Odbojová činnost v Bzenci 1939 – 1945

Uvedený text zpracovala v roce 1991 Historicko-dokumentační komise při Svazu bojovníků za svobodu v Bzenci, aby zachytila průběh odbojové činnosti v městě v letech 1939 až 1945. Přepis článku je ponechán v původním znění.

Byl 15. březen – počátek okupace českých zemí nacistickým Německem. V dopoledních hodinách se objevily na náměstí první jednotky německé armády. Ihned započalo obsazování kasáren, kde dojel protitankový oddíl z Rakouska, tzv. Panzerabwehrabteilung. Velitelem byl major Rakušan. Několika důstojníkům se podařilo vyvézt část pěchotních zbraní a ukrýt v sokolovně, později si je občané rozebrali a ukryli ve vinohradnických budkách.

A tak začíná odpor v Bzenci proti nenáviděnému německému fašismu. Odchází několik důstojníků z místní posádky a několik bzeneckých občanů do zahraničí. Sledujme jejich osudy:

  • poručík. František Vrána, padl na Dukle jako velitel tankové roty;
  • poručík Emil Konopásek, který odešel do Polska, v roce 1940 odejel na Střední východ a bojoval v severní Africe u Tobruku. V roce 1943 byl přesunut do Anglie, kde se stal velitelem dělostřelecké baterie. Bojovou účast ukončil v pevnosti u Dunkerque. Po roce 1949 byl nucen z armády odejít a pracoval manuálně v První brněnské strojírně, později v konstrukční kanceláři. V roce 1990 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka;
  • poručík Vrchotka, který v Anglii přešel k letectvu, byl vyznamenán nejvyššími anglickými vyznamenáními a u nás v roce 1949 odsouzen. Deset let pracoval jako vězeň v uranových dolech v Jáchymově a pak na bezvýznamných pracovištích;
  • poručíci Obdržálek a Jánský, jejich osudy nám nejsou známy;
  • Matuška Zdeněk, bzenecký občan, nar. 1918, absolvent obchodní akademie, prošel leteckým výcvikem u leteckého pluku v Prostějově. V roce 1939 odchází se svým přítelem letcem Josefem Nejezchlebou (padl v roce 1942 v Anglii) přes Ostravu do Polska. Odtud odchází druhým transportem do Francie, kde sloužil v Tours u pluku 109. Po pádu Francie je odvelen do Anglie, kde je zařazen do eskadry bombardovacího letectva. Odtud se zúčastňuje jako navigátor podporučík jednak náletů nad nepřátelským územím, jednak obrany Anglie. Po skončení války, poněvadž ovládá 5 světových jazyků, stává se civilním tlumočníkem na osobních lodích. V roce 1946 se vrací do vlasti a pracuje jako cizojazyčný korespondent, posledně u Skloexport. Jako příslušník čs. armády na západě byl po roce 1948 propuštěn, byl nucen vystřídat několik zaměstnání a končí jako dělník ve skladu železa n. p. Šroubárny Kyjov. Po nemoci získává místo výkupčího a kvalitáře n. p. Kara. V lednu 1975 umírá na infarkt myokardu, aniž mu byla přiznána účast v odboji a zásluhy o naše osvobození;
  • Hostýnek Karel a Kadlec Karel odešli do zahraničí na přelomu let 1939 – 1940. Tito dva si vytkli cestu přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, kde na francouzském konzulátě získali jejich příslušnost. Dále pak přes Sýrii, Libanon dále do Francie. Z celé této obtížné cesty stojí za zmínku jedno z největších nebezpečí. Jejich touha po odboji mohla skončit dřív, než se mohli dostat do Francie. Na Slovensku, kde si chtěli koupit něco k jídlu, se prozradili svojí řečí, byli zatčeni a eskortováni zpět na Moravu. Podařilo se jim v tunelu u Staré Turé strhnout brzdu ve vlaku a utéci zpět na Slovensko, kde na ně čekali jinak smýšlející policisté, kteří na smluveném místě je vzali do auta a odvezli až na maďarské hranice. Ve Francii byli nasazeni do boje. Po ukončení bojů, trapném ústupu a tělesném vyčerpání se oběma podařilo dostat se do přístavu Le Havre. Po čtrnáctidenní plavbě se dostali do Anglie. Suchary a čaj byla hladem vyčerpaným mužům celotýdenní stravou. V Anglii byli zařazeni do nově se tvořící čsl. armády. Po výcviku byli nasazeni do bojů v severní Africe u Tobruku proti německým vojskům. Po vítězném ukončení boje byli spolu se spojeneckými vojsky odveleni zpět do Anglie. Jejich rozhodný nástup k osvobození vlasti proběhl až u francouzského města Dunkerque, kde se spolu se spojeneckými vojsky zúčastnili bitvy o evropskou pevninu. Vítězný postup byl ukončen předčasně u Plzně. Mužstvo chce táhnout dál na pomoc volající Praze, ale zde byl ukončen jejich boj proti nacismu. Karel Kadlec stává se po osvobození tlumočníkem v Karlových Varech. Karel Hostýnek zůstává dál v čsl. armádě jako instruktor v Benátkách a Mladé Boleslavi. V listopadu t. r. den před odchodem do civilu byl při výkonu služby postřelen. Po uzdravení se ujímá vedení uzenářského závodu v Teplicích. Tady naráží na mnohé tehdy už komunistické odpůrce. Je zakrátko zatčen a odsouzen na 4 roky do jáchymovských dolů. Na příkaz sovětského důlního inženýra byl po třech letech propuštěn s podmínkou, že zbytek trestu odpracuje „na svobodě“ v uhelných dolech. Za několik let, kdy pracoval ve svém oboru řezník a uzenář, odchází vzhledem ke svému zdravotnímu stavu do předčasného důchodu. Umírá v Teplicích ve věku 55 let a zde je také pochován;
  • Repík Rostislav a Bunža František odešli 6. 3. 1944 do Jugoslávie, kde bojovali v brigádě Jana Žižky z Trocnova až do konce války. Rostislav Repík pracoval jako stavitel po válce v Opavě, František Bunža odešel po roce 1948 do Anglie, kde brzy zemřel.

