Uvedené vzpomínky pochází z pera bzeneckého kronikáře Antonína Prese, které sepsal v roce 1985. Do textu nebylo zasahováno a je ponechán v původní podobě.

Vzpomínky Antonína Prese na osvobození města Bzence

Co bylo před čtyřiceti lety?

Letos oslavil Bzenec čtyřicáté výročí svého osvobození. Jak to ale bylo před čtyřiceti lety kolem toho významného 19. dubna 1945? Prožil jsem tu dobu v Bzenci a chci zde zaznamenat svoje vzpomínky, než zcela zapadnou v zapomnění. Pochopitelně nepůjde o celkové vyhodnocení událostí, ale jen o dílčí úsek jednoho pozorovatele. V kronice města není toto období mými předchůdci kronikáři popsáno.

Již v druhé polovině března bylo slyšet stále zřetelněji ojedinělou střelbu z děl přibližující se fronty. Za jasných, slunečných dnů jsem z naší vinice, kterou jsme vlastnili v trati „Maršálky“, viděl na svazích Bílých Karpat zvířený prach po vojenských kolonách, ustupujících ze Slovenska dolů na Moravu. Ojediněle jsem uviděl též gejzíry po výbuších dělostřeleckých granátů.

V Bzenci bylo v polovině března po vojenské stránce dosti rušno. Oběma směry, na Kyjov i na Veselí projížděly skupinky nákladních aut s nacistickými vojáky. Zmizeli Němci, kteří zde byli nasazeni jako správci zabavených obchodů a provozoven po Židech – pochopitelně i se svými rodinami, pravděpodobně v noci. Obyvatelstvu bylo již zakázáno vycházet od setmění do rozednění z domů na ulici, pod trestem zastřelení.

V této době jsem ještě chodil denně do zaměstnání. Pracoval jsem ve funkci pokladníka ve Vinařském družstvu, jež mělo své provozovny v zámku (nyní Moravské vinařské závody). Hned v polovině března jsme začali ukrývat před blížící se frontou část zásob vína a lihovin v množství téměř 500 hl a to tak, že víno bylo přečerpáno do tří sklobetonových cisteren o obsahu přes 400 hl, lahvové víno a lihoviny uložené v přepravních bednách naskládány v mezeře mezi cisternami až po klenbu. Celý tento prostor byl našim zedníkem zazděn starými cihlami a zeď byla natřena cukerným roztokem, aby na ní vybujela rychle sklepní plíseň, takže za dva dny byla „stará“, k nerozeznání od okolních zdí. Ukrývání zásob provádělo jen nás pět úředníků a tři potřební řemeslníci. Ostatní zaměstnanci z okolních obcí, ale i ze Bzence byli již na neplacené dovolené a do zaměstnání již nechodili.

Měli jsme s ukrytím tak tak na čase, neboť hned asi na druhý den přijela skupina německých důstojníků zásoby zabavit. Ředitel Skála s nimi dojednal odvoz zásob na příští den s tím, že vojákům bude zakázán vstup do sklepů, aby „nenarušovali plynulost a rychlost prací“. To bylo Němci dodrženo a tím nám bylo umožněno při přečerpávání vína z ležáckých sudů ve sklepě do transportních soudků na nádvoří na auta nasadit na čerpadlo ve sklepě dvě sací hadice. Jedna z nich sála víno ze sudu, druhá vodu z vodovodu, takže si odvezli celkové množství „vína“ jak bylo uvedeno v písemných dokladech. Po této akci jsme i my zbylí již do zaměstnání nemuseli chodit, neboť provoz družstva byl zastaven.

Jen tři, nebo čtyři dny jsem byl doma, když došlo v Bzenci k události, která otřásla všemi občany. Záhadným způsobem byla odhalena skupina osob, zapojených do odbojové činnosti právě v čase, kdy se sešli v jednom domě v Olšovci. Všichni čtyři byli ihned odvezeni do Kyjova a tam při výsleších ubiti k smrti. Byli to tři muži a jedna žena, kteří položili své životy v době, kdy už bylo naše osvobození na dosah ruky. Byli to hrdinové: Marie Staňková, Antonín Höhn, Florián Jelínek, František Juriga.

Celý týden po této události bylo v Bzenci nastěhováno Gestapo, které hledalo další stopy, vyhrožovalo smrtí a terorizovalo obyvatelstvo hlavně v Olšovci.

