Další budovy a stavby

Židovské krámky na náměstí a jatka

Jatka stávala na dolním náměstí před židovskými domy a budova s krámky před radnicí. V této budově byl kromě obchůdků i nálev kořalky Neupravený a zanedbaný vzhled těchto domků – zvláště jatek, před kterými byla i porážka – byl trnem v oku celému zbytku města. Proto se obecní výbor 13. července 1856 usnesl, aby se z náměstí odstranily. Židovská obec, která vlastnila zdivo jatek, se však zásadně postavila proti tomu. Proto se rozhodl hr. Vilém z Reichenbachu, kterému patřila střecha budovy a jemuž byla tato stavba také na závadu, k jejímu odstranění, k čemuž povolal dělníky, kteří zrovna pracovali na stavbě zámku. Ti se svého úkolu zhostili brzy z rána, aby jim v tom židé nemohli zabránit, a střechu strhli. Zdivo se brzy začalo rozpadat. Když chtěla židovská obec na tomto místě postavit jatka nová, tak jim to hejtmanství zakázalo. Pouze domek s krámky stál na náměstí až do let devadesátých.

Židovská škola

Tato čtyřtřídní obecná škola, v níž byla vyučující řečí němčina, stávala na náměstí v domě čp. 769. Roku 1899 byla přesunuta do Židovské ulice do domu čp. 759, který na tyto účely věnoval židovské obci vídeňský bankéř Jakob Ehrenzweig. Její název byl “Škola císaře Františka Josefa”, ale již v roce 1908 byla na počest jubilea šedesátiletého panování tohoto císaře přejmenována na “Kaiser Franz. Josef Jubileumvolksschule”. Za první světové války byli někteří její učitelé ve vojenské činné službě, a proto došlo k omezení a stáhnutí posledních dvou tříd na třídu jednu. Ve školním roce 1918/1919 měla škola 92 dětí, z nichž bylo 43 Židů, 10 Němců a 39 Čechů. Velký počet českých žáků, a to nejen ze Bzence, byl dán tím, že rodiče chtěli dětem vštípit němčinu a usnadnit jim tak v budoucnu cestu k pracovním příležitostem a povoláním, kde se tento jazyk vyžadoval. Naneštěstí většina českých dětí nestíhala tempo výuky vedené pouze v německém jazyce, jak poznamenal v dobových zápiscích bzenecký učitel a kronikář Josef Dufalík. Ihned po utvoření samostatného československa v roce 1918 nastal hromadný odchod žáků do českých škol a zbytek tohoto vyučovacího roku německá škola fungovala jen setrvačností, protože i většina židovských žáků přestoupila do těchto škol. Ještě o prázdninách roku 1919 se na dveřích objevila výzva k zápisu nových žáků, ale byla na intervenci tehdejšího člena správní komise L. Vojáčka sňata a škola přestala existovat. Ještě v témže roce se v budově ubytovalo vojsko, které ji poté určitý čas využívalo. Nyní se v této budově nachází městská knihovna a expozice města Bzence, která se využívá i jako výstavní prostory.

Fürstova vila

Tato budova je pěkným dokladem secesního stavebnictví ve Bzenci. Vybudována byla na Horním náměstí naproti dnes již bývalé základní škole v roce 1905 rodinou Fürstovou, která ve Bzenci vlastnila rafinérii lihu a octárnu. Pozemek je podsklepen třemi rozsáhlými sklepy a fasáda budovy je zdobena chrpami. Rostlinné motivy se objevovaly i ve vnitřním vybavení domu jako na tapetách či sedacích soupravách. Vila této rodině patřila až do druhé světové války, kdy se byla nucena pro svůj židovský původ vystěhovat do Anglie. V době války zde bydlela rodina Haškova. Po válce se Fürstovi vrátili do Bzence, ale po změně režimu v roce 1948 se odstěhovali znovu do Anglie, tentokráte již natrvalo. Vila byla poté využívána jako internát, zatímco rafinérie lihu a octárna byly včleněny do Moravských lihovarů a octáren n. p. Brno. Octárnu později převzala bzenecká Fruta a z rafinérie byl v roce 1951 zřízen sklad Benziny.

