Článek „Ze starých pamětí města Bzence“ pochází z pera Josefa Cvrčka a vyšel roku 1903 v Časopise Matice moravské. Autor zde uvádí výběr přepisů starých úředních záznamů týkajících se Bzence převážně z 16. až 18. století. Text jsme ponechali v původním znění s poznámkami autora, které jsme pro snadnější porozumění opatřili dodatečnými poznámkami, které jsou označeny, abychom nenarušili původní celistvost článku.

Ze starých pamětí města Bzence

Podává: Josef Cvrček

I. Akta tribunálu bzeneckého ze století 17. – 18.

Mezi různými památkami písemnými z minulosti města Bzence na Moravě, kraje Uh. Hradišťského, zachovala se také „kniha purkrechtní“. Mělť Bzenec odedávna „jus gladii“ – právo odsuzovati na smrt. Teprve r. 1785 za Josefa II. bylo právo toto zrušeno.

Kniha purkrechtní má zápisy ze století 17. a 18. V levém rohu nahoře jest vyobrazen Spasitel na kříži, pod ním vyzdvižená ruka k přísaze: pod křížem jest obraz knihy, na deskách jejich nápis „Kniha purgrechtní“. Na druhé straně první desky napsáno: „Dne 21. martii [1] 1729 odevzdáno panu Ant. Duchoslavskému.“ Hned na prvních stránkách zapsáno jest „Juramentum in autentica forma depositum.“ Z tohoto zápisu dovídáme se, že běželo o to, kdo vésti má spisy a zápisy města: město či vrchnost?

Poněvadž o tom nezachovalo se zprávy listinné, přizván byl nejstarší obyvatel města, aby pověděl, co mu o knize je známo. Slyšme přísahu jeho doslova:

„Já Pavel Klučka přísahám P. B. Všemohoucímu, Stvořiteli mému a důstojné Matce Boží, bez poskvrny počaté P. Marii a všem Božím svatým – že co pamatuju od 80 let – nikdy nebyla kniha purgrechtní v moci a rukách pánů officírů aneb v zámku: nýbrž magistrát nebť rada městská v radním domě při renovaci všeckny spisy neb zápisy „sua authoritate“ [2] se syndikusem a svou possessí [3] zřídili a spravovali. „Načež živ i mrtev zůstávám. Amen.“ (Pečeť červená.) Že už před r. 1729 město mělo své zřízence, určené pro vykonávání trestů, zaručuje nám zápis v účtech obecních r. 1721, kde mezi jinými „úředníky“ obec jmenuje se také kat a jeho služné ročních 12 rýnských a 40 grošův. A také místní paměť dosud vypravuje o šibenici, která stávala na osamělém návrší za Bzencem u „Nového Světa“, kde dnes říká se „na Babí“.

Ze zachovaných zápisů do knihy purkrechtních uvádíme tyto:

Martin Urban o dům:

Týž léta Páně 1711, dne 10. martii, za purkmistrovství pana Martina Schulze a konšelů sobě přidaných, totiž Václava Poláka, Filipa Duchoslavského, Františka Kočiše, Bernarda Chmela, přednesl dovolení od p. Jana Czastovského, ten čas hejtmana bzeneckého, o dům, který zdědil vrchjmenovaný Martin Urban po nebožtíkovi Jiříkovi Urbanovi, otci svém, za 60 stříbrných. Z té sumy přijde čtyřem sirotkům platiti každému po 7 stř. 30 gr.; činí 30 stř. Item matka zdědila po manželu svém 30 stř. Z těch 30 stř. držiteli gruntu 15 stř. a sestře Alžbětě 15 stř. Stalo se vědomě léta a dne ut supra. Rukovníci jsou Franc Obříz a Jiřík Ostrezius. Poněvadž držitel gruntu v roku 1711, Martin Urban, který tohoto roku běžícího ze světa odešel, nic na ten grunt nezaplatil – tehdy takový grunt pozůstalá vdova Václavovi Musilovi v tej ceně propouští, na který zpósob se jemu takový grunt do knih purgrechtních zapsati dáti dovoluje a to za nynějšího interim [4] purgmistra Václava Zumra, Filipa Dochoslavského a Pavla Kotka. (Datum na zámku bzeneckém 30. Junii 1717.)

Rozsudky soudu bzeneckého potvrzovány bývaly od apelačního soudu na hradě pražském, jindy zase od cís. kr. tribunálu v královském městě Brně.