Kolem 10. 4. nastal ve vinicích nad Bzencem zvýšen pohyb německých vojáků. S motykou na rameni vydal jsem se „pracovat“ do vinice, abych zjistil, co se tam děje. Byl jsem však hned na začátku „Maršálkovy zmoly“, kudy vedla cesta do vinic, strážným rázně vrácen, že vstup do vinic je přísně zakázán. V té době se již ve dne i v noci ozývala občas dosti silná střelba z kulometů a samopalů z lesa. Proto jsem se vždy před setměním s manželkou a tříletou dcerou i starou tetou uchyloval do našeho nedalekého sklepa, jenž nám přes noc sloužil jako úkryt. Ukrývali se tam s námi i blízcí sousedé, takže se tam vždy shromáždilo kolem dvaceti osob.

Asi 15. 4. kulometná střelba dále sílila a ozývala se ojediněle již také ze svahů vinic. Asi 17. 4. zrána se ozvala velmi silná detonace. Ještě dopoledne jsme se dověděli, že nacisté vyhodili železobetonový most přes Syrovínku v Nádražní ulici. Výbuch byl tak silný, že jedna dlažební kostka o hranách 15 cm letěla vysokým dlouhým obloukem a při dopadu prorazila střechu a strop domku, který se nachází až v uličce „Na Luži“, spojující jihovýchodní roh náměstí s Bzinskou ulicí. Pak následovaly další výbuchy, jimiž byly vyhozeny mosty ve Vracovské ulici a v Olšovci. Poslední detonací zničili Němci staletou dominantu Bzence – kostelík na Starém hradě. Po těchto akcích zapálili ještě skladiště za nádražím, vyklidili město a opatrně se stáhli do vinic, kde si předem vybudovali novou obrannou linii. Osvoboditelská vojska mezi tím dosáhla okraje lesa, kde zaujala výchozí stanoviště. Odtud se pak ozývala silná kulometná palba, kterou Němci ze své linie opětovali. V tomto čase jsme byli stále ve sklepě, nebo před ním, když nastal chvíli klid. Hodiny ubíhaly velmi pomalu, hlavně noci se zdály být nekonečné, neboť spánek vsedě na lavici, nebo na soudku od vína, nebyl nijak vydatný.

Na sklonku noci z 18. na 19. dubna, byla ještě polotma, nahlížel jeden ze sousedů, Josef Bukvald, otvorem v zabarikádovaných dveřích ven, neboť se rozpoutala prudká palba z kulometů. Pojednou na mě zavolal, abych se šel rychle podívat. Přiskočil jsem k otvoru a uviděl jsem několik postav, přikrčených ke zdi protějšího domku, jak se opatrně pohybují kupředu. Byl jsem poněkud zmaten, neboť jejich uniformy, ačkoliv zřetelně nebyly německé, byly odlišné od uniforem Rudoarmějců, které jsme dobře znali z týdeníků v biografu, v nichž se Němci chlubívali zajatci. Přesto jsem však rychle otevřel dveře a radostně jsem na ně začal volat: „Zdravstvujtě tavariši“ a dávat znamení, aby šli ke mně. Tři z nich rychle přeběhli ulici, dva vešli do sklepa s připravenými samopaly a třetí zůstal hlídat u vchodu. Prohlédli sklep, a když zjistili, že tam nejsou nacisté, zase odcházeli. Nabízeli jsme jim jídlo a víno, ale vše s úsměvem odmítali. Nerozuměli jsme jim ani slovo, jen z výrazu „Romania“ jsme poznali, že jde o rumunské oddíly, včleněné do Rudé armády po osvobození Rumunska. Všichni tři se vzdálili a za nimi postupovali další, až bylo celé město obsazeno. K pouličním bojům nedošlo.

Ve městě byly v následující den ustanoveny noční hlídky. Byly tříčlenné. Jeden rumunský voják se samopalem, jeden bzenecký „vládní“ voják s puškou a civilista beze zbraně. Každá ulice měla podle délky jednu, nebo více hlídek, které chodily v přiděleném úseku tam a zpět.

Setrvávali jsme stále ve sklepě, neboť fronta se zde načas zastavila. Nacisté měli ze svých pozic celé předpolí i město jako na dlani a stačil sebemenší pohyb a hned zahájili zuřivou palbu z kulometů.

