Předmluva:

Tento článek vycházel na pokračování v roce 1925 v časopise Zahrada Moravy. Jeho autor – tehdejší ředitel bzenecké školy Jan Gartner – nás v něm zavádí na bzenecké trhy v raném středověku a v období první republiky. Jedná se o doposud nejrozsáhlejší dílo věnující se tradici a podobě bzeneckých trhů, které tvořily neoddělitelnou a významnou součást historie našeho města. Článek je zachován v původní literární podobě, pouze pro lepší srozumitelnost opatřen poznámkami.

Trhy bzenecké jindy a nyní

Jan Gartner

Podhradí zpevňoval nevalný příkop, nad kterým sem tam zdvíhal se dřevěný srub a dokola táhla se ohrada z dubových kolů a trámů. Na mírném pahorku vynikala kaple uprostřed hřbitova, zvlášť pro sebe plaňkami¹ ohraženého. Odtud oklikou stoupala cesta k tvrzi vzhůru. Na západní straně podhradí, v němž pracoval řemeslný lid i zemědělci, se rozkládal dvůr panský s šafářem², poklasným³, čeledí otroků a nevolných ovčáků, skotáků⁴, koňáků, oráčů a včelařů. Pro ně nahoře v těsném hrádku nedostávalo se místa. Ve dvoře se vybíraly i dávky od lidí poddaných. Od zahradníků knížecích a světa znalých naučili se domácí lidé štěpovati stromy, opatrovati révu a pěstovati ovoce i zeleninu. Na statcích takových, na zboží klášterů neb biskupů hospodařilo se pronikavěji, rozumněji; bylyť příkladem a školou svému okolí. Vše si ovšem dlužno představiti ve skrovných rozměrech středověkých a nebrati věci dávno minulé ve zvětšeném měřítku doby naší, aby obraz neuchýlil se od pravdy. Páni s čeledí žili tehdy prostě, lid obecný bídně.

Za slunného podzimního dne ubírá se společnost kupců od Skalice do Moravy. Již si ukazují cíl své cesty, hrádek bzenecký v dáli. Za oněch časů nebylo radno cestovati jednotlivě. V bráně zemské u Strážnice sestupují z koní. Vybravše od nich clo, propouštějí je strážcové pomezní, chlapi osmahlí dlouhých knírů. Na hlavách jim seděly kožené helmice a zpod nich vinuly se jim vlasy jak smola černé v lelíky⁵ spletené. Oděni byli v krzna⁶ z hrubého domácího sukna v pasu pevným řemenem utažená. Nohy vězely v krpcích ušněrovaných. Měkkou cestou dojdou k přívozu na řece Moravě a „Doubravou“ dostanou se do podhradí Bzence. To již zalehly společnosti jiných obchodníků a rozložily se v rozsáhlých nádvořích plaňkami a vrbovými ploty oddělených; nastalať obvyklá doba velkého trhu. Pod slaměnými střechami na hrubých kolech uvázáni stojí cizí koně a dvojkolé káry. Noví příchozí zahnou do rozlehlého hostinského dvora na tržišti. Odtud vraty dokořán otevřenými vyhlížejí na městiště do proudícího zástupu. Ve dvoře hluk hudby a veselé křepčení. Pitelé⁷ též hrubými hlasy přizvukují a hrají ve vrhcáby⁸.

