Paměti města Bzence
VII. Vpád Bočkajovců a válka třicetiletá
První polovice 17. století byla pro Bzenec dobou nejhorších běd a útrap. Již začátek století živelnými pohromami byl neblahý. Bratrský kněz Pavel Urbanides z Rohatce píše ve svých Pamětech, že r. 1600 byla taková bída, že o sv. Petru a Pavlu stála měřice pšenice 60 zl., rži 50 zl. i dráže, ječmene 40 zl. Lidé nemajíce chleba požívali rozličné byliny, z čehož otékali a hynuli pod ploty jako mouchy. Boháči byli k chudým lidem nemilosrdně tvrdí a zamykali před nimi své domy. R. 1601 padla na vinohrady jakási červená ruda a všecko spálila, takže réví od spodku uschlo a zahynulo. Za bečku starého vína se tenkrát platilo 100 zl. R. 1602 byly mrazy od sv. Filipa a Jakuba až k sv. Trojici (2. června), takže vinohrady na 100 mil pomrzly a jen někde něco maličko vína zůstalo. I stromoví zmrzlo.
K těmto živelným ranám se přidružila brzo rána ještě horší, vpád uherských povstalců. Tito se vzbouřili proti Rudolfovi II., protože nařídil, aby v Uhrách všichni, kteří zavádějí náboženské novoty, byli trestáni dle dosavadních krutých zákonů smrtí upálením a zabráním statků. V čelo povstalců se postavil Štěpán Bočkaj, jenž byl zvolen za knížete sedmihradského a potvrzen i tureckým sultánem. Bočkaj najal roty hajduků a žádal i Karla ze Žerotína, jenž právě dlel ve Strážnici, aby se s ním spojil s protestantskými stavy moravskými proti císaři. Ale Karel ze Žerotína výzvu tu odmítl. Petr Revaj, jeden z předních vůdců Bočkajových, nařídil tedy svým dvěma plukům, aby vpadly na Moravu a strachem a násilím donutily obyvatelstvo ke spolku s uherskými povstalci.
Hajduci vrazili na Moravu dne 1. května r. 1605 a poplenili a vypálili četná města a vesnice. Dne 2. května ,[1] přepadli i Bzenec, obyvatelstvo, pokud se nezachránilo útěkem, dílem povraždili, dílem odvlekli do zajetí; ženy a dívky znásilňovali, loupili vše, co mohli, víno, obilí, dobytek, nádoby z cínu a mědi, ano i oděv svlékali lidem, dokonce i mrtvým. Co nemohli odnésti, zničili a město zapálili. Kořistí ohně stal se i kostel, jehož zvony žárem se roztavily.
Ale na této hrůze nebylo dosti. Dne 16. července vpadli povstalci na Moravu po druhé, poplenili Břeclavsko a usilovali přepraviti se na druhý břeh Moravy, přes to, že vojsko, jež bylo z Čech posláno na pomoc, již táhlo Doubravou ke Strážnici.
Dne 31. července vtrhli náhle za Moravu, přepadli Bzenec po druhé, a co zde ještě zbylo, zničili nadobro. Dle Lamentace země moravské leželi v Bzenci Kozáci a rejtaři s velitelem Jiřím Zahrádeckým. Bočkajovci Kozáky s pokojem zanechali, ale rejtary zbili, koně jim pobrali, a sice těch přes 40.
Příměří bylo ujednáno 15. 1. 1606 a v této době bylo dáno po setnině vojska do Bzence, Hodonína, Uherského Hradiště, Uherského Brodu, Koryčan, Holíče. Mír byl potvrzen císařem 6. 8. 1606.
Pohled na město byl po těchto vpádech žalostný; z domů, jež byly většinou ze dřeva, zbylo trochu popela a zuhelnatělých trámů, obyvatelstvo, které se zachránilo, skrývalo se v lesích, děti bloudily po okolí, hledajíce s pláčem rodičů. Když se lidé navrátili, bylo jim nějakou dobu, než si opět zřídili příbytky, bydleti ve sklepích. Jen zvolna se zotavovalo město z této pohromy. Na kostel sice dána střecha, zůstal však po 8 let beze zvonů. Až r. 1613 zazněl zase z věže hlas zvonu, jenž byl ulit ze zvonoviny roztavených zvonů.