Ku právu města Bzence v markrabství moravském:

Jménem a na místě Její Milosti v Uhřích a v Čechách královny, paní nejmilostivější – praesident, vícepresident a radda Její Milosti nad appellacemi na hradě pražském zřízení a usazení, měvše tu od práva města Bzence v markrabství moravském, Jury Strošeka a Tomáše Šimečka pro podezřelost krádeže, vězením zjištěných, spolu s dobrovolným jejich vyznáním, se tejkající – odeslanou žádost a otázku v svém pilném a bedlivém povážení, na ni toto nařízení dávají a z práva nacházejí: „že naddotčený Jura Strošek pro takové přečinění své s jednoročním, Tomáš Šimeček, ale čtvrtletním v železích a poutech (krom nedělních a svátečních dnů) vykonávati majícím obecním dílem, potrestáni býti mají podle práva. Tomu na svědomí pečetí Její Milosti královské, k tomuto soudu obzvláště zřízenou, jest zapečetěno.“ (Datum na témž hradě pražském, 19. dne měsíce máje L. P. 1744.) Waczlaw Hrabie z Kokorzowa, Wawrzinetz Kundratin. Publicírované dne 27. Julii 1744 o 9 hodinách. S. S. Maria Theresia, Hung. et. Boh. regina, archidux Austr., dux Burg., march. Mor., dux Silesiae. (Říšský znak s menšími znaky zemí koruny české.)

Ku právu města Bzence v markrabství moravském Anna Zapletalová ohlásila recursum o milost:

Jménem a na místě Její Milosti etc. nad appellacemi na hradě pražském zřízené a usazené raddy Její Milosti, měvše tu od práva města Bzence v markrabství moravském Anny Zapletalové pro zahubení svého neřádně nabytého plodu, též jejího souložníka Pavla Tvarůžka, při témž právě vězením zjištěných, spolu s dobrovolným jejich vyznáním, se tejkající, odeslanou žádost a otázku ve svém pilném a bedlivém povážení, na ni toto naučení dávají a z práva nacházejí: že naddotčená Anna Zapletalová na také těžké a pohoršlivé přečinění své, jiným ku příkladu a vejstraze, sobě pak k zaslouženému trestu: mečem na hrdle trestána, do hrobu vložena, kůlem skrze probita a tak zahrabána býti – Pavel Tvarůžek ale půl léta na obecním neb panským díle v železích a poutech (krom nedělních a svátečních dnův) pracovati má podle práva. Tomu na svědomí zapečetěno. Actum na témž hradě pražském 5. dne měsíce máje L. P. 1741. Publicírováno dne 29. máje 1741. Waczlaw hr. z Kokorzova. Fridrich Richtenberg. Pečeť chybí.

Purkmistrům a konšelům města Bzence. (Praesentatum 27. Juli. Public 28. Juli 1753.)

Jménem a na místě Její Milosti římské císařovny v Germánii, v Uhřích a Čechách královny etc. tento slavný císařsko – královský tribunál, jakožto spolu nejmilostivěji nařízené a usaděné a appellatorní právo tohoto markrabství moravského, měvše tu od práva města Bzence, tu při témže právě pro krádež zjištěnou Marinu Píštěnu (1) se tejkající spolu s dobrovolným jejím vyznáním odeslanou žádost a hrdelní otázku v svém pilném a bedlivém povážení, na ni toho naučení dávají a z práva nacházejí, „že nařčená Maria Písčena pro své těžké přečinění jiným ku příkladu a postrachu, sobě pak k dobře zaslouženému trestu – s mečem na hrdle trestána býti má podle práva. Tomu na svědomí jest toto s pečetí praveného cís. královského tribunálu … zapečetěno. Actum při témž cís. královském tribunálu v královském městě Brně, dne 12. Juli L. P. 1753. Josef Antonín z Astfeldu. Jan Arnošt Seidl.

Další dva zápisy jsou německé; z nich uvedeme pouze výňatek.

Anna Kudličková, pašerka tabáku.

Obžalovaná pašovala z Uher do Moravy tabák. Poněvadž při soudním výslechu doznala, že tak učinila jen jednou, odsouzena byla výrokem soudců k „dobře zaslouženému trestu, jiným k příkladu k jednoroční obecní práci v městě Bzenci v železích a poutech podle práva. Actum v Brně, dne 7. března 1767. Publicatum in curia civitatis Bzenecensis die 28. Martii 1767.“

II. Knihy Památní.

Stávalo se někdy, že knihy purkrechtní byly poslány do Brna, a tu věci právní zapisovány byly do knih památních. Stávalo se tak jen zřídka kdy. Nejvíce zpráv v těchto knihách jsou záznamy pamětihodných událostí místních, zprávy o úrodě, počasí a příhodách místních. Zápisy o věcech právních jsou zajímavé jak obsahem, tak i řečí, často zvláštní terminologií, jak seznáme z několika ukázek.