Sokolský odboj

Sokolská odbojová skupina v Bzenci vznikla v květnu 1939 poté, co bylo na tajné schůzi župního náčelnictva Sokola v Uherském Hradišti oznámeno Václavem Pavlíkem ze Starého Města, že Československá obec sokolská v Praze zahájila tajný organizovaný boj proti německým okupantům – vydala příkaz, aby v župách, okrscích a jednotách byli určeni spolehliví a čestní členové, kteří by vykonávali funkci jednotlivých odbojových skupin. Ve druhém okrsku župy Komenského byl určen velitelem okrskový náčelník Václav Vyžďura, bývalý praporčík čsl. armády, který pak v jednotlivých jednotách okrsku určoval po konzultaci se starosty nebo náčelníky TJ vedoucí odbojové skupiny. Ve Bzenci to byl učitel Oldřich Kučera a Jan Kutný, kteří měli za úkol vyhledat další tři spolehlivé osoby a ti zase další tři. Tímto trojkovým systémem byla organizována celá jednota, přičemž žádný z trojice neznal kromě svého velitele jiného člena. Sokolská odbojová skupina byla i po pozdějším splynutí s vojenskou odbojovou skupinou Obrana národa organizačně ustavena tak, že měla své zástupce na všech důležitých postech.

V rámci normálních cvičení byl prováděn vojenský výcvik mužů a dorostenců (střelba ze vzduchovek, hod granátem a jiná branná cvičení), přičemž byly organizovány noční orientační pochody s bojovými vložkami, které byly zpočátku jen pro jednotlivé složky, později se podle připravovaného plánu konaly společně. Místní lékař MUDr. Antonín Macháček spolu s členkami Čs. Červeného kříže prováděl kurzy první pomoci, jimž prošli povinně všichni členové, ženy a dorostenci. Tato branná příprava byla prováděna i po splynutí s Obranou národa až do dubna 1941, kdy byla činnost TJ Sokol v Bzenci zastavena. V říjnu téhož roku byl Sokol rozpuštěn, jeho majetek zabaven a předán pod dohled německého správce (treuhädera). V červnu 1939 byl Václav Vyžďura prostřednictvím poručíka Macků z Veselí nad Moravou pověřen vedením vojenského odboje v Bzenci, který měl název Obrana národa. Tak se bzenecká sokolská organizace dostala pod vojenské velení, v jehož čele stál pplk. Vladimír Štěrba z Uherského Hradiště.

Obrana národa

Byla založena na jaře 1939, působila na celém území Protektorátu Čechy a Morava a sjednocovala bývalé důstojníky rozpuštěné čsl. armády. Velitelem pro oblast jihovýchodní Moravy se sídlem v Uherském Hradišti byl jmenován pplk. Vladimír Štěrba.

Úkolem této odbojové skupiny byla příprava na ozbrojený odpor proti okupantům, který se očekával v nejbližších měsících. Bzenecká skupina byla rozdělena na dvě skupiny: východní, které velel učitel Oldřich Kučera a západní s velitelem Oskarem Sýkorou.

Úkoly I. a II. odbojové skupiny:

  1. na rozkaz vedoucího okresu Uherské Hradiště nebo podle potřeby zřídit na hlavních silnicích protitankové překážky,
  2. ničení mostů,
  3. být připraveni pro potřebu pomoci při přistání paraskupin našich zahraničních vojáků,
  4. v případě státního převratu zabránit drancování a loupení majetku státního i soukromého, udržovat bezpečnost a pořádkovou službu. Pomocná skupina má tuto službu převzít po odchodu I. a II. bojové skupiny. Mimoto měli:
  • členové poštovního úřadu dodávat zprávy vojenského rázu, rušit podávání zpráv německými úřady, zadržovat dopisní zprávy německým úřadům a gestapu,
  • četnictvo mělo spolupracovat s obrannou a zpravodajskou službou i bezpečnostní skupinou,
  • personál na dráze měl podávat pravidelné zprávy o přesunu německého vojska a převáženého materiálu, zajistit pravidelné vykolejování vlaků,
  • zdravotníci měli v případě potřeby pomoci raněným parašutistům, běžencům z pracovních a koncentračních táborů,
  • aktivně pomáhat občanům a bývalým příslušníkům čsl. armády, kteří šli dobrovolně do zahraničí, nebo těm, kteří byli pronásledováni Gestapem, měl za úkol Václav Vyžďura a Martínek prostřednictvím Jagoše z Velké nad Veličkou a Janáska z Veselí nad Moravou.