Tento zvon 30 centů těžký hlásá zkázu města a chrámu tímto nápisem:
„L. P. 1605 dne 2. máje jakož od nepřítele skrze oheň chrám Páně, zvony, takž město Bzenec zkázu jest vzalo, z kteréžto zvonoviny r. 1613 tento zvon zase jest slit ke cti a chvále Pánu Bohu, k památce svatého Jana Křtitele, patrona kostela města Bzence, nákladem Jejich Milosti pána Jana Krištofa Pruskovského a ouřadu i vší obce téhož města.“ Nad nápisem jest erb pánů Pruskovských a pod nápisem erb města – brána s dvěma věžemi. Na druhé straně zvonu jest toto latinské dvojverší:
„C. Classica ceu terrent hostes, crux demonis astus, hos opus effectus excitet opto pares. J. Hil. – Dvojverší v překladu zní: „Jako polnice děsí nepřátele a kříž úskoky ďáblovy, žádám, by toto dílo stejné účinky budilo.“ Skladatelem dvojverší byl bezpochyby tehdejší farář Jan Hýl. Zvon byl ulit Ludvíkem Glekonem v Jihlavě, jak hlásal nápis na větším cimbálu [2] zámeckých hodin: Lu. Glekon a svo. v městě Jihlavě slil mne a zvon v městě Bzenci 1613.
Pleny Bočkajovy měly pro Bzenec následky nanejvýš osudné. Poněvadž obyvatelstvo bylo z velké části povražděno, do zajetí odvlečeno, útrapami a morem, který potom řádil, vyhubeno, zůstalo mnoho rolí a vinic neobděláno, ježto nebylo nikoho, kdo by se jich byl – i zadarmo – ujal.
I knihy purkrechtní a horenské svědčí o těchto neblahých následcích vpádu hord Bočkajových; z let 1606 až 1610 jest v nich zápisů poskrovnu. Jen zvolna se zde usazovali noví usedlíci, snažíce se shladiti stopy řádění Bočkajovců.
Této zbědovanosti obyvatelstva zneužil Jan Krištof Pruskovský ve svůj prospěch tím, že zbavil město všech výsad, čímž byl jeho úpadek dokonán. To však vedlo k nepokojům, ano k zjevné vzpouře části měšťanstva. R. 1613 poslal starosta a městská rada zemskému sněmu prosbu, aby nařídil pánu Jánu Krištofu vrátiti městu privileje. V prosbě se podotýká, že ani rada, ani většina obyvatelstva se nezúčastnila vzpoury a že opět všichni žijí v poddanosti [3]. Obdrželi odpověď, že jejich záležitost byla odevzdána k rozhodnutí zemskému soudu. Jak rozhodnutí dopadlo, se nám nedochovalo. Zdá se však, že příznivě nikoliv, poněvadž výsady městu vráceny nebyly. I jinak hleděla vrchnost těžiti z měšťanů; zámecký hejtman Sigmund Ryčka z Velké Plužnice nařídil r. 1619, aby z každého prodeje vinohradu platili vrchnosti 12 kr., což narazilo, poněvadž to bylo proti městským privilejím, na takový odpor, že bylo nutno od toho upustiti.
Rány zasazené Bzenci vpádem Bočkajovců nebyly ještě zaceleny, když roku 1618 vypukla válka třicetiletá, která se jala městu zasazovati rány nové a nové, i přesto, že jeho majetník Jan Kryštof zůstal Ferdinandu II. věrným a uvádí se i na seznamu pořízeném dne 7. 3. 1622 na rozkaz kardinála Dietrichsteina mezi pány katolickými. Zvláště za posledních let války bralo se obyvatelstvo bzenecké cestou vpravdě křížovou. Protestantští moravští stavové přes výstrahu rozvážného Karla z Žerotína holdovali dne 6. února r. 1620 v Brně Bedřichu Falckému jako markraběti moravskému. I poslal polský král Sigmund III. na žádost Ferdinanda II. na Moravu 4 000 kozáků [4], kteří řádili na severovýchodní Moravě s nelidskou ukrutností. Trýznili a olupovali hlavně obyvatelstvo nekatolické a plenili statky stoupenců Bedřichových. Bratrského kněze v Bystřici pod Hostýnem Václava Voititia usmrtili v Napajedlích a jeho soukmenovce Pavla Kvapila oloupili a těžce zranili.