Rodina Fürstova získala zpět svůj majetek až po roce 1989, ale nebyl nikdo, kdo by jej pro ně spravoval, a tak jej prodala. Vilu získala rodina Kuchařova v roce 1994, když rok před tím koupila od rodiny Fürstovy i octárnu. Rekonstrukce budovy probíhala velmi pozvolna a spíše se zaměřila na zamezení postupného chátrání již tak dost poničeného domu. Teprve od roku 2006 se rekonstrukce rozeběhla naplno a dnes již můžeme obdivovat tuto stavbu v jejím původním lesku. Podkladů pro dobovou rekonstrukci bylo minimum, protože obsáhle album s původními fotografiemi v průběhu let zmizelo. Rodina Kuchařova se tedy opřela i o vzpomínky poslední žijící původní majitelky vily – Marie Vivien Mitchel – vnučky průmyslníka Eduarda Fürsta. Fasádu rekonstruovala firma Jiřího Vykoukala z Moravské nové Vsi v letech 2009-2010, výrobu špaletových oken provedla firma Pintera z Nechvalína a kované výrobky zajišťoval umělecký kovář Jiří Skřivánek. I když se vila nachází v soukromém vlastnictví, je občas zpřístupněna veřejnosti. Většinou se tak děje při bzeneckých slavnostech, což je dozajista vstřícné gesto ze strany rodiny Kuchařovy, která nám tak umožňuje navštívit i interiéry této vily, jenž rozhodně patří mezi jednu z nejpěknějších budov ve Bzenci.

 

Sokolovna

Budova bzenecké sokolovny vznikla již někdy v druhé půli 17. století jako panský pivovar a tomuto účelu sloužila několik stovek let. Po roce 1918 řešila bzenecká jednota Sokol problém s nedostatkem místa pro pořádání cvičení, schůzí a přednášek díky velkému nárůstu nových členů po rozpadu rakouské monarchie. Pro stavbu nové budovy nedisponovala dostatkem finančních prostředků, a tak volba padla na koupi nějaké vhodné starší budovy. Proto byl přijat návrh na zakoupení tohoto bývalého pivovaru, který vlastnil hrabě Antonín Magnis ze Strážnice – majitel bzeneckého velkostatku. Za budovu se zázemím však požadoval 400 000 Kč, což bylo nad možnosti jednoty. Naštěstí pro bzenecký Sokol však státní odhadce provedl odhad objektu a stanovil jeho cenu na 206 301 Kč.

V roce 1921 bylo tedy na valné hromadě rozhodnuto zakoupit celý tento komplex včetně budovy s hostincem, sálem, stodolou, dvěma sklepy v úhrnné výměře 8 028 m² za cenu stanovenou státním odhadcem, s čímž souhlasil i hrabě Magnis. Cena realit v průběhu tohoto roku však prudce klesla a nový odhad nemovitosti pořizovací cenu celého komplexu snížil na 186 000 Kč. Na tuto cenu po jistém zdráhání nakonec přistoupil i hrabě a tak tento nemovitý majetek přešel 1. 6. 1921 do rukou bzenecké sokolské jednoty.

Proti přestavbě na Sokolovnu však protestovali někteří občané i samotní členové sokola, zvláště bzenečtí hostinští, kteří v celé věci spatřovali ohrožení své existence. Naštěstí díky houževnatosti některých členů, zvláště učiteli Olšinovi a Kotasovi, se nakonec povedlo dovést celou věc do zdárného konce.

Na přestavbě se obětavě podíleli a pomáhali téměř všichni členové Sokola a zapojila se do ní i bzenecká vojenská posádka, která zdarma zapůjčovala své potahy na dovoz potřebného materiálu. Přispělo i město, když se na schůzi městského zastupitelstva 25. června 1921 usneslo o finančním daru pro TJ Sokol k nákupu nové budovy ve výši 25 000 Kč a poskytnutí 10 000 cihel z obecních prostředků. Po finanční stránce však musel i přesto bzenecký Sokol zajistit potřebný obnos, protože v jeho fondu se nacházelo pouze 60 000 Kč. Vypsala se tedy sbírka mezi členy a také veřejná 5% zúročitelná a slosovatelná půjčka, která vynesla 130 000 Kč. Dalších 170 000 Kč na přestavbu a vnitřní vybavení bylo vypůjčeno. Exteriér Sokolovny dostal pěkné umělecké sgrafity, které provedl za odměnu 2 200 Kč akademický malíř Jano Köhler.