Rumunská jednotka se připravovala k útoku. Počala s dělostřeleckou přípravou z okraje lesa. Snahou dělostřelců bylo zničit granáty hlavně kulometná hnízda, jež byla dokonale zastřílena na celý prostor a přitom velmi dobře kryta, takže je bylo možno zničit jen přímým zásahem. Tato příprava trvala několik dnů. Když začala dělostřelecká palba a granáty nám hvízdaly nad hlavou, krčili jsme ji zpočátku mezi ramena. Ale po několika výstřelech jsme si zvykli a poučili se, že pokud hvízdají nad hlavou, tak nám neuškodí.

Na dvorku našeho domku jsme chovali tři slepice a několik králíků, proto jsem chodil dvakrát denně těch 150 m domů krmit je a přinést též něco k jídlu pro nás. Nejkratší cestou ze sklepa domů jsem měl po levé ruce asi 15 m volné prostranství, jímž bylo vidět až k vinicím a naopak. Při jedné pochůzce jsem se zde zastavil a hleděl k vinicím. Netrvalo to snad ani pět sekund, když mně hvízdlo těsně nad hlavou několik střel z kulometu a rozbilo několik tašek na střeše domu po mé pravici. Rychle jsem skočil za nedaleký roh domku a pak už jsem používal jen cesty o několik metrů delší, ale bezpečnější. Vylíčená příhoda mě přesvědčila o tom, jak Němci mají celý prostor stále pod dozorem a že útok na jejich pozice bez podpory dělostřelců, by si vyžádal velké množství obětí na životech. Povídalo se potom, že dělostřelci obdrželi vyznamenání za to, že se jim podařilo přímými zásahy zlikvidovat několik kulometných stanovišť. Němci na bzeneckém úseku dělostřelce neměli, jenom minomety, ale těch nepoužili mnohokrát. Vím jen o jednom výstřelu, při němž mina dopadla na domek klempíře Antonína Maděry (pátý od pošty) a poškodila jej. O život nepřišel nikdo, jen jeho žena, která stonala a ležela v posteli, byla padajícím zdivem trochu poraněna. Druhý výstřel a exploze miny zasáhla domek manželů Plzákových ve Vracovské ulici a značně jej poškodila. Oba staří manželé byli usmrceni. Třetí výstřel a výbuch miny jsem zažil sám. Z radnice byla vyhlášena výzva, aby občané přišli pomoct zbudovat náhradní most přes Syrovínku v Nádražní ulici. Sešlo se nás tam asi 20. Než však jsme se mohli dát do práce, vybuchla pojednou ve vzdálenosti asi 150 m od nás mina. Rozprchli jsme se na všechny strany a už jsme se k práci nevrátili. Most zbudovali v noci vojáci.

Asi za týden po osvobození města jsem byl také já určen na noční hlídku. Chodili jsme neustále naší ulicí (nyní Jos. Baráka), od křižovatky ke křižovatce za poměrného klidu. K půlnoci však Němci rozpoutali silnou palbu pěchotními zbraněmi. Obával jsem se, že se Němci pokoušejí znovu obsadit naše město. Bylo všeobecně známé, že tam, kde se jim to podařilo, masakrovali civilní obyvatelstvo, muže, ženy i děti za nepřátelskou činnost proti „Říši“. Snažili jsme se od rumunského vojáka získat informace, ale pro jazykovou překážku jsme toho nedocílili. Pak jsme na křižovatce naší ulice s cestou vedoucí směrem k vinicím uviděli několik družstev rumunské pěchoty a domyslili jsme si, že jde vlastně o její útok proti pozicím nacistů. A skutečně. Do rána byla obranná linie Rumuny dobyta a nacisté museli ustoupit. Udrželi se ještě více než týden na kopci „Kněží hora“ nad Olšovcem. Zde měli kulometné hnízdo, jež se dělostřelcům nepodařilo zničit. Odtud odstřelovali ještě celou dobu, než byli odříznuti a zničeni zezadu, rumunské vojáky i obyvatele Olšovce na ulicích, pokud se tam pohybovali. Tam byl také zraněn střelou do nohy Josef Dufalík, učitel a též bývalý kronikář města Bzence ve dvacátých letech. Zranění nebylo však tuze vážné.

V bojích o město neměli tedy Bzenčané příliš velkých ztrát. Že však šlo o tuhý boj i při osvobozování Bzence, o tom nás přesvědčuje ta skutečnost, že při něm položilo své životy 56 rumunských hrdinů. Počet zraněných byl několikanásobně větší.