Na oněch dvojkolkách přivezli sem z Uher po cestách necestách sůl krušnou i sypkou v kamenech i v krosnách a stanuli pod kolnami. Hlídači přivázaných soumarů skládají i nakládají balíky a pytle zboží; jeden klade kupu krmení před řehtající koně, jiný čerpá vodu ze studně vrzavým vahadlem, onen mrzutě odhání a bije dotěrné psy. Ve vedlejší kovárně řinčí perlíky, jiskry srší a prší; mistr má dnes díla o přítrž. Vlach⁹ jiskrných očí nabízí koření: pepř, zázvor, skořici, hřebíček („pochází ze země, kde žijí lidé v Krista Pána nevěřící“), jižní ovoce, nože, tesáky, kopí a železné meče. Frank vyložil ryby, jemná plátna a nástroje, kočovný Řek nástroje, roucha, byssus¹⁰ i ozdoby. Pihovitý Žid u okénce na odiv staví zboží zlaté i stříbrné sedě za pevnými dveřmi. I Rus sem ejhle zabloudil pro koně a mladé otrokyně. Jaká tam tlačenice uprostřed náměstí? To lidé si prohlížejí řadu spoutaných mladých lidí, které kníže přihnal nedávno z loupežné výpravy do sousedního Polska. Hledí smutnými i posupnými zraky na několik ryšavých Židů, již si je zkoumavě prohlížejí. Až je koupí, odvedou je do Uher za otroky, kde se lidské zboží dobře prodává. Ozývají se trhem různé jazyky a což těch všelijakých krojů! Cizinci v kaftanech a šubách¹¹ podšitých, v dlouhých krznech soukenných a úzkých nohavicích ovinutých řemínky od škorně do podkolení. Některému u pasu bitého na řetízku klátí se rovný meč neb dýka lesklé rukojeti v tuleji. Čapky kožešinami lemované i klobouky divného tvaru a barvy pokrývají jim husté kštice, jiní prostovlasí nosí své dlouhé čupřiny páskem podvázané. Domácí lidé přinesli na prodej plásty i hrnce medu, plátno, huněné sukno hrubé, kůže a kožešiny medvědí, bobří, vlčí, rysí. Štítař nabízel štíty různé velikosti kolikerou koží potažené, hrnčíř své nádobí. Cizinci přivežené zboží vyměňují za obilí, lep, kůže, dobytek a otroky. Co tu kleteb, křiku, hádky, čachrování! Támhle odvádí si jeden několik plačících odrostlých dítek nevolnických s sebou do ohrady; paní jejich vyměnila je za honosná roucha. Nebude této křesťanské šlechtičně stepilé postavy ve vyšívaných sandálech, v dlouhé splývavé říze, jejíž bujné vlasy obepíná zlatotkaná síťka, radost z nového oděvu kaliti vzpomínka na hořekování oněch ubožátek? I nebude – vždyť tenkráte tonula společnost lidská v neuvědomělé surovosti. (Benjamin z Tudely, arabský zeměpisec XII. století vypráví, že židovští otrokáři zovou Čechy svou zemí zaslíbenou, poněvadž odtud mohou volně vyvážeti „lidské zboží“ jako z krajů ruských a téměř každý mocnější prý je ochoten za vzácné cizí tovary prodávati svou čeleď do ciziny.)

Nepokojným hučicím davem na prostranství protlačil se biřic s poslem právním. Vyčkav utišení, oznamuje hustému tlumu posluchačů právní roky, nařízení vladařská a komorniční, též že Ještibor, syn Chlapotův, pro chrabrost v boji s nepřítelem v Polsku přijímá se do stavu bojovníků. (Pro udatnost svou unikl od hanobící práce mezi lidi nepracující, plnoprávné.)

Pach masitých přiškvařených jídel šíří se ze dvora hostinského. U vrat uhodil křivonohý Žid kousavého valacha po hubě. Koně přivázané u kolů řičí; jiné zkoušejí kupci a projíždějí v dýmu prachu po rozsáhlém tržišti mezi rohatým dobytkem a diváků přihlíží hojně.

Vladař sešel z hrádku provázen pochopy v kožených přilbicích, oštěpy v pravici, toulce a luky na plecích. Bystře hledí zpod čapky zdobené volavčím peřím a přidržuje si krátký meč po boku. V trhu prohlížeje si zboží, určuje clo a to jeho lidé na místě odnášejí: z desíti kamenů soli dva, z desíti chlebů jeden, z ryb každá druhá, z ostatního zboží a z otroků po penízi.

Za trhového dne – svátku v podhradí – ustane domácí práce. Člověk si jen hostů a užitku z nich hledí, aby mu za kvas, chutnou medovinu a víno dávali minci spravedlivou. Bylať v takové dni velká potřeba platidel a nutila knížete minci často obnovovati. Cizinci pokoušeli se u nás platiti neraženými kousky drahých kovů; tím příjmy páně trpěly, odtud těch křiků.

Do toho dne se trhovaní skončilo. Kupci si vyhledávali a najímali vůdce neznámými stranami. Společnosti jejich zamířily kam která: k Brodu, Strážnici, Hodonínu, Olomouci, Brnu. Karavana jedoucí na západ k mýtu vracovskému zdržela se nemilou nehodou přecházejíc po prohnilých moštěnicích měkkou půdou po straně protáhlého návrší „Babí“. Kůň se jim probořil a hluboko zapadl v bažině. Dohořívaly už červánky za Strážovským kopcem, když mu s námahou pomohli na nohy. „Strela do tebe! Hrubě zištné místo, podhradí bzenecké, ale hádej člověče, kudy bys odtud zdráv vylezl!“, lál vůdce výpravy do pozdního ztemnělého večera ubíraje se upachtěný dále.