Vypravuje se, že na své projížďce Moravou do Dolních Rakous přitáhli i k Bzenci; avšak bzenecký farář František Parvus zachránil město jako blahoslavený Jan Sarkandr Holešov, tím, že v průvodu, se svátostí oltářní jim vyšel vstříc a odvrátil je tak od drancování. Kozáci tedy minuli Bzenec ve čtvrtek dne 6. února bez jakýchkoli násilností.
Proti Ferdinandovi II. se spojil s Bedřichem Falckým uherský magnát Gabor Betlen, jenž nazvav se králem uherským, jal se hubiti severní Uhry a celé Slovácko. Proti jeho rotám vypravil se oddíl císařského vojska, čítající 8 000 mužů, jenž táhl od Brna i Bzencem. V jaké míře bylo Bzenci trpěti od houfů Betlenových i vojska císařského, nám současné zprávy nezaznamenaly. Víme jen, že generální štáb císařských sídlil v Uherském Hradišti a že koncem ledna r. 1620 byl vojenský sekretář Jiří Ottmann Uhry zabit, když se vracel ze Bzence zpět do Uherského Hradiště. Lze však souditi, že i ze Bzence, jako z jižní Moravy vůbec, hledělo se obyvatelstvo zachrániti útěkem do krajin severnějších. V knize „Obrázky z dějin města Strážnice“ se na str. 21 také dočítáme:
V srpnu r. 1621 usadil se Gabor Betlen na zámku strážnickém. Když oddíl jeho vojska byl oddílem císařským, jemuž velel mladý Albrecht z Valdštejna, na rohateckých hatích přemožen, zabil prý důstojníka, jenž mu hlásil porážku a prchl do Bzence.
Povstání české proti Ferdinandovi bylo zdoláno nešťastnou bitvou na Bílé Hoře dne 8. listopadu r. 1620. Vítězný Ferdinand krutě potrestal účastníky vzpoury; ztrátou života i jmění, vězením, peněžitými pokutami, vyhnanstvím bylo jim pykati za lásku ke svobodě náboženství i vlasti.
Mír s uherským magnátem Gaborem Betlenem byl pak uzavřen až v lednu r. 1622, avšak vpády Maďarů neustaly ještě ani v roce 1623. Nastala taková bída, že měřice žita byla za 35 – 40 zl.
R. 1624 vydal Ferdinand rozkaz, aby obyvatelstvo v Čechách a na Moravě přijalo náboženství katolické. Mnozí tak učinili, ale většina se raději vyprodala a vystěhovala. Poddaní se však nesměli svobodně vystěhovati. Proto prchali tajně do Uher, kde měli náboženskou svobodu. I bzenečtí Čeští bratři opouštěli své usedlosti, takže velmi mnohé domy a vinice, nemajíce pána, během doby zpustly.
R. 1625 zemřel Jan Krištof Pruskovský, zanechav statky svému nezletilému synu Jiřímu Krištofu a jeho sourozencům. Za jeho nezletilosti svěřena správa statků jeho poručníkům Jiřímu hraběti Oppersdorfovi a Joachimu baronovi z Čečova a Metlichu.
Jak již bylo zmíněno, Jan Krištof již před válkou třicetiletou zbavil město i těch nemnohých výsad, jež mu ponechal Kašpar Pruskovský, následkem čehož na opuštěných usedlostech se lidé nechtěli usazovati. Jan Krištof později naznal, že jest tím jednáno na škodu celého panství a chtěl zjednati nápravu. Smrtí však bylo mu v tom zabráněno.
To bylo známo i poručníkům jeho nezletilých dítek a proto ochotně vyhověli ústní i písemné žádosti starosty a městské rady, přednesené jim v r. 1634 a učinili 17. července téhož roku s měšťany smlouvu, jíž přiřkli jim odňaté výsady a podrobně stanovili práva vrchnosti i povinnosti poddaných.