V srpnu 1939 po ustavení trojic, byly na schůzi vedoucích v mužské šatně sokolovny vydány všem členům, kteří neměli zbraně, tři zápalné fosforové pásky.

Ilegální letáky byly vydávány vojenskou odbojovou skupinou ON nebo bzeneckou komunistickou stranou a byly vždy řetězově doručovány ostatním členům, z nichž mnozí je dále rozmnožovali.

Od června 1939, kdy byla sokolská odbojová skupina začleněna do Obrany národa, se všechny akce prováděly společně. Už v prvních měsících okupace byly organizovány přechody bývalých důstojníků bzenecké posádky za hranice.

V listopadu a prosinci 1939 došlo k prozrazení sítě Obrany národa, přičemž sehrál významnou úlohu pozdější konfident Gestapa František Šmíd alias „Velký Franta“. Došlo k rozsáhlému zatýkání vedoucích činitelů. Další činnost Obrany národa byla po tomto zásahu Gestapa přerušena.

V roce 1940 dostala zdejší skupina Obrany národa příkaz navázat spojení s vedoucími činiteli místní organizace Komunistické strany Československa. Václav Vyžďura se sešel se členem KSČ Antonínem Somrem, jemuž oznámil, že vyšší odbojové složky trvají na tom, aby se podzemní komunistické hnutí podřídilo jednotnému vojenskému vedení Obrany národa, aby se odbojová činnost v městě netříštila. Tento návrh byl KSČ odmítnut s odůvodněním, že komunistický odboj se řídí pokyny ÚV KSČ, který v té době musel respektovat smlouvu SSSR s nacistickým Německem z konce srpna 1930 tzv. Pakt o přátelství a neútočení. Proto nedošlo k odbojové spolupráci mezi Obranou národa, vedenou Václavem Vyžďurou a místní odbojovou skupinou KSČ.

Když byla 12. dubna 1941 činnost TJ Sokol v Bzenci zastavena, byly ihned všechny zbraně a střelivo, které byly do té doby ukrývány v prostorách sokolovny přeneseny na bezpečné místo, aby mohly být v případě potřeby použity. Šlo o zbraně, které byly TJ v květnové a zářijové mobilizaci v květnu a září 1938 předány. Část byla uschována ve vinohradnických budkách a část v bunkrech severního svahu Starého hradu. Podle pozdějších informací byly uschované zbraně předány členům revolučních bezpečnostních hlídek k vykonávání strážní služby a pak byly předány posádce v Bzenci. Střelivo bylo předáno k dispozici partyzánskému oddílu na Kameňáku.

Po zatčení převážné většiny vedoucích pracovníků Obrany národa v letech 1939, 1940 a později zahájila bzenecká skupina Obrana národa pod vedením Václava Vyžďury akci na pomoc rodinám po zatčených a vězněných. Sbírka byla prováděna každý měsíc a aktivně se na tomto úkolu podíleli Václav Vyžďura a Antonín Straka. Až do konce okupace bylo vybráno a rozděleno celkem 168 740 korun. Také na škole mezi učitelstvem byla organizována obdobná sbírka. Na dívčí škole bylo vybráno 6 000 korun.

V roce 1943 se o této podpůrné akci dovědělo uherskohradišťské Gestapo, které však neznalo organizátory a tak si k pohovoru pozvalo Václava Vyžďuru, který se k existenci této akci nehlásil.

Od roku 1943 dojížděli za učitelem Antonínem Strakou 2 muži, kteří se vydávali za odbojové pracovníky. Václav Vyžďura po jednom setkání s nimi upozornil učitele Straku na to, aby příliš nedůvěřoval neznámým lidem. Do Bzence tenkrát dojížděl Viktor Ryšánek a Karel Paprskář, který se vydával za odbojového pracovníka a představoval se jménem a hodností „generál Fassati“. Generál Fassati byl bývalý vysoký důstojník čsl. armády a jeho jménem vystupoval konfident brněnského Gestapa Karel Paprskář. Straka jim věřil, poněvadž slíbili odbojové skupině v Bzenci nejen zbraně, ale i finanční pomoc. Nedodali ani zbraně ani peníze, ale zato podali Gestapu zprávu o úkrytu parašutisty Pechala, učitele Cyrila Žižlavského a manželů Františka a Marie Janouškových, kteří se ukrývali v domě ředitele Šťastného. Učitel Žižlavský se při zatýkání zastřelil (5. 3. 1943), manželé Janouškovi a Šťastní byli zatčeni. Manželé Janouškovi byli popraveni. Byli ze Žeravic.

Po srpnovém výslechu Václava Vyžďury na Gestapu v Uherském Hradišti byl informován Bohumilem Babákem, že se jeden bývalý důstojník vyjádřil v tom smyslu, že odboj ve Bzenci převezme do rukou člověk s akademickým vzděláním a lampasy. V této době už aktivněji pracovala skupina vedená Oldřichem Kučerou, která po zastavení činnosti Obrany národa pracovala v úzkém kroužku naprosto samostatně a o její činnosti nebyl informován ani učitel Straka, kterému Kučera nedůvěřoval. Navázal však spojení a spolupráci s odbojovou skupinou Františka Součka. Spolupráce Kučera – Straka byla opět navázána v dubnu roku 1944 – v souvislosti s paraskupinou majora Bogataje.