Na súseda zdejšího Antonína Jaroše učiněno udání, že o purkmistrovi tehdejším neuctivě mluvil: „že opovážil se zjevně před mnohýma lidma v ratúzi [5], kdežto i také tehda hraběcích služebníků přítomných jest bylo, toto mluvit, že pan Jan Kotek starší, a v ty časy purkmistr města Bzence, šelma a nehodný jest býti purkmistrem, a jeho syn, Filip Kotek, šenkýřem na ratúzi obecním města Bzence. Předstúpil před purgrechtní právo města Bzence a při právním stání Ant. Jaroš zapíral, že on o tom neví, jestli by on to mluvit a tak utrhovat měl, ale poněvadž jiní lidé, kteří při tom byli, jemu povídali, že tak utrhačně mluvil; což on Jaroš o tom proto nic neví, budúc tehda tuze opilý a truňkem přílišným unavený.

Nicméně byl on Jaroš tázaný, jestli on to dovést a proukázat može, co mluvil, odpověděl: že on na pana purkmistra a jeho syna nic neví, toliko to, že oni dobří a poctiví lidé sú, jak živi byli, a že jemu to srdečně líto jest, že kdy proti těm dobrým lidem se ústy svými nectnými ztratil. Pročež naznáno, že on Jaroš, jakožto původ, odpros právní učinil a dvě neděle arestem [6] tížen byl, s tím předchováním: kdyby se to ještě jednú dopustil a opovážil a jmenovaným osobám s poctivostí zachovaným utrhovati měl, že do té vyměřené pokuty padne, kterou právo městské učiní. Dálejc jest on Jaroš condemnirovaný útraty právní de pleno zaplatit. Stalo se dne 19. Juli L. P. 1720 in sessione plena.

Právní stání o sklep.

Paměť o právě horenském (2). Léta Páně 1721 dne 14. Juli den pamětní ten pondělek po sv. Markétě, jmenovitě sv. Bonaventury, a to za purkmistrovství p. Jana Strážnického a radních pánů byla sessí, kterú sama milostivá vrchnost naříditi jest ráčila, a při ní právní stání mezi osobami těmito (3). Žid Berl stěžoval si, že se jemu r. 1717 příhoda stala v súdě, kterým jemu jistý sklep se odsúdil a dlužníku jeho Martinu Rychmachovi nasúdil. Při tom súdě nejprvnějším, jak akta ukazovaly, obvinil jmenovaný Rychmach, že jemu Berl veliký dluh dělá, kterým on (R.) závadným není. Berl naproti tomu se odháněl, proč on R. revers potrhal; když on (B.) s ním (R.) při horenském právě pořádnost dělal a sklep v 44 rýnských přijal, že by on ukázal, v čemu jemu Rychmach zavázaný byl: ale R. se svú manželkú, která větším dílem súd vedla, zapírali, že žádný revers psát nedali, než že to Berl sám pro sebe dělal. Poněvadž Berl nic nemohl spisného ukázat, a Rychmařka přísahú své řeči stvrdila, tak se sklep Rychmachovi nasúdil.

Berl nebyl proti tomu, ale sobě předchoval (4), že on při milostivé vrchnosti proukáže a dáleji Rychmacha přesvědčí (5). Což se i stalo, že dnešního dne pod pečetí horenskú a svědectvím horníků i samým horným a vrchnostenským povolením i zápisem v horenské knize proukázal, že on (R.) jemu Berlovi ten sklep v dluhu 44 rýnských při správě a pořádnosti té příhody při horenském právě ustúpil. Protož dle toho se zasej ten sklep Berlovi navracuje; za spravedlivé se nasúdilo za přítomnosti práva horenského celého.

V jiném zápisu projednává se spor o dluzích sirotčích, jež dlužna byla Barbora Skočovská: „poněvadž ona vdova ten dluh přiznává, i naznává se, aby ten dluh roku 1722 při sv. Václavu polovic a ostatek při vinném užitku zaplatila. Vdova se k tomu zavázala a tento zápis se pro jistotu sem uvedl.“

Podobný spor měly vdovy Davidka a Šafařica o 50 rýnských, splatných ročně od Davidky Šafařice (1722, 10. Aprilis). Jindy zase vdova Kotková postupuje synu svému barák v ničem a žádnýmu nezávadný právem úplným za 18 rýnských: ale má ona vdova a matka v tom baráku volné místo míti až do smrti.

Kup domu.

R. 1723, 22. Aprilis, kúpil Frant. Repík mladý – s dovolením pana Jiříka Jana Prokša, ten čas hejtmana na Bzenci, dům od vdovy Plaché za sumu 100 zl. hotových peněz – a „poněvadž knihy gruntovní právě byly v Brně, zanesen kup tento sem do knihy památní.“

Spor o smlouvu svatební.