Slavnostní otevření sokolovny proběhlo 21. listopadu 1921 a o čtyři dny později zahájilo svůj provoz v budově i první bzenecké kino “Sokol” (později kino “Oko”).

Z počátku se nepočítalo s hostincem, ale špatná finanční situace jednoty v pozdějších letech vedla k znovuzřízení hostinské koncese, což vyvolalo opět silný odpor bzeneckých hostinských. Koncese však byla i přes počáteční nesnáze v roce 1923 kladně vyřízena, a tak v tomto roce došlo k zrestaurování a přístavbě hostinských místností.

Sokolovna byla poté plně využívána k různým přednáškám, výstavám a jiným kulturním akcím nejen Sokolské jednoty a stala se tak vlastně prvním skutečným “Kulturním domem” v Bzenci.

V roce 1933 bylo za cca 40 000 Kč pořízeno do zdejšího kina zvukové zařízení, kterého se jeho návštěvníci již dlouho dožadovali a 16. dubna tohoto roku byl v Bzenci promítán první ozvučený film. Muselo se však zdražit vstupné díky vysoké pořizovací ceně tohoto zařízení, aby se vrátily náklady do něj vložené, což se ale nijak negativně nepodepsalo na návštěvnosti kina.

Za protektorátu byl hlavní sál Sokolovny přejmenován na sál “Viktoria” a dál plnil svou funkci při pořádání různých přednášek a výstav až do doby než byl v šedesátých letech postaven v Bzinské ulici dnešní Kulturní dům. I když ani pak činnost na Sokolovně neustala úplně. Její sportovní sály, hostinské i ubytovací zařízení se využívají doposud. Navíc oprava vnějšku budovy se zachováním a obnovou původních sgrafity jí vrátila lesk z doby jejího vzniku. Je tak doposud jednou z výrazných a pěkných dominant města Bzence.

    zdroje:

  • SOKA Hodonín, Kronika města Bzence 1918-1937 AM-BZ 167
  • SOKA Hodonín, Kronika města Bzence 1918-1937 AM-BZ 168
  • Hanák J., Paměti města Bzence, přetisk Adamov 1999

 

Lidový dům

Lidová strana, která byla ve Bzenci od roku 1924 nejsilnější politickou stranou, zde dlouho postrádala svou vlastní budovu, ve které by mohla uskutečňovat svou spolkovou, tělovýchovnou a osvětovou činnost. Proto začalo vedení Lidové strany ve Bzenci zvažovat o zakoupení vhodné budovy na náměstí, která by se posléze pro potřeby spolku upravila. Díky častému střídání ve vedoucích pozicích se ale jednání neustále odkládala po dlouhý čas, až bylo konečně zahájeno jednání s městem o zakoupení obecní budovy č. 85 (nyní je na jejím místě postavena pošta). Z této koupě ale nakonec pro různé překážky sešlo a bylo tedy navázáno jednání s panem Goldmanem o odkoupení domů č. 310 a 311, ve kterých byl tehdy provozován „Hostinec u Goldmanů“. Jednání se sice protáhla na šest měsíců, ale nakonec dne 18. 4. 1929 Lidová strana ve Bzenci jmenované objekty odkoupila. Pořizovací cena činila 80 000 Kč za budovu č. 310 a 60 000 Kč za budovu č. 311. K těmto částkám je nutno ovšem ještě připočíst i 40 000 Kč za odstoupení hostinské koncese. Celková pořizovací cena se tedy vyšplhala na 180 000 Kč.

Nově pořízené domy by ale rozhodně vytčeným účelům strany nestačily, bylo proto rozhodnuto, že se postupně přikročí ke stavbě nutných místností, jako sálu, tělocvičny apod. O tom, že si tato přestavba vyžádá nemalých finančních prostředků, nepochyboval nikdo, proto bylo místní stranou propagováno, aby lidé vstupovali do spolku „Katolického lidového domu“ (ten vzniknul již v roce 1924, kdy byla poprvé výrazněji formulována snaha o zřízení vlastních prostor), upisovali půjčky a podporovali celou akci finančními dary. Na darech se postupně vybralo 80 000 Kč, na půjčkách pak činila upsaná částka 25 000 Kč. Protože tyto finanční prostředky by rozhodně nepokryly plánovanou přestavbu, bylo rozhodnuto, že zbytek potřebného obnosu se získá půjčkou.