V srpnu 1944 se Václav Vyžďura několikrát setkal s generálem Koutňákem. Protože Koutňákovy výtky byly, jak Vyžďura vycítil, oprávněné, ujistil ho, že vojenská odbojová organizace v Bzenci ustavena je, ale čeká na příkazy k činnosti. Za nějaký čas generál Koutňák vypracoval operační plán, který předal Vyžďurovi se žádostí o jeho doručení kpt. Mazánkovi. Plán měl být zašifrován a doručen nejen do Londýna, ale i generálu Viestovi na Slovensku a podepsán Koutňákovým jménem.

Velký zájem projevil také generál Koutňák o seznámení se s předválečnými členy KSČ, pracujícími v odboji. Na to oznámil generál Koutňák V. Vyžďurovi, že ve své odbojové skupině pověřuje funkcí zbrojního referenta jeho. V zimě 1944 předal generál Koutňák V. Vyžďurovi dva ilegální letáky, které prý údajně pocházely z Veselí nad Moravou. Jeden pojednával o organizaci trojek a druhý vyzýval k organizování sabotáží. Oba letáky však Vyžďura dobře znal. Pocházely ze Bzence a byly vydány odbojovou skupinou Františka Součka (letáky vytiskl Jindřich Novotný u firmy Rýpal).

V lednu 1945 požádal škpt. Alfréd Herrmann, vedoucí odbojové skupiny Carbon – Terč prostřednictvím Josefa Ženaty Vyžďuru o pomoc při zajišťování plochy pro plánovaný shoz zbraní. Vyžďura nabídl odbojové skupině Carbon – Terč zkušeného pyrotechnika šrtm. Jiřiště a por. Bartáka. Současně zajistil vhodné místo pro ukrytí vysílačky (octárna, lihovar, což již nemohl škpt. Herrmannovi sdělit, poněvadž v úterý 27. února 1945 byl zatčen a odvezen spolu s Fr. Tomečkem a Frant. Eimuthem. Dále byli zatčeni Jan Joch, Kovářová Božena, Kovář Jan a Alexej Novosad. Všichni byli odvezeni do Kounicových kolejí v Brně.

Odbojová skupina Františka Součka

Po likvidaci Komunistické strany Československa v roce 1938 byla vytvořena na Hodonínsku odbojová buňka „Mor. Rovnost“. V průběhu činnosti 1939 – 1945 vzrostla na 21 členů, převážně členů KSČ a vedením pověřen Fr. Souček – interbrigadista. Bzenecká organizace po celou dobu svého trvání udržovala spojení s hodonínským vedením Ant. Bartla a zlínským Rudolfem Rederem. Faktem zůstává, že tato skupina připravovala odbojovou základnu v Bzenci a stala se základem pozdějších skupin Generál Orlov a Vela. Prostřednictvím svých spojek udržovala styk se skupinou Obrana národa a Carbon. Bohužel z celé činnosti nezůstaly zachovány žádné podstatné materiály. Souček se stal po osvobození předsedou Revolučního národního výboru.

Odbojová skupina Orlov

Činnost skupiny „Generál Orlov“ byla zahájena 1. srpna 1941 a tvořilo ji 9 členů. Základna do roku 1945 vzrostla na 34 členů. Náplní skupiny na Bzenecku bylo provádění sabotážních akcí a vydávání protinacistických letáků. V roce 1942 v červnu byla ustavena odbojová buňka na dole Littner – Barták, v němž byli přechováváni uprchlíci ze zajateckých táborů. V roce 1944 dobudován na Kameňáku bunkr za vedení Fr. Součka a Mojmíra Rachvaly. Koncem roku 1944 navázal se skupinou „Generál Orlov“ spojení generál Koutňák a s velitelem Jindřichem Kozákem dohodli sloučení skupin „Generál Orlov“ a „Vela“ do jedné odbojové organizace pod vedením generála Koutňáka. Z materiálu o činnosti skupiny „Generál Orlov“ vyplývá mnoho rozporů. Akce se prolínaly se skupinou Fr. Součka, „Generála Orlova“ i „Vely“. Sloučení bzeneckých skupin pod jedno vedení odmítl František Souček a Carbon.

Odbojová skupina „Vela“

V Bzenci byla odbojová skupina „Vela“ založena generálem Koutňákem v říjnu 1943. Činnost spočívala v případě ozbrojeného odporu proti nacistům, přechovávání zběhů z vojenských táborů. V bunkru ve Bzenci byli 2 belgičtí vojíni, na hadrovně kolem 20 lidí, převážně Rusové, pak Rakušané a také několik našich obyvatel. O tyto bylo nutno se starat a tak příslušnice „Vely“ zajišťovaly zásobování. Když se situace na frontě stávala kritickou, byli všichni převedeni do bunkru na Kameňáku a zúčastnili se přepadení Jagdkomanda v Nětčicích u Kyjova. V dubnu 1944 byl v Olšovci vytvořen pomocný oddíl organizačně vedený Ant. Staňkem a Flor. Jelínkem, který provedl 12. 4. 1944 přepad nádraží v Moravském Písku. Po zradě byli Fl. Jelínek, Marie Staňková, Josef Juriga a 1 rakouský příslušník zatčeni a v Kyjově umučeni.