L. P. 1723, dne 11. máje, Karel Trnka v plné radě odpíral zeti svému, Václ. Novotnému, všechno to, co jemu na smluvách zadal, proto, poněvadž dcera jeho, Trnkova, do vyjití roku umřela. Zeť naproti tomu odpíral, že na smluvách svatebních o tom žádná výminka nebyla. Po mnohém odpírání a protestírování porozuměli si a porovnali se v dobrém dobrovolně takto: „Karel Trnka postúpil zeťovi vinohrad. Zeť zasej jemu otcovi postúpil také všecko, co zadané měl a ještě nedostal, na věky, a že žádné právo víc on Václav Novotný na Karla Trnkovém statku a domu míti nemá a nebude, a ještě to, že z toho vinohradu letos r. 1723 on Václav Karlu Trnkovi pro dobrú přízeň jedno vědro vína rád dá a povinen dát bude.“

**Soud o „súmezí“ domovní**

Měli spolu páni Jan Strážnický a pan V. Ostrožka: „ale porozuměli se mezi sebou dobrovolně a nevůle a nedorozumění přestaly.“

Urážka cechu ševcovského.

Mezi pány měšťany Václavem Ostrožkou a Bernátem Vacenovským „přihodil se casus a prořeknutí, kterým oni oba tvrdo na se došli i v poctivosti se urazili, gruntovně však i to při tom se okřtilo, jakoby páni mistři poctivého řemesla ševcovského do povinností a úřadů přicházet neměli, to pan Ostrožka propověděl, že by takové řemeslníky berany a volmi býti měl. Na kterú rozprávku nadjmenovaný Bernát Vacenovský se pozastavíc – jakožto od toho poctivého pořádku – poháněl jmenovaného Ostrožku do důvodu pověsti té. Poněvadž ale tato příhoda se stala v rúši a s dobře zahřítýma hlavama, poznali se mezi sebú a jeden druhému srdečně, upřímně sobě odpustili a tam na věčnost to odhodili a se porovnali.

Spor o dědictví.

Spor o dědictví Jana Ryndáka a bratra jeho Martina. L. P. 1724, 22. Aprilis, za purkmistrovství pana Františka Repíka domluvili se oba bratři dobrovolně a porovnali strany práva otcovského a mezi sebú mající dědictví na nížepsaný způsob, aby mezi sebů v pokoji a v lásce pozůstávali:

1mo. Jan Ryndák přeje v jeho domě Martinovi místo volné až do jeho proženění.

2do. Ustupuje Martinovi půl rúbanice „na 3kolových“ podle Jiříka Schuberta, však s tú výminkú, aby on Jan Ryndák právo a vůli měl vybrat, která strana by se mu líbila.

3tio. Ustupuje Martinovi také achtel vinohrada v „Prostředních horách“ (6) podle Martina Kolinca. Na kteréžto postupování on, Martin Ryndák, ve všem přestává a přestal, a pan purkmistr a páni tomu své dobré místo dali a to chválí.

Protokollum.

Protokollum, které dle nařízení vys. gubernia do 1. Juli 1776 dle místního vyšetření – poměry města Bzence strany poddaných a zvláště baráčníků obsahuje: za přítomnosti Ign. Jakuba Carcheriho, krajského, Josefa Papíka, ředitele panství, Antonína Bílého, purkmistra, Ant. Kotka, radního a baráčníků Karla Felmara, Antonína Švrčka, Josefa Mucháňa, Antonína Solky.

Baráčníci přiznávají, že do roku 1776 robotovali ročně 52 dní.
Zástupce vrchnosti dokládá, že již r. 1713 takové roboty byly, jakož o tom zmínka se činí v „Narovnání“ z roku 1750. To doznali i baráčníci.
Zástupce vrchnosti připomíná, že v interimální [7] kalkulaci zanešena byla robota jako pěší.
Baráčníci přiznávají, že mají vinohrady a že jsou „kauffrei“, že z každého achtelu vinohradu – kromě 52 dní – museli sežati kopu pšenice, před 11 lety bylo jim to proměněno na 2 dni roboty v čas žní. Na přímluvu krajského svolili zástupci vrchnosti, aby místo této roboty 2denní, žali baráčníci kopu pšenice.
Na otázku krajského, proč 13 pololáníkům vedle 2denní roboty koňské (2 koně) a 8denní roboty pěší zvýšeny byly na robotu se 3 koni? A proč baráčníkům ve fassi větší roboty než r. 1750 se přiznaly? Odpověděl zástupce vrchnosti, že jen tehdy zvyšuje se žencům počet dní, když konají práce lehčí.
Zástupci obce odpověděli, že ročně 6 dní robotu s potahem koní a 5 dní robotu pěší konali. Stojí-li v narovnání, že týdně a 2denní, že jest to nesprávné. To doznal i zástupce vrchnosti a k doznání přistoupil i krajský soud.

