Paměti města Bzence

VIII. Následky války třicetileté

 

Válka třicetiletá se ukončila r. 1648, ale rány, jež Bzenci zasadila, bolely ještě dlouho. Mnoho domů zůstalo na dlouhou dobu zbořeno, mnoho polí a vinic pusto. Přehled však podám, až promluvím o vpádech tureckých na Moravu r. 1663.

Jak prořídlo obyvatelstvo v Bzenci následkem války třicetileté, lze souditi z křestních zápisů z té doby. Jest velmi poučno, probírati se zažloutlými listy staré křestní matriky bzenecké a doufám, že bude i čtenáře zajímati několik poznámek, jež z nich učiním.

V matrice možno stopovati, která rodinná jména se uchovala ze 16. století a která přibyla nastěhováním se nových usedlíků, jaký vliv měly hrůzy některých let, zvláště roku 1643 a 1645, na počet narozených dítek aj. Matrika jest psána latinsky, stav rodičů a kmotrů se uvádí jen u osob významnějších.

 


Bzenec v druhé polovici 17. století. Obraz ze bzenecké fary.

 

R. 1638 květnem počínajíc bylo ze Bzence pokřtěno 38 dítek, a vyskytují se, pokud jsou čitelná, tato jména: Bobák, Hýl, Nováček, Gajdovský, Červenka, Morava, Vančický, Ostresius, Tyl, Oderský, Krchňáček, Pluma, Novák, Hevar, Krátký, Hený, Zavadský, Smetana, Nejezchleba. Hulínský, Zubík, Purman, Pistor, Sýkora, Mareček, Dolník, Kučera, Hofman, Zálešák, Šidlo, Gež.

R. 1639 bylo pokřtěno ze Bzence 35 dítek s těmito rodnými jmény: Adamců, Pokorný, Strnad, Šrámek, Středovský, Masař, Šimonovský, Chmel, Ruzno, Vřava, Dohnal, Malý, Střešňák, Vrtílek, Žiha, Kadidlo, Volf, Ratibořský.

R. 1640 se narodilo 42 dítek s rodnými jmény: Rúbík, Hradský, Kostelník, Urban, Rohel, Hřebíček, Adamec, Ostresi, Chvátal, Fiala, Rožmberský.

R. 1641 se narodilo 62 dítek s rodnými jmény: Pogoda, Svatoš, Vaněk, Novák, Sova, Matyášů, Doležal, Zigmund, Súček, Hodonský.

R. 1642 bylo pokřtěno 51 dětí s rodnými jmény: Solga, Lašek, Šťastný, Ušák, Marek, Somr, Slepanský, Pavlíček, Zpívavý, Rychmach, Košík.

R. 1643 bylo pokřtěno 50 dítek. Uvedu jen ta rodná jména, jež se udržela dosud; jsou to Somr, Ostresi, Nevřivý.

R. 1644 jest zapsáno 55 dětí, mezi nimi Orletského, Koutného, Varadínkovo, Sovovo, Procházkovo.

R. 1646 bylo pokřtěno ze Bzence jen 26 dětí, r. 1647 jen 29 a roku 1648 asi 36; v listopadu byl pokřtěn syn Ondřeje Capeleta, uherského šlechtice, u jehož jména je poznámka, že byl od vojáků zastřelen (archebusiratus).

R. 1649 se narodilo 34 a r. 1650 47 dětí. V následujících letech počet křtů zvolna stoupá. Z Olšovce se uvádějí příjmí: Novák, Polášek, Červenka, Dohnal, Bruchalík, Hlaváček, Koutný.

Mnohá česká příjmí byla v této době překládána do latiny jako Pistor (Pekař), Ruber (Červený), Molitor (Mlynář), Balneator (Lazebník).

Poslední křestní zápis zaznamenal farář Tomáš Sylvestr dne 3. října r. 1653. Až do června r. 1654 administroval bzeneckou faru snad některý z okolních farářů, nebo nějaký kněz, jenž nezaznamenal svého jména. Od června vedl duchovní správu v Bzenci Šimon Bartoloměj Svoboda, mistr svobodných umění a kandidát filosofie a theologie, jak se zapsal v matrice. Dle Ř. Volného byl také investován na faru bzeneckou, vracovskou a vlkošskou. Jest však podivno, že sám se nepodepisoval „farář bzenecký“ a že se také neuvádí v řadě farářů v pamětní knize farní z r. 1805. Či snad jen administroval bzeneckou faru? Možná také proto, že budova fary byla velmi chatrná, bydlel ve Vracově a do Bzence jen dojížděl? Tomu by nasvědčovala i ta okolnost, že obec dala jeden farní lán městskému písaři, do čehož si Svoboda vede stížnost u konsistoře.

Avšak nejen matrika, nýbrž i gruntovní knihy domů. horenské knihy a knihy rozdílů nám podávají doklady spouště, jež způsobila válka třicetiletá. Právě na jejím začátku byla založena nová horenská kniha. Jest vázána do dřevěných desek koží potažených. Na jejím titulním listě jest ozdobným písmem napsáno: „Ve jméno Boží. Amen. Léta Páně 1618 za horného Jana Moravy, horníkův k němu přidaných Ondřeje Kejcholda, Petra Plumy, Balcara Dlúhýho, Štěpána z Ústí Vaňkových, Martina Hoffmana a Pavla Goldmana tyto knihy jsou v pořádek uvedeny a znumerovány, aby se lidem spravedlnost z nich udělovati mohla. Jiřík Hlásník, notarius civitatis Bizenez“ [1].

Z této horenské knihy jde najevo, jak mnoho vinohradů za války třicetileté zpustlo a jak poklesla jejich cena. Poručníci dítek Jana Krištofa Pruskovského vydali dokonce dekret, aby se zpustlé vinice dávaly zdarma těm, kdož je hodlali révou osaditi.

Uvedu zde řadu záznamů ze zápisních knih, jež nám tak jasně ozařují hospodářské poměry za války i po válce třicetileté.

L. P. 1619 v pátek před nedělí smrtnou za purgmistra Bartoloměje Krispusa a radních jeho Matyáše Vrby, Pavla Štemple, Matyáše Dobšových, Pavla Hofmana, Martina Malečka, Jana Pelce, Martina Vašíka, Fridricha Dolovraze, Václava Macháčkova a Václava Straky prodali jsou p. purgmistr a páni jeden achtel vinohradu v Liščích horách ležící, sirotčí, pravým a dokonalým trhem Leiblovi židu, zeti Jakuba Pejščka, za sumu 80 zl. Závdanku při smlouvě položil týž žid 10 zl., kterýžto závdanek úřad přijal do truhlice sirotčí. Na zadrželé vejrunky na nápadníky nebožtíka Vale Vávrového na léta podle ourody pokládat povinen bude až do vyplnění sumy svrchu psané po 4 zl. A tak jest mu ten vinohrad za volný od ouřadu svrchu psaného, jak hory od starodávna za řád a právo mají, odevzdán. Rukojmí za vyplacení gruntu zastavil zejména tyto: Majera Prostějovského, Arona Mejtného, Lejble Krejčího, Arona Hlavnu. S dovolením pana Jana Tanhajzera, ouředníka na Bzenci.

Téhož roku za purgmistra Matyáše Dobšových a s. t. r… prodal Jan Bortner dům svůj ve Vracovské ul. ležící pravým a dokonalým trhem se zahradami, loukou i s jinými věcmi k tomu příslušejícími Jiříku Guoldmanovi za sumu 100 zl. Čtvrt vinohradu v Horních horách se prodala za 90 zl.

R. 1622 koupil Jiřík Petřík achtel vinohradu v Liščí hoře za 100 zl. Téhož léta prodal Petr Pluma dům svůj na Dolním rynku ležící s dvěma loukami na Bzinku, s jedním štokem i s tím vším, což v tom domě hřebíkem přibito a hlínou přimazáno jest, Matouši Hejlovi za 300 zl.

L. P. 1623 v úterý před památkou sv. Pavla na víru křesťanskou obrácení za purgmistra Jiříka Krchňáčka a st. t. h. Valenty Pustiměřského, Martina Vašíčkového, Václava Macháčkového, Pavla Krboše, Jiříka Moravce, Matouše Hejle, Jana Fabiana a jiných učiněni jsou rozdílové neb. Jana Střešňáka. Jest těch sirotků čtvero, Jiřík, Salomena, Anna a Jan.

Nalezli na tom podsedku, na kterém býval Jan Střešňák, zaplaceného 180 zl. Napotom vinohrad v Horní hoře ležící pokládá se v sumě 377 zl. 15 gr., půl sklepu pod Kožichy ležící pokládá se v 60 zl., Roubanice za vápenicí v 20 zl, na gruntě Václava Vašiny ve Vracově náleží 128 zl., na vinohradu Pavla Šuberta ve Vracově 60 zl. Dohromady činí 825 zl. 15 gr.

Item na dluzích těm sirotkům na těchto lidech náleží: Na Jak. Hertlovi za čtvrť roli 13 zl., na Ondrovi Olšovi dluhu náleží 3 zl. 15 gr., na Kašparu Krejčím 8 zl. atd. Všech dluhů učiní 39 zl. 9 gr. 5 d. A rži 26 měřic počítajíc po 3 zl. učiní 52 zl. Na penězích hotových se našlo 295 zl. 15 gr. Suma toho všeho i za obilí učiní 1 212 zl. 19 gr. 5 den.

Obdržel každý sirotek na nemovitém majetku i hotových 303 zl. 4 gr. 5 d.

L. P. 1626 v pondělí 16. dne listopadu za purgmistra Jana Fabiana a st. t. r… prodal se grunt neboližto dům na Dolním rynku ležící podle kšaftu nebožtíka Matouše Hertla Kateřině, manželce po něm zůstalé, se třemi čtvrtmi rolí, dvěma čtvrtmi vinohradu, jednou v Hažnecích a druhou v Cukmantlích ležící, se 3 Roubanicemi, se zahradou za rybníkem, s 4 kravami, s dobytka svinského 10 kusy, klisnami tažnými 2, 1 hříbětem, vozem, pluhem, branami a jiným vším hospodářstvím a nadbytky, s osetím, cokoli jest, za sumu 600 zl. mor.

Z těch 600 zl. též Kateřině, manželce neb. Matyáše Hertla, podle poručenství jeho na díl její z toho statku 200 zl. mor. se srazí. A dcerám, Barboře, Bětě, Anně a Janovi, synu, jednomu každému, když by které z těch dětí k letům svým přišlo, táž Kateřina, matka a macecha, po 100 zl. mor. podle kšaftu téhož neb. M. H. vydati povinna bude. A tak ten dům se vším příslušenstvím nahoře psaný nadepsané Kateřině za volný a svobodný podle řádu města tohoto jest odevzdán skrze purgmistra a s. t. r.

R. 1629 prodali bratři Šlum a Škopl, synové Kolmana žida, sklep za kostelem mezi sklepy obecním a Bartoloměje Krispusa právem a dokonalým trhem za 200 zl.

L. P. 1631 dne 24. decembra za rychtáře Matouše Hýla s jistým dovolením p. Jana Středy, písaře důchodního v Bzenci, prodal Ludvík Kojetínský dům na Dolním rynku Janu Marečkovi za 130 zl., jenž jej r. 1638 s dovolením urozeného a statečného rytíře Jana Tomáše Winklera prodal Melicharu Somrovi za tutéž částku.

R. 1633 prodal Vavřinec Sigmund dům s plžem na Horním rynku Smaulu židovi za 100 zl.

R. 1635 prodal Pavel Krboš Tobiáši Blymlovi z Vracova grunt se 3 čtvrtmi rolí i osetím, s 1 čtvrtí vinohradu v Hažnecích, s 3 Roubanicemi, se zahradou za rybníkem, s 2 kravami, s 1 dojnou a druhou stelnou, s valachem a klisnou, s vozem, pluhem, branami i s jiným příslušenstvím k hospodářství za sumu 480 zl.

R. 1637 prodal se podsedek v Mlýnské ulici s 1 Roubanicí na Dubovém za 50 zl. a r. 1638 podsedek v Bzinské ulici se vším příslušenstvím za 140 zl.

R. 1641 koupil Jiřík Roubík dům za 140 zl. a r. 1642 prodal Martin Josefů grunt v Olšovské ulici Vávru Hankovi za 120 zl.

R. 1647 prodal se dům na náměstí na dolní straně, zpustošený, s 1 lánem rolí bez koní a všelijakých hospodářských věcí s 2 Roubanicemi, s 2 loukami za 390 zl. mor.

R. 1651 prodal se dům na Dolním náměstí s loukou za Bzinskou ulicí za 150 zl.

R. 1663 koupil Martin Jelínek dům na Dolním náměstí s 1 lánem rolí, s 2 Roubanicemi, s 1 achtelem vinohradu od úřadu bzeneckého za 100 zl., a r. 1670 koupil Jan Rúčka podsedek za 60 zl.

Hospodářský úpadek Bzence za války třicetileté jeví se ještě zřejměji v knize horenské. Odchodem nekatolíků a zhoubnými nemocemi prořídlo obyvatelstvo tak, že mnoho vinic pozbylo pána, zůstalo neobděláno a zpustlo. Teprve po narovnání r. 1634 byl značnější příliv nových usedlíků, jimž vinice byly dávány za nepatrný poplatek, většinou však zadarmo. Proto zápisy horenské knihy z této doby mají ponejvíce za předmět darování pustých vinic. Vinice patřící k usedlosti zadávala vrchnost, vinice svobodné vinná hora, respektive horenský úřad.

Tak například „dle dekretu v příčině pustých vinohradů od poručníků nezletilého Jiřího z Pruskova vydaného“ dal r. 1637 Jan Tom. Winkler ze Střelic, hejtman zámecký, pustou čtvrt vinohradu v Novosadech Bartoni Gasnigrovi za volnou, svobodnou a zaplacenou; téhož roku pustý achtel vinohradu v Novosadech Pavlu Rybářovi, pustý achtel vinohradu Petru Cigánkovi atd. Takových zápisů následuje po sobě v některých tratích i 15. Nejvíce pustých vinic bylo v Novosadech a Liščí hoře. Mnohý převzal pustý vinohrad s podmínkou, že jej v určité době vysadí, když však toho neučinil, byl mu vinohrad odňat a dán jinému.

I vysazené vinice pro nedostatek dělných sil byly laciné.

R. 1638 prodali starší bratrstva Jana Křtitele na místě všech bratří čtvrt vinohradu v Horní hoře za 100 zl.

R. 1648 koupil Václav Kříž od Jiříka Střešňáka čtvrt vinohradu v Novosadech za 10 zl.

R. 1650 koupil dvojctihodný kněz Tomáš Sylvestr, farář bzenecký, od Jakuba Skřivánka čtvrt vinohradu v Novosadech, kterou týž pustou obdržel a vysadil, za 40 zl. a čtvrt vinohradu v Psí hoře za 35 zl.

R. 1662 koupil Jiří Krištof Pruskovský pro svou paní Marii Rebeku, roz. svob. pí. ze Stubenbergu, čtvrt vinohradu v Prostřední hoře za 60 zl.

R. 1665 prodal se achtel vinohradu po zběhlém Andrýsu Müllerovi za 6 zl. Téhož roku prodává bratrstvo sv. Jana Křtitele čtvrt vinohradu v Prostřední hoře za 30 zl. a roku 1669 polovici sklepu pod Kožuchy také za 30 zl.

Mezi léty 1635 a 1655 kupují mnoho bzeneckých vinohradů olšovští a Jan Tom. Winkler ze Střelic.

Aby pusté vinohrady neležely ladem, bylo dovoleno osívati je obilím, za čež místo vinného desátku se dával vrchnosti poplatek. Tím mnoho vinic zaniklo nadobro.

Ač jezuitská kolej v Uherském Hradišti obdržela darem od Kateřiny Alžběty Zoubkové ze Ždětína sedm čtvrtí vinic již roku 1635 a jednu velkou vinici od dcer p. Jana z Říčan r. 1647, dala si je v horenské knize připsati teprve roku 1662. Zápis zní:

„Léta Páně 1662 den památní nejsvětější rodičky blahoslavené Panny Marie za horného Pavla Schuberta a h. t. r. Jiřího Střešňáka, Václava Nevřivého, Václava Vincourka, Jana Plumy a Řehoře Novosada s jistým dovolením J. M. pana Jiřího Krištofa Pruskovského, svobodného pána z Pruskova, ten čas dědičného pána bzeneckého, na žádost velebného a vysoce učeného pána pátera Jiřího Crugeria, ten čas rektora koleje hradišťské, v přítomnosti velebného a vysoce učeného kněze pana pátera Jana Laubského, ten čas prokurátora též koleje hradišťské tyto vinohrady jak frejunkové, tak pod desátkem (jakž v těch knihách folio 95 obšírněji se vynachází) do těchto lejster slavné koleji hradišťské se zaopatřují a od nás, horného a horníků, za volné a svobodné a v ničem nezávadné se koleji Pánů Patres hradišťské odevzdávají.“

Téhož roku dne 3. března daroval Jiřík Sova z Kyjova týmž otcům jesuitům, kteří právě kostel sv. Františka Xavera stavěti se strojili, půl třetí čtvrti vinohradu v Horní hoře, „aby v něm za něho, manželku i děti po službách božích přímluvy Pánu Bohu všemohoucímu učinili.“


Jezuitská „bouda“

Mimo to koupili téhož roku od Jana Hoffmana boudu se sklepem pod horou Psí, jež od starodávna Kukle sluje, za 50 zl. Později postavili pod svými vinicemi v Havale prostrannou boudu na lisování vína. Průčelí boudy jest o jednom poschodí s italskou, křidlicí pokrytou střechou a vypadá malebně jako nějaký letohrádek [2].

Když byl řád jezuitský r. 1773 zrušen a jeho statky zabrány, koupila jezuitské vinice i s boudou vrchnost. Nyní jen název „jezuitská bouda“ a socha sv. Ignáce, jejich patrona, nám připomínají dobu, kdy otcové jezuiti se svými hosty dojíždívali z Hradiště do Bzence, aby při výborném moku bzeneckém strávili několik příjemných chvilek.

Že i řemesla v nepokojných časech třicetileté války a nějakou dobu i po ní byla v úpadku, jest samozřejmo. Cechy některých řemesel, aby mohli jejich členové prodávati své výrobky i v městech sousedních, vcházely s okolními cechy do spolků zvaných bratrstva. Tak např. bzenecký cech obuvnický měl bratrstvo s cechem veselským, strážnickým a kyjovským. Veselský cech utvořil bratrstvo s cechem bzeneckým nejprve ústně a potom i písemně již r. 1616. Toto bratrstvo bylo obnoveno r. 1643, jak dosvědčuje tento zápis cechu veselského:

„My cechmistři a všichni mistři řemesla nového ševcovského v městě Veselí známo činíme všem vůbec a jednomu každému a zvláště tu, kdež náležeti bude, že jsou byli v létu 1616 předkové naši na cech bzenecký řemesla nového ševcovského, jakožto na spolu pány bratry naše, nejprve ústně a potom skrz psaní žádost vzkládali, bratrství dokonalé způsobili a pro budoucí časy a paměť pečetěmi potvrdili, kteréhožto bratrstva stvrzeného list pánům bratrům našim zvláště milým z města Bzence posíláme, aby list jim od nás vydaný ku zmaření nepřišel; však skrz nastalé časy vojenské ku zmrhání přišel. Z kterýchžto příčin uznávajíce býti řád chvalitebným, kterého naši předkové užívali, aby ku zrušení nepřišel, po mnohém o touž věc mezi obojím cechem domlouvání vpravili jsme do Bzence z prostředku svého slovutného muže, Martina Kušláka, Melichara Sumra a Davida Kopřivu, pány bratry naše milé, aby se (z cechu bzeneckého) dne 24. septembris r. 1634 k nám do města Veselí před plný cech dostavili a též předešlé bratrství obnovili, což jsou tak učinili a v tento skutek na budoucí časy bratrství upevnivše obnovili:

Předně a nejprve, aby nynější i budoucí páni cechmistři a mistři řemesla nového ševcovského z města Bzence u nás v městě Veselí při všech jarmarcích před výkladem všelijakou obuv bez překážky jednoho každého v hospodě v síni na soškách prodávali, my pak napřed psaní cechmistři a všichni mistři z města Veselí i s potomky svými v městě Bzenci při jarmarcích abychom týmž způsobem, jakož i oni u nás, prodeje všelijakého obuví moc míti mohli; avšak z obojí strany jako oni u nás, tak tolikéž i my u nich, komužkoliv mýto, ano tak i od místa přináležeti bude, aby se prve, než se odpraví a domů odeberou, náležitě pokojili.

Druhé, aby z okolních měst řemesla našeho (lidé) před prodejem nebo výkladní hodinou (mimo cech kyjovský) jak u nás v městě Veselí, tak i v městě Bzenci v prodejích překážky nečinili; jestliže by pak někteří se toho dopustili, budou mýti moc páni bratři bzenečtí u nás netoliko to přetrhnouti, ale i obuv pobrati, a pakli by oni toho učiniti nechtěli, budou povinni nám to přednésti, tolikéž i my u nich tím způsobem.

Třetí a naposledy, pokudž by se někdy mezi cechem našim veselským, tolikéž bzeneckým, mezi bratřími nynějšími a budoucími nějaká nesnáz, různice, nedorozumění přihodilo (čehož, Bože, uchovati rač), tehdy taková věc nemá vyšším cechům právním (tj. úřadům) ani vrchnostem přednesena býti, nýbrž podle velikosti věci z druhého cechu mají starší páni bratří vyžádáni býti, kteří by tu věc k srovnání přivésti, vinné ztrestati a za křivdu nápravu učiniti mohli. Protož my cechmistři a mistři cechu napřed psaného s naším jistým vědomím, avšak bez škody z nás jednohokaždého pečeť naši cechovní k tomuto listu přitisknouti jsme dali. Čehož datum v městě Veselí na den sv. archanděla Michaela r. 1634.

Bratrství toto bylo obnoveno r. 1746 a 1798. Takové bratrství učinil dne 6. srpna r. 1645 bzenecký cech ševcovský za cechmistrů Matouše Ušála a Michala Bezděkovského s cechem strážnickým a r. 1653 s cechem kyjovským.

Spory mezi cechovníky téhož cechu urovnávali cechmistři, spory mezi příslušníky bratrských cechů rozhodovali „starší páni bratří“ cechu třetího. Urazil-li cech někdo, jenž do cechu nepatřil, bylo žádáno zadostiučinění před právem purkrechtním.

Dokladem toho jest nám zápis v „Protokolní, neboli památní knize“ z roku 1693.

Dne 6. juni za p. purgmistra Jana Hejla a pánů konšelů jemu deputirovaných se totiž „přitrefilo“, že Jan Martinkovský s Jakubem Borovcem, ševcem a Pavlem Sokolem, sousedem vracovským, při tabuli v obecním hostinci sedíce trunku užívali. Jan Somr od horenského stolu, již podtrunčený, přijde k stolu, kdež Borovec seděl a dí: „Dejž za odpuštění ševče tabáku.“ K čemuž Borovec: „Ačkoliv jsem švec, s „odpuštěním“ nejsem a bezmála bych pro tu tvou řeč šel poctivému cechu žalovat.“ Nato Jan Somr: „Však jsem také ševcův syn, ale ševcem – salva venia [3] – jsem býti nechtěl.“

Když potom nadepsaný Borovec šel ven a přes lavici nohu zvedal, z nenadání a proti jeho vůli – salvis auribus [4] – se mu „vykradlo.“ K tomu se naskytl Jiřík Matyáš, tehdejší rychtář a k témuž řemeslu vyučený a zaslechl od Václava Plachty, jenž tu také seděl, poznámku: „Ševcův syne, dostals od Borovce diškreci.“

Poctivý cech dověděv se od Jiříka Matyáše těchto potupných novin, nemohl jich trpěti, nýbrž předstoupil s náležitou uctivostí před purgmistrovský úřad a žádal satisfakci. Somr tedy, ačkoli to v žert obracel, přec jen poctivému cechu odpros učiniti a trestání a útrapy podniknouti musel. Že byly značné, dovídáme se z výstrahy: „Pakli by se budoucně ktyrýžkolvěk toho valtovati a opakovati opovážil, předně chrámu Páně 6 a právní dispozici 6 zl. moravských propadne.“ Pročež pro památku tento zápis do protokolu uveden.

Teprve když po válce třicetileté se zlepšily hmotné poměry obyvatelstva, nastal i rozvoj řemesel. Také řemeslo blanařské a kožešnické, jež kvetlo v Bzenci před válkou třicetiletou, vzmohlo se za pokojných dob poválečných, takže blanaři a kožešníci utvořili v Bzenci samostatný cech. R. 1658 žádají mistři tohoto cechu blanařský cech v Uherském Hradišti, aby jim vydal svůj „pořádek“, což týž učinil pergamenovou, krásně psanou listinou [5] tohoto znění:

„My cechmistři a mistři poctivého řemesla a cechu blanařského, měšťané a obyvatelé královského města Hradiště, známo činíme tímto listem naším obecně přede všemi, kdežkoli čten nebo čtený slyšán bude, že jsou před nás předstoupili do plného cechu našeho poctiví mistři řemesla blanařského a sousedé z města Bzence, nás pokorně a snažně za to prosíce, abychom jim pořádku a artikulův nížepsaných od cechu našeho, podle kterých by se v cechu svém a mezi sebou řádně říditi, spravovati a při nich v celosti bez překážky jednoho každého člověka nyní i budoucně zachováni býti mohli, vydali, v čemž znajíce my řád dobrý a jejich slušnou a chvalitebnou žádost a jejich dědičné vrchnosti za ně v té příčině učiněnou přímluvu, jim jakožto spolusousedům našim toho odepříti nemůžeme a jim od slavného magistrátu zdejšího vydáváme, udělujeme a tímto naším listem mocně potvrzujeme, aby se vedle týchž artikulů a nejináč v řemesle kožešnickém a spolu blanařském řídili a řádně spravovali. Kteřížto artikulové jsou:

  1. Předně žádný mistr druhého mistra tovaryše sázeti [6] nemá, leč se prve otáže toho, od kohož odpuštění [7] vzal, druhý den před snídaní, jak jest se u něho choval, pod pokutou 2 funtů vosku.
  2. Kterýž by mistr druhého tovaryše jeho uloudil, propadne pokutě 4 funtů vosku.
  3. Na koho by se v jednom plném roce dovědělo, že by od někoho, kterýž by v cechu nebyl, dílo blanařské neboližto kožešnické kupoval, ten bez milosti pokuty 2 zl. a 1 funt vosku položiti povinen bude, ta pak peněžitá pokuta panu purkmistru a pánům k obecnímu dobrému odvedena býti má.
  4. Kdož by jiného, jež by v cechu nebyl, potřebami řemeslnickými nebo čímkoli fedroval [8], aneb druhému, pokudž by ještě kupec u něho stál, svedl, ten propadne pokutě 2 funtů vosku.
  5. Kdož by druhému dílo jeho haněl, padne v pokutu nejvyšší v tomto listě položenou.
  6. Kteréhož by mistra žena budoucně pod rukou kůže kupovala, funt vosku povinen dáti bude.
  7. Kdož bez odpuštění, když mistři pospolu jsou, jde, aneb kdož by časně k pohřbu, když by kdo ze spolubratří řemesla kožešnického zemřel, se najíti nedal, takže by mrtvé tělo z domu vyneseno bylo, ten propadne pokutě půl funtu vosku.
  8. Budoucně kdo od cechmistrů a mistrů v potřebách cechu se dotýkajících obeslán by nepřišel, 2 funty vosku propadne.
  9. Kterýž by dluhu, jímž by do cechu povinen byl, na jistý čas nezaplatil, aniž o to se neomluvil, tomu řemeslo dotud, dokud takového dluhu nezaplatí, zastaveno, a když by zaplatil, zase puštěno býti má.
  10. Kdož mládence k vynaučení přijme, když s ním, co by jemu za vynaučení dáti měl, neb jakkoli smluví, povinen bude dáti do cechu 2 funty vosku a to v 2 nedělích pořad zběhlých.
  11. V jarmark když kožešníci v rathause prodávají, má cechmistr s jinými dvěma mistry díla jejich pilně ohlédati, aby staré mezi nové lišky, kuny a jiné všelijaké věci a futra se nevmišovaly, na komž by něco takového nalezeno bylo, to aby mu na pana purgmistra a pány vzato bylo a zase se mu nenavracelo.
  12. Jestliže by kdo z kožešníků přespolních, kteří by přijdouce v rathause v jarmark prodávati chtěli a vyvěsíce své dílo, prve nežli by od cechmistrů a mistrů ohledáno bylo, vytrhl se, aneb odprodal, tomuto jeho dílo, což má, pobráno býti a on do cechu pokuty 4 groše bílé dáti má.
  13. Kdo by, jsa do cechu připověděn, nebyl ženat, má se ve čtvrt létě oženiti, čehož nestalo-li by se, má řemeslu pokoj dáti a býti jako prve.
  14. Jestliže by, který tovaryš vandrovný v tom, což by již jmenovanému řemeslu aneb mistrům na překážku bylo, postižen byl, takže by řemeslo pokoutně provozoval, a to by naň usvědčeno bylo, ten a takový aby do kázně městské vzat byl, a odtud puštěn býti nemá, pokud jedné kopy grošů českých nepoloží do cechu kožešnického.
  15. Tovaryši, kteří u mistrů blanařskýeh se sázejí a na verštatě vosazují, ten každý má u téhož mistra na témž verštatě do 2 nedělí dodělati, kterýž by pak to dílo doučiniti nechtěl, má do vyjití týchž 2 nedělí kázní městskou trestán býti. Také jeden každý tovaryš, kterýž by vandrovati chtěl, má mistru svému prve před tím tejden věděti dáti, že u něho zůstati nemíní. Žádný tolikéž tovaryš 2 neděle před jarmarkem ani před žádnými hody od mistra odpuštění bráti, a mistr jemu tolikéž při týchž časech odpuštění dávati nemá, leč by v to příčina slušná buď mistru neb tovaryši vkročila, čehož cechmistři a mistři řemesla blanařského pilně povážiti a rozeznati mají, tak aby cechu ani tovaryšům na škodu nebylo.
  16. Žádný mistr od času sv. Margety až do vánoc více tovaryšů chovati nemá krom dvou a jednoho mládence pod pokutou 2 zl.
  17. Kdo by chtěl v cechu jejich býti, ten má prve u 2 mistrů, u každého půl léta, kterých sobě zvolí, sloužiti, a když ten čas vyjde, má cechmistr to v známost uvésti, a mistři mají jemu z cechu k potřebě jeho k ukazování blan třířadních 100 králíků dáti; jiné věci, což by tak zapotřebí bylo, sobě sám jednati a do cechu ve 4 nedělích pořad zběhlých šest funtů vosku dáti má. Když by se mistři k ukazování řemesla blan do cechu sešli, má jim pokaždé dobrou vůli udělati, a jestliže by kdo řemesla rukou svou ukazovati nechtěl, ten 10 zl. dáti, svačinu přistrojiti, k též svačině 1 vědro vína koupiti a tomu všemu ve čtyřech nedělích pořad zběhlých zadosti učiniti povinen bude.
  18. Mistrovští synové, neb tovaryši, jižto by mistrovskou dceru neb vdovu za manželku pojali a v cechu našem býti chtěli, povinen bude každý z nich do cechu našeho 1 zl. a 3 funty vosku dáti a svačinu podle možnosti ve čtvrti létě učiniti.
  19. Žádná vdova po smrti manžela svého, jestliže by se za jiného řemeslníka vdala a z toho řemesla se vyvedla, nemá prodáváním neb kupováním orkaufů jim překážky činiti, nežli, zůstal-li by jaký orkauf, ten má na spolek některému cechovníku prodati a žádnému jinému, pod ztracením takového orkaufu na pana purgmistra a pány.
  20. Jedenkaždý, který by cechovní nebyl a dílo sem na jarmark přivezl, to mu má pobráno býti. Tím způsobem kdo by kožichy neb klobouky v jarmark krom šatu podšívaného přinesl a v rathause nebo v krámech prodávati chtěl, má jemu pobráno býti na pana purgmistra a pány.
  21. Štolířové, kteří by na gruntech městských byli a jim v řemesle jich překážky činili, má jim v tom hájeno a dílo jejich bráněno býti.
  22. Žádný z řezníků přespolních škopu v trhy ani frejunku [9] bez koží do města voziti nemá, ale s kožemi a ty kůže má zde v městě prodati řemeslníkům a ne bratřím novokřtěncům [10] neb židům; pakli by takové kůže ven z města vyvézti chtěl, mají mu pobrány a k zisku pana purgmistra a pánů prodány a obráceny býti.
  23. Kdo v cechu a bratrstvě býti chce, má to dáti, co jemu posazeno bude, ve čtyřech nedělích; pakli by toho neučinil, má státi jako prve.
  24. Ševci v jehnětinách, kozletinách, šerlincích tolikéž a sumou v překupování koží i také koželužníci, měšecníci a jircháři cechmistrům a mistrům řemesla kožešnického od času sv. Václava až do vánoc překážky činiti nemají, aniž také v tom, což by řemeslu blanařskému příslušelo a zvláště v nízkých kožích.
  25. Žádný z ševců koží zvířecích mimo jednu lišku, kunu neb dvě kupovati nemá a to k své potřebě.
  26. Kdo řemesla kožešnického neumí, ten v překupování koží jim (kožešníkům) překážky činiti nemá, ani žádný z městských lidí.
  27. Mistři a sumou cech krejčířský mají a povinni budou mistrům řemesla kožešnického v podšívání kožichů pokoj dáti, jestliže by se pak který z krejčířů mimo toto naše blanařům dané nadání toho dopustil a kožichem podšíval, má jemu to od cechu blanařského pobráno býti, a on pokuty peněžité přes to 2 zl. dáti povinen bude.

Tomu na svědomí a pro větší toho jistotu i těch všech nahoře psaných artikulů zdržení pečeť naši větší cechovní k tomuto listu s jistým našim vědomím dali jsme přitisknouti.

Jenž jest dáno v královském městě Hradišti v markrabství moravském v outerý na den památky sv. Sylvestra, jenž jest poslední den měsíce prosince od narození Syna Božího Spasitele a Vykupitele Krista Pána našeho 1658.“

Za války třicetileté se město také zadlužilo. Obyvatelstvo bylo výpalným vysáváno, jednomu veliteli měli občané zaplatiti 3 000 zl. I obrátili se v tísni na vrchnost s prosbou, by jim peníze půjčila. Tato vyhověla jejich žádosti s podmínkou, že budou ročně robotovati o 3 dny více do té doby, než dluh umoří. Tyto 3 dny roboty, ač z placení výpalného prý sešlo, vrchnost požadovala přece a hr. Jiří Krištof je r. 1665 i stipuloval, to jest písemně zajistil, takže rolníci místo dosavadních 8 dní byli povinni ročně robotovati 11 dní.

Avšak nejen roboty byly po válce třicetileté rozmnoženy, nýbrž vrchnost, nedbajíc smlouvy z r. 1634, požadovala všechny platy, jež občanům ukládal urbář z roku 1604.

Jaké platy se odváděly vrchnosti od města po třicetileté válce, udává nám „Registr poplatků“ z r. 1657 až 1663, jenž se chová v zámeckém archivu.

R. 1657 zaplatilo město Bzenec vrchnosti: Úroku na sv. Jiřího 47 zl. 40 gr. 4 h.; za to, že vrchnost nenalévá vína, 120 zl. mor., tj. 140 zl.; úroku zv. losung na sv. Jana a o vánocích po 30 zl. mor. tj. 70 zl.; úroku na sv. Václava 47 zl. 40 kr. 4 h.; úroku na sv. Martina za stříhání ovcí 20 zl. mor. tj. 23 zl. 20 kr.; poplatek za hlásku o vánocích 8 zl. mor. tj. 9 zl. 30 kr., celkem 338 zl. 1 kr. 2 h.

Olšovec odvedl úroku na sv. Jiří a sv. Václava 11 zl. 15 kr. 2 h, za odúmrť na vánoce 5 zl. 15 kr., za hlásku 3 zl. 30 kr., za 10 másů kořalky 2 zl. 30 kr., celkem 22 zl. 30 kr. 2 h. a kromě toho dle urbáře 18 kuřat a 3 kopy a 36 vajec.

Židovská obec odvedla úroku na sv. Jiří a sv. Václava po 63 zl. 28 kr., na sv. Jakuba 10 zl. mor. 4 gr. alb. tj. 11 zl. 29 kr. 2 h. a o vánocích 19 zl. 20 kr., celkem 158 zl. 7 kr. 2 h.

Bzenečtí rybáři zaplatili úroku na sv. Jiří a sv. Václava po 2 zl. 29 kr. 2 h. a 16 kop raků po 12 kr. tj. 2 zl. 12 kr., celkem 8 zl. 10 kr. 4 h.

Za nálev piva v Bzenci platil Ondřej Polák ročně 30 zl., z palírny Josef žid 128 zl. 20 kr., ze solného obchodu žid Wolf 40 zl., z mýta Ondřej Košík 266 zl. 30 kr., olšovský mlynář Martin Jelínek 101 zl., Řehoř Telátko z větrného mlýna [11] 36 zl., bzenecký horný odvedl z 10 sklepů [12] po 6 gr. alb. 2 zl. 20 kr. a z 35 achtelů vinic, jež byly přeměněny v pole, z každého 4 gr. alb., 5 zl. 26 kr. 4 h.

V následujících létech zůstaly úroky tytéž, jen nájem se měnil; pozvolna stoupal, z čehož můžeme souditi, že hmotné poměry obyvatelstva se pomalu lepšily. Po Ondřeji Košíkovi pronajal mýto Jan Morava, jenž z něho odváděl vrchnosti 400 zl.; byla tedy doprava zboží Bzencem velmi značná. Podobně i nájem z nálevu piva byl zvýšen Martinu Skočovskému na 40 zl. V panském domě na náměstí zřídil Pavel Schneller lázně, z nichž platil vrchnosti ročně 10 zl. Jízdný hajný Václav Súdník, jenž vybíral od domácích poddaných i cizích poplatky z Roubanic, odváděl ročně do důchodu 93 zl. 59 kr. 1 h.

Počet jatek klesl na 5, z nichž platili řezníci ročně 100 zl. Starý Wolf žid platil ze solného obchodu r. 1662 60 zl. a r. 1663 70 zl. Obchody se smíšeným zbožím byly čtyři; jejich majetníci, Salomon Walscher, Mojžíš Polák, Israhel Levit a Marty Comprecht dávali vrchnosti ročně 10 lib. pepře. V r. 1661 uvádí se jako obchodník žid Schtiastni. Židé i v této době provozovali některá řemesla, hlavně kožešnické, krejčovské a sklenářské; žid Glaser obdržel z důchodu za zasklení dvou oken v palírně 54 kr.

Zvlášť výnosná byla panská palírna, v níž se pálila režná a mlátovice. R. 1658 byla pronajata jen za 140 zl. R. 1659 platili z ní však židé Jakub Lasarek (Laser) a Israel Levin 320 zl. ve 4 ročních lhůtách. Mimo to byli povinni koupiti od vrchnosti 280 měřic rži, měřici z půdy po 24 kr. [13]. Za led platili vrchnosti 19 zl. 30 kr. a 9 žídlíků kořalky a za povozy 8 zl. Z palírny byl povinen odebrati roku 1659 Vracov 136, Syrovín 52, Hostějov 12, Olšovec 10 másů kořalky, más po 15 kr., kdežto vrchnost platila za más jen 12 kr. R. 1660 činil nájem z palírny jen 270 zl., ač bylo obcím dodáno kořalky více, a sice Vracovu 230, Syrovínu 60, Hostějovu 12, Vacenovicím 12 a Olšovci 16 másů. I cena kořalky byla snížena na 12 kr. más.

R. 1661 postavila vrchnost také palírnu ve Vracově. Z obou palíren platil Jakub Laser nájmu 500 zl. Od vrchnosti koupil 450 měřic rži po 36 kr. a 8 beček vinného mláta po 1 zl. 30 kr. R. 1662 měl Jakub Laser zase společníka, Josefa Levita, s nímž platil nájmu jen 300 zl. Vracov odebral 230, Syrovín 62, Hostějov 10, Vacenovice 18 a Olšovec 22 másů po 20 kr. Za 100 měřic rži platili vrchnosti 120 zl., tedy za měřici 1 zl. 20 kr. R. 1663 měl zase obě palírny pronajaty Jakub Laser sám za 150 zl.; snad proto, že r. 1662 byl neúrodný, poněvadž vinice i obilí pomrzlo, a že r. 1663 byla jižní Morava znepokojována vpády Turků.

V této době postavila vrchnost nový pivovar, jenž stojí dosud.

Kromě poplatků, jež město odvádělo vrchnosti, bylo mu v 2. polovici 17. století platiti i zemskou berni, kterou původně platily jen vrchnosti dle „zbrojného koně“. Aby se totiž rozdělilo zdanění na vrchnosti i poddané, nařídil sněm v zimním zasedání r. 1655 soupis poddanského majetku dle lánů, do nichž se počítaly jen vinice a role patřící k domům osídleným; role a vinice pusté, louky, lesy a pastviska nikoli. Toto šetření, konané vyslanými komisaři v létech 1656 a 1657, slulo visitací lánů a výsledkem jeho byl tzv. starý katastr z r. 1664.

Pro četné stížnosti do jeho nesprávnosti byla královskými patenty a usnesením sněmu r. 1669 nařízena generální visitace lánů, jež trvala 9 let. Kraj hradišťský byl dle Fr. Slavíka popsán v letech 1669 – 1671.

Daň z lánu nebyla každého roku stejná; tak činila r. 1694 23 zl., r. 1695 a 1696 24 zl., r. 1701 22 zl., za uherského vzbouření r. 1703 26 zl., r. 1704 s mimořádnou přirážkou k obraně země 34 zl. R. 1745 dostoupila berně z lánu výše 41 zl. 24 kr.

Jinou veřejnou daní byla daň z komínů, čili berně domovní; počet jejich se bral dle soupisu z r. 1671 a z každého se platilo 40 kr. daně řádné, kromě daně mimořádné, jež byla v jednotlivých létech rozličná, např. r. 1702 se platilo z komínu celkem 3 zl. 30 kr.

Když Turci ohrožovali naše země, vybírala se daň turecká a daň z hlavy, a sice usedlíci, výměníci a podruzi platili 12, ženy 6, děti 3, služky a pacholci 3 kr. Židé byli rozděleni na tři třídy; v I. třídě platili muži 1 zl., ženy 30, děti 15 kr., v II. třídě muži 30, ženy 15, děti 7 1/2 kr., v III. třídě muži 12, ženy 6, děti 3 kr.

Daň z hlavy se vybírala na počátku roku najednou, daň z komínů čtvrtletně a berně z lánu měsíčně, a sice předem.

Když byla berně usnesena sněmem, rozvrhla ji vrchnost na své poddané obce; mnohé z nich se při tom považovaly za zkracovány, a proto se domáhaly tak zvané separace, žádajíce, aby jim kvótu ukládal přímo sněm [14].

Jak již bylo zmíněno, rok 1662 byl neblahý, dne 18. května udeřil takový mráz, že zničil všechny vinice a obilí poškodil tak, že bylo třikrát tak drahé jako léta jiná. Kronikář napsal v Pamětní knize: „Paměť věčnou, kterak dne 18. máje Bůh všemohoucí jest dopustiti ráčil, že všechny vinohrady na Bzenecku pomrzly, takže toho roku jednoho másu vína ve všech bzeneckých horách nebylo.“

Dne 12. května 1663 zemřel Jiří Krištof Pruskovský, zanechav panství synu svému Jiřímu Krištofu. Týž byl povýšen do stavu hraběcího a psal se i se svými potomky Proskovský z Proskova. Byl také jmenován komořím, tajným radou a dvorním maršálkem ovdovělé královny polské Eleonory, rozené arcikněžny rakouské. Oženil se s hraběnkou Marií Rosalií z Thurnu, která později koupila panství Náměšť u Olomouce.

 

Poznámky k textu:

[1] Poněvadž jsou v ní zápisy z let před r. 1618, je patrno, že byla tohoto roku jen svázána a titulním listem opatřena.

[2] Na jaře roku 1919 byla správou velkostatku budova zbořena, čímž Bzenec pozbyl opět jednu starobylou památku.

[3] S odpuštěním.

[4] Bez urážky uší.

[5] Listina jest v městském archivu.

[6] Přijímati.

[7] Propuštění.

[8] Podporoval.

[9] Zboží.

[10] Třeba míti na mysli, že artikule jsou z r. 1592, kdy řemesla hojně provozovali i novokřtěnci.

[11] Mlýn byl nedaleko šibenice, a proto mu říkali šibeniční mlynář.

[12] Jsou to tzv. plže pod Kožuchy.

[13] Při tom je poznámka: „Tedy o 6 kr. dráže, než se jinak prodává.“

[14] Těchto několik poznámek uvádím z díla Václava Kubíčka „Z dějin města Loštic“; jest jich třeba k porozumění pozdějších výkladů.