Paměti města Bzence

XXII. Bzenec za světové války

 

Poněvadž světová válka náleží již minulosti, jest na místě, zachytiti z ní několik obrázků, nastíniti alespoň, jaký měla vliv na kulturní a hospodářské poměry obyvatelstva. Vypovědění války bylo českým obyvatelstvem přijato s pocity trapnými, jež, aspoň u lidí prozíravých, byly mírněny nadějí v konečné vítězství spravedlnosti, které znásilňovanému národu přinese osvobození. Po prohlášení mobilizace loučilo se z křesťanské a židovské obce na 250 mužů a mladíků se svými příbuznými. Z úst odpůrců našeho národa ozývaly se veřejně výroky, jež český lid dráždily a urážely až do morku kostí a proti nimž nebylo možno se brániti. Již druhého dne po vypovědění války odjížděli z města dragouni zdejší posádky; jedouce tryskem v plné výzbroji po náměstí k nádraží, kynuli obecenstvu volajíce: „Na brzkou shledanou!“ Nesčetné vlaky s vojíny projížděly nádražím bzeneckým a píseckým; ve městě se konaly sbírky potravin, cigaret, nápojů, jež podávaly vojínům dívky.

Bzenecké kasárny byly upraveny na záložní nemocnici, jejímž zařízením byl pověřen okresní lékař z Kyjova Dr. Jan Tobiš.

Začaly docházeti zprávy z bojišť, úřední, jimž se mnoho nevěřilo i soukromé, jež byly hltány. Zprávy byly přijímány s různými pocity, jež bylo těžko zastírati. Došly-li zprávy Němcům příznivé, bylo na náměstí před poštou rušno; kdož přáli Němcům, živě a hlučně německy hovořili o významu vítězství a hlásili každému na potkání válečné trofeje na mužích i dělech. Oznamovaly-li zprávy, že Němci ustupují, bylo před poštou jako zameteno, tváře českých lidí však se jasnily úsměvem.

Do nemocnice byli dopraveni první ranění vojíni všemožných národností. Obecenstvo, jemuž bylo z počátku dovoleno je navštěvovati, podělovalo je dárky, přičemž nedovedlo zapříti své krve a největší sympatie věnovalo vojínům ruským. J. Vaňková, jež z ochoty konala samaritánskou službu v nemocnici, nevšimnuvši si, je-li okolí spolehlivé, vyjádřila se žertem, že by Rusy, kdyby přišli do Bzence, uvítala jako „bratry“. Za tento žert byla odsouzena do žaláře na 8 měsíců.

Tento případ uvalil podezření z nevlastenectví na celou správu nemocnice. Čeští lékaři Dr. J. Tobiš a Dr. Fr. Hlávka byli zbaveni svého úřadu a nahrazeni spolehlivějšími, německy cítícími. Jedině správce nemocniční lékárny Mgr. Em. Weber přesto, že byl dobrým Čechem, se udržel v Bzenci po celou válku. Na těchto obětech udavačství nebylo dosti. M. Rúčková, procházejíc se s kytičkou na nádraží, hodila ji do vozu zajatým Rusům. Byla udána a za nevinnou kytičku dostala 6 měsíců žaláře. Stavitel Ct. Rychman, snad za to, že na pozdrav vojáků odpovídal sokolským „na zdar“, nebo že nebyl dosti opatrným v řeči, byl konfinován v Hameau u Vídně a v Prešpurku přes půl roku a málem by byl skončil válku v hodnosti četaře.

Pro vojíny, kteří v nemocnici podlehli zraněním a nemocem, bylo zřízeno na nové části hřbitova pohřebiště, jež bylo ozdobeno syenitovým obeliskem. Komitét pro zbudování pomníku byl nucen dáti na něm vytesati nápis dvojjazyčný a ztěžka prorazil svou vůli, by bylo dáno českému nápisu místo prvé. Na vojenském pohřebišti bylo pochováno 235 vojínů všemožných národností a náboženství; jen 2 židovští vojíni byli pohřbeni na židovském hřbitově. Duchovní správu v nemocnici vedli polní kuráti, jichž se během války vystřídalo několik; byli to B. Švanda, J. Pant, J. Indrák, vrchní kurát V. Tesař a P. Crhák.

Na počátku války udály se v městě i příhody rozmarné. Nám jsou sice všedními, protože jsme je prožili; až však někdo po letech vezme do rukou tyto Paměti, pobaví se těmito veselými episodami, jež se odehrály za tragické války.