III. Miscellanea. [8]

Zprávy o počasí.

R. 1718 bylo hrozné a stálé sucho, také takové horko, že ve Bzenci žádného pamětníka nebylo, který takové sucho pamatovat by mohl. V tom P. Bůh zprostředkoval, že silné noční rosy byly, že přece obilíčko nějak došlo, ale jař k místu dokonalému nepřišla. Žeň byla dvě neděle před sv. Janem Křtitelem i chléb nový; ale následovalo veliké draho, tak že třé za den za 8 grošů chleba užili a se nenasytili. Do strmisek seli lidé ječmeny a prosa, které došly: a tak za jeden rok z jednoho pola dvojí užitek pošel, ale nehojný. Na sv. Annu již hrozny dokonale zralé milostivá vrchnost na tabuli míti ráčila (7), také toho roku následovalo dobré víno.

1719 bylo takové sucho, ačkolivěk r. 1718 také sucho bylo, nicméně přece luža u mastných židovských krámků obstála, ale roku 1719 docela vyschla, tak že milostivá vrchnost tu náplavu neb bláto do své zahrady vyvézti a formanům od každéj fůry po 3 gr. platiti ráčila. Nebylo tehdá ve Bzenci pamětníka, aby byli pamatovali, že luža vyschla, a předce lidé staří byli tehdá 50, 60 i 70 let, i starší.

1721 byl rok pohodlný, tak že lacino bylo: pšenice za 1 zl., rež za 30 grošů, ječmen za 30 gr., oves za 18 grošů měřica byla.

1723. Tento rok byl od P. Boha požehnaný, nebo se v něm všecko dobře urodilo, obilí a všecko ovoce, obzvláště lískovce; vedlevá toho staří lidé velikú a tvrdú zimu předpovídali. Ale co se stalo? Zima roku toho tak pohodlná byla, že na den Hromnic r. 1724 lidé na rynku bez kabátu seděli, jako v létě o sv. Janu. Protož po Hromnicích lidé bosi chodili a bosi bez kabátu ve vinohradech řezali a pracovali, což žádného pamětníka na to nebylo. Klášter Velehradský na té neobyčejné zimě se pozastavil, ale v jejich letopisích a památkách našli, že před 70 lety podobná zima byla, a kterú potom dobrý rok následoval. Pán Bůh dej taky nám. Amen.

1724 pravda je, že in Januario, Februario, Martio, Aprili velice teplo a pohodlno bylo, protož také ovoce: třešně, marhule [9], broskve i mandle kvetly, ale polovic in Aprili taková zima, plískanice, sněhy a to jmenované 13., 14. Aprilis v Zelený čtvrtek a Veliký pátek povstaly, každému s podivením, nebo se na ty dně dva našlo, že jedna žena od Hochwaldu idúc k svým přátelům do Vacenovic zmrzla a zde pochována byla. jednomu wachtmistrovi od slavného regimentu hometunského, kyrysařského od kumpanie pana rytmistra hraběte Kynigla, který prám (právě) ten rok zde v kvartýru ležel, stalo se, že když v nadjmenovaný Veliký pátek v té zimě a hrozném povětří z Hustopečí domů jel, jemu jeho pes – byla fena – skutečně zmrzl a v poli zůstal, sám však sotva domů dojel a zimú převelice ztrápen byl.

Úroda vína.

1716 byla zlá úroda na víno. I ten milý dar Boží kyselý a ničemný byl, víno samé dosti octové bylo; ale v r. 1717 bylo víno dobré, ale nehojné; r. 1718 bylo víno prám panské (právě jako pro pány) a hojné; r. 1719 bylo víno hojné a dobré; r. 1720 bylo víno tomu rovné a hojné. Pane Bože dej a zachovej dáleji. Amen. R. 1721. Víno ranním mrazem trpělo, ale ještě úroda byla; některé víno ještě dobré, některé padlejší a jiné zas dobře kyselé. Víno se bralo po sv. Havlu, ale s desátkem (pro vrchnost a faru) tak se zdrželo a odkládalo, že súsedé svá vína dvě neděle před vánočními svátky z búd (kde se víno lisuje) do sklepů dostali a to i s nemalú škodú, poněvadž mraze následovaly.
1722 dal a požehnal P. Bůh velmi dobré víno, které v síle, moci a podstatě, líbeznosti a dobrotivosti tak dokonalé bylo, že okoliční, kteří kyselé a tvrdé víno měli, tomu se nadivit nemohli. Byla zprvu bečka za 20 rýnských, okolo sv. Martina ale zrůstala do hromnic cena na 30 rýnských, nebo kupci z Brna, z Čech i za Prahú daleko sem dojížděli. Potom k Veliké noci zase padlo víno na 26 rýnských.