Bzenecká odbojová skupina Carbon

Tato odbojová skupina vznikla v první polovině roku 1944, kdy do prostoru Slovácka byla letecky dopravena a shozena paraskupina Carbon vyslaná MNO zpravodajským oddělením čsl. exilové vlády v Londýně. Velitelem byl kapitán čsl. zahraniční armády František Bogataj z Uherského Ostrohu. Další členové této paraskupiny byli jeho zástupce rotmistr Josef Vanc, pomocníkem Frant. Kobzík a radiotelegrafista Jaroslav Šperl, všichni příslušníci čsl. zahraniční armády, kteří po okupaci ČSR Němci v roce 1939 dobrovolně odešli za hranice bojovat proti německým okupantům. Po bojích a okupaci Francie se dostali do Anglie, kde se dobrovolně přihlásili k výcviku do speciální skupiny pro výsadkové akce na území protektorátu Čechy a Morava. Cílem těchto paraskupin byla spojovací a zpravodajská činnost a přijímání vlastenecky smýšlejících do boje proti okupantům, dále příjem zbraní a organizační příprava ve vhodnou dobu ozbrojeného povstání v předem určeném operačním prostoru.

Tato paraskupina byla letecky dopravena do prostoru Slovácka z angloamerické základny v Itálii v noci z 12. na 13. dubna 1944 a shozena poblíž obcí Vacenovice a Ratíškovice. S ní společně letěla paraskupina Cley – Eva, která byla shozena v prostoru Hostýnských hor. Po vysazení se parašutisté Carbon už nesetkali, neboť dopadli daleko od sebe a přistáli v korunách stromů v lesích moravské Dúbravy. Vysílačka pro spojení s londýnskou zpravodajskou centrálou se pádem rozbila a zůstala viset na stromě. Rovněž tak operační materiál. Kpt. Bogatajovi se podařilo zachránit navádějící radiomaják Eureka, který později velitel používal k navádění vyslaných letadel se zbraněmi pro jednotlivé skupiny Carbon na Slovácku.

Po krátkém odpočinku, fyzickém a nervovém vyčerpání a marném vzájemném hledání se museli co nejrychleji vzdálit z místa seskoku, aniž by měli čas zahladit stopy, které vedly k prozrazení a jejich pronásledování německou policií, vojskem a Gestapem. Velitel Bogataj během několika hodin navázal styk s učitelem Strakou, rodákem a dobrým přítelem z Uherského Ostrohu, který tou dobou učil ve Bzenci. Radiotelegrafista Šperl po celodenním bloudění v lesích bzenecké Dúbravy dostal se ve večerních hodinách náhodně do Olšovce, když předtím narazil na německou vojenskou hlídku. Po kontrole osobních dokladů byl propuštěn a setkal se s několika mladými chlapci, kteří mu spolu s Břeťou Kaštalánem poskytli první informace a občerstvení. Na jeho žádost mu ukázali cestu na Staré Město a Hluk. Bogatajovi se podařilo pomocí učitele Straky najít ve Véskách nedaleko Kunovic svého radiotelegrafistu Šperla a tak začala počáteční spolupráce v organizování této odbojové činnosti protinacistické skupiny, na které se podílela řada obětavých vlastenců z řady měst a vesnic celého Slovácka, od Uherského Hradiště, Ostrohu, Veselí, Strážnice, Bzence a Kyjova. Zásluhou nejbližšího spolupracovníka kpt. Bogataje vznikly ve Bzenci dvě skupiny – Carbon I. s velitelem Oldřichem Kučerou a Carbon II. Terč s velitelem mjr. Herrmannem, kteří do svých skupin přijali spolehlivé vlastence, odhodlané bojovat proti nenáviděným okupantům až k tomu nastane vhodná chvíle. Po vybudování sítě těchto skupin na mnoha místech Slovácka navázal velitel Carbonu a jeho telegrafista 28. ledna 1945 přímý styk pomocí nově získané vysílačky se zpravodajskou centrálou v Londýně. Začala pak ta nejdůležitější fáze na plnění a uskutečnění hlavního poslání této paraskupiny: vyhledání vhodných ploch pro příjem zbraní, určení velitelů a členů přijímacích skupin. Určit den a čas příletu se zbraněmi a zajistit ukrytí shozených zbraní.

Pro skupiny bzeneckého Carbonu byl určen den 22. března ve 22. hodin. Velitel Kučera očekával se svými pomocníky Jindř. Neumanem, Karlem Klučkou, Mir. Goliášem, Josefem Jarošem a Stanislavem Blateckým přílet letadla na plochu č. 1 v prostoru Horních hor. Velitel Herrmann se měl dostavit na plochu č. 2 na loukách v blízkosti křižovatky Severní a Vlárské trati. Jeho skupina se na přijímací plochu nedostavila, jelikož jeden z členů této skupiny přeslechl výzvu k nástupu. Když pilot nenašel plochu č. 2, shodil všechny balíky na plochu č. 1, kde přes nadlidské úsilí se nepodařilo všechny balíky se zbraněmi do ranního svítání ukrýt. Část byla nalezena i s padáky blízko Domanína, shoz oznámen Gestapu, které pomocí vojska a policie zbraně zajistilo, ale nepodařilo se jim vypátrat příjemce těchto zbraní. Část těchto zbraní předal velitel Kučera partyzánské skupině Fr. Součka v Chřibech. Ostatní byl donucen předat při osvobození Bzence rumunskému velitelství, které odmítlo pomoc spolubojovat proti Němcům, protože mělo zprávu, že mezi partyzány jsou zrádci a konfidenti Gestapa. Přesto všechno, že připravované ozbrojené povstání této organizace Carbon neproběhlo podle představ hlavních organizátorů, ne jejich vinou, patří všem členům tohoto protinacistického odboje úcta a obdiv za jejich statečnost a odhodlání v tomto boji obětovat život za návrat svobody našeho města a národa, jak to učinil Antonín Straka, který 29. března 1945 po zatčení Gestapem volil dobrovolnou smrt.