Následná nákladná přestavba, kterou zajišťovala místní firma stavitele Holomka, trvala téměř dva roky, ale výsledkem byla prostorná moderní jednopatrová budova s restaurační místností, prostorným sálem s jevištěm a několika pokoji k ubytování hostů, které byly opatřeny na tu dobu moderním domácím vodovodem. Navýšením a úpravou zahrady hraničící s ulicí Bzinskou bylo také získáno prostorné cvičiště pro členy tělovýchovné jednoty „Orel“ (na místě této bývalé zahrady byl později postaven Kulturní dům).

K slavnostnímu otevření Katolického lidového domu došlo dne 30. srpna 1931 za účasti poslanců a senátorů československé strany lidové, duchovenstva i mnoha hostů z celého kraje.

Po bohoslužbách před kostelem sv. Jana Křtitele a umístění posvěceného kříže do prostor budovy se konalo slavnostní shromáždění ve dvoře domu, kde následovalo několik slavnostních proslovů od přizvaných hostů. Poté se celé shromáždění odebralo slavnostním průvodem do zámecké zahrady, kde následovalo vystoupení „Orelstva“.

Celkové náklady na přestavbu činily 750 000 Kč a mimo stavební odbor, na kterém lpěly starosti se stavbou, získal zvláštních zásluh za uskutečnění celého projektu svou obětavostí ředitel cukrovaru a I. náměstek starosty pan Ing. Jan Pírko (viz. příloha). Občané města Bzence si novou stavbu chválili, určité výhrady byly jen k nevhodně vyprojektovanému průčelí budovy se vstupem, který byl poměrně malý a tmavý.

Budova byla v následujících letech hojně využívána k různým akcím, představením a sjezdům a dne 18. 12. 1937 zde zahájilo provoz druhé bzenecké kino „Orel“ (později přejmenováno na kino „Lipka“ a následně na kino „Svět“). Promítací rám s plátnem byl umístěn mezi okny sálu do náměstí a jeviště pak využíváno k sezení.

Lidový dům nepřetržitě fungoval i v pozdějších letech okupace a i dále po roce 1948. Dne 14. 2. 1950 byly jednomyslně plenem MNV zřízeny Sdružené komunální podniky města Bzence, jejichž základem se stal pohřební ústav, městský hřbitov a městská pískovna. Již v dubnu sem byly připojeny i restaurační zařízení, mezi kterými figuroval i Hotel Lidový dům.

Aby byla zvýšena ubytovací kapacita Lidového domu, bylo rozhodnuto o přístavbě jednoho patra, která velmi rázně změnila podobu celého domu.

Po druhé světové válce se ve Bzenci také řešila akutní potřeba nového prostorného kulturního domu, protože ani Lidový dům, ani Sokolovna již na pořádání zábav a kulturních programů kapacitně ani technicky nedostačovala. Vhodným řešením byla přestavba již nevyužívané židovské synagogy u zámku. S její přestavbou se započalo v druhé polovině padesátých let, ale v důsledku neodborného zásahu při hloubení sklepních prostor pod budovou došlo k vážnému narušení statiky budovy, kdy se objevily trhliny ve stropní klenbě celé stavby. Město se sice snažilo synagogu zachránit, ale pro protesty stavebních firem, ONV a finanční nákladnost celé záchrany bylo nakonec donuceno přestavbu ukončit a budovu synagogy strhnout.

Když tedy bylo jasno, že z templu kulturní dům nebude, začala se rada MNV zabývat novým návrhem, a to rozšířením kinosálu v Lidovém domě. Nejprve se zamýšlená přestavba měla provést podle původních plánů z doby stavby Lidového domu a na tento plán přistoupil i ONV. Na základě toho bylo dále jednáno a ke spolupráci byl přizván bzenecký architekt Ing. Vozák, který měl ale ještě před zhlédnutím plánu pochybnosti o účelnosti zamýšlené přístavby. Když pak byly detailněji studovány plány a komise se dostavila na místo plánované přestavby, byl MNV upozorněn na vážné těžkosti, které vzniknou. Proto komise nedoporučila tuto přístavbu, a to z těchto důvodů: Neúměrně vysoký náklad, předpisům nevyhovující vchod, zastavení promítání filmů alespoň na dobu jednoho roku a mnoha dalších.