Ačkoliv rok 1723 byl od Pána Boha požehnaný, bylo víno kyselé, ale přece některé – ale ne mnoho – ještě obstát mohlo; na sv. Václava nemohl se hrozen najít na tabulu pro milostivú vrchnost. Na to následovaly pěkné časy, zůstalo víno na vinicích, až se po sv. Martinu bralo. Když lidé nejvíc brali, přišli dni tak hrozné, studené a pršky se sněhem k velikému podivení, ale zase potom na čas se dalo.

O veřejné bezpečnosti a ohních.

1717, dne 30. Augusti, stal se do města Bzence v noci okolo 10. hod. na noc vpád skrze pacholky, šelmy, rabovníky, kteří pod fortelem (záminkou) jakoby mýto spravovat chtěli, do domu p. Martina Šulca se dostali a ihned svú vůli provozovali, rabovali a jeho Šulca dobře dotlúkli, nebo tehdá rychtářem i mýtným byl. On však vzkřikl, na retu volal. Brzo se mnoho súsedú sběhlo, na veliký zvon se šturmovalo; a nepodařilo se těm šelmám, neboť jistý měšťan Pavel Kotek, zeť jmenovaného Šulce, se osmělil a skrze okno střelil a jednoho na smrť zabil. Tím se stalo, že prchli a hýbali. Ten pak jistý zabitý na kolo k šibenici jest dán.

1717 při času sv. Jiljí pošel oheň v Olšovskéj ulici od konce Melichara Pogody až po Matyáše Václava. Patnáct domů prachem padlo.

1720, dne 20. Aprilis, v noci na desátú hodinu přišlo veliké neštěstí ohně. Vyšel od jednoho požárníka, Martina Stavjaného. Shořelo a prachem padlo: panský šenk, mlatevně a dokola rynk městský 33 měšťanských domů. Mezi židy 33 domů a jejich škola. Mezitím ohněm také shořel ratúz, obecní dům a šerhovňa. Ty časy byl zde písař městský, starý, podagrú chromý, kvartýrem na obecním domě; ten aby ohňu ušel, válel se po záhonech až k Trnkovému ve Bzinské ulici.

L. P. 1722, dne 14. Februari, jest kostel Vracovský, založení sv. Vavřince, v noci skrze mrcha lidi vylúpaný. Odehnuli u sákristie mříže, podlezli a sebrali kalichy, monstranci i ciborium, svátosti oltářní vysypali na oltář.

Dne 9. Aprilis 1722 v noci přišlo 10 chlapů sem do Bzence až k vratom krchova o jedné hodině s půlnocí, ale že varta byla, nedošli chrámu Páně, ale odběhli.

Dne pamětního, tu středu po Veliké noci, dne 31. Martii 1723, dopustiti jest ráčil P. Bůh pád nešťastného ohně v noci na devátú. Shořel ratúz, obecní dům, v rynku dolním okoličně 19 domů do Vracovské ulice, ta strana ke Bzinku (les) 8 domů. Židé všichni až na 10 chalúpek. Vyšel ten oheň od nějakého žida Mendla, řezníka jednookého. Ale jak se ten oheň strhl, nemohlo se při komisi najít. Sám Pán Bůh to ví. Často P. Bůh město Bzenec ohněm navštěvovati ráčí; však již nic jiného k tomu se říci nemůže, jen to: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Buď Jméno Jeho na věky pochváleno.

Zápis o soli spíškové.

„My dále podepsaní attestirujeme, že pan Jan Jiří Sartori u přítomnosti naší od Isáka Salomona Wielického za sůl, jak ještě spíšek po sedmnácti českých byla, k rukám svým přijal čtyřista hotových rýnských. Že takové solné ve třech míškách (400 r.) od Isáka Wielického v důchodenské kasse zamknuté, od kteréžto my nížepsaní jeden klíč, a druhý Isák Wielický má – do Hradiště schráněné jsou, jsme tuto na paměť vzali“ Ve Bzenci, v domě radním dne 9. Dec. 1703.

Zmínky o robotách baráčníků.

Vrchnost bzenecká chtěla na baráčníky uvaliti větší roboty; obec dokázala, že domky jejich vystavěny jsou na pozemcích obecních, a že tedy vrchnost nemá k nim práva. To potvrzuje též cís. král. zemské gubernium v Brně (asi r. 1781) dne 30. Augusti vrchnosti takto: „Poněvadž bzenečtí baráčníci na obecních pozemcích domky své mají, tak zůstane jen při 13denní robotě za celý rok; dále vrchnost ale práva nemá žádati z každého achtelu vinohradu 2denní robotu v čas žní, poněvadž se o této neděje zmínka ani v porovnání z r. 1750 a ani listy přivlastňovací na tyto vinohrady o tom ničeho nevědí.“

Robota na „Hrázi“ L. P. 1499.

