72. ČERNÝ MRAK NA OBZORU

Šťastně jsem s pomocí Boží unikl z úkladů invalidního bloku, ale nové nebezpečenství se vznášelo nade mnou jako černý mrak rostoucí na obzoru. V revíře se začalo zařizovat chirurgicko-medicinální pokusnictví ve velkém měřítku. Psal jsem již o těchto experimentech, pro něž byli násilně vybíráni vězňové místo morčat a králíků. Celé toto odvětví válečného zločinectví dovede nejlépe odborně posoudit a vylíčit náš dachauský spoluvězeň český lékař Dr. Fr. Bláha, který jsa po léta zaměstnán v nemocnici, pozoroval zblízka způsob a průběh různých těch pokusů od začátku až do konce a vypovídal o nich jako očitý svědek v procese norimberském a dachauském.

Jedním z hlavních oborů tohoto pokusnictví byl výzkum malárie, nemoci, jež se v jižních bažinatých krajinách šiří bodnutím komárů – moskytů. Němci v té době dleli na pobřeží Černého moře a na Balkáně a snili o ovládnutí Afriky a přední Asie, kde se tato choroba hojně vyskytuje. Jak pojistit své vojáky proti ní? Německá věda hledala prostředky a na kom se mohly levněji a bezpečněji vyzkoušet než na bezbranných vězních? Od Kavkazu, ze severní Itálie, z Albánie, z Afriky se dopravili letecky moskyti ve zvláštních síťových klíckách a zbývalo jen sehnat potřebný počet lidí pro jejich pastvu. Dálo se to obyčejně tak, že se nasadila klícka s komáry mezi stehna a ponechala se tam delší dobu, až cizopasníci nabobtnali krví. Pak se sledoval vývoj nákazy a její účinky ve všech fázích. Jinak mohlo účinkovat štípnutí kavkazského komára, jinak afrického, italského nebo balkánského. Potom se zkoušela různá léčiva, stará i nová. Konečně se pozorovaly následky nákazy po jejím vyvrcholení. S pedantskou důkladností se prováděly rozličné obměny a kombinace. Jak při tom působí věk, složení krve, tělesná soustava, rasa? Bylo nutno probrat sta případů a o každém jednotlivém se vedly přesné záznamy, jež se ukládaly do rozsáhlé kartotéky. To vše pod dohledem profesora Klause Schillinga, jemuž byli dáni k ruce 2 – 3 mladší němečtí lékaři a celý štáb nemocničního personálu z řad vězňů.

V 3. bloku byla zřízena maláriová stanice, jež se plnila střídajícími se pacienty. Mezi prvními byli i oba olomoučtí kněží P. Glogar a Dr. Holubníček. Téměř denně byli tam odváděni další zkoušenci, zvláště z davu nepřidělených. Došlo i na mne.

Několikrát jsem vyvázl při těchto odvodech. Bývalo to, jak čteme v povídkách Boženy Němcové a Al. Jiráska o dávném násilném odvádění na vojnu: verbíři vpadnou nenadále do vsi, pochytají chlapce, kteří se včas nezachrání útěkem, a odvlekou je na 12-letou vojančinu. Tak i Schilling měl svou vycvičenou rotu pochopů, která mu lovila lidský materiál, kde zvětřila větší shluk vězňů na výběr. Vrazila třebas z čista jasna do komanda punčochářů a odvedla je přímo od šicí jehly k jehle injekční stříkačky. Slídila také po blocích a nikdy neodcházela bez živé kořisti jako výprava lovců otroků z černošských vesnic v temné Africe.

Když byla koncem října zrušena útulna rekonvalescentů, uchýlili jsme se my, nepřidělení 28. bloku, do umývárny mezi 3. a 4. jizbou. Bylo nás tam plno. Každý se posadil, kde se dalo – na fontánu, na vodní nádržky, na bedničky. Leckomu kapala voda z nedovírajících kohoutků za krk a bránila mu v dřímotách. Tlampač s námi již nebyl, i uspořádali jsme si přednášky sami, a to mnohem lepší. Jeden vyprávěl o své cestě do Norska, druhý o svých zkušenostech ze Sibiře, kde dlouhá léta působil jako duchovní správce mezi Poláky. Nebyli to vyhnanci, nýbrž dobrovolní vystěhovalci. Vedlo se jim výborně. Potvrdil, že Sibiř je země budoucnosti, nesmírných možností.

Uprostřed zajímavého výkladu otevřely se dveře a na prahu stanul esesák, nějaký nedávno přišlý, s ním blokáč Fritz Becher a za ním Schillingovi lovci. Vzpřímili jsme se do předepsaného postoje. Esesmanovy šedé oči si nás prohlížely nespokojeně. Stojí tyto živé mumie ještě vůbec za to, aby se jim do vyschlých cév nasadila celá kolonie maláriových příživníků? Spíše bylo by se o ni obávat, že zajde sama nedostatkem živin. A neporazí již pouhé píchnutí komáří každého z těchto zchřadlých staříků?

Blokáč, pozoruje esesmanovy rozpaky, přispěchal zachránit čest svého bloku a ukázal na mne, schouleného skromně ve stínu dveří: „Tento by se hodil. Váží ještě skoro 60 kg.“

Esesák mne změřil pohledem od hlavy k patě jako kupec, jemuž doporučuje koňský handlíř utahaného valacha. V jeho chladných očích se zableskl zájem. „Ty jsi Čech?“ pravil, ukazuje na písmeno T na mém štítku. Ostatní měli vesměs P jakožto Poláci.

„Jawohl, Herr Oberscharführer.“

„Tedy Čech! Jsou všechny Češky hezké?“ tázal se s nepochopitelným skokem představ ve své obrazivosti.

„Bitte, Herr Oberscharführer, to je farář,“ naznačoval spěšně blokáč, že jako nemohu mít v otázce ženské krásy správný úsudek.

„Nevadí, ale viděl jsem jednu tvou krajanku, to bylo šikovné děvče,“ řekl esesman zamyšleně jaksi pro sebe a cosi jako slabý úsměv kmitlo jeho ostře řezanými rysy. Náhle se obrátil, jako by si uvědomil, že pověděl více, než se slušelo před heftlinky a odešel s celou družinou.

Neznámá česká dívka, jíž tento drsný ozbrojenec někde spatřil, zadržela tehdy nevědomky mé zařazení do experimentů.