Ve smlouvě se uvádějí nejdříve příčiny hlubokého úpadku města; jsou to především válečné pohromy a ztráta výsad, jež má za následek, že se na opuštěných usedlostech nikdo nechce usaditi a zpustlých vinic a pozemků se ujmouti. Tím majetníku města a panství vzchází velká škoda na poplatcích i robotách. Proto se vracejí městu výsady, zvláště svobodné právo odkazy činiti a právo postupu a převodu majetku po zemřelém bez závěti podle práv a zvyklostí markrabství. Za to převzali občané splátku 1 000 tolarů moravských, jež odkázal Kašpar Krištof kostelu a splátku 300 tolarů, jež odkázal na chudobinec. Tyto sumy vzrostly od smrti Kašpara Krištofa do sv. Jiří r. 1634 na 2 888 tolarů. Jako příspěvek na splacení tohoto dluhu byl jim postoupen dluh Jana Oderského 200 tolarů moravských, splatný během 4 let vínem a dluh Anny Hoškové 80 tolarů moravských, splatný také vínem, a sice první dvě léta po 30 a třetí rok 20 tolarů moravských.
Mimoto se zavázali občané postaviti nejdéle do dvou let chudobinec, k němuž jest panství povinno dáti dříví.
Ostatní smlouvy jednají o robotách a poplatcích. Ti, kteří mají pole, takzvaní rolníci, jsou povinni pracovati koňmi 13 dní v roce, a sice 3 dni při setí jařin, 3 dni při oračce úhorů, 3 dni při setí ozimu a 4 dni o žních. Kteří však polí nemají, jsou povinni 5 dní síci obilí nebo kositi trávu, a kdyby jich vrchnost potřebovala nad těch 5 dní, jsou povinni, nejsou-li zaměstnáni na svém, kositi za náležitou mzdu.
Dále se zavázali na lukách u města ročně 3 dni seno hrabati, avšak rolníci a sekáči trávy – asi proto, že kositi trávu jest obtížnější než síci obilí – jsou z toho vyňati. Celkem byli tedy nerolníci povinni robotovati ročně asi 8 dní.
Dále každý z rolníků jest povinen vrchnosti ročně vědro vína po vylisování za laciný peníz prodati, totiž za půl druhého tolaru [5] a půl druhé měřice ovsa.
Stavěla-li by vrchnost zámek nebo dvůr v Bzenci ze základů, jsou povinni ti, kteří mají koně, poslati týdně jeden povoz a u něho zůstati, ti pak, kteří polí a koní nemají, dají denně dva nádeníky [6]. Káceti a sekati dříví na takovou stavbu nejsou povinni. Poněvadž dle nového zřízení zemského nejsou poddaní k práci při podobných stavbách zavázáni, nemá to býti v tomto případě vrchnosti na škodu.
Dále jsou poddaní povinni vinohrad pod Starým hradem jako za dávna za plat okopávati. Konečně za to, že vrchnost svého vína nenalévá, zaplatí jí město za 12 beček příslušnou částku, a sice za bečku 10 tolarů, tedy dohromady 120 tolarů na dvě lhůty, na sv. Jiří a na sv. Jana.
Smlouva tato německy sepsaná byla potvrzena i králem Ferdinandem II. ve Vídni dne 22. května r. 1634; potvrzení jest podepsáno Vilémem hr. Slavatou, kancléřem českým a Albrechtem z Kolovrat.
Překlad výše zmiňované smlouvy a jejího potvrzení císařem Ferdinandem II. z roku 1634
Potvrzení i smlouva jsou psány německy.