Tragické události koncem II. světové války v Bzenci – Olšovci

V druhé polovině března 1945 překročil hranice mezi Slovenskem a Protektorátem Čechy a Morava zvláštní oddíl německého vojenského SS Jagdkommanda s cílem likvidovat partyzánské hnutí na Moravě. Jedna z těchto skupin po potlačení SNP a pod tlakem postupující sovětské a rumunské armády se dostala také na Slovácko, kde SS kommando zřídilo postupně několik tzv. opěrných bodů. Pomocí předem vybraných agentů – provokatérů mluvících částečně česky, se dostali do partyzánských skupin s cílem zlikvidovat tyto ozbrojené skupiny za pomoci Gestapa a též zrádců z řad civilního obyvatelstva. Velitelem jednoho z těchto oddílů SS Jagdkommanda, které mělo svůj opěrný bod ve Strážnici, byl, byl důstojník Egon Lüdemann. Připravil plán na likvidaci bzeneckého partyzánského oddílu, který byl v Chřibech nedaleko Osvětiman a jeho velitelem byl František Souček ze Bzence, člen KSČ a interbrigadista.

Příchod agenta SS kommanda do Olšovce

V úterý dne 27. března 1945, kdy se válečná fronta přiblížila k hranicím Moravy a do těsné blízkosti Slovácka, přišel v dopoledních hodinách ve Strážnici do holírny pana Daněčka neznámý muž. Během holení se svěřil, špatně mluvící češtinou o pomoc zachránit se před pronásledováním Gestapem, protože utekl z německé armády a rád by se chtěl dostat k partyzánům a společně bojovat proti nacistům. Daněček po naléhavém prošení seznámil tohoto muže s panem Floriánem Jelínkem z Olšovce, o kterém věděl, že je jeho syn Pavel v partyzánské skupině v Chřibech. Pan Jelínek informoval o příchodu tohoto muže Ant. Staňka, krejčího v Olšovci, který byl ve styku s velitelem skupiny Fr. Součkem pomocí několika spojek. Staněk se rozhodl, že večer téhož dne odvede muže, který se představil jménem Jakub Schurek a blíže mu osvětlil, proč dezertoval z německé armády a nenávidí nacismus. Staněk společně s dvěma pomocníky přivedl Kubu pozdě v noci ke skupině do hor. Zde se dozvěděl, že velitel Souček od skupiny odešel zpět do Bzence, protože mezi ním a členem skupiny Jindřichem Kozákem došlo k vážným neshodám z porušování kázně a častého vzdalování se od skupiny. Dokonce obvinil Kozáka, že zrazuje skupinu a je ve spojení s Němci. Označil ho přímo za konfidenta Gestapa a byl rozhodnut ho nechat na základě partyzánského soudu zastřelit. Nakonec volil raději odchod od skupiny a odešel zpět do Bzence. Tuto nečekanou zprávu sdělil Staňkovi Pavel Jelínek a zároveň mu oznámil, že se Kozák prohlásil velitelem skupiny a jeho určil zástupcem. Kubu předal Staněk Jelínkovi, protože Kozák nebyl přítomen a dal mu rozkaz, aby Kubu nechal hlídat, pokud se nepodaří prověřit ve Strážnici jeho totožnost u jeho údajné tety.

Plán na prověření Kozáka

Nečekaný odchod Součka, podezření Kozáka a Kubův příchod do skupiny přimělo Staňka a jeho několik pomocníků urychleně řešit tuto vzniklou situaci, která byla velmi vážná. Byl vypracován plán na zajetí dvou známých konfidentů Nováka a Gamberského a pomocí nich se dozvědět, zda skutečně Kozák skupinu zrazuje Němcům a je ve spojení s Gestapem. Velitelem této akce byl Pavel Jelínek a dohodnut přesný plán provedení této akce 31. 3. 1945. Z příkazu Kozáka byl velitelem této akce určen Kuba s několika pomocníky. Zajetí obou konfidentů se podařilo a po jejich přivedení v noci do hor k výslechu nedošlo, protože nad ránem byla skupina obklíčena Jagdkommandem, rozutekla se a oba konfidenti byli vysvobozeni a převezeni do sídla Gestapa v Uherském Hradišti.