Noviny byly plny poplašných zpráv, že se naše země hemží vyzvědači, že Francouzi vezou na automobilech do Ruska milióny zlatých deseti a dvacetifranků. Vypisovaly se odměny těm, kdož by zajali takový automobil. Není divu, že i v Bzenci zlákala některé slibovaná odměna v podobě křížku nebo peněz. V každém pocestném, jenž vypadal poněkud nápadněji, byl podezírán vyzvědač a v každém ujíždějícím automobilu francouzské zlato. Jednoho srpnového večera bylo vzrušeno celé město. Rozhlásilo se, že v příkopě u silnice za Krčmou spí špehoun. Rychle se zapřáhne, do povozu vsedne velitel místní policie s velitelem četnictva a tryskem se ujíždí za Krčmu. Dav dětí i dospělých žene se za povozem. Domnělý špehoun byl skutečně dopaden; spal u silnice spánkem spravedlivých. Je vyburcován, dopraven do města a zavřen do šatlavy. Druhý den při výslechu se shledalo, že je to řeznický pomocník z Hulína, jenž nemaje peněz, chtěl stráviti noc na svěžím vzduchu pod širým nebem. Louče se s vyšetřovateli si ulevil: „Nenadál jsem se, že se mně dostane v Bzenci tak zvláštní pozornosti.“

Podobný osud byl by málem stihl i jakéhosi Němce v štýrském kroji. Již to se zdálo býti nápadným, že, kupuje na náměstí ovoce, mluvil německy. Potom si vyšel na Starý hrad, aby se rozhlédl po okolí. Nasytiv se zde švestkami i krásami přírody, bral se k Vracovu. V městě však se začalo šeptat a brzy i mluvit, že byl na Starém hradě pozorován vyzvědač. Městskému strážníku, jenž se vyjádřil, že jej viděl v městě, bylo zazlíváno, že ho nezatkl a upírány mu schopnosti k úřadu tak odpovědnému. Řeči konečně pronikly až k uším strážců bezpečnosti; telegrafováno i telefonováno do Vracova a Kyjova, ale bez výsledku, protože „vyzvědač“ se zatím již dávno procházel asi někde v Brně, netuše ani, jakému nebezpečí unikl.

Pokud vedli správu nemocnice čeští lékaři, byl i za válečné lítice, jež zuřila v dáli, v Bzenci život dosti klidný. Mezi obecenstvem a nemocnicí byly styky zcela přátelské; místní dívky konaly většinou zdarma službu ošetřovatelek, obecenstvo osvědčovalo značnou obětavost, podělovalo raněné prádlem, poživatinami, cigaretami.

Poměry se však zcela změnily za správy lékařů německy smýšlejících. Tito podezřívali české obyvatelstvo z nedostatku rakouského patriotismu, zavedli vojenské hlídky, ne snad aby chránily majetek občanstva proti poškozování, jež se čím dále, tím více množilo hlavně na vinicích a zahradách, nýbrž aby pátraly po vlastizrádcích. Každodenně k 10 hod. večer prohledávala vojenská hlídka s nasazenými bodáky všechny hostince, znepokojujíc klidné občany svou vyzývavostí. Když jedné noci byla u nemocnice zamazána černožlutá tabule s německým nápisem, hrozilo se Bzenci osudem sousedního Kyjova. Bylo třeba líčenou obětavostí při všemožných vlasteneckých sbírkách odvrátiti hrozící pohromu. Společenský život v Bzenci stával se nesnesitelným, takže většina jala se veřejnosti nadobro straniti.

Válka se protahovala do nekonečna. Obyvatelstvo, jehož se zmocňovala netrpělivost a zoufalství, bylo před každými vánocemi a velikonocemi konejšeno, že jsou to již poslední válečné svátky. Začal se citelně jeviti nedostatek potravin a látek. Následek tohoto nedostatku, lichvy a poklesu hodnoty peněz, zaviněného vydáváním nových a nových miliard bankovek, dostouply ceny životních potřeb závratné výše. Uvedu na památku, zač se v Bzenci prodávaly aspoň některé věci. Za kilogram pšeničné mouky se platilo až 16 K, režné 10 K, ječmenné 5 K, zemáků 2 K 20 h, mrkve 1 K 20 h, cibule 2 K, celeru 1 K 20 h, majoránu až 220 K, česneku 3 K 60 h, hovězího masa 30 K, telecího 24 K, vepřového 58 K, sádla 80 K, másla 64 K, tvarohu 16 K, jablek 5 K, hrušek 4 K, švestek 1 K 20 h, hroznů 8 K, meruněk 6 K, třešní 3 K, rybízu 1 K 60 h, mýdla 60 K. Husa nekrmená se prodávala až za 100 K, krmená za 300 K, zajíc za 16 K, kuře za 12 K, slepice za 30 K, sele za 700 K, pánský oděv za 1 600 K, plstěný klobouk za 80 K, perka za 240 K, vysoké boty za 400 K. Za krabici zápalek se platilo až 60 h, za litr vína 16 K, piva obyčejného 1 K, plzeňského 1 K 20 h, slivovice 80 K, mléka 2 K 40 h.