Opravdu chudá nynějšímu pozorovateli připadá úroveň životní, které se dodělali naši předchůdcové, o nichž byla právě řeč. Nedostávalo se jim mnoho věcí, které nám život zpříjemňují a staly se nám k pohodlí nepostradatelnými a také veřejné zařízení nestačilo k ochraně osob a majetku. Chuďas nyní žije si mnohem lépe než středověký pán. Časy se změnily, věky minuly. Přibylo osad, tvář země důmyslem a přičinlivostí obyvatelů nabyla vlídnější podoby. Lidé si pomocí vynálezů a pokroku upravili lahodněji své bydlo vezdejší; provedli společenské převraty. Světlo vzdělanosti proniklo a kdekdo používá výhod kulturního života. Podhradí bzenecké se zvětšilo o „předměstí“, tj. ulice a sluje poněkud s nadsázkou „město Bzenec“. Hrádek knížecí na kopci Starý hrad řečeném smetly bouře válečné. Už v XIII. století se naše země hospodářsky značně zvelebily. Nebyly to už divočiny, z kterých se vyváželi do světa jen koně, kůže a otroci – tu proměnu způsobila hojnost stříbra u nás za posledních Přemyslovců dolovaného, zakládání měst a příliv mohutnějící vzdělanosti. Réva zestárla, zchoulostivěla, vyžadujíc péče nebývalé, dává dosud nápoj výborný. Poněvadž zlatý věk lidstva se pořád ještě nedostavuje, jest Bzenčanům vydělávati si chleba tak jako za starodávna. Mimo pěstování obilnin a chov dobytka, drobná řemesla provozu i zelinářství, ovocnářství, vinařství a semenářství, jak se tomu byli v středním věku naučili od lidí knížecích. Stal se z nich z velké části lid kočovný rozvážející plodiny vezdejší na týdenní trhy do blízkého i vzdálenějšího okolí. Zde se křižují železnice vedoucí ke čtyřem úhlům světa, což je obchodu tuze vhod. Vystavěli je po stopách pradávných dopravních cest, jak vyplynuly z poměrů daných přírodou. Lidový vtip dí, že soudný den nemůže prý nastati dříve, až dobrotivý Pán Bůh zpraví o tom Bzenčany, by výjimečně k tomu řízení zdrželi se doma, neboť prý by jinak je dohromady nesehnal. Jenže nutno opět učiniti krok kupředu: věnovati důvtip a vytrvalost konzervování zeleniny, obchodovati jí jako Znojmo zasílá v lahvích své světoznámé kořeněné okurečky; takovým činem zajistili by si výhodné zaměstnání poskytující výživy, když je orné půdy u nás pro tolik lidí málo. Bzenec nepřestal býti místem živým, dobře zištným jako býval za stara. Trhy zdejší jsou v místě mocným činitelem hospodářským a vše co se jich dotýká a s nimi souvisí, nachází ohlas v citlivé veřejnosti, jejíž zisk či ztráta na nich závisí.

Trhy u nás jsou jak které: výroční, týdenní a sezónní (počasné, v příhodné době konané).

Výročních trhů je v Bzenci do roka šest. Z nich jsou dva „nové“, tj. povolené ministerstvem obchodu r. 1877: po Filipu a Jakubu a po sv. Martině. Oba nestojí za mnoho, poněvadž současně se trhuje v Uherském Hradišti. Vydatnější jsou čtyři ostatní trhy starší. Každý začíná se v pondělí ráno trhem dobytčím („tarmak“), načež výkladní trh na zboží („jarmark“) zajume úterek a zvláště jeho odpoledne. Nejsilnější trh je postní („semenitý“); pak následuje „janský“ a „václavský“. Tříkrálovému trhu jsou na závadu začasté veliké zimy.

Již v neděli před trhem dostaví se kupci a naplní hostince. Zrána pak cesty ze všech stran do města vedoucí se netrhnou, tu jednotlivci, tu hromadami venkovanů vedoucích rohatý dobytek a silnice skupinami vozů a koňstva. Náměstí Dolní zaplaví spousta lidí a koní ze široka daleka přišlých. U vchodů vybere se poplatek „z místa“, kdo si jej byl dříve na obci vydražil a zvěrolékař vykonává potřebnou zdravotní prohlídku umývaje si ruce v nádobě, jak Pilát před Pánem.

Četníci s nasazenou zbraní přecházejí tržištěm. Žebráci žalostnou harmonikou, houslemi, zpěvem, nářkem a modlitbami dotírají na milosrdné duše. Telata dostanou se do Bzence nejpohodlněji, vezou se. Na nádraží u ranních vlaků je to o zabití: vychrlí příval trhovců proudem ulicí do města se hrnoucích. Rzání, bučení, rachot přejíždějících povozů, křik lidí zaléhá ti v sluch. Bývá to svátek pro malé, velké, když se sejde tolik všelijakého národa z Moravy a krajů přilehlých, z pahorkatiny českomoravské po Karpaty, od Opavy do Rakous. Nová doba, dbajíc zřetelů zdravotních, přeložila hovězí trhy ven z města na trhovisko za Sokolovnu, jen koňské zůstaly na rynku Dolním. Však před tím celé Horní náměstí bývalo namačkáno rohulemi, až přízemní okna povyrážely. („Sákryš, to je henkaj muzeum!“, zvolal kdysi slovácký výrostek přišeď právě na trh.)

Tržiště zábradlím ohražené přeplňují prodavači, kupci, dohazovači, zevlouni, Židé, Češi z království, Němci z jihu, cikáni, blahobytní Hanáci a všechno to množství smlouvá, nabízí, pokřikuje, hádá se a hlučí. Cenného plemenného materiálu zde obyčejně nenajdeš. Z mohutnosti a silné kostry těchto červenostrakatých krav užitku se nedohadneš. „Jaká to kráva? Bzenecká? Tu nechci, mosel bych jí žváchat!“, naráží kupec na dobytek domácí; bývá totiž zmlsán tučnými odpadky zeleniny. Jalovice hanácko-bernského plemene, simentálského či montafunského rázu i míšenci, též červený skot sudetský zde připoután u hradel stojí a leckde se mračí urputně plemenný býček. Kupci prohlížejí slabé, špatně vyvinuté nohy (od nedostatku volného výběhu), málo vybarvenou srst, chabé hřbety, visutá břicha dobytka od přílišných dávek objemné píce z mládí. (To se spraví jadrnějším krmivem“, ujišťuje prodavač.) Prohlížejí tažné volky, dojnice, kozy. Příhon skotu sem obnášívá 300 – 900 kusů.

Neuvidíš Slováky jindy tak v náladě, dobré i špatné vlastnosti jejich tak otevřeně jako o trhu. Přirozené šelmovství trýská tu popěvkem a průpovědí v alkoholu ovlaženou, vrozené furiantství a domýšlivost propuká. Střídá se smích i zlost, chamtivostí oči se lesknou. Mnohdy v lednu mrzne jen to praští, ale Slováci z poza Velké přece přivedou koně přes Veselí sem. Byli je zkoupili v Galantě, v Nových Zámkách, Nitře aj. už dříve. Přivstanou si hned po půlnoci a závějemi sněhovými proti jedovatému severáku v naději zisku. Jindy zase celý trh tone v louži bláta, v němž topí venkované své krpce a boty skalického díla. V hospodách pro ušetření podlahy jim z rána nastlali drchané¹² slámy, nachystali vepřoviny, nadělali gulášů a „jarmačních“ jitrnic. („Vše za hotové“, říká hostinský, „z ruky do ruky, na dluh nic.“) Sotva se nálevnou protlačíš a toho těžkého oparu! Jindy zase v létě tetelí se vzduch horkem naplněn zvířeným prachem; žízní prahnou lidé i dobytek a vyčerpají všechny dosažitelné zdroje na dno.

Divíš se, že ve shluku trhové přihodí se málokdy neštěstí. Vozy se předjíždějí; zkoušejí se křepké koně uherské neb domácího chovu, malí zamyšlení koníci polští i kloubnatí tahouni chladnokrevného plemene. Uhřátí kupci obsednou vůz, jiní přistupují kola k zemi, vystoupnou na „longu“ a nyní „Vjo! – ukaž němá tváři co zmůžeš!

Dva lidé stojí u spřežení proti sobě, drží se za ruce, plácají se do dlaní, do ucha si cenu vyvolávají v ohlušující vřavě. Okolo nich zástup účastníků – malých, velkých, dohazovačů, cikán s řinčícím řetězem kolem krku. „Saseráci“ (pobízeči) tu přichvalují, tu úštěpkují, očima a posunky se dorozumívají, na oko manévrují. Vyznají se výborně ve vlastnostech koňských, ale ještě lépe v slabostech lidských. „Dítě – kůň“, přichvalují ti mrchu, která zatím kope a kouše jako ďábel. Musí býti člověk ostřílený, věci znalý, aby se nestal hříčkou šejdířů a podvodníků. Že v tlačenici i zloději se činí a u karet ošemetní hráči na plné tobolky čekají, mnohý trhovec neblaze zkusil.

Kroje planou barvami, řeč vtipem jiskří; ký div, že v ovzduší tolik elektřinou nabitém ve smíchu a zlosti padne někdy slovo zlé, jakoby blesk křísl ze zachmuřených nebes, jak když kladivem uhodí neb nožem bodne. Už je to tu! V přeplněné nálevně dostali se do sebe dva trhovci. Lítají nadávky z tuřích hrdel, tváře blednou a křiví se vztekem. Sok soka by ubil, ruka sahá po křiváku. Stranníci je mají co držeti od sebe; zdá se, že co nevidět vpeří se druh do druha celá hospoda. V největším napětí ozve se z věže polední zvon (nejstarší bzenecký, 30 q těžký, jenž přečkal šílenost války světové a pod erby dárců nese nápis: „Letha Panie 1605 die 2. magi, jakož od nepřítele skrze oheň chrám Páně, zvony, tak i město Bzenec zkázu jest vzalo; z kteréžto zvonoviny letha 1613 tento zvon zase jest slit ke cti a chvále Pánu Bohu nákladem J. M. p. Jana Krištofa Pruskovského, ourzadu¹³ a vší obce tohož města.“) a rázem beranice i ošňůrované kloboučky slétnou z hlav. Staří mladí se modlí „Anděl Páně“ a křídla téhož posla míru zašumějí nad rozvaděným zástupem. Starý hospodář Slovák ušlechtilého výrazu tváře pomodliv se nejspíše, požehnav se, dí: „Na, tož p. J. Kristus, šťastné dobré poledne všem!“ a druzí pokrývajíce hlav opáčí po něm: „Na věky amen! Tož šťastné dobré poledne všem!“ A zástup rozchází se v dobrém. Než, nedomnívejte se, že všechny srážky docházejí tak idylického zakončení. Mnohdy pomějí si s bojovnými Horňáky neb Podlužáky rozvážnější jejich krajané, zdejší četníci a strážníci obtíží – darmo povídati.

Člověk nachází snadný důvod k popíjení: někdo z radosti zdařilého prodeje neb kupu, jiný na zlost ze zármutku utrpené škody, „aldamáš“¹⁴ musí být. Základní tóninou nálady většiny je všeobecná veselost, odpoutání se od všedního díla – vždyť je tarmak! Trhovec si přilepšuje lacinou jitrnicí, gulášem, „kyselem“ neb aspoň kvašenou okurkou. Za stara dle frejunků trhových 14 dní před a 14 dní po každém jarmarku směl bzenecký měšťan své víno svobodně pod věchýtkem nalévati na předchozí ohlášení.

V odpoledních hodinách trh řídne. Lidé se rozcházejí, povozy rozjíždějí. Na místním nádraží jde v mačkanici o zdravé údy a celá žebra. Cestami a chodníky stoupají domů do dědin strýcové v halenách, tetky v kožuchách horlivě rozpravujíce. Za letního úpalu se brodí prachem a vozy hrčí po silnicích. Jindy příroda zanevře na takové divadlo žádosti mrzkého zisku a rozprší se. Cáry vodních mračen těžce plují od Kyjova. Půda rozbředlá, povozy a dobytkem rozmělněná promění se v řídký hnusný kal bláta a zvířecího trusu. Z toho pak obtížně tu a tam shledává části svého národního kroje truňkem zmožený trhovec vracející se do své domoviny zřízen pod obraz.

Náměstí po trhu? Ošklivý pohled. Hromádky hnoje a trusu tu zbyly a toho zápachu v době letní! Teprve pozdě k večeru rozvine se vlastní zakončení dne – „cikánský jarmark“. Snědí Románi s bičisky, těžkými řetízky a penízy u hodinek, v boltcích stříbrný cvoček, u zablácených vozíků a vychrtlých koní, cikánky v pestrých cárech s velkými prsteny a náušnicemi sešli se po delším čase a to dlužno oslaviti. Šílí řinčivá hudba, rota skáče a výská, točí se a vrtí, pije i bije dlouho do soumraku. Kolikráte už také odvezli si cikáni svého druha zle potlučeného, neb ozbrojená moc musela rozehnati dva rozvzteklené tábory bitců. Bojovná nálada o trhu není zjevem jen časů našich. Jindy bili se předkové naši též a to i lidé urození. Jakub starší Vojsko z Bogdunčovic, pán na Pohořelicích – jiných nepomním – koupil r. 1587 panství veselské a hned následujícího léta zbil tam o jarmarce mýtného p. Arkleba z Kunovic, on, sám český bratr. Z čehož mu potom vzešlo odpovídání před soudem.

Koní bývá přivedeno do Bzence jak kdy: 800 – i přes 1000 kusů, hodně míchaných, málo parádních. Trh zdejší uspokojí jen kupce nevybíravé, jdoucí za materiálem laciným. Hodonín a Uherské Hradiště mají koňské trhy o mnoho silnější. Hustopečské ochably. A což to ještě proti trhům jako bývaly v Chrudimi, Moravské Třebové a Prostějově, kdes napočítal koňstva až 1 800 kusů! Teď už jich není v bývalém rozsahu. Rolnictvo na Hané chová koně jen pro svou potřebu a ne na prodej jako jindy.

Výroční trh výkladní nedosahuje takových rozměrů jako dobytčí. Podobá se kterémukoliv „jarmaku“ na jiném malém městě. Proudy venkovanů rozlévají se v řadách plátěných bud, stánků, rohatin a bidel na stojáncích. Nákupy v domácnosti nutné, odkládají lidé okolní až k jarmaku v Bzenci. Prohlížejí a vybírají sukno, cajky¹⁵, plátna, šifony¹⁶, širtinky¹⁷, grádle¹⁸, modrotisk, vlňáky, hotový oblek, ponožky, rukavice, železí, řemení, provazy, klobouky a čepice, kartáče i papuče. Hrnčíři už kolik dní před tím vyložili na hromadách polévané hrnce, mísy, talíře, džbány, mandasky¹⁹, glgáče²⁰, plucary²¹, dojáky. Polévané nádobí plechové vítězně vytlačuje tyto křehké výrobky. Ševců dostavuje se čím dál méně; k svazkům ráhen, které mají z trhu do trhu uschovány ze známosti za vraty některých domů rynkovních, nikdo se nehlásí. Ejhle, účinek Baťových velkozávodů! Nábytek selský, žebře, džbery, puténky, košťata, lopaty, hrábě, kotly – pak věci k vystrojení osoby lidské i příbytku, neb k živnosti náležité si zde můžeš opatřiti. Děti obléhají krámy s hračkami a mlsy, pískají na píšťalky, cinkají a břinkají, na harmoniky hrají.

Cizí prodavač vykřikuje vtíravě své ceny, vychvaluje zboží velkými slovy a sliby; pořád ještě svět chce býti klamán. Hospody hučí nabity lidstvem.Můžeš si dáti planety vytáhnouti, poslechnouti uvřískaného zpěváka před obrazem nehorázných figur neb sázením do hry pokoušeti Štěstěnu.

Nová socha mariánská z pěkného hlazeného podstavce shovívavě patří na ten ruch i na zloděje vyhlížející si kořist.

K večeru se tábor strhne. Trhovci ukládají zboží do těžkých okutých beden i bidla na vozy a odjíždějí. O soumraku je náměstí vyklizeno až na hrnčíře. Papíru a odpadků je všude dost. Lidé počítají, kolik stržili a jsou spokojeni, vydaří-li se trh za příznivého počasí.

Týdenní trhy se v Bzenci konají každé neděle a čtvrtky; bývá to pro místní živnostníky malý jarmark a pro město i okolí, pokud má sem spád, takřka plodinová burza. Veškerý jih – písčitá zalesněná „Doubrava“ – a východ – širé močálovité louky při řece Moravě – nemá pro obchodní život zde hospodářského významu a je pro město vlastně ztracen. Bzenec může spoléhati jenom na osady severně a západně ležící: Těmice, Žeravice, Syrovín, Osvětimany, Újezdec, Ořechov, Hostějov, Domanín, jež sem poutá zvyk z časů ještě patrimoniálních²², obvod poštovní, zdravotní, finanční kontroly, škol.

Veliký městys Vracov počtem obyvatelů Bzenci se rovnající z poloviny tíhne ke svému okresnímu městu Kyjovu, podobně jako Písek na východě ležící k Uherskému Ostrohu. Značně už zelinářství vracovské pokouší se osamostatniti od Bzence.

Městské hospodyně si libují, že se jim potraviny snesou až do ruky, venkované zase, že se dodělají větších cen. Na dědině doma zemědělec ničeho neprodá; to tak, aby se ošidil? Počká, až jaké budou ceny o trhu. Sem svezou rolníci obilí, zemáky, seno, slámu, ovoce, hrozny, kukuřici a mladý vepřový dobytek. Prasat a selat bývá tu tak 50 – 150 kusů. Na vykrmenná prasata zajíždějí lidé do Veselí nad Moravou, tam je příhon větší. Co tu bývá svou dobou pronikavého kvičení selat, chrochtání vepřů a bekotu kůzlat! Na rynku stojí v řadách venkovanky s máslem a tvarohem, jinde s drůbeží a vejci. Zde nakoupíš kuřat, krmenných husí, kachen, krocanů, perliček, dle svých finančních možností s přídavkem též králíky, holuby a morčata. Řezníci vyložili maso a uzenářské výrobky, cukráři na stánkách pod plachtou mlsy, jinde prodávají pomeranče a limony. Krejčí nabízí hotový oděv, obchodník látky. Ani švec, kloboučník, bednář, klempíř, provazník, kartáčník nezůstali doma. V řadách sedí i postávají bzenečtí lidé u hromad salátu, cibule, česneku, póru, petrželí, mrkve, kelu²³, celeru. Dostaneš také ovoce, fazole, karfiol²⁴, majorán, jádra okurková i dýňová. Na rohu náměstí proti soše sv. Trojice muž v haleně prodává zelinářská semena i květinová. Zde v rušném pohybu vidíš národ při práci, poznáš nejlépe bzenecký svéráz: má tržiště u nás svůj zvláštní slovník, skladbu vět na divy, výmluvné posunky, přiléhavá rčení, šťavnatá přízviska – veskrz svéráz! Tam slepec skřípá na housle a prozpěvuje k tomu, jinde kvílí tahací harmonika přeskakovanou melodii o dárek. Policajt bubnem ohlašuje úřední sdělení, dražby, veřejná opatření.

Před hlavním hostincem brusič brousí nůžky a nože až jiskry odletují. Na podzim sem přihánějí Horňáci stáda hladových husí. U městské váhy tísní se lidé. Obecní strážníci s tržním komisařem vydávají lístky „z místa“. Poplatky tyto vynášejí obecnímu hospodářství ročně hezkou sumu. Už z nich vydláždili valnou část náměstí a neškodilo by pokračovati.

Sejme se vystrčený praporek na radnici, což znamená, že obchodníci mohou nakupovati pro vývoz. Dosud k tomu měli právo jen drobní spotřebitelé. Tu je teprve vidno, jak velkou měrou děti Izraele vrozenou přičinlivostí na základě svých obchodních tradic, známostí, úskoků a znalostí lidských povah opanovali týdenní trh. Nepočínají si už tak vzpupně a vyzývavě, jako před nějakými 40 – 50 lety; ostatně je jich zde čím dále méně. Už i někteří domorodci nabyli na významu na zdejším místě a dodělali se úspěchu. Leckteré rodiny celý týden žijí z výtěžku dvou tržních dnů. Ráno hromadně čekávají obchodníci na poštu a dle množství došlých zakázek pak se utvářejí ceny plodin: stoupají neb klesají dle poptávky jako kurzy na skutečné burze a obyčejně se nedá nic najisto předvídati. Venkované všech utržených peněz domů neodnášejí. Nakupují, čeho třeba a dávají vydělati obchodníkům a živnostníkům ve městě. Což je ale bzenecký trh plodinový proti znojemskému? Tam se ročně z nádraží odesílá 117 – 145 000 q světoznámých kořeněných okurek, 82 – 90 500 q zelených salátových, třešní 5 000 – 5 300 q, švestek 9 000 – 15 000 q, broskví a meruněk 5 000 q, salátu 3 – 4 000 q. Zdejší trh odhaduje se tak na 25tý až 35tý díl těchto čísel.

Cizí obchodníci ve velkém si pochvalují, že znojemští venkované mají zboží v otýpkách neb vázankách stejné váhy předem nachystané, takže se rychle naloží např. vagon petrželí. Bzenecký zelinář nerad se zbavuje svých zásob rázem a na velko. Je zvyklý ukládati je ve sklepě do úhledných stohů. Na nich se petrželná nať přívětivě zazelená, zboží se po částech odebírá a dle potřeby na drobno prodává. Cibuli ukládají na půdě, celer do jam. Všichni očekávají stoupání cen. Mnohdy se předpoklad vyplní a člověk z jara přijde si na pěkný groš, protáhne-li se neobyčejně zima. Běda ovšem, když z jara vybírá z jam celer shnilý na kaši, když ze sklepa vylévá změklé zkvašené okurky neb vyhazuje ztuchlé zelí.

Sezónní (počasné) trhy jsou u nás třešňové (červen – červenec) a okurkové (červenec – srpen).

Odvoněly střemchy a šeříky v zahradách při domech a v sadech. Prohřátý vzduch červnový lahodí libým pachem kvetoucích akátů, líp a pokosených luk. Krásně bývá v chládku u kostela na pahorku v háji těchto stromů za bzukotu včel. Tenkráte nastává doba třešní. Lidé radují se dlouhým dnům. Krátké světlé noci zvou majitele „rúbanic“ do trav, sekáči přičiňují se za rosy i při měsíčku. Pole vlní se obilím. Příroda nakypěla požehnáním, je samá vůně a sytá barva, plna světla a plesu za parných dnů a něžně vlahých nocí. Oko blaženě se noří do nádhery a tiché krásy božího světla. Dozrály na výslunných stráních ve vinohradech a v stromořadích u cest třešně černice, srdcovky, uherky, bělice, chrupky, višně i „hamrle“. Před slunce východem, den jako den, je lidé svážejí v košatinách neb snášejí v putnách a bílých plachetkách. Náměstí od časných hodin ranních bývá plné povozů a venkovanů. Třešně a meruňky se odvažují; obchodníci je hned balí a zašívají do košů. Pospíchají lidé, mají pilno i povozníci a zřízenci na nádraží. Třešně musí nejbližším vlakem rychle do světa; prodlením, opožděním mohly by se zapařiti a zkaziti. Do Polska vyvážejí zboží třeba i červivé. Na drobno jen zprostředkováním nakoupíš si trochu ovoce na pochoutku neb k zavařování.

Tou měrou, jak ubývá třešní, přibývá na trhu okurek salátových, nakladaček a posléze i rajských jablek. Zprvu tak koncem června objeví se nesmělý předvoj nejrannějšího zboží (Bzenčané málokterý má pařeniště) a dosáhne nejvyšší ceny. Pak už jich sbírají lidé stále víc a více a jsou dle toho i lacinější. Už večer před trhem lidé na trakařích, v uzlech a pytlech hromadí okurky na dlažbě náměstí a zajišťují si místo „obkládáním“. Po trhu pak plné vagony zelených salátových okurek jedou do světa a nejvíce do kamenouhelné pánve ostravské a do průmyslových míst tím směrem. Trh jako trh po celé období okurkové týž obraz. Tisíce kop se jich také doma ve sklepech zakvasí a pak po celý rok se odtud vyvážejí jakožto „bzenecké okurky solené“. Z části se nechávají na semeno; zežloutlé je „pitvají“ a jádra z nich na řešetu vypírají. Okolí města v měsíci říjnu naplňuje zvláštní zápach „pitvaných“ dýní a okurek.

Cena jejich bývá dle úrody. Některého roku narostlo okurek množství takové, že prý kopa nakládaček přišla za – krejcar! Mnohému trhovci za takových okolností nevidělo se na náměstí hromadu svou z náměstí odkliditi. On ji prostě odběhl, neznal se ke svému zboží a zanechal je metařům. Nyní v poválečných časech bývá 1 kg zelených okurek průměrně za 2 – 3 Kč a zakvašených na místě se prodává za 6 – 8 Kč.

Dály se pokusy pěstovati u nás ze znojemských jader drobné okurky znojemské, které by se pak mohly upravovati po tamějším způsobu. Naše bzenecké vyžadují velkého prostoru, mnoho sudoviny, která je čím dále dražší, sůl kazí obruče a při velkém objemu dosáhne se přece jen menšího zisku než u jemějšího zboží znojemského. Tomu se také otvírá širší obchodní obzor. Však jádra znojemská dostavše z hubenější půdy do tučnější bzenecké vydala okurky velké. Zkrátka, zvrhla se a bylo po plánech.

Semenářský trh (semenitý), jenž pomáhá zdejším semenům do světa, koná se třetího pondělí v postě a bývá předzvěstí jara. Jej předchází semenářský trh v Brně, jehož se Bzenčané čile zúčastňují a odbudou nejvíce semen do královehradeckého kraje v Čechách a do Slezska. Význam jeho stále klesá a některého roku se na svou škodu tuze opozdívá. Na zemdlení jeho poznati se může, jak velice lidé zdejší nesolidním obchodováním na divoko podvrátili dobrou pověst bzeneckých semen a poškodili důvěru v ně. Kde panuje zásada „Miluj svého bližního a kde můžeš, řízni ho“, tam nemůže se vytvořiti ovzduší příznivé obchodním stykům. I když obchod sleduje cíle hmotného zisku, nemůže se obejíti bez jistých hodnot mravních. Dříve neb později kdekdo se přesvědčí, že svět přes všechny přechodné neb místní choroby a neduhy společenské přece jen neobstojí na lži a klamu.