Příchod partyzánů do Olšovce – počátek blížící se tragédie

Velitel Kozák po útěku z hor přivedl celou skupinu v počtu asi 40 lidí do Bzence. Staněk ji ubytoval na různých místech, hlavně v některých rodinách v Olšovci. Mezi nimi byla skupina třinácti sovětských občanů, které po útěku z nucených prací v Bučovicích přijal Souček do partyzánské skupiny. Po seznámení se Staňkem se hlavním mluvčím této skupiny stal Sergej Kasparian. Během pobytu v Olšovci provedla skupina několik akcí proti Němcům, hlavně přepadení vojenského vlaku s municí v Moravském Písku. Jelikož velitel Kozák se k této akci nedostavil, byl určen František Salčák z Kolonie. Likvidaci německého ozbrojeného strážného provedl příslušník čsl. armády v zahraničí, velitel paraskupiny Silver B Jan Zemek, která byla shozena na naše území již koncem roku 1941 v souvislosti připravovaného atentátu společně se skupinou Antropoid k odstranění říšského protektora Heydricha. Velitel této skupiny Jan Zemek po celou dobu unikal pronásledování Gestapa, až se mu podařilo dostat se k bzeneckým partyzánům v Chřibech. V prvním dubnovém týdnu se bojující fronta přiblížila k hranicím Moravy ze Slovenska a toužebně očekávané osvobození nenechalo na sebe dlouho čekat. Německá armáda se pod tlakem sovětských a rumunských vojsk přibližovala k Bzenci.

Krvavá neděle 15. dubna 1945 v Olšovci

Jeden z ustupujících oddílů německé armády se zastavil kolem 9. hodiny v Olšovci pod vedením majora Linze, který byl předem informován, že je zde ukryto hodně partyzánů a dal rozkaz k pohotovosti v případě útoku partyzánů. Jenže krutý osud a zrada ve vlastních řadách zarazila uskutečnění tohoto záměru. Kolem poledne pozval Antonín Staněk Sergeje na nedělní oběd, když zanedlouho přišel též Kuba se dvěma neznámými muži, kteří žádali Staňka, aby ihned se skupinou partyzánů společně s nimi odjel do Kyjova na pomoc kyjovským partyzánům, kteří zde bojují proti Němcům. Sergej upozornil Staňka, že jsou to zrádci z oddílu SS Jagdkommanda. Staněk slíbil, že během hodiny svolá skupinu a společně odjedou na pomoc Kyjovu. Kuba s tímto návrhem souhlasil a s oběma muži odešel. Staněk spolu se Sergejem zajistil varování všech ukrytých partyzánů v Olšovci, že jsou zrazeni. Společně se Sergejem se ukryli v domě pana Repíka až do večerních hodin.

Kolem 14. hodiny vydal velitel německé jednotky major Linz zákaz vycházení z domů a do Olšovce byl odvezen jako rukojmí starosta města p. František Kučera s výstrahou vyhlášení stanného práva. Příslušníci SS Jagdkommanda začali hledat po domech partyzány a jejich pomocníky. Do Skálovy zahrady byli přiváděni k výslechu zatčení občané. Na místě byl po výslechu umučen a zastřelen Antonín Höhn, který ukrýval skupinu sovětských partyzánů. Do Kyjova k výslechu na Gestapo byli odvezeni pomocníci partyzánů Florián Jelínek, František Juriga a Marie Staňková. Antonína Staňka se jim nepodařilo zajistit, neboť včas utekl do Kolonie – Mor. Písku, kde se skrýval až do osvobození. Tak skončila tragicky slunečná jarní neděle, plná naděje blížící se svobody. To ale nikdo nevěděl, jaký osud čeká odvlečené olšovské občany v Kyjově.

Vrazi z SS Jagdkommanda a Gestapa ukončili v Kyjově olšovskou tragédii. Odvlečení olšovští občané byli v Kyjově v sídle opěrného bodu SS Jagdkommanda  a za přítomnosti Gestapa podrobeni krutému výslechu, který skončil 18. dubna 1945 bestiálním umučením a zavražděním těchto nevinných obětí na dvoře. Spolu se bzeneckými občany byli umučeni dva příslušníci odboje kyjovského v souvislosti s tragickou událostí, která se odehrála den před olšovským dramatem v sobotu 15. dubna v chatě Vápenka v Chřibech. Zde ti samí vrazi zapálili chatu a umučené naházeli do hořící chaty. Pravá jména těchto německých zločinců a zrádců z vlastních řad partyzánů se do dnešních dnů nepodařilo zjistit.

Perzekuce – zatýkání

Juhn Hugo – žid, byl první obětí perzekuce v Bzenci. Byl zatčen v září 1939, zemřel v koncentračním táboře.

John Václav – vrchní respicient finanční stráže, přidělený v roce 1940 pro zásobovací agendu městského úřadu. Působil tu krátce, byl zatčen, uvězněn a ve Vídni odsouzen pro přípravu velezrady na 6 roků do káznice.

Kučera František – starosta města, zatčen na udání vlajkaře Vojtěcha Kozáka. Ve vězení strávil pouze jeden den a byl propuštěn na přímluvu Karla Felendy, bývalého dlouholetého člena městské rady za stranu čsl. socialistů. Pocházel ze Sudet a po 15. 3. 1939 se přihlásil k německé národnosti. Byl správcem pálenice v Buchlovicích a jako takový přicházel do styku s Gestapem a pomohl více lidem v Bzenci před zatčením.