My Ferdinand II. … vyznáváme tímto veřejně a oznamujeme přede všemi, že nám blahorodí naše milá zbožná Anna Juliana Cropelínová roz. Kochlická a vysoko a blahorodý náš milý věrný Jiří hrabě z Opperdorfu a Joachim svobodný pán z Čečova a Mettlichu jako ustanovení poručníci jejich dítek a Proskovských sirotků a purkmistr, rada a celá obec města Bzence v našem markrabství Moravském svou nejpokornější prosbou nejpoddaněji oznámili, že spolu o městských privilegiích porovnání dobrovolně a s rozmyslem učinili, jež slovo od slova takto zní:
My podepsaní Proskovští poručníci vyznáváme tímto, že jsme nahlédli a poznali, jak přemilé dítky a naši poručenci, svěřenci města Bzence nepřátelskými vpády velké válečné škody utrpěli a největší proto, že obyvatelé a měšťané za pána Kašpara Pruskovského o své městské privilegia přišli a od téhož i až dosud sedlákům na roveň postaveni a považováni byli a tak prořídli, že domy větším dílem zpustly, pole a vinice neobdělány zůstaly a nikoho není, kdo by takové pustiny i lacino anebo zadarmo vzdělati a zase postaviti chtěl, čímž panství nejen na poddaných a dělnících je oslabeno a ztenčeno, nýbrž mu i na desátcích, stříbrném platu a jiných regáliích tak mnoho ročně odpadne, že z toho budoucně před svými svěřenci, až by dospěli při složení své administrativy se zodpověděti si netroufáme, půjde-li to tak dále a nezlepší-li se náležitými prostředky.
I dopřáli jsme tedy sluchu a prosbám starosty, rady a celé obce, jež nám častěji ústně i písemně poslušně a poddaně přednésti dali, jakož i jejich ochotné a věrné služby, jež svým dědičným pánům prokazovali a našim svěřencům i dále prokazovat chtějí a jsou povinni a často zmíněným našim milým svěřencům k dobru a jim – bzeneckému občanstvu pak k útěše.
Poněvadž našeho srdečně milovaného manžela pan bratr a švagr pan Jiří Krištof Pruskovský, svobodný pán, ještě za svého života chtěl bzenecké občanstvo novými privileji obdařiti, avšak toho pro náhlou smrt uskutečniti nemohl, na jistou míru a způsob proti položení jisté částky peněž, jež ihned našim poručencům k dobru splácena a kterou kostelní a špitální dluh zaplacen býti má, jak níže všechno specifikováno a vyjádřeno, jim od tohoto odňatá privilegia zase zanecháváme, necháváme a dáváme také jim – měšťanstvu a obyvatelstvu v Bzenci spolu i zvlášť, tímto vědomě a mocí tohoto listu tak, že se jim ode dneška před námi a námi ustanovenými úředníky nerušeně, avšak v té míře, jak podmíněno a popsáno jest, těšiti jich užívati a držeti mohou a mají a ani my, ani naši úředníci, jakož ani respektive nejsrdečnější dítky a svěření poručenci, ani nyní ani budoucně, ani jejich potomci na věčné časy měšťanstvu a obyvatelům bzeneckým překážky činiti nechtějí a nemají.
Nejprve starosta a rada, jakož i celá obec v Bzenci, kteří všichni na zámku zde shromážděni byli, se vůči nám vyjádřili, svolili a přislíbili, že kostelní odkaz 1 000 tolarů moravských učiněných od nebožtíka Kašpara pruskovského, jakož i špitální odkaz 300 tolarů moravských, jež až do sv. Jiří tohoto r. 1634 s úroky na 2 888 tolarů moravských vzrostly, na sebe berou a panství toho zbavují a sumu, jež z kapitálu a úroků na svých statcích, kostelu a nemocnici zajišťují a onu obligaci a revers pana Jana Krištofa Pruskovského potřebnou kvintací dají a místo našich dítek a poručenců sami dlužníky kostela a nemocnice se stávají.
Naproti tomu na pomoc jim odevzdáváme a odstupujeme 200 tolarů moravských, jež Jan Oderský ve 4 letech ročně po 50 tolarech vínem splácí atd.
Toto vše, jak napsáno a vše co nadto, podle starého urbáře činiti, poskytovati a dávati povinni býti mají a chtějí, tímto na věčné časy a beze vší odmluvy nejmilostivěji a ochotně dáti, činiti a poskytovati, jak to vše stálo nyní a nepřerušeně zachovávat rukou a ústy slíbili.
V doslovu smlouvy se praví, že se jí mají úředníci a nezletilí dědici říditi na věčné časy, což se však později nedělo.