Osvobozením města však útrapy Bzenčanů nepominuly, ba právě naopak, teprve začaly. Nacisté svou obrannou linii ve vinicích zabezpečili též položením spousty nášlapných min ve všech vinicích. Ty zůstaly v Bzenci v zemi jako zákeřná zbraň i po vyhnání Němců daleko odtud na sever a číhaly, který nešťastník na některou z nich šlápně. Pak nastal hromový výbuch a nedošlo-li k nejhoršímu, přišel postižený o nohu, kterou na minu šlápl.

Přes toto hrozné nebezpečí se nutili občané do vinic chodit. Jaro bylo již pokročilé a vinohrady čekaly na zameškané práce, bez jejichž dodatečného provedení by došlo na porostu révy k nenahraditelným ztrátám. Výtěžky z vinic znamenaly totiž v kapitalistickém režimu velmi důležitou příjmovou položku pro vinaře, nehledě i k dalším výhodám. Proto zde byla tak silná nutnost vinici a budoucí úrodu z ní zachránit i při hrozícím nebezpečí. A tak lidé začali do vinic chodit, nejprve ti nejsrdnatější, ale hned nato i ostatní, protože na rozmyšlenou nebylo moc času. A tak se občas ozvala z vinic jedna, někdy i více detonací denně, jež pro nešťastníky znamenaly konec snažení. Po každém výbuchu, kdy se zvedl k obloze sloup černého dýmu a hlíny, utíkali tím směrem s nosítky občané, kteří se dobrovolně ujali funkce sběračů raněných, aby postiženého snesli rychle do města a odvezli do nemocnice do Uherského Hradiště. Ve velké budově továrníka Fürsta, který včas emigroval před Hitlerem do Anglie, byla zřízena obvazovna raněných.

Na pomoc byli pozváni sovětští minéři. Přišla několikačlenná skupina, vyzbrojená elektromagnetickými hledači a jimi našli a zneškodnili všechny kovové miny a vytvořili několik bezpečných průchodů v minovém poli. Pak byli odvoláni na jiný, důležitý úsek. Dřevěné miny ve vinicích mimo průchody museli vyhledávat Bzenčané sami jedině překopáváním celé vinice, místo vedle místa, aby ani kousek půdy nezůstal vynechaný. Miny v dřevěných pouzdrech přístroje neodhalily. Přišli do Bzence ještě dva občané, kteří si osvojili rychlý minérský výcvik, byli vyzbrojeni i hledači min v kovových pouzdrech a vydatně pomáhali. Oba však postupně zaplatili za výpomoc také tu krutou daň, neboť oba přišli o nohu. Při nehodě jednoho z nich jsem byl náhodou v jeho blízkosti.

Naše vinice se nacházela uprostřed zaminovaného prostoru a museli jsme předpokládat, že na ní budou též miny, a že ji musíme celou překopat. Přiznávám, že jsem se do této práce nijak nehrnul. V té době už jsem opět chodil do zaměstnání a nebezpečnou práci jsem stále odsouval. Ale moje manželka byla s vinicí velmi citově srostlá a také srdnatější nežli já a stále na mne naléhala, abychom s prací již začali. Nechal jsem si u kováře zhotovit dvě motyky (škrabky) téměř 30 cm široké a opatřil je místo normálních násad, třímetrovými bambusovými holemi. Těmito škrabkami jsme mohli překopávat – seškrabovat zeminu téměř tři metry před sebou, což bylo bezpečnější. S touto výstrojí jsem se uvolil jít příští den po zaměstnání do té nebezpečné práce. Příští den zrána, když jsem byl v zaměstnání, k nám náhodou přišla moje sestra z Vracova, domluvily se s manželkou, šly hned do vinic, aniž by čekaly na mne a začaly s překopáváním. Odpoledne, když měly překopánu asi polovinu pole, hrábla sestra škrabkou mezi dvěma keři révy, zarazila se a rychle zvolala: „Mina“! Pod odhrnutou, slabou vrstvou země, se jí objevilo dřevěné víčko miny, ne větší než deset krát deset centimetrů, které částečně pootevřeno, a opírajíc se hranami bočního výřezu o pojistku rozbušky, čekalo na šlápnutí. Při něm by se zavřelo, čímž by vytáhlo pojistku rozbušky a došlo by k výbuchu.