K 7. 3. 1940 nebo 1941 vyvěsili pracovníci městského úřadu Štěpán Tvarůžek a Miroslav Kováč na hranicích Bzenec – Těmice, Bzenec – Vracov a rozcestí do Strážnice výzvy k odporu proti nacistům a rozhodili brožurky „Věrni zůstaneme“. Druhý den byli vzati do vazby jako rukojmí za TJ Sokol Metoděj Mann, ředitel městské spořitelny, za legionáře knihtiskař František Tomeček a správce pivovaru Alois Kincel, za stranu soc. dem. řídící učitel v. v. Ladislav Koutný, za stranu komunistickou důchodce Jan Joch a žid Oskar Glaser. Po několika týdenním vězení byli propuštěni.

Pokorný Ferdinand – katecheta na měšťanské škole byl zatčen Gestapem 11. 3. 1941 při vyučování náboženství. Ve své knize „V městě satanově“ na své zatčení vzpomíná: „Odcházeje ze třídy, pokynul jsem žákům a žákyním na rozloučenou, na jak dlouho? V té chvíli se stalo něco zvláštního. Děti rázem povstaly a z jejich úst se vydral úpěnlivý výkřik, plný zděšení a bolesti, který dozníval, když se dveře za mnou zavíraly. Ten výkřik našich českých dětí zněl mi v uších po celou dobu mého zajetí a slyšel jsem v něm výkřik celého utiskovaného národa.“ Obviněn byl pro činnost Říši nepřátelskou mezi českými dělníky v Říši, kam byl vyslán církevními úřady. Prošel věznicemi v Brně Pod kaštany, Vratislaví, Pankrácem, Terezínem a skončil v koncentračním táboře Dachau, který byl osvobozen americkou armádou 30. 4. 1945.

Šťastný Ctibor a Anděla – ředitel měšťanské školy v. v. byl zatčen 30. 3. 1943 pro ukrývání manželů Františka a Marie Janouškových ze Žeravic. Tito byli pronásledováni Gestapem pro spolupráci s odbojovým pracovníkem učitelem Žižlavským. Konfident Gestapa Ryšánek přislíbil učiteli Strakovi, který tehdy o jeho zrádcovské činnosti nevěděl, že opatří manželům Janouškovým pasy na Slovensko a že potřebuje jejich fotografie. Tak se dostal do domu Šťastných a úkryt Gestapu prozradil. Anděla Šťastná zemřela 5. 5. 1944 ve věznici Jawor v Polsku. Ctibor Šťastný byl vězněn ve Zwikau do 9. 5. 1945. Po propuštění z věznice zaslal MNV telegram, aby byl Straka jako zrádce zajištěn, ten však již nežil. Po příchodu do Bzence zjistil, že se mýlil a že Straka byl obětí Ryšánka jako on s manželkou.

Dne 26. 1. 1943 byli odsunuti bzenečtí židé. 118 jmen je uvedeno na stránce 139 kroniky města Bzence – kniha II. Vrátil se pouze MUDr. Alfréd Blumka.

Laga Jan a Šlechta Josef – pro poslech cizího rozhlasu.

Hostýnek Jan a Hermína – vězněni krátce v koncentračním táboře Svatobořice jako rodiče zahraničního vojáka Karla Hostýnka.

Straka Antonín, odbojový pracovník, učitel, spáchal sebevraždu po zatčení Gestapem dne 29. 3. 1945.

Arbeit Vilém – zemřel v koncentračním táboře.

Večeřa Otakar

Vyžďura Václav – pro podezření z odbojové činnosti.

Kovář Jan – pro podezření z odbojové činnosti.

Kovářová Božena – pro podezření z odbojové činnosti.

Novosad Alexej – pro podezření z odbojové činnosti.

Šostí Karel, Irma a Josef – pro podezření z odbojové činnosti.

Nutno je také vzpomenout desítky chlapců a děvčat ročníku 1921, 1923 a 1924, kteří se vrátili s podlomeným zdravím a dva se nevrátili. Jaroslav Němeček zahynul při bombardování a Stanislav Sigmund v koncentračním táboře. Oba z Olšovce.

Závěr

Proč vzpomínáme na hroznou dobu okupace až 46 let po ukončení druhé světové války? Po osvobození byly vzpomínky na domácí odboj čerstvé a bezprostřední a nikdo nepovažoval za nutné jeho události písemně zachytit. Také proto, že mnozí občané, kteří nebyli zapojeni do tzv. „podzemního hnutí“ proti Němcům hledali toto spojení až „přestalo hřmít“ a vymýšleli si zásluhy, čímž poškodili ryzost akcí skutečných odbojářů. Po roce 1948 se pohlíželo na odboj jednostranně, a proto se bzenečtí kronikáři po celých dlouhých 46 let v kronice o něm nezmínili.

Historicko-dokumentační komise při Svazu bojovníků za svobodu, složená z pamětníků vzala si za úkol zpracovat historii odboje v Bzenci pro paměť budoucím generacím. Protože podle ruského spisovatele Alexeje Arsenjeva, nositele Nobelovy ceny za literaturu, žijícího v emigraci – „Věci a skutky, které popsány nebývají, do tmy zapadají a prachem zapomnění se pokrývají, vypsány pak ožívají.“

Květen 1991

Zpracovala komise ve složení: Marie Procházková, Jindřich Novotný, Jan Hirš, František Kovář a Milan Fabrici – přímí účastníci jednotlivých odbojových skupin ve Bzenci.