Poněvadž se ve smlouvě nečiní výslovně zmínky o poplatcích tzv. losungu 60 zl. m., za stříhání a prání ovcí 20 zl. m. a za hlásku 8 zl. m., považovali je občané za zrušené. Než vrchnost vymáhala dále všechny poplatky, obsažené v urbáři z r. 1604, což vedlo ke sporům, jež téměř po celé 18. století město vyčerpávaly a poškozovaly.
Za poručnické správy statků nezletilého Jiřího Krištofa přikoupilo se nebo připadlo k panství mnoho nemovitostí, čímž se hledělo zvýšiti jeho důchody. Hejtmanem panství bzeneckého byl Jan Tomáš rytíř Winkler ze Střelic; tento vzadu německy psaného urbáře uvádí ony nemovitosti a poplatky, kterých nabylo panství do r. 1641, jež však nebyly ještě do urbáře vtěleny. Byl to předně svobodný dvůr na konci Mlýnské ulice, jenž panství připadl po urozené paní Anně Julianě Kropolínové z Kochtic – manželce Jana Krištofa Pruskovského; náležely k němu 2 lány polí, louky a ovocná zahrada v Roubanicích. Ve dvoře byla ovčíma pro 800 ovcí.
Dále postavila vrchnost v Olšovci krčmu, „v níž se zastavují nejen vozkové, nýbrž i mnoho beček vína se v ní prodá, a až nastanou pokojné časy, bude zde ještě větší odbyt vína i více cizích lidí.“
V městě byly od židů postaveny 4 nové jatky, z nichž platili ročně 16 zl. a od židovských kramářů 4 nové krámy, z nichž platili ročně 12 zl.; pátý krám na náměstí postavený pronajala vrchnost židu Gamlavému také za 3 zl.
U bzeneckého dvora postavila vrchnost palírnu se 4 kotli, kterou pronajímala židům za 100 zl. ročně; mimo to se mohou tak zvanými „vejpalky“ prasata krmit, z čehož bude míti vrchnost také pěkný užitek, a poněvadž není palírny na celém panství, povolí se židovi nálev.
Vrchnosti připadl kupem dům na náměstí po Tomáši Lomnickém, na němž zřídila panský hostinec, v němž se nalévalo panské pivo a kořalka a jenž vynášel ročně 30 zl.; „může však za pokojných časů nésti až 50 zl., výčepný jest však povinen bráti pivo a kořalku jen od vrchnosti“. Pole, louky a ovocná zahrada k domu patřící byly spojeny s panskými pozemky; z lánu rolí dostával bzenecký farář desátou kopu.
Dále koupila vrchnost 10 čtvrtí dobrých vinohradů, jež mohou ročně dávati aspoň 40 beček vína.
V Růžené připadla vrchnosti odkazem kuchmistra čtvrt vinohradu, která může ročně dávati 6 beček. Dvůr pod kostelem patřil Janě Kateřině Reiterové z Margelitu, s níž v manželství vstoupil zámecký hejtman ryt. Winkler. Dvůr se nazýval potom dvorem Winklerovým nebo „malým“. Roku 1650 jej koupila vrchnost, pozemky jeho připojila ke svým, dvůr pak zbořila a místo něho postavila 3 domky.
Za třicetileté války nabyla vinic v Bzenci kolej tovaryšstva Ježíšova v Uh. Hradišti, jež jim se Zdounkami a Habrovany odkázala Kateřina Alžběta Zoubková ze Zdětína [7].
V zápisu vinic v knihách horenských o tom čteme: „Dle obdarování a nadání listu, znějícího léta 1635 dne 5. octobris, vysoce urozená panna Kateřina Alžběta Zoubkovna ze Zdětína, dědičná paní na Zdounkách a Habrovanech, vinohrady své jak frejunkové 3 čtvrti, tak i pod desátkem a zemním 4 čtvrti v horách bzeneckých pod horou Prostřední a Kněží horou ležící Kolleji Soc. Jesu hradišťské ke cti a chvále nerozdílné a svaté Trojice a ku poctivosti sv. Františka Xavera, patrona svého a indiánského apoštola a to pro věčnou budoucí odplatu a duše své spasení léta a dne, jak nahoře obšírněji, z svévolné a líbezné vůle jest darovati ráčila.“
Též koleji darovaly dne 31. srpna r. 1617 urozené panny Ludmila, Anna, Marie a Lucie, dcery pana Jana z Říčan velkou vinici u Bzence a tím velmi pomohly klášteru, neboť jeho grunty byly tehdy spáleny a bída v něm byla veliká.