Tu středu před sv. Prokopem, v Olomúci stala se dobrovolná smlúva mnou Janem z Lomnice a na Meziříčí, hejtmanem markrabství moravského, maje při sobě některé pány z rytířstva, mezi urozeným a statečným rytířem panem Kryštofem a urozeným vladykou panem Václavem Kropáči, bratřími z Nevědomí a na Bzenci, z jedné – a lidem jejich bzeneckým ze strany druhé, o ty různice, které jsou mezi nimi od dávných časů byly, a to taková: „Item na „Hrázi“, jakož od starodávna bylo, že lidé „Nad mlýnem“ dělávali, tak, aby vždy dělali pro dobytek jeden den v roce (8).“

Prodej mouky a potravin.

Od krajského úřadu v Uh. Hradišti ze dne 16. Aug. 1786 se nařizuje, že cizí obchodníci s moukou a potravinami mohou ve Bzenci zboží své jen o výročních a týdenních trzích prodávati – a lacino!

Z krajského úřadu 8. Aprilis 1784 nařídil Freiherr von Rebentisch, „že židům nedovoluje se uherskou a cizí mouku prodávati kromě trhů výročních a týdenních; rovněž chléb, koláče a pečivo péci: to přísluší jen vyučeným pekařům. Prodávati je však, je každému a kdykoli dovoleno. Pronajímání krámků v domech křesťanských k prodeji zboží smíšeného nemůže býti zapovězeno, poněvadž by obecenstvo nerado vyhledávalo židy kdesi v koutě.“ Podobné nařízení dáno bylo od krajského úřadu v Uherském Hradišti 8. června 1784.

Nedělní klid.

Dne 11. Julii 1781 od krajského úřadu nařizuje se obci bzenecké, aby oznámila všem obchodníkům, kupcům, že v neděli a svátek nesmí se nic, kromě potravin, prodávati. Připomíná se však, že mouka patří mezi potraviny a že tudíž prodávati se smí.

Odpověď na prosbu varhaníka o zvýšení platu:

„Ačkoliv není potřeba za nynějších časů tohoto zvýšení, přece z milosti a z ohledu na to, že varhaník svou funkci tím horlivěji bude vykonávati, nařizuji, aby on ve čtvrtletních lhůtách dostával: ječmene 2 měřice, žita 12 měřic, čočky 1 měřici; z purkrabského úřadu: sádla 12 mázů, soli 14 mázů; z pivního úřadu: piva 2 vědra; z lesního úřadu: obyčejného paliva 8 sáhů. Však s tou podmínkou, aby v neděli a ve svátek na ranní hrál na varhany, a můj hrací stroj u hodin na požádání naladil, a hleděl si vymoci propouštěcí list z panství Semilského, od vrchnosti hraběte Millesima a stal se poddaným Bzeneckým: jinak by zůstalo při nynějším platu z milosti.“ Decretum na zámku bzeneckém, 16. Sept. 1777. Ernestina, ovdovělá hraběnka Salmová.

Stížnost o rektora.

Bzenečtí podali krajskému úřadu stížnost na vrchnost a faráře strany obsazení místa rektorského; proto pozvána vrchnost a farář ke krajskému úřadu do Hradiště dne 11. Aprilis 1785 k vyřízení pře. Do sporu zasáhla taky Ernestina ze Salmu, poslavši Bzenčanům už 6. března 1785 list, že nesluší Bzenčanům samým obsazovati místo rektora, nýbrž i jim, vrchnosti a děkanovi; aby tedy k zachování křesťanské lásky a pokoje ustoupili p. děkanovi.

Z „Knih bergrechtních“ (vinohradních).

Kupní list na vinohrad z r. 1595 a postupné kvitance až do r. 1614. Jura Vávrů z Vacenovic s Jiříkem Ryndáčkovým z města Bzence.