Obě ihned s další prací skončily a navečer jsme šli ohlásit na radnici nález miny a dojednali jsme s minérem Michalem, že nám půjde nalezenou minu zneškodnit a prohledat zbytek pole. Druhý den jsem s ním šel do zaminovaného prostoru, abych mu ukázal, kde má hledat. Cestou nás předešel jeho kolega, který shodou okolností měl dohledávat část vinice přes dvě parcely od nás. Zatím co si Michal připravoval přístroj hned na kraji naší vinice, šel jeho kolega nahoru až k místi, kde předešlý den přestal pracovat. My dva jsme postupovali obezřetně až k místu, kde byla ta odkrytá mina. Michal k ní poklekl, otevřel opatrně víčko a pomalu ji vyndal z jamky ven. Obezřetně vyšrouboval rozbušku z třaskaviny a celou krabičku mi podal, abych si vše prohlédl. V krabičce byla uložena trhavina velikosti toaletního mýdla, zabalená do impregnovaného obalu. A to bylo vše. Taková jednoduchá věc, a přitom tak strašlivé následky. Vrátil jsem mu tu hranatou věc, on si ji vložil do brašny, pokračoval nyní v další prohlídce pole s přístrojem na uších a rámovou anténou na dlouhém držadle v ruce. Při tom pozoroval upřeně každý kousek země a podezřelé hrbůlky a větší hrudy rozhrnoval, aby se přesvědčil, zda neskrývají minu. Uplynulo několik minut, když se nahoře asi 300 m před námi ozvala silná detonace. „Už to dostal“, zvolal Michal a začal spěchat brázdou nahoru. Anténou zběžně hledal před sebou, jestli ve sluchátkách neuslyší ten hvízdavý zvuk, který by odhalil minu. Já jsem běžel v patách za ním. Když jsme přiběhli nahoru, uviděl jsem zraněného, jak sedí na zemi již jenom 10 m od horní cesty, u níž naše vinice končily. Z této cesty si k němu již prokopal chodníček Maxmilián Látal, holič z náměstí. Noha, jíž minér šlápl na minu, byla do půli lýtka roztrhána. Látal mu pahýl držel nad zemí a vinohradnickými nůžkami mu z něj odstřihával zakrvácené cáry svaloviny a šlach. Byla to otřesná podívaná. Michal vyndal z brašny gumové škrtidlo, jímž nohu těsně pod kolenem utáhl, aby nešťastník nevykrvácel. Mezitím se seběhlo k místu neštěstí několik mužů z nejbližších vinic. Pomohli nám a společně jsme zraněného vynesli na cestu, položili jej na trávník, pahýl nohy mu drželi vzhůru a Michal mu ji provizorně obvazoval, aby krvácení bylo co nejmenší. Jeden z mužů běžel pro nosítka, ale už v polovině cesty potkal nosiče s nosítky. Ti pak odnesli další oběť válečného běsnění dolů do města, aby mohl být dopraven do nemocnice. Byl jsem podívanou na tu událost tak otřesen, že jsem se ihned vydal domů touž brázdou, kterou jsme přiběhli nahoru ke zraněnému. Jenže nyní byla moje chůze velmi pomalá. Při každém kroku jsem prohlížel pečlivě místo, kam mám šlápnout, takže mně cesta dolů na začátek vinohradu trvala hodně dlouho.

Případ, který jsem popsal, nebyl poslední. Ještě mnohokrát zazněla z vinic detonace. Vždyť i minéra Michala potkal za nějaký čas stejný osud, jako jeho kolegu. Bylo těch postižených hodně přes dvacet.

Chtěl jsem moje vzpomínky z osvobození Bzence doplnit přesným seznamem obětí. Sám, společně s manželkou a několika dalšími pamětníky, jsme však sestavili pouze tento kusý seznam:

Blatecký Stanislav, Baráky – zemřel až po určité době,
Chytil, řezník, Olšovec – zemřel po zranění,
Jeníčková, Olšovská ulice – zemřela po zranění,
Michal, minér, Baráky – zůstal naživu (invalida),
jeho kolega (popsaný případ) – zůstal naživu (invalida),
Michalík, Horní náměstí – zemřel po zranění,
Novák, Bzinská ulice – zemřel po zranění,
Novotná, Nádražní ulice – zemřela po zranění,
Panáček, Baráky – zůstal naživu (invalida),
Potůček, Baráky – zemřel po zranění,
Rachvala Mojmír, Baráky – zůstal naživu (invalida),
Rajsiglová, Horní náměstí – zemřela po zranění,
Richter, Baráky – zemřel po zranění,
Ruthová, Bzinská ulice – zůstala naživu (invalida),
Somr Jindřich, Baráky – zemřel po zranění,
Šebesta, Baráky – zůstal naživu (invalida),
Vávra Lubomír, náměstí Svobody – zůstal naživu (invalida),
Vrzal, Baráky – zemřel po zranění.