Za nestálých dob války třicetileté nebyl stálým ani pobyt farářů v Bzenci. Po Frant. Parvovi, před tím faráři v Jaktaři, jenž byl na prosbu Jana Krištofa Pruskovského investován na faru bzeneckou dne 19. ledna r. 1617, následovali rychle za sebou faráři Václav Kastalius, Ondřej Dobrochovský, Jan Zabravius, Matouš Kořikovský a Urban Janitius, aniž by bylo známo, jak dlouho který v Bzenci farářoval. Příčinou toho, že se tak rychle střídali, bylo asi, že v této nepokojné době byly příjmy jejich nevalné a proto hleděli dostati obročí výnosnější. Mimo to závisel tehdy farář úplně na patronovi, jenž jej přijímal jako jiné služebníky zpravidla o sv. Jiří, ujednav s ním půlroční výpověď. Nelíbil-li se, bylo mu hledati štěstí jinde.
Příznivější hmotné poměry nastaly pro faráře v Bzenci, když jim byla svěřena duchovní správa a tím i obročí ve Vracově a Vlkoši. R. 1637 stal se farářem bzeneckým, vracovským a vlkošským Stanislav Vojtěchovský, obojího práva doktor a apoštolský protonotář, před tím probošt v Kroměříži. Proč z probošství kroměřížského šel na faru bzeneckou, se neví. Zajisté, že byl nucen tak učiniti z příčiny nám neznámé. Řehoř Volný v „Církevní topografii“ praví, že dne 29. března 1637 resignoval. Než resignaci odvolal a na všechny tři fary byl investován. Pořídil nejstarší dochovanou křestní matriku bzeneckou, jejíž zápisy začínají v dubnu r. 1638. Vzdal se však již r. 1640 všech tří far, stav se děkanem v Kroměříži [8], a jeho nástupcem se stal Tomáš Sylvestr, bakalář bohosloví. Ř. Volný píše, že byl investován také na faru bzeneckou, vracovskou a vlkošskou, v matrice však se zapsal jen jako farář bzenecký a vracovský a toliko z těchto dvou farností jsou od něho v matrice zápisy.
Za tohoto faráře válečná bouře, jejíž rachot zazníval do Bzence jen z dálky, přihnala se na jižní Moravu se všemi hrůzami. Zprávy o tom nám podávají poznámky, jež farář Sylvestr učinil mezi křestními zápisy. V červnu r. 1643 vtrhl švédský vojevůdce Torstenson na Moravu, zmocnil se četných měst a zaměřil ke Kroměříži, kterou 26. června prudkým útokem dobyl, vyloupil a zapálil. Odtud táhl k Uh. Hradišti, jehož však nedobýval, poněvadž viděl, že je dobře opevněno, nýbrž se navrátil na Hanou zpět. Zde zmocnil se Tovačova a položil se v jeho okolí táborem. Jeden oddíl jeho vojska dal se na Bzenec, Kyjov a Hustopeče k Brnu, všude loupě a pustoše. Za Torstensonem přitáhl z Čech v čele vojska císařského Gallas a položil se dne 8. července táborem u Kojetína. Vojska Torstensonova a Gallasova nebyla od sebe vzdálena ani na míli cesty; žádný však z nich se neodvážil útoku.
Než oddíly obojího vojska podnikaly zájezdy na všechny strany, všude pleníce, takže lidé v lesích hledali úkrytu.