P. 1595, ve čtvrtek po neděli Oculi, za horného Jana Moravana a hotaře Jiříka Strmisky, Jiříka Podmanického, Jana Jízdného, Jiříka Valáškova, Jiříka Nešiky, Jana Martinova, kováře, s dovolením Jeho Milosti urozeného pána, pana Kašpara Pruskovského z Pruskova, na hradě Bzenci, a Její Milosti urozené paní Barbory Pruskovské – Revaji z Reva, prodal jest Jíra Vávrů z Vacenovic Jiříkovi Ryndáčkovi 1 achtel vinohradu v „Liščí hoře“ ležící, jakožto zmocněný od sirotka Macka Neskale Vávrova z Vacenovic za sumu peněz 30 stříbrných. Závdavku hned jest vyplnil 3 stříbrné Ryndáčků na sumu, kteréž přijal Jíra Vávrů k rukám svým vlastním. Ostatek sumy má Jiřík Ryndáčků Mackovi, synu nebožtíka Vávrů, vždy každého roku, počnúc hned od těchto Vánoc příštích, podle úrody rok po roku po 11 stříbrných platiti, až do té vší sumy vyplnění. Ihned ten achtel vinohradu Jírovi Ryndáčkovi jest odevzdán od Jury Vávrů, na místě Matěje, sirotka, z volnéj a svobodnéj ruky, tak jakž ty hory vinohradní v sobě od starodávna za právo a pořádek mají, skrze horního a horníky svrchu psané a rukojmě za dílo a placení toho vinohradu Tomáše Bártova, Valova a Mikula Belů.

P. 1597, ve čtvrtek před Hromnicemi, za horného Jana Moravana vyplnil jest Jiřík Ryndáčků peněz vejrunkových [10] letošních na sumě 11 stříbrných, a ty jest přijal Matěj, syn nebožtíka Vávrového, do rukou svých vlastních. L. 1599 ve čtvrtek, den Nanebevstoupení P. Krista vyplnil Jiřík Ryndáčků peněz vejrunkových letošních a loňských na sumě 3 stříbrné. (Přijal je Matěj…) L. 1600, ve čtvrtek „povejpustní“, vyplnil Jiřík Ryndáček vejrunek letošních 1 stř. 15 gr., a ty přijal Matěj. (Ostatní vždy jako k r. 1597.) 1604, ve čtvrtek den sv. Zuzany, Anna Ryndáčková položila za vinohrad 3 stř., a ty přijal Matěj. L. 1605 ve čtvrtek, den sv. Matěje, Anna R. položila vejrunku vánočního 2 stř. a ty přijal Matěj. L. 1606, ve čtvrtek po neděli Oculi, Anna R. položila za vinohrad 2 stř. a ty přijal Matěj, syn Okále Vávrového. L. P. 1608 Anna R. položila vejrunka dvojího 3 stř., a ty přijal Matěj. L. P. 1612, ve čtvrtek před masopustní nedělí, Anna R. položila zadržalého i letošního vejrunku za vinohrad 3 stř. a ty přijal Matěj. L. P. 1614, ve čtvrtek po středopostí, Ludvík Karlík na místě Anny Ryndáčkovej, manželky, položil na zadržalé vejrunky za vinohrad 3 stř., kteréžto přijal Matěj. Toho vinohradu hledej v novejch Rejstřících sirotčích v listu 3 a 6. Po celou tu dobu byl horným Jan Moravan.

Poznámky autora:

(1) Píštěnu – manželku Píšťka – Píšťkovou.

(2) Horníci a vinaři.

(3) Radní páni byli: Fr. Repík, Jan Ostrožka, Jiřík Ručka, Jan Baďura, Jan Herink, Pavel Orlický, Ant. Klučka a více jiných pánů radních. Všecka tato jména zachovala se ve Bzenci podnes, jakož i jméno Jaroš.

(4) Vymínil, vyhradil.

(5) Podal rekurs.

(6) Jsou i Přední hory, Zadní hory, Liščí hory, Kněží hory, které náležely kdysi Jezuitům v Uherském Hradišti; jsou dále Růžené, Grefty, Čihůvky, Maršálky, Bařiny, Polštáře, všecko jména vinohradů bzeneckých.

(7) Zmínka tato vyplývá z práva horenského bzeneckého; že obec první zralé hrozny z určitého vinohradu na „Starém hradě“ musila odvésti na tabuli vrchnosti. Po 10. srpnu nikdo, kdo vinohradu neměl, nesměl do „hor“ (vinic) vstoupiti. A na památku toho až dosud každoročně oslavuje se „zavření hory“ na „Starém hradě“ a vždy najdou se zralé hrozny, které „na ukázku“ předkládají se na stoly hodnostářů města.

(8) Tento vejtah se dokonale srovnává se svým originálem mně předloženým. Actum in cancellaria caes. reg. Gubernii Brunnae, die 17. Februarii anno 1778. Max Lipold Dašický, registrator ibidem.

Poznámky přepisovatele:

[1] Března.

[2] Sám o své újmě.

[3] Držba práva.

[4] Zatímního.

[5] Radnice.

[6] Vězením.

[7] Prozatímní.

[8] Latinsky rozmanitost – dříve se výraz v literatuře používal pro jinam nezařaditelný obsah.

[9] Meruňky.

[10] Vejrunk – roční splátka.