Na návrh Ing. Vozáka byla pak situace řešena stavbou úplně nového kulturního domu na zahradě Lidového domu s vchodem situovaným do ulice Bzinská, ale i s přístupem z náměstí, který byl vytvořen rozšířením průchodu Lidovým domem.

Kino bylo později v Lidovém domě zrušeno a přesunuto do modernějších prostor v novém kulturním domě a tak již „Liďák“, jak mu většina bzeneckých občanů říkala a říká, plnil dál již jen hotelovou a restaurační funkci.

 

 

Přílohy k textu:

Ing. Jan Pírko

* 4. 11. 1890 Žamberk
† 11. 1. 1941 Praha

Ing. Jan Pírko působil v Bzenci několik let jako ředitel cukrovaru. Při obecních volbách v roce 1928 kandidoval za stranu lidovou a byl za ni také zvolen a stal se 1. námětkem starosty Fr. Kučery. Svou činnost zaměřil plně ve prospěch města. Stál v čele všech kulturních podniků, pomáhal ze všech svých sil k rozvoji Bzence. Později byl přeložen do Židlochovic a odtud jako ředitel cukrovaru u Kralup v Čechách, odkud měl možnost často zajíždět do Prahy. A tam také byl v kritický den 17. listopadu 1939 zatčen spolu s mnoha studenty, když se postavil na jejich ochranu proti německým okupantům. Zdravá, vysoká a silná postava bývalého bzeneckého náměstka byla po delším věznění, kde byla infikována TBC vrácena jako troska. Nepřežil dlouho toto věznění a zemřel 11. ledna 1941. Byl převezen do rodného Žamberka a tam pohřben za velké účasti svých přátel. Za město Bzenec se s ním rozloučili jeho bývalí spolupracovníci starosta František Kučera a člen rady p. Martin Antl.

    zdroje:

  • SOKA Hodonín, Kronika města Bzence 1937-1971 AM – Bz 168

 

Cukrovar

Bzenecký cukrovar jehož některé původní stavby dosud můžeme vidět v areálu vedle nádraží Moravský Písek (dříve nádraží Bzenec-Písek) v Bzenci-Kolonii byl postaven brněnským rodákem Kurzweilem v roce 1846. Po něm převzal správu jeho syn Karel a pod jejich vedením se v podniku úřadovalo česky. Stálý stav zaměstnanců cukrovaru byl v roce 1860 čtyřicet a pouze v sezonní období se nabíralo větší množství dalších. Tito stálí dělníci jejichž denní mzda se pohybovala okolo 40 – 60 krejcarů u mužů a 40 krejcarů u žen byli většinou z Tasova, Lhoty a Domanína, protože samotní Bzenčané byli povětšinou zaměstnáni na panském dvoře v Bzenci a Písku. V této době denní produkce zpracované řepy činila 900 metrických centů.

V roce 1877 koupil cukrovar hrabě Chorinský z Veselí. Za něj se postupně vytrácel z podniku český vliv a firma byla stále více poněmčována. Pro lepší a rychlejší přepravu nezpracované řepy zřídil z Veselí do cukrovaru úzkokolejnou dráhu a v podniku byla zřízena nová kotelna a druhý komín (tuto přestavbu zajišťovala bzenecká firma Bartoloměj Holomek, která za stavbu komína vyinkasovala 4000 zl.). Zvýšený provoz si vyžádal přijetí nových zaměstnanců, kterých zde v sezoně pracovalo až 250 za nejvyšší denní mzdu 80krejcarů u mužů a 60 krejcarů u žen. Denně se zde zpracovalo okolo 2000 metrických centů řepy pod vedením správce Josta.

V roce 1882 prodal hrabě Chorinský cukrovar Rudolfu Auspitzovi, který již vlastnil cukrovar v Rohatci u Hodonína. Za Rudolfa Auspitze nastoupil do podniku Dr. Dantin, který zde sterval 26 let na místě správce. Po jeho odchodu do penze v roce 1910 jej na tomto postu vystřídal Karel Palla. Za vedení těchto dvou správců dosáhlo poněmčení podniku takového stádia, že vedení nutilo své zaměstnance volit německé politické strany a také aby děti těchto zaměstnanců navštěvovaly německé školy. Podnik však nadále zažíval léta svého rozmachu a denní produkce zpracované řepy přesáhla hodnoty 8000 metrických centů. V této době již v cukrovaru pracovalo i plno bzeneckých obyvatel.
Výrobu omezila až první světová válka, kdy provoz postupně slábl až byl na roky 1916 a 1917 úplně zastaven. V roce 1918 pronajal majitel podnik vídeňské firmě, která zde rozeběhla výrobu marmelády se 40 ruskými válečnými zajatci jako zaměstnanci, protože se nedostávalo domácích sil.

Po ukončení války a získání samostatnosti byl v roce 1919 podnik přeměněn na německy protokolovanou společnost s názvem Rohat.-Bisenzer Cükerfabrik, Rudolf Auspitz & Comp. Avšak ihned poté 1. 8. 1919 znovu změněn na akciovou společnost pro průmysl cukrovarnický se sídlem v Hodoníně a v čele s ředitelem Redlichem. Za něj proněmecký postoj ve firmě vlivem změněných poměrů pomalu slábnul, až se posléze vytratil docela.

V roce 1920 byla přeměněna surovárna k přímé výrobě krystalového cukru, v roce 1921 postaveno 5 nových parních kotlů za 3 000 000 Kč, druhé skladiště cukru a jednopatrový obytný dům pro 6 zřízeneckých rodin za 500 000 Kč.
Dalším rozšířením si továrna prošla v letech 1922 a 1923 kdy byl mimo jiné celý areál obehnán zdí. V dalším roce investovala firma do rekonstrukce cukrovaru přes 4 500 000 Kč a podnik tak získal nové moderní řepné splavy, elektrárnu, stanici na praní řepy a jiná zařízení. Z požárem zničeného hodoňského cukrovaru sem byla také převezena a instalována vápenka.

V těchto letech zaměstnával cukrovar 86 stálých dělníků a 15 úředníků. Průměrná mzda činila u celoročních zřízenců 12 000 – 14 000 Kč ročně, u kvalifikovaných dělníků 7000 – 10 000 Kč, u ostatních dělníků 7500 Kč, sezonní zaměstnanci dostávali v průměru 20 Kč denně.

Společnosti patřil krom bzeneckého cukrovaru také cukrovar v Hodoníně, Židlochovicích a Břeclavě. Akciového kapitálu měla firma v roce 1924 36 000 000 Kč v 90 000 akciích jejichž největšími držiteli byl Štěpán Auspitz (35 %), syndikát řepařů a akcionářů (20 %). Jedna akcie měla nominální hodnotu 400 Kč a upisovací hodnota činila v roce 1925 840 Kč. Funkci předsedy společnosti zastával Ferdinand Bloch – Bauer z Panenské Březové u Prahy, mistopředsedy Viktor Stoupal – přísedící zemského výboru v Brně. Centrálním ředitelem byl Ing. Josef Bucher, ředitelem bzeneckého cukrovaru Ing. Karel Palla, správcem Müller Josef.

V roce 1925 se přistoupilo k dalšímu rozšíření podniku aby byl schopen zpracovat 11 000 – 12 000 metrických centů řepy denně. K tomu účelu se začali stavět nové zařízení v hodnotě cca 6 000 000 Kč. Strojní zařízení dodávala firma Škoda z Plzně a stavební práce si zajišťovala firma vlastními zdroji. Již na začátku tohoto roku bylo dokončeno nové elektrické čerpadlo, vodovod a transformátor s přípojkou.

Za celou dobu trvání továrny do roku 1925 zde přišlo o život při pracovních nehodách 6 lidí a další dva byli těžce zraněni.

V dalších letech však cukrovar doplatil stejně jako mnoho jiných firem na velkou hospodářskou krizi, jež vrcholila v třicátých letech. Intenzita výroby postupně slábnula a například v roce 1932 byl již cukrovar v provozu pouhých 19 dní za celý rok. Další pohromou byl duben 1945 kdy se přes Bzenec přehnala válka a o cukrovar sváděla německá armáda s Rumuny tuhé boje při kterých byl areál firmy značně poničen. S přestávkami fungoval cukrovar až do roku 1949 kdy se po technických problémech přistoupilo k jeho úplné likvidaci. V roce 1951 převzala areál firma Fruta, ale ta jej o rok později předala firmě Dehtoma n.p. na výrobu lepenky. V části bývalého cukrovaru zřídil svůj provoz i národní podnik Obnova Gottwaldov na výrobu technické pryže, který zde měl centrální sklady strojů a ojetých pneumatik. Tyto firmy zde působí až do roku 1971 kdy areál bývalého cukrovaru přebírá národní podnik Řempo.

Nyní tento značně zchátralý areál vlastní firma Paradiso Czech, s.r.o. a využívá jej jako skladovací prostory a kanceláře.

 

Cihelna Calcium

Tato vápenopísková cihelna byla postavena v roce 1912 u železniční stanice Lidéřovice (dnes Bzenec-Přívoz). Myšlenkou na vznik podniku podobného druhu ve Bzenci se zabývali již dlouho před tím Bedřich Orlický a stavitel Bartoloměj Holomek, ale teprve v roce 1911, když jim město odprodalo potřebné pozemky, přistoupili k realizaci tohoto podniku. Vytvořili společnost s ručením omezeným, na které se kromě nich člensky podíleli také Josef Orlický, Josef Koutný a František Vašík. Počáteční kapitál této společnosti činil 100 000 Kč a výměra pozemku činila 10 ha – vrstva písku potřebného na výrobu zde byla místy až 25 metrů silná. Kapacita cihelny byla koncipována na produkci 16 000 cihel denně.

Počátky společnosti byly však velmi krušné, protože cihelna zprvu narážela na nechuť a odpor k jejím výrobkům. Navíc v době první světové války musela z důvodů nedostatku pracovních sil zavřít provoz. Po válce však firma našla odbytiště zvláště na Hané, kde byly její cihly pro svou barvu a vhodnost ke stavbě neomítaných domů velmi oblíbeny. To zapříčinilo, že cihelna pracovala na maximu svých výrobních možností.

V roce 1918 byla na přání nových podílníků společnosti p. Josefa Hložánka, Josefa Záklasníka, Karla Klečky z Hodonína a Františka Vepřka z Kroměříže (tito pánové navýšili kapitál podniku o dalších 100 000 Kč) k podniku přistavěna parní pila na výrobu stolařského a stavebního řeziva a přířezů stavebních součástek s dvěma rámovými pilami a čtyřmi pilami okružními. Plný potenciál této pily však nemohl být z počátku využit pro nedostatek vhodného dřeva pro výrobu v okolí podniku a pro jeho drahý dovoz z míst vzdálenějších. Pohon pil zajišťoval parní stroj o výkonu 80 koňských sil.

V roce 1924 v cihelně a na pile pracovalo již okolo šedesáti zaměstnanců a celková výroba cihel do tohoto data činila přes 14 000 000 vyrobených kusů. Elektrické osvětlení firmy zajišťovalo dynamo. Vedoucím cihelny byl Bedřich Orlický, který zároveň zastával funkci účetního a měl na starosti i všechny kancelářské práce.

Po válce byla cihelna i s pilou znárodněna a od roku 1982 se zde započalo s výrobou betonové střešní krytiny. Nyní bývalou cihelnu vlastní společnost KM BETA, a.s. založená v roce 1996, která zde pokračuje ve výrobě střešní krytiny a dále zde produkuje vápenopískové zdící prvky a suché maltové směsy. Její výrobky nachází odbytiště nejen na trhu v České republice, ale i v Polsku, Maďarsku, Německu, Estonsku, Holandsku a Slovenské republice, takže je více než důstojným nástupcem původní bzenecké cihelny Calcium.

    zdroje:

  • SOKA Hodonín, Kronika města Bzence 1918-1937 AM-BZ 167
  • Hanák J., Paměti města Bzence, přetisk Adamov 1999
  • http://www.kmbeta.cz/