Aby se předešlo bouřím lidu, byly vypláceny rodinám, jichž živitelé dleli ve válečné službě, značné podpory, některý měsíc až 68 000 K. Odvody stíhaly odvody, při nichž se posléze nedbalo ani chorob a podstatných tělesných vad, takže během války bylo z obou obcí bzeneckých povoláno na 700 vojínů, od osmnáctiletých mladíků až do padesátiletých mužů. Obyvatelstvo bylo týráno ustavičnými rekvisicemi obilí, dobytka, mosazných, měděných a cínových nádob. Ani nádherné bzenecké zvony, jak bylo již v Pamětech zmíněno, až na nejstarší zvon, neunikly těmto rekvisičním plenům.

Aby se aspoň částečně kryla obrovská vydání, jichž vyžadovala válka, byly vypisovány válečné půjčky, celkem 8, k nimž bylo občanstvo donucováno nátlakem i hrozbami; na první půjčky bylo Bzenci diktováno po 300 000 zl., na poslední až půl milionu. Když občanstvo jalo se dávati najevo své protiválečné smýšlení aspoň tím, že odepřelo upisovati válečné půjčky, byly tyto nařizovány většinou jen peněžním ústavům a válečným zbohatlíkům, kteří, nemohouce jinak své kapitály umístiti, konali z nouze vlasteneckou povinnost. Posléze vše věstilo konec války, ne vítězný, jejž německé listy malovaly tak lákavými barvami a jenž měl Rakousko obroditi, nýbrž zničující, jenž měl ujařmené národy osvobodit; i ty černožluté prapory, jež stálými oslavami tak zchátraly a zčernaly, že se podobaly spíše smutečním praporům, oznamovaly brzkou smrt Rakouska. Když i činitelé, vedoucí válku, zdáli se už býti unaveni vražděním vojínů na bojištích a popravami „velezrádců“, když vojíni, zmořeni hladem a zimou, jali se na frontách i v úzadí vypovídati poslušnost, vzchopily se utýrané národy a vzaly samy do rukou otěže „vlády svých věcí“, jak se vyjádřil Komenský.

I náš národ v památný den 28. října, odhodil otrocká pouta, bezměrná radost zaplavila jeho srdce a z jeho úst po 300 letech poroby zazněly písně svobody.

Bzenec oslavil důstojně tento nejradostnější den v dějinách národa. Domy, od chrámu až po prosté chaloupky, se zapestřily veselými národními barvami praporů a praporků, tisíce lidí shromáždilo se k 4 hodině odpolední na náměstí a za zpěvu národních písní ubírali se na Starý hrad, aby se rozhlédli po osvobozené vlasti, jež se jim nyní zdála býti ještě půvabnější, aby přes Bílé Karpaty popatřili na drahé Slovensko, jež dle mapy dosud jim bylo cizinou. I památný bzenecký zvon, jenž za války třicetileté lkal nad ztrátou svobody národa, zahlaholil velebně nad jeho osvobozením.

Rázem nastala očista města, jež bylo hyzděno německými firmami, ač v něm žádných Němců nebylo; s německými nápisy zmizely i rakouští dvouhlaví orli, a na poštovním úřadě se objevil český lev.

Dne 1. listopadu bylo oslaveno osvobození národa bohoslužbami, jichž se zúčastnilo městské zastupitelstvo, důstojníci vojenské nemocnice, úředníci a zřízenci nádražní, poštovní, finanční, mládež s učitelstvem a hojně obecenstva; před bohoslužbami vylíčil pisatel těchto Pamětí, jak dovedl nejvřeleji, význam velepamátné události, a když po bohoslužbách zazněla prostorami chrámu z úst tisíců přítomných hymna „Kde domov můj“, srdce se zachvívalo opojnou radostí a zraky vlhly se slzami pohnutí.

Na budoucí paměť i ke vzpomínce těm, kteří ve Bzenci prožili opojné chvíle osvobození československého národa, uvedu aspoň z části onu promluvu.

„Dnešní svátek nám hlásá, že Bůh stvořil člověka pro život dvojí, pro život časný, jemuž se nyní těšíme a život věčný, jejž doufáme. Máme tedy dvojí vlast, vlast pozemskou a vlast nebeskou. Lásku k obojí této vlasti vložil Bůh do srdce našeho. I nemáme vřelejšího přání nad to, aby tato obojí naše vlast byla šťastná. První podmínkou toho štěstí je svoboda. Proto tak vřele toužíme po „svobodě synů Božích“ i po svobodě své vlasti pozemské. A ti, kteří opravdu milují obojí tuto vlast, jsou ochotni přinésti v oběť za jejich svobodu své statky, své životy. Pozemská naše vlast byla kdysi svobodná a mocná. Bylo to v době, kdy do ní zavítali naši věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj, v době, kdy jí vládl král Rostislav a po něm Svatopluk. Tehdy sahala naše vlast od Krkonoš až za Dunaj a od Šumavy až daleko za Vysoké Tatry. Ale odvěký náš nepřítel povolal si na pomoc kočovné hordy maďarské, jež se přihnaly do Evropy ze stepí asijských a udupaly svobodu naší vlasti kopyty svých koní.

Část naší vlasti – Slovensko – zůstalo trvale pod jejich surovou mocí. Ujařmitelé usilovali naše slovenské bratry vyhubit; zbavili je škol, brali dítky slovenským matkám a dávali je do rodin maďarských, by tam zapomněly své mluvy mateřské, uvědomělé Slováky vylučovali z úřadů, je pronásledovali, žalářovali, chtěli je utýrat k smrti.

Druhá část naší vlasti, část českomoravská, měla osud šťastnější. I ona sice musela stále brániti své svobody proti panovačným, mocným svým sousedům, ale pod svými prozíravými panovníky ji uhájila. Ano, národ náš svou snaživostí, svou pílí povznesl se mezi přední národy, a jeho jméno za Přemysla Otakara II., Karla, Otce vlasti a Jiříka z Poděbrad bylo s obdivem vyslovováno po celé Evropě.

Avšak osudnou bitvou na Bílé hoře klesl náš národ z výše slávy a moci do propasti ponížení a poroby, v níž strádal téměř 200 let. Zdálo se již, že je zasvěcen smrti. I upřímní jeho synové vzdávali se naděje v jeho budoucnost. Avšak našlo se několik mužů, plných svatého nadšení, kteří se jali náš národ křísiti k novému životu. A Bůh žehnal jejich snaze; náš probuzený národ jal se rozhodně a neústupně domáhati svých práv, své svobody, o níž mu tak nadšeně pěli jeho básníci. Stačí z té legie pěvců připomenouti jen Kollára, Jablonského, Svatopluka Čecha. Národ český se konečně domohl toho, že jeho řeč zavedena do škol a částečně i do úřadů, avšak plné svobodě se ještě netěšil.

A druhá větev jeho, větev slovenská, strádala zatím ještě v úplné porobě. Svoboda našeho národa byla stále jen ideálem, jenž proti přesile našich odpůrců zdál se býti neuskutečnitelný.

A přec, co nám tonulo na mysli, když jsme čítávali nadšené verše pěvce „Slávy dcery“, jen jako luzný sen, co se vznášelo před našimi zraky při četbě národního věštce Sv. Čecha při četbě jeho „Slávie“, jeho „Jitřních“ a „Nových písní“, jen jako čarovná vidina, stalo se v těchto dnech skutkem. Máme svobodnou vlast, jež sahá od hvozdů šumavských až za útesy Vysokých Tater, od Krkonoš až po siný Dunaj. A hlavou této československé říše jest stověžatá Praha, ta posvátná, zlatá naše matička. Jak by se srdce naše nechvělo bezměrnou radostí při pouhé této myšlence?

Jsou splněny tužby těch hrdinů, kteří kdysi na Bílé hoře u Hvězdy do posledního obětovali své životy za svobodu své vlasti, jsou uskutečněny ideály těch trpitelů všech náboženských vyznání, k nimž se tehdy hlásil náš národ, kteří na Staroměstském náměstí skláněli své hlavy pod meč katův umírajíce za volnost své otčiny, jsou zdarem korunovány snahy našich buditelů, kteří zneuznáváni, posmíváni, pronásledováni pracovali pro lepší budoucnost svého národa.

Již nebudeme ovládáni a znásilňováni lidmi, kteří neměli porozumění pro naše smýšlení a cítění, ale budeme vedeni lidmi své krve, již nebudeme živořiti ve chladném stínu Vídně, nám vždy nepřátelské macechy, nýbrž budeme žíti ve hřejivých paprscích matičky Prahy.

Jest ovšem bolno vzpomínati na slzy našich matek, vdov a sirotků, uroněné nad ztrátou jejich synů, manželů, otců, na krev nejlepších našich lidí, ale tato bolná vzpomínka je mírněna tím vědomím, že ty palčivé slzy se neronily nadarmo, že ta drahá krev našich hrdinů nebyla prolita zbytečně.

Jest svoboda národů květ vzácný, ale barvy rudé, jenž chce býti zavlažován drahocennou krví lidskou. Jeden spisovatel francouzský napsal, že všechna ta krev nebyla prolita marně, posune-li lidstvo jen o krok blíže k pravé humanitě. A jiný spisovatel francouzský píše, že válka rodí a kolébá na svých krvavých loktech hrdiny. Kolik tisíců hrdinských synů našeho národa ukolébala světová válka k věčnému spánku! Oko naše vlhne bezděky slzou při vzpomínce, že byli ponejvíce v květu mládí válečnou vichřicí urváni z kmene národa, že nedočkali se té svobody vlasti, za niž prolévali svou mladou krev.

Tou jejich krví byl však náš národ vysvobozen z poroby, vstoupil do řady národů volných. A proto národ nikdy nezapomene těchto hrdinů, nýbrž bude vděčně žehnati jejich památce po všecky příští věky. Se slzou v oku, ale se srdcem radostí překypujícím povzneseme svou duši k výšinám nebes, by žehnala našemu národu, aby jej chránila ode všech pohrom, by jej uchovala slavným, nezdolným, nesmrtelným!“

Na památku nešťastné bitvy bělohorské konal se dne 8. listopadu slavnostní průvod, jehož se zúčastnilo celé město; za zvuků hudby vyšel průvod z Dolního náměstí, prošel Olšovskou ulicí ke kasárnám, odtud Baráky a Horním náměstím do ulice Vracovské a na Dolní náměstí zpět. Na večer zářila okna oprapořených a ozdobených domů světly, a zraky plály radostí z osvobození národa, jež ještě nedávno se zdálo býti jen nedostižným přáním.

Prohlášením svobody našeho národa nastala změna i v záložní nemocnici, jejíž správa byla nejdřív zatímně svěřena nadlékaři Dr. Jiřímu Pavlincovi a potom štábnímu lékaři Dr. Ludvíku Kováříkovi; nemocničními lékaři byli ustanoveni pluk. lékař Dr. Jaromír Kotěšovec a nadlékař Dr. Jan Švarc. Tito navázali zase přátelské styky s obyvatelstvem a sjednali si všeobecných sympatií. Blížily se vánoce, první vánoce v osvobozené vlasti. I bylo třeba uspořádati vojínům nemocnice slavnost vánočního stromku, slavnost opravdu českou. Velitelství vybídlo tedy české obyvatelstvo města i okolních vesnic, aby na slavnost věnovalo dárky. Výzvy bylo ochotně uposlechnuto, sešlo se tolik darů na penězích, potravinách i nápojích, že tak hojně nebyli vojíni poděleni při žádném předešlém vánočním stromku. Také průběh slavnosti byl povznášející. Shromáždilo se k ní nesčetně obyvatelstva z města i okolí. Velitel nemocnice uvítal srdečně hosty a poděkoval jim za jejich obětavost, pěvecký sbor, jejž řídil ředitel kůru A. Mlčoušek, zazpíval procítěně národní hymnu a několik vybraných vlasteneckých a vánočních zpěvů, a pisatel těchto Pamětí vysvětlil význam slavnosti následujícími slovy:

„V této radostné chvíli, kdy srdce naše se ještě zachvívá jímavými zvuky naší národní hymny, v této povznášející chvíli, kdy patříme na zářící vánoční stromek, tane mně na mysli dojemná pověst o slovanském městě Vinetě, jež se kdysi malebně rozkládalo na březích Baltického moře. Bylo svobodné, mocné, šťastné. Ale jednoho dne, když obyvatelé konali jakousi slavnost, když za hlaholu zvonů, za zpěvu družiček a zvuků hudby ubíral se jeho ulicemi nepřehledný průvod, strhla se na moři děsná bouře. Vlna kupí se na vlnu, a spousty vod řítí se na město. Marně se modlí lid, marně lkají děti, nešťastná Vineta klesá na dno moře, jež nikdy nevrátí, co pohřbilo. Až dosud však teskní prý po Vinetě celý kraj.

A přec, když ranní červánky zlatí nebe, spatří prý časem plavci město na dně mořském, slyší tlumený hlas zvonu i tklivý zpěv družiček. A kdo jednou je zaslechl, nezapomene jich nikdy. Jsou tak čarovné, tak opojné!

Té nešťastné Vinetě se podobá naše vlast, ta drahá země, v níž jsme se narodili, v níž nad naší kolébkou skláněly se v lásce naše matičky, učíce nás sladkým zvukům naší rodné mluvy. Té nešťastné Vinetě se podobá naše vlast, ta posvátná půda, zrosená slzami, skropená potem, svlažená krví našich předků.

Vždyť i ta naše vlast byla kdysi jako Vineta mocná, slavná, šťastná. Ale z moře germánského a mongolského přivalily se na ni vlny nepřátel a strhly jí na dno poroby. A přec v srdcích našich ujařmených předků neumlkly nikdy hlaholy svobody, z jejich rtů nepřestaly nikdy zníti, byť i jen tlumeně, písně o volnosti. Pro všechny ty věky poroby nemohli jich zapomenouti; byly tak čarovné, tak opojné!

Marně se snažili naši ujařmitelé je zahlušit, je svými zpěvy nahradit. Jen si vzpomeňte, přátelé, jak jste konali loni a po všechna válečná léta slavnost vánočního stromku. V těchto radostných vánočních chvílích mluvili k vám lidé, kteří s našimi vánocemi neměli nic společného, mluvili k vám řečí a zpívali vám písně, jimž jste nerozuměli, a jen na konec jako z milosti pronesli k vám několik zkomolených českých slov, jimiž naši krásnou mateřštinu jen znehodnocovali a uráželi.

Letošní slavnost vánočního stromku je pro nás všechny zcela jiná. Řízením božím a zásluhou obětavých synů našeho národa povznesla se naše vlast z propasti poroby do řady zemí svobodných. Konáme první slavnost vánočního stromku ve svobodné vlasti. Jaká radost zaplavuje naše srdce! Zdá se nám, jako by i ta světla vánočního stromku zářila veseleji.

Ten vánoční stromek nám zvěstuje zrození Toho, jenž přinesl lidstvu svobodu, budí v našem srdci radost nad zrozením svobody našeho národa, nad vykoupením jeho ze staleté poroby. Ten vánoční stromek hlásá nám i vzájemnou lásku, tu lásku, které učilo, když dospělo v muže, dítě, jež se zrodilo v chlévě betlémském.

Nuže, otevřeme svá srdce té lásce, tomu bratrství, jež má všechny příslušníky československého národa pojiti v jednu velkou rodinu. Ta láska k osvobozené vlasti ať sjednocuje všechny, ať mírní politické i náboženské protivy, ať sežehne v našem srdci všechnu zášť k vlastním bratřím!

Přejeme si všichni z toho srdce, aby svobodná naše vlast byla také mocná a slavná. To se však stane jen tehdy, budeme-li všichni svorně pracovati na jejím povznesení, budeme-li svědomitě plnit povinnosti svého povolání. Jedině tak zajistíme své osvobozené vlasti blaho, slávu, nesmrtelnost!“

Aby se našemu lidu stále uváděl na paměť vznešený význam vydobyté svobody, by si ji vážil, ji miloval jako nejdražší poklad, za ni byl ochoten obětovati statky i krev, pořádaly se na jaře r. 1919 v městech i vesnicích slavnosti sázení lip svobody. Ve Bzenci byla za hojné účasti obyvatelstva zasazena lípa svobody na náměstí před radnicí dne 21. dubna.

Světovou válkou utrpělo město značné ztráty na obyvatelstvu. Kdežto v roce 1913 měly obě obce i s vojenskou posádkou 4 469 obyvatelů, napočetlo se r. 1919 v obou obcích bez posádky jen 3 835 lidí, z nichž bylo 248 židů.

Křesťanská obec měla 849 domácností s 3 459 obyvateli, z nichž bylo 1 506 mužského a 1 953 ženského pohlaví, 3 340 křesťanů a 119 židů, 3 439 Čechů a 20 Němců. Voličů bylo 2 102, z nichž bylo 867 mužů a 1 235 žen.

Židovská obec měla 103 domácností s 376 obyvateli, z nichž bylo 134 mužského a 233 ženského pohlaví, 247 křesťanů a 129 židů. Voličů bylo 231, z nichž bylo 81 mužů a 150 žen.

Nápadnou početní převahu ženského pohlaví nad mužským lze si vysvětliti tím, že mnoho mužů i po prohlášení české samostatnosti zůstalo v činné službě vojenské, mnoho jich na vojně padlo a zemřelo (na 46), mnoho bylo nezvěstných (24) nebo zajatých – celkem bylo zajato na 120 vojínů.

Jinou příčinou úbytku obyvatelstva od r. 1913 byl jednak hojný odliv židovského živlu ponejvíce do Vídně, jednak pokles počtu porodů a zvýšení úmrtnosti následkem válečných útrap.

R. 1914 se narodilo 80 a zemřelo 56 lidí.
R. 1915 se narodilo 63 a zemřelo 61 lidí.
R. 1916 se narodilo 43 a zemřelo 66 lidí.
R. 1917 se narodilo 43 a zemřelo 48 lidí.
R. 1918 se narodilo 39 a zemřelo 78 lidí.

Celkem se za ta léta narodilo 268, zemřelo však 309 lidí. Počet porodů klesl více než o polovici, kdežto počet úmrtí následkem nedostatečné výživy značné stoupl.

Světová válka zavinila i úpadek hospodářský; počet dobytka značně se zmenšil, následkem čehož, jakož i pro nedostatek pracovních sil, byla pole nedostatečně obdělána, čímž úroda velmi utrpěla.

R. 1913 bylo v Bzenci hovězího dobytka 482 kusů, koní 102, vepřového dobytka 712, koz 453, kdežto r. 1919 bylo jen 378 kusů hovězího dobytka, 58 koní, 139 kusů vepřového dobytka a 54 koz.

Rovněž i mnoho živností zaniklo během války; r. 1913 bylo v Bzenci 16 hostinských, 6 řezníků, 14 obuvníků, 13 krejčích, 3 kováři, 5 bednářů, 3 holiči, 3 cukráři, 5 pekařů, 1 knihař, 3 tesaři, 1 kartáčník, 2 kloboučníci, 2 koláři, 2 klempíři, 1 kominík, 2 sedláři, 2 malíři pokojů, 2 sklenáři, 4 zámečníci, 2 stavitelé, 22 obchodníků se smíšeným zbožím, 9 se střižným, 2 se skleněným, 29 se zeleninou a ovocem, 1 s papírem, kdežto r. 1918 bylo jen 12 hostinských, 4 řezníci, 9 obuvníků, 10 krejčích, 2 kováři, 3 bednáři, 3 holiči, 2 cukráři, 1 knihař, 3 tesaři, 1 kartáčník, 2 kloboučníci, 1 kolář, 2 klempíři, 1 kominík, 1 sedlář, 2 malíři pokojů, 1 sklenář, 2 zámečnici, 2 stavitelé, 16 obchodníků se smíšeným zbožím, 7 se střižným, 1 se skleněným, 23 se zeleninou a ovocem, 15 včelařů, kteří měli 198 včelstev.

Průmyslové závody jsou tyto: Cukrovar Rudolfa Auspitze, rafinérie lihu Ed. Fürsta a akciová cihelna a pila s parním pohonem.

Bude třeba zdvojeného úsilí, by město v osvobozené vlasti spělo k utěšenému rozvoji, jenž jest jedině podmíněn prací a přičinlivostí.

K doplnění hospodářského obrazu Bzence uvádím ještě některá statistická data ^[1].

Na celém bzeneckém katastru se pěstovaly r. 1918 rozličné plodiny na následujících plochách.

Pšenice ozimá na 89,81 ha, pšenice jarní na 0,80 ha, žito ozimé na 164,65 ha, žito jarní na 1,43 ha, ječmen ozimý na 1,71 ha, ječmen jarní na 62 ha, oves na 12,69 ha, směska obilná na 0,08 ha, kukuřice na 2,65 ha, proso na 0,15 ha; obilí se pěstovalo celkem na 335,97 ha.

Fazole se pěstovaly na 1,75 ha, hrách na 22,82 ha, čočka na 0,16 ha, koňský bob na 5 ha; luštěniny se pěstovaly celkem na 29,73 ha.

Mák se pěstoval na 14,32 ha, jiné olejnaté plodiny na 0,90 ha; celkem se pěstovaly olejnaté plodiny na 15,16 ha a jiné rozličné plodiny na 8,02 ha.

Rané zemáky se pěstovaly na 2,21 ha, pozdní na 111,72 ha, cukrovka na 104,30 ha, řepa krmná na 10,80 ha, mrkev na 23,01 ha, tuřín na 0,65 ha, ostatní okopaniny na 0,61 ha; celkem se pěstovaly okopaniny na 253,30 ha.

Zelí se pěstovalo na 1,77 ha, dýně na 1,69 ha, okurky na 47,73 ha, cibule a česnek na 37,58 ha, petržel na 13,65 ha, ostatní polní zelenina na 177,58 ha; celkem se pěstovala zelenina na 280,06 ha.

Zeleného krmiva se pěstovalo na 89,92 ha.

Úhorů černých bylo 10,82 ha, polovičních (zelené hnojení) 1,41 ha.

Luk bylo 608,83 ha, ovocných zahrad 4,79 ha, zeleninových zahrádek 0,39 ha, okrasných zahrádek 0,86 ha, stromových školek 1,62 ha, vinic 82,75 ha, pastvin 100,12 ha, lesa 1 954,43 ha, jezer, rybníků, močálů 8,22 ha, stavební plochy 31,79 ha, cest, silnic a vodstva 30,20 ha, neplodné plochy 183,41 ha.

Celková plocha bzeneckého katastru má výměry 4 031,77 ha.

Ovocných stromů se pěstovalo 6 847 peckovitých a 2 538 jádrovitých.

Město Bzenec má tento majetek: 24 ha polí, 5 ha luk, 3 ha zeleninových zahrad, 156 ha lesa, 94 ha pastvin, budovy v ceně 612 570 K, honební fond 24 249 K, zvonový 29 059 K, chudobinský 4 723 K, hřbitovní 12 845 K, chudinský 5 581 K, na budovu okresního soudu 18 707 K, dobytčí pojištění 7 007 K, vojenských vysloužilců 239 K, garanční 20 000 K.

Dluhů má město 299 426 K.

R. 1913 mělo 38 798 K příjmů a 99 972 K vydání, schodek se hradil 144% přirážkou z daně pozemkové a 143% přirážkou z daní ostatních.

R. 1918 mělo město 76 349 K příjmů a 155 892 K vydání, schodek se hradil 142% přirážkou z daně pozemkové a 150% přirážkou z daní ostatních.

Světová válka měla jedině ten příznivý následek, že mnozí občané splatili všechny dluhy nebo aspoň jich část a uložili hojně přebytků, jak jde najevo ze statistiky bzeneckých peněžních ústavů, ač někteří ukládali úspory i v peněžních ústavech přespolních.

 

Název peněžního ústavu	Počet členů		Vklady		Zápůjčky		Rezervní fond
	r. 1913	r. 1918	r. 1913	r. 1918	r. 1913	r. 1918	r. 1913	r. 1918
Občanská záložna	1 039	785	593 335	1 290 015	898 649	644 665	16 970	11 134
Městská spořitelna	–	–	372 560	1 766 151	348 871	471 229	1 930	22 598
Spoř. a zál. spolek	114	131	78 130	307 082	101 648	40 479	471	2 377
Úvěrní ústav	–	–	50 000	100 000	–	–	–	–
Úhrnem	1 153	916	1 094 025	3 463 248	1 349 168	1 156 373	19 371	36 109

Vidíme tedy, že vklady se více než ztrojnásobily, kdežto zápůjčky poklesly.

Velké sumy kromě toho lidé měli doma uschovány, jak bylo lze konstatovati, když bylo nařízeno v březnu okolkování bankovek. Jen v únoru před okolkováním uložilo se v bzeneckých peněžních ústavech na 600 000 K a okolkovalo se ze Bzence, Těmic a Domanína bankovek za 1 951 075 K, z nichž bylo v okolkovaných bankovkách vráceno 972 675 K.

Máme-li však na paměti, že nynější hodnota peněz je velmi nepatrná, že ubylo značně dobytka, že pozemky následkem nedostatečného hnojení a nedokonalého obdělávání za války se staly méně výnosnými, že mnoho oprav na domech i hospodářských budovách pro nízkou hodnotu peněz a jí zaviněnou drahotu materiálu i pracovních sil bylo nutno odložiti na dobu příznivější, že, co se týče oděvu, prádla a jiných potřeb, se trávilo ze zásob předválečných, jest tento dobrý následek války ceny velmi pochybné. Bude třeba mnoho vydání, než se zase vše uvede do stavu předválečného, čímž poklesnou i vklady v peněžních ústavech, a to nemluvím o zamýšlené odevzdávce části majetku na umoření státních dluhů.

Poněvadž se za války nekonaly volby, spravovalo město obecní zastupitelstvo, zvolené r. 1911. Uvedu na paměť jména jeho členů. Starostou byl Leopold Skála, radními byli: Pavel Jurečka, Fr. Karnufek, Fr. Furich, Pavel Bič, Frant. Bezchleb (za války zemřel), a Fr. Bunža (padl na italském bojišti). Členy výboru byli: Dr. Rudolf Polášek, Ladislav Dedek, Jan Linhart, Bart. Holomek, Frant. Goliáš, Frant. Kučera, Julius Paleček, Pavel Rachvala, Mat. Sýkora, Josef Jakša, Jan Jakša, Heřman Ježek, Václav Růžica, Filip Sigmund, Antonín Jelínek, Ferdinand Šťastný, Pavel Novák (zemřel jako voják), Pavel Bunža, Antonín Homola, Frant. Zábelka, František Jakša, Antonín Bezchleb a 4 zástupci izraelitů. Městským tajemníkem byl Josef Karásek, městským účetním Ant. Černý.

 

 

---

Poznámky k textu:

^[1] Statistická data opatřil městský tajemník pan Josef Karásek.

 

---