I Bzenec byl několikrát přepaden; obyvatelstvo s farářem se skrývalo na Doubravě, takže v kostele se ani nekonaly bohoslužby, ani neudělovaly svátosti. Proto z července a srpna scházejí i zápisy křtů, a farář vysvětluje příčinu toho v matrice touto poznámkou: „Pro časté a více než tyranské vpády obojího vojska, pro loupeže a katanské muky byli jsme všichni nuceni uprchnouti a se skrývati.“
Rok 1644 byl klidnější a minul bez větších pohrom. Ale následující rok 1645 náleží v dějinách Bzence k nejstrašnějším. V tomto roce byla Morava opět jevištěm pustého drancování Torstensonova, s nímž se proti Ferdinandu III. spojil sedmihradský vévoda Rákoczy. Torstenson se chtěl dokonce zmocniti i Vídně, ale shledav, že jest město na obležení řádně připraveno, vrátil se s celou armádou na Moravu, dobyl několika měst, zejména Mikulova a začátkem května táhl na Brno, chtěje se ho zmocniti. Na tomto pochodu se zastavili Švédové i v Bzenci a opět jej vyplenili. Obyvatelstvo se svým skrovným majetkem se zase uchýlilo na Doubravu; dítky v dubnu a květnu narozené byly pokřtěny ve Strážnici a teprve po návratu byly zapsány do bzenecké matriky. Farář Sylvestr učinil před zápisy poznámku: „Prchl jsem do Strážnice pro Švéda a Rákoczyho, kteří toho roku řádili. Následující dítky ve vyhnanství ve Strážnici za doby Švédů jsou pokřtěny.“
Dne 22. srpna téhož roku uzavřel Rákoczy s Ferdinandem III. smír v ležení u Břeclavi, čímž aspoň jihovýchodní Morava byla dalších válečných hrůz ušetřena. Brzy na to vypukl mor, jenž tak řádil, že se lidé nechtěli spolu ani stýkati. Z listopadu a prosince není opět v křestní matrice žádných zápisů a farář udává příčinu toho těmito slovy: „Ostatní, kteří toho roku byli pokřtěni, nejsou zde zapsáni, poněvadž nebylo této knihy po ruce a lístky se ztratily. Když zuřil mor, nebylo radno pro nebezpečí nákazy s lidmi déle meškati, nebo je, zvláště ty, kteří byli neznámí, nebo kteří z nakažených domů a míst přišli, do domu vpouštěti.“
Křty se patrně zapisovaly v sakristii na lístky, které se ztratily, a jména pokřtěných nebyla dodatečně v matrice zaznamenána.
Poznámky k textu:
[1] Dr. Kameníček ve spise „Vpády Bočkajovců na Moravu“ klade vyplenění na den 14. května. V díle „Lamentace země Moravské“ se zase píše: „A šestnáctého dne máje Bzenec zapáliti dali“.
[2] Zvon byl zrekvírován vojenskou správou v únoru r. 1918.
[3] Spisy Karla st. z Žerotína sv. II, str. 161.
[4] Dle Alexandra Lisowského, jenž první zřídil takovou lehkou jízdu ozbrojenou křivou šavlí, lukem, dlouhým kopím a též ručnicí se jmenovali „Lisovčíci“. Válčili tatarským způsobem na rychlých koních, kdy podnikali krátké výpady proti nepříteli, po nichž následoval rychlý ústup, přeskupení a pokud to situace vyžadovala tak nový útok.
[5] V Čechách se počaly tolary raziti r. 1519 hraběcím rodem Šliků, kteří byli majetníky jáchymovských dolů. Jméno tolar pochází od „Joachimthaler gulden“ a hodnotou se přibližoval zlatému rýnskému. R. 1561 rovnal se tolar 70 kr. a od třicetileté války 90 kr. Podle Dr. Kameničky měl moravský tolar r. 1628 hodnotu 84 kr.
[6] Zajisté se rozumělo všichni dohromady a ne jednotlivec.
[7] Kateřina Alžběta Zoubková byla jako velká dobrodinka řádu pochována v hrobce jezuitského kostela v Brně a potom v Uh. Hradišti.
[8] Dne 13. srpna r. 1643 potvrzuje v Brně jako kroměřížský děkan, že suma 6 355 zl., kterou odkázal Jiří Schönberger, olomoucký měšťan, chrámu P. Marie Sněžné, byla vyplacena Švédům jako výkupné.