100. BOUŘLIVÁ NOC

Mnozí spěchají do revíru za hlasem svého srdce, aby potěšili druhy, připoutané nemocí k lůžku. Radostné zprávy jsou jim nejúčinnějším lékem. Středem pozornosti jsou zvláště oba stařičcí Češi, starosta Sokola Dr. Tesař a prof. Feierabend, kteří překročili již dávno sedmdesátku. Dožili se přes těžké útrapy a choroby dne, po němž toužili jako biblický stařec Simeon po spáse.

V kapli 26. bloku se shromažďují kněží i hosté z jiných bloků, tentokráte bez zákazů a překážek. Bohoslužebná roucha se třpytí v lesku svící a elektrických žárovek, když celebrant zanotí hlasem přerývaným pohnutím: Te Deum laudamus – Bože, chválíme Tebe! Zpěv střídavě mohutní a zase slábne, jak nabývá vrchu jásot nebo dojetí. Jako oslavnými hmoždíři je chvalozpěv doprovázen mocnými údery americké baterie za jižní zdí. Ty nás neděsí, spíše uklidňují, jako by nám domlouvaly: „Nebojte se, zaháníme nepřítele!“

Začíná večerní mše svatá. Při obětování nastane u dveří neklid. Stojí tam tři postavy ve vojenském úboru. Ještě nedávno by znamenala taková návštěva neblahé vyrušení. U těchto zástupců branné moci pozorujeme uctivý postoj. Uvolňujeme jim průchod k oltáři. Poklekají při pozdvihování a jeden z nich přijímá potom Tělo Páně. Po bohoslužbách ještě krátce prodlí před Madonou. Její obličej, na nějž dopadá zář planoucích voskovic, se mateřsky usmívá, když jeden z Američanů praví: „V naší národní svatyni lackawanské u Niagary jsem se svěřil ochraně Matky Boží Vítězné. Přivedla mne bez úrazu až sem. Nikdy nezapomenu na toto setkání s Ní v německém koncentráku.“

Venku ještě chvilku rozmlouváme se vzácnými hosty. Mají naspěch, ale rozdávají honem ještě své „velbloudí“ cigarety značky „Camel“ a nezbytnou žvýkací gumu.‘ Dodávají: „Nechceme vás strašit, ale dnešní noc bude ještě kritická. Je nás zatím málo a máme zprávu, že se blíží silné sbory německé. Ale neopustíme vás.“

Vskutku je pozorovat, že Američané, kteří přišli navštívit nemocnici a některé bloky, nakvap odcházejí za ohradu a zaujímají pohotové postavení. Pověřenci táborové správy, která se ihned ustavila, nařizují rozběhlým zástupům: „Vraťte se ihned do baráků!“ Další rozkaz následuje: „Zhasněte všechna světla!“

Celý tábor se propadá po 9. hodině do tmy jako podmořská loď, která se pohroužila pod hladinu. Zakrátko se strhne na jižní straně příšerná palba. Zbraně všeho druhu burácejí hukotem cyklonu. Světlomety neustále ošlehávají svými blýskavými štětci plochu před lesem, který se zlověstně kaboní ve vzdálenosti půl druhého kilometru od tábora jako nastupující šik černých běsů.

Několika esesmanům se podařilo uprchnout za bitvy o tábor a připojit se k Wikingovcům, připraveným podle ujednání v okolních lesích k nočnímu přepadu koncentráku. Všechno pobít a nakonec celý tábor zapálit plamenomety, aby se ani jeden vězeň nedostal živ do rukou Američanů – toť jejich úkol podle šíleného rozkazu Himmlerova. Uprchlíci zpravili velitele wikingovské divise, že americký oddíl je početně sláb. Celý roj démonů se hnul, aby se znovu zmocnil tábora a provedl strašlivou odvetu za pobitou posádku. 5000 bylo těchto mstitelů, ale jejich nevýhoda a naše štěstí bylo, že byli vyzbrojeni pouze lehčími pěchotními zbraněmi.

Tu se opět výborně osvědčila jedinečná rychlopalná baterie Američanů. Držela neustále svým ohněm Němce v šachu, takže nemohli z lesa vykročiti na volné prostranství, dělící je od tábora. Jednu chvíli byla situace krajně choulostivá, když se pokusili o obchvatný pohyb, ale ten byl včas zpozorován a potlačen. Napětí trvalo až do 3. hodiny ranní, kdy se konečně dostavily silné jednotky americké armády, Wikingovce obklíčily, rozehnaly a potřely. Tím bylo nebezpečí definitivně zažehnáno a dokonáno naše osvobození. Řádění boje ustalo v těsné blízkosti tábora a vzdalovalo se k Mnichovu. Teprve potom usínala většina vězňů. Mohli spát klidně.