94. CHYSTÁME SE NA TRANSPORT

V posledních měsících a týdnech našeho pobytu v Dachau se zdálo, jako by se vystupňovalo běsnění pekelných mocností. Kolem nás vše již nasvědčovalo brzkému zhroucení vojenské síly německé. Poplašné sirény houkaly téměř bez přestávky dnem i nocí a naše baráky se otřásaly výbuchy dopadajících pum z bombardovacích letadel. Na tábor však nespadla ani jedna. Jen zbloudilá světelná raketa klesla v noci na střechu „budovy se sklady šatstva a zapálila ji. Většina vězňů pozbyla tak svého oděvu, v němž přijeli kdysi do Dachau. Ani já jsem se již neshledal se svým zimníkem, který mne hřál ještě na cestě z vlasti až na toto několikaleté bydliště.

Uvnitř tábora řádily zhoubně epidemie, zvláště skvrnitý tyfus, jímž hynuly denně až stovky lidí. Snad každý čtvrtý vězeň podlehl tyfu nebo jiné chorobě. Některý blok, zejména 30., vymřel několikrát po sobě. Byl-li zamořen nákazou, prostě se uzavřel, dokud nevyhynul. Pak se naplnil novými obyvateli a hrozná hra se opakovala. Nebylo léků, nebylo dosti ošetřovatelů. Přihlásili se dobrovolníci, zvláště kněží. Znamenalo to pro ně takřka jistou smrt. Tak skončil svůj mladý život 28-letý P. Josef Kos, kaplan z Plzně, měsíc před osvobozením. P. Bedřich Hofman, farář z Horní Bečvy, vyvázl jako divem ze stejného nebezpečenství při službě lásky blíženské.

Nastal poslední týden v zajetí babylonském. Tušili jsme, že jen málo dnů nás dělí od konce – jaký bude, nikdo nevěděl. Byli jsme dosud v rukou svých úhlavních nepřátel. Nijak jsme se neoddávali iluzím, že by jejich nenávist polevila. Důkazy toho podávaly neustálé transporty z jiných táborů přičleněných i vzdálených. Bloky byly přeplněny, na dvou postelích spalo 5-7 osob, ovšem napříč. I obytné místnosti sloužily na noc za ložnice. Spalo se tam na zemi. Také naše kaple se změnila v noclehárnu a ve dne v průchodní stanici nově příchozích, zubožených trosečníků, kteří přežili pochody smrti. Většina jejich druhů zůstala podél silnic. Zahynuli hladem a vysílením nebo byli postříleni. Všechny cesty byly jako turistickými značkami vroubeny mrtvolami, které strnulýma rukama ukazovaly postupujícím spojencům směr k Dachau. Přišly i ženy z Ravensbrücku, některé s nemluvňaty, jež se narodila před pochodem nebo cestou.

Ani Dachau neměl být konečným cílem tohoto příšerného stěhování. Ještě byla část hornatého Tyrolska opěrným bodem ustupujících německých vojsk. Tam měly být odvlečeny zbytky osazenstva koncentráku anebo – nebylo-li to možno – zahubeny na místě.

Tak zněl Himmlerův rozkaz, nalezený později v úřadovně: „Odevzdání tábora nepřichází vůbec v úvahu. Žádný vězeň se nesmí dostat živ do rukou nepřátel.“ Děla, stroje, nábytek opouštěli, ale své živé oběti vlekli s sebou dále po řítícím se srázu propasti jako dravci, kteří nemohou rozevřít čelisti, jimiž svírají svou kořist:

V neděli 22. dubna začínají přípravy k evakuaci tábora. V revíru se zjišťuje, kdo z nemocných je schopen transportu. Asi 2000 židů jsou vměstnány do železničních vozů. Ty se nemohou hnout pro zatarasení spojů a zůstávají dny a noci na nádraží. Mluví se o pěších transportech. Vězňové jsou tříděni podle národností. Tyto skupiny budou podle plánu odvedeny k různým cílům a k různému osudu. Všichni s napětím čekají na rozhodný okamžik.

Náznakem blížícího se rozuzlení je rozkaz, který ve čtvrtek 26. dubna přichází z velitelství po ranním sčítání: „Žádné pracovní komando neopustí tábor.“

Až do toho dne odcházela stále ještě komanda na pracoviště v nejbližším sousedství tábora. Tento zákaz znamenal, že obvyklý provoz koncentráku je nadobro ochromen. Co se chystá? Kdosi hodí do tisícového množství parolu: „Budeme převzati mezinárodním Červeným křížem.“ Vskutku se objevila auta Červeného kříže před branou, některá vnikla i dovnitř. Podařilo se mi vyměnit několik slov se švýcarským řidičem jednoho z nich. Pravil povzbudivě: „Jen strpení! Za dva dny zde budou spojenci.“ Nějaké vyjednávání se bezpochyby dálo, ale s nepořízenou. Nacisté nemínili tak lehce se vzdát svých obětí.

Naděje v mírné vyřešení pohasíná, když po 10. hodině přichází další rozkaz: „Celý tábor se připraví ve 12 hodin k pochodu pěšky.“ Vyňati byli jen pochodu neschopní v revíře.

V jizbách se vše hemží jako v mraveništi. Nelze se téměř ani hnout. Každý si šněruje cestovní zavazadlo. Někteří si berou jen houni a nejnutnější věci, jiní se vypravují velmi důkladně.

Míjí poledne v rozčileném čekání – povel se stále odkládá. Snadno lze uhádnout příčinu. Nad táborem krouží výzvědné letouny spojenců, pak se objevují stíhačky a provádějí hloubkové nálety na nádraží, vlaky a jiné pozemní cíle v blízkosti. Až po 2. hodině odpolední je dán rozkaz k nástupu. Kráčíme zamlkle, mnozí těžce oddychují pod tíživým břemenem. Na tvářích se maluje starost a úzkost.

Augustin při tom při všem zachovává ledový klid. Vyslovuje opovržení nad esesáckými opatřeními. „Uvidíte, že z toho nic nebude. Je to německý humbuk,“ tvrdí a nejeví chuti k pochodu. Zapaluje si cigaretu a pozoruje útrpně, jak někteří nacpávají rance a balíky, jako by se chystali na letní byt v Alpách. Vždyť stěží dovlekou své svršky na apelák a jak zdolají ostrou, dlouhou chůzi v řadách? „Snad si nemyslíte, že vám esesáci ponesou váš náklad nebo objednají stěhovací vůz?“ kritizuje ustarané druhy. Ze solidarity jde s ostatními na shromaždiště, ale nese s sebou chytře v ruce stoličku. Na ni si pak sedne a vytáhne ze záňadří starý, zmuchlaný rodokaps, který se našel v balíčku z domova. Zatím druzí rozčileně přešlapují.

Stojíme hodinu. Letadla se vracejí a zesilují své útoky. Velitelé poznávají, že nelze vyrazit s tímto zástupem v dohledu nepřítele. „Zpět na bloky!“ Lehčeji se nám dýchá, když opět vstupujeme do svých obytných místností, posetých odpadky, papíry a motouzy.

Velitelství se rozhoduje odvádět vězně po skupinách v noci. Ve 20 hodin nastupuje družina říšských Němců a druhá, mnohem početnější, Rusů. My ostatní uléháme na kavalce, nevědouce, zdali se tu dožijeme rána. Spánek se vyhýbá našim víčkům. Pozdě do noci slyšíme hluk z nástupiště, odkud se znenáhla vzdalují naši spoluvězni k dobrodružné výpravě. Opakuje se kvílení sirén a brzy nato praskot shazovaných pum. Augustin již dávno usnul s klidným svědomím spravedlivého. Jeho chrápot závodí s hukotem bombardérů. Soused sebou prudce škubne při výbuchu těsně za ohradou a probudí svým kopnutím Augustina. „Co je? Bouchlo u nás?“ táže se rozespale. „Myslím, ž-ž-že n-n-ne,“ jektá zuby majitel slabých nervů. „Tak spi, člověče, a mne nech také spát,“ bručí Hanák, obrací se na druhý bok a začíná druhý chrápavý zpěv svého epického snu o hrdinských činech cowboye z Nevady.