzájemná zášť obou bojujících stran zdá se býti ještě více rozjitřená – přidává se k ní na straně vítězící žár pomsty a dobyvačné choutky, na straně prohrávající tvrdošíjnost a nepoddajnost.

Padnutí Lucku má pro nás v Bukovině stojící armádu velký význam. Zničen jeden ze zdržovacích bodů a Rusům hrozí nebezpečí uzavření zpáteční cesty. Tedy nastal čas, abychom učinili konec nekonečnému dřepění v severovýchodním cípu Bukoviny a vzali též podíl na pronásledování Rusů. Celý den možno pozorovati ježdění nepřátelských trénů a vozů s polními plody, kteréž ovšem před námi dle svého zvyku odvážejí.

Dělostřelba rozvíjela se silněji. Na večer, když na více místech obloha zrudla dalekými požáry, začali jsme útočit.

Měli jsme mnoho práce u aparátů. Sotva však útok začal, přišel rozkaz, nepozorovaně se vrátit do zákopů. Očekáváno, že Rusové opustí svá opevnění dobrovolně.

Dne 21. 9.

Ještě za ranního šera opouštěli Rusové své zákopy a táhli zpět. Ne však daleko. Měli již nachystané zákopy a naše pronásledující oddíly utrpěly silné ztráty, neboť Rusové chtějíce ústup co nejvíce prodloužit činili prudké protiútoky.

Večer opustili jsme i my Repuzynce – Bukovinu a překročili Dněstr, jeli do Gródku⁶⁵, kde jsme na školním dvoře nocovali.

Dne 3. 9.

Dnes narukovali jsme zpět k divizi. Asi o polednách jeli jsme do blízké vesnice Kasperovce⁶⁶, ležící ve velké kotlině v malé zatáčce říčky Seret.

Když přijížděli jsme na okraj oné kotliny na hadovitě se točící silnici, neušli jsme oku ruského pozorovatele. Nepřátelská artilerie pustila pár ran směrem na nás; byly krátké. Začali jsme silný klus, ale již marně. Následující střely vletěly do příkopu u silnice, zabaleni jsme byli v dusivý dým explodujícího granátu. Naše štěstí, že byly to granáty, jež explodujíce vrhají své střepiny zpět do výše, trhajíce spousty země sebou. Stačil by jeden šrapnel, aby z nás v oné blízkosti učinil mrtvoly.

Zatím dospěli jsme do kotliny zanechajíce 12 zabitých koní a několik vozků na silnici. Byli jsme krytí.

V noci dělalo se spojení do Lesieczinků⁶⁷ podle břehu Seretu. Náš švarm se nalézal hned na druhém břehu a táhnutí drátu musilo se díti v noci na co nejvíce krytých místech.

Dne 4. 9.

Náš postup zastaven. Nemůžeme dopředu, aniž bychom zabránili velkým ztrátám na lidech i materiálu, s nimiž je nutno šetřiti. Spoléháme se více na postupování našich vojsk u Tarnopolu, jejichž jeden krok kupředu má dvojitý účinek. Kanonáda nepřestává.

Dne 6. 9.

Síť telegrafní se zase rozvětvuje. Jest stále dosti práce. Co den přicházejí příjemné zprávy z ruského Polska.

Můj pán Rytmistr.

Snad ho již čekala ta ruská střela; stál v rezervě ještě s dvěma důstojníky, když zbloudilá střela dum-dum⁶⁸ učinila konec jeho životu poranivši těžce i vedle stojící důstojníky. Zemřel tedy Prinz Thurn a Taxis⁶⁹ – bývalý velitel mojí švadrony, zemřel na poli cti – toť bylo vždy jeho často projevovaným přáním. Říkával: „Šťasten ten, kdo může pro vlast život obětovat!“ Byl již jednou raněn, nyní konečně došlo jeho vlastenecké přání splnění.

Již povinnost vojína nutí mne vzpomínat s láskou svého velitele. Ačkoliv málo vlídných slov pro mne měl, neb užíval dle starého zvyku vždy ostrého velitelského tónu při jednání s podřízenými, snad s ohledem na udržení si respektu, přece vzpomínám na něj pro jeho velkodušnost. Obdivuji jeho velké umění v zjednání si úcty, ba i opravdové bázně v řadách svých podřízených, ale přece slyším od více spolusloužících následující úsudek o jeho autoritě: „Byl přesmíru přísný, ale i dobrý.“ I když úsudek onen není správný, nemáme zesnulých ve zlém vzpomínati a i já přeji mu ze srdce věčného klidu.

Tělesné pozůstatky odnáší vlak k Vídni, v náruč nešťastné princezny – vdovy!

Dne 7. 9.

Dnes připravuje se vše k novému útoku. Již za noci učinilo se spojení s artilerií, kteréž do lesa za ranního šera se ukryvší kommando truppendivize mělo samo určovati patřičný směr a cíl střelby.

Asi o deváté hodině ranní začal útok. Rusové vzdorovali tvrdohlavě. Marné vzdory – naše oddíly kráčely dopředu, ovšem ne beze ztrát a odváděny stále nové a nové houfy zajatců.

Šestý pluk dragounů učinil tehdy sám 840 zajatců. Celkem bylo jich 1 100 mužů a 5 důstojníků. Když útok docházel cíle, stala se nehoda.

Sedmý pluk pěchoty zavinil, že špatným postupem nastala velká mezera mezi útočícími a této použili na oněch místech Čerkézi, prorazili u Vyhoda, uchvátili 3 strojní pušky a překvapené obsluhující mužstvo noži povraždili. Nastal nepořádek. Ztráty na obou stranách velké. Útok nezdařen. Vrátilo se vše do starých zákopů. Divize navrátila se zpět do Kasperovce. Já s jedním kolegou jel na voze do Lesieczniků na břehu Seretu a zřídil stanici u generála Leitra. V noci strhán drát. Čirá tma ve vsi a množství zanechaného ruského drátu ztěžovalo odstranění chyby.

Dne 8. 9.

Přišel náhlý rozkaz. Kommando generála Leitra odjelo ještě týž večer na shromažďovací místo Kasperovce. V noci přišly nové truppy a my čekali s aparátem na vystřídání až do rána.

Dne 9. 9.

Ráno o sedmé byli jsme vystřídáni. Hledali jsme divizionkommando; toto bylo již pryč. Připojili jsme se k zadním oddílům a jeli klusem směrem na Zaleszcziky přes Dzwiniacz, Tarskie, Slone, Cápovce, Popowce, Slabádka, Burakowce, Bazar, Pauszowka až do Jaslowiec a odtud již večer do Zaleszcziků Malých, kdež 80 km dlouhý marš ukončen⁷⁰.

Vysvětlovala se nám situace a příčina změny míst. Rusové zde prorazili a povoláni jsme byli k rychlému obsazení zákopů na březích říčky Stripy a zamezení další ofenzívě.

Prší, mnoho bláta. Židé zase utíkají, sotva že spatřili za dobu celého roku svá zpustlá obydlí.

Dne 10. 9.

Po poledni dostal jsem rozkaz udělat telefonické spojení z Malých Zaleszcziků do Leszauce, kdež všechny koně, trény, zásoby střeliva atd., aby tito vzhledem na rozblácené cesty při náhlém ústupu rychle byli upozorněni. Cesta byla ošklivá, bláta a kamenů na úzkých lesních cestách a vše jen z kopce do kopce a k tomu ještě nebezpečné brodění se přes rozvodněnou říčku Stripu.

V noci nám jezdící vozy roztrhaly drát a já jsem se v čiré tmě v řece i s koněm řádně okoupal a o ostré kameny ve vodě odral.

Po návratu, třese se jako osika, vařil jsem si u ohýnku čaj a pak zabalil se do dek, abych si neuhnal zachlazení.

Dne 12. 9.

Pomalu dává se vše do pořádku, po oné náhlé změně pobytu. Slyšíme nemilou zprávu, že Rusi opanovali opět kraje na severním břehu Dněstru, jež nás tolik obětí stály.

Dne 13. 9.

Dnes za ranního šera jsme sedlali. Postup Rusů byl vpředu shromažďující se infanterií zastaven. Sotva jsme se opevnili, jsme nuceni odmašírovat. Byl to opětně dlouhý marš přes Dněstr. Kvůli nám zřízen na rychlo pontonový most. Pochod ukončen ve vesnici Kolauce⁷¹. Kvartýr ve dvoře.

Dne 15. 9.

Odpočinek nebyl nám na dlouho dopřán. Generál Schwer převzal velení nad obsazením Dněstru. Zaměnili jsme místo pobytu do nedaleké vesnice Siemakowce⁷² a převzali telefonické spojení od před námi zde operující osmé divize. V našem staničním lokále umístěno 6 aparátů.

Dne 22. 9.

Dnes ráno dostali jsme následující rozkaz: udělati spojení od truppendivize přes řeku Dněstr do vesnice Nagarczany⁷³, kdež nacházelo se pouze půl švadrony dragounského pluku. Zde zároveň místo, ze všech stran se scházejících pátrajících patrol. Měli jsme tedy jejich zprávy telefonovati přímo k truppendivizi, poněvadž ony zprávy, mnohdy důležité, přicházely pro vzdálenost a postrádání mostu pozdě. Naše úloha nebyla lehká. Stavěli jsme bez překážek až k řece. Zde prodělali jsme pěknou partii po vodě, která nás připravila o čepky, měla ale připraviti i o život. Měli jsme tenký drát, předepsaný pro kavalerii. Ku drátovému spojení přes řeky, jako jest Dněstr, potřebí jest tak zvaného „Speciálního oddělení“ s říčním, dobře izolovaným drátem zvaným „Flusskabel“. Že tuto službu udělali jsme dva telegrafisté, s tenounkým drátem, nebude ani žádný odborník věřit, neboť i já, když se nám práce po třetím přeplutí na úzké loďce nezdařila, nevěřil jsem více v její zdar.

Po čtvrté námaze konečně natáhli jsme tenký drát přes 300 metrů širokou řeku. Stavěli jsme dále. Zřídili jsme na zkoušku stanici a telefonovali o rozkaz, neboť nás nám vstříc klusající jezdec varoval před dalším stavěním, ujišťujíc, že za dalším návrším před námi hemží se kozáci.

Dozvěděli jsme se, že místo, kamž jsme měli stavěti je obsazeno plukem kozáků a naše polní stráže na více místech zajaty.

Zřídili jsme stanici hned u řeky, kde začínal se stavěti pohyblivý most. Před námi asi 200 kroků, na vysokém břehu, kopali si husaři zákopy a táhli pichlavý drát. Obsazeno místo kolem mostu, aby nepřítel nerušil střelbou jeho zhotovení.

Dne 23. 9.

Byli jsme zde vystaveni nebezpečí. Silné noční chladno u vody nutilo nás vykopati si jámu a přikrýt ji větvemi a chrastím. Kuchaře dělali jsme si sami.

Dne 25. 9.

Byli jsme vystřídáni i s husary před námi. Přišli osmí dragouni a převzali naši stanici a obsadili zákopy.

Jsme zase v Siemakowci a konáme službu u truppendivize dále.

Dne 2. 10.

Opustili jsme fádní vesničku Siemakowce a převzali hotovou zřízenou stanici v Czernilici⁷⁴, městysi asi 3 km vzdáleném. Daří se nám zde velmi dobře. Stojíme.

Pomalu jezdí kolegové střídavě na dovolenou. Pro mne jest v tomto případě jen naděje, ale jistota žádná. Pomalu si zařizujeme zimní kvartýry. Kopou a zdokonalují se zákopy. Zdá se, že budeme zde přes zimu, což by bylo velmi vítané.

Dne 12. 10.

Čteme noviny. Oči všech obrací se na Balkán, kde se asi odehraje nejdůležitější a snad i ukončující scéna.

Naše truppy stojí již daleko za Bělehradem. Události na naší ruské frontě jsou vedlejšími. Bulharsko poprvé učinilo útok na pohraniční srbské truppy. Dohoda přiváží své truppy přes Soluň Srbsku na pomoc.

Baron Rotschild, jenž jako Oberleutnant slouží u naší divize, přijel právě z dovolené, jež mu byla stran třetích válečných nákladů, na něž sám 36 milionů poskytl o deset dnů prodloužena, ujišťoval důstojníky, že válka nedosáhla ještě ani polovice svého celkového trvání.

Dne 13. 10.

Přišel rozkaz, abychom obsadili kopce za Dněstrem, velmi důležité pro artilerii, a tak si učinili své postavení jistějším. Od Buczacze až po Dněstr podniknut útok, k němuž jsme se připojili. Tento se však nezdařil, neb Rusové protiútokem u pěší brigády prorazili. Vše zaujalo stará místa. Rusům dle zpráv přišla posila přes Tlusté Miasto⁷⁵.

Staří vojáci.

Nenasytný běs války pohlcuje den ode dne více a více krvavých obětí. Řady naše dávno již citelně zřídly a nestačí již nás zdravých a mladých – prázdná místa milých padlých druhů vyplniti musí již ti staří vojáci, naši otcové, kteří na svých plných vysloužených 12 let jen jako na sen minulosti myslí.

Smutný jest pohled na loučící se davy, s ranci a uzly na zádech, opouštějící rodné vsi, ve kterých tak skromný a šťastný život vedli – třeba v potu tváře, ale se spokojenou myslí.

Oni již prožili svá léta síly a mužnosti a pomalu činili si přípravy na sladké stáří. Však nedopřál jim osud onoho trpce zaslouženého štěstí. Opouštějí svoje chatky, ukryté v hustém stromoví, opouštějí ony dvorečky a stodůlky, v nichž již tak dlouhá léta vedli život tichý, jednotvárný, vzdálený od varu vášní, zasvěcený zdravé polní práci. A nyní hemží se v jejich vesničkách spousty vojska, na dvorcích a stodolách stojí vojenské koně – a kdo přijde, dělí se bez citu s hospodářem o nuznou sklizeň. Křik a hluk, řehtání koní, řady spálenišť – toť vše surově stírá pel bývalé tiché poezie těchto krajů a vesnic.

Synové starých gazdů stojí již dávno v boji, ba mnozí již z nich neuslyší klepot starého mlýna pod vrbami, neb jasný hlas zvonce dřevěného kostelíka v rodné vsi. Kdo odvážil se zničit štěstí tisíců, ba milionů těch, jež s tak málem se vždy spokojili? Kdo chce jim rváti skývu černého, tak trpce vydělaného chleba z upracovaných rukou? Neb dokonce kdo žízní po jejich nevinné krvi!?

Jsou to snad oni, jež pro oslepující záři zlata a skvostů nevidí hrozných následků svých lehkomyslných, sobeckých rozhodnutí, nevidí vyhublých rukou, potřísněných krví bratrů, prosebně se vztahujících ku svému Bohu o mír?

Průvod starých vojáků plouží se dále, jen tu a tam některý z nich se šedivou hlavou klade uzlíky na zem, aby odpočal…

Vystěhovalci.

Malá dusná světnička našeho starého gazdy jest přeplněná. Ženy a starci stojí nebo sedí na kolem zdí postavených lavicích, děti sedí schoulené a ospalé na hliněné podlaze.

Pohledy všech prozrazují duševní bolest a starost.

Ženy hovoří plačtivým tónem, mladé matky konejší své kojence, starci opírají své hlavy a zádumčivě hledí před sebe. Tak jako naše chata, jsou přeplněné všechny, ba na návsi a kolem silnice pod stromy jsou kolem ohňů celé houfy lidí různého pohlaví.

Jest již zima a ostrý severák fouká. Starci kolem ohňů krčí se v chlupaté kožichy a ženy vaří skrovný oběd – zemáky.

Jsou to vesměs lidé, jež na vojenský rozkaz opustit museli své vesnice za Dněstrem, ležící těsně u břehu, neboť jinak byli by terčem naší vlastní dělostřelby. Jejich chaty od kulek a kulí prostřelenými otvory jsou úplně poseté, byly by jim i tak špatným útulkem na zimu. Zanechali mnozí dobytek a drůbež tam, neboť nedalo se vše na loďkách převážeti. Most je pouze do polovice zhotoven a pro nejistou situaci jeho stavění ani nepokračuje. Tak skýtá se nám zde obrázek bídy – vidíme bídu v celé své šeredné nahotě a nejednomu z nás se z pohledu na onu skutečnost srdce svírá – odlévá polovici své vojenské polévky do hrnečku chudé ženě pro četné a hladové děti.

Zvony.

Vypravuje naše hospodyně:

Naše vesnice hemžila se Rusy, Tatary a Čerkézi. Všude vnikli a vše ničili, zboží ze židovských obchodů vyházeli na ulici a jen ten, kdo své věci do země zakopal, mohl býti nadále jejich majitelem. Židé před nimi skoro všichni prchli. Z těch, kteří zde zůstali, odvlekli Rusi 22 do Ruska. Co se s nimi děje, nevíme doposud. K tomu všemu začala vládnouti cholera, neboť ruští lékaři nestarají se tak přesně o zdraví a čistotu svěřených vojenských oddílů, tím méně o lidi v civilu.

Byli jsme již mezi nimi úplně otupělí, nebránili jsme se, ať brali, co chtěli, neboť zdráhati se u nich nevyplácelo.

Jednoho dne stalo se, ale něco, čemu se postavila celá ves na odpor. Máme zde starý kamenný kostel. Rusové cítíce, že musí brzy naši vesnici opustiti, chtěli vzíti sebou kostelní zvony, darované od starého polského šlechtice našemu kostelu; bezpochyby jako materiál ku zhotovování zbraní. Sotva však roznesla se zpráva o tom, sběhly se ženy, děti, starci z celé vsi a obstoupili kostel; onen velký zvon byl srdcem toho lidu a svatokrádežné sáhnutí na onu starou památku bylo sáhnutím na jejich vlastní srdce. Rozhodně nemělo se státi, aby zvony, jež po dlouhá léta lid k modlitbě vyzývaly, proměněny byly v smrtící zbraně nepřítele, nástrojem vraždným proti těm, jichž dříve svým milým hlasem k sobě zvaly.

V čele s knězem prosili vesničané, klekali a spínali ruce před Rusy. Zdálo se, že nic nepomůže, byli neúprosní. Jeden Rus, nedbaje proseb, chtěl vypáčit dveře od kostela. V tom přiběhla rozlícená, asi čtyřicetiletá silná žena a kamenem udeřila vojáka do čela a s druhým, jež se na ni vrhl pustila se v zápas – byla silná a brzy nad ním držela nadvládu.

Zástupy následovaly jejího příkladu, všichni sbírali kameny – Rusové vidíce, že, že rozlícený lid nezná již žertu a nemaje ani mnoho času, upustili od svého nekalého úmyslu.

Ona žena, jež tak houževnatě přístup do věže bránila, měla svého osmnáctiletého syna již 2 měsíce ve věži před Rusy ukrytého – Rusové brali mladé lidi k vojsku. Odtud tedy její odvaha – strach o syna dodával jí síly!

Dne 1. 11.

Již dlouho jsme v Czernilici. Jsou zde zase smutné svátky Všech svatých – opětně i ponurý den všech věrných dušiček. Vzrostl počet hrobů, ale ne počet světel na hrobech – po širých polích nehoří svíce. Jsme na bytě u starší již vdovy. V den dušiček měl jsem službu. Večer, vraceje se do bytu, koupil jsem též několik svíček u žida. Po večeři rozestavil jsem svíčky a zapálil. Černé, pěkné oči šestnáctileté dcerky naší hospodyně pohlédly smutně na blikající svíce – pomalu zalily se slzami – odvrátila se k matce, jež pohnutá hladila vlásky nejmladšího chlapce. Pochopil jsem jejich bolest!

Díky, že já dosud nemám koho želeti – doufám, jen doufám…

Dne 11. 11.

Dlouho měl jsem slíbenu dovolenou. Konečně splnil se můj sen. Měl jsem velkou radost. Dnes přišli noví telegrafisté nás vystřídati. Odpoledne jeli jsme k truppendivizi do Siemakowce. Příští den chystal jsem si své věci. Upřímná radost loudila ze mne písničku za písničkou!

Dne 12. 11.

Dnes navečer jel jsem povozem do asi 15 km vzdáleného městečka Horodenky. Zde, po dlouhém čekání do druhé hodiny noční na rozbouřeném nádraží, jsem konečně nasedl do vlaku a jel (mohu říct, spíše se plížil) do Kolomyje. Cesta trvala strašně dlouho. Zde jsem dlouho nečekal a jel přímo do Lvova. Pak již míjela jízda lépe. Po polích roztroušené hroby a zbořené nádraží značily o hrůzách války.

Jel jsem do Vídně, pak do Bzence – radost shledání jest nepopsatelná!

Rychle minuly hodiny a dny v kruhu mých drahých. Nastalo loučení a já opouštěl Bzenec. Ještě poslední pohled do dobráckých očí starých rodičů, vlak pískl a unášel mne dále – zase tam na popraviště!

V mém železničním voze byla tma a zima – dva vojáci schouleni v pláště dřímali. To bylo mi právě vhod. Hlava těžká jako z olova a v hrudi divný jakýs nepopsatelný pocit…

Vidím uslzené oči drahé matky, pláč její zaznívá ke mně ze všech tmavých koutů vozu…

Pohlédl jsem do okna chtěje naposled spatřit rodné městečko – však venku jen čirá tma a vlak ujíždí dále a dále – stejnoměrně zaznívá jeho rachot.

Minuly dnové, jichž osud nám tak skýtá málo

ty chvíle srdce plesu, blahé milé,

kdy touhy vřelé skryté, dojdou splnění a cíle,

kdy oko zpustlé stínem boje

pohledem v milé roditelů tváře pookřálo.

 

Vše minulo, i teplý pocit tisku ruky otce, starce,

dojemné „Sbohem“ z bledých retů matky drahé

i dozvuk srdce bolů – štkaní slabé,

slyšet jen dusot, sykot železného oře,

jak pádí vpřed, kdes v dáli, v sníh zapadlé chatce.

 

V mé duši pusto prázdno a hlava klesá v objetí dlaní,

tesknota náhlá zjevy minulé v zrak loudí.

Však bol se mírní, chladne, oko temnem bloudí,

procitám, vždyť boj jest a já mužem.

A v srdci svatý vzniká cit – naděje v míru na shledání!

 

Ve Lvově čekal jsem v rozbitém vestibulu celých dvanáct hodin. Pak nastala zdlouhavá jízda. Ve Stanislavi jsem se hlásil. Dostal jsem lístky pro 12 mužů. Byli to Uhři a Rumuni a měl jsem je dovésti do Horodenky. Časté přesedání, nevyspání, těžká zavazadla a ještě dozor nad lidmi, jimž jsem ani slova nerozuměl, bylo vše velmi obtížné.

Konečně dojeli jsme cíle. Dva z mích svěřenců kdes pohrouženi v libý spánek v přeplněném vlaku jeli vzdor mému pátrání a volání dále až kdes do Czernowic.

Nyní ale ještě nebyl konec mým trampotám. Čekal mne 12 km dlouhý kousek cesty, zaváté sněhem až po pás. Na štěstí namanuly se mě tam chatrné sáně s vyzáblými herkami. Židovka jedoucí z města s nákupem vzala mne sebou. Dlužno podotknouti, že jsme odbývali na dvou místech valnou hromadu a měřili hloubku zavátých silničních příkopů. Konečně po mnohých nebezpečích s odřenými údy došel jsem cíle – sněhem až po okénka zaváté chatky, kde mne moji kolegové s radostí očekávali, toužíce po chvilce, kdy rozbalím svá objemná zavazadla.

Můj Edmund mě šelma radostí všechny kapsy roztrhal. Vzdor únavě zdálo se mi celou noc o domově a s tímto snem ukončena celá ta dovolená – jež zdá se mi nyní jen pouhým snem!

Dne 2. 12.

Jsou silné mrazy a mnoho sněhu; stojíme stále na místě skoro nečinně. Zákopy jsou velmi krásné a pohodlně zařízené, všude se v podzemních skrýších topí. Dnes přišel k naší truppendivizi nějaký švédský důstojník a prohlížel si zákopy a vůbec celá válečná zařízení.

Práce u telefonu jest časem velmi málo a při dlouhém pobytu vzrůstá přesnost ve službě a všeobecná volnost se stále omezuje – zkrátka nastává kasárenský život.

Očekáváme denně s dychtivostí zpráv z Balkánu. Srbsko jest zničeno, sousední Bulharsko urychlilo krvavou scénu a nejnovější boje odehrávají se na černohorských hranicích.

Dne 6. 12.

Sv. Mikuláš byl mnohem štědřejší letos ke mně než loni. Nenaložil mi sice ořechy a jablka za okno – jako kdysi, ale za to na mém límci octl se znenadání ku třem hvězdičkám ještě zlatožlutý pásek; jsem povýšen na strážmistra.

Dne 9. 12.

Mluví se o různých úmyslech Rumunska. Ostatně panuje všude ticho, jen tu a tam duel dělostřelby, nebo potyčky na sebe vrážejících předních stráží. Led na Dněstru povoluje a trhá mosty.

Dnes prohlíželi jsme veškerá telefonická vedení, neb napadeno bylo na mnohých místech špiony, kteří pomocí malých kapesních telefonů na našem drátě poslouchali korespondenci.

Dne 24. 12.

Vánoce jsou zase zde. Náš staniční lokál vyzdobili jsme věnci. Též malý stromek na stolku ředitele stanice hlásal štědrý večer. Tentokráte byl jsem též činný při dekoraci stanice; vymaloval jsem totiž jako dárek našemu referentovi obraz: Jeho Veličenstvo císaře Františka Josefa I. a císaře Viléma – oba jako kováře s koženými zástěrami a kladivy v rukou, kující železný ohromný kruh, slitý ze čtyř kusů s nápisy vnitřních válčících států.

K tomu složen pěkný veršík – ovšem německý. Dostalo se mi pochvaly.

I my v naší chatce jsme měli stromeček, ale velmi chudý. Po skrovné večeři oddali jsme se vánočním snům a vzpomínkám na domov.

Dne 26. 12.

Z Ruska se vracející špioni potvrzují hromadění se ruských vojsk na hranicích Besarábie, Bukoviny a jižní Haliče. Očekáváme ruský všeobecný útok.

Dnes odehrály se časté potyčky polních stráží. Pro postupující nepřátelské švarmy, skryly se naše přední stráže do zákopů.

Útočilo několik oddílů zaamurské pěchoty a 3 švadrony Čerkézů. Pro silnou palbu naší pěchoty, nepřiblížil se nepřítel ani ke drátům.

Dne 28. 12.

Dnes již z rána ozývá se střelba ze všech stran. Všeobecný útok Rusů. Nejvíce útočí u Czernowitz. Však též u nás u „Brückenkopfu“⁷⁶ stupňuje se jejich činnost. Chtějí se dostat až na břehy Dněstru. Jejich námahy jsou však marné. Zakopali se v lese asi 200 kroků před naším drátěným opevněním. Večer pozorováno bylo na onom nepatrném kousku fronty 80 mrtvol nepřátelských, ležících před jejich narychlo zhotovenými zákopy.

Rusové plýtvají lidskou krví. V nejnovější době zařizují takzvané „slídičské oddíly“, jejichž úlohou jest vyzvědačství a náhlé přepadávání polních stráží.

Nadělali nám velmi mnoho škody, zajali též dost stráží, kladli miny a počínali si velmi rafinovaně. Vzdor tomu podařilo se chytrému poddůstojníkovi mého pluku zajmout celou jejich patrolu asi dvaceti mužů. Byli to vesměs krásně urostlí, vyhledaní a chytří lidé.

Podle vyjadřování se všech ruských zajatců a zběhů, jest ruský voják věru k politování.

Velký nepořádek, nepřesnost ve všem, špatná kuchyně, hrubé zacházení – zkrátka to vše nemožno přirovnati s našimi vojenskými poměry. Odtud jejich nechuť k boji a houfné vzdávání se, jakmile se skýtá první příležitost.

Dne 31. 12.

Útoky začínají znovu. Naše dělostřelectvo výtečně cílí. Pozorovatelé hlásí samé trefy. Námahy nepřítele marné. K večeru utichlo vše. Slavili jsme „Silvestra“ – fasovali jsme víno. V důstojnickém kasinu odehrává se půlnoční scéna – zahoukly děla na povel na celé frontě – nastal nám rok 1916 – nový rok boje! Přinese